Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) již má úspěšně sestavené všechny segmenty svého primárního zrcadla a jeho přístroje nyní procházejí kalibrací. V tuto chvíli jej dělí pouhé týdny od zahájení plnohodnotných vědeckých pozorování. Mezi prvními objekty, na které se dalekohled JWST zaměří, jsou i dvě podivuhodné exoplanety. 

Jde o superzemě 55 Cancri e a LHS 3844 b. Obě tyto exoplanety obíhají svou hvězdu za dobu kratší než jeden den a jsou tudíž velice horké. 55 Cancri e je naprosto pekelný, roztavený a zřejmě i vulkanický svět u hvězdy podobné Slunci, na jehož ozářené straně panují teploty výrazně přesahující 2 000 °C. Jeho atmosféra obsahuje vodík, helium a snad i kyanovodík, ale nikoliv vodní páru.

Zácvik na exoplanetách

Superzemě LHS 3844 b krouží kolem červeného trpaslíka, takže klima tohoto světa je o něco „mírnější“ – tamější teploty šplhají „jen“ k 770 °C. Odborníky exoplaneta LHS 3844 b zaujala hlavně tím, že podle všeho nemá prakticky žádnou atmosféru, protože na odvrácenou stranu planety nepřechází téměř žádné teplo.

TIP: Příprava na pozorování: Vesmírný dalekohled Jamese Webba si pořídil selfie

Operátoři dalekohledu Jamese Webba počítají s tím, že dalekohled na zmíněných superzemích zacvičí, především pokud jde velmi přesné spektrografy na palubě JWST. Planetární vědci očekávají, že dalekohled JWST odpoví na řadu zajímavých otázek. Brzy bychom se tak mohli dozvědět, zda má 55 Cancri e hustou atmosféru nebo z čeho se skládá povrch exoplanety LHS 3844 b. Uvedená pozorování přitom svým významem značně přesahují důležitost samotných exoplanet 55 Cancri e a LHS 3844 b. Vědci si od nich slibují, že přispějí k pochopení geologické diverzity a evoluce terestrických planet v celé Mléčné dráze.

Britské a francouzské jednotky na západní frontě za druhé světové války usilovaly o účinnou kamufláž na zasněženém pozadí už v zimě 1939–1940. Uplatňovaly se jak oficiální zimní převlečníky, tak „podomácku“ spíchnuté pláště z prostěradel. Ačkoliv boje v Norsku začaly až v dubnu, v této skandinávské zemi i během jara běžně mrzlo a krajinu pokrýval sníh. Proto královští vojáci vyslaní na sever fasovali nejen vlněné svetry, gumové boty a kabáty s beránkem, ale také lehkou zimní kamufláž. 

Předchozí část: Bílý a neviditelný jako sníh: Zimní kamufláž v průběhu 20. a 21. století (1)

Udržet se v teple

V průběhu války se britská zimní výstroj zlepšovala a na přelomu let 1944– 1945 mělo stále více vojáků i důstojníků k dispozici větruodolné haleny a kalhoty. Dílny je šily jak v tříbarevném maskovacím vzoru, tak v čistě bílé podobě. Ta měla sice stejný střih, avšak vyráběla se z hřejivějšího vlákna o vyšší gramáži.

Američtí vojáci nasazení v Evropě museli častěji improvizovat a vyráběli si zimní pláště, peleríny nebo ponča i návleky na helmy z bílého ložního prádla. Takové oděvy se snadno zašpinily, což se v krajině zářící bělostným sněhem mohlo stát nositeli osudným. V městské zástavbě, kde se sníh rychle měnil v bahno, naopak částečně umazané doplňky kryly pěšáky ještě lépe. Dodejme, že vojáci všech armád kamuflovali i své zbraně, kolem jejichž hlavní obmotávali natrhané pruhy bílého plátna. 

Speciální vzory versus převleky

Ve druhé polovině 20. století se ve většině ozbrojených sil rozšířily stejnokroje opatřené maskovacími vzory, které vizuálně rozbíjejí vojákovu siluetu. Zimní kamufláž řeší dvěma různými způsoby. První skupina vzorů má přímo svou „sněhovou“ variantu, kdy se původní podkladová barva – obvykle zelená – nahradí bílou. Typickým příkladem může být vzor Flecktarn vyvinutý pro Bundeswehr (a v různých modifikacích převzatý řadou dalších armád), jehož zimní variantě se někdy říká Schneetarn. Patří sem také oblíbený americký Multicam s velmi účinným zimním provedením.

(foto: Bundeswehr, Maximilian Schulz)

Druhou možnost představují klasické bílé převleky navlékané přes standardní letní uniformu. Touto cestou se vydala i Armáda ČR – aktuálně používaný maskovací vzor 95 má variantu les se zeleným potiskem i poušť (béžový potisk), ovšem zimní nikoliv. Vojákům tedy pomáhá splynout se sněhem výstrojní součástka „převlek maskovací zimní vz. 2000“.

Co nosí naši?

Sestává z blůzy s kapucí doplněné palčáky a kalhot. Původně se vyráběl z kombinace bavlny a polyesteru, dnes se šije ze 100% polyamidu. Výhodou nového materiálu je nižší hmotnost (převlek přidá k hmotnosti uživatelovy výstroje asi 480 g) a snadnější udržovatelnost včetně rychlejšího schnutí. Žádná růže ale není bez trní a polyamid podstatně méně přispívá k tepelnému komfortu. K zimnímu maskovacímu oděvu se přes přilbu nosí bílý povlak vz. 95 z 65 % polyesteru a 35 % bavlny.

TIP: Maskovací kombinéza hejkal: Dokonalé splynutí odstřelovače s okolím 

Oba popsané přístupy mají své výhody i nevýhody. Kompletní zimní uniforma je mnohem nákladnější a spoustu peněz i času spolyká též samotný vývoj a testování speciálního vzoru. Jednoduchý převlek stojí méně, jenže v čistě bílé variantě vojáka spolehlivě schová jen přímo na sněhu. V lesním porostu, kde větve, křoví a další části vegetace vytvářejí nepravidelné tvary, je sněhobílá postava poměrně snadno viditelná a voják se musí pečlivěji krýt. 

Lidské tělo se bohužel neumí samo regenerovat v takové míře, jak to vidíme například u některých obojživelníků nebo třeba ploštěnek. Zároveň to ale neznamená, že jsme při obnově poškozených tkání a orgánů odkázáni jen a pouze na medicínu. Naopak – lidské tělo je v opravách sebe sama až překvapivě zdatné.

