Na vrcholu Schmittenhöhe dnes stojí kaple postavená začátkem 20. století hoteliérem Carlem Haschkem na císařovninu památku. Vede k ní stezka Sisi-Rundwanderweg a lanovka, když horu brázdí lyžaři. Vilu v Ischlu ovšem císařská rodina obývala hlavně v letních měsících, byť po dokončení železnice v roce 1877 byla přístupnější i v jiných obdobích. V zápisech Marie Valérie z května 1887 čteme: „Po obědě hustě sněžilo (…) mamá však bezstarostně stoupala na Jainzen.“

Návraty do ráje 

Alžbětin otec, vévoda Max Bavorský, přestože se příliš nezdržoval u rodinného krbu, vtiskl svým osmi potomkům lásku k přírodě, pohybu, ale i ke knihám (jichž měl sedmadvacet tisíc) a vůbec je vedl k životu v svobodném duchu. Přes léto, když pobývali na zámku Possenhofen u Starnbergského jezera, hráli si s místními dětmi, mluvili bavorským dialektem, plavali, rybařili, veslovali, šlapali po horách, jezdili na koni a mohli se věnovat třeba i akrobacii. Když se Sissi stala císařovnou, ohlížela se za svým dětstvím jako za ztraceným rájem. Připomínala si ho na cestách po Evropě a toulkami po Alpách. V císařském Bad Ischlu trávila každý rok několik týdnů a měla ho ráda. 

Habsburkové nebyli peciválové, měli vztah k přírodě a někteří holdovali vysokohorským výšlapům, turistika obecně patřila v 19. století k oblíbeným kratochvílím šlechty. František Josef se v dětství s oblibou ztrácel ve Vídeňském lese nebo v Prátru a do smrti chodil denně na hodinové procházky. Ischl miloval. Přirozeně se i tady musel věnovat státním záležitostem (a kvůli tomu byl ochoten přistoupit na zřízení telegrafu ke komunikaci mezi Císařskou vilou a ministerstvy ve Vídni), lásku k přírodě a horám však se svou ženou sdílel a někdy spolu také vyráželi na výlety a túry. 

První větší uskutečnili začátkem září 1856 po narození dcery Gisely z obce Heiligenblut na Grossglockner. Sissi asi po deseti kilometrech střídavé chůze a jízdy na koni dorazila k chatě Glocknerhaus (2 131), kde po ní později pojmenovali vyhlídku (Elisabethruhe) a protilehlé skalisko (Elisabethfelsen). Císař ji trumfnul a vystoupal o něco výš na místo nad jezerem Sandersee (2 396 m), za nímž začíná ledovec Pasterze. Tady, na Kaiser Franz Josef Höhe, dnes slavný výšlap připomíná socha císaře a pamětní deska.

Oblast pod Glocknerem také patřila za Habsburků k císařským loveckým revírům, kde Franz stopoval kamzíky, což nepochybně vyžadovalo dobrou fyzičku. Lov byl jeho vášní. Když na programu neměl žádné oficiální návštěvy, obhlédl meteorologické přístroje v pracovně a za příznivého počasí, někdy dlouho před úsvitem, odjížděl na loviště, často k Offensee nebo Langbathsee, kde stály lovecké chaty.

Neúnavná chodkyně

Alžběta se na rozdíl od svého chotě věnovala sportu. Ve vile měla místnost vybavenou jako tělocvična, kde každý den hodinu cvičila. Pokud nebyly návštěvy, nechávala postavit gymnastické nářadí v Červeném salonu mezi velkými oválnými zrcadly, aby mohla kontrolovat své pohyby. Hrazdu měla prý i na Jainzenu, kde se při cvičení kochala pohledy na Dachstein. Vedle tohoto plavala v bazénu vyhloubeném na druhém břehy řeky, který dnes funguje pro veřejnost, šermovala, náruživě jezdila na koni a v jízdárně nacvičovala různé kousky pod dohledem cirkusových krasojezdkyní. Měla vynikající tělesnou kondici a milovala vysokohorské túry. Dlouhé a náročné pochody jí nedělaly problém. Oddávala se jim zejména poté, co se kvůli revmatu i z osobních důvodů vzdala takřka vrcholového jezdectví. 

Konstantinu Christomanosovi, který ji učil řecky, jednou řekla: „Nikdy se neunavím (…) moje sestry i já za to vděčíme otci.“ Nabádal je prý, aby se „co nejméně dotýkaly nohama země“, čehož lze nejspíš dosáhnout svižnou chůzí.

Snacha Štěpánka, manželka korunního prince Rudolfa, v pamětech napsala: „Za jasných dnů jsem s císařovnou podnikala daleké pěší procházky, které trvaly od rána do večera a byly velmi náročné a únavné. Císařovna byla vynikající chodkyně, jen málokdo s ní dokázal držet krok. Nikdy na cestě nejedla, nanejvýš se trochu napila mléka nebo šťávy z jednoho pomeranče. Nikdy neodpočívala.“ 

Je známo, že Sissi vyznávala kult těla a krásy. Nepochybně se u ní prolínal s mimořádnou touhou po pohybu a jedno bez druhého neexistovalo. Nicméně byla to zvláštní žena, a ještě zvláštnější panovnice. Není tajemstvím, že trpěla poruchou příjmu potravy související patrně s problematickým postojem k vlastní ženské identitě (ostatně zasnoubila se v pubertě). Túry potom patřily k příjemnostem, jimiž se osvobozovala nejen od dvorských pout, ale i od pozornosti lidí, kteří se vždy sbíhali, aby spatřili svou krásnou císařovnu, a nechtěně v ní budili pocit, že je „obecným majetkem“. Snad i to ji přimělo podnikat výlety do hor pod rouškou noci, což připomínalo noční výlety jejího bratrance Ludvíka II. V neposlední řadě horskými výpravami odbourávala stoupající neklid ve své duši, na čemž ale není nic divného. 

Praktická móda

Staré fotografie, na nichž dámy stoupají do skalisek v dlouhých sukních a na podpatcích, působí v době outdoorových vychytávek úsměvně – i když šaty už se do hor opět vracejí! Nejinak se do kopců vydávala i Sissi, upřednostňovala však pohodlnou tmavou hrubou sukni s živůtkem, která navíc byla vepředu kratší, šla ohrnout a shora připnout. Nenosila klobouky, ale vždy měla velký, bílou kůží vyložený slunečník a vějíř, které ji chránily také před zvědavými pohledy. Obličej si chránila také závojem, aby se neopálila a nevyskočily jí pihy pokládané za znetvořující. Dávala si šít zvláštní kožené boty – vysoké, šněrovací a s nízkým podpatkem – k dlouhé chůzi. V létě chodila bez punčoch, jen na boso, což bylo jinak společensky skandální. 

Dvorní lékárna na císařovnino přání vyvinula první ochranný prostředek proti slunci – Neue Wilsoni Salbe – šlo o běžný denní krém z bílého vosku, vorvaního tuku, mandlového či sezamového oleje a růžové vody, ale doplněný o zinek a mastek, který odrážel sluneční paprsky. Přesto se císařovna tu a tam v obličeji spálila a tehdy byla ošetřena Goulardiho vodou proti popáleninám, obsahující octan olovnatý. Před dlouhými túrami, na které se vydávala i v tom největším parnu, používala vodu s obsahem aluminia a pudr na tělo rovněž s aluminiem, který měl bránit pocení. 

