Píše se rok 1976. Pralesy Bornea si velmi intenzivně razí cestu motorové pily a bagry a během jediné lidské generace hrozí zlikvidovat většinu miliony let starého biotopu. Do odlehlého údolí Danum cca 50 km západně od města Lahad Datu vyráží s podporou helikoptéry Královského malajského letectva vědecká expedice s jediným úkolem – vyhodnotit, zda údolí formálně chránit založením národního parku.

Velká pětka Bornea

Vědci rozhodně nevyráželi naslepo. První návrhy chránit údolí padly už začátkem 30. let 20. století, důvodem byla místní populace nosorožců sumaterských. Britská správa Severního Bornea však už tehdy narazila na odpor dřevařské lobby a plány byly časem zapomenuty. Malajské úřady se o údolí začaly zajímat opět až koncem 60. a začátkem 70. let minulého století, tedy v době, kdy už politici věděli, že za možnost vytěžit prastaré stromy z bornejských lesů jsou dřevařské firmy ochotny zaplatit obrovské sumy peněz a koncese byly udělovány jako na běžícím pásu. 

Zároveň začalo být jasné, že je třeba vybrat a chránit alespoň části pralesa, pokud má mít biotop šanci na přežití do budoucna. Vědci z výše zmíněné expedice našli v údolí Danum panenský nížinný prales, který poskytoval útočiště kompletní bornejské „velké pětce“ – nosorožci sumaterskému (Dicerorhinus sumatrensis), slonu indickému bornejskému (Elephas maximus borneensis), orangutanu bornejskému (Pongo pygmaeus pygmaeus), medvědu pyskatému (Melursus ursinus) a levhartu obláčkovému (Neofelis nebulosa). Členové expedice pak ve své zprávě zřízení národního parku jednoznačně doporučili. 

Výzkumné centrum v pralese

Hned od začátku se však objevil problém. Vláda totiž mezitím na údolí (a obrovské plochy země kolem) udělila těžařskou koncesi organizaci Yayasan Sabah (Nadace pro Sabah). Yayasan Sabah sice odmítla postoupit část své koncese jako národní park, nicméně se zachovala velmi osvíceně a spolu s oblastmi Meliau Basin a kaňonem Imbak je vyčlenila jako bezzásahová území – oblasti určené k výzkumu a zachování biodiverzity pro budoucí generace. 

Ve spolupráci s britskou Královskou společností bylo v údolí Danum v roce 1986 otevřeno vědecké centrum (Danum Valley Field Center – DVFC), které se za dobu své existence stalo jedním z nejznámějších a nejúspěšnějších svého druhu v pralesích Starého světa s velkým množstvím publikovaných dat. Podrobně jsou zde zkoumány jak vazby mezi jednotlivými částmi ekosystému pralesa či vliv a vývoj klimatu, tak i možnosti obnovy už vytěženého lesa či šetrnější způsoby těžby.

Štěstí na větvi 

Do Danum Valley Field Center jsme zamířili i my. Centrum nabízí ubytování nejen vědcům, ale také běžným turistům, pokud tedy mají povolení od Yayasan Sabah. My jsme to naše vyřizovali několik týdnů dopředu přes místní cestovku Sticky Rice (tedy Lepkavá rýže), která nám dodala i auto s řidičem na cestu z Lahad Datu a zpět a k tomu vynikajícího průvodce jménem Atteh. 

Atteh si mě získal už po pár kilometrech jízdy, když na moji otázku, zda máme šanci najít chřestýšovce, odpověděl: „Jasně, jeden je už pár týdnů na větvi u potoka hned za kantýnou, pokud ho teda ty anglický studenti, co všude hrozně dupou, mezitím nevyplašili.“ A chvilku nato začal zničehonic přes přední sklo džípu freneticky ukazovat do korun stromů nad prašnou silničkou. Řidič dupnul na brzdu, a jelikož se orangutan nepřekvapivě řekne malajsky stejně jako česky, tak i my jsme věděli, proč ta nečekaná zastávka. Na stromě před námi byla ve výšce asi 20 metrů usazena orangutaní samice s miminkem na břiše a na vedlejším stromě za kmenem byl schovaný i samec.