Lékaři dobře vědí, že když dojde k infarktu a pacient přežije, srdce se dokáže z části opravit samo. Patolog Edward Thorp z americké Severozápadní univerzity v Evanstonu a jeho spolupracovníci přišli na to, že v regeneraci poškozeného srdce hraje klíčovou roli imunitní systém.

Makrofágy v akci

Konkrétně jde o makrofágy – imunitní buňky z první linie obrany těla, které požírají cizorodé mikroby i nečistoty, a také se podílejí na spuštění zánětlivé reakce. Když dojde k infarktu, makrofágy jsou mezi prvními buňkami, které dorazí na „místo katastrofy“. Jejich úkolem je odstraňovat, tedy požírat, poškozenou či mrtvou tkáň v místě infarktu.

Tím ale jejich role nekončí. „Makrofágy kromě úklidu zničené srdeční tkáně také uvolňují speciální protein, růstový faktor C (VEGFC). Ten spouští tvorbu nových lymfatických uzlin v okolí a podporuje hojení srdeční tkáně,“ vysvětluje v recenzovaném lékařském magazínu Journal of Clinical Investigation Edward Thorp.

Zároveň s těmito makrofágy ale v místě infarktu působí i „zlí hoši“, čili makrofágy, které neuvolňují zmíněný protein, nýbrž spouštějí zánětlivou reakci. Ta může snadno napáchat mnohem více škody než užitku. Budoucí výzkum by se měl zaměřit na to, jak při léčbě infarktu zvýšit počet „hodných“ makrofágů a omezit počet těch, které hojení srdce sabotují.

TIP: Jako mloci: Lidé mají skrytou schopnost regenerace kloubní chrupavky

Lepší pochopení procesů, které vedou ke kardiovaskulárním onemocněním, umožní lékařům lepší a včasnější diagnostiku rizik srdečních selhání, které jen ve Spojených státech ročně usmrtí stovky tisíc lidí. V Česku jsou kardiovaskulární onemocnění příčinou přibližně třetiny všech úmrtí.

Její příchod na svět nepatřil zrovna k těm nejšťastnějším. Marie Larischová se roku 1858 narodila s cejchem nemanželského dítěte krásné herečce Henriettě Mendelové a Ludvíkovi Bavorskému, prvorozenému synovi bavorského vévody Maxe. Mimochodem, Ludvík byl bratrem císařovny Alžběty zvané Sissi. Takové milostné avantýry, které obvykle nezůstávaly bez následků, nebyly v šlechtických kruzích vůbec ničím neobvyklým. Většinou končívaly tak, že musela být budoucí matka vůbec ráda, když se mohla provdat za nějakého náhradního otce z řad měšťanstva. 

Baronka z Wallersee

Jenže Ludvík Bavorský byl čestný muž a aby se mohl s milovanou Henriettou oženit, vzdal se kvůli ní raději svého prvorozeneckého práva. Sňatek, který se konal v květnu 1859 po narození druhého společného dítěte – syna Karla Emanuela, byl samozřejmě morganatický. Henrietta byla sice povýšena na baronku z Wallersee, nicméně žádné dědické nároky z toho pro její děti neplynuly.

Malá Marie, jejíž bratříček zemřel coby tříměsíční miminko, zůstala jedináčkem. Otec, který si přál syna, ji vychovával jako chlapce. Dcerka dostávala v dětství naprostou volnost, podobně jako kdysi její otec a vlastně všichni jeho sourozenci včetně budoucí císařovny Sissi. Marie milovala jízdu na koni. Byla mimořádně odvážná, jezdila jako ďábel, čímž si získala nejen přízeň svého otce, ale i tety Sissi.

Té byla představena coby jedenáctiletá v roce 1869 – to právě začínala růst do krásy. Obě si okamžitě padly do oka a po několika letech přerostl příbuzenský vztah v důvěrné přátelství. Sissi chtěla mít Marii stále nablízku a svěřovala se jí se svým „těžkým osudem císařovny“. Zejména Mariina matka považovala za vyznamenání, že má jejich dcera tak blízký vztah s rakouskou císařovnou. I když ji povýšili do šlechtického stavu, Henrietta Mandelová zažívala kvůli svému nízkému původu ústrky. A tak doufala, že Sissi najde pro dcerku vhodnou partii. 

Marie flirtovala i se svým bratránkem, stejně starým následníkem trůnu Rudolfem. Možná doufala, že by se mohla stát v budoucnu i ona císařovnou. Jenže Rudolf, ač nebýval k ženským půvabům imunní, podle všeho nejevil o vyzývavou sestřenku zájem. To ale neznamenalo, že by nemohl využívat jejích služeb, jak se ostatně později ukázalo. 

Ženich dle císařovny

Císařovna Sissi nakonec našla Marii vhodného ženicha ve slezském hraběti Georgu Larischovi, který ale vůbec neodpovídal Mariiným romantickým představám. Nakonec se ovšem tetinu přání podřídila. Jak jinak? Manželství uzavřené v roce 1877 na zámku v Gödöllő nebylo vůbec šťastné. Marie se ve Slezsku zoufale nudila a svého muže nesnášela. Uvítala, že ji císařovna jmenovala svou dvorní dámou a jejího manžela komořím. 

Ačkoli hraběnka Larischová přivedla na svět hned v prvních letech svého manželství dvě děti, stále častěji musela dělat společnost Sissi nebo její nejmladší dceři Marii Valerii. Nevadilo jí to. Od císařovny se v té době prakticky nehnula ani na krok. Nenechala si ujít žádný dvorní ples, navštěvovala operu a využila každičkou příležitost, kde by mohla dokázat, že je důležitou součástí císařské rodiny. I tak se nudila, a proto si pořídila milence Henriho Baltazziho. Bylo veřejným tajemstvím, že právě on se měl stát otcem hned dvou Mariiných dětí, i když ty oficiálně nesly jméno hraběte Larische.  

Nad poměry

Ač Marie vyrůstala skromně, velmi rychle si zvykla na přepych. A ne ledajaký! Vedla nákladný život – dobré pro ni bylo vždy jen to nejlepší. Začala se zadlužovat. Její dluhy nejdříve splácel manžel, ale brzy mu došla trpělivost. Neměl důvod dál podporovat nevěrnou choť. Marie tedy musela hledat jiné zdroje. Na císařovnu se obrátit netroufala, a tak se jejími pravidelnými sponzory stali milenec Baltazzi a korunní princ Rudolf. Když si ale Rudolf musel začít brát úvěry u barona Rothschilda, začal to být problém. 

