Část americké veřejnosti během první světové války nesla černochy v ozbrojených silách nelibě a napětí se vystupňovalo v srpnu 1917, kdy rasistické chování houstonských policistů vyvolalo vzpouru afroamerických vojáků. Ministerstvo války z incidentu vyvodilo zcestné závěry a rozhodlo přidělit většinu „nebezpečných“ černochů k pracovním útvarům. Ačkoliv chtěli bojovat s nepřítelem, měli stavět silnice nebo vykládat lodě v přístavech.

Předchozí část: Proti nepříteli i rasismu: Černoši na frontách první světové války (1)

Nakonec byly přece jen ustaveny dvě segregované pěší divize s čísly 92 a 93, nicméně další složky ozbrojených sil se k Afroameričanům obrátily zády. Námořní pěchota je odmítla přijímat, US Navy je přidělovala na podřadné pozice a rodící se letectvo zůstalo černochům uzavřeno.

Pod francouzským praporem

Včetně dobrovolníků odjelo s Pershingovými silami do Evropy asi 350 000 černochů. Obzvláštní pozornost si vysloužil 369. pluk, který se zrodil z 15. regimentu newyorské národní gardy a do Francie vyrazil mezi prvními jednotkami krátce po Vánocích 1917. Zprvu spadal pod 93. divizi, jenže v dubnu 1918 nadřízení rozhodli o podřízení afroamerických regimentů francouzské armádě. Důvod byl prozaický – mnozí bílí Američané odmítali sdílet stejný zákop s černochy.

Ti si ponechali uniformy od „strýčka Sama“, ovšem nafasovali francouzské přilby, opasky i sumky. Po trpkých zkušenostech se příslušníci 369. pluku obávali dalších nepříjemností, avšak Francouzi je mezi sebe přijali bez projevů nenávisti i snah o segregaci. Měli totiž dlouholeté zkušenosti s koloniálními oddíly v čele s marockou a senegalskou pěchotou, jejíž střelci se osvědčili jako tvrdí bojovníci. Armáda země galského kohouta navíc čelila nedostatku personálu a nemohla si dovolit odmítat muže ve zbrani jakékoliv rasy.

Harlemští pekelníci

Černošští vojáci tak byli začátkem května 1918 začleněni do francouzské 16. divize a odmašírovali do zákopů. Během své bojové cesty si příslušníci 369. pluku vysloužili několik přízvisek. Francouzi jim říkali Hommes de Bronze (bronzoví muži). U německých protivníků si vydobyli respekt i přezdívku Höllenkämpfer (pekelní bojovníci), podle níž se sami titulovali jako Harlem Hellfighters, a objevilo se i označení Black Rattlers (černí chřestýši).

Berlín přítomnost černošských vojáků na frontě zaznamenal a snažil se narušit jejich morálku cílenou propagandou. Sázela na prohlášení, že Němci Afroameričanům nikdy neublížili – na rozdíl od Spojených států, proti nimž by černoši měli obrátit hněv i zbraně. Tyto snahy většinou mívaly přesně opačný účinek, než vilémovští propagandisté zamýšleli. 

Šest měsíců na frontě

Regiment sloužil na frontě až do 3. července 1918 a po krátkém oddechu se vrátil do boje za druhé bitvy na Marně. Později jej nadřízení převeleli k 161. divizi, v jejíchž řadách se zapojil do dohodových protiútoků. V polovině srpna se ocitl v zázemí kvůli odpočinku i doplnění. Zpátky do akce zamířil už koncem měsíce, kdy se jeho mateřská divize připojila k americké ofenzivě v prostoru Argonského lesa. „Černí chřestýši“ utrpěli těžké ztráty, přesto se znovu osvědčili a dobyli významnou vesnici Séchault. Postupovali tak rychle, že nechali Francouze daleko za sebou a hrozilo jim odříznutí z boků. Než byl pluk donucen stáhnout se, probil se německými liniemi do hloubky 14 km.

V polovině října se vyčerpaný útvar přesunul do klidného sektoru ve Vogézách, kde setrval až do konce války. Jeho vojáci byli nasazeni déle než šest měsíců (konkrétně 191 dnů), čímž překonali kteroukoliv jinou jednotku západní fronty. Jako vůbec první dohodový útvar dosáhli „harlemští pekelníci“ Rýna a dle záznamů „žádný příslušník nepadl do zajetí a pluk nikdy nepřenechal nepříteli v boji jediný zákop nebo stopu země“.

TIP: Zuávové ve válkách 19. a 20. století: Elitní lehká pěchota

K 12. prosinci 1918 byl regiment uvolněn z armády země galského kohouta, po návratu do USA prošel demobilizací a opět se začlenil do národní gardy v New Yorku. Za prokázanou chrabrost obdržel 369. pluk jako celek francouzský Válečný kříž. Vedle toho byly desítky příslušníků dekorovány individuálně, mimo jiné Kříži za vynikající službu. 

Dokončení: Proti nepříteli i rasismu: Černoši na frontách první světové války (3)

Unikátní chráněné území na východě Keni sestává z trojice jezer Nakuru, Bogoria a Elementaita i přilehlých oblastí. Všechny zmíněné rezervoáry přitom leží uvnitř Velké příkopové propadliny, jež vybíhá ze Sýrie a táhne se zhruba šest tisíc kilometrů až k Mosambiku. Vznikla vrásněním a oddělováním afrického kontinentu od Arabské tektonické desky. Zahrnuje proto řadu aktivních i vyhaslých sopek, nechybějí horké prameny, vrásová pohoří ani další geologické útvary. 

Na zastávku v Keni 

Jezera leží v pomyslném objetí propadliny a hodnota jejich pH se pohybuje mezi devíti a dvanácti, zatímco neutrální voda má sedm. Přesto nejde o nijak nehostinná místa pro život, právě naopak – vznikají kolem nich rozmanité ekosystémy. Keňské vodní plochy tvoří naprosto klíčový zdroj potravy pro plameňáky malé, jichž mezi jezery podle některých odhadů každoročně přelétají až čtyři miliony.

TIP: Keňský park Tsavo: Bezpečné místo krveprolití

Krajina plná gejzírů a horkých pramenů se stala domovem třinácti globálně ohrožených ptačích druhů. Mimo jiné skýtá útočiště pro pelikány bílé, kteří si tam stavějí hnízda a vyvádějí mladé. Oblastí ovšem migruje až sto druhů dalších opeřenců, takže jde o jednu z nejpestřejších lokalit ptačí říše. Nabízí nicméně dost potravy i pro rozsáhlé populace savců: například pro nosorožce dvourohé, žirafy Rothschildovy, jedny z největších antilop kuduy velké, lvy, gepardy a v neposlední řadě psy hyenovité. 

