Nedávno se usmálo štěstí na paleontology v hornaté argentinské provincii Mendoza. Asi 800 kilometrů od stejnojmenného hlavního města provincie badatelé objevili pozůstatky dvou pterosaurů, z nichž se vyklubal největší druh těchto druhohorních letců v celé Jižní Americe. Vědce potěšilo, že se fosilie jedinců s rozpětím křídel asi 9 a 7 metrů uchovaly ve velmi dobrém stavu. Kosti pterosaurů jsou totiž křehké a obvykle se nalézají rozlámané na kousky.

Paleontolog Leonardo D. Ortiz David z Národní univerzity Cuyo a jeho kolegové pojmenovali nového pterosaura Thanatosdrakon amaru. Rodové jméno pochází z řečtiny a znamená „drak smrti“, zatímco „amaru“ je z místní kečuánštiny, označuje dvojhlavé božstvo Inků a překládá se jako „létající plaz“. Thanatosdrakon žil ke konci období křídy a celých druhohor, asi před 86 miliony let.

Draci Jižní Ameriky

Podle výsledků fylogenetických analýz Thanatosdrakon patřil mezi azhdarchidy, gigantické pterosaury s masivní hlavou. Nalezení jedinci podle všeho zahynuli společně. Není jasné, zda mezi nimi byl nějaký příbuzenský vztah, ale ten menší ještě nedosáhl dospělosti. Thanatosdrakoni žili v krajině s pomalu tekoucími řekami, obývané množstvím dinosaurů a dalších živočichů, včetně notokolosa, jednoho z největších známých sauropodních dinosaurů světa.

TIP: Největším létajícím tvorem Austrálie byl děsivý drak Thapunngaka shawi

Nález thanatosdrakonů je pro odborníky velmi cenný, jak potvrzuje Ortiz David: „Od počátku nás zaujaly především dvě věci. Zaprvé jde o velikost nalezených fosilií a jejich trojrozměrné uspořádání, pro objevy ptakoještěrů nezvyklé příznivé. A zadruhé je to počet nalezených pozůstatků, který rovněž vybočuje z obvyklé situace při objevech pterosaurů. Obzvláště 3D prvky objevených fosilií dělají z nalezených thanatosdrakonů excelentní fosilie pro studium pterosaurů.“

Nejstarší útulky pro chudé a nemocné vznikaly od raných dob křesťanství především při biskupstvích a klášterech. Nejblíže zdravotnickému zařízení v pravém slova smyslu měla takzvaná infirmaria při klášterech, kde se pečovalo primárně o nemocné z řad řeholníků.

Oproti tomu špitály (též hospitály z latinského hospitalia) byly určené pro širokou veřejnost a svými službami potřebným přesahovaly rámec působení dnešních nemocnic. S určitou nadsázkou můžeme říct, že šlo o jakýsi chudobinec, sirotčinec, domov pro seniory, hostel a zotavovnu v jednom. Špitály mohly ale svou dobročinnost rozvíjet i směrem ven – o některých svátcích například rozdávaly jídlo chudým z blízkého okolí nebo jim poskytovaly jinou krátkodobou pomoc.

Ve znamení kříže

Novou vlnu rozvoje špitálů přinesly paradoxně křižácké výpravy do Svaté země, které podnítily rozmach poutí k Božímu hrobu v Jeruzalémě. Již od nejstarších dob tam pro potřeby křesťanských poutníků vznikaly útulky, které přetrvaly i po ovládnutí těchto území Araby v 7. století. Jednalo se o jakési záchytné body pro křesťany v cizojazyčném a jinak nábožensky orientovaném prostředí, kde se mohli ubytovat, posilnit a pobýt „mezi svými“. Speciálním zařízením pak byly útulky pro malomocné, takzvaná leprosária, která měla z logiky věci blíže ke zdravotnickému zařízení, a proto také vlastní pravidla chodu. 

Špitály obvykle zřizovaly a spravovaly tradiční řády, jako byli benediktini či na východě basiliáni. Mniši ale měli i jiné povinnosti, neboť těžiště jejich činnosti spočívalo v modlitbě a fyzické práci v ústraní. To byl důvod, proč se při špitálech začala rodit zvláštní společenství, jejichž hlavním posláním byla pomoc poutníkům. Původně šlo o volná uskupení laiků, avšak posléze se začala stále více organizovat. Výsledkem byl zrod špitálních řádů. Nejstarším z nich byli johanité, jejichž název se odvozuje od špitálu sv. Jana Křtitele v Jeruzalémě, při němž působili od druhé poloviny 11. století. 

Když křižáci roku 1099 dobyli Svaté město, zřídili Jeruzalémské království. Tím vzrostl příliv poutníků i obchodníků a spolu s tím též potřeba špitálů. Protože první z nich vznikaly na neklidném území, kdy neustále hrozilo, že je muslimové dobudou zpět, byli členové při nich působících bratrstev většinou také vojáky. Z toho důvodu hovoříme o rytířských špitálních řádech. Vedle nich nadále působila i nevojenská bratrstva, která se zaměřovala čistě na péči o nemocné a potřebné. Mezi ně patřil například řád sv. Ducha.

Poprvé v českých zemích

Do Čech špitální řády pronikly díky králi Vladislavovi II., který se sám zúčastnil druhé křížové výpravy. Právě do doby jeho vlády v letech 1140–1172 se datuje příchod johanitů, kteří svůj první řádový dům (komendu) a k němu přiléhající špitál založili v Praze. Podle tradice se tak stalo roku 1159.

Johanité pro svůj špitál získali velmi výhodnou parcelu na Malé Straně u ústí Juditina mostu při kostele Panny Marie pod řetězem. Zde ostatně působí dodnes. Naproti nim na druhé straně Vltavy se ve 13. století usídlili křižovníci s červenou hvězdou, další významný rytířsko-špitální řád. Pro dějiny českých zemí je významné, že jej založila dcera krále Přemysla Otakara I. Anežka, zvaná Česká. 

