Malý meteorit Hypatia, který byl nalezen v roce 1996 v Egyptě, v poušti u hranice s Libyí, v podobě několika úlomků, je pozoruhodný už svým názvem. Dostal jméno po antické novoplatónské filozofce a matematičce Hypatii z Alexandrie, která byla v roce 415 našeho letopočtu brutálně zavražděna davem zfanatizovaných křesťanů.

Meteorit ze supernovy

Odborníky tento meteorit již od svého objevu dráždí svým neobvyklým složením a strukturou. Obsahuje velké množství mikrodiamantů, kterým se liší prakticky od všech ostatních známých meteoritů. Velmi neobvyklé je u Hypatie i zastoupení některých izotopů. Kolem původu meteoritu existuje celá řady hypotéz, včetně původně převažujícího názoru, že jde o kousek jádra komety.

Specialista na izotopy Jan Dirk Kramers z jihoafrické Univerzity v Johannesburgu a jeho spolupracovníci přicházejí s ještě mnohem divočejší teorií. Složení Hypatie podle nich odpovídá vzniku z mezihvězdného prachu, a to ne jen tak ledajakého – vědci jsou přesvědčeni, že tento meteorit byl uhněten z prachu po bývalém červeném obru, z něhož se zrodil bílý trpaslík, plynem exploze supernovy typu Ia, jaké odpalují bílí trpaslíci ve dvojhvězdě, když nakradou určité množství hmoty hvězdného partnera. V takovém případě by Hypatia zřejmě pocházela z mezihvězdného návštěvníka, který přiletěl do Sluneční soustavy po jejím vzniku.

TIP: 4,6 miliardy let starý saharský meteorit je nejstarší vyvřelinou Sluneční soustavy

„Pokud je naše hypotéza správná, Hypatia by měla být prvním hmatatelným důkazem exploze supernovy typu Ia, s nímž jsme se setkali.V jistém smyslu jsme vlastně přistihli supernovu při činu, protože Hypatia by měla obsahovat atomy plynu ze samotné supernovy.“ okomentoval závěry Jan Dirk Kramers. Exploze supernovy typu Ia patří mezi nejenergetičtější události ve vesmíru.

Případ, který ve složkách FBI figuruje pod krycím názvem Norjak, se odehrál ve středu 24. listopadu 1971. V předvečer Dne díkůvzdání nastoupil do letadla společnosti Northwest Airlines mířícího z Portlandu do Seattlu spolu s 35 pasažéry také nenápadný, zhruba 40letý muž vystupující pod jménem Dan Cooper.

Jen krátce poté, co se Boeing 727 odlepil od země, upoutal pozornost letušky Florence Schaffnerové a vtiskl jí do ruky kus papíru. Jak žena později uvedla, zpočátku se domnívala, že se s ní pasažér ze sedadla číslo 18 pouze pokouší flirtovat, proto lístek zastrčila do kapsy, aniž by se na něj podívala. Cooper měl ovšem zcela jiný záměr: Letušku zastavil a upozornil ji, ať si vzkaz raději přečte. 

Toto je únos

„V kufříku mám bombu. Použiju ji, pokud to bude nutné. Chci, abyste seděla vedle mě. Toto je únos,“ zněly první věty textu, který dále obsahoval požadavek na výkupné ve výši 200 tisíc dolarů v neoznačených dvacetidolarových bankovkách a na čtyři padáky. Pokud prý dotyčný neobdrží vše uvedené po přistání v Seattlu, odpálí výbušninu, kterou – jak vyděšené Schaffnerové záhy názorně předvedl – skutečně ukrýval v zavazadle. 

Letuška o všem informovala pilota Williama Scotta, jenž dostal z řídící věže pokyn spolupracovat. Pracovníci letiště v Seattlu mezitím kontaktovali FBI a v okamžiku, kdy stroj přistál, už na ranveji čekali s penězi i požadovanými padáky. Cooper netušil, že agenti veškeré bankovky předem vyfotili a zaznamenali jejich sériová čísla. Jakmile výkupné obdržel, podle svého slibu propustil zadními dveřmi všechny cestující i letušku. 