Vývoj jedné z nejobávanějších protitankových zbraní druhé světové války začal v létě 1942 v Lipsku ve firmě Hugo Schneider AG (HASAG). Tým vývojářů vedený Dr. Heinrichem Langweilerem si určitě ani v nejmenším nepomyslel, že se jejich výrobek o necelé tři roky později stane jedním ze symbolů povstání českých vlastenců proti německým okupantům. 

Rychlý vývoj zkázy tanků

Panzerfaust (česky pancéřová pěst) byl, řečeno dnešní terminologií, lehkou jednorázově použitelnou protitankovou zbraní, vystřelující nadrážové aerodynamicky stabilizované protipancéřové kumulativní granáty. První bojově použitelná verze dostala název Faustpatrone Klein 30, kdy číslovka označovala maximální účinný dostřel. Kumulativní granát o ráži 100 mm obsahoval 400 g vysoce účinné trhaviny (směs TNT a tri-hexogenu) a probíjel až 140 mm silnou ocelovou desku.

Celková váha zbraně byla pouze 3,2 kg. Prvních 500 kusů se na bojiště dostalo v srpnu 1943. Zbraň měla několik konstrukčních nedostatků; patrně největší lze vidět v absenci mířidel a nevhodném tvaru hlavice granátu, který způsoboval odrážení od pancéře při dopadu pod větším úhlem, stejně tak velmi omezoval malý dostřel.

Zmíněné vady se pokusila odstranit nová zbraň pojmenovaná Panzerfaust 30. Ta byla celkově zvětšena, průměr odpalovací trubky se zvýšil z 33 mm na 44 mm a prodloužila se i její délka. To umožnilo použít odlišně tvarovaný granát ráže 140 mm o hmotnosti 2,9 kg, obsahující nyní 800 g trhaviny. Vyšší hmotnost střely si vyžádala i zvětšení hmotnosti výmetné nálože na 95 g černého prachu. Celková hmotnost zbraně narostla na cca 5 kg. Na odpalovací trubku konstruktéři namontovali jednoduchá mířidla.

Další typ Panzerfaust 60 již vyřešil většinu technických nedostatků svých předchůdců. Účinný dostřel se zdvojnásobil, rychlost granátu se pohybovala okolo 45 m/s. Novou podobu dostala spoušť a mířidla, která umožnila přesnější střelbu s průbojností pancíře okolo 200 mm. Odpalovací trubka o průměru 50 mm byla nadále jednorázově použitelná a celá zbraň vážila 6,1 kg. Vyráběla se od září 1944 do posledních dnů války.

Jednoduché použití

Poslední verzi pancéřové pěsti, vyráběné ve velkých sériích, představoval typ Panzerfaust 100, produkovaný od října 1944. Opět došlo k prodloužení dostřelu, zvýšila se i průbojnost, a to na 220 mm pancíře. Na hlavicích panzerfaustů byly často nalepeny kresby a text s instruktáží o použití, což se později stalo výhodou pro pražské barikádníky, většinou neznalé jejího použití.

Ještě v březnu 1945 byl, i když v minimálních počtech, nasazen do německé výzbroje účinnější typ Panzerfaust 150 a do výroby byl připravován Panzerfaust 250, který měl používat nabíjitelnou odpalovací trubku s pistolovou rukojetí. Tento typ se po válce stal základem pro vývoj sovětské protitankové zbraně RPG-2.

Německá armáda v posledních měsících války používala i panzerschreck – ruční raketovou protitankovou zbraň ráže 88 mm na více použití (inspirovanou americkou bazookou). Několika z nich se zmocnili v květnu 1945 i pražští povstalci, ale dosud nebyl nalezen žádný doklad o tom, že by tuto zbraň použili v boji.

Panzerfausty v povstání

Při akutním nedostatku těžkých protitankových zbraní se pancéřové pěsti na straně povstalců staly jediným prakticky použitelným protitankovým prostředkem. Nesmíme samozřejmě opomenout nasazení protitankového děla PaK 40 „vlasovců“ na Jarově (potvrzeno zničení jednoho hetzeru) a využití baterie protiletadlových kanónů ráže 88 mm na Střížkově, které však bylo limitováno malými odbornými znalostmi povstalecké obsluhy. Vzpomenout lze i přímou střelbu lehkých protiletadlových kanónů z obrněných vlaků (zásah tanku Renault FT).

Všechna ostatní zničená německá obrněná vozidla Pražského povstání však jdou na vrub pancéřovým pěstím. Je nutné zmínit i nezanedbatelný psychologický dopad na osádky obrněnců, které jistě znaly přednosti této zbraně a její vhodnost pro pouliční boj, což se muselo podepsat i na opatrném způsobu použití obrněné techniky. Většina čtenářů patrně zná film Otakara Vávry Němá barikáda, kde mladičký Pepík Hošek v podání herce Antonína Šůry ukryt za první barikádou Trojského mostu zničí pancéřovou pěstí německý tank.

TIP: Dělostřelectvo chudých: Tajemství úspěchu ručního protitankového granátometu

Byť se jednalo o uměleckou licenci, přece jen nám nabízí názornou ukázku použití této zbraně. Střelba z ní nebyla snadnou záležitostí a dostat se na účinný dostřel představovalo obrovské riziko. Naprostá většina povstaleckých střelců si před ostrým použitím zbraně nikdy cvičně nevystřelila – nebyli to bojem zocelení válečníci jako jejich protivníci. Šlo však každopádně o statečné lidi, kteří dostali šanci v boji odplatit nacistům šest let okupace a svoji šanci využili beze zbytku.  

Vzemi vycházejícího slunce dovedli koncept obchodů s ovocem a zeleninou o poznání dál než Evropané: Japonci mohou zavítat například do specializovaných ovocných salonů. První takový pod názvem Sembikija otevřel už roku 1834 samuraj Benzo Ohšima ve městě Košigaja severně od Tokia. Máte-li ovšem hlouběji do kapsy, pak si nejspíš nechte zajít chuť – do takového podniku se totiž nechodí za jídlem, ale spíš za zážitkem. Zboží se tam neprodává na hmotnost, nýbrž po kusech a například jediné jablko vyjde zhruba na 400 korun. Máte-li pak přebytečných pět a půl tisíce, můžete ochutnat třeba „sluneční vejce“: údajně nejdražší mango na Zemi, s dokonale vejčitým tvarem, sklizené při optimální zralosti a vyšlechtěné tak, aby měl každý plod zcela ideální odstín. 

Jeden za cenu auta

Vrcholnou položku tamního sortimentu představuje cukrový meloun odrůdy Cantaloupe, prodávaný v přepychovém dřevěném obalu se zdobnou stužkou, který místní znají jako Jubari. Pěstuje se výhradně v prefektuře Šizuoka, kde panují příhodné podmínky. Pro dosažení ideální stálé teploty navíc skleníky v létě ochlazuje klimatizace, zatímco v zimě je vytápí potrubí. Z každé rostliny se záměrně vybírá pouze jeden plod a všechny ostatní se odříznou, ještě než dozrají: Farmáři tak zajistí, že veškerou vláhu i svit obdrží právě zvolený exemplář. Výsledkem špičkové péče je dokonale kulatý tvar, slupka bez kazu a především mimořádně sladká dužina, jež se údajně rozplývá na jazyku. V roce 2019 se přitom dvojice zmíněných melounů vydražila v přepočtu asi za milion korun a o rok později získal šťastný zájemce jediný kus za rekordních 653 tisíc. 

„Vypiplané“ cukrové melouny jsou známkou prestiže. V aukcích se draží za nemalé částky a Japonci se jimi obdarovávají při svátečních příležitostech (foto: Shutterstock)

Pokud si nemůžete dovolit koupit meloun za cenu auta, nezoufejte – pro „chudáky“ existuje levnější, a přesto stále honosná varianta. Například výjimečně lahodný meloun odrůdy Densuke, charakteristický temně zelenou kůrou, se pěstuje v limitovaném množství a kus se dá vydražit už za 135 tisíc korun. 

Exploze šťávy

Pěstování melounů znamená v Japonsku zvlášť prestižní záležitost, a to již přinejmenším po čtyři dekády. V roce 1978 představil grafický designér Tomojuki Ono vodní meloun ve tvaru krychle: Údajně zamýšlel získat plod, který se bude snáz skladovat a lépe krájet. Kýžené podoby dosáhl pěstováním v krabici, a „vynález“ si nechal dokonce patentovat ve Spojených státech. Jeden hranatý kus vyjde coby jedinečná kuriozita až na 4 500 korun, nicméně aby si udržel svůj výjimečný tvar, sklízí se nezralý a údajně má nepříjemnou chuť.

Ve světě luxusního ovoce se však jedná o vzácnou výjimku. Podle těch, kdo měli možnost se do některého z „dokonalých“ plodů zakousnout, přinášejí během jediné sekundy explozi šťávy a sladké chuti. Mezi obzvlášť exkluzivní zboží patří například třešně odrůdy Sakuranbo z prefektury Jamagata, prodávané v elegantních dřevěných boxech. Každá krabička obsahuje čtyřicet plodů naprosto stejné velikosti, vyskládaných v dokonalých řadách. S jedinou kuličkou pak spolknete v přepočtu 110 korun.

Honosný dárek

Co se týká ovoce, jsou lidé v ostrovní zemi na astronomické částky zvyklí. Na nezájem zákazníků si tak v prodejnách značky Sembikija nemohou stěžovat. Japonci prosluli štědrou povahou a obdarovávání blízkých, kolegů i obchodních partnerů tvoří hluboce zakořeněnou tradici. U příležitosti Dne matek či Vánoc se tudíž prodá například až 200 zmíněných melounů denně (přestože technicky vzato patří mezi zeleninu). Vysoká cena přitom zákazníky neodrazuje, ba naopak – čím dražší plod, tím prestižnější. Luxusní ovoce se navíc každoročně stává předmětem dražeb. „V asijské kultuře, a v Japonsku zvlášť, na něj nahlížejí jinak než my,“ vysvětluje profesorka Soyeon Shim z University of Wisconsin. „Ovoce tam nepředstavuje pouhou součást jídelníčku – vnímají ho jako téměř posvátné a obětují jej bohům.“

Z našeho pohledu přemrštěné ceny jsou v očích Japonců přijatelné ještě z jednoho důvodu: kvůli lidské práci. Výjimečné plody totiž obvykle pocházejí z rodinných farem, kde se jim věnuje ohromné úsilí. Pečlivě se ošetřují, balí do ochranných papírů, leští a průběžně třídí, aby se vyřadily jakékoliv nedokonalosti. Většina sklizně se pak prodá běžným smrtelníkům řádově za tisíce korun, nicméně jeden z tisícovky vyzrálých melounů se považuje za natolik dokonalý, že může jít do dražby. A v zemi, která automatizovala téměř veškerou výrobu, se podobně pracný a pomalý způsob farmaření hodnotí velmi vysoko. S melounem z rodinné farmy tedy symbolicky obdržíte ohromný kus nijak neulehčené dřiny.

Jahodová princezna

Další důvod, proč právě ovoce nese punc exkluzivity, spočívá v pestrosti japonských odrůd. Nikde jinde na světě neseženete hrozny o velikosti pingpongového míčku, dokonale vejčité mango nebo melouny s ochrannou známkou geografického původu. Vyšlechtit takové kultivary znamená svébytnou disciplínu, spadající spíš do kategorie umění než zemědělství. Každý plod pak představuje klenot nedozírné hodnoty, za nímž stojí dlouhé roky vývoje.

Vypěstovat sněhově bílou jahodu je mimořádně obtížné: Zcela „albínské“ plody vyrostou na každé desáté sazenici (foto: Profimedia)

Trvalo například patnáct let, než se podařilo dosáhnout současné dokonalosti u jahod Bidžin-hime neboli „krásná princezna“: Jde o největší a údajně i nejsladší odrůdu na planetě. „Zvlášť obtížné je udržet správný tvar, protože mají často sklon tvořit kulaté plody,“ popisuje Okuda Ničio, který v prefektuře Gifu ročně vypěstuje 500 jahod o velikosti tenisového míčku. A kolik si za svou lahůdku účtuje? Jeden kus může být váš v přepočtu za 90 tisíc korun.

Mimochodem, právě jahody patří mezi japonskými pěstiteli k dalším oblíbeným plodinám vedle melounů (viz Tesla mezi jahodami): V asijské zemi již údajně vyšlechtili na tři stovky kultivarů. Například v roce 2013 představil Jasuhito Tešima hybrid nazvaný „bílý šperk“, u nějž dokázal díky odstínění zamezit tvorbě barviva. Výsledkem mnohaletého křížení se tak staly albínské plody bez jediné stopy červené. Vyhráno však farmář ještě nemá: Navzdory dlouhodobé snaze zatím sněhově bílé jahody vyrostou jen na desetině sazenic. 