Pro uvedené řády bylo typické, že se usazovaly ve městech, neboť byla spjata s přirozenými potřebami plynoucími z vysoké koncentrace obyvatel. Samotné špitály pak vznikaly na těch nejfrekventovanějších místech středověkého osídlení, přičemž zcela zásadní pro ně byla blízkost vody. Zmíněné dva špitály v srdci Prahy patří k nejvýznamnějším, teprve postupně je doplnily další. Některé založili a majetkem opatřili movití měšťané, jiné například arcibiskupové Arnošt z Pardubic nebo Jan Očko z Vlašimi. Mnohé z nich ale zanikly za husitských válek.

Důvody, které vedly dobrodince k zakládání špitálů, nebyly vždy jen nesobecké. Ústředním zájmem středověkého člověka bylo zajištění spásy vlastní duše, k čemuž měly výrazně dopomáhat právě skutky milosrdenství. Pokud byl dotyčný zámožný, pak založení špitálu představovalo mimořádně vhodný způsob, jak si zajistit „plusové body“, které se budou jednou před soudným Božím stolcem hodit.

V této souvislosti je důležité zdůraznit, že při každém středověkém špitále stál zároveň menší kostel či kaple, v nichž se sloužily za fundátory mše. V zakládacích listinách se často objevují ustanovení, že se tak má dít i po jejich smrti, zejména ve výroční den úmrtí. Od chovanců špitálu se očekávalo, že budou bohoslužby navštěvovat a ve svých modlitbách vzpomenou nejen na zakladatele, ale také dárce almužen nebo špitální personál. Můžeme tedy vidět, že se jednalo o dosti promyšlený systém, jakousi vzájemnou symbiózu, která přinášela výhody oběma stranám.

Bratři hospodáři a úředníci

Na štědrosti zakladatele záleželo, jakým majetkem špitál disponoval. Ten nebyl pouze movitý, ale mohl zahrnovat i polnosti, lesy, rybníky, mlýny, dvory, a dokonce celé vsi s poddanými. V této oblasti panovala velká rozmanitost. Některé špitály dosahovaly svým vlastnictvím a příjmy podobné úrovně jako nižší feudálové, jiné zase byly jen skromného nadání a v nepříznivých obdobích bídně živořily. Různě přilepšovat jim ale mohli prostřednictvím zbožných odkazů jak zakladatelé, tak každý člověk dobré vůle. Někdy bylo v odkazech konkrétně určeno, na co se má peněžní dar použít. Například v roce 1350 věnoval brněnský písař Jan špitálu ve svém městě obnos, za nějž se měl obyvatelům každoročně ve svátek apoštola Ondřeje připravit oběd. Jindy zase dárci věnovali finanční částku, která se měla rozdělit mezi osazenstvo instituce. 

V čele každého špitálu byl správce, což mohl být laik nebo člen příslušného řádu. Tato osoba fungovala jako nejvyšší úředník a hospodářský správce v jednom. Podléhal mu ošetřující a další personál. Po právní rovině měly špitály v rámci středověké společnosti mimořádné postavení. Z toho vyplývala zvláštní práva a privilegia. Jejich obyvatelé díky tomu požívali právního statutu, ochrany, která se svým charakterem podobala právu azylu.

Existovaly rovněž špitály, jež nespravoval žádný konkrétní řád, ale pouze neurčité laické bratrstvo. Přesto panovala ve středověku patrná tendence uvádět je pod správu organizovaného církevního společenství. Jako konkrétní příklad můžeme uvést špitál sv. Ducha na Starém Brně. Ten v roce 1238 založil brněnský měšťan Rudger a svěřil ho do správy bratrstvu složenému z místních měšťanů. Jen pár let nato však špitál přešel do opatrování johanitů, tedy „profesionálních špitálníků“. Do jejich řádu vstoupil po smrti manželky rovněž sám fundátor.

Komu pomoci?

Jak vlastně život ve středověkých špitálech vypadal? Obecně lze říct, že v českých zemích se jednalo spíše o skromnější útulky, které měly kolem dvou desítek míst. Často jich bylo 12, což odkazovalo na symboliku apoštolů. Výjimečný byl v tomto kontextu výše zmíněný špitál křižovníků s červenou hvězdou na Starém Městě pražském, jenž nabízel více než 80 míst. Je patrné, že s takovými kapacitami nemohly špitály naplnit dobovou potřebu hlavního a nejlidnatějšího českého města. Situace se sice později trochu zlepšila, ale jen pozvolna.

Důležité je zdůraznit, že se do špitálů neuchylovali pouze nemocní. Dostávali se sem lidé jak zcela nemajetní, kteří by jinak skončili na ulici, tak přestárlí, kteří tu po zaplacení příslušného obnosu strávili v zaopatření zbytek života. Špitální osazenstvo bylo tedy dosti pestré. Někdy sám zakladatel hned na začátku stanovil, pro koho konkrétně jsou místa vymezena. V Praze tak například fungoval špitál poskytující útočiště pouze churavým duchovním, další kupcům onemocnělým na cestách anebo ještě jiný, který zřídila židovská obec, a proto byl určen jejím souvěrcům. Nicméně o tom, kdo konkrétně bude přijat, rozhodoval zakladatel, případně jeho dědici za účasti špitálního správce.

TIP: Řád sv. Lazara: Malomocní rytíři bojovali s nemocí i s muslimy

Co se týče zdravotní péče, poskytovaly středověké špitály spíše základní ošetření. Pro nejstarší období nelze ani nijak prokázat, že by v nich působili skuteční lékaři, kteří medicínu vystudovali na univerzitě. O špitální osazenstvo se staral především zdejší služebný personál, přičemž těžiště jeho práce spočívalo v zajišťování stravy a hygieny. Samozřejmostí bylo také pomocné služebnictvo jako kuchaři či zahradníci. Špitály totiž byly především místem, kde člověk získal střechu nad hlavou a pravidelný přísun stravy. Její množství a kvalita pak už kolísaly s ohledem na majetkové zázemí instituce.