Pád do neznáma

Tím však podivný příběh neskončil: Čtyřem zbývajícím členům posádky nařídil muž doplnit palivo a pokračovat v letu do Mexika. Nikdo netušil, co má v plánu – ale to, co se nakonec stalo, nečekal zřejmě nikdo. V jednu chvíli (piloti později nedokázali říct, kdy přesně) otevřel Cooper zadní dveře a s padákem vyskočil do temné a mrazivé noci. Pravděpodobně k tomu došlo kdesi nad řídce obydleným Kaskádovým pohořím ve státě Washington, ovšem ani osmnáctidenní pátrání ve zmíněné oblasti nepřineslo žádné výsledky. 

V dubnu 1972 se na místo znovu vydalo 400 vojáků a bez úspěchu místo pročesávali dalších šest týdnů. Vyšetřovatelé od začátku pracovali s verzí, že Cooper nemohl manévr přežít: Zkušení parašutisté se shodli, že vzhledem k nepřízni počasí a nízké viditelnosti se skok jevil jako holé šílenství. Přesto se nenašlo tělo ani brašna s výkupným. Navíc muže Cooperova popisu, jehož podobiznu FBI sestavila na základě výslechu svědků z letadla, nikdo nenahlásil jako pohřešovaného. Uvažovalo se, že vystupoval pod falešnou identitou, a během následujících let se počet podezřelých přehoupl přes tisíc. Žádného z nich se však nepodařilo jednoznačně usvědčit.

Bez odpovědí

Slibná indicie se objevila až po dlouhých devíti letech. V únoru 1980 tábořila rodina osmiletého Briana Ingrama u řeky Columbia a chlapec tam náhodně narazil na značně zetlelé bankovky v hodnotě 5 880 dolarů. Jejich sériová čísla odpovídala těm z Cooperova výkupného, a nález tudíž opět rozdmýchal zájem o mezitím značně vychladlý případ.

TIP: Záhada somertonského muže z pláže: Byl tajemný muž sovětským špionem?

Jenže počáteční vzrušení rychle opadlo, neboť žádné další stopy se již získat nepovedlo. Padák nalezený v roce 2008 Cooperovi podle pozdějších analýz nepatřil, a v červenci 2016 se tak FBI rozhodla prapodivný případ definitivně uzavřít.  

Americká neuroložka Nicole Prauseová, která se specializuje na sexuální chování, promluvila o problematice ideální velikosti penisu v pořadu režisérky pornosnímků Holly Randallové. Podle Prauseová je většina podobných průzkumů problematická. Vzhledem k citlivosti tématu mají v podobných průzkumech oslovené respondentky na výběr fotografie (obvykle neztopořených) penisů, případně je jejich volba založena na nějaké formě asociační metriky. Prauseová proto vytvořila 3D modely penisů (10,2 cm až 21,6 cm), ze kterých nechala vybírat „ten ideální“ 75 respondentek různého etnického původu i sexuálních preferencí.

Ukázalo se, že ženy preferují o něco větší velikost u jednorázových partnerů – 16,3 cm a 12,7 v obvodu a menší u těch dlouhodobých – 16 cm/12,2 cm. Špatnou zprávou je, že uvedené rozměry jsou výrazně nadprůměrné – dřívější studie, které se zabývaly průměrnou velikostí ztopořeného penisu ukazují, že celosvětový průměr se pohybuje mezi 12,95 až 13,97 cm. Prauseová nicméně ve své studii pracovala s průměrnou velikostí 15,2 cm.

TIP: Na velikosti záleží: Čínské kondomy jsou pro zimbabwské muže příliš malé

Naopak dobrou zprávou je, že velikost partnerova penisu není pro ženy příliš podstatná. V dotazníku, který byl součástí studie Nicole Prauseové se totiž ukázalo, že pro oslovené respondentky je velikost partnerova penisu jen o málo důležitější než barva očí partnera nebo značka jeho auta.