Henri Baltazzi seznámil Marii Larischovou se svou sestrou Helenou, provdanou Vetserovou. Ta neměla ve Vídni zrovna valnou pověst. Udržovala totiž tajný poměr s korunním princem Rudolfem. Když se její sotva dospělá dcera Marie, zvaná Mary, do Rudolfa bláznivě zamilovala, nesměla se o tom matka Helena dozvědět. Do celé záležitosti byla zasvěcená právě Marie Larischová, která milencům organizovala tajná dostaveníčka. To byl nejspíš také jeden z důvodů, proč Rudolf Marii Larischovou finančně dotoval. 

Skandál

Právě 28. ledna 1889 byla Marie Larischová viděna v kočáře s Mary Vetserovou v blízkosti Hofburgu. A o pár hodin později odcestovala Mary i korunní princ Rudolf do Mayerlingu. Odjeli pochopitelně každý zvlášť vlastním kočárem. Za dva dny byli oba nalezeni mrtví. Co se stalo? Na celou tragédii, o níž byly od té doby popsány tuny papíru, uvalila císařská rodina zpočátku informační embargo a později mlžila, jak to jen šlo… Ztráta jediného syna znamenala pro císařské manžele skutečnou tragédií! Neuvědomovali si, jak moc se na duševním zdraví korunního prince oba podepsali. Zoufalé signály, které už delší čas vysílal, i jeho chátrající zdraví, brali rodiče na lehkou váhu. 

Přesné okolnosti společné sebevraždy Rudolfa a Mary nebyly nikdy oficiálně zveřejněny – o to více spekulací vyvolávaly. Císařovna Sissi však měla jasno. Marii Larischovou nazvala kuplířkou a nadobro s ní skoncovala. Mariina slibně se rozvíjející kariéra u vídeňského dvora skončila ze dne na den. Teta jí spoluvinu na synově smrti, o níž byla skálopevně přesvědčená až do konce svého života, nedokázala odpustit.

Další osudy 

Na Larischovou čekalo ještě dalších padesát let života. Už zdaleka ne tak idylických. Když se s ní v roce 1896 její manžel Georg rozvedl, uchýlila se do Bavorska. Zůstala úplně bez prostředků, a tak stále vymýšlela, jak se dostat k penězům. Nejjednodušší se jí jevilo vydírání. Vyhrožovala císaři, že prozradí důvěrné informace, s nimiž se jí svěřila císařovna v dobách jejich přátelství. František Josef I. se všemožně snažil skandálu zabránit, a tak zaplatil celkem asi 400 tisíc korun, jen aby intimnosti ze života jeho milované Sissi nevyšly najevo. 

Protože vypadala Marie stále dobře, nechtěla zůstat po rozvodu sama. Ještě před čtyřicítku se provdala za operního pěvce Ottu Brukse. Šťastná ale podle všeho moc nebyla ani v tomto manželství. Na počátku první světové války Marii zemřel druhý manžel, a tak se přihlásila na západní frontu coby sestra Červeného kříže. 

TIP: Tajemný Mayerling: Nešťastný konec korunního prince Rudolfa

Po válce pak dostala nabídku hrát sama sebe ve filmu o císařovně Sissi. Deset let po smrti svého druhého manžela se provdala v roce 1924 potřetí – za amerického farmáře Williama H. Meyerse, s ním žila na Floridě. I tentokrát šlápla vedle! Z Henryho se vyklubal tyran, a tak ho po dvou letech opustila. Poté pracovala jako uklízečka v New Jersey. Po návratu do Německa žila v nuzných poměrech v Augsburgu.

Když v roce 1935 vydala knihu vzpomínek Císařovna Alžběta a já, doufala, že si napraví svou pošramocenou reputaci. Marně! Bývalá hraběnka Larischová zemřela v roce 1940 naprosto zapomenutá v jednom augsburgském chudobinci. Později vyšlo najevo, že ji už delší dobu sledovalo gestapo… 

Psal se 10. červen roku 1993 a do premiéry napjatě očekávaného Jurského parku Stevena Spielberga zbýval jediný den, když světem otřásla ohromující zpráva, jež se dala stěží načasovat lépe: Entomolog a molekulární paleontolog George Poinar ml. s kolegy údajně získali fragmenty DNA z brouka zachovaného v jantaru starém až 135 milionů let. Mělo se tedy jednat o skutečný vzorek deoxyribonukleové kyseliny z doby dinosaurů, a dokonce mnohem letitější než hlavní hvězda hollywoodského filmu – obří teropod Tyrannosaurus rex. 

Nabízela se proto otázka: Pokud dokážeme získat dědičnou informaci z tělíčka hmyzu starého přes sto milionů let, mohla by se naplnit vize autora románové předlohy Jurského parku Michaela Crichtona? Sám Spielberg údajně věřil, že reálná obdoba jeho filmu by mohla vzniknout do dvaceti let. Nicméně dnes, dekádu po uvedeném optimistickém datu, víme, že realita je jiná. Jak se to tedy má s onou toužebně hledanou dinosauří DNA? Podařilo se ji v minulosti skutečně objevit? A pokud ano, dá se vůbec rekonstruovat do té míry, abychom dokázali klonovat dinosaury? 

Boj s pryskyřicí

Na zmíněné otázky není snadné odpovědět. Vraťme se proto k Poinarovi a jeho výzkumu: V časopise Nature vyšla v uvedený den roku 1993 studie týmu vědců z Kalifornie, Atlanty a Libanonu popisující fantastický objev  – badatelé nalezli v jantaru skvěle zachované tělíčko brouka z příbuzenstva čeledi nosatcovitých. Býložravý hmyz se živil ve větvích tehdejších jehličnatých stromů a uvázl v pryskyřici, která jej zakonzervovala. 

Když Poinar odstranil svrchní vrstvy jantaru, vypadla ven zdeformovaná organická hmota. Vědec si ale všiml, že se ve vzorku nachází ještě jakási tmavá vrstva, nejspíš kousek původní tkáně. Nález pak poslal kolegům do laboratoře, aby se pokusili extrahovat fragmenty DNA. A k naprostému ohromení celého světa se jim to podařilo. Tělíčko hmyzu se sice okamžitě rozpadlo – podle odborníků bylo ve špatném stavu už v jantaru, zřejmě proto, že se brouk kdysi pokoušel z pryskyřice vyprostit – přesto se povedlo analyzovat dva segmenty nosatcovy genetické informace. 

Narušená pravda

Práce z roku 1993 se tak stala majákem, jenž ukazoval cestu Crichtonově vizi. Nesvítil však příliš dlouho: V dubnu 1998 publikovali dva genetici z univerzity v Seville studii, která naděje a optimistické vyhlídky na klonování dinosaurů pohřbila. Autoři znovu posoudili Poinarův výzkum a museli konstatovat, že jedna sekvence představuje nepochybně kontaminaci „současnou“ DNA, zatímco ve druhém případě vzorek narušil mykotický organismus. Mezinárodní tým tedy genetickou informaci skutečně objevil, nepatřila však dávnému hmyzu. 