Pokud jde o savce, pouze několika výjimkám v podobě hlodavců, lenochodů či mrožů narůstají zuby za život jen jednou. Ve skutečnosti vystřídá většina savců stejně jako člověk postupně dvě sady chrupu, a v některých případech dokonce více.

Důvod tkví ve změnách v jídelníčku s tím, jak živočich stárne: Zatímco na svět přichází bezzubý a bezprostředně po narození přijímá pouze mateřské mléko, s postupným přesunem na pevnou stravu se mu prořezávají nejprve tzv. mléčné zuby a posléze i trvalé.

TIP: Nejpodivnější ozubenci světa: 5 bizarních zubatců

Větší variabilita panuje v říši plazů, ryb a paryb, kterým se chrup v závislosti na opotřebení zpravidla obměňuje po celý život – mezi savci disponují podobnou výsadou pouze sloni, kapustňáci a klokani. Nové zuby narostou v řádu měsíců a průběžně nahrazují ty opotřebované, jež se mezitím uvolnily. Například někteří žraloci mají v tlamě až patnáct řad po dvaceti zubech, přičemž nové se objevují každý týden a celkem jich mořskému predátorovi každý rok „vyraší“ zhruba tisíc.

Na sídlišti Lerchenberg v německé Mohuči způsobily létající bankovky poprask. Policie ale okamžitě upozornila místní, že pokud si nějakou zatoulanou bankovku nechají, hrozí jim riziko pokuty nebo dokonce trestního stíhání. Zatím není jasné, kde se peníze vzaly. Majitel se může o peníze přihlásit, pokud se prokáže dokladem, že obnos je skutečně jeho. Zatím to ale nikdo neudělal.

TIP: Dítě vyhodilo z auta balík bankovek a způsobilo hromadnou nehodu

Podle policie se zatím nezjistilo, ze kterého domu bankovky vyletěly ven ani jak k tomu došlo. Hypotéz je celá řada – od toho, že kdosi omylem vyklepal polštář, kde měl uloženou hotovost na horší časy, až po podezření, že suma mohla být výnosem z trestné činnosti.

V březnu 1998 trávila tříčlenná rodina Bradleyových dovolenou v Karibiku, kde na palubě výletní lodi Rhapsody of the Seas plánovala oslavit dokončení vysoké školy 23leté Amy Lynn. Na týdenní plavbě mezi ostrovy Aruba a Curaçao dívku doprovázeli rodiče Ron a Iva a bratr Brad. Nikdo z nich přitom netušil, že ji tehdy uvidí naposled.

Amy si prázdniny evidentně užívala. Večery trávila v hudebním klubu, kde tančila a bavila se s lodní kapelou, a nejinak tomu bylo třetí den plavby: Z pondělí na úterý 23. a 24. března se do kajuty vrátila zhruba hodinu po půlnoci a brzy nad ránem ji otec spatřil, jak spí na balkoně. Jen o pár minut později už tam nebyla – a nikdo na celé lodi neměl ponětí, kam se mohla podít. Intenzivní pátrání záhy ukázalo, že na palubě zjevně není. Nabízelo se tedy očividné vysvětlení, že spadla do vody a utopila se, ačkoliv její rodina to považovala za značně nepravděpodobné. Amy totiž nedlouho předtím složila zkoušky na plavčíka a údajně šlo o zkušenou plavkyni. Loď se navíc v inkriminovanou chvíli nacházela kousek od břehu. 

Stevardi v podezření

Pobřežní stráž Nizozemských Antil okamžitě vyhlásila intenzivní pátrací akci a kapitáni ostatních výletních lodí, jež se tou dobou v oblasti pohybovaly, dostali pokyn zaměřit se na případné známky člověka na hladině. Nikdo z nich však nespatřil nic podezřelého a po Amy jako by se slehla zem. Rodina se tak vrátila domů jen ve třech, bez jediné indicie, co se s jejich dcerou a sestrou mohlo stát. 

Nikdo nevěřil, že by odešla z vlastní vůle – právě získala novou práci a podle všeho byla se svým životem spokojená. Mohl ji snad někdo unést? Rodiče později vypověděli, že podezřívali členy posádky, kteří o Amy údajně projevovali až nevhodný zájem. Jeden ze stevardů měl prý dívce slíbit, že ji po přistání na Arubě vezme do restaurace Carlos’n Charlie’s. Právě tam byla v roce 2005 naposledy spatřena i Natalee Hollowayová, další mladá Američanka, po níž se od té doby beze stopy pátrá. 

Sexuální otrokyně?

Bradleyovi kontaktovali veškerá oficiální místa, včetně Bílého domu, a najali si soukromé detektivy. Výsledkem však bylo jen několik nepotvrzených zpráv o zahlédnutí dívky odpovídající popisu Amy.

Například v srpnu 1998 nahlásila dvojice kanadských turistů, že na Curaçau spatřili mladou ženu se shodným tetováním, jako měla pohřešovaná. O rok později pak jistý americký voják narazil v jednom z ostrovních nevěstinců na prostitutku, která se představila jako Amy Lynn Bradleyová a prosila ho o pomoc. Tehdy však nic neudělal, protože se podle svých slov nechtěl dostat do potíží. Variantu, že dívka skončila jako sexuální otrokyně, považuje dnes FBI za jednu z nejpravděpodobnějších.

TIP: Záhadný lupič na padáku: Kdo byl a kam zmizel tajemný únosce a lupič?

V roce 2005 obdrželi její rodiče e-mailem fotografie neznámé spoře oděné ženy ne nepodobné Amy a téhož roku jistá turistka vypověděla, že na toaletách v obchodním centru na Barbadosu potkala mladou ženu v doprovodu tří mužů, kteří jí údajně vyhrožovali. Ve chvíli, kdy se na dámských kabinkách ocitla se svědkyní o samotě, se jí měla dotyčná svěřit, že se jmenuje Amy a pochází z Virginie. Případ zůstává i po 24 letech otevřený a za informace vedoucí k nalezení dnes 47leté ženy, která byla v roce 2010 úředně prohlášena za mrtvou, nabízí FBI odměnu ve výši 25 tisíc dolarů.