Knedlíkům se ve středověku v českém prostředí říkalo šišky a stejně jako dnes měly mnoho podob. Slovo knedlík, které původem pochází z německého Knödel, se začalo rozšiřovat zejména díky německým kolonistům žijícím na našem území. Poprvé je v němčině doloženo ve 14. století, ale přejato muselo být již na začátku 15. století, protože proti užívání výrazu knedlík horlil Mistr Jan Hus, který prohlásil: „… hodni by byli mrskání Pražané i jiní Čechové, jenž mluvie odpoly česky a odpoly německy, řiekajíc (…) knedlík za šišky“. 

Knedlík se vaří, šiška smaží

Kynuté knedlíky, jaké jíme asi nejčastěji dnes, tehdy ještě Češi neznali. Zato se připravovaly masové šišky z najemno nasekaného masa, které se potom smažily na sádle. Připomínaly tak spíše novodobé švédské masové kuličky. V kuchařské knize Jana Severina Mladšího z počátku 16. století, která je první tištěnou kuchařkou u nás, najdeme kromě šišek z hub i recept, pod kterým si můžeme představit novodobé šišky, tak jak je známe dnes. Je na ně zapotřebí pouze mouka, smetana, vejce a koření. Stejně jako jejich masová varianta se také smažily na másle. První zmínku o tom, že by se knedlíky či šišky měly vařit ve vodě, nalezneme ve stejné knize u receptu na Knedlíky z jakéhokoliv masa. Ty se mají nejprve vařit ve vývaru a teprve potom se mohou osmažit. 

V sousedním Německu byly knedlíky také velice oblíbenou pochoutkou. První dochovaný recept, podle kterého se připravovaly z drštěk, pochází z první poloviny 15. století. O sto let později, roku 1553, zaznamenala jistá Sabina Welserová ve své kuchařce recept na masové knedlíky ze slepičího masa, které se nesmažily, ale pekly. Uvedla i jejich sladkou variantu z rýže, roztlučených mandlí, vajec a cukru, stejně jako první recepty, podle nichž se knedlíky měly vařit pouze ve vodě. Tato varianta přípravy se postupně začala čím dál tím více rozšiřovat, až se na našem území ustálilo, že se knedlík vaří ve vodě, zatímco šišky se smaží.

Od poloviny 17. století také začaly převažovat recepty, které se více blíží dnešním přílohovým knedlíkům, na ústupu se naopak ocitly ty masové. Nabízí se souvislost s bídou panující po třicetileté válce, kvůli které se zmenšoval podíl masa v jídelníčku prostých lidí.

Knedlíky mohly být připravovány také z vodních živočichů – recept obsahující račí a vyzí maso nalezneme třeba v kuchařce Kateřiny Koniášové z roku 1712. V kuchařské knize vydané v roce 1763 zase nalezneme recept na špekové knedlíky, který už je prakticky identický s tím dnešním. Stále se ale jednalo o hlavní jídlo; jako příloha se knedlíky začaly servírovat až v 19. století.

Co je dobré pro prasata…

Do období napoleonských válek se traduje historka, podle které chtěl vojenský kuchař Franz Trawniczek připravit vdolky s povidly, jenže neměl dostatek mouky. Inspirací mu poskytla selka, která před ním právě v tu chvíli krmila prasata směsí nastrouhaných vařených brambor s otrubami. „Když to můžou žrát prasata, proč ne vojáci?“, řekl si údajně Trawniczek a chybějící mouku nahradil právě výše zmíněnou ingrediencí (otruby, budiž mu ke cti, vynechal). Přidal sůl a vejce, vzniklé těsto uvařil ve vodě a vida! Na světě byl bramborový knedlík.