Všichni jsme si vychutnávali ten okamžik. Byl to úplně jiný zážitek než o pár dní předtím mezi davy turistů v rehabilitačním centru pro orangutaní sirotky v Sepiloku. Jak jsme se o hodinu později v DVFC dozvěděli od „těch anglických studentů, co všude hrozně dupou“, měli jsme ohromné štěstí. Většina z nich během svých dvoutýdenních pobytů tady orangutany vůbec neuvidí. 

Stejná smůla, jakou měl Attenborough

Hned toho dne odpoledne jsme s Attehem prošli okolí centra. Nad řekou Segama létali barevní lobošové žlutočerní (Eurylaimus ochromalus) a vlaštovkám podobní klechové menší (Hemiprocne comata), kousek od nás si na plot sedla vlha červenobradá (Nyctyornis amictus) a i ten slibovaný chřestýšovec Waglerův (Trimeresurus wagleri) na větvi nad potokem pořád ještě ležel. S dalším vysněným druhem, kterým je Danum Valley proslulé, žabkou létavkou černoblannou (Rhacophorus nigropalmatus), to už bohužel nebylo tak jednoduché. 

Létavka černoblanná, jak její jméno napovídá, je vybavena meziprstními blánami, díky nimž dokáže plachtit ze stromu na strom. Je pochopitelné, že patřila mezi zvířecí druhy, které jsme toužili spatřit. Jenže v letech 2015–2016 probíhal opět jev El Niňo, který se v jihovýchodní Asii projevuje extrémním suchem. Březen je normálně na severním Borneu koncem období dešťů, nicméně kaluž kousek nad táborem, u které jsou normálně létavky v noci k zastižení, byla téměř vyschlá a plachtící žabky jsme u ní žádnou ze čtyř nocí strávených v DVFC nezastihli.

Atteh nás utěšoval tím, že nejsem jediní, kdo na ně má smůlu. Sir David Attenborough tu prý svého času strávil čekáním na žabky pár týdnů a přes veškeré zdroje, které má BBC k dispozici, se nedočkal.

Noční vycházky kolem tábora stály nicméně i tak za to. Viděli jsme sklípkana Everettova (Phormingochilus Everetti), jenž i ze vzdálenosti několika metrů budí pořádný respekt, slyšeli (bohužel jen slyšeli) jsme další slavnou bornejskou žábu pablatnici nosatou (Megophrys nasuta), na větvi přímo nad cestou narazili na spící pitu modrohlavou (Pitta baudii) a přímo v kempu jsme sledovali místní celebritu sovu ketupu malajskou (Ketupa ketupu).

Hon na pitu

Vidět a fotit v údolí Danum pitu, přesněji řečeno kterýkoli druh této ptačí čeledi, proslulé skrytým způsobem života v podrostu pralesa, bylo mým dalším snem. Spící pita na noční procházce mě plně neuspokojila, takže následující tři dny Atteh kudy chodil, tudy hvízdal, střídaje hlas některé z pit a pestrohlávka bornejského (Pityriasis gymnocephala). Hvízdání v jeho případě rozhodně fungovalo lépe než audio nahrávka, protože jeho MP3 přehrávač při každém zapnutí nejprve hlasitě vyslovil jakýsi malajský pozdrav a nahrávka pity navíc začínala několikasekundovým zvukem vzdáleného motoru. 

Několikrát to už už vypadalo, že se na nás usměje štěstí. Asi nejblíž jsme k dobré fotografii pity měli jednou hned za kempem, když si jí moje žena všimla v podrostu asi pět metrů vedle cesty, poté co jsme ji já i Atteh trapně přešli. Než jsme se ale stihli vrátit, poodešla pita od cesty už na vzdálenost asi 15 metrů, schovala se za strom. Na jediné pořízené fotografii jí chybí dost podstatná část, a sice zobák. I bez něj jsme ji alespoň určili jako pitu modrokřídlou (Pitta moluccensis), druh, který sem zalétá zimovat z Koreje a Japonska.