Podle současného poznání nepřežije DNA déle než 400 tisíc až dva miliony let a v posledních zhruba patnácti rocích se opravdu nepodařilo nalézt téměř žádné další fragmenty starší než zhruba milion let. Rekord donedávna držel pravěký kůň z permafrostu kanadského Yukonu, který uhynul někdy před 560–780 tisíciletími. Později ho překonala DNA ze zubu mamuta o stáří 1,6 milionu let. 

Pod vlivem skeptiků

Mnozí tradicionalisté z řad geologů a paleontologů představu extrémně dobře zachovaných „otisků“ ve fosiliích odmítají. Poukazují přitom na to, že většina „úžasných objevů“ padá na vrub kontaminaci soudobým biologickým materiálem či chybnému postupu při výzkumu. Stále více moderních studií se však paradoxně přiklání k původní fosilní teorii. Jako příklad slouží kontroverzní objev pozůstatků buněčných jader jakýchsi mikroorganismů, jež se zhruba před 540 miliony let vyskytovaly na území dnešního Mongolska. 

Ačkoliv k reálnému vytvoření dinosaurů metodami genetického inženýrství máme stále daleko, a dost možná nebude proveditelné nikdy, věda se i zde posouvá kupředu. Optimismus vyvolává například objev z loňského září: Mezinárodní tým badatelů tehdy publikoval v periodiku Communications Biology práci, podle níž byly nalezeny fosilizované mikroskopické struktury původní buněčné hmoty, které by mohly tvořit součást DNA druhohorního teropoda rodu Caudipteryx. Skvěle dochovaná zkamenělina opeřeného dinosaura z čínské provincie Liao-ning je stará až 126 milionů let a pochází ze sedimentů proslulého souvrství I-sien. I s ocasními pery měřil tvor asi 70–90 cm a vážil 2–3 kg. Zřejmě se tedy jednalo o malého oportunistického všežravce. Mohla se nám však opravdu dochovat i jeho deoxyribonukleová kyselina?

Jak stárne DNA?

Vědci porovnávali vzorky z kostry kaudipteryxe, kterou před fosilizací pohřbil jemný sopečný popel, s odpovídajícími kousky chrupavky dnešních kuřat. Z výzkumu vyplynulo, že se nález podobal chromatinu, tedy komplexu DNA a některých bílkovin, jenž se nachází v jádrech eukaryotických buněk. Navzdory úspěchu však badatelé zůstali nohama na zemi a během tiskové konference prohlásili, že reálný Jurský park ještě na obzoru není. 

Musíme si totiž uvědomit, že i kdyby se části původní DNA dochovaly, projdou značnou chemickou proměnou a nebudou plně odpovídat své druhohorní podobě. Vedoucí týmu Alida Bailleulová ovšem vidí pro podobný výzkum v následujících dekádách zářnou budoucnost. Podle jejího názoru bychom jednou mohli dokázat identifikovat malé části sekvencí genetického kódu, což by znamenalo revoluci například v pochopení dinosauří fyziologie.

Poklad v chrupavce

K podobným objevům došlo také u čínského sauropodomorfa rodu Lufengosaurus, ve fosiliích starých 195 milionů let, a u kachnozobého dinosaura Hypacrosaurus stebingeri z americké Montany, jehož stáří se pohybuje okolo 75 milionů roků. V lebce mláděte druhého zmíněného tvora se podařilo DNA detekovat ve zkamenělé chrupavce, tedy v části těla, jež se ukazuje jako ideální pro co nejkvalitnější zachování buněčné struktury deoxyribonukleové kyseliny. 

Opravdu je tak možné, že se ve zkamenělinách starých miliony až stamiliony roků může dochovat část původní DNA a všechny fosilie nepředstavují jen mrtvý kus horniny. Fosilizované chromozomy se však bohužel velmi těžko rozeznávají: Zatím totiž neznáme průběh jejich rozkladu a nevíme, zda se u nich i po mnoha milionech let uchová původní molekulární struktura.

TIP: Překvapení v genomu: Jen špetka naší DNA je unikátně lidská

Výzkum z roku 2012 přišel se závěrem, že se DNA v kosti kompletně rozpadne zhruba za 6,8 milionu let, což by na kříšení druhohorních dinosaurů nestačilo. Daný proces je ovšem značně individuální a do velké míry při něm záleží na vedlejších faktorech, jako jsou charakter prostředí a rychlost fosilizace. Jistá naděje na geneticky oživené dinosaury tak stále trvá. 

Mayové, kteří vládli ve Střední Americe zhruba mezi lety 1 000 před naším letopočtem a 1 500 našeho letopočtu, byli podle všeho neúnavní stavitelé. Mezi jejich stavbami nelze přehlédnout pyramidy, kterých vybudovali stovky. Jsou monumentální a zároveň tajemné. Každého asi napadne, co se skrývá uvnitř?

Archeologové postupně zjistili, že podobně jako pyramidy starověkých Egypťanů jsou i mayské pyramidy uvnitř duté. Některé sloužily jako chrámy a odehrávaly se v nich rituály, jiné jsou zase hrobkami významných hodnostářů. Ukrývají se v nich nejrůznější poklady, včetně velmi cenných artefaktů ze zlata nebo jadeitu. Zvláštností mayských pyramid je, že v jejich útrobách se často nacházejí další pyramidy a působí tak trochu jako pyramidové matrjošky.

Kukulkánova matrjoška

„Matrjoškou“ je i slavná mexická Kukulkánova, čili Quetzalcoatlova pyramida v Chichén Itzá, též známá jako „El Castillo“, která představuje tři pyramidy v jedné. „Dávní obyvatelé poloostrova Yucatán, kteří osídlili oblasti s opuštěnými stavbami, je obvykle nezničili, ale postavili přímo na původních monumentech své vlastní budovy,“ vysvětluje expert Andrés Tejero-Andrade z Mexické národní autonomní univerzity (UNAM).

„Recyklace staveb“ přitom není typická jen pro Maye. Jak potvrzuje Denisse Lorenia Argote Espino z mexického Národního institutu antropologie a historie (INAH), před příchodem Španělů byl takový postup na amerických kontinentech běžný.