Když v devadesátých letech bioprospektoři prohledávali vzorky pořízené u australského pobřeží, na Velkém bariéovém útesu, narazili na slibnou látku, kterou nazvali eleutherobin. Jde o diterpenový glykosid, který v experimentech účinně narušoval růst nádorů. Problém byl ovšem v tom, že nikdo netušil, kde se tato látka vlastně vzala. Korálové útesy jsou velmi pestré prostředí s mnoha různými organismy.

Hledání svatého grálu

Od té doby se vědci snaží přijít na to, kdo tuto zajímavou molekulu na korálovém útesu vyrábí. Jejich úsilí bylo dlouho bezvýsledné. Úspěch přišel až teď, po čtvrtstoletí dlouhém pátrání pod hladinou moře. Eric Schmidt z americké Utažské univerzity vytouženou odpověď získal doposud nevídaným způsobem – díky výzkumu genů.

Společně se svými kolegy objevil skupinu genů, které vyrábějí eleutherobin, přičemž jde o geny korálů laločníků (Alcyonacea). Další tým odborníků současně potvrdil, že z laločníků pocházejí i jiné diterpeny. Laločníci tyto látky, včetně eleutherobinu, používají k obraně před predátory. Podle Erica Schmidta je to úplně poprvé, co jsme něco podobného dokázali u léčiva nalezeného v přírodě.

Ve skutečnosti byl eleutherobin objeven v laločnících již před řadou let. Problém byl ale v tom, že se dříve nepodařilo identifikovat geny, které by byly zodpovědné za jeho produkci. Nebylo proto jasné, kde se eleutherobin v laločnících vzal. Mohly ho například vyrábět symbiotičtí prvoci obrněnky, které v laločnících žijí.

TIP: Nečekaný objev: Extrakt mořské houby z Antarktidy funguje jako lék proti malárii

Od počátku je zřejmé, že není možné získávat eleutherobin pro léčbu „těžbou“ na korálových útesech. Výtěžek by byl mizivý a korálové útesy by to zdevastovalo. Schmidtův tým ale úspěšně přenesl objevené geny z laločníků do bakterií E. coli a prokázal, že tyto bakterie mohou vyrobit spoustu eleutherobinu, aniž by se musel vytěžit jediný korál.

Když si z kraje léta roku 68 sáhl na život císař Nero, mnoho Římanů jeho skon neoplakávalo. Rozhazovačný paranoidní šílenec byl v posledních hodinách své vlády dokonce senátem prohlášen za nepřítele všeho lidu. Jenže kdo se ujme vlády po něm? Politicko-vojenskou vichřici provázela povstání, mocenské vzestupy, bratrovražedné bitvy a popravy. Nejprve se prosadil chamtivý Galba, po něm výbojný Otho, pak Vitellius a nakonec Vespasianus. S jeho dramatickým nástupem takzvaný Rok čtyř císařů končí. Říši zanechal hospodářsky zbídačelou. K tomu, aby se impérium mohlo znovu postavit na nohy, byla zapotřebí spousta práce a – peněz. 

Muž s reputací

Vespasián, zakladatel flaviovské dynastie, nevynikal zvlášť urozeným původem. Mohl se ale pochlubit zásluhami pro Říši. Proslul jako úspěšný stratég z bitev v Británii a jako potlačitel povstání v Judeji. Měl reputaci schopného úředníka – nebylo snad funkce, jež by nezastával. Zároveň patřil k hrstce těch, které moc nekorumpovala. Například jako prokonzul, správce afrických území, nikdy nehrabal peníze pro sebe. To bylo výjimečné, stejně jako jeho schopnost strategicky plánovat a dělat si dobré přátele. 

To všechno se mu po nástupu k moci hodilo. Při hranicích říše pořád doutnaly plameny povstání. Systém státní správy nepracoval efektivně, lidé reptali. Aby mohl Vespasián prosazovat i krajně nepopulární opatření, potřeboval spojence na těch správných místech. Například k „regulaci“ počtu legií, pročištění byrokratického aparátu anebo zvyšování a dokonce i zavádění nových daní. Ty neměl rád nikdo. Dnes stejně jako před dvaceti stoletími.  

Třikrát za rok!

Hodí se doplnit, že formální daně byly možná za časů Říma vybírány častěji, ale v celkově nižším úhrnu, než nyní. Kdy? V září, po sklizni, čekala lid daň z pozemků. Počítala se buď z osázené plochy, nebo ze sklizně a platila se výpěstky nebo hotovými penězi. Měla klasickou podobu desátku ze sklizené úrody, ale nevztahovala se rovně na všechny. Římští občané ji většinou neodváděli, byli od ní stejně jako od většiny podobných poplatků osvobozeni. Finanční břemeno padalo spíše na provincie, které byly ždímány do extrémů. V lednu pak jednorázový poplatek, obchodníci. A v květnu, kdy bylo zapotřebí vyplácet žold vojákům, se vybíraly peníze od řemeslníků. 

Za provozování živnosti se ale také neplatilo všude. Obecně tedy největší příjmy plynuly do římské kasy od movitých občanů, kteří pronajímali svou půdu k hospodaření kdesi v provinciích. Na ně se vztahovala daň z počtu otroků. Něco se vybralo za dovoz zboží ze zámoří, ale tyto peníze skončily v pokladnicích přístavních měst. A tu a tam se odváděl peníz za pronájem míst na tržištích. Řádný římský majetný občan tak ročně vydal něco mezi jedním až třemi procenty ze svého jmění. Vlastně nic až tak krvavého. 

Všeci kradnú

Systém výběru daní byl pochopitelně děravý jako cedník. Třeba proto, že do nepokojných provincií se výběrčí – publicani – neodvážili každou sezónu. Nebo proto, že dobrá úroda a vysoké sezónní zemědělské výnosy snižovaly cenu zboží. Na nějakou celistvou komplexní evidencí majetků a polností se také zrovna nehrálo a spousta státních úředníků byla naprosto zkorumpovaná. Navíc peníze putovaly do římské pokladny přes příliš mnoho rukou, takže do cíle dospěla jen část. A prakticky všechny takto vybrané finance byly ve výsledku součástí tzv. aerarium. 