Císařovnina suita

Na túry se Alžběta nevydávala sama, doprovázela ji minimálně její hlavní společnice, přidávali se i příbuzní, některým byla pronajímána nosítka (nosiči byli ochotni stoupat do výše 2 000 m). Někteří hosté Ischlu se ovšem snažili vyhnout se „cti“ dělat císařovně doprovod, například Vilém I. Pruský se při své návštěvě vymluvil na „pokročilé mládí“. Tam, kde si Alžběta nebyla příliš jistá, najímala horské průvodce – Aloise Grieshofera z Altausee, Stefana Hopfera z Grundlesee, Franze Köberla z Gösslu a později z nich nejznámějšího Ruperta Hacksteinera. Za každou horskou túru měl tento průvodce šlechty 30 zlatých (asi 250 eur) a brzy si postavil hotel Vila Alpenrose, který vedl až do smrti 1935.

Výprava někdy přespávala na salaších, například jednou cestou na Traunstein strávila císařovna noc na zablešeném slamníku na pastvině Karbach východně od Traunsee, což pak vylíčila v jedné ze svých básni. Na méně náročné túry brávala Marii Valérii – k nedalekému Wolfgangsee, do Hallstattu, kam je to z Ischlu asi 20 km, ale část cesty mohly urazit i vlakem – stejně jako na opačnou stranu k Langbathským jezerům nebo Offensse, kde často nocovaly v císařských chatách. Když si jednou v červnu 1887 vyšly po kamzičí stezce, dcera si poznamenala: „Nepříjemná vycházka (…) mamá se chvěje pokaždé, když se sehnu, abych si utrhla kytičku, bojí se, že se zřítím.“ 

Fyzička jako kvalifikace

Císařovna v terénu rázovala ostrým tempem, jež bylo zvláště náročné pro dvorní dámy zvyklé vysedávat v salonech. Mezi nimi jí do jisté míry stačily jen hraběnky Karolina Fürstenbergová a Marie Festeticsová, její hlavní společnice. Jenže první brzy skončila na pokraji sil a lékař jí dlouhé túry zatrhl. Podobně Festeticsová, která byla neustále hladová, protože císařovna měla pro pauzu na jídlo malé pochopení, si roku 1882 zapsala: „Jsem k smrti unavená,“ a příštího roku: „6 hodin je moc (…) jenže přece nemůže jít sama, tak nezbývá než zapojit pevnou vůli.“ Po jedné takové túře ji císař soucitně uvítal slovy: „Žijete ještě, hraběnko?“  

Rázné tempo císařovny a jejího doprovodu jednou dokonce vzbudilo podezření policisty v Prátru, že dámy pronásleduje nějaký zločinec, a jal se zasáhnout. Když výpravu doběhl, zjistil, že císařovna si pouze „vyšla“. 

Jakmile Sissi pochopila meze svých společnic, nařizovala používat při kratších cestách, které trvaly nanejvýš sedm hodin, nosítka, nebo jel za společností kočár a vyčerpané dámy nakládal. Výletovala i na ledovce, což bylo pochopitelně ještě náročnější. Výkony svého doprovodu se však cítila omezována, a proto později u hlavní dvorní dámy vyžadovala kondici a také určitou tělesnou odolnost vzhledem k nočním výpravám a rozmarům počasí, protože císařovna kráčela v lijáku i ve sněhu. Je pozoruhodné, že jí mohly vyhovět jen ženy o hodně mladší.

Roku 1883 přijala tehdy pětačtyřicetiletá císařovna do služeb téměř o dvacet let mladší Saroltu Majláthovou (opět Maďarku, jež Alžběta upřednostňovala). Tvrdě ji prý vyzkoušela na téměř devítihodinové túře od Langbathských jezer k Wolfgangsee. Pokud je tato informace správná, tak jejich tempo muselo být skutečně téměř běžecké. Trasa je i ve variantách dlouhá 30 km a odhadem je možné ji běžnou chůzí zdolat za více než 12 hodin!

TIP: Věrná a zdatná: Irma Sztárayová stála císařovně Sissi po boku až do konce

Když se Sarolta provdala, přijala v roce 1891 pětadvacetiletou hraběnku Janku Mikesovou von Zabola, kterou rovněž podrobila zkoušce. Vybrala se s ní na Gamskarkogel (2 467 m) v doprovodu horského vůdce Ruperta Hacksteinera a Christomanose. Poslední dvorní dáma, hraběnka Irma Sztárayová, jež císařovnu provázela od roku 1894 až do smrti, byla mladší o 26 let.

Ještě v relativně nedávné minulosti se museli policisté při nálezu lidských ostatků spoléhat na výpovědi svědků a hlášení o pohřešovaných osobách. Přiřadit k mrtvému tělu správné jméno umožnily až pokročilé metody genetické analýzy, díky nimž se dnes mohou vyšetřovatelé po letech vrátit k odloženým případům ve snaze je definitivně uzavřít. Se stejným cílem také australská policie loni v květnu po více než sedmi desetiletích exhumovala ostatky muže, jehož tělo se našlo 1. prosince 1948 na pláži Somerton Park nedaleko Adelaide. Mrtvolu objevili náhodou dva šestnáctiletí chlapci při vyjížďce na koních. Podobný nález je sám o sobě děsivý – a situace ještě nabrala na obrátkách poté, co se z něj vyklubala „nejpodivnější záhada v celé australské historii“.

Muž beze jména

Tělo přibližně 40letého muže leželo opřené o pobřežní hráz. Oblečení měl suché, moře ho tedy zjevně nevyplavilo, což vyloučilo sebevraždu skokem do vody. U sebe měl dva hřebeny, projetý lístek na autobus, nevyužitou jízdenku na vlak, žvýkačky, krabičku zápalek, cigarety – a žádný doklad totožnosti. Odkrýt jeho identitu nepomohlo ani oblečení, ze kterého byly z nějakého důvodu pečlivě odstřiženy všechny etikety. 

Při pitvě patolog odhalil zvětšenou slezinu a krvácení do jater. Konstatoval proto, že muž patrně zemřel na následky otravy, ačkoliv nedokázal stanovit konkrétní jed. Zdálo se, že po uložení do anonymního hrobu by se mohla celá záležitost uzavřít. Jenže o několik týdnů později se objevily nové indicie a vnesly do případu další rozměr. 

Perská šifra

V polovině ledna 1949 se na adelaidském vlakovém nádraží našel hnědý kufr, který tam kdosi uložil den před předpokládaným datem mužova úmrtí. Policisté pojali podezření, že patřil zesnulému – obsahoval totiž oděvy se shodně odstřiženými cedulkami. V kapse jeho kalhot byl navíc útržek papíru s textem „Tamám Shud“. Ukázalo se, že pochází z knihy Rubáiját perského středověkého básníka Omara Chajjáma a slova v překladu znamenají „konec“ nebo „skončený“. 

Policie se nitky chytla a vyzvala občany, aby se podívali, zda v některé z jejich kopií sbírky náhodou nechybí zmíněná stránka. Vyplatilo se: Záhy se skutečně přihlásil muž, který někdy kolem doby úmrtí zaparkoval své auto se staženými okénky nedaleko pláže. Když se později vrátil, na zadním sedadle ležel výtisk Rubáijátu – s vytrženým kusem poslední strany. Na zbývající část listu pak někdo vepsal zdánlivě náhodný shluk znaků působící jako šifra a také telefonní číslo.