TIP: Brambory v Čechách: Oblíbená potravina byla považována za „sviňskou stravu“

Klasický vídeňský houskový knedlík vznikl až v polovině 19. století a recept na jeho přípravu se záhy rozšířil i v Čechách, kde dostal řadu místních variací. Oblíbená česká trojkombinace vepřo–knedlo–zelo pochází také z této doby. Jejím autorem je dle tradičního podání neznámý český restauratér, který jako první začal tuto lahůdku nabízet ve svém podniku. Podobné jídlo je ale běžné i v Bavorsku a Rakousku, proto může jít i o import ze zahraničí.

Součástí amerického programu návratu na Měsíc Artemis je vybudování infrastruktury pro dlouhodobý průzkum našeho souputníka. Klíčovým prvkem by se přitom měla stát orbitální stanice Lunar Gateway, která bude přestupní zastávkou při cestách na povrch Luny. Kolem Měsíce má kroužit po halo oběžné dráze NRHO (Near rectilinear halo orbit), čili od pólu k pólu. Halo orbity jsou trojrozměrné oběžné dráhy, které vedou poblíž některého z Lagrangeových bodů.

Potíž je v tom, že tato lunární orbita není prověřená. NASA proto ve spolupráci se společností Rocket Lab vyšle na konci května k Měsící misi „Cislunar Autonomous Positioning System Technology Operations and Navigation Experiment“ (CAPSTONE), jejímž cílem bude otestovat dlouhodobou stabilitu této oběžné dráhy.

Megacubesat ze 12 jednotek

Sonda CAPSTONE je cubesat americké společnosti Advanced Space vytvořený z celkem 12 cubesatových jednotek tvaru krychle. K Luně poletí čtyři měsíce, a pak stráví přinejmenším 6 měsíců na zmíněné halo oběžné dráze. Mise CAPSTONE bude vůbec první, která využije uvedenou oběžnou dráhu 

TIP: SkyFire: NASA pošle k Měsíci sondu sestavenou ze 6 CubeSatů

Orbita NRHO mise CAPSTONE bude mít eliptický tvar. V nejvzdálenějším budě, nad jižním pólem, se sonda bude pohybovat ve vzdálenosti 76 tisíc kilometrů od povrchu Luny, zatímco v nejbližším bodě dráhy nad severním pólem bude vzdálená 3 400 kilometrů. Jeden oběh zabere megacubesatu necelý týden času.

Operátoři mise CAPSTONE budou testovat nároky uvedené oběžné dráhy na korekce pomocí raketového pohonu sondy. Rovněž je čeká ověření spolehlivosti inovativního navigačního systému, který bude zjišťovat polohu CAPSTONE vzhledem k americkému orbiteru Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO), aniž by se přitom musel spoléhat na pozemní stanice.

Ve Spojených státech jsou sebevraždy na vzestupu už celou generaci. V současné době zemře každoročně z vlastního rozhodnutí 14 Američanů ze 100 tisíc. Sebevražda je tím pádem 10. nejčastější příčinou úmrtí v USA. V řadě dalších zemí to není o mnoho lepší. Vědci a lékaři se snaží vyvíjet postupy, s nimiž by bylo možné sebevraždy efektivně předpovídat, což otevírá prostor pro účinnou prevenci.

V předpovídání sebevražedného jednání se uplatňují klasické i zcela moderní metody. Colin Walsh z americké Vanderbiltovy univerzity a jeho kolegové nedávno porovnali úspěšnost předpovídání dokonané sebevraždy či sebevražedných myšlenek tradičními pohovory, umělou inteligencí a jejich kombinací.

Předpověď sebevraždy

V případě pohovorů badatelé využili dotazníkové hodnocení podle škály C-SSRS (Columbia Suicide Severity Rating Scale). Zároveň použili umělou inteligenci „Vanderbilt Suicide Attempt and Ideation Likelihood“ (VSAIL), kterou jejich tým vyvinul v roce 2019. Tato inteligence běží „tiše“ na pozadí a v reálném čase kontroluje elektronické zdravotní záznamy velkého množství lidí, přičemž v nich hledá a vyhodnocuje potenciální rizika sebevraždy.