Čtete dobře, eráru. Tedy peněz veřejných a státních, na které císař nemohl jen tak sáhnout. O tom, jak budou vynaloženy, rozhodoval senát. Případně schopnost císaře přesvědčit senátory, aby „investovali“ do něčeho jiného, než jen do veřejně prospěšných staveb, údržby cest, akvaduktů a armády.

Jedinou mimořádnou plošnou daní, kterou si každý císař mohl trochu přilepšit, byly daně válečné. Možná i proto říše římská vedla kontinuální výboje. Jenže o ty Vespasián, ve snaze stabilizovat narušené hospodářství, neusiloval. Nemohl si ani dovolit čekat na podzim, jaká asi bude úroda. Potřeboval hotovost hned. A proto začal razit cestu nových, osobních císařských daní: fiscus. A na ty byl opravdový fiškus.

Ať zaplatí

Zužitkoval přitom naplno své vlastní zkušenosti – jeho otec totiž kdysi jako výběrčí daní působil. Věděl proto, kudy tečou peníze. A byl dost rozumný na to, aby příliš netlačil na římské občany a nepřivolal na sebe, aspoň z počátku, jejich hněv. Začal proto nejrůznější fiscus zavádět v provinciích a „doma“ zprvu danil nenápadně, byť o poznání důsledněji, než všichni jeho předchůdci dohromady. 

Že blahé paměti šílený císař Nero osvobodil řecká města od daní? Řekové nejsou Římani, a tak teď budou muset platit všichni. Že je Alexandrie branou k Egyptu, z jehož obilí žije celý Řím? Ano, a říši to nevycházelo lacino. Alexandrie si totiž vybírala své vlastní poplatky z každé vypravené lodi, což byl vlastně dost chytrý nápad. Takže Vespasián přišel s fiscus Alexandrinus, která má plynout přímo jemu. Neomezoval produkci, neškodil Římu – vývoz z Afriky stejně jinam plynout nemohl. Nemalou část svého života strávil v končinách na východě, takže si byl vědom, jak bohatý je to region. A díky fiscus Asiaticus teď část tohoto bohatství mířilo za ním. 

Povstání Židů v Judeji, které sám ještě jako generál potlačoval, nebralo konce. A stálo velké peníze. Měl by je snad platit Řím? Když Židé tolik stojí o toho svého stvořitele, prosím. Nemusejí se modlit v chrámech zasvěcených římským bohům, ale budou za to potupně platit fiscus Iudaicus. Severní odbojné provincie stejně neplatily, takže jim mohl zvýšit daň o dvě stě procent. Třeba přijdou k rozumu. Řešil hlavně, aby dobře fungovaly doly na cín na východě Británie a ty stříbrné v Hispánii. 

K blahobytu

Vespasianus oprášil pár nápadů svých předchůdců. Třeba Caesarovu „daň z koně“. Šťastným dědicům, kterým každý beztak jen záviděl, nadělil stejně jako Augustus dědickou daň z nabytého majetku. Kromě již fungující daně z otroků zavedl daň z jejich dovozu. Obchodníci už neplatili paušální poplatek z živnosti, ale za každou loď, kterou provozovali. A zpoplatnění se dočkala i produkce soli, kterou koneckonců používali všichni. Dá se říct, že Vespasianus měl raději daně menší, ale vybírané mnohem častěji. Především kvůli důslednosti při vymáhání pohledávek se tak roční daňová zátěž římských občanů zvýšila na dvě až pět procent.

Další díry v rozpočtu zalepil prodej státních úřadů a čestných funkcí. Za trochu parády a honosný titul si chtěl připlatit každý boháč. Vespasián měl ale pořád hluboko do kapsy, protože všechny tyhle platby měly sezónní, nárazový charakter. Potřeboval konstantní, kontinuální příjem. A tehdy se jeho zrak (nebo spíše nos?) stočil k římským veřejným toaletám. Římští občané v nich totiž každé ráno nehledali jen očekávatelné uvolnění, ale také zdroj obživy.

Tekuté zlato

Štiplavě zapáchající moč totiž pro někoho opravdu byla tekutým zlatem. Stačilo ji sesbírat a nechat na sluníčku 24 hodin odstát, aby se v ní koncentroval amoniak čili čpavek. Tak vznikl univerzální přípravek na čištění. S jeho pomocí pustila (v časech bez čistících přípravků) každá mastná skvrna – a v městských prádelnách to dobře věděli. Proto se městem pohybovali sběrači moči, kteří tuhle „vzácnou tekutinu“ střádali z nočníků i veřejných toalet. Pro velkokapacitní čištění textilií byla moč hodnocena lépe než mýdlo. Každý den se jí spotřebovaly hektolitry.

Bez moči se neobešli ani v koželužnách. Změkčovala a vyhlazovala tučné kůže, z nichž pak šla srst dobře dolů. S lidskou močí se taky dobře bělila vlna. A – to je obzvlášť nechutné – vyráběla se z ní domácí zubní pasta s intenzivním bělicím efektem. Nero možná krátce zpoplatnil provoz veřejných toalet, ale Vespasianus nejen že zvýšil poplatek za jejich použití, ale začal danit i sběrače moči. Nejprve ty, kteří čerpali tekutý materiál u výstupu z Cloaca Maxima, tedy z kanalizace. A později i drobné sběrače s putýnkami. Daň to byla skrovná a vysloužila císaři řadu posměšků… ale představovala víceméně stabilní sumu, která se „obnovovala“ v jeho pokladně každé ráno.

TIP: Jak fungoval berňák ve středověku a jakým způsobem se vypočítávaly daně? 