Zatímco znaky se nikdy rozluštit nepodařilo, druhá indicie přinesla slibnější výsledky: Telefon patřil 27leté zdravotní sestře Jessice Thomsonové. Mladá žena sice při výslechu popřela, že by „somertonského muže“ – jak se mezitím začalo nebožtíkovi přezdívat – znala, policii se to však nezdálo. Když jí seržant Lionel Leane ukázal sádrový odlitek busty nebožtíka, údajně působila tak zaskočeně, jako by snad měla omdlít. 

Tajnosti zdravotní sestry

Kvůli nedostatku důkazů sice nemohli Thomsonovou zadržovat, zmíněnou linii kauzy však vyšetřovatelé už nikdy zcela neopustili. Ačkoliv od veřejnosti průběžně dostávali více či méně nadějné tipy ohledně mužovy totožnosti – do roku 1953 se jich sešlo celkem 251 – žádný z nich nikam nevedl. Jediné relativně solidní vodítko tak skýtala ona zdravotní sestra. Její dcera Kate později uvedla, že matka (která zemřela v roce 2007) prý zesnulého muže znala. Kate se domnívala, že oba mohli být sovětskými špiony. 

Záhadu nevyřešila ani moderní rekonstrukce obličeje mrtvého muže, vytvořená pomocí neurálních sítí. Autorem snímku je Daniel Voshart.

Podobná teorie nebyla zcela přitažená za vlasy: K události došlo v předvečer studené války a nevyjasněný způsob úmrtí, za nímž patrně nestála nehoda, by tomu jen nahrával. Australská policie tehdy pracovala mimo jiné s hypotézou, že za smrt muže mohla samotná Thomsonová. Její spojení s případem bylo každopádně evidentní.

TIP: Test DNA po 35 letech odhalil identitu francouzského sériového vraha

V roce 2010 Derek Abbott z adelaidské univerzity porovnal snímky somertonského muže a nejstaršího syna Thompsonové Robina, přičemž se ukázalo, že sdílejí poměrně unikátní tvar ušních boltců i velmi neobvyklé postavení řezáků. Šance, že jde o náhodu, se odhaduje na jednu ku deseti až dvaceti milionům – z čehož Abbott usoudil, že byl Robin patrně synem oběti z pláže. 

Definitivní odpověď ohledně identity samotného nebožtíka by pak mohla poskytnout exhumace, jež se uskutečnila loni v květnu. Podaří-li se totiž odborníkům odebrat vzorek DNA, budou jej moct porovnat s genealogickou databází. 

Jak mohla egyptská královna Kleopatra VII. Filopatór, známá prostě jako Kleopatra, okouzlit dva z nejmocnějších mužů své doby? Možná se na tom podílel i parfém, který Kleopatra používala. Vůni tohoto parfému se nedávno pokusili zrekonstruovat archeologové, kteří využili experimentální přístup, archeologické nálezy i analytické metody.

Dora Goldsmith ze Svobodné univerzity Berlín a Sean Coughlin z Humboldtovy univerzity v Berlíně s dalšími kolegy použili výsledky archeologických výzkumů i analýz, na které navázali testováním řady potenciálních složek Kleopatřina parfému. Doufali, že narazí na vůni tak lákavou, že by přiměla vládce Říma riskovat polovinu impéria.

Parfém ze starověku

Badatelé nakonec dospěli k vonné směsi, kterou popsali následujícími slovy: „Jedna konstelace proměnných vytvořila vůni, která byla mimořádně příjemná, s kořenitým základním tónem čerstvě mleté myrhy a skořice, doprovázená sladkostí.“ Vůně této směsi vydržela čerstvá déle než dva roky, což je v souladu se zprávami o vývozu egyptských parfémů ve starověku.

TIP: Vědci se pokoušejí definovat vůni knih jako součást kulturního dědictví

Asi nikdy si nebudeme úplně jistí, zda skutečně jde o vůni, kterou používala královna Kleopatra. Zmíněný výzkum je součástí úsilí o rekonstrukci dávných vůní, ať již příjemných nebo naopak nepříjemných. Vědci se snaží rekonstruovat například „pachové krajiny“ dávných měst starověkého Egypta, včetně paláců, chrámů a dílen, kde se vyráběly zbraně či oděvy.

Mohou ležet po desetiletí vysušené na troud a stačí jediná kapka vody, aby se opět probudily k plnému životu. Přečkají zmrazení na -272 °C i výheň +150 °C. Želvušky (Tardigrada) jsou skutečnými supermany živočišného mikrosvěta. Věda zná celkem přes tisíc druhů, z toho u nás jich byla pozorována více než stovka. V našich krajích se jim nejlépe daří v promáčených porostech mechů a lišejníků. 

Dravci i kanibalové mezi „medvíďátky“

Poprvé tyto pozoruhodné bezobratlé živočichy spatřil pod mikroskopem německý pastor a přírodovědec Johann August Ephraim Goeze už v roce 1773. Připomínali mu mikroskopické medvídky, a tak jim dal jméno „kleiner Wasserbär” čili „malí vodní medvědi“. O tři roky později pozoroval želvušky také italský přírodovědec Lazzaro Spallanzani. Jeho zaujali tito živočichové pomalým pohybem a vytvořil pro ně proto spojením latinských slov tardus čili pomalý a gradi čili kráčeti vědecké jméno Tardigrada. Také české jméno želvušky v sobě nese odkaz na pomalou „želví chůzi“ těchto necelý milimetr dlouhých tvorů. Jiné české označení „medvíďátka“ zase odkazuje na staré Goezeho pojmenování. 

Evolučně želvušky stojí kdesi mezi červy a korýši. Soudkovité tělíčko nese osm končetin a na každé z nich roste osm drápků. Tři páry končetin želvušky využívají ke známé loudavé chůzi, poslední pár jim slouží k přidržování. Na ostny u trubicovitých úst napichují buňky rostlin a jejich obsah pak vysávají. Nepohrdnou ale ani bakteriemi, či drobnými bezobratlými živočichy. Dravé druhy loví i jiné želvušky a výjimkou není ani kanibalismus. Zcela postrádají dýchací soustavu a kyslík přijímají z okolního vzduchu či vody celým povrchem těla. 

Rekordmani genových krádeží

Nad odolností želvušek k extrémním podmínkám si lámaly hlavy už generace přírodovědců. Před pár lety přišli američtí vědci se senzačním vysvětlením. Želvušky jsou světovými rekordmany v krádeži cizích genů. V jejich dědičné informaci jim nepatří celkem 6 600 genů, což je plná šestina! Původně patřily tyto geny rostlinám, bakteriím, houbám a dalším nepříbuzným organismům. 

Podobné krádeže genů nejsou v přírodě nic neobvyklého. Běžně si tak geny vyměňují bakterie a předávají si tím například odolnost k antibiotikům. Také rostliny získávají některé geny prostřednictvím bakterií, kterými se nakazí. Například povijnice batátová (Ipomoea batatas) známá také pod lidovým názvem „sladký brambor“ má do dědičné informace zabudovanou valnou část dědičné informace z bakterie Agrobacterium tumefaciens. Parazitické rostliny, jako je kokotice (Cuscuta), si zase přisvojují geny svých obětí. 