Výzkum byl založen na záznamech více než 120 tisíc pacientů, pořízených v průběhu 15 měsíců v letech 2019 a 2020. V této skupině bylo zaznamenáno 3 126 případů sebevražedných myšlenek a 514 pokusů o sebevraždu. Z výsledků studie vyplývá, že nejúspěšnější je předpovídání sebevražd na základě kombinace umělé inteligence a tradičních pohovorů s dotazníky.

TIP: Sebevraždy nejčastěji páchají lidé tvůrčích profesí. Nejméně učitelé a knihovníci

„Tento experiment je unikátní v tom, že ověřil přínos kombinace realtimové umělé inteligence a pohovorů s pacienty pro odhadování rizika sebevražedného chování u pacientů,“ uvádí Walsh. Výzkum podle badatelů přispěje k zlepšení předpovědí rizika sebevražd v klinické praxi.

V zámeckém parku v Kostelci nad Orlicí mi liliovník poprvé ukázal hrabě František Kinský. „Co to, proboha, je?“ hlesl jsem, nevěřícně zíraje na tuhle raritu. „Přece tulipánovník,“ zněla lakonická odpověď. Jméno stejně neuvěřitelné jako exotický vzhled stromu, mi vzdáleně připomnělo „frňákovník“ z pohádky Tři veteráni od Jana Wericha.

Zmatky kolem jména

Liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera) je listnatý strom z čeledi šácholanovitých (Magnoliaceae), kam patří třeba magnólie. S jeho názvem máme trochu problémy. Vědecké jméno Liriodendron pochází z řečtiny a vzniklo spojením slov „leirion“ (což znamená lilie) a „dendron“ (strom).

Časté domněnky, že je název odvozen od řeckého slova „lýra“, tedy lyra – podle tvaru listu, jenž připomíná známý hudební nástroj, doprovázející antické rapsódy – se prý nezakládají na pravdě. Dlužno však poznamenat, že list liliovníku kopíruje tvar lyry dokonale. Druhové jméno tulipifera je odvozeno od latinského slova „tulipa“, jenž odkazuje na podobnost s květy tulipánů.

Platné české jméno je tedy liliovník tulipánokvětý. Uváděl jej již Jan Svatopluk Presl v roce 1823 a v tomto znění je najdeme ve většině současné botanické literatury. V některých zdrojích jsou však udávány i alternativní názvy – lyrovník, tulipánovník, lilijovník nebo lyriovník.

Proměny v průběhu let

Liliovník tulipánokvětý pochází ze Severní Ameriky, kde celkem běžně roste v přírodě, především v údolních nivách kolem řek. V Evropě se pěstuje zejména v parcích, zámeckých zahradách a arboretech. V Asii se vyskytuje příbuzný druh liliovník čínský (Liriodendron chinense).

Liliovník je listnatý strom vysoký až šedesát metrů, i když v Česku zpravidla nedorůstá větší výšky než 40 metrů. Jeho koruna je zpočátku kuželovitá, s rostoucím věkem bývá vyklenutá do obvyklé šířky 10–15 metrů. Ve vhodných podmínkách ve své domovině má v dospělosti dlouhý rovný kmen bez větví a s korunou nasazenou až ve výši 25–30 metrů. U velkých exemplářů se většinou silně rozšiřuje pata kmene. Kůra je u mladého stromu šedá, později tmavě hnědá a ve stáří silně rozbrázděná.

Otužilý stařešina

Řapíkaté listy liliovníku se čtyřmi až šesti laloky jsou střídavé, dlouhé a široké okolo 10–15 cm. Na podzim se nádherně barví do sytě žluté. Již zmíněné květy se tvarem skutečně velmi podobají tulipánům – jsou dlouhé asi 3–5 cm, mají šest korunních lístků žlutozelené až žluté (velmi vzácně bílé) barvy s oranžovým, vzhůru prohnutým pruhem ve spodní části. Tři kališní lístky jsou skloněné dolů, mají světle zelenou, někdy až žlutou barvu a záhy opadávají.

Prostřední části květu dominuje kuželovité gyneceum (soubor plodolistů v květu) barvy žlutozelené až žluté (vzácně bílé). Květ má mnoho bledě žlutých tyčinek. Liliovník přitom kvete v květnu až červenci, ale žádné květy nenajdete na stromech, které nejsou alespoň deset let staré. 

Šišticovité souplodí (podobné šišce jehličnanů) je dlouhé 5–8 cm a skládá se z křídlatých nažek dlouhých až 3,5 cm. Nažky dozrávají pozdě na podzim, ale větrem odlétají až v zimě. Liliovník je opadavý a ve své domovině patří mezi rychle rostoucí stromy. Vyžaduje hluboké, vlhčí a úživné půdy. V Evropě se využívá jako okrasný strom od konce 17. století a rozhodně stojí za zmínku, že snáší i velké mrazy okolo -30 °C. Zřejmě i díky tomu se dožívá až 400 let. 

Liliovník na vaší zahrádce

Liliovník lze bez problémů pěstovat na větší zahradě. U nás roste velmi pomalu – za deset let bude mít dva až tři metry, za dvacet let přibližně 5–8 metrů. Výšky patnácti metrů dosáhne až asi po čtyřiceti letech. Do požadovaného tvaru jej lze udržovat řezem. Na trhu jsou již dokonce kultivary, které plné výšky nedosáhnou a hodí se tak i pro menší zahrádky.

TIP: Magnólie: Symbolické stromy čistoty, které by bez brouků nepřežily

Pokud si řeknete, že by to liliovníku slušelo i na vaší zahrádce, určitě vás povzbudí, když se dozvíte, že obdivnými slovy na adresu tohoto stromu nešetřili ani autoři hesla v Ottově slovníku naučném. V XVI. svazku, vydaném roku 1900, se píše: „Liliovníka užívá se v Americe pro hořkou kůru (cortex Liriodendri) místo chininu proti zimnicím; v Evropě však a i po Čechách jest z nejnádhernějších sadových stromů, v různých, barvou a tvarem lupenů od sebe se rozlišujících odrůdách tu pěstovaných.“

Marsovský dron Ingenuity předčil všechna očekávání, která do něj lidé v NASA vkládali. Na rudou planetu se vydal jako součást velké mise roveru Perseverance. Inženýři NASA si přitom nebyli jistí, zda se mu podaří v řídké atmosféře vůbec vzlétnout. Optimistické cíle počítaly s pěti lety během prvního měsíce pobytu na Marsu. Během 13 měsíců jich Ingenuity zvládl 28 a urazil vzdálenost téměř sedmi kilometrů.

Ukázka odolnosti

Vývoj malého vrtulového dronu stál 80 milionů dolarů a inženýři NASA na něm pracovali pět let. Na rozdíl od zařízení pro velké vědecké mise je Ingenuity pouze technologickým demonstrátorem – tedy jakousi ukázkou pro budoucí vesmírné mise. Některé jeho komponenty dokonce pocházejí z běžné distribuční sítě a nebyly vyvíjené speciálně pro vesmírný projekt.

Úspěch mise podle řídícího týmu podtrhuje i zájem kolegů z týmu Perseverance. Poté, co Ingenuity zvládl svých pět startů, stal se z technologické ukázky plnohodnotnou součástí velké marsovské mise. Operátoři využili jeho možností a prozkoumali místa, na která se Perseverance nemohl dostat ať už z časových, nebo technických důvodů.

Během více než ročního působení zažil Ingenuity i kritické chvíle. Během svého šestého letu došlo k nesouladu v jeho navigačních datech (Ingenuity pro svou navigaci využívá kameru, která pomocí algoritmu vyhodnocuje jeho stávající pozici a určuje další směr, rychlost a výšku letu). Kvůli této chybě se dron při letu choval jako opilý. Naštěstí se mu ale podařilo bez úhony přistát. Loni v září se zase během předletové přípravy objevil problém s motorem a Ingenuity následně zhruba měsíc nevzlétl. I tyto patálie ale nakonec překonal a zaznamenal již 28 úspěšných startů.

Ukládání k zimnímu spánku

I přes dosavadní neobyčejnou životaschopnost dronu to ale vypadá, že 28. let by mohl být i jeho posledním. S nástupem marsovské zimy, doprovázené zvýšenou prašností, se výrazně snižuje možnost dobíjení dronu ze solárních panelů. Ingenuity kvůli tomu přešel do klidového režimu a nedostatek energie následně způsobil resetování jeho hodin. Přišel tím o možnost obvyklé komunikace s roverem Perseverance, díky kterému přijímá data od operátorů na Zemi.

TIP: Rover Perseverance vytvořil nový rekord: Za jediný den urazil přes 240 metrů

NASA se pokusila situaci zachránit tím, že nechala Perseverance „čekat“ na signál Ingenuity celý den a čekání se vyplatilo – dron se operátorům ozval. Z dat, která odeslal je patrné, že je sice v dobré kondici, jeho baterie je ale nabitá jen na 41 %. Zda se podaří dronu Ingenuity získat dostatek energie, k dalšímu letu, vyhřívání a komunikaci s roverem Perseverance ale není jasné. I přes nepochybné úspěchy je mise dronu Ingenuity toliko vedlejším projektem a NASA tak zřejmě bude muset upřednostnit „velkou vědu“ své primární mise. Ať tak či onak, Ingenuity prokázal neobyčejnou odolnost a dalece předčil veškerá očekávání.

V cizojazyčných hudebních slovnících je Jindřiška Rettigová uváděná pod poněmčeným jménem Henriette Rettig nebo Rettich. V západní Evropě slavila úspěchy coby uctívaná operní pěvkyně. Talent by ale v té době nestačil, kdyby ho zadusily dobové konvence, které měšťanským dívkám přisuzovaly spíše roli manželky a matky. Jenže Jindřiščina matka naštěstí nepatřila k úplně konvenčním osobám…

Nelehký úděl

Tradovalo se, že Magdalena Dobromila Rettigová se v manželství necítila šťastná. Trpěla depresemi, a dokonce se prý vyjádřila, že kdyby věděla, co ji čeká, raději by se vrhla ze skály do propasti. A to měla štěstí! Opravdu si nemohla na svého manžela vůbec stěžovat! Co by říkala třeba na místě Boženy Němcové či Bohuslavy Rajské!

Magdalenin o jedenáct let starší manžel, zdánlivě nenápadný právník a filozof Jan Alois Rettig, používající od jisté doby vlastenecké jméno Sudiprav, ji totiž upřímně miloval. Dával jí to všemožně najevo a ve všem ji podporoval. Co tedy mohlo být příčinou jejího rozčarování? Nejspíš nemoci, četné porody a smrt dětí. A tady se informace různí. Podle některých zdrojů Magdalena porodila jedenáct dětí. Podle jiných „pouze“ šest, z nichž dospělosti se dožily jen tři.

Milovaná

Po prvních dvou mrtvých dětech přišla v Přelouči v roce 1813 na svět dcerka Jindřiška, doma něžně oslovovaná Jetty. Ta vyrůstala ve vlasteneckém prostředí a po matce zdědila zálibu ve zpěvu. Od dětství se kromě toho věnovala i hře na klavír. O jejím hudebním nadání nebylo pochyb, a tak se ji rodiče snažili všemožně podporovat, aby se mohla vydat na dráhu profesionální zpěvačky. Opatřili jí učitele, varhaníka a skladatele Karla Pitsche, který také zhudebňoval básně její matky, s nimiž Jindřiška v dětství vystupovala.

První ostruhy získala Jetty při vlasteneckých ochotnických vystoupeních v domě rodičů a při chrámových produkcích v Rychnově nad Kněžnou a v Litomyšli. Rodiče se z jejích úspěchů právem radovali. 

Nevděčné povolání

V první polovině 19. století se ale povolání herce či zpěváka netěšilo zrovna velkému uznání u veřejnosti. Spíše naopak. I z ekonomického hlediska to byla nejistá existence. Herci si museli ze svého platu navíc financovat i garderobu, v níž na jevišti účinkovali. A herečky na tom byly ještě hůř! Proti mužským kolegům měly větší náklady na kostýmy a k tomu navíc nižší plat! Nicméně Jindřiška díky rodinnému zázemí strádat nemusela. V roce 1834 se ucházela o angažmá ve Stavovském divadle. A získala ho! 

Ve Stavovském divadle hrála a zpívala v představeních nejen českých, ale i německých či italských. Dostalo se jí té cti, že 21. prosince 1834 vystoupila v roli Lidunky při premiéře Tylovy hry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Z této hry, jak víme, pochází píseň Františka Škroupa, která se stala naší hymnou. O výkonu Jindřišky, ač byla mladinká, se pochvalně vyjádřila soudobá kritika i sám J. K. Tyl. Díky svému mládí a křehkému vzhledu se objevovala i v chlapeckých rolích a jako většina zpěváků-začátečníků zaskakovala i v činohrách.

Do Německa

Ve Stavovském divadle, kde působila Jindřiška pět let, se jí dostalo prvního uznání, ale poznala i závist. Odešla snad i proto do divadla ve Štýrském Hradci a během dvou let se stala jednou z předních členek souboru. Rodiče, zejména matka, nesli její odchod z vlasti těžce. Ve Štýrském Hradci ale zažila mimořádný úspěch a stala se miláčkem operního obecenstva. Od května 1842 přesídlila do Mnichova, odkud zajížděla vystupovat zpět do Štýrského Hradce, do Prahy a do Vídně. 

Jindřiška se nikdy neprovdala. V dubnu 1840 ale porodila dceru Karolínu Josephu Henriettu, kterou zanechala ve Štýrském Hradci v péči Ignáce rytíře von Plappart. Holčičiným otcem byl patrně štýrský guvernér, hrabě Mathias Constantin Wickenburg. Jak konkrétně na tento Jindřiščin „poklesek“ reagovali rodiče, není nikde zaznamenáno. Ví se ale, že M. D. Rettigová obecně považovala nemanželské dítě za tragédii končící společenským debaklem a že nabádala ve svých knihách dívky k zodpovědnosti, aby se do podobné situace nedostaly.

Příliš krátký život

Jenže Jindřiška byla nekonvenční a mohla si to dovolit! V Mnichovské dvorní opeře, svém posledním působišti, se z ní stala pěvkyně prvního řádu a díky svému platu byla finančně nezávislá. Bohužel jí osud nedopřál dlouhý život. Zemřela roku 1854 v pouhých čtyřiceti jedna letech při epidemii cholery. V Mnichově, jaký to paradox, byla také dcera velkých českých vlastenců pochována. Svou matku přežila Jindřiška jen o devět let.

TIP: Magdalena Dobromila Rettigová: Slavná kuchařka, či první feministka?

Jediná Jindřiščina dcera Karolina Josepha Henrietta osiřela ve čtrnácti letech. Matky si neužila a babičku nepoznala. Provdala se za historika a spisovatele Karla Schmita von Tavera, s nímž měla tři děti. I ona se dostala do řečí, když své čtvrté dítě porodila už jako vdova muži, s nímž nebyla sezdána. Právě Otto Josef Ferdinand Rettig se ale nakonec zasloužil o pokračování rodu, neboť Jindřiščiny děti z prvního manželství potomky neměly.