Byl to skromný kapitál, nicméně se s ním dalo počítat ihned, pro okamžité výdaje. Nemuselo se čekat dlouhé měsíce, než dorazí výběrčí s truhlicemi z provincií. Historka tvrdí, že se jednou Vespasianův syn a jeho pozdější nástupce Titus o dani z moči před svým otcem vyjádřil nelichotivě. Vládce mu ale podal jednu z vybraných mincí, aby si ji očichal. A tehdy prý vzniklo i legendární úsloví: „Pecunia non olet“. Tedy: peníze nesmrdí. Ať už jsou odkudkoliv.

V pátek má podle propočtů NASA minout Zemi obrovská planetka. Objekt, označovaný jako 7335 (1989 JA), sice spolehlivě mine naši planetu asi o 4 miliony kilometrů – neboli téměř desetinásobek průměrné vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem. Přesto, vzhledem k její obrovské velikosti (zhruba 1,8 km v průměru) a relativně těsnému průletu, ji NASA klasifikuje jako „potenciálně nebezpečnou“.

Podle NASA je 7335 (1989 JA) největší planetkou, která se letos přiblíží k Zemi a je jednou z více než 29 000 blízkozemních objektů (NEO), které vědci každoročně sledují. Za blízkozemní objekt je považován takový objekt, který se pohybuje do vzdálenosti 48 milionů kilometrů od oběžné dráhy Země. Většina těchto objektů je extrémně malých – planetka 7335 (1989 JA) je větší než 99 % sledovaných NEO objektů.

TIP: NASA spouští systém nové generace pro sledování rizik dopadu planetek

Planetku 7335 (1989 JA) poprvé zaznamenala v květnu 1989 americká astronomka Eleanor Helinová z kalifornské observatoře Palomar a vědci odhadují, že se tento objekt aktuálně pohybuje rychlostí okolo 76 000 km/h. K dalšímu blízkému setkání dojde až 23. června 2055, kdy ale proletí v ještě větší vzdálenosti od Země než nyní – podle současných výpočtů se bude pohybovat ve vzdálenosti 70násobku vzdálenosti, která dělí naši planetu a Měsíc.

Moje poslední africká cesta k řece Zambezi, do této oblasti bez plotů a asfaltek, konkrétně do Národního parku Mana Pools na břehu Zambezi v severním Zimbabwe a posléze do Národního parku South Luangwa v Zambii.

Stavba za dozoru

Národní park Mana Pools (Čtyři bazény) byl založen již v roce 1963 na ploše přesahující 6 000 km². Přiléhají k němu další chráněná území a je charakteristický periodickými záplavami vody ze Zambezi, po nichž zde zůstávají až do období sucha vodnatá jezírka. Atmosféra v parku je zcela ojedinělá možností bezprostředního kontaktu návštěvníka s velkými africkými zvířaty a to přesto, že jsme při půldenní rallye do tábora projížděli i územími označenými „Hunting area“, tedy „Lovecké území“.

Na začátku parku stál domek rangerů, kteří nám přidělili nejvzdálenější z 27 míst určených pro stavbu stanů. „Stavební parcely“ jsou řídce rozložené na břehu řeky a k jejich vybavení patří ohniště a kohoutek s vodou. Právě naše číslo však bylo obsazené. Stál tam mohutný sloní býk, který sice vlastní stan neměl, ale z několika málo metrů se zájmem pozoroval, jak za narůstajícího šera stavíme ty naše. 

Vodní salátová siesta

Tenhle zážitek byl opravu silný a těžko říct, jak bychom jej ustáli, kdyby nás nedoprovázel J .P . Botha – zkušený Afrikánec, který se jako jeden z prvních potápěl s velkým bílým žralokem bez ochranné klece. Slon, jenž nás uvítal v prvních minutách, předznamenal trvalou přítomnost obřích savců v okolí tábora. Procházely kolem nás i slonice s mláďaty a náš samec se vracel pravidelně za šera a nepravidelně přes den. Opatrnost byla na místě, protože tohle obrovské zvíře se z okolní krajiny vynořovalo zcela nenápadně a především naprosto bezhlučně. Měl jsem možnost pozorovat, jak klade zadní nohu do přední šlépěje a stopa vede téměř v jedné přímce. 

Za poledne se náš samec chodil pást na porost vodních rostlin v řece. Z vody mu koukal jen chobot a oči a vyzařovala z něj blaženost. Trsy rostlin vytržené s kořeny a blátem si před konzumací důkladně několikrát vymáchal a otloukl o kly. Ze strmého břehu nad ním jsem tuhle „přípravu salátu“ mohl sledovat na vzdálenost jeho chobotu. Když siestu dokončil, vylezl na strmý břeh překvapivě mrštně a rychle. Často jsme měli možnost pozorovat, že pro slony nebyl žádnou překážkou ani široký tok Zambezi. 

Sloni zblízka i zdálky 

Vůbec k nejbližšímu kontaktu s naším sloním samcem došlo, když jsme za žhavého poledne chvíli relaxovali ve stanu. Role se v tom okamžiku obrátily – sloní býk se přišel podívat na nás a očichával chobotem stanové celty. Tuhle chvíli jsme, asi na štěstí, zaspali a o návštěvě vím jen ze svědectví jiných lidí. Ne vždy byl ale tenhle slon tak tichý a dobře naladěný. Jeden večer prošel okolo a za chvíli bylo slyšet, jak asi sto metrů od nás u jiných stanů zlobně mručí a něco demoluje. Dozvěděli jsme se, že může být velmi nepříjemný a tvrdohlavý, především když ucítí, že někde ve stanu je ovoce. Pak ho jen máloco zastaví. 

Při samostatných projížďkách autem jsme pozorovali množství jiných slonů – většinou malé rodinky do šesti kusů samic s odrostlejšími mláďaty a samotářské samce. Když sloni nebyli u vody, natahovali se vzhůru ke stále ještě zeleným větvičkám a plodům salámových stromů nebo baobabů. Výjimečně stoupali i na zadní nohy, což jsem jinde neviděl a není vyloučeno, že jde o specifickou dovednost místní populace. Ani jednou jsem nezaznamenal, že by mezi nimi došlo k nějaké agresi a útočně se neprojevovali ani vůči jiným zvířatům. Mnohé sloní skupinky se zjevně znaly a v jiné době, hlavně při putování do jiných míst, se zřejmě spojují ve větší skupiny. 

Oblast nepsaného příměří

Byli jsme slony prakticky obklopeni a na každém místě s výhledem bylo možné alespoň několik těchto zvířat zahlédnout. Neobyčejně blízký kontakt bez nebezpečných okamžiků jsem si užil zvlášť v porovnání s dřívějšími zkušenostmi. Dosud mám v živé paměti, jak kdysi na naše auto zaútočil mladý sloní býk v parku Meru. Obdobně si nás jako cíl ataku dvakrát vybrala slonice v parku Tsavo. Rozběhnutý slon s roztaženýma ušima a vztyčeným chobotem působí opravdu hrozivě. Sice je možné, že šlo jen o výstražné útoky, ale to jsme naštěstí neměli možnost zjistit, protože místní šofér na důkaz nečekal a okamžitě ujel. 

O drsné příhodě jsme se také kdysi dozvěděli od bývalého zkušeného průvodce v Národním parku Queen Elizabeth v Ugandě. Z pozice průvodce byl suspendován na strážce u brány, protože nezabránil svým indickým klientům, aby vystoupili z auta a šli se na slony podívat zblízka. Jeden z Indů byl rozdupán. Jiný náš šofér, který měl za sebou i provázení loveckých výprav, při pozorování zvířat v Serengeti vždy vypínal motor. V případě slonů to však jednoznačně odmítal. Zde v Mana Pools jako by byla podepsána jakási dohoda o neútočení. Od všech velkých zvířat, která zde žijí, nás dělila jen stanová celta. To platilo do jisté míry i pro lvy, alespoň ve vztahu k člověku.

Na dosah lvům

Když jsme zahlédli první skupinku lvů – šest lvic a dvě lvíčata – J. P. zavelel „Pojďme!“ a pomalu jsme se ve třech lidech přiblížili pěšky asi na čtyřicet metrů. To už ale lvice začaly zvedat hlavy a naznačovaly, že jsme si dovolili celkem dost. Ještě pár vteřin jsme si ten vzácný okamžik užili a pak jsme zvolna vycouvali. Za zády nám právě přecházela sloní rodinka, kterou jsme soustředěni na lvy nevnímali. 

Celkem jsme během návštěvy obou parků pozorovali čtyři skupiny lvic po čtyřech až osmi zvířatech, dvakrát byla ve smečce přítomna dvě koťata. Bohužel jsme ani jednou nezahlédli dospělého samce, ale první noc v Mana Pools se jeho řev velmi nepříjemně blížil k našemu stanu. Zcela otevřeně přiznávám, že v tu chvíli jsem úplně ztratil sebevědomí vrcholového predátora planety. V Luangwě pak byl údajně jeden mohutný samec, který pendloval mezi dvěma dámskými skupinami. Lví trofej je pro některé omezence bohužel stále natolik lákavá, že lvy neochrání ani národní park.

Mezi parkem a vesnicí

Lvy jsme si skutečně naplno užili v Národním parku South Luangwa. Rozkládá se na břehu řeky Luangwy v jihovýchodní Zambii a je dobře dostupný z blízkého letiště Mfuwe. V současnosti je parku, jenž je vyhlášený možností nočních safari a silnou levhartí populací, vyčleněna plocha 9 050 km². Byl založen v roce 1982, přesto zde bohužel už od roku 1988 nežijí pytláky vybití nosorožci. 

Základnu jsme zde měli v kempu Croc Valley (Krokodýlí údolí) na jižním břehu poblíž vesnice Kakumbi. Přes solidní most, který tvoří současně bránu do parku, jsme pak pravidelně dvakrát denně vjížděli na ranní a večerní čtyřhodinová safari. Pobyt zde není zdaleka tak volný jako v Mana Pools, auto řídí vyškolený ranger a doba pobytu v parku je přísně dodržována. Jak jsme brzy zjistili, most není jedinou cestou do parku. Zvláště v podvečer je pohyb přes téměř vyschlou řeku dost intenzivní. Vesničané brodí do parku rybařit a na dříví a sloni chodí opačným směrem pomáhat sklízet úrodu k vesnici. Hlavní ochranou políček je hluk a střelba z praků. 

Tma patří šelmám

Zejména pěší cesty Afričanů přes řeku nás logicky přivedly k debatě, jak dalece jsou velká zvířata pro vesničany nebezpečná. Myslím, že „skóre“ za posledních 12 měsíců před naším příjezdem je dost výmluvné: Krokodýli měli na svědomí sedm lidí a hroch jednoho. Ostatně i my jsme v South Luangwa zažili jednou nebezpečnou situaci. Po nočním safari jsme vystupovali z auta na malém parkovišti asi 60 metrů od jediné pevné budovy v kempu, kde tři sloni právě zahradničili na květinové výzdobě. Někdo tam po nich zřejmě střelil z praku a trojice se v naprosté tmě a bez hluku řítila směrem k nám, aniž jsme si toho byli vědomi. Řev šoféra nicméně svědčil o tom, že je tahle hloupě vyvolaná situace vážná, ale sloni naštěstí v poslední chvíli změnili směr běhu.

Možnost nočního safari jsme využívali každý večer pobytu. Jel s námi ranger, který řídil otevřený Land Cruiser, a pomocník, jenž vyhledával zvířata bodovým reflektorem. Všimli jsme si, jak se aktivita zvířat za tmy výrazně měnila. Zatímco antilop i slonů jakoby ubylo, a ta zvířata, která jsme zahlédli, většinou v klidu postávala, hroši, šelmy a řada drobných druhů savců, jež jsme přes den ani nezahlédli, teď téměř ovládli scénu. Pozorovali jsme promyku žíhanou, ženetku tečkovanou a k mé velké radosti i cibetku africkou a promyku běloocasou (Ichneumia albicauda). Zahlédli jsme také dikobraza, blíže neurčenou kombu a drobného bércouna. Tmě ovšem dominovaly velké šelmy.