Pro úspěšný výrobek snad nemůže být větší pocty, než když jeho jméno zobecní a stane se označením pro celou kategorii produktů. Mezi předměty denní potřeby se toho dočkal např. lux či žiletka, mezi automobily je to nepochybně džíp. Dnes toto slovo označuje terénní vůz s pohonem čtyř kol a je to i značka významného výrobce. Původně se ale jednalo o neoficiální název vozu, jenž se zapsal do historie vojenství tak jako snad žádný jiný. Americký armádní džíp se stal též součástí československé vojenské historie, protože v roce 1945 s těmito automobily na naše území dorazili američtí i sovětští vojáci.

Komplikovaná cesta k džípu

Americká armáda používala lehké terénní automobily již od závěru první světové války primárně pro průzkumné a spojovací účely, ale také pro přepravu zbraní pro podporu pěchoty. Žádný z nich se neuchytil, ale v roce 1940 armádu zaujala lehká terénní vozidla značky American Bantam Car Company, která se následně začala zkoušet. Na jejich bázi vznikly požadavky na budoucí lehký terénní armádní vůz, které zahrnovaly mj. pohon všech čtyř kol či schopnost převážet kulomet.

Střediskem vývoje se stal armádní sklad Holabird, který podléhal US Army QMC (Quartermaster Corps – zásobovací služba). V červnu 1940 bylo vypsáno výběrové řízení, do něhož se přihlásilo mnoho firem, ale prototypy dodaly jen firmy Bantam a Willys-Overland. Vítězem se stala první z nich a testy probíhaly tak úspěšně, že se armáda chystala zadat zakázku na sériovou produkci. 

O tu se kromě výše zmíněných firem ucházel i gigant Ford Motor Company a zdálo se, že armáda ho upřednostní. Začínalo být totiž jasné, že omezené kapacity obou zbylých podniků nebudou stačit na očekávanou hromadnou produkci. Spory se protahovaly a mezitím firmy Willys a Ford dodaly další prototypy, jež sice vycházely z typu značky Bantam, ale byly značně upravené. Jako lepší v řízení zhodnotili v červnu 1941 vůz Willys MA. Armáda pokládala za přijatelné všechny tři typy, ovšem z praktických důvodů musela vybrat jediný. 

Nakonec upřednostnila Willys MA, jenž byl překonstruován do definitivní podoby Willys MB. Sama automobilka ale dobře věděla, že její kapacity nestačí na očekávané počty vozidel, a tak poskytla vládě celou konstrukci jako nevýhradní licenci. Firma Willys měla sériově vyrábět dle svých možností a o zbytek se postaral Ford, který pak vozidlo dodával pod jménem Ford GPW. Naopak firmu Bantam, která stála u začátku projektu, z něho tímto způsobem zcela vyšachovali.

Technický popis vozidla

V době zahájení sériové produkce se pro vozidlo stále častěji užívalo označení Jeep, ačkoliv o jeho původu dodnes není zcela jasno. Projektanti auto každopádně s ohledem na masovou produkci vyřešili výjimečně jednoduše. Základ konstrukce tvořil ocelový žebřinový rám, k němuž byly připojeny odpružené nápravy, motor, převodovka a otevřená ocelová karosérie. O pohon se staral čtyřválec Willys Go-Devil umístěný pod přední kapotou, jehož síla se přenášela na kola prostřednictvím převodovky se třemi stupni pro jízdu vpřed a zpátečkou.

Kola s bubnovými brzdami byla zavěšena na jednoduchých listových pružinách s kapalinovými tlumiči. Jednoduchost vozu podtrhovala i palubní deska, která obsahovala pouze rychloměr s počítadlem vzdálenosti, palivoměr, ampérmetr, ukazatel teploty chladicí kapaliny a ukazatel tlaku oleje. Jednodílnou svařovanou karosérii konstruktéři koncipovali tak, aby vpředu seděl řidič a spolujezdec a vzadu čtyři další muži. Prakticky však v džípech nezřídka jezdilo až osm vyzbrojených vojáků.

Vůz měl sklopné čelní sklo a dal se snadno vybavit natahovací plátěnou plachtou, jež tvořila střechu a záď. Na karosérii bývalo uchyceno rozmanité příslušenství, např. lopata, sekera, pouzdro s nářadím pro opravy, zvedák, schránky s náhradními díly, maskovací síť, vlečné lano, sněhové řetězy či kanystry s palivem nebo vodou.

Na přední nárazník se někdy připevňoval řezač (svislý ocelový profil), který měl vyříznuté sbroušené místo pro případy, že by bylo přes cestu nataženo telefonní vedení či nástražný drát, což jinak mívalo fatální následky v podobě zranění či úmrtí vojáků. Na lafetě v zadní části vozu se často vozil kulomet, zpravidla Browning M2 ráže 12,7 mm či Browning M1919 ráže 7,62 mm. Džíp také běžně mohl tahat malý nákladní přívěs, tzv. Jeep Trailer.

Džípy v produkci a ve válce

Přechod obrovského průmyslového potenciálu USA na válečný režim se projevil i v produkci džípů. Přesné číslo vyrobených vozů asi nebude nikdy zcela spolehlivě známo, neboť prameny armády i automobilek se zde rozcházejí. Nejčastěji se uvádí hodnota kolem 640 000 kusů zhotovených do konce války, z nichž zhruba 361 000 vzniklo jako Willys MB a necelých 278 000 jako Ford GPW. V době špičkové produkce sjížděl z výrobních linek jeden kus džípu každých sto sekund!

Uvedená čísla ale nejsou konečná, jelikož velké počty džípů sestavovali i útvaroví mechanici z náhradních dílů, které se rovněž dodávaly v gigantických objemech. Proto dnes řada znalců soudí, že celkový počet džípů vzniklých za války přesahuje milion. Dodávky primárně mířily k americké armádě, jejíž jedna pěší divize měla podle tabulek disponovat 612 džípy, zatímco obrněné divizi se přidělovalo 449 kusů.

V rámci zákona o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act) směřovaly tisícové série rovněž do spojeneckých zemí. Zdaleka nejvíce jich dostala Velká Británie, kam dorazilo bezmála 105 000 džípů, a druhé místo obsadil SSSR se zhruba 49 250 exempláři. Sovětský průmysl se totiž za války soustředil téměř výlučně na obrněná vozidla a ohledně automobilů spoléhal na americkou produkci, takže džíp byl poté nejrozšířenějším a nejoblíbenějším velitelským vozem sovětských důstojníků.

V džípu jezdil mimo jiné i velitel 1. československého armádního sboru v SSSR, generál Ludvík Svoboda. Značné počty džípů mířily i do Kanady, Francie a Číny. Všude tento automobil sloužil jako osobní či nákladní vozidlo, pro průzkumné, hlídkové, spojovací či velitelské úkoly. Stal se také nosičem zbraní, převážel raněné, pokládal kabely a vyprošťoval jiná vozidla.

Univerzální konstrukce

Flexibilita džípu se projevila nejen v rozsahu úkolů základní verze, ale i v množství zvláštních účelových variant. Patrně žádný vůz v dějinách se nedočkal tolika modifikací jako právě džíp, takže zde stručně zmíníme jen ty nejdůležitější a nejzajímavější. Džípy se velmi osvědčily třeba jako útočná vozidla speciálních jednotek v africké poušti; v této roli měly silnější výzbroj v podobě několika kulometů. 

Džíp ale mohl také hrát roli platformy pro těžší zbraně; zkoušelo se např. několik úprav s 37mm protitankovým kanónem, ty se však do služby nedostaly. Naopak značně se rozšířily džípy nesoucí lehké dělostřelecké raketomety, jež se užívaly hlavně na tichomořském válčišti. Po válce se džíp často stával nosičem pro protitankové bezzákluzové dělo. 

Za pozornost stojí obrněné úpravy, s nimiž se také často experimentovalo. Sériově se nakonec nevyráběla žádná, uspěla ovšem řada polních modifikací džípu s přídavným pancéřováním. Mezi rozšířené polní úpravy se řadí i prodloužené džípy, na které pak navázal oficiální tovární program Super Jeep, jehož výsledkem mělo být šestikolové vozidlo. Takový automobil měl sloužit mj. jako sanitka či letištní tahač, ani on však nepostoupil do sériové produkce.

Na opačném konci spektra se nacházely zmenšené a odlehčené vozy, stavěné především pro výsadkáře. Zkoušely se i džípy s pásovým či polopásovým podvozkem, vůz mohl obdržet i nástavce na kola pro jízdu v hlubokém bahně či ocelová železniční kola, která jej proměnila v malou kolejovou drezínu.

Džíp však nezůstal jen na zemi, neboť dokázal i plavat a létat! „Plovoucím džípem“ byl Ford GPA, přezdívaný „Seep“ (Sea Jeep); tento malý obojživelník však nebyl příliš povedený ani oblíbený. Létající podobu džípu představoval britský rotorový kluzák Hafner Rotabuggy, který měl být tažen dopravním letounem. Do války už ale zasáhnout nestačil.

Dokonalý válečný stroj

Historie značky Jeep se s koncem druhé světové války samozřejmě neuzavřela, produkce běžela i po jejím skončení. Navíc se rozběhla také výroba u francouzské firmy Hotchkiss, která prodávala jen nepatrně pozměněnou kopii pod jménem Hotchkiss M201. Džípy zůstaly ve výzbroji řady armád (včetně té československé) mnoho let po skončení války a tisíce kusů koupili z výprodeje soukromí zájemci. 

Automobilka Willys-Overland logicky využívala obrovské popularity vozu pro účely reklamy a postavila celé své působení na trhu právě na válečném úspěchu džípu. Koncepce vozu se ale již v té době široce kopírovala a firmě Willys se přestávalo dařit. Po řadě komplikací se stala součástí korporace AMC, kterou poté převzal Renault a nakonec Chrysler. Ten využil trvající popularitu jména Jeep a vytvořil z pozůstatků dřívějšího Willysu novou a vysoce úspěšnou značku Jeep, která vyrábí primárně civilní vozy. 

Původní válečný džíp se také dočkal spousty civilních modifikací a po světě dosud jezdí řada upravených kusů. Asi nejslavnější konverzí jsou „Jeepneys“, pestrobarevné taxíky, jež přitahují turisty na Filipínách.

TIP: Obrněný automobil BA-64: Průzkumník jménem Bobik

Džíp ale nadále zůstává legendou především pro své nasazení ve druhé světové válce. Podle tabulkových výkonů byl spíše průměrný, jeho síla ale tkvěla v jednoduchosti, odolnosti a spolehlivosti. Automobilky tak mohly chrlit tisícové série, džípy se lehce obsluhovaly, snášely i nejhorší prostředí, vydržely tropická vedra i arktické mrazy, prach pouští i bláto džunglí. Daly se opravit i v těch nejprimitivnějších podmínkách a plnily neuvěřitelně široké spektrum poslání. Džíp se tak stal symbolem výkonnosti zbrojního průmyslu USA, která významně přispěla k vítězství Spojenců a tím také k osvobození Československa. 

Mezihvězdný dopis známý pod jménem The Beacon in the Galaxy (Galaktický maják) sestavuje tým odborníků pod vedením americké NASA. Šéf týmu Jonathan Jiang z Laboratoře tryskového pohonu (JPL) říká, že binární vzkaz se bude do jádra Mléčné dráhy vysílat z Allenova teleskopu v Kalifornii a z čínského teleskopu FAST. V prvotní studii odborníci doporučují, aby vzkaz zamířil do hustého hvězdného prstence poblíž středu naší galaxie, kde podle nich existuje vysoká šance existence života.

Pátrání po životě ve vesmíru

Nepůjde o první vzkaz tohoto druhu. Projekt The Beacon in the Galaxy volně navazuje na poselství, které do vesmíru odvysílala observatoř v portorickém Arecibu v roce 1974. Zpráva tehdy mířila ke shluku hvězd, který je od Země vzdálený asi 25 000 světelných let, takže na místo určení bude putovat ještě velmi dlouho.

Pokusy o mezihvězdnou komunikaci mají nejasný výsledek. Šance, že nějaká inteligentní civilizace vzkaz zachytí, jsou extrémně nízké, a i kdyby se kontakt podařil, může být vytvoření fungujícího komunikačního kanálu velmi obtížné, protože odpověď se bude zpátky dostávat desítky tisíc let. Může se také ukázat, že mimozemšťané kódu nebudou schopni porozumět. Ostatně Frank Drake, který sestavil depeši vysílanou z Areciba, v rámci testu zaslal její obsah svým vědeckým kolegům, mezi nimiž byli i laureáti Nobelovy ceny, a nikdo z nich ji tehdy nerozluštil.

Existují ale i další obavy. Před více než deseti lety profesor Stephen Hawking varoval, že lidstvo by mělo s pokusy o vysílání do vesmíru přestat, aby nepřitáhlo nevítanou pozornost. „Pokud nás navštíví mimozemšťané, může být výsledek podobný tomu, když Kolumbus přistál v Americe – pro domorodé indiány to nedopadlo dobře,“ řekl v dokumentu stanice Discovery Channel.

E.T. volat domů

Podle doktora Jianga a jeho kolegů je ale pravděpodobné, že když bude nějaká civilizace schopná komunikovat na takové vzdálenosti, pak nejspíš bude znát i hodnotu míru a spolupráce. „Domníváme se, že vědecký pokrok, kterého bychom dosáhli v případě, že bychom byli schopni komunikaci navázat, by dalece převážil možné obavy,“ napsal Jiangův vědecký tým.

TIP: Pátrání po životě ve vesmíru: Proč mimozemšťané mlčí?

„Můj názor je, že celkové riziko nebo možný prospěch, který z takového vzkazu může vzejít, je v obou případech velmi malý. Je pro nás lepší a bezpečnější se do vesmíru vydat a možná jednou s trochou štěstí najít sousedy,“ říká Anders Sandberg, který působí na Institutu budoucnosti lidstva při oxfordské univerzitě. Cenné ale podle něj je hlavně to, co se lidé naučí, když budou promýšlet, jak s případným mimozemským životem komunikovat. „Možná bychom to měli považovat za trénink, jak jako lidé lépe spolupracovat,“ dodává tento švédský filozof a futurolog.

V muzejních sbírkách po celém světě se nacházejí specifické středověké keramické nádoby, které svým tvarem připomínají jahodu. Mají společný design a liší se jen v detailech. Vědci již dříve prozkoumali zbytky jejich obsahu a zjistili, že byly používány k nejrůznějším účelům, včetně pití piva nebo uchovávání rtuti, oleje či léčiv.

Archeochemik Carney Matheson z australské Griffithovy univerzity a jeho tým nedávno analyzovali zbytky těchto nádob, které byly objeveny ve středověkém Jeruzalému a pocházejí z 11. a 12. století. Výsledky analýz prozradily, že některé z těchto nádob obsahovaly zápalné a pravděpodobně rovněž výbušné látky.

Keramické granáty s lokální výbušninou

Vědce to přivedlo k závěru, že takové nádobky, naplněné zápalnými a výbušnými látkami, zřejmě sloužily jako středověké ruční granáty. Pozoruhodné přitom je, že podle všeho neobsahovaly střelný prach, který se na Blízký východ a také do Evropy dostal zřejmě až ve 13. století. „Náš výzkum ukazuje, že tyto granáty nebyly odpalovány střelným prachem, ale místní výbušnou směsí, která byla vynalezena v této oblasti,“ vysvětluje archeochemik Matheson.

TIP: Masový hrob křižáků v Libanonu odhalil krvavou realitu středověké války

V Jeruzalému a jeho okolí bylo v 11. a 12. století velmi rušno, pokud jde o násilí a vojenské střety. V 11. století město získali Turci, poté Fátimovci, na nichž Jeruzalém krvavě dobyli křižáci. Ti vládli Jeruzalému 88 let, než ho roku 1187 dobyl zpět pro muslimy Saladin, zakladatel dynastie Ajjúbovců.

V těchto neklidných časech bylo používání keramických granátů zřejmě běžnou záležitostí. Existují zprávy o tom, že je muslimští vojáci vrhali při útocích na křižácká opevnění, přičemž exploze granátů nepochybně děsily svým hlukem a oslnivými záblesky. Křižáci jistě nezůstávali pozadu, pokud měli takové granáty k dispozici.

Nejspíš byste správně odhadli, že neformální pozdrav „čau“ se do češtiny dostal z italštiny. Možná už ale nevíte, co přesně italské „ciao“ znamená. Jde o výraz odvozený z benátského pojmenování „schiavo“ pro sluhu či služebníka. Spojení sluhy a pozdravu není tak nelogické, jak by se na první pohled mohlo zdát.

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Kde se v češtině vzal pozdrav „ahoj“

Určitě jste si všimli, že ve starých filmech a knihách se slovem „služebník“ nebo „služebníček“ dřív zdravilo i u nás. Stejnou souvislost má pozdrav „servus“, používaný dnes spíš humorně než v původním slova smyslu. V latině totiž označuje sluhu či otroka. Ať už se tedy vítáme „servus“, nebo „čau“, v obou případech se nakonec vracíme k někdejšímu uctivému pozdravení „služebník“. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Přestože na hradě nalezneme vzácné nástěnné malby, přitahuje Houska pozornost většiny návštěvníků něčím jiným. Každý starý hrad bývá opředen legendami. Pro ty zdejší bychom však jen těžko hledali obdobu. Pozoruhodné také je, že ač se jednotlivé pověsti o Housce liší, přece jen mají společný základ. 

Nejstarší legenda pochází už z 9. století. Podle ní byla nedaleko hradu nalezena díra do skály, „v kteréžto množství rozličných duchův obývalo, kteříž pomalu více a více lidem tu obývajícím překážku činili a někdy v rozličných hovad tvářnosti proměňujíce se, lidem po cestách chodícím se ukazovali tak hrozně, že tudy lidé nesměli choditi“. Pohádka? Téměř jistě. Podobný příběh se ovšem opakuje později roku 1594. Hlavní roli v něm hraje zločinec uvězněný na Housce, který přijal nabídku, že mu bude odpuštěno, pokud se nechá spustit do záhadné prohlubně a zjistí, co se v ní nachází. Po spuštění však propadl takové hrůze, že se mu i smrt zdála milejší než setrvat tam dole, kde všechno připomínalo peklo.

Karel Hynek Mácha během svého putování Housku navštívil hned dvakrát a do okolní krajiny umístil děj svého románu Cikáni. Básníkův pobyt na hradě se ale hlavně stal terčem svérázného žertu. V třetím dílu encyklopedie pověstí z českých hradů a tvrzí nazvaném Čas hradů v Čechách byl publikován obsah dopisu, který měl Mácha napsat jednomu ze svých přátel. Prý na Housce prožil podivný sen – vlezl kamsi do hlubin a viděl tam něco na způsob pekla. Dívka, již ve snu oslovil, mu prozradila, že se ocitl v Praze naší doby – konkrétně 20. srpna 2006. To samozřejmě ještě více podnítilo záhadology. Že by se na Housce nacházel stroj času? A odkud pocházel? Jistě z tajemné Atlantidy! Na udaný den dokonce svolali fanoušci fantastických teorií akci „čekání na Máchu“. Básníka chtěli na Housce odchytit při jeho průchodu do budoucnosti. Celá bublina splaskla už pár měsíců před očekávanou senzací. Údajný Máchův dopis se ukázal být pouhou literární mystifikací, slavný básník ho tedy ve skutečnosti nikdy nenapsal.

Vzácné malby

Houska však zaslouží obdiv i bez fantastických příběhů – z čistě historického hlediska. Dnešní podoba je samozřejmě výsledkem pozdějších rekonstrukcí, zejména renesanční zámecké přestavby a modernizace v 19. století. Poslední velkou přestavbu provedli majitelé v roce 1930. Část si však zachovala gotický ráz a připomene, že objekt kdysi býval hrdým hradem. Založil jej zřejmě Přemysl Otakar II. a do doby, než nedaleko vyrostl Bezděz, plnila nejspíš Houska roli mocenského centra zdejšího kraje. Hrady z té doby většinou neměly takové štěstí a ani zdaleka se nám nedochovaly tak jako Houska. Největší unikum ovšem nalezneme až při prohlídce interiérů.

Nástěnné malby zřejmě pocházejí už z počátku 14. století. Narazíme na ně v architektonicky nejcennější části hradu – kapli. O vzácných freskách se dlouho vůbec nevědělo a s velkým úžasem je odkryli až při úpravách v době první republiky. Podobné památky středověkého malířství samozřejmě nalezneme i jinde, ne však v takové úplnosti. Co na malbách rozpoznáme? Především obraz ukřižování či výjevy ze života Panny Marie nebo alegorické postavy dobra a zla. I tato vyobrazení jitří fantazii milovníků nevysvětlitelných záhad. Hradní kaple sice nestojí na místě, kde podle legend zela díra do pekel, jak se někdy mylně tvrdí, proč ale hradní pán neželel peněz a pořídil do kaple tak bohatou výzdobu? Hnala jej pobožnost, touha se blýsknout, nebo strach ze života v místě opředeném legendami? Vždyť se například tradovalo, že se pod hradem ukrývají kostry „nelidí“...

Dobové momentky

Za vzácnost považujeme i další nástěnné malby, které hrad ukrývá. Tentokrát však jejich hodnota netkví v jejich stáří, ale v tom, co znázorňují. Výzdoba obytných prostor pochází až z 16. století a zachycuje výjevy z tehdejšího života. Spatříme zde třeba svatební průvod, v jehož pozadí poznáváme i hrad Housku. Prohlédneme si zde lovecké scény nebo výjevy z dětských her, pasoucí se stádo a další „momentky“ z každodenního života tehdejších lidí. Houska nám tak zachovala nejen představu o tehdejším obytném luxusu, ale svědčí i o životních reáliích své doby. Nevěříme-li, že na Housce nalezneme bránu do pekla, tak bránu do jiných časů zcela určitě.

Dobré místo

Za dobrou obranyschopnost vděčila Houska především své poloze na vysoké skále. Ke hradu se dalo dostat pouze z jihu a tuto cestu navíc chránil příkop. Hradní nádvoří mělo už tehdy čtyřhranný tvar. Obytné místnosti v patře však tenkrát dosahovaly až šestimetrové výšky. Pozdější přestavbou se tento prostor rozdělil na podlaží dvě.

Jeden z nejvýznamnějších držitelů hradu Houska, pan Hynek z Dubé se mimo jiné proslavil svým úsilím o osvobození mladého Václava II. vězněného na sousedním Bezdězu. Dotáhl to až na purkrabího Pražského hradu. Měl čtyři syny a všichni se mimochodem jmenovali po otci Hynek, takže bylo nutné je odlišovat dalšími přízvisky. Právě nejmladší z těchto synů zřejmě obdařil interiér hradu dodnes obdivovanou nástěnnou výzdobou.

Další osudy

Za třicetileté války Housku podobně jako mnohé české hrady obsadili Švédové. Později objektu hrozilo zboření. Nakonec však tento osud potkal jen poplužní dvůr, věž a hradby. Nástěnné malby se objevily během prací, které nechal provádět prezident Škodových závodů Josef Šimonek, jenž se stal majitelem v roce 1924. I zcela novodobé dějiny však nabízejí raritní události. Za druhé světové války Housku využívala komandatura SS. Přístup do objektu byl omezen, ale pamětníci vzpomínají, že zde měla probíhat takzvaná plemenitba na árijskou rasu. 

Pod krycím jménem Burgund II. figurovala Houska v projektu Hlavního říšského bezpečnostního úřadu jako jeden ze čtyř sudetských depozitářů pro židovské a zednářské knihy z celé Evropy. V srpnu 1943 sem byly převezeny cenné materiály z archivů a knihoven v Hamburku a Berlíně, aby se zabránilo jejich případnému zničení během amerického bombardování. Archiválie zde pak zůstaly až do konce války.

TIP: Zrod nacistického Kamelotu: Na hradě Wewelsburg se konaly okultní rituály

V době normalizace tu místo kastelána získal populární evangelický farář Svatopluk Karásek. Svou první desku zde tudíž díky Karáskovi nahrála undergroundová skupina The Plastic People of The Universe. I přes to, že StB zasáhla jak proti Karáskovi, tak proti skupině, nahrávky z Housky nakonec vyšly i na desce vydané v New Yorku. „Plastici“ získali světovou pozornost a za jejich osud v komunistické diktatuře orodovali i spisovatelé Allen Ginsberg a Heinrich Böll. 

Existuje bezpočet možností, jak spotřebu cigaret omezit zákonem. Jeden z nejběžnějších způsobů, který je dnes například v Evropské unii povinný, představují varovné obrázky doprovázené výrazným textovým upozorněním. Myšlenka podtrhnout zdravotní rizika kouření se poprvé objevila už v roce 1969 na Islandu, odborníci však účinnost v současnosti hojně rozšířené metody spíš zpochybňují. Mnozí zastávají názor, že chceme-li do budoucna kouření zcela vymýtit, je třeba cílit na mladou generaci a pokud možno ji odradit od toho, aby vůbec začala. 

Generace bez kouření

Právě z uvedeného předpokladu vycházela novozélandská vláda, když koncem loňského roku představila bezprecedentní plán, jak ostrovy postupně proměnit v kompletně nekuřácký stát. Podle návrhu nového zákona se bude věková hranice pro nákup cigaret každý rok zvyšovat. Zatímco v současnosti si na Zélandu, stejně jako v drtivé většině zemí, mohou tabákové výrobky koupit lidé starší 18 let, od roku 2027 daný limit postupně poroste. V praxi to znamená, že „mladí, jimž bude v době uvedení zákona v platnost čtrnáct let, již nebudou mít za svého života možnost pořídit si legálně tabák,“ prohlásila Ayesha Verrallová z ministerstva zdravotnictví. 

Kontroverzní plán vyvolal mezi politiky poměrně kladnou odezvu a předpokládá se, že jej schválí ještě letos. Pětimilionový tichomořský stát přitom už dnes patří mezi země s nejnižším podílem kuřáků: Pravidelně si tam zapálí jen 11 % dospělých, což odpovídá polovině světového průměru. Cílem vlády je, aby dané číslo kleslo do roku 2025 na 5 %. Ministerstvo zdravotnictví navíc plánuje povinné snížení množství nikotinu v cigaretách. Zároveň připouští, že nový zákon bude mít nepochybně své odpůrce a může přispět k rozvoji černého trhu.

Tahouni z Asie

Nicméně z dlouhodobého hlediska lze krok zélandské vlády považovat za logické vyústění jednoznačného trendu a podle reakcí ze zahraničí se dá očekávat, že se k podobným opatřením postupně uchýlí i další státy. Obliba cigaret totiž již několikátým rokem globálně klesá. Loni v listopadu zveřejnila Světová zdravotnická organizace (WHO) souhrnnou zprávu, podle níž aktuálně trpí závislostí na nikotinu 22 % populace planety, tedy 1,3 miliardy lidí. V porovnání s rokem 2015 ubylo zhruba 200 milionů kuřáků a WHO předpokládá, že v roce 2025 bude pravidelně kouřit o dalších 300 milionů lidí méně. Odklon od cigaret je nejvíc patrný v Severní a Jižní Americe, kde podíl vyznavačů nikotinu klesl za uplynulé čtyři roky z původních 21 % na 16 %. Konkrétně v USA zaznamenávají dramatický propad již od 60. let, kdy kouřilo až 40 % Američanů.

Podobně vysoká čísla představují dnes ve světovém žebříčku spíš výjimku. Obecně největší obliba kouření přetrvává v rozvojových zemích: Podle statistik pochází 80 % kuřáků ze států s nízkými či středními příjmy. Tabákové neřesti se hojně oddávají především obyvatelé jihovýchodní Asie a Pacifiku – například v Barmě, Bangladéši či Indonésii kouří 70 % mužů starších 15 let (ostatně globálně jsou čtyři z pěti kuřáků muži). V absolutních číslech pak planetě vévodí Číňané: V říši středu se vyrobí a následně také spotřebuje bezmála třetina veškeré cigaretové produkce. V Česku si pravidelně zapaluje 36 % mužů a 27 % žen.

Zbytečná úmrtí

V roce 2010 vyhlásila Světová zdravotnická organizace globální výzvu s cílem omezit do roku 2025 spotřebu cigaret o třetinu a dosud se k ní připojila šedesátka zemí. Ještě před dvěma lety jich přitom bylo o polovinu méně. Ke státům, jež stejně jako Zéland zvolily poměrně radikální řešení, patří například Velká Británie – tamní vláda nedávno odsouhlasila ambiciózní plán vytvořit ze Spojeného království plně nekuřácký stát do roku 2030. 

Motivace k obdobným krokům je zřejmá: Důkazy, že dlouhodobé užívání tabáku znamená smrtelné riziko, jsou nepopiratelné. Po celé planetě podlehne ročně  následkům daného zlozvyku na osm milionů lidí, z toho milion jen proto, že čelí pasivnímu vdechování kouře – například sdílejí domácnost s vášnivým kuřákem. Hospodářský dopad je přitom enormní: WHO v roce 2012 vyčíslila, že každoroční náklady na léčbu následků kouření a související výpadky ekonomiky přesahují v přepočtu 30 bilionů korun, což odpovídá necelým 2 % světového HDP. Podle nejnovější analýzy by ovšem stačilo investovat do osvěty a prevence 36 korun na osobu za rok, a do konce dekády by ubylo až 152 milionů závislých. 

Zatím spíš utopie

Dnes se na světě prodá 18 miliard cigaret denně, což generuje obří byznys v odhadované hodnotě přes 800 miliard dolarů. Blízká budoucnost bez cigaret představuje podle všeho zatím spíš utopii, nicméně i výrobci tabáku raději myslí dopředu, a pokud nechtějí, aby jim ujel vlak, musejí se začít přizpůsobovat. Švýcarsko-americký gigant Philip Morris dodávající na trh například značku Marlboro už dokonce oznámil, že právě v Británii přestane v příští dekádě zcela prodávat klasické cigarety. Kuřáky místo toho postupně motivuje k přechodu na alternativy, zejména elektronické cigarety, jež momentálně tvoří už čtvrtinu tržeb firmy. 

Tzv. e-cigarety se na trhu poprvé objevily před dvaceti lety, a přestože jejich potenciální nezávadnost či naopak škodlivost dosud není zcela jednoznačná, lákají spotřebitele čím dál víc. Zatímco v roce 2011 se tzv. vapování oddávalo pouhých sedm milionů kuřáků, o sedm let později už danou variantu podle WHO volilo 41 milionů těch, kdo si předtím zapalovali klasické cigarety – a to především ženy a mladší uživatelé. Očekává se, že trh se zmíněnou náhražkou poroste přinejmenším o 5 % ročně.

TIP: Povinné kouření na školách: Nekuřákům hrozil v 17. století pořádný výprask

Pro řadu závislých se tzv. vaporizéry staly ideálním mezistupněm na cestě k úplnému zanechání kouření, což vedlo k myšlence, že by se jejich užívání mezi kuřáky mělo ještě zpopularizovat. V Británii dokonce loni v listopadu Regulační úřad pro léky a zdravotnictví navrhl, aby lékaři předepisovali kuřákům elektronické cigarety v rámci odvykací terapie. Ovšem v jiných zemích míří zcela opačným směrem, neboť se důkazy o jejich zdravotní závadnosti množí (viz Jenom pára?). V listopadu 2019 tak Indie jako první stát dokonce veškeré vaporizéry zakázala.