TIP: Mayové postavili pyramidu přímo v místě mohutné sopečné erupce

Další zvláštností, kterou archeologové nacházejí v mayských pyramidách, jsou ostny rejnoků. Pro Maye byly symbolem sebeobětování a ve svých rituálech je používali k posvátnému pouštění žilou při obětování krve. Podle odborníků to muselo být velmi riskantní, protože ostny rejnoků v řadě případů obsahují nebezpečné toxiny.

Pro Rut Larssonovou šlo již o druhý seskok, ten první si dopřála před třemi lety. Tentokrát ji doprovázel parašutista Joackim Johansson, který s ní v neděli za krásného počasí bezpečně přistál poblíž města Motala, asi 200 kilometrů jihozápadně od Stockholmu.

TIP: Sedmdesátiletý amatérský sprinter ohromil svým výkonem na 100 metrů

Seniorka sice už špatně vidí a pohybuje se s pomocí chodítka, ale seskok si užila. „Tam nahoře bylo prostě nádherně,“ řekla švédské stanici SVT. Strach prý vůbec neměla. „Na padání jsem už zvyklá,“ zažertovala Larssonová, která překonala dosud nejstarší ženu na padáku jen těsně. V roce 2019 seskočila padákem Američanka Kathryn Hodgesová ve věku 103 let a 129 dní. Larssonové je 103 let a 259 dní.

Štír je noční živočich, proto nepřekvapí, že se i ten nebeský odváží nad obzor až po setmění. Za pozdního červnového soumraku se nad jihovýchodem objeví nejdřív jeho mohutná klepeta, načež následuje hlava a zavalité tělo, ověnčené jasnou stálicí Antares alias srdcem štíra. Nebezpečný ocas s jedovatým trnem už ovšem zůstane z větší části pod horizontem. Štír totiž obývá jižní hvězdnou oblohu, a ze severních zeměpisných šířek se nám na něj tudíž naskýtá jen omezený výhled. 

Oranžový veleobr

Na nebi poutá zmíněné souhvězdí pozornost především díky stálici Antares neboli Alfě Scorpii, vzdálené od nás 550 světelných roků. Patnáctá nejjasnější hvězda noční oblohy je velmi nápadná a její výrazný naoranžovělý odstín se dále umocní při pohledu malým dalekohledem: Pokud pak obraz maličko rozostříte, bude vjem ještě intenzivnější. Zabarvení stálice souvisí s její povrchovou teplotou, dosahující zhruba 3 500 °C, což je na hvězdné poměry docela málo. Slunce je o 2 000 °C teplejší, takže už září žlutobíle, a ještě „rozpálenější“ hvězdy jsou bílé až modrobílé. 

Ve všech ostatních směrech však Antares dává Slunci „na frak“: Je asi 15× hmotnější, 700× rozměrnější a 70 000× svítivější, což jej řadí mezi hvězdné veleobry. Rozhodně jde o jednu z největších stálic, kterou můžeme snadno zahlédnout pouhýma očima (viz V zajetí nadměrné hmotnosti). Její řídká obálka navíc pulzuje, díky čemuž se může průměr hvězdy měnit až o pětinu. S tím souvisí i fakt, že její jasnost na nebi nepravidelně kolísá v rozpětí 0,6–1,6 mag, a Antares se tak řadí mezi proměnné hvězdy. Ke změnám jasnosti může rovněž přispívat látka, kterou ve velkém vyvrhuje do okolí (včetně chladnějších oblaků prachu) a jež nám poté zastiňuje výhled.

Nedostižný průvodce

Antares kromě toho tvoří dvojhvězdu, o čemž se však z našich zeměpisných šířek přesvědčíme jen obtížně. Vždy ho spatříme v blízkosti obzoru, který je navíc v letních měsících často silně rozehřátý, tudíž pozorování zpravidla poznamená chvění atmosféry neboli seeing. Obraz v dalekohledu se pak mihotá, což při hledání drobného průvodce nijak nepomáhá. Jelikož souputník označovaný jako Alfa Scorpii B dosahuje jasnosti jen 5,4 mag a od Antara alias Alfa Scorpii A jej na obloze dělí pouhých 2,5″, zaniká v jeho jasu. Pozorování proto vyžaduje zejména perfektní podmínky a také dokonale seřízený dalekohled, s objektivem o průměru alespoň 15 cm. 

Hvězda má modrobílý odstín, vedle naoranžovělého Antara se však jeví spíš nazelenalá. A že ji není jednoduché zahlédnout, dokládá i historie jejího objevu: Došlo k němu 13. dubna 1819, kdy ji v dalekohledu spatřil Tobias Bürg – ovšem teprve v okamžiku, kdy probíhal zákryt Antara Měsícem. Stálice totiž leží natolik blízko ekliptiky, že ji může tu a tam překrýt nejen náš přirozený satelit, ale výjimečně i některá z planet. Rakouský astronom postřehl Alfu Scorpii B během několika málo sekund, kdy byla viditelná osamocená v těsné blízkosti měsíčního okraje – zatímco se Antares ukrýval za Měsícem, a sledování tudíž nerušil jeho intenzivní naoranžovělý svit. Trvalo ovšem dalších 25 let, než se Bürgovo pozorování podařilo ověřit. Detaily uspořádání zmíněného dvojhvězdného systému znají navíc astronomové jen přibližně: Alfa Scorpii B krouží kolem Antara ve vzdálenosti přes 500 astronomických jednotek a oběh dokončí za jedno až dvě tisíciletí. 

Hvězdokupa s řetízkem

V poněkud odlehlejším okolí Antara, stále však v rámci jednoho zorného pole běžného triedru, spatříte další zajímavé nebeské objekty. Tím nejnápadnějším je dozajista M4 neboli NGC 6121 s jasností 5,9 mag, rozkládající se 1,3° západně od zmíněné stálice. Jde o jednu z nejbližších kulových hvězdokup: Dělí ji od nás asi 7 200 světelných roků a v dalekohledu vypadá jako nápadná světlá skvrna zjasňující se do středu, s úhlovým průměrem asi 0,25°.

Rozlišit ji na jednotlivé hvězdy není složité a zvládnete to už s dalekohledem o průměru objektivu 10 cm. Možná postřehnete i řetízek stálic jedenácté velikosti, který hvězdokupu protíná od severu k jihu. M4 rovněž představuje první objekt svého druhu, jejž astronomové spatřili rozložený na samostatné hvězdy: Povedlo se to Charlesi Messierovi v roce 1764.

Přehlídka mlhovin

Mezi M4 a Antarem se však nachází ještě jedna kulová hvězdokupa, NGC 6144. Narazíte na ni, pokud se od uvedené stálice vydáte 38′ směrem na severozápad. Jelikož má ovšem NGC 6144 jasnost jen 9 mag a úhlový průměr pouze 7,4′, není příliš nápadná. Při jejím pozorování se vyplatí přesunout zářivého Antara mimo zorné pole, aby vás neoslňoval.