Zoologové byli dlouho přesvědčeni, že u živočichů jsou tyto tzv. horizontální přenosy genů z jiných druhů organismů velmi vzácné. Za extrémní výjimku byli považováni vířníci pijavenky (Bdelloidea), kteří mají vypůjčených 8 až 9 % všech svých genů. Nyní tu najednou byly želvušky s dvakrát tak velkým „genovým lupem“!

Umazaná informace?

Vědci předpokládali, že želvušky vděčí za svou nezničitelnost krádežím genů, jež jejich původní majitelé využívají k ochraně proti nepříznivým vlivům. Teorie ukradených genů však byla záhy po svém zveřejnění v předním vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences podrobena zdrcující kritice. Tak vysoký podíl cizích genů by vyvolal v dědičné informaci želvušek chaos. Nepřinesl by jim „nerozbitnost“ ale zmar. 

„Někde se stala chyba!“ hřímali kritici. Za nejpravděpodobnější vysvětlení považovala řada předních světových expertů možnost, že se do analýz dostala nejen dědičná informace želvušek, ale také DNA z bakterií, plísní a řas, kterými byli tito živočichové jen „umazaní“. 

Krádežemi to není

Opět před několika lety byla přečtena kompletní dědičná informace hned dvou druhů želvušek. Jedním byl druh Hypsibius dujardini, druhým pak Ramazzottius varieornatus. Tentokrát si dávali vědci na znečištění cizí dědičnou informací velký pozor a bilance „ukradených“ genů byla rázem o poznání chudší. Jejich počet už se nepohyboval řádově v tisících ale ve stovkách. Želvušky tedy evolučně žádný mimořádný genetický „lup“ nenahromadily. Neznamená to, že by jim ukradené geny nepomáhaly ke zvýšení odolnosti. Vždyť hned několik položek z této „kořisti“ zcela jistě zvyšuje šance na přežití ve zhoršených podmínkách. Jenže valnou většinu své úžasné „nerozbitnosti“ si želvušky obstarávají vlastními silami s pomocí genů, které jsou součástí jejich dědičné informace stovky milionů let. 

Jasněji máme například o odolnosti želvušek proti vysušení. Běžně obsahuje jejich tělo kolem 85 % vody. Přežijí i však i za podmínek, kdy jim podíl vody v těle klesne na pouhá 3,5 %. Jiné živočichy by podobná ztráta tělesných tekutin zabila. Želvušky ale nahrazují v buňkách ztracenou vodu zvláštními bílkovinnými molekulami, které slouží jako „výztuha“. Chrání vysušené buňky před zborcením a nevratným poškozením. Další obranné mechanismy želvušek i nadále čekají na své odhalení. 

Eutelie, čili „zákon zachování buněk“

Želvušky najdeme na dnech nejhlubších moří i na vrcholcích himálajských štítů. Daří se jim v tropických pralesích, v písečných pouštních dunách, vroucím bahně vulkánů i v pustinách Antarktidy sevřených třeskutými mrazy. Už více než půl miliardy roků patří tito všudybylové k těm nejodolnějším formám života na Zemi. Kromě jiného želvušky přežily i všech pět velkých vymírání, při kterých se ze zemského povrchu poroučeli třeba amoniti či dinosauři. 

TIP: Nezničitelní tvorové: Želvušky obživly po 30 letech v ledu

Zvláštností želvušek je tzv. eutelie, což znamená, že příslušníci jednoho druhu mají vždy navlas stejný počet tělních buněk. Tak se už narodí a dále rostou jen díky tomu, že objem jednotlivých buněk zvětšují. Tělo některých želvušek je složeno ze 40 000 buněk, jiné vystačí s podstatně nižším počtem. Během růstu želvušky opakovaně svlékají pokožku a v tomto období se také rozmnožují. Samička uloží vajíčka do svlečené pokožky a samec na ně vypustí spermie.

Říká se, že narodit se jako dítě slavného rodiče je prokletí. V případě Napoleonova syna Orlíka to aspoň platilo. Začněme však od začátku. Napoleon Bonaparte udělal neuvěřitelnou kariéru. Nepříliš pohledný a před ženami zakřiknutý voják průměrného vzrůstu si dokonce nemohl dovolit ani pořádnou uniformu. Ta jeho mu nepadla, byl na ni příliš malý. Vysloužil si přezdívku „kocour v botách“. To se ale mělo brzy změnit… 

Sňatek z rozumu

Ambicióznost a patrně také vášnivost mu vynesly úspěch na vojenském poli, posléze i v politice a u žen. Dravý Korsičan se stal trnem v oku všech vládnoucích dynastií. Vždyť se dostal na jejich roveň, ba co víc, brzy je dokonce pokořil a předčil. Stal se nejvýznamnějším mužem Evropy.

Politika však vyžaduje kompromisy. Ani Napoleon si nemohl dělat, co chtěl. Ačkoli na jedné straně vystupoval jako muž nové doby, přesto i on musel sáhnout ke staré osvědčené taktice: použít manželství jako politický tah a způsob, jak získávat spojence. Jednal s ruským carem, ale Vídeň se ukázala být rychlejší a obratnější. Napoleonovi skončila v náručí Marie Louisa z rodu Habsburků. Jak jí asi muselo být, když ji „prodali“ do země, kde před ne tak dávnou dobou popravili její příbuznou Marii Antoinettu?

Těžký porod

Vztah Marie Louisy a Napoleona se asi nedá popsat několika slovy. Jistě nešlo o lásku na první pohled, ale nejednalo se ani o vynucený sňatek. Jisté pouto mezi oběma manžely vzniklo. Zvlášť, když Marie Louisa dala Napoleonovi vytouženého syna a možného nástupce.

Byl to těžký porod, na tu dobu jen se štěstím zvládnutelný. Dítě nešlo ven ve správné poloze. Napoleon se bál víc o život své ženy než o následníka. To svědčí o tom, že ji miloval. Vždyť potomek mužského rodu pro něj znamenal mnoho. Když bylo konečně po všem, všichni se starali o život nebohé, vyčerpané  matky. Na dítě zapomněli. Bezvládné novorozeně zůstalo ležet na koberci. Nikdo si toho nevábného uzlíčku bez známek života nevšímal. Teprve po chvíli se z malého tělíčka vydral první zvuk. Jako by v tu chvíli osud řekl vše. Chlapec byl obdařen bojovnou povahou a touhou žít.

Napoleon se svým následníkem patřičně pyšnil a obraz svého syna dokonce vezl s sebou i na tažení do Ruska. Kdo by v tomto uniformovaném mocipánovi hledal citově rozjitřeného tatíka od rodiny? Měl asi mnoho tváří, jako většina velikánů dějin. Orlík však reálné šance vyrovnat se tatínkově kariéře ztratil dřív, než pobral rozum. K Napoleonovi se válečné štěstí odvrátilo zády a následovaly už jen pády. Dokonce i manželka ho opustila a vrátila se i se synem do Vídně. Napoleon přišel o vše. Ale zároveň mohl být i rád. Jeho nejbližší přežili v relativním bezpečí habsburského dvora. Naštěstí pro ně byl středověk dávno pryč a vraždy nepohodlných následníků už nebyly na pořadu dne. 

Panenka

Podle dobových obrazů by se mohlo zdát, že jablko padlo daleko od stromu. Napoleon II. řečený Orlík, nevypadá na portrétech jako válečník, rváč a silný muž, kterého od jeho práv na trůn nikdo neodstaví. Naopak, působí jako panenka. Zlaté kudrnaté kadeře, milá tvářička. Ale zdědil po otci hluboký a vášnivý pohled. A také ambice. Ačkoli se u vídeňského dvora starali o to, aby o svém otci neslýchal nic dobrého, mladý bystrý muž věděl vše, co potřeboval.

Napoleon byl výjimečný muž. Orlík se chtěl stát také významným panovníkem a spřádal stále odvážnější plány, jak uchvátit koruny různých států. Někdy šlo o pouhou fantazii, jindy se jeho možnosti zdály reálnější. Už jen fakt, že vídeňský císařský dvůr si Orlíka ponechával v moci, přestože šlo o postrach evropských dynastií, mluvil za vše. Ano, Vídeň se pustila do riskantní hry, která se za jistých okolností mohla vymknout kontrole. Orlík byl nebezpečná karta a záleželo na tom, kdo a kdy ji vytáhne. Ale Vídeň počítala pravděpodobně i s možností, že jednoho dne se Orlík může hodit. Instalovat ho na polský trůn by asi nešlo kvůli Rusku, ale například řecká varianta se mohla jevit schůdnější.

Česká stopa

Realita byla taková, že Orlíkova matka od amiciózních plánů se svým synem postupně ustupovala. Žádala pro něj méně a méně. Nakonec asi byla vděčná za to, že vůbec žije a Orlík se musel spokojit s bezvýznamným titulem vévoda Zákupský. Na „svém“ zámku v Zákupech v severních Čechách přitom nikdy nebyl. Žil jako slavík v kleci. V jakémsi zlatém vězení, které pro něj připravil vídeňský dvůr v čele s jeho dědečkem, císařem Františkem I.

V dospělosti se Orlík snažil vyrovnat otci alespoň na vojenském poli. Navzdory celkové fyzické nedostatečnosti chtěl zvládnout vše, co vojenské řemeslo vyžaduje, a tak se s vervou vrhal do vojenského výcviku. Zvlášť strategický úsudek mu nechyběl a dával mu předpoklady stát se úpěšným velitelem. Kdo ví, jak by dopadl, kdyby mu osud dopřál víc příležitostí. Namísto toho mu vojenský život ničil zdraví. Chřadl a začal vykašlávat krev. Šlo to rychle. Když matka u jeho lůžka málem omdlela, Orlík pochopil. Napoleon byl pouze jeden a jemu nebude dopřáno ho napodobit. Zemřel v pouhých jednadvaceti letech, aniž čehokoli podstatného dosáhl.

Čistka

Pozdější zprávy o tom, že se Vídeň snažila Napoleona z Orlíkovy mysli zcela vymazat, se zdají přehnané. Ostatně by to bylo naivní a stejně by se to nemohlo podařit. Na druhou stranu si vídeňský dvůr dával pozor na kontakty možného následníka s jeho potenciálními francouzskými obdivovateli. Takové návštěvníky k němu nepouštěli za žádnou cenu. Dokonce i služebnictvo, které si s sebou Marie Louisa přivezla z Francie, se postupně vytrácelo. Ano, někteří z těchto Francouzů patrně v mladé a zvídavé hlavičce podněcovali lásku k jeho druhé (a původní) vlasti. A to nebylo žádoucí. Z mladého muže se měl stát pravý Rakušan. Změnili mu dokonce jméno. I matka mu začala říkat Franz!

Románek?

Orlík, říkejme mu pro tuto chvíli honosněji Napoleon II., sice vypadal pohuble a nakonec ho vlastní tělo zradilo. Přesto na lidi působil velmi přitažlivě. Pravděpodobně ne mužnou silou, ale spíš elegancí a jemným půvabem. V řadě žen probouzel ochranitelský pud. Objevovaly se tedy různé spekulace o jeho vztazích s nejkrásnějšími ženami té doby – patrně dost přikrášlené a většinou asi vymyšlené.

TIP: Napoleon a Josefína: Jejich láska prohrála s touhou po moci

Jeden vztah však vzbuzuje obzvlášť senzační spekulace. Když bylo Orlíkovi čtrnáct let, začalo se mluvit o jeho románku s tehdy již devatenáctiletou Žofií provdanou za následníka trůnu Františka Karla. Těmto úvahám nahrává nejen to, že šlo o sňatek bez lásky, ale i fakt, že následník trůnu trpěl degenerativními poruchami. Orlík se každopádně velmi zajímal o narození Žofiiných dětí: o budoucího císaře Frantška Josefa I. a Maxmiliána, budoucího císaře mexického. Toho už však Orlík nidy nespatřil, neboť v době jeho narození už sám ležel na smrtelné posteli. Ale pouhá myšlenka na to, že Habsburkové, kteří toužili Napoleona vymazat i z paměti jeho syna, nakonec možná dosadili na trůn jeho nemanželského vnuka, je více než pikantní.

Jen v naší galaxii zřejmě existují desítky milionů černých děr – superhmotných objektů, které pohlcují hmotu i energii. Jsou většinou neviditelné, právě proto, že pohlcují vše, co do nich padá, včetně světla. Existují ale výjimky; pokud černá díra pohlcuje plyn a prach z okolo obíhající hvězdy, může vydávat působivé záblesky rentgenového záření, které se odráží od okolního plynu a osvětlují tak i okolí černé díry. Vědci po podobných záblescích a jejich ozvěnách pátrají, neboť jim mohou poskytnout cenné údaje o těchto jinak neviditelných objektech. Jakým způsobem takové pátrání probíhá, popisují astrofyzici z univerzity MIT ve studii zveřejněné v odborném časopise The Astrophysical Journal.

Ozvěny z vesmíru

Vědci využívají speciálně navržený automatický vyhledávací nástroj, označovaný jako „Reverberation Machine“. Ten prochází data rentgenového dalekohledu s vysokým časovým rozlišením Neutron star Interior Composition Explorer (NICER), instalovaný na palubě Mezinárodní vesmírné stanice a hledá v nich známky ozvěn binárních systémů černých děr. Z celkového počtu 26 dvojhvězd černých děr, které algoritmus identifikoval, se hned deset nachází dostatečně blízko k Zemi, k zachycení ozvěn.

Ozvěny jsou pro vědce obzvlášť užitečné – využívají je totiž podobným způsobem, jaký používají netopýři k orientaci v jeskyních. Ti vysílají ozvěny zvuku, které se odrážejí od okolí a díky tomu, jaký je rozdíl v návratu tohoto signálu, si vytvoří jakousi mentální mapu svého okolí. Vědci místo zvukových vln využívají rentgenové ozvěny. Sledování změn zpoždění může například odhalit, jak se mění korona a disk černé díry, když spotřebovává hvězdný materiál.

Kromě vizualizovaných dat ale mohou ozvěny černých děr posloužit i jiným způsobem. Badatelé je převedli na zvukové vlny a my si tak můžeme poslechnout strašidelné sténání, které vydává černá díra nacházející se ve středu kupy galaxií v Perseovi. Za normálních okolností by šlo o zvuky pro lidské ucho neslyšitelné – jejich frekvence je totiž 57 oktáv pod frekvencí středního C (261,6 Hz).

Zombie apokalypsa zřejmě nikdy skutečně nenastane, ale následky jaderného spadu jsou reálné víc než dost. Asi jen těžko totiž někdo dokáže odhadnout, jestli se jednou válka mezi Indií a Pákistánem nepovede pomocí červených tlačítek a nukleárních hlavic nebo se Severní Korea nerozhodne dokázat světu, že svůj jaderný program myslí skutečně vážně. Ať už se však stane cokoliv, mít na zahradě nedobytný bunkr je zcela jistě lepší než ho nemít. 

Chcete-li se skrýt před nebezpečím, existují v podstatě dvě možnosti: buď zaplatit za prostory v komplexu vybudovaném developerem, nebo si nechat postavit bunkr na vlastním pozemku. Do první kategorie patří obří areál Oppidum nedaleko Českého Brodu. Megalomanský projekt postupně zmizel z hledáčku médií, ovšem pandemie ho znovu vynesla na světlo. 

Na armádních základech 

Máte-li dost peněz a hledáte v tuzemsku útočiště před řáděním viru či jinou katastrofou, sotva si můžete vybrat lepší základnu. Oppidum se nachází na někdejším vojenském pozemku, kde už v roce 1984 začal vznikat armádní bunkr. Šlo o období pozdní studené války a představitelé východního i západního bloku se stále ještě chystali na nukleární apokalypsu. Objekt proto dostal do vínku schopnost přečkat dokonce blízký jaderný výbuch. Bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby Andor Šándor, který při stavbě působil jako poradce, dodává: „Jde o jedno z nejbezpečnějších míst v Česku vůbec. Peníze, které do bunkru tehdejší vláda investovala, by dnes už nikdo do žádného krytu nedal.“ 

Nadzemní část českého projektu pro bohaté nazvaného Oppidum zaujímá asi 3 600 m². Uvnitř by se pak měly nacházet přepychové obytné prostory, ale také třeba bazén. (foto: Oppidum)

Podobná situace panuje také jinde ve světě – dokonce i v prepperském ráji za Atlantikem vznikají podobné „Noemovy archy“ v místech někdejších raketových sil či podzemních základen. Nicméně dnes nemá Oppidum s armádou nic společného, ale představuje nedobytnou pevnost pro nejbohatší Čechy. Obklopují ho stromy, z jedné strany se táhne široké pole a uprostřed areálu se nachází nadzemní část o rozloze 3 600 m². Podzemní sekce má dvě patra o stejné výměře a chrání ji mohutná ocelová vrata. 

Za nezvyklým projektem stojí investor Jakub Zamrazil, který se o aktuálním stavu objektu z bezpečnostních důvodů do médií příliš nevyjadřuje. A tak kupříkladu není jasné, jestli už má Oppidum konečného vlastníka, ani zda již proběhly závěrečné práce. Od začátku se totiž počítá s tím, že by si movitý uživatel nechal finální úpravy a vybavení doladit podle svých potřeb a vkusu. 

Deset let v podzemí 

Ať tak či tak, celkové náklady na přestavbu armádního komplexu v luxusní útočiště se odhadují na neuvěřitelných sedm miliard korun. Pokud by nový majitel „vysázel“ za Oppidum uvedenou částku, šlo by o nejdražší stavbu určenou k bydlení na našem území. Oproti zahraničním bunkrům obdobných rozměrů se přitom jedná o odlišný podnikatelský koncept. Například v USA takový komplex zpravidla patří developerovi, který v něm jednotlivé apartmány pronajímá na dobu určitou. Oppidum by si však měl od Zamrazila koupit jediný boháč, který by tam dle svého uvážení ubytoval rodinu, další blízké či spolupracovníky.

Je prakticky nemožné zjistit, jak přesně teď stavba vypadá zevnitř. K dispozici máme pouze počítačové vizualizace, jež prezentují hotový a zabydlený kryt. Pro nadzemní část se podle uvedených snímků počítalo s přepychovým resortem, který zahrnuje tenisové kurty, přistávací plochu pro vrtulník a nejrůznější ochranné systémy. Spodní část měla nabídnout pohodlný život bez nutnosti kontaktu s vnějším světem: V praxi by šlo o volnočasové prostory jako lázně, bazén, kino, knihovnu či zahradu se simulovaným přirozeným světlem. Podle informací nechybí ani dobře zásobený vinný sklípek. 

Své pracovní záležitosti by obyvatelé řešili v kancelářích, zdravotní potíže v ošetřovně. Jádro podzemních prostor pak tvoří byty o rozloze 160–630 m², přičemž celkově bunkr údajně pojme asi 50 osob. K unikátním prvkům patří aquaponie a hydroponie, tedy systémy produkce potravin a pěstování rostlin bez půdy, jež mají Oppidu zajistit dlouhodobou soběstačnost: Hovoří se až o 10 letech bez dodávek zásob zvenčí.

Mlčeti zlato 

Nárůst zájmu o útočiště z oceli a betonu zaznamenávají i české firmy, které se věnují projektování a stavbě bunkrů pro jednotlivé rodiny. Jde například o společnost Survival Company, jejíž kryty se prodávají pod značkou Logic Shelters. Zatímco jindy mívá firma měsíčně poptávky v řádu jednotek, koronavirus popohnal objednávky několikanásobně. 

Pokud se pro takové řešení rozhodnete, je třeba si uvědomit, že nejde o záležitost hotovou za pár týdnů. Zástupce společnosti Jaroslav Vrba doplňuje: „Pořízení bunkru je komplexní projekt, který má svá pravidla a vyžaduje čas, stejně jako stavba domu.“ Zrod každého bunkru začíná analýzou klientových požadavků, na niž navazují projekční práce. Následuje povolovací řízení, realizace samotné stavby a nakonec její předání majiteli. Pokud tomu nebrání inženýrské sítě či jiné překážky, lze kryt často postavit u již existujícího domu nebo jej včlenit přímo do interiéru či pod něj.

Podzemní bunkry mívají podobu vyztuženého železobetonového tělesa, které se zakopává pod zem jako celek. (foto: Survival Company)

Každá firma v oboru má vypracovány postupy, jak zajistit, aby se o budování opevněného hnízdečka nedozvěděli sousedé či zvědavé okolí. Podle konkrétní situace zákazníka se pak volí nejlepší strategie. Také je třeba zařídit, aby znalost umístění krytu nezneužil někdo ze subdodavatelských firem, třeba dělníci. Každou fázi proto zpravidla zajišťuje jiná společnost. Nikdo ze subdodavatelů nezná parametry celého projektu, jen zkrátka odvede svůj díl a předá štafetu dalšímu. Totéž platí o dopravních firmách dovážejících materiál. Kompletní informace má pouze zákazník a zastřešující společnost, smluvně vázaná mlčenlivostí. 

Survival Company uvádí, že po ukončení projekčních prací trvá budování krytu přinejmenším tři měsíce. Samozřejmě záleží na náročnosti konkrétního projektu – přece jen každý bunkr představuje originál na míru. Obecně platí, že kryty zmíněné značky odolají rázovým vlnám při explozích, stejně jako jaderným, chemickým a biologickým útokům. Proto zahrnují i filtroventilační systém s účinností 99,9 %.

Sklep do nepohody  

Statickou část podzemních bunkrů Logic Shelters tvoří železobetonová konstrukce s pláštěm o tloušťce minimálně 300 mm. Každý kryt se člení na ubytovací sekci a technické zázemí, tedy prostory se záložním zdrojem elektrické energie a jednotkou vzduchotechniky. Vstupní modul má podobu monolitického betonového dílce tvarovaného podle okolního terénu. Zatímco do některých bunkrů se vchází přímo z domu, do jiných z přilehlého pozemku. V takovém případě tvoří nezbytnou součást utajení objektu i zamaskování vchodů či únikových východů – vzhledem připomínají pařez, skalku nebo poklop kanalizace.

Další česká společnost Tebrix Safety zaznamenala v době pandemie především zvýšenou domácí poptávku po filtračních jednotkách vzduchu. Její jednatel Michal Terendy doplňuje: „Nárůst zájmu o naše kryty tak výrazný není, dosud největší boom jsme zaregistrovali během uprchlické krize před několika lety.“ Tebrix Safety přitom nenabízí jen hotové podzemní bunkry, ale projektuje a staví též panikové místnosti pro únik před kriminálníky. A když vám to dispozice domu či rozpočet neumožní, přebuduje na bunkr třeba obyčejný sklep. 

Takový kryt splňuje české normy pro stavby civilní ochrany, takže odolá průmyslovým haváriím, živelním pohromám i bombardování. Anebo v něm přečkáte blackout a ochrání vás i v případě sociálních nepokojů. Menší „obrněný sklep“ dokáže poskytnout zázemí celé rodině asi na měsíc. A pokud disponujete sklepními prostory o větší rozloze, kam se vejde náročnější technické zajištění, můžete pod svým domem přežívat i mnohem déle. V obou případech počítejte se zabudovanou vzduchotechnikou, zásobárnou vody či zdrojem elektřiny. 

Víra v lepší časy 

Považujete zájem boháčů o bunkry za módní výstřelek a okázalé plýtvání penězi? Robert Vicino – šéf společnosti Vivos, jež po světě buduje obří luxusní kryty – to vidí jinak: „Bunkr, v němž by se před desítkami let schoval váš otec či dědeček, nenabízel příliš pohodlí. Býval šedivý a vypadal spíš jako podpalubí nákladní lodi. Ukazuje se však, že člověk nedokáže v takových ‚spartánských‘ podmínkách přežít dlouho – jeho psychika to prostě nezvládne.“ 

TIP: Život mezi bombami: Jak vypadaly civilní válečné kryty v Británii

Současná situace potvrzuje, jak moc je duševní stránka v krizi významná. Doby celospolečenských lockdownů trvajících celé týdny už naštěstí minuly, ale jasně při nich vyšlo najevo, do jaké míry představují lidé sociální tvory. Podle psychologů během kritického období ohromně narostly pocity apatie, deprese a úzkosti. Řada klientů se o sebe přestala starat, zdravě jíst, cvičit nebo se vzdělávat. Vicino dodává, že lidé nesmějí ani po potenciální katastrofě zapomenout, jaké to je vést normální život. Právě proto si ti nejbohatší nechávají do krytů instalovat nejen posilovny či rozsáhlé knihovny, ale skoro až zbytečně přepychové prvky – aby jim připomínaly lepší časy a přinášely naději do budoucna. 

Co se týče vedení útočných operací, vysloužil si respekt Spojenců v čele s Brity především polní maršál Erwin Rommel. Po sérii italských porážek na severoafrickém válčišti se v únoru 1941 v Libyi vylodily německé jednotky, které měly zvrátit vývoj ve prospěch Osy. Vedl je právě Rommel, jemuž nadřízení rozkázali zastavit britský postup na Tripolis. 

Útočná liška

Ambiciózní vojevůdce se však nehodlal spokojit s defenzivními úkoly a krátce po svém příletu začal s plánováním protiúderu. Ten byl zahájen koncem března 1941 a vrhl překvapeného nepřítele, navíc oslabeného o oddíly přesunuté do Řecka, zpátky o stovky kilometrů. Britové ztratili tisíce vojáků a v zajetí se ocitl dokonce i velitel všech královských vojsk v Egyptě generálporučík Richard O’Connor.

Tak začala dlouhé série Rommelových tankových úderů, při nichž mnohokrát potvrdil svou předvídavost i schopnost vhodně zvolit nejslabší místo v protivníkově obranné linii. Ne náhodou premiér Winston Churchill v projevu k situaci v Africe z ledna 1942 pronesl, že proti silám Jeho Veličenstva stojí neobyčejně odvážný a schopný nepřítel a přes veškeré válečné zmatky bezpochyby skvělý generál. 

Pořád dokola

Ukončit rejdy lišky pouště dostal za úkol Bernard Montgomery, který si Rommela taktéž vážil. Měl ovšem natolik vysoké sebevědomí, že nepochyboval o svém úspěchu. Krátce po převzetí 8. armády jej v září 1942 navštívil Wendell Willkie, vyslanec amerického prezidenta Roosevelta. Při schůzce se Montyho otázal, co si o Rommelovi myslí. Generál odpověděl: „Je to šikovný a schopný generál, ale má jednu slabost. Opakuje svou taktiku – a právě na to ho dostanu.“

TIP: Erwin Rommel: Oslavovaný nacistický maršál přinucený k sebevraždě

K rozhodujícímu střetu došlo u El Alameinu, kde svazky Osy zprvu kladly tuhý odpor a Spojencům se nedařilo prorazit. Montgomery přepracoval plány a využil své materiální i lidské převahy. Nakonec přinutil nepřítele ustoupit daleko na západ. Ačkoliv někteří historici Montymu vyčítají, že nepronásledoval protivníka dost úporně, ve skutečnosti jeho rozvážnost zabránila Rommelovi podniknout některý z jeho mistrovských protiútoků. I sám německý polní maršál později pronesl: „Montgomery se nikdy nedopustil žádné vážnější strategické chyby.“

Pokračování: Očima protivníků: Názory spojeneckých velitelů na generalitu Wehrmachtu (2)

Virus Lloviu (LLOV) je vzdáleným a velmi málo známým příbuzným zabijáckých virů Ebola a Marbug, s nimiž se řadí do obávané čeledi RNA virů Filoviridae. Jak je u virů obvyklé, jmenuje se podle místa, kde byl poprvé nalezen. V tomto případě šlo o jeskyni Cueva del Lloviu ve španělské Asturii, kde byly v roce 2002 objeveni mrtví netopýři, v nichž byl v roce 2011 virus poprvé detekován.

Šlo o létavce stěhovavé (Miniopterus schreibersii), kteří žijí po celém Středomoří a objevují se například i na Slovensku. Virus Lloviu v nich byl objeven díky analýze sekvencí RNA z uhynulých netopýrů. Později byl tento virus nalezen i u netopýrů v Maďarsku. Mezinárodnímu týmu virologů se nedávno podařilo tento stále poměrně záhadný virus poprvé izolovat, opět z létavců stěhovavých v Maďarsku.

Stane se Lloviu reálným nebezpečím?

Výzkum vzbudil pochopitelnou pozornost. Virus Lloviu je bohaté Evropě geograficky mnohem bližší než slavná dvojice Ebola a Marbug, primárně spojovaná se subsaharskou Afrikou. Bohužel se ukázalo, že virus Lloviu má potenciál infikovat lidské buňky a také se v nich množit. To je důvod k poplachu mezi odborníky, kteří teď budou virus Lloviu intenzivně studovat.

Další špatnou zprávou je, že vědci neobjevili žádnou příznivou reakci na úrovni protilátek, mezi viry Lloviu a Ebola. To znamená, že vakcíny proti Ebole, které už konečně máme k dispozici, podle všeho nebudou proti viru Lloviu fungovat.

TIP: V západní Africe se objevil historicky první případ vražedného viru Marburg

„Tento výzkum přinesl jasný důkaz o tom, že virus Lloviu je potenciální hrozbou. Je jasné, že se musíme dozvědět víc o rozšíření tohoto viru i o rizicích, jaké představuje. Bylo by dobré se alespoň v nejnutnější míře připravit na to, že by Lloviu mohl vyvolat epidemii či pandemii,“ varuje molekulární biolog a virolog Dr. Simon Scott.

Když havíři vylámali nové zdivo a otevřeli dveře, spatřili místnost s otvorem ve stropě. Pod poklopem se vyjímala hromada kamenů vytrhaných z vnitřní strany stěn. V marné snaze uniknout je tam navršila manželka rožmberského dvořana a úředníka rytíře Petra Kořenského z Terešova. Právě osvobození této ženy, již nechal ve věži zazdít její choť, bylo cílem lidí, kteří se neváhali v noci před svatodušním pondělím vypravit do Svéboh na Novohradsku.

Shromáždění osvoboditelů

Incident byl vyvrcholením snah okolních obyvatel zasáhnout do případu, který v květnu 1577 otřásal veřejným míněním na jihu Čech. U svébožské tvrze se řadu dní scházeli lidé, jimž nebyl lhostejný úděl zazděné šlechtičny. Srocením, jejichž účastníci někdy dokonce přes zeď komunikovali s nešťastnou ženou, nezamezil ani hejtman sousedního novohradského panství Vojtěch Hultzšporer z Hoštejna. Toho vyzývala k zákroku proti poddaným Eliška Kořenská, tchýně uvězněné ženy.

Už v neděli před proražením zdi přitrhlo k tvrzi více než dvě stě lidí, kteří se pokoušeli vězenkyni vysvobodit. Zvlášť aktivní byly dvě ženy z Benešova nad Černou. Vytrhly ze zdi několik kamenů, pak se však zalekly „pacholete“, které z pokynu novohradského hejtmana přijelo na koni obhlédnout situaci. Hultzšporer jeho vysláním do Svéboh reagoval na informace, jež mu donesl posel vypravený na Nové Hrady polekanými strážnými z tvrze.

Útěk v přestrojení

Noční akci s účastí havířů, kteří měli bohaté zkušenosti s lámáním kamene, se již vrchnostenským orgánům nepodařilo odvrátit. Triumfující lidé vynesli šlechtičnu ven, aniž by jim v tom strážní mohli zabránit. Osvobozená žena byla nepochybně zesláblá, neboť po dobu věznění měla k dispozici pouze vodu. Strádala hladem, jemuž se ve věži snažila čelit tím, že tam „zemi jedla“. Přesto se během cesty ze Svéboh, kdy byla povětšinou nesena, dokázala na chvíli postavit na vlastní nohy. Učinila tak každopádně ještě předtím, než v doprovodu svých osvoboditelů dorazila k Trhovým Svinům, vzdáleným od jejího vězení asi 10 kilometrů.

Aby nebudila pozornost, navlékli ji havíři před vstupem do neohrazeného města do potrhaných hadrů a „dali jí zástěru havéřskú a klobouček“. V tomto přestrojení pak „mezi nimi skrze město šla“.

Průchod prchající šlechtičny nočním městem přesto nezůstal utajen. Do Trhových Svin totiž s předstihem doběhl pacholek Janek, který ji společně s jinými strážnými hlídal ve Svébozích. Jankovým úkolem bylo informovat o osvobození vězenkyně jejího manžela, jenž obýval jeden z místních domů. V době pacholkova příchodu sice rytíř nebyl doma, Janek však zastihl a vzburcoval jeho matku Elišku Kořenskou. Když pak přestrojená žena obklopená svými zachránci míjela příbytek rytířů z Terešova, přesvědčoval pacholek paní Elišku, aby falešnému havíři „klobouček z hlavy sňala“ a odhalila jeho pravou identitu. K tomu se však Eliška neodhodlala, nejspíš v obavách z konfliktu se zástupem lidí stranících její snaše. Průvod proto nerušeně došel za svinenskou faru, kde čekal vůz, na němž pak uprchlici „preč vezli“. 

Mohl za to rybníkář?

Vzhledem k tomu, že osvobozená šlechtična navzdory riziku prozrazení prošla Trhovými Sviny k faře nacházející se v jejich severozápadní části, lze usuzovat, že na voze nejspíš pokračovala směrem na České Budějovice. O dalších osudech této ženy však dostupné prameny mlčí. Neznáme bohužel ani její křestní jméno a nevíme nic bližšího o jejím původu. S největší pravděpodobností šlo o nejmenovanou dámu z okruhu rožmberských dvořanů, která se provdala za Petra Kořenského z Terešova v únoru 1575.

O dalších aktérech svébožského případu máme k dispozici více informací. Především víme, že Petrova kariéra ve službách pánů z Růže incidentem nikterak neutrpěla, a i po něm zdárně pokračovala. Pro pochopení prostorových souřadnic sledovaných událostí je třeba doplnit, že rytířova matka Eliška – rozená Častolarová z Dlouhé Vsi – v roce 1572 získala Svébohy jako dědictví po své ovdovělé sestře, která se přivdala do rytířského rodu Pouzarů z Michnic.

Klíčovou otázkou v souvislosti se zazděním mladší paní Kořenské ve věži je ovšem ta, proč se tak stalo – tedy co k takovému kroku vedlo jejího manžela. Neprodleně po incidentu vyzval Vilém z Rožmberka regenta svých panství, jímž nebyl nikdo jiný než známý rybníkář Jakub Krčín z Jelčan, k objasnění nelichotivých slov, která na regentovu adresu pronášela Eliška Kořenská. Její výroky naznačující, že svedl Eliščinu snachu k cizoložství, Krčín rezolutně odmítl s poukazem na to, že prý se v inkriminované době zdržoval na Bechyni u Petra Voka z Rožmberka.

TIP: Romeo a Julie po česku: Jak Vojmil ze Zbiroha osvobodil zazděnou nevěstu

Jakubova účast ve sledované aféře je sice sporná, nicméně v dobových pramenech se dochovalo více narážek na jeho zálety. Nepochybně souvisely s tím, že jeho tehdejší manželka Dorota Slepičková, s níž se oženil z pragmatických důvodů roku 1566, byla o třicet let starší než on. Zda byl Krčín oním mužem (případně jedním z mužů), kvůli němuž choť Petra z Terešova strádala ve věži, ani tak nelze bez dalších důkazů s jistotou tvrdit. Zazdění na svébožské tvrzi bylo však jednoznačně motivováno podezřením ze spáchání manželské nevěry.