Postup mezi pijavicemi

Hodinu po posledním „pitím debaklu“ se nám (resp. Attehovi) podařilo zaslechnout a posléze i najít pestrohlávka (Pityriasis gymnocephala), opravdovou raritu a jeden z ptačích symbolů Bornea, takže den byl „zachráněn“. Pita mi nicméně stále nedala spát. Zkoušeli jsme z kempu všechny možné trasy včetně jedné, na které Atteh před pár týdny během jediné vycházky viděl čtyři (!) druhy pit (tehdejšího klienta ovšem zajímal jen levhart obláčkový), ale my potkali všehovšudy pijavice (dva druhy, mnoho jedinců). 

Jak to tak někdy bývá, štěstí se na nás usmálo až poslední den odpoledne, když jsme kousek od pozorovatelny v pralese nad táborem konečně zaslechli tón, který Atteh už třetí den hvízdal. Najít pitu už pak pro něj nebyl problém. Několikrát se její stín mihnul v podrostu, poté během vteřiny přeběhla cestu a nakonec se nechala vyfotit schovaná v ratanovém houští. Tentokrát to byla pita modrohlavá (Pitta baudii), což je zde poměrně běžný druh. Na fotce jsem pro změnu zachytil skoro jen oko a zobák, nicméně i tak jsem si splnil sen.

Pohled pro děti našich dětí?

Samozřejmě jsme se celou dobu nehonili jen za jedinou ptačí čeledí. Při výpravách podél řeky Segama jsme párkrát narazili na tlupu hulmanů kaštanových (Presbytis rubicunda ignita), dalšího z endemických druhů primátů Bornea. Byli úžasní. Na rozdíl od gibonů, kteří nás každé ráno budili ještě před svítáním, se hulmani drželi jen kousek nad našimi hlavami a pustili si nás celkem k tělu.

Dalším jedinečným zážitkem byl výstup na plošinu umístěnou asi 20 metrů nad zemí na stromě. Druhé patro, posunuté ještě asi o dalších 15 metrů výš, bylo z bezpečnostních důvodů zavřené, nicméně i to nižší nabízelo jinak nedosažitelný pohled do korunového patra pralesa a na jeho obyvatele. Díky tomu jsme viděli třeba trogona zlatožlutého (Harpactes orrhophaeus).

TIP: Ostrov Borneo: Dřívější domov lovců lebek je dnes cestovatelským rájem

Asi nejkrásnější hodinu v údolí Danum jsme ovšem strávili na bývalé požární pozorovatelně na vrcholu Bukit Atur. Z mlhy pod námi vyčnívaly jen kopce pokryté panenskou džunglí, nad ní se neslo volání gibonů a obloha s vycházejícím sluncem měnila barvu přes odstíny růžové a oranžové až po zlatou. Na pozorovatelně jsme byli s ženou sami, protože Atteh a řidič zůstali u auta pár desítek metrů dál. Tady jsme prožívali zhmotnění našeho snu o Borneu, jak kdysi, vlastně ještě docela nedávno (v době kdy se narodili naši rodiče) vypadalo. Ale i když je tu příroda už nesmírně zdevastovaná a nekonečné plantáže palmy olejné nás doprovázely po většinu našich přesunů po Sabahu, oblasti jako je Danum dávají naději, že bornejský deštný prales snad budou moci jednou obdivovat i děti našich dětí.

Největšího věhlasu z černochů bojujících za první světové války dosáhl vojín Henry Johnson, který se v civilu živil jako portýr na nádraží a v boji získal přezdívku Černá smrt. S Needhamem Robertsem bránili 14. května 1918 stanoviště napadené početnou skupinou Němců. Po spotřebování střeliva použil Roberts pušku jako kyj a Johnson se oháněl nožem. Když Needham padl k zemi a vilémovští vojáci se jej pokusili odvléct, Henry bránil kamaráda pěstmi. Než se šokovaní nepřátelé stáhli, Johnson čtyři zabil a dvě desítky zranil, zatímco sám inkasoval 21 ran.

Vyznamenání i zapomnění

Za hrdinský boj obdrželi oba muži jako první Američané francouzský Válečný kříž. O to ostudněji se k Johnsonovi zachovala jeho vlast – za svého života nedostal od US Army jediné individuální vyznamenání! Teprve v 90. letech začal Pentagon napravovat dávné křivdy a udělil Johnsonovi Purpurové srdce. A roku 2015 – téměř sto let po Henryho husarském kousku – převzali jeho potomci nejvyšší vyznamenání v podobě Medaile cti.