S dalekohledem zkuste propátrat i oblast severně od něj, směrem ke 3° vzdálené hvězdě Ró Ophiuchi ze sousedního Hadonoše. Jedná se o region mimořádně bohatý na emisní, reflexní i temné mlhoviny, představující oblíbený cíl astrofotografů.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Blíženců, 21. června v 11:14 SELČ vstupuje Slunce do znamení Raka; nastává letní slunovrat, začíná astronomické léto.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na počátku května večer nízko nad severozápadem
• Venuše – viditelná ráno nízko nad východem
• Mars – viditelný ráno vysoko nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný ráno vysoko nad jihovýchodem
• Saturn – viditelný ve druhé polovině noci
• Uran – viditelný na sklonku června ráno nad východem
• Neptun – viditelný ve druhé polovině června ráno nad východem

Zajímavé úkazy v červnu 2022

• 2. a 3. června – úzký měsíční srpek poblíž Polluxe z Blíženců na večerní obloze
• 5. a 6. června – dorůstající Měsíc poblíž Regula ze Lva v první polovině noci
• 9. a 10. června – Měsíc poblíž Spicy z Panny na nočním nebi
• 13. června – téměř úplňkový Měsíc poblíž Antara ze Štíra na noční obloze
• 14. června – první superúplněk letošního roku
• 16. června – Merkur v největší západní elongaci, 23° od Slunce
• 18. a 19. června – setkání Měsíce a Saturnu na ranním nebi nad jihovýchodem: 18. 6. asi 9,5°, 19. 6. asi 8°
• 21. až 23. června – seskupení měsíčního srpku, Marsu a Jupitera na ranní obloze nad východem: 22. 6. Měsíc mezi Marsem a Jupiterem, všechna tři tělesa seřazena na ploše o průměru asi 14°
• 26. a 27. června – seskupení úzkého měsíčního srpku, Venuše, Merkuru a Aldebaranu i Plejád z Býka na ranním nebi nízko nad severovýchodem, na ploše o průměru cca 13°; Merkur s Plejádami a Aldebaranem spatříme těsně při obzoru a pouze v dalekohledu

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Putování po Makedonii začneme nedaleko srbských hranic, na kopci zvaném Tatićev Kamen. Ze skalnatého vrcholu tvořeného vulkanickými horninami se otevírá krásný výhled na okolní krajinu, které dominují pastviny, prostřídané řídkými lesy či solitéry. Typicky zde rostou duby nebo jalovce. Podoba krajiny ukazuje, že ji spoluutváří člověk. I z kopce samotného určitě zahlédnete pasoucí se stáda krav, ovcí nebo koz, putujících z hřebene na hřeben. Díky nim kopce nezarostly lesem, ale drží se tu travní porosty. O pozitivním vlivu na biodiverzitu se přesvědčíte třeba pozorováním motýlů, poletujících všude kolem. Vzácností nejsou třeba ani tesaříci obrovští.

Na vrcholu makedonského Stonehenge

Vrchol Tatićev Kamen je nejen překrásnou „rozhlednou“ po zachovalé okolní přírodě, ale má svou důležitost i z archeologického hlediska. V blízkém okolí kopce (známém jako lokalita Kokino) byly nalezeny pozůstatky lidského osídlení z doby bronzové, v roce pak 2001 archeolog Jovica Stankovski popsal vrchol jako starověkou astronomickou observatoř, na níž jsou skály upraveny tak, aby bylo možno sledovat pohyby Slunce a Měsíce.

Místu se začalo přezdívat „makedonské Stonehenge“, což je ale trochu přehnané. Vidět astronomickou observatoř v přírodně vypadajících skalách chce hodně fantazie, Kokino ale stojí za návštěvu každopádně už kvůli krásným výhledům.

Tisíce let zkamenělá svatba

Relativně nedaleko od Kokina, poblíž obce Ketenovo, najdete další geologickou zajímavost. Ve vulkanitech náležejících do kratovského sopečného komplexu tady vznikly zemní pyramidy – až necelou desítku metrů vysoké útvary. Místní jim říkají Zkamenělá svatba a jednotlivé skály jsou označeny cedulkami se jmény postav, které se měly slavnosti zúčastnit. Geologické vysvětlení je ovšem mnohem prozaičtější.

Zemní pyramidy jsou tvořeny sopečnými tufy, tedy měkkými horninami, které vznikly usazováním popela ve vodním prostředí. Tufy jsou náchylné k erozi a klíčem ke vzniku stojících „skalek“ je odolná vrstva, která tvoří jakousi pokličku a chrání méně odolné horniny proti odnosu. V tomto případě jde o andezické ignimbrity, jejichž vrstva je ve svazích dobře patrná.

Ač se v mnoha průvodcích píše, že jsou tyto útvary desítky milionů let staré, jde o zavádějící údaj. Několik desítek milionů let jsou totiž staré horniny, samotné zemní pyramidy jsou mnohem mladší. Ty několikametrové jsou staré jen několik set let, největší (označované jako Zkamenělá svatba) maximálně deset tisíc let. Tak alespoň vycházejí vědecké propočty na základě rychlosti eroze (ročně voda odnese vrstvičku silnou zhruba jeden milimetr) a stáří okolních říčních teras.

„Bajkal“ uprostřed hor

Asi nejznámějšími přírodními útvary Makedonie jsou dvě velká jezera: Ohridské (na hranici s Albánií) a Prespanské (to sdílí ještě Albánie a Řecko). Jezera jsou tedy ve skutečnosti tři, Prespanské má totiž velkou a malou část, ale ta menší neleží na makedonském území. Rozloha Velkého Prespanského jezera je 254 km² a najdete na něm několik ostrůvků. Pozoruhodná je nadmořská výška hladiny, která leží na úrovni 853 metrů. To je o zhruba 150 metrů výš, než hladina jen devět kilometrů vzdáleného Ohridského jezera. Obě jezera jsou propojena krasovým systémem (podzemní potok se nazývá Zavir), jímž voda z Prespanského jezera teče do Ohridského. Ohridské jezero je větší (358 km²) a zároveň také hlubší a starší. Vzniklo tektonicky, v příkopové propadlině, před zhruba pěti miliony let. To z něj dělá jedno z nejstarších jezer Evropy i světa; podobným způsobem vznikl třeba Bajkal.