Lvi a jejich kořist

Jednou za soumraku jsme přistihli lvice při zahájení lovu. Čtyři z nich využily hlubokou strouhu k nepozorovanému přesunu. První zalehla na okraji strouhy po boku s dorostlou mladou samicí (zřejmě dcerou), další dvě zaujaly místa postupně asi po sto metrech tak, aby měly výhled na skupinu impal. Další dvě lvice se naopak okatě procházely okolo antilop. Tvářily se, jako by se nic nedělo a evidentně měly v plánu nahnat stádo proti číhajícím družkám. Už už se schylovalo k útoku, když na scénu dorazila rodinka slonů, která dle rangera soustředění lvic překazila.

Další večer jsme na horizontu ve světle reflektoru zahlédli dvě malá opuštěná lvíčata. Vzhledem k množství hyen v okolí to bylo dost divné. Asi po kilometru jsme pak objevili skupinu šesti lvic, které požíraly impalího kozlíka. Hostina již téměř končila a lvice si vzájemně důkladně olizovaly zakrvácené mordy. Tenhle úlovek jim asi úplně nestačil, protože další dopoledne jsme stejnou smečku zastihli poblíž strženého buvola. Jedna ze lvic měla zřejmě hlídku a co chvíli se zvedla ze stínu do slunečního žáru, aby odehnala hodující supy. Byla to trochu sysifovská služba – jen kousek poodešla, supi přiletěli zpět.

Levharti a konec jednoho cyklu

Velmi vzrušující bylo, když kužel světla zachytil v noční tmě statného levharta. Už dřív jsme po této neskutečně ladné kočce bezvýsledně pátrali a já byl v té chvíli přesvědčen, že jde o naše jediné setkání. Jenže následující podvečer, když jsme mohli na krátký okamžik opustit auto na břehu Luangwy a já rychle popošel na okraj strmého břehu téměř vyschlé řeky, uviděl jsem bezprostředně pod sebou stát levharta, překvapeného stejně jako já. Podařil se mi rychlý snímek a raději jsem se hned vrátil do auta. Do třetice se nám pak hned další dopoledne předváděla na stromě mladá levhartí modelka. Takže tvrzení, že Luangwa je k pozorování levhartů vhodným místem, tentokrát opravdu nelhalo. 

TIP: Lovci a marný boj jejich kořisti o život: Tvrdá rána z milosti

Na začátku října se udělalo mimořádné vedro, několik slonů jsme poprvé viděli uléhat na zem. Naposledy jsme projížděli některá teď už známá místa, ve vzduchu jakoby bylo cítit nastávající změnu. Rozpraskaná půda byla připravena přijmout vláhu nadcházejících dešťů. Antilopy, zebry, sloni a ostatní býložravá zvířata se už brzy dočkají svěží pastvy. Plná břicha samic jsou příslibem, že se stáda rozrostou o spoustu mláďat a opustí břehy řeky, na nichž přežila další suché období.

Letiště v horách, které obvykle charakterizuje stoupající krátká dráha, se francouzsky označuje jako „altiport“. Ranvej v Courchevelu měří pouhých 500 metrů a její sklon dosahuje 19°. „Člověk se musí intenzivně soustředit. Jako když se pokoušíte vejít do úzkých dveří: S trochou soustředění to taky není žádný problém. Ale pokud se netrefíte, může být v případě tohoto letiště následek katastrofální,“ vysvětluje Roman Kramařík. 

Nápor na psychiku

Provoz na courchevelském letišti často nikdo neřídí a instrukce pro opakované přistání nikdo nesepsal, ostatně okolní masivy ho ani neumožňují. Jinými slovy: Pokud pilot při přibližování nad ranvej překoná určitý bod, už dosednout musí – a to je na psychiku dost náročné. 

Poslední fatální nehodu zažil Courchevel na konci loňského srpna, kdy sjel přistávající stroj z dráhy a skončil v plamenech. Místní letecký instruktor Denis Berin však uklidňuje: „V uplynulých letech se na bezpečnosti zapracovalo. Provoz je větší než v minulosti, ale nehod nepřibývá, spíš naopak.“  

Povinná siesta

Pohledem na Mount Blanc se můžete kochat dlouhé minuty a alpské panoráma je opojné, přesto nejde o žádnou legraci. Nezbytnou podmínku zdaru tvoří optimální počasí. „Vyskytuje se tu spousta meteorologických fenoménů, jako třeba turbulence v závětří, a tu musí pilot létající v horách umět dobře přečíst. Dokáže totiž otočit vzhůru nohama i těžké letadlo,“ upozorňuje Kramařík. 

Courchevel představuje milionářské středisko a létání tam má řadu specifik – třeba že nelze přistávat, kdy se klientům zamane: Zdejší krávy, a nejen ony, totiž potřebují klid. „Požádali nás, abychom si po každých dvou startech udělali dvacetiminutovou pauzu. Na některých okolních letištích se dokonce mezi dvanáctou a druhou hodinou nesmí přistávat vůbec, zřejmě kvůli obědu,“ dodává pilot.

Česko, letecká velmoc

Roman Kramařík dokázal zřejmě jako jediný Čech získat licenci, a může tak na Courchevelu přistávat. Vlastimil Dvořák, ředitel Aeroklubu České republiky, popisuje: „Roman trochu vybočuje z řady klasických pilotů. Jako jediný Čech obletěl zeměkouli a má oprávnění létat na deseti nejnebezpečnějších letištích světa, z nichž Courchevelu patří páté místo.“ 

TIP: Nejextrémnější letiště: Přistání v horách, na pláži nebo na ulici

Česko se společně s Francií a Německem řadí mezi největší velmoci sportovního létání, přestože se do něj mladá generace příliš nehrne. Situaci by však možná dokázal změnit první český altiport. „Jak znám Romana, bude mě nutit, abychom nějakou sjezdovku v Krkonoších či Krušných horách přestavěli na ranvej,“ usmívá se Dvořák.