Ačkoliv 369. pluk přinesl 93. divizi nejvíce slávy, zahanbit se nenechaly ani regimenty s čísly 370., 371. a 372. Každý bojoval v řadách jiné francouzské divize, přičemž 370. pluk se vyznamenal zejména v Argonském lese a u řeky Aisne, za což 71 jeho příslušníků obdrželo Válečné kříže a dalších 21 Kříž za vynikající službu.

Vojáci ze zbývajících útvarů bojovali zejména za ofenzivy v oblasti Champagne. Mnohokrát se dostali do střetů muž proti muži a jejich bojové dovednosti Němce děsily. Ruku v ruce s intenzivním nasazením však šly krvavé ztráty a kupříkladu 372. regiment během dvou týdnů odepsal 600 mužů. 

Významný odkaz

Jakmile 11. listopadu 1918 zbraně utichly, černošští vojáci slavili příměří se stejnou radostí jako všichni ostatní. A byli náležitě hrdí na vítězství, jehož pomohli dosáhnout. Zaplatili ale velkou cenu – kupříkladu americká 92. divize pozbyla 1 647 vojáků a 93. divize přišla o 3 534 padlých. „Harlemští pekelníci“ i jejich kolegové věřili, že si vydobyli úctu bílých a po návratu domů se rasistické ústrky rozplynou.

Zprvu se zdálo, že tomu tak opravdu bude. Když 369. pluk mašíroval ulicemi New Yorku, aplaudovaly mu tisíce lidí, kteří po černých vojácích házeli peníze, cigarety, sladkosti i kytice. Afroameričané pochodovali v doprovodu vlastní jazzové kapely a cítili se – poprvé v životě – jako národní hrdinové. Jenže záhy se vše mělo vrátit do starých kolejí.

Návrat do „normálu“

Mnoho bělochů se obávalo, že černí bojovníci přijdou s požadavkem rovnoprávnosti – a budou-li odmítnuti, pokusí se ho dosáhnout s využitím svého vojenského výcviku. Rasové napětí se stupňovalo a už během léta a podzimu 1919 vypukly v 26 městech napříč Spojenými státy protičernošské nepokoje. Za celý rok došlo k 77 případům lynčování Afroameričanů, přičemž minimálně deset obětí patřilo mezi veterány Velké války. Některé z nich rasisté ubili k smrti přímo v uniformě.

TIP: Nucené sterilizace a koncentrační tábory: Pohnuté osudy nenáviděných dětí od Rýna

Navzdory těmto excesům černošští muži nadále rukovali do armády včetně části navrátilců ze západní fronty. Sloužili své zemi během dvou dekád míru a někteří se zapojili i do bojů druhého světového konfliktu. Přesto teprve roku 1948 zrušil prezident Harry Truman segregaci v ozbrojených silách a trvalo celou korejskou válku, než se nový princip v US Army plně prosadil. Afroameričtí vojáci se konečně dočkali rovnoprávného zacházení, které jim pomohli vydobýt jejich předci v prvoválečných zákopech. 

Americký start-up Orbital Assembly Corporation (OAC) před časem avizoval plány na vybudování orbitální destinace, která bude generovat vlastní gravitaci. Nyní tato společnost představila novou, menší verzi nazvanou Pioneer, jenž má demonstrovat technologii svého většího bratra. 

Zatímco dříve oznámený Voyager má pojmout až 400 lidí a otevřít v roce 2027, menší stanice by mohla být funkční už za tři roky. Její kapacita má v pěti modulech postavených kolem rotujícího gravitačního prstence pojmout až 28 vesmírných turistů. Každá část modulu má nabídnout objem téměř 400 metrů krychlových a hybridní prostředí mikrogravitace 0 až 0,57 G.

„Pro průměrného člověka bude pobyt ve vesmíru zážitkem ze sci-fi snů,“ říká o projektu provozní ředitel společnosti Orbital Assembly Corp. Tim Alatorre. Prostředí s umělou gravitací podle něj umožní návštěvníkům pohybovat se po stanici téměř běžným způsobem jako na Zemi. Vesmírní turisté tak budou moct jíst, pít nebo spát bez toho, aniž by museli být připoutáni. Zároveň má ale stanice nabídnout i zážitky spojené s mikrogravitací.

TIP: Stanice Voyager: V roce 2027 má ve vesmíru fungovat první hotel

Ředitelka společnosti OAC Rhonda Stevensonová věří, že koncept vesmírného hotelu je ekonomicky životaschopný. Přestože náklady na letenky do vesmíru jsou v současnosti stále vysoké – Virgin Galactic například počítá s cenou okolo 9,7 milionu korun za jeden suborbitální let, nebudou podle ředitelky Orbital Assembly podobné zážitky už brzy jen pro miliardáře. „Děláme, co je v našich silách, abychom zpřístupnili cestu ke hvězdám všem, nejen bohatým,“ přiblížila plány společnosti Stevensonová.

Psychické následky ozbrojených konfliktů jsou stejně staré jako samo válčení. Už Homér popsal v eposu Ilias traumatický stres účastníků bitvy o Tróju. Z novověkých příkladů lze uvést jistého vojenského lékaře ze Švýcarska, který v roce 1678 popsal potíže vojáků následovně: „melancholie, neustálý stesk po domově, narušení spánku nebo nespavost, slabost, ztráta chuti k jídlu, úzkosti, bušení srdce, strnulost a horečka“.

Podrážděné srdce

V anglosaském světě se tímto problémem začátkem 70. let 19. století zabýval britský kardiolog Arthur Myers a jeho americký kolega Jacob Da Costa. Publikovali popis vojínů bez fyzických zranění, přesto trpících chronickým strachem a úzkostmi. Oba lékaři symptomy připisovali kardiologickému defektu, který nazvali „irritable soldier’s heart“ (podrážděné srdce vojáka).

Za první světové války se pro následky otřesu po těžkém boji vžilo označení „granátový šok“ (shellshock), moderní psychologie operuje s pojmem posttraumatická stresová porucha (post-traumatic stress disorder, PTSD). Přes staleté zkušenosti lékaři takové potíže dlouho zlehčovali, řešili nesprávně nebo otřesené muže nemilosrdně vraceli do boje. 

Vyděšeni kanonádou

Za Velké války kralovalo frontě svázané sítí zákopů dělostřelectvo. Miliony granátů přeorávaly zemi nikoho a měnily ji v měsíční krajinu. Vojáci nemohli před mnohahodinovým či několikadenním ostřelováním uniknout. Záhy se mělo ukázat, že lidská mysl na takovou míru stresu není připravena – neustálý hřmot, všudypřítomná smrt a nejistota měly na psychický i fyzický stav mužstva děsivé účinky. V očích vojáků, kteří prošli hrůzami Verdunu, Sommy a dalších gigantických bitev, se objevilo šílenství.

Pohledy upřené do prázdna, strnulé úsměvy, nekontrolovatelný třes, záchvaty, noční můry, hysterický smích. Podob, které na sebe tento fenomén bral, bylo mnoho a pro lékaře představovaly jen těžko rozlousknutelný oříšek. Postiženého vojáka nezasáhla střepina, rázová vlna výbuchu mu nerozervala vnitřnosti ani nepoškodila plíce. Zdálo se, že po krátkém bezvědomí a ztrátě orientace má všechny předpoklady pro dokonalé zotavení. Jenže tisíce mužů trpěly ještě dlouhé měsíce po traumatizujícím prožitku úpornými bolestmi hlavy, závratěmi, nespavostí nebo výpadky paměti.

Co na to velení?

Důstojnický sbor, který se s problémem musel nějak vypořádat, zvolil jednoduchou a brutální metodu. Velitelé tvrdili, že granátový šok postihuje jen nervově labilní vojáky, a neváhali zhroucené nešťastníky obvinit z dezerce a zbabělosti. Roztřesení muži putovali před polní soudy a řízení končilo buď vězením či trestným praporem, nebo dokonce popravou.

Pokusy s hypnózou

Kongres německé psychiatrické asociace v roce 1916 připsal vyčerpání vojáků na vrub hysterii, slaboduchosti a účelovému jednání ve snaze získat penzi. V Británii zase lord Gort po skončení války prohlásil, že „takzvaný shellshock byl jen projevem lidské slabosti a u dobrých jednotek se neobjevil“.

Pokračování: Když válka otřese vojákovou duší: Stav vyvolaný granátovým šokem (2)

Nakonec i zkostnatělí Britové uznali, že granátový šok má reálné medicínské příčiny, a zrušili rozsudky vynesené nad postiženými vojáky. Podle současných odhadů jen v královském vojsku utrpělo PTSD více než 80 000 mužů. Monarchie pro ně v míru zřídila speciální sanatoria, kde se zkoušely nejrůznější metody léčby včetně hypnózy. Tehdejší lékaři soudili, že jde o důsledek kombinace neurologických a srdečních obtíží, a používali termín „neurooběhová tělesná slabost“.

Rostlinky pocházejí ze skleníku Red House, kde odborníci co nejvěrněji napodobili prostředí rudé planety. Ve srovnání se Zemí panují na Marsu mnohem drsnější podmínky: Průměrná teplota dosahuje mrazivých −63 °C, v atmosféře převažuje oxid uhličitý a vše komplikuje rovněž nižší gravitace i méně slunečního záření. Osvětlení ve skleníku proto zajišťovaly speciální LED lampy a půdu nahradil písek z Mohavské pouště chudý na živiny, který se svým složením marsovské zemině blíží. 

Projekt se připravoval dva roky a samotné pěstování po uplynulých devět měsíců zajišťoval tým čtrnácti astrobiologů, s cílem dosáhnout sklizně odpovídající kvalitativním požadavkům výrobce. Láhve s kečupem pak navíc ještě letěly v balonu ve výšce čtyřiceti kilometrů nad Zemí, aby se potvrdila jejich odolnost.

Příprava na budoucnost

Ovšem pokud jde o efektivitu, stále je co zlepšovat: Celkem se podařilo sklidit „pouze“ 450 plodů, což pro masovou produkci zdaleka nepostačuje. Následující snahy výzkumníků se proto zaměří na vyšší výtěžnost. 

TIP: Pálivý experiment: Astronauti si na palubě ISS vypěstovali vlastní chilli papričky

Vesmírný kečup sice nebude dostupný zákazníkům v běžných obchodech, přesto nebyl projekt samoúčelný: Šlo o jeden z prvních případů, kdy se odborníci zaměřili na pěstování v marsovských podmínkách v dlouhodobém horizontu. Podle autorů studie znamená osídlení rudé planety jen otázku času a „vesmírné“ zemědělství tvoří nezbytný předpoklad. Dosud se přitom experimentovalo pouze s rychleji rostoucími plodinami: Částečný úspěch už se podařilo zaznamenat u quinoy, hrachu, rukoly, cibule, ječmene či kapusty. 

Po zániku římské říše Evropa na antické ideály postupně zapomněla. Kameny ze starých lázní použila církev na stavbu nových chrámů a péči o tělo nazvala marnivostí, hříchem, který mohl přivést člověka do spárů démonů. Špinaví lidé v nepraných šatech házeli odpadky kolem sebe a obsah nočníků vylévali z oken.

Nejstarší stavby monumentu u anglického Salisbury, který dnes známe jako Stonehenge, vznikly asi před 5 tisíci lety. Jaká ale byla historie tohoto místa před vybudováním Stonehenge? Archeologové jsou přesvědčeni, že kamenný monument nevznikl „na zelené louce“. Toto místo bylo podle nich významné už dlouho předtím, nejspíš od konce nejmladší doby ledové.

Archeolog Samuel Hudson z britské Southamptonské univerzity a jeho spolupracovníci prozkoumali místo zvané Blick Mead, které se nachází na hranici lokality „Stonehenge World Heritage Site“. Postupovali důkladně a do svého výzkumu zahrnuli analýzy dávného pylu rostlin, spor hub a pozůstatků živočichů, stejně jako analýzy DNA tehdejších organismů.

Krajina lovců a velkých býložravců

Z jejich výsledků vyplynulo, že zhruba čtyři tisíce let před postavením kamenů bylo Stonehenge významným lovištěm. Bývaly tam vlhké louky a travnaté pláně, společně s listnatými lesy. Na pláních se pásli velcí býložravci, jako například pratuři a ti byli v centru pozornosti mezolitických lovců a sběračů. 

Kolem historie Stonehenge před vznikem slavného monumentu se vedou vášnivé debaty. Část odborníků se domnívá, že kameny Stonehenge byly vztyčeny v podstatě neobydlené lesnaté krajině. Výzkum Hudsonova týmu dává za pravdu představám, podle nichž šlo o krajinu, která byla zalesněná jen z části, a zároveň měla již dlouho před monumentem význam před mezolitické lovce a sběrače. 

Podle vědců je lokalita Stonehenge World Heritage Site všeobecně uznávaná jako významné centrum v krajině během neolitu a doby bronzové. Teď je podle nich také zřejmé, že lužní louky ve Stonehenge si vybrali již dávno předtím k životu a k lovu lovci a sběrači období mezolitu, zřejmě již před 10 500 lety.

Současný světový rekord v běhu na 100 metrů mužů má hodnotu 9,58 sekundy a jeho držitelem je jamajský sprinter Usain Bolt, který ho zaběhl 16. srpna 2009 na Mistrovství světa v atletice v Berlíně. Fenomenální Jamajčan si zápis do historických tabulek vysloužil ve svých 23 letech, tedy na vrcholu svých fyzických sil.

Amatérský běžec Michael Kish sice Boltův rekord neohrozil, jeho nedávný výkon je ale neméně pozoruhodný – na nejstarší atletické soutěži ve Spojených státech, která se každoročně koná v dubnu v Philadelphii, zaběhl stejnou trať v čase 13,47 sekundy. V době závodu bylo Michaelu Kishovi úctyhodných 70 let.

TIP: Nestárnoucí šampioni: 5 sportovců, kteří obelstili věk

I když se čas Michaela Kishe ani zdaleka neblíží historickému rekordu v běhu na 100 metrů mužů starších 70 let, který vytvořil jeho americký kolega Bobby Whilden na olympijských hrách seniorů v roce 2005 (12,77 sekundy), jde o bezesporu mimořádný počin. Jeho výkon je o to výjimečnější, když uvážíme, že Kish se běhu začal věnovat až ve svých 59 letech. Čas tohoto sedmdesátiletého sprintera na atletickém mítinku Penn Relays byl navíc rychlejší, než čas vítěze kategorie mužů do 55 let.

Americká kolektivní akademie věd, techniky a medicíny NASEM (National Academies of Sciences, Engineering, and Medicine) nedávno vydala zprávu „Origins, Worlds, and Life: A Decadal Strategy for Planetary Science and Astrobiology 2023-2032“, která se zabývá příštím desetiletím v planetárních vědách a astrobiologii.

Zpráva se mimo jiné věnuje i planetární obraně Země před potenciálně nebezpečnými planetkami, které se k nám občas dostávají nepříjemně blízko. Podle akademiků jsou jedním z nejlepších nástrojů planetární obrany, které již máme do jisté míry k dispozici, možná poněkud překvapivě – pozemní radary.

Radary v první linii obrany

Pozemní radary hrají v ochraně naší planety klíčovou roli hlavně tím, že dokážou zobrazit nově objevené blízkozemní planetky. Z jejich snímků je možné odvodit řadu parametrů objektu a v souvislosti s tím i odhadnout pravděpodobnost a intenzitu případné srážky planetky se Zemí. Autoři zprávy se proto přimlouvají za vývoj a stavbu dalších, pokročilých radarových systémů, s nimiž bude možné planetky sledovat ještě detailněji.

TIP: Jak zastavit asteroid? Rozhovor s astrofyzikem z ondřejovské hvězdárny

V dnešní době již běží několik projektů sledování planetek v blízkosti Země pozemními radary a dalekohledy, například pod vedením amerického centra pro radioastronomii NRAO (National Radio Astronomy Observatory), které pracuje s řadou radioteleskopů, včetně slavného radioteleskopu Green Bank v Západní Virginii nebo třeba dalekohled TBT2 (Test-Bed Telescope 2) nacházející se na Observatoři La Silla v Chile.