Vzhledem k maximální hloubce 289 metrů dosahuje objem vody zhruba 55 km³, ačkoli během několika posledních desítek let hladina jezera výrazně klesla. S již zmíněným Bajkalem má Ohridské jezero společný i vysoký endemismus, tedy počet druhů, které se nikde jinde nevyskytují, což je dáno právě stářím vodní nádrže. Počty endemických druhů organismů i rostlin dosahují dvou stovek, mezi ty neznámější patří pstruh letnica (Salmo letnica) a pstruh ohridský (Salmo ohridanus). Obě jezera jsou součástí rezervací, protože hostí nejen přímo vodní druhy, ale i ptactvo. Nachází se tady třeba jedny z největších evropských hnízdních kolonií pelikána kadeřavého a pelikána bílého.

Pohledy ze hřebene

Mezi oběma jezery se tyčí hory, a ne ledajaké. Pohoří Galičica dosahuje výšky 2 255 m n. m. a je chráněné jako stejnojmenný národní park, založený v roce 1952. Skrze hory vede silnice, která dramaticky stoupá ostrými serpentinami až do sedla ve výšce 1 550 m n. m., a míjí také jedno z veřejných tábořišť v národním parku. Přejezd hor je díky okolní krajině zajímavý sám o sobě – zatímco východní (Prespanská) strana je pokryta dubovými lesy, v nichž poletují dudci, na západních svazích rostou lesy bukové.

V sedle začíná jedna ze značených cest, kterou se lze vydat na nejvyšší bod Galičice, horu Magaro. Pohled vzhůru odhaluje obrovský kar, jenž dokazuje, že vápencové pohoří bylo kdysi zaledněno. Vědecké výzkumy tady odhalily čtyři fáze zalednění, které jsou spolu s velkými výškovými rozdíly jednou z příčin obrovské druhové diverzity. Najdete tady třeba okolo tisíce druhů rostlin, což je více než 58 % makedonské flóry!

Z více než stovky druhů ptáků jsou nejzajímavější dravci a supi, savců zde žije necelá dvacítka druhů včetně medvěda či rysa. Ty ale nejspíš jen tak nezahlédnete, každopádně výhledy z Magara (a o kus dále, z hraničních hor) člověku berou dech. Z jednoho místa totiž vidíte jak Ohridské, tak Prespanské jezero, obě do dálky září nádhernou modrou barvou.

Případ rys

Makedonie je mimo jiné jednou ze zemí, kde žije balkánský poddruh rysa ostrovida (Lynx lanyx balcanicus). Od zbytku evropské populace se tento poddruh odlišuje například menším vzrůstem nebo větším podílem neskvrnitých jedinců. Na Balkáně byl rys ve většině zemí před několika stoletími vyhuben, ale ve 20. století se po reintrodukci znovu začal šířit. V Makedonii rysa uvidí takřka každý – je totiž zvěčněn na pětidenárové minci. V přírodě to ale nebude jednoduché; odhady ukazují, že v celé zemi žijí asi jen tři desítky zvířat, přičemž početnost populace spíš klesá.

Rysa má ve znaku právě národní park Galičica, tam ale žijí jen asi dva až tři rysi. Podobný – trvale neudržitelný počet – je odhadován pro populace v národním parku Pelister, pohoří Šar planina, Stogovo a Karaorman. Jediné místo, kde se rysům v Makedonii jakžtakž daří, je národní park Mavrovo, kde jich žije zhruba dvacet. Tamní populace je totiž doplňována z nedalekého Kosova. Problémem pro rysy je v prvé řadě nekoordinovaná ochrana, ale také nelegální těžba dřeva i výstavba na úpatí hor. Tyto aktivity totiž ruší jak rysy, tak jejich přirozenou kořist, kterou ve zdejších podmínkách tvoří hlavně kamzíci.

Nejryzejší makedonská divočina

Vydejme se ještě do zmíněného pohoří Šar planina. Jeho asi 80 kilometrů dlouhý hřeben je rozdělen zhruba na poloviny mezi Makedonii a Kosovo. Zatímco na kosovské (respektive srbské) straně hory chrání oblast od roku 1993 rozsáhlý národní park Šar Planina, na makedonské straně je pod zákonnou ochranou jen malá část v rámci NP Mavrovo. Nejvyšší horou Šar planiny je Titov vrv, který se pne do výšky 2 747 m n. m.

Výstup na vrchol korunový polorozpadlou věží je nejlepší zahájit v lyžařském středisku Popova Šapka, kam se můžete vyvézt autem z Tetova až do zhruba 1 700 m n. m. I Šar planina byla kdysi zaledněna, památkou na tyto doby je asi třicet glaciálních jezer, rozsáhlé kary, trogy, morény a další typické tvary reliéfu utvářeného ledovcem. Přestože Šar planina není z větší části chráněná a tradičně byla využívána lidmi k pastvě dobytka a ovcí (stáda chrání psi zde vyšlechtěného plemene šarplaninec), stále jde o nejryzejší makedonskou divočinu. Prý zde žije třeba sedmdesátka medvědů, smečka vlků nebo dvě stovky koček divokých.

Od hor k lidem

Makedonie je celkově velmi hornatá země. Průměrná nadmořská výška 829 m n. m. stačí na páté místo v žebříčku evropských zemí, podobně vysokých hodnot dosahuje i průměrný sklon (15,1°). Ten má – spolu se stále trvající tektonickou aktivitou a zemětřeseními – za následek vznik velkých sesuvů nebo skalních lavin, které si nezřídka vyžádají i lidské životy. Velkým problémem je míra eroze, která z kilometru čtverečního makedonské půdy za rok odnese průměrně 680 m³ zeminy.

TIP: V srdci Balkánu: Jak chutná dnešní Makedonie?

Většina řek z Makedonie odtéká, a tak se Makedonci snaží vodu v zemi co nejvíce zadržovat. Příkladem přehrady, která je oblíbená mezi místními i turisty, je třeba ta v kaňonu Matka nedaleko Skopje. Její klenutá betonová hráz s trochou fantazie připomíná americké přehrady, pěkný je i zatopený kaňon, po hladině se můžete projet na zapůjčeném kajaku.

Opera Giuseppe Verdiho Maškarní ples z roku 1859 zachycuje dramatické okolnosti atentátu na švédského krále Gustava III. (vládl 1771–1792), jehož následkům panovník 29. března 1792 podlehl. Po jeho trýznivé smrti se novým králem stal třináctiletý, nepříliš duchaplný, sentimentální a nekulturní syn Gustav IV. Adolf (vládl 1792–1809). Jako zanícený bigotní luterán označil otcovo zavraždění za důsledek mravního úpadku a bezbožnosti vyvolané osvícenci a revolucionáři. Po dosažení plnoletosti vládl v rámci „svatého“ boje proti revoluci despoticky a zavedl policejní systém.

Krkavčí otec

Stejně jako jeho manželka Frederika Dorotea, původem z jihoněmeckého Bádenska, nenáviděl i Gustav IV. Napoleona Bonaparta, kterého označil za jezdce z Apokalypsy, jemuž byl „dán věnec dobyvatele, aby vyjel a dobýval“. Přidal se k nepřátelům francouzského císaře a sám se postavil do čela špatně vycvičené a zanedbané armády.

Projevil se však jako neschopný velitel a diplomat. Ve válečném konfliktu s Rusy a Dány v letech 1808–1809 umírali jeho vojáci hladem a zimou, Finsko bylo ztraceno a ve vnitrozemí propukaly nepokoje. Dezorientovaný Gustav IV. nebyl schopen krizi zvládnout, zejména když jeho duševní rovnováhu narušovaly časté výbuchy zlosti, nedůvěřivost a exaltovanost. Důstojníci v něj přestali věřit a rozhodli se ho sesadit.

Dne 13. března 1809 v ranních hodinách byl jednatřicetiletý Gustav IV. Adolf zatčen, donucen abdikovat a vzdát se nároků na trůn i za svého jediného syna a dědice, devítiletého Gustava. Na Štědrý večer roku 1809 odplula královská rodina do exilu. Neradostný život vyhnance se podepsal na panovníkově manželství, jež se rozpadlo. Po rozvodu ponechal král výchovu syna Gustava a tří dcer manželce.

Spokojený syn

Bývalý švédský následník Gustav vyrostl v Bádensku, po studiu ve Skotsku cestoval po Evropě a oslňoval urozenou společnost svou duchaplností, vzdělaností a elegancí. Vstoupil do rakouské armády a přijal titul „princ Vasa“. Rok 1830 přinesl třicetiletému prominentovi mnoho radosti. Nejdříve koupil za 620 000 zlatých hrad a panství Veveří včetně obcí Říčany u Brna, Hvozdec, Komín, Bosonohy a Veverské Knínice (pro představu uveďme, že nádeník si ročně vydělal 100 zlatých), poté se princ oženil se svou sestřenicí, hudebně velmi nadanou princeznou Luisou Bádenskou. A na konci tohoto požehnaného roku získal jako zdatný, přičinlivý a disciplinovaný důstojník generálskou hodnost.

Šťastní novomanželé si užívali spokojeného života v blahobytu a luxusu. Od jara do podzimu pobývali na hradě Veveří, zbytek roku ve vídeňské rezidenci. Princ se o správu panství nestaral, ale vítal dobročinné aktivity své manželky a podporoval stavbu silnic, školy a cukrovaru. V roce 1832 se jim narodil syn Ludvík, který však po několika dnech zemřel.

Gustavova rodina byla protestantského augsburského vyznání, takže pohřeb maličkého prince způsobil na katolickém panství potíže. Truchlící rodiče si pro místo posledního spočinutí vyhlédli románsko-gotickou kapli Nanebevzetí Panny Marie v předhradí, pyšnící se obrazem Madony Veverské, připisované Mistru vyšebrodského oltáře. Farář nakonec svolil, aby ostatky vnuka švédského krále Gustava IV. Adolfa v kapli skutečně spočinuly, a Morava se tak vůbec poprvé stala pohřebním místem člena cizí královské rodiny. Připomeňme, že v té době příslušníci holštýnsko-gottorpského rodu sice ve Švédsku již nepanovali, ale udrželi se na trůnech Oldenburského velkovévodství a Ruského impéria. 

Protestanta nechceme

V únoru 1837 zemřel ve švýcarském městečku St. Gallen bývalý král Gustav IV. Adolf. České země navštívil ještě jako panovník, když v roce 1804 inkognito pobýval v Praze, Teplicích a Karlových Varech, nyní se měl na jejich území opět vrátit. Novou hlavou rodiny se totiž stal rakouský generál a vlastník panství Veveří, princ Gustav. Ten nechal otcovy ostatky převézt na Moravu s tím, že budou uloženy též do veverské kaple.

Jakmile ale představitelé brněnské diecéze zjistili, že by v posvátné půdě v kapli Nanebevzetí Panny Marie měly být pohřbeny také ostatky korunovaného luterána, spustili velký povyk. Argumentovali tím, že dle církevních zákonů by došlo ke znesvěcení božího stánku. Navíc se odvolávali na zákaz pohřbů v kostelích a jejich kryptách a tvrdili, že nejde o soukromou kapli majitelů panství. Do sporu se musel vložit krajský úřad, který rozhodl ve prospěch prince Gustava.

Dne 5. března 1837 byl bývalý švédský král Gustav IV. Adolf pohřben ve veverské kapli „na nepříliš čestném místě“ ve výklenku předsíně pod schody vedoucími na kůr. Katolická církev byla uklidněna tím, že rakev se nenacházela v hlavní lodi kaple a že se majitel panství zavázal postavit samostatnou hrobku. Jenže uplynul rok a po staveništi nebylo ani památky. Farář o tom hlásil: „V únoru bylo asi 8000 cihel na hrobku určených doveženo ke kapli, avšak zdá se, že vrchnosť nebude stavět nic. Viděl jsem několik plánů hotových u zdejšího zednického mistra, nebude však žádný z nich proveden.“

Preláti, kteří si nepřáli hrobku na bývalém hřbitově u kaple, dosáhli u úřadů nařízení, aby nebyla bezprostředně spojena s kaplí a měla vlastní vchod z pole. Současně ale rozkázaly: „Proti použití nepatrné plochy hřbitovní ku kryptě nelze však nesnází činiti.“

TIP: Bájný poklad templářů: Ukryli ho rytíři skutečně na hradě Veveří?

V roce 1843 správa panství informovala, že se princ vzdal práva stavit hrobku u kaple s tím, že si pro ni vyhlédl místo v lese u zámku. Jenže Gustav přišel na burze o spoustu peněz a v roce 1844 prodal panství Veveří bankéři řeckého původu baronu Georgovi Simonovi von Sinovi za 710 000 zlatých. O rok později, v březnu 1845, byly ostatky Gustava IV. Adolfa a prince Ludvíka vyzvednuty z veverské kaple a převezeny do rodinné hrobky v Oldenburgu. Tím přestala být Morava po osmi letech místem posledního spočinutí korunovaného panovníka. Pro úplnost dodejme, že ostatky otce, syna i vnuka se roku 1884 sešly k poslednímu odpočinku v hrobce stockholmského kostela Riddarholmskyrkan.