Jak probíhal život na dvoře Václava II., který se chystal na tak významnou událost? Kdo měl k němu přístup, koho pověřoval důležitými úkoly, kdo zařídil, aby z kašny teklo víno a kdo si nahrabal kapsu z veřejných, respektive královských peněz? Jaké radovánky nabídl dvůr pozvaným hostům a jak se tehdy lišil život na Pražském hradě od běžné rutiny? Zkusme si i přes omezené informace z pramenů sestavit plastický obraz Václavova dvora před korunovační slavností.

Věčně těhotná královna

Nemůžeme začít nikým jiným, než královnou Gutou (či česky Jitkou) Habsburskou. V první polovině roku 1297 byla samozřejmě zase těhotná. Proč samozřejmě? Protože to byl hlavní úděl urozených manželek – neustále rodit děti. Dcera římského krále Rudolfa Habsburského si vzala Václava II. roku 1285, když bylo oběma 14 let, ale na Pražský hrad ji otec pustil až o dva roky později, když usoudil, že je to pro ni bezpečné. 

Je až překvapivé, že mladá dívka se svým doprovodem rychle dokázala získat na pražském dvoře vliv na úkor tehdy nejmocnějšího českého šlechtice Záviše z Falkenštejna. Nebyla to přímo ona, kdo přinutil krále, aby nechal svého někdejšího oblíbeného otčíma roku 1290 popravit, ale jistě na tom měla nemalý podíl. Byla to silná osobnost, která dokázala uplatnit své charisma na Václava tak, že se po Závišově popravě postavil na vlastní nohy a nenechal už nikoho, aby vedl politiku království za něj. To jen Guta jistě tahala za provázky, přičemž pochopitelně hájila zájmy svého otce a bratrů. A to vše stihla, když byla téměř neustále těhotná. Ano, za 10 let pobytu v Praze stihla porodit 10 dětí! A když se dvůr rozjel na cesty, cestovala s ním i ona bez ohledu na stupeň těhotenství. 

Počátek roku 1297 byl ovšem i pro silnou královnu poněkud kritický. Porodila dcerku Gutu, která krátce po narození zemřela. To sice nebylo ve středověku nic neobvyklého, ale pro Gutu už to bylo pošesté, kdy musela pochovat své dítě. Ačkoliv o rok dříve porodila po dlouhé době zdravé dítě – dceru Markétku, zemřela tehdy ve věku 7 let princezna Anežka, dvojče pozdějšího krále Václava III. Smrt tehdy kosila děti bez milosti, a to byl i důvod, proč se od manželek očekávalo, že je budou neustále rodit – aby byla naděje, že se aspoň některé dožije dospělosti. Bohužel fyzické a psychické vypětí pak často stálo život rodičku samotnou. To nakonec postihlo také královnu, kterou zastihly korunovační slavnosti v červnu 1297 velmi slabou a vyčerpanou.

Monarchovy milenky

Ač byl vztah Václava II. s Gutou poměrně harmonický, nesmíme ho poměřovat moderními měřítky. Panovnické sňatky byly vždy především politickou záležitostí, a jakkoliv Václav své ženě důvěřoval, měl vedle ní i milenky. Záznamy o nich pochopitelně nezmiňují žádné podrobnosti, a tak můžeme jen hádat, zda si král dopřával jen občasné pobavení s příležitostnými služebnicemi, když třeba byla Guta zrovna v pokročilém stádiu těhotenství, nebo si vydržoval nějakou stálou metresu.

Každopádně se kolem roku 1290 narodil jediný uznaný Václavův nemanželský syn Jan Volek, který se později stal dokonce českým kancléřem na dvoře Jana Lucemburského. 

Velká rodina

V plození nemanželských dětí se nicméně Václav nemohl rovnat svému otci Přemyslovi Otakarovi II., jehož neobvyklá potence měla jasnou příčinu – téměř desetileté manželství s o 30 let starší Markétou Babenberskou. Jeho četné nemanželské potomstvo pak mělo vliv i na Václavův dvůr v námi sledovaném roce 1297. Nejznámější je případ Václavova nevlastního bratra Mikuláše, který získal titul vévody opavského. Ten prý s králem příliš nevycházel, takže se v Praze zdržoval jen při výjimečných příležitostech. 

Daleko lépe si Václav II. zřejmě rozuměl se svým dalším bratrem Janem, protože ho po Závišově pádu roku 1290 učinil svým kancléřem. Tento výnosný úřad, který by se dal svou důležitostí přirovnat k roli prvního ministra a hlavního diplomata království, pak Jan zastával až do své smrti roku 1296. Bratrovy korunovace se tedy nedočkal a bohužel o něm nemáme ani žádné podrobnější zprávy.

Daleko více než bratrů měl ovšem král sester. Dvě z nich byly dokonce vlastní a legitimní, což znamená, že jejich matkou byla uherská princezna a poté česká královna Kunhuta Haličská. Obě se dobře provdaly – starší Kunhuta si vzala roku 1291 jednoho ze slezských knížat Boleslava Mazovského, což byl od Václava II. pochopitelně politický kalkul s ohledem na připojování slezských knížectví k české koruně. Mladší Anežka pak byla ještě v dětském věku zaslíbena synovi římského krále Rudolfovi mladšímu Habsburskému. A to v listopadu 1278, tedy tři měsíce poté, co se jejich otcové střetli na Moravském poli. Společně se svazkem mezi Václavem a Gutou měl tento pár zprostředkovat novou rozvíjející se spolupráci mezi Přemyslovci a Habsburky po pádu Přemysla Otakara II. 

Příbuzní z řad šlechty

Když se vrátíme zpět na pražský dvůr v roce 1297, zastihneme zde i Václavovy nevlastní sestry. Jména některých ani neznáme, ale podstatné je, že s jejich pomocí si k sobě král Přemysl připoutal některé přední šlechtické rody. Jedna z nich byla manželkou Oldřicha z Drnholce a druhá Voka z Kravař a Benešova. Tím se postupně dostáváme k dalším osobám, které na dvoře Václava II. žily – předním šlechticům země, z nichž někteří byli ze zmíněných důvodů královými příbuznými, což jim mohlo zajistit výnosné úřady. 

Touha po zisku takových postů ostatně v té době představovala hlavní politické cíle předních českých a moravských rodů. Po popravě Záviše z Falkenštejna bylo jasné, že král nehodlá podléhat žádné vlivné šlechtické klice, a tak se šlechtici museli spokojit s tím, že se budou alespoň hřát ve světle panovnické moci. Na vyjmenování všech důležitých rodů zde nemáme prostor, a tak se spokojíme s tím, že vyzdvihneme jen toho nejdůležitějšího muže, jímž byl Ronovec Hynek z Dubé, sběratel mnoha úřadů, jehož panovník vysílal na důležité diplomatické mise a vkládal v něj velkou důvěru. Bezpochyby se velkou měrou podílel i na pořádání korunovace a zvaní důležitých hostů.

Strážci pečetidla

Nepostradatelnou součást každého středověkého panovnického dvora tvořili duchovní, protože to byli jediní vzdělanci své doby. Zastávali tak veškeré funkce, v nichž bylo třeba číst a psát, nebo bylo třeba ještě vyššího vzdělání právního či lékařského. Logicky byli tedy pověřeni vedením královské kanceláře, odkud vycházely každý měsíc desítky listin. Vyřizovali korespondenci, potvrzovali práva, zapisovali důležité rozsudky či rozhodnutí krále. 

Úřad kancléře, hlavního strážce králova pečetidla, byl spojen s vyšehradským proboštstvím a po smrti králova bratra Jana ho převzal Petr z Aspeltu, jedna z nejvýraznějších osobností své doby, vynikající diplomat a rádce krále Václava v zahraničních záležitostech. Později dělal tutéž službu i Janu Lucemburskému a stal se arcibiskupem mohučským. Byl předním členem neformální královské rady. Vedle Petra z Aspeltu to byl ještě zmíněný Hynek z Dubé a několik dalších šlechticů a duchovních.

V kanceláři dále působila řada písařů a notářů, v jejichž čele stál protonotář. Tyto funkce obsazovali královští kaplani, kteří se u dvora pohybovali. Mimo jiné sloužili panovníkovi i v právních záležitostech či jako lékaři. Ostatně lékařem byl také sám Petr z Aspeltu, který bděl nad vladařovým zdravím ještě předtím, než se stal kancléřem.

Děti a sloužící

Vedle vznešených a důležitých osob musela běžný chod dvora zajišťovat celá řada služebníků. Někteří z nich bydleli přímo v paláci na Pražském hradě, kde přebýval i král se svou rodinou. Kromě nezbytných denních úkonů jako je vaření, zásobování, péče o koně, úklid komnat a podobně, museli být navíc po ruce kojné a chůvy, které se staraly o malé prince a princezny, než dosáhli 7 let. Pak přebíral péči o děti vychovatel, který dohlížel nejen na jejich výchovu, ale především na dostatečné vzdělání. V případě chlapců, z nichž měli vyrůst rytíři, to byl mimo jiné šerm a jízda na koni. Dívky dostávaly možná překvapivě vyšší vzdělání ve znalosti písma a pak se samozřejmě učily vyšívat a pečovat o domácnost.

Můžeme nahlédnout i do královské kuchyně, kde se připravovalo především maso – drůbeží, vepřové, hovězí i zvěřina. V době půstu se podávaly ryby, jež prý Václav II. při svém chatrném zdraví těžko snášel. Dále tu byly různé druhy sýrů, vejce, chleba, zelenina, ovoce a koření tuzemské i z dovozu. Kuchyň měla k dispozici také vlastního písaře, který dělal soupis zásob. Ten musel být daleko delší a obsáhlejší, když se konečně přiblížila dlouho očekávaná a připravovaná korunovace.

Velkolepá slavnost

Na slavnou událost se o svátku Letnic 2. června 1297 sjeli do Prahy nejen všichni, kdo v českých zemích něco znamenali, ale i řada zahraničních hostů včetně Albrechta Habsburského, slezských knížat, braniborských markrabat, dále hrabata, rytíři, arcibiskupové a mnozí další. Z běžného pražského dvora nazývaného už ve své době curia minor čili menší dvůr, se náhle stal curia maior, dvůr větší. Všichni vznešení hosté totiž dočasně k němu patřili a jako takovým jim byla prokazována pocta. Takovými dny získával pražský dvůr na věhlasu a prestiži.

TIP: Král s maniodepresí: Václav II. se střídavě kál a hýřil pozemskými radostmi

Po slavnostní mši byli král s královnou pomazáni a korunováni, k čemuž byla potřeba řada drahých látek, zlatých a stříbrných pohárů a jiných předmětů, aby měl rituál dostatečný lesk. Samotná koruna měla podle odhadu kronikáře cenu 2 000 hřiven, meč a štít nesený při obřadu před králem pak 3 000 hřiven a nejcennější byl královský plášť o hodnotě 4 000 hřiven. 

Po obřadu následovala obrovská hostina na hradě pro pány, dámy a dvořany, ale stejně tak se bohatě nasytil i prostý lid v pražských ulicích, kde prý z kašny teklo víno. Zpívalo se, jedlo, pilo, následoval slavnostní turnaj, bez něhož se žádná pořádná středověká slavnost nemohla obejít. Když hodokvas skončil, Praha i Pražský hrad se zase vrátili do obvyklého režimu. Ačkoliv nedlouho poté přišla krutá rána, neboť 18. června skonala královna Guta, dvůr Václava II. ještě dalších 8 let nabýval na slávě a honosnosti.

Politické debaty mají své fanoušky, ale pumy americké (Puma concolor) k nim rozhodně nepatří. I letmé zaslechnutí diskuse na politické téma je vyděsí. Hrůzu nenahánějí šelmám populistické sliby nebo prázdné fráze, ale samotné lidské hlasy.

Úprk před politiky

O účinku lidského hlasu na pumy se přesvědčili američtí zoologové při zvláštním terénním experimentu. Prostřednictvím zařízení GPS připevněného ke speciálnímu obojku sledovali sedmnáct pum obývajících kalifornské hory. Když GPS hlásilo, že šelma zůstala přes noc na jednom místě, znamenalo to s vysokou pravděpodobností jediné: Puma tam strhla větší kořist a oddává se hodům. Přes den šelma úlovek opouští a stahuje se do ústraní, kde má klid na zažívání a další noci se pod rouškou tmy k potravě vrací.

Vědci toho využili, mršinu našli a umístili na ni automatickou kameru. Když se večer puma vrátila ke kořisti, kamera ji zaznamenala a na dálku pustila do reproduktoru uschovaného v křoví buď tlumenou nahrávku politické debaty, nebo kvákání žab. I velmi tichý lidský hovor kočku spolehlivě zahnal. Žabí hlasy ji v hodech nijak nerušily.

Puma vyrušená lidskými hlasy ve většině případů kořist definitivně opustila a už se k ní nevrátila. Přitom na klidných místech se pumy vracejí k úlovku i po několik nocí a na celé tohle „období hodů“ přeruší další lovecké aktivity.

Hazard v blízkosti lidí

Puma patří k vrcholovým predátorům a v americké přírodě nemá vážného nepřítele. Vlci, medvědi grizzly nebo jaguáři si troufnou jen na mladé kusy nebo naopak starou, nemocnou či poraněnou pumu. Občas ovšem dochází mezi pumami ke kanibalismu, ale i v těchto případech jsou oběťmi buď mladá zvířata, nebo různě handicapovaní jedinci. Jedinou skutečně významnou smrtící hrozbu představuje pro pumy člověk. Plných devadesát procent úmrtí těchto impozantních koček padá v USA a Kanadě na vrub lidí a jejich aktivit. Zvířata přitom nepadnou vždy jen po zásahu z lovecké pušky. Bývají například často sraženy auty, když se pokusí přeběhnout silnici.

Pumy jsou si nebezpečí spojených s člověkem dobře vědomy a „pánu tvorstva“ se vyhýbají velkým obloukem. Je to patrné nejen ze sledování šelem nesoucích na obojku GPS. V blízkosti obydlí nebo rušných silnic se jen málokdy najdou značky, kterými si pumy ohraničují revír – škrábance od drápů v kůře stromů, močí nasáklé hromádky listí nebo prostě jen hromady nejrůznějšího smetí, které puma navrší hrabáním zadníma nohama. Také místa pro noru si pumy vybírají tam, kam lidé zabloudí jen vzácně. Zvláště to platí o norách, jež si březí samice připravují pro porod a následnou péči o mláďata.

Do těsnějšího sousedství lidských sídel pumy vyrážejí, jen když je k tomu donutí mimořádná situace. Takhle riskují například mladí samci při hledání vlastního teritoria. Podobně loví v blízkosti lidí i samice pečující o odrůstající mláďata. Matka pro ně potřebuje hodně potravy a v krajní nouzi se pak pustí i do vysoce hazardní mise.

Vyrušená puma zabíjí víc

Jako vrcholový predátor má puma na přírodu zcela zásadní vliv. Tam, kde z krajiny vymizela, se přemnoží velcí býložravci, kteří pak spásají křoviny v takové míře, že někde zůstávají pod stromy už jen traviny a byliny. Tento podrost na konci vegetační sezóny usychá a mrtvá rostlinná hmota se tu hromadí. To jsou příhodné podmínky pro vznik rozsáhlých lesních požárů.

Pumy zdaleka neovlivňují jen početní stavy velkých býložravců. Pokud tito vrcholoví predátoři v krajině chybí, vytváří se volný prostor pro menší šelmy, jako jsou lišky, skunkové, jezevci, oceloti a další. Jejich populace rostou, což vede k poklesu stavů drobných savců a ptáků.

TIP: Dřímající patogen: Pumy v národním parku Yellowstone čelí morové nákaze

Jak ukazují nejnovější výzkumy, závažné dopady může mít na přírodu i pouhé rušení pum od kořisti. Šelma se na dané místo už nevrátí. S vysokou pravděpodobností vyrazí znovu na lov a zabije další kořist. Rušené pumy proto uloví o třetinu víc zvířat než šelmy žijící v klidných oblastech. To se následně promítne do stavů velkých býložravců, jako jsou jeleni nebo jelenci, a samozřejmě i do stavu vegetace v krajině.

Kladný hrdina indiánských legend

Puma je v Novém světě savcem s bezkonkurenčně nejrozlehlejším areálem rozšíření. V předkolumbovské Americe sahaly jeho hranice od pobřeží Pacifiku na západě po pobřeží Atlantického oceánu na východě. Na jihu se puma dodnes vyskytuje až po jižní Argentinu a Chile, na severu pak žije až po kraje jihovýchodní Aljašky.

Původní obyvatelé Ameriky věděli, že se puma člověku nejraději zdaleka vyhne, a neměli z této šelmy strach. V indiánských pohádkách vystupuje puma jako kladný hrdina. Některé kmeny od tohoto zvířete odvozovaly svůj původ, jiné ji stavěly do čela armády hodných duchů, jež chránila svět před zlem. Jihoameričtí Kečuové dodnes věří, že když zahlédnou pumu, přinese jim to štěstí. Snad jen kmeny ze severozápadního pobřeží Severní Ameriky podezíraly pumu ze spojení se zlými čaroději a temnými silami.

Útěk do hor

S příchodem Evropanů a rozvojem chovu dobytka se stal z pumy veřejný nepřítel a šelmě nastaly zlé časy. Rančeři pumy cíleně hubili podobně jako vlky. Ke slovu přišly pušky, pasti i otrávené návnady. Systematické pronásledování a změny v krajině vytlačily pumy do řídce obydlených horských oblastí. Naštěstí jsou tyto kočky ve velkých nadmořských výškách jako doma. V jihoamerických Andách vystupují i nad hranici 4 000 metrů nad mořem.

Dnes se pumám v horách amerického Západu vede poměrně dobře. Jejich populace se rozrůstají. Mladá zvířata jsou nucena hledat si revíry na nových územích a posouvají se stále dál na východ. Díky tomu sílí populace pum v amerických státech Severní a Jižní Dakota i Nebraska. V blízké době můžou pumy znovu vytvořit stabilní populace i ve státech Arkansas a Missouri.

Neznamená to, že by pumy byly před člověkem v bezpečí. Naopak, počty ulovených šelem neustále rostou. Jestliže v roce 1982 bylo v deseti státech na západě USA uloveno 931 pum, na počátku 21. století se už roční počet ulovených šelem v těchto státech přehoupl přes tři tisíce. Například v Texasu je povolené lovit pumy po celý rok a výjimka neplatí dokonce ani pro mláďata.

„Poslední mohykáni“ Floridy

Z východu Severní Ameriky pumy prakticky zmizely. Posledním živým mementem jejich zašlé slávy je malá izolovaná populace na jihu Floridy, někdy považovaná za samostatný poddruh s vědeckým názvem Puma concolor coryi. Potřebný klid nacházejí šelmy v národním parku Everglades, kde se jejich výskyt zdaleka neomezuje jen na lesnaté oblasti. Pumám se vede dobře i v bažinách a mokřadech, protože jsou to výborní plavci.

Ještě nedávno balancovala floridská puma na pokraji vymření. V roce 1990 žilo na poloostrově asi padesát kusů. Na sever od řeky Caloosahatchee, jež tvoří severní hranici evergladeských bažin, však trvale nežila ani jediná. V rámci malé populace plodili potomstvo blízce příbuzní jedinci a to se začalo na floridských pumách projevovat výraznými známkami degenerace. Samcům drasticky klesal počet spermií, samice nedokázaly odchovat mláďata. Častý byl mezi floridskými pumami také výskyt srdečních vad.

Oživení novou krví

Nápravu do floridské populace přinesla až introdukce pum z jiných částí Ameriky. Dnes se počty zdejších pum odhadují na 120 až 230 kusů. V létě roku 2017 zachytily fotopasti dospělou samici s dvěma mláďaty na sever od Caloosahatchee. Ochránci přírody jásají, protože odchování mláďat severně od bažin Everglades považují za klíčový moment pro záchranu floridských pum. Naposledy tu bylo něco podobného k vidění v roce 1973. Od té doby se na sever od Caloosahatchee zatoulali nejvýše jednotliví samci. Mnozí za tenhle výlet zaplatili životem, když skončili pod koly automobilů. Zdálo se, že vodní tok představuje pro pumy nepřekonatelnou bariéru. Tu však nyní šelmy zřejmě „prorazily“.

Vyhráno ovšem floridské pumy ještě zdaleka nemají. K tomu, aby definitivně slezly hrobníkovi z lopaty, je zapotřebí, aby na území Floridy a sousední Georgie žily aspoň tři populace čítající nejméně 240 kusů. Odborníci přitom upozorňují na fakt, že o čistokrevnosti floridských pum už nelze mít iluze. Jako nejživotaschopnější se ukazují právě kříženci původních a dovezených pum.

Život na letním i zimním bytě

Pumy jsou samotáři. S výjimkou raného mládí, kdy žijí společně se sourozenci a matkou, a období námluv, jež se obvykle neprotáhne na déle než týden, se tyto šelmy zdržují ve svých revírech a kontaktům s jinými příslušníky vlastního druhu se vyhýbají.

Revír samic mívá rozlohu kolem 140 kilometrů. Samci ovládají teritorium v průměru dvakrát tak velké a obvykle se jeho hranice prolínají s revíry dvou samic. Hustota osídlení krajiny pumami se tak pohybuje kolem jednoho zvířete na 50 kilometrů čtverečních. Hodně však záleží na tom, jak je revír bohatý na zvěř, jaké nabízí podmínky pro zbudování doupěte a nakolik jsou tu pumy rušeny lidmi. Nejmenší revíry mohou mít rozlohu i kolem 25 kilometrů čtverečních; ty největší se mohou rozkládat na ploše 800 kilometrů čtverečních. Někde mají pumy letní a zimní revír a se změnou ročních období jsou pak nuceny na podzim migrovat z „letního bytu“ na zimoviště a na jaře se zase vracet zpátky.

Lov bez extrémní námahy

Život pumy je energeticky náročný. Pohyb v členitém horském terénu šelmu vyčerpává, a proto se pátráním po potravě nezabývá déle než dvě hodiny denně. Mnohem víc času věnuje trpělivému čekání v úkrytu. Vybírá si k tomu vyvýšená místa, např. skaliska nebo koruny stromů. Když se k číhající šelmě přiblíží nic netušící kořist, vyráží puma k smrtícímu útoku. V tom okamžiku podává vrcholný výkon a její spotřeba energie raketově roste. Proto si nemůže dovolit větší počet útoků za den a při výběru místa pro atak musí brát ohled i na terén. Dobrý revír nabízí pumám nejen dostatek kořisti, ale také místa, kde se dá útočit bez extrémní námahy.

Puma přizpůsobuje sílu ataku typu kořisti. Někdy útočí na zvíře, které je větší a těžší než ona sama, a pak silami rozhodně nešetří. Opatrný přístup by se jí mohl vymstít. Jelen či jelenec by jí vyklouzli a utekli. Naopak, pokud se vrhá třeba na zajíce, neútočí plnou silou, protože na sveřepý atak by vynaložila zbytečně mnoho energie.

Pumy loví jeleny, jelence, mladé losy, ale i středně velká zvířata, jako jsou psouni nebo zajíci. V tropech šplhají do korun stromů za opicemi. V nouzi však tito vrcholoví predátoři nepohrdnou ani drobnými hlodavci, žábami a nejrůznějším hmyzem.

Mladé pumy vyrážejí do světa

K námluvám pum dochází v průběhu celého roku. Ve vyšších zeměpisných šířkách je hlavním obdobím pro plození potomků konec zimy a počátek jara. Mláďata se rodí po tříměsíční březosti a přicházejí pak na svět v létě, kdy je dostatek potravy. Při narození váží koťata pumy od 250 do 450 gramů a jsou slepá a hluchá. Kolem desátého dne se jim otevírají oči, uši a také se jim prořezávají první zuby. Od této chvíle aktivita koťat pum dramaticky roste a mláďata si spolu začínají hrát.

Obvykle bývají v jednom vrhu dvě až tři mláďata, ale výjimkou nejsou ani vrhy se šesti koťaty. Matka je kojí po šest týdnů, ale po odstavení ještě nejsou mladé pumy schopné samostatného života. Matku opouštějí obvykle až ve věku kolem jednoho roku, kdy se také snaží zabrat svůj vlastní revír. Samice mívá mláďata jen jednou za dva roky.

Velká malá kočka

Ačkoli se může hmotnost pumy přehoupnout přes metrák, zoologové ji řadí mezi tzv. malé kočky (Felinae). Puma není jedinou „přerostlou“ malou kočkou. Spolu s ní patří k podčeledi Felinae třeba i různé druhy rysů (Lynx). Pro kočkovité šelmy z této podčeledi jsou typické některé anatomické znaky, jako je holá špička čenichu nebo štěrbinovitý či okrouhlý tvar zorničky oka. Velké kočky (Pantherinae) mají čenich s výjimkou nozder porostlý srstí a zorničku kulatou.

TIP: Ocelot velký – Menší bratr jaguára musí čelit nástrahám lidské civilizace

Další typický anatomický znak malých koček představuje stavba jazylky. U velkých koček (např. u lva nebo tygra) se k jazylce upíná mohutný pružný vaz, který těmto šelmám dovoluje vydávat silný řev. Jazylka malých koček je celá zkostnatělá a tím je daný i zcela odlišný charakter jejich hlasových projevů. Mnohé druhy malých koček mňoukají. Pumy vydávají zvuk, který nám zní spíše vřeštivě. Předení zvládají jak velké, tak i malé kočky.

Ve vesmíru najdeme několik typů do sebe gravitačně zkolabovaných objektů, které označujeme souhrnným názvem „černé díry“. Za nejběžnější přitom vědci považují ty, jež představují pozůstatek po hýřivém životě velmi hmotných hvězd. 

V principu pro nás dané objekty zůstávají nepozorovatelné až do chvíle, kdy interagují s jiným tělesem: Může se jednat o druhou stálici původního páru, která se vyvíjela pomaleji, a tak se zdá, že na obloze krouží kolem „ničeho“ s velkou hmotností. Uvedeným způsobem se v roce 1964 podařilo objevit první černou díru v historii, Cygnus X-1, a ke stejnému typu se řadí i nejbližší známý objekt téhož druhu. 

Jeho objev se odehrál loni: Černé monstrum dělí od Země 1 500 světelných let, promítá se do souhvězdí Jednorožce a dostalo tutéž přezdívku – tedy Jednorožec. Dosahuje přitom asi jen trojnásobku hmotnosti Slunce a odhalil jej teprve pečlivý výzkum dlouhodobých změn jeho průvodce, rozepnutého rudého obra. 

TIP: Tajemství černých děr: 15 podivuhodných a málo uvěřitelných faktů

Následný výzkum z roku 2022 ale ukázal, že v případě objektu V723 Jednorožec nejde o černou díru, nýbrž o binární systém rudého obra a podobří hvězdy, která byla svým sousedem zbavena velké části své hmoty. Za doposud nejbližší černou díru je tak považován objekt s označením Gaia BH1 ze souhvězdí Hadonoše, který od nás dělí 1 500 světelných let.

Jako součást boje proti kouření se často využívají odrazující reklamy, které názorně a bez obalu ukazují kuřáky postižené některým z nepříznivých důsledků kouření. Cílem odpudivých obalů je odradit od kouření hlavně ty, kteří s ním ještě nezačali. Jak ale odhalil nový výzkum americké vědecké agentury RAND, přinejmenším u teenagerů mohou mít tyto reklamy naprosto opačný účinek.

Vedoucí výzkumu William Shadel a jeho kolegové zapojili do experimentu celkem 441 dětí ve věku 11 a 17 let. V první fázi svého výzkumu se badatelé účastníků dotazovali na jejich vztah ke kouření. Poté je vyslali na nákup do (pro účel experimentu zbudovaného) obchodu, kde se nakupující setkali s různými druhy výstražných upozornění a odrazujících obrázků, běžně používaných v kampaních proti kouření. Výsledky vědce překvapily.

Překvapivé výsledky

„Opravdu jsme čekali, že umístění odrazujících protikuřáckých reklam v obchodě povede k poklesu zájmu o kouření mezi teenagery,“ okomentoval výsledky eperimentu William Shadel. To se ale bohužel nestalo – ukázalo se, že u dětí, které nikdy cigarety nekouřily, se vztah k nim a kouření obecně ani po setkání s odrazující reklamou nijak nezměnil. Podle badatelů to značí, že riziko, že tyto děti propadnou v budoucnosti kouření, je zhruba stejné jako před experimentem.

Podstatně méně povzbudivé ale byly výsledky u dětí, které již s kouřením zkušenost měly (5 %), a také u těch, které měly ke kouření spíše pozitivní vztah (20 %). U těchto zkoumaných subjektů se šance na to, že v budoucnu budou kouřit, naopak zvýšila.

TIP: Kouření cigaret by ve většině zemí světa mohlo skončit již v roce 2050

Pro překvapivé výsledky mají badatelé po ruce hned několik vysvětlení. Podle psychologa Shadela je možné, že děti zaujímají vůči děsivým reklamám obranný postoj a zlehčují tak rizika, na která tyto reklamy upozorňují. Další možností podle něj je, že odrazující reklamy natolik odvádějí pozornost dětí, že ty pak pozitivněji reagují na tabákové výrobky a reklamu na ně. Roli by podle Shadela mohla hrát i stará dobrá puberta a s ní související rebelie proti čemukoliv, co teenagery omezuje. Každopádně jde o zajímavý fenomén, který si rozhodně zaslouží další výzkum. 

Když 15. srpna 1977 analyzoval Dr. Jerry R. Ehman záznam z teleskopu Big Ear – oněměl údivem. Své překvapení dokumentoval ručně psanou poznámkou, která dala signálu i jméno – zrodil se Signál Wow!

Signál Wow! je vlastně záznamem signálu na frekvenci nejrozšířenějšího prvku ve vesmíru – vodíku. Ehman věřil, že frekvence 1 420 MHz by mohla být mimozemskými civilizacemi využita jako „lingua franca“ mezihvězdné komunikace. Pomocí jednoduchého klíče převáděl zachycený signál (respektive změny v jeho intenzitě) na text - signál v rozmezí 10,0 až 10,999 znamenal písmeno „A“, 11,0 až 11,999 písmeno „B“, atd. Klíč pamatoval i na číslice a mezery.

15. srpna 1977 se Ehmanovi podařilo zachytit signál, který po převedení do pozemštiny zněl: 6EQUJ5. Zdrojem signálu měla být oblast v souhvězdí Střelce, blízko dvojhvězdy páté magnitudy Chi-1 Sagittarii, vzdálené zhruba 220 světelných let od Země.

Pátrání po tajemném signálu

Signál vzbudil velký zájem a o jeho původu vzniklo okolo stovky vědeckých studií, nikdy v budoucnu se jej ale již nepodařilo zachytit znovu. V letech 1987 a 1989 se o to snažil s mnohem výkonnější technikou Robert Grey a stejně dopadl i v letech 1995 a 1996 při použití obrovské soustavy radioteleskopů Very Large Array v Novém Mexiku. Signál Wow! již nikdy nezazněl.

V průběhu času se tak objevilo velké množství nejrůznějších více, či méně přijatelných vysvětlení tajemného signálu. Za jeho zdroj byly označované mimozemské civilizace, ale i třeba komety.

Slunci podobná hvězda

Nedávno se vědci pokusili s pomocí moderní technologie, která v době zachycení signálu ještě neexistovala, zjistit, odkud záhadný přišel. Přijímače dalekohledu Big Ear mířily v noci, kdy Wow! zachytily, přesně popsatelným směrem a dokázaly obsáhnout jen malou část oblohy. Astronomové v tomto směru hledali možné zdrojové kandidáty. Využili pro to katalog Gaia Evropské kosmické agentury. A skutečně našli…

Slunci podobná hvězda 2MASS 19281982-2640123 ze souhvězdí Střelce (foto: Gaia Archive, PanSTARRS/DR1, CC0)

„Objevil jsem tam jednu konkrétní hvězdu podobnou Slunci,“ uvedl pro Live Science Alberto Caballero z institutu SETI. Podle Caballera jde o objekt s označením 2MASS 19281982-2640123, vzdálený asi osmnáct set světelných let, který má teplotu, průměr a svítivost téměř totožné s naším Sluncem. Vědec popsal tyto výsledky v odborném časopise International Journal of Astrobiology.

TIP: Vědci zachytili nevysvětlitelný signál z vesmíru: Podobá se legendárnímu Wow!

Není jisté, že signál Wow! přišel odtamtud, ale pokud by byl opravdu umělého původu, pak by to byla velmi dobrá zpráva – vzešel by totiž od hvězdy, která svými základními vlastnostmi připomíná Slunce, tedy jedinou hvězdu v kosmu, u níž život prokazatelně existuje. Astronomové zatím neznají další vlastnosti objektu 2MASS 19281982-2640123, které by naznačovaly možnost, nebo naopak nemožnost existence života. Vědí ale, že právě k tomuto objektu ze souhvězdí Střelce by měli zaměřit citlivé přístroje, pokud by o něm a o signálu Wow! chtěli zjistit více.

Boone Hall je jednou z nejstarších amerických plantáží, na níž se bez přerušení už déle než 330 let pěstují různé plodiny. Je zde k vidění velký skleník postavený v roce 1936 v koloniálním stylu, četné chatky, které dříve sloužily otrokům, a především impozantní dubová alej, jež lemuje poslední kilometr cesty k hlavní budově.

TIP: Stromy naopak: Rýžové smrákání nad madagaskarskými baobaby

Alej z celkem 88 dubů virginských (Quercus virginiana) byla poprvé vysázena v roce 1743 a dokončena roku 1843 bratry Horlbeckovými, kteří byli tehdejšími majiteli zdejších pozemků. Větve dubů jsou porostlé epifytickou rostlinou (což znamená, že k růstu využívá svého hostitele, ale neparazituje na něm) nazvanou tilandsie provazovkovitá (Tillandsia usneoides).

Pokud jste někdy zkoušeli kráčet s rukama svěšenýma podél těla, dobře víte, jak nepřirozeně to působí. Souběžné máchání horními končetinami do rytmu kroků totiž není bezdůvodné: Jde o nejefektivnější způsob pěšího pohybu. Tělo se při chůzi chová jako kyvadlo a jeho dolní polovina přenáší hybnost i do trupu, včetně rukou.

TIP: Boty, nebo raději naboso? Jak moc bezpečné je zahodit obuv?

Snaha držet je nehybně tak paradoxně znamená vyšší energetický výdej. Podle jedné ze studií na uvedené téma ušetří chodci díky správnému máchání rukama – tedy pravou paží spolu s levou nohou a naopak – až pětinu energie. Jestliže ovšem při vykročení pravou nohou předsunou zároveň paži na stejné straně, je pohyb až o 26 % náročnější.

V britských těžkých tancích série Heavy panovaly příšerné podmínky. Tankisté v nich museli snášet obrovský hluk, výfukové plyny a vysoké teploty. Ještě horší podmínky ale panovaly v tancích francouzských.

Tvůrci těžkých Schneider CA1 a Saint-Chamond tehdy extrémně šetřili místem, takže v prvním uvedeném se museli čtyři ze šesti členů osádky tísnit v prostoru jen 1,5 m vysokém! Jednalo se o dva kulometčíky, nabíječe kanonu a vojáka, který plnil současně role mechanika a nabíječe kulometů.

V přední části krabicovitého vozidla seděli zbývající dva muži, tedy velitel a řidič v jedné osobě, a střelec z kanonu. O podmínkách, jež v schneiderech panovaly, vypovídá také fakt, že pokud chtěl nabíječ kulometů udělat svoji práci, musel si lehnout na břicho a ke zbrani se připlazit.

Lepší ovládání

Jen o málo lepší to bylo v tanku Saint-Chamond, který se vyznačoval na svou dobu výjimečně vyspělým systémem pohonu, jelikož výkon spalovacího motoru přenášel na hnací kola generátor a elektromotory. Velitel-řidič, střelec z děla a nabíječ měli sedačky v přídi korby, kde se těšili relativně slušným podmínkám.

Za nimi se tísnilo hned pět mužů – dva střelci z kulometů, dva nabíječi a mechanik, který zastával i roli druhého řidiče, když tank zařadil zpětný chod. Naopak mezi výhody tohoto vozidla patřilo snadné ovládání, protože ona „hybridní“ pohonná soustava značně ulehčovala řazení rychlostí a změnu směru jízdy. Nebyla sice příliš spolehlivá, ale totéž platilo i o běžných pohonných soustavách všech tehdejších tanků.

Největší zásluha Francouzů spočívá v tom, že vyrobili první lehký tank s otáčivou věží a dvoučlennou osádkou – Renault FT. Ostatně i Britové pak poznali slabiny těžkých tanků a zavedli do služby střední Medium Mark A Whippet, v němž pracoval řidič, jeho pomocník a velitel. Druzí dva však obsluhovali hned čtyři kulomety vestavěné v nástavbě.

Na přelomu 15. a 16. století se v Evropě od základu proměnila mentalita šlechty, měšťanů, duchovních i obyčejných sedláků. Za změnu, k níž společnost uzrávala desítky let, mohly mimo jiné zámořské objevy a ovlivnil ji rovněž vynález knihtisku, díky němuž se na starém kontinentu stále silněji prosazoval humanismus. Ve víru turbulencí se tehdy ocitli i šlechtici, kteří se z válečníků v poli stávali pomyslnými podnikateli, dvořany a vojenskými veliteli. 

Základ rytířské kultury spočíval ve válečné nadvládě šlechty. Už během raného středověku za panování Karla Velikého na přelomu 8. a 9. století se začaly formovat družiny těžce ozbrojených jezdců: Nejenže ochraňovali mocné vládce, ale panovníci jim zároveň svěřovali správu části svých území. Z přidělených oblastí se postupem času stala tzv. dědičná léna, přičemž leníci za odměnu slíbili svému pánovi věrnost a bojovali za něj při obraně jeho říše, stejně jako v útočných taženích.

Panovníci a poddaní

Vznikl tak feudální systém (z latinského „feudum“ neboli „léno“), v němž jednotlivá území patřila dvěma vlastníkům – jednak králi, císaři či knížeti jakožto vrchnímu vládci, jednak šlechtici čili leníkovi. Pokud měl leník dost velké území, mohl jej zas rozdělit dalším, menším leníkům, takže vznikal hierarchický systém vlády, pro středověk typický. V něm pak byly položeny základy důležité rytířské ctnosti, tedy věrnosti leníka vůči pánovi. 

Skuteční rytíři se z těžkých jezdců stali zhruba v průběhu 12. století na křížových výpravách. Tehdy se totiž zástupy ozbrojenců vydaly za dobytím Kristova hrobu, a aby se bojovníci mezi sebou rozeznali, začali používat rodové barvy či první heraldická znamení na štítech a varkočích (barevných přehozech přes zbroj). Zmíněné výpravy daly navíc jejich do té doby čistě zištnému bojovému snažení ideový základ, takže se jezdci mohli považovat za vojáky Kristovy, kteří jedou splnit vznešený úkol. Ve skutečnosti mnoho z nich motivovala především kořist a ctižádostivost, ale svaté ideály to lehce skryly.

Elita bitevního pole

Rytíři se nicméně vždy považovali především za válečnickou elitu, takže si do svých rituálů a vznikající kultury nechtěli od náboženských prelátů nechat moc mluvit – nebo jen v omezené míře. Církev však na odpor nedbala: Ostatně právě na křížových výpravách vznikl pojem „miles Christi“ neboli „voják Kristův“, který se ovšem vztahoval především k templářům, johanitům a německým rytířům. Právě zmíněné řády vznikly mísením rytířské kultury a křesťanských ideálů, zvýrazněných mnišskými pravidly. 

Světské rytířstvo fungovalo na zcela jiných základech: Anglický duchovní a filozof Jan ze Salisbury se snažil popsat obřad vstupu do rytířského stavu tak, že bojovníci symbolicky získají od svého pána v kostele meč, který zvednou z oltáře. Daný akt je měl na rozdíl od běžných vojáků zavazovat k vyšším morálním kvalitám. „Úkolem pravidelného rytířstva je ochraňovat církev, bojovat proti věrolomnosti, ctít klérus, chránit slabé před příkořím, zajistit mír v zemi a – jak káže přísaha – neváhat prolít krev za své bratry a v případě potřeby za ně položit život,“ tvrdil Jan ze Salisbury.

Nečekaný spojenec

Jenže jeho myšlenky se železným jezdcům příliš nezamlouvaly. Nehodlali poslouchat pátery, kteří jim kázali, kdy mají bojovat a kdy ne. Církev však nakonec našla nečekaného spojence v rytířských eposech, které se začaly šířit právě ve 12. století a šlechtice zajímaly daleko víc než teologická kázání.

TIP: Tucet tváří Robina Hooda: Pravda o sherwoodském zbojníkovi

První z eposů, Píseň o Rolandovi, vznikl zřejmě už v 11. století a popisuje hrdinskou smrt jednoho z družiníků Karla Velikého, který zemřel roku 778 v Roncevalském průsmyku v Pyrenejích při nenadálém útoku Saracénů. Je lhostejné, že ve skutečnosti se příhoda odehrála úplně jinak a útočníky byli křesťanští Baskové. Poselství o sebeobětování Rolanda ve službě pánovi v boji s nevěřícími je naprosto zjevné. 

Ve 12. století pak přibyla Píseň o Cidovi a zejména artušovské romány Chrétiena de Troyes a Geoffreyho z Monmouthu. Legendy o rytířích kulatého stolu a hledání svatého grálu si získaly popularitu v celé Evropě a rytířský ideál se pomalu usazoval i v hlavách méně zbožných šlechticů.

Pomáhat a chránit

V románech totiž rytířská morálka nebyla podmíněna čistě náboženskými důvody a mimo jiné zaručovala vstup mezi vyvolenou elitu: Jen ti nejlepší z nejlepších se dokázali za všech okolností chovat správně a přijetí mezi rytíře je k tomu zavazovalo. V eposech se promítal také motiv zastávání se chudých i slabých a s ním souvisela rovněž ochrana žen, za jejichž čest se rytíři museli bít. Artušovské romány proto dostávaly neskrývaný erotický náboj – například v příběhu o Lancelotovi a Ginevře –, který se středověkým šlechticům rovněž musel líbit víc než mravokárné kněžské poučování.

Dokončení: Rytířská kultura: Nevyhnutelný pád zastaralých hrdinů

A tak zápas o kontrolu rytířstva skončil pro církev rozporuplně. Na jednu stranu se jí podařilo vnutit bojovníkům víceméně křesťanské hodnoty, ale na stranu druhou zůstali světští rytíři od jejího vlivu odděleni, pořádali proti její vůli turnaje a také sami rozhodovali, koho přijmou do svých řad. Koncem 12. století pak můžeme spatřit prototypy rytířského chování třeba u slavného Normana Viléma Maréchala či u jeho pána Richarda Lvího Srdce, který se stal vzorem rytířského vládce.

Na rozdíl od Polska či Maďarska proběhlo v socialistickém Československu plošné zestátnění zemědělství a maloobchodu. Například v celé Praze fungovalo koncem roku 1960 již jen 50 soukromých obchodních jednotek, převážně trafik vlastněných invalidy, ponechaných zde „na dožití“. První kroky k tomuto stavu byly učiněny hned v roce 1945, kdy došlo mimo jiné ke znárodnění strategického potravinářského průmyslu. Měl vyhladovělé poválečné republice, v níž vázlo zásobování potravinami, které byly stejně jako za války na lístky, zajistit dostatek jídla.

Roku 1947 přestala do Československa proudit humanitární pomoc OSN v rámci akce UNRRA, Gottwaldova vláda se odmítla zapojit do amerického Marshallova plánu obnovy zdevastované Evropy a sovětská obilní injekce po neúrodě způsobené suchem byla jednorázovým politickým gestem, nikoliv systémovým opatřením.

S prázdnou taškou

Ačkoliv mnoho obyvatel slavilo státní převrat v únoru 1948 jako poslední překážku před cestou k šťastným zítřkům, ani funkcionáři KSČ nebyli schopni a ochotni zajistit plynulé zásobování a odstranit takzvané lístkové hospodářství. Vládnoucí komunisté sice nezrušili ministerstvo vnitřního obchodu či ministerstvo výživy (potravinářského průmyslu), jenže v éře vrcholného stalinismu let 1948–1953 měl přednost těžký a zbrojní průmysl.

Na třetí světovou válku se připravující hospodářství sice zalévalo chřtány imperialistů tunami oceli, ale všední životy jednotlivců trápil nedostatek, který zaznamenal například penzionovaný brněnský úředník a spisovatel Čestmír Jeřábek: „(…) večeřeli jsme opět při svíčkách (…) Zdenka včera přišla z nákupu, nedonesla nic (…) večer oznámilo rádio, že od prvního ledna 1952 budou sníženy příděly potravin a textilií na lístky některým kategoriím obyvatelstva (mj. pensistům a ženám v domácnosti)“.

Konec konkurenčního prostředí, zavírání malých obchodů, málo flexibilní centrální plánování, přesun obchodníků do továren a příchod nezkušených, málo motivovaných a nestíhajících náhrad vedl k znatelnému poklesu kvality nabízených služeb a zúžení sortimentu. Propaganda se katastrofální stav snažila svést na původní majitele obchodů, neboť zejména ti starší někdy mohli v provozovnách zůstat. Úpadku potravinářské výroby a obchodu měla zabránit například povinnost vést knihu přání a stížností zákazníků, později se postupně obnovovaly zemědělské trhy, kde především družstva směla prodávat své přebytky.

Stalinistické třídní hledisko diskriminovalo „bývalé lidi“: osoby samostatně výdělečně činné potravinové lístky nedostávaly a musely nakupovat na volném trhu, kde bylo třeba máslo pětkrát dražší.

Rychlé občerstvení v paláci Koruna v roce 1963 (foto: ČTK)

I na nejlepších adresách v centrech měst byly zřizovány podniky určené dělníkům, levné bufety a uzenářství, přičemž specifickou roli hrály podniky rychlého občerstvení s částečně samoobslužným prodejem (takzvané automaty), z nichž největším se stala pražská Koruna s proslulými koktejly.

Ze Sovětského svazu přišel trend vytváření obchodních středisek se širokým sortimentem a velmi dlouhou dobou prodeje, avšak růst velikosti provozoven a zároveň zmenšování jejich počtu nepředstavoval specifikum sovětského bloku – probíhal například (i když za dost odlišných podmínek) také ve Vídni. V Československu byl tento trend již po válce prezentován coby definitivní rozchod s kapitalismem a start skutečně moderního prodeje v prostorných, světlých a hygienických obchodech.

Maso bude zítra

Teprve opatrná destalinizace po smrti Stalina a Gottwalda v březnu 1953 situaci postupně zlepšila, ačkoliv problémy s poloprázdnými obchody se opakovaně vracely například při zásobovacích potížích v roce 1961, způsobených nákupní horečkou v době berlínské krize a hroutící se třetí pětiletky.

Obecně rétoriku studené války střídal pomalý přesun k socialistickému konzumerismu, který lze zjednodušeně popsat jako zlepšení zásobování, mírné snižování cen a zvyšování mezd a zrušení lístkového hospodářství. Třídní hledisko ovšem nezmizelo, preferována měla být v první řadě centra těžkého a důlního průmyslu, kam bylo v případě potřeby posíláno zboží i z jiných míst republiky. Také proto se některé zemědělské oblasti musely smiřovat s trvalým nedostatkem masa či vajec, byť se po dokončení kolektivizace v šedesátých letech poměry na venkově zlepšovaly.

Nejvíce privilegované postavení měla i z důvodu spádovosti milionová Praha (ovšem nižší ve srovnání s hlavním městem Německé demokratické republiky, které bylo přímo konfrontováno s výsledky hospodářského zázraku v Západním Berlíně), kde se v roce 1955 realizovalo skoro 11 % z celkového prodeje potravin v republice. V případě ovoce šlo například až o 19 %, u kávy o 25 % a u drůbeže dokonce o 30 % celostátního prodeje, naopak méně než jinde se v české metropoli spotřebovalo „jídla chudých“ – tedy chleba a lihovin.

Svou roli v tom hrál za stalinismu netušený příliv statisíců turistů (včetně těch ze Západu). Praha se měla stát výkladní skříní československého socialismu, a tak zejména v centru bylo otevřeno přes sedmdesát přednostně zásobených prodejen (v ČSSR bylo takových podniků celkem 345), kde bylo možné koupit proslulé potravinářské speciality jako pražskou šunku nebo špičkové druhy českého piva.

Ani metropole se nestala jakýmsi ostrovem dostatku, když například v roce 1959 pracovníci Ústředního národního výboru „přímo u dodavatele prováděli operativní zásahy a dirigovali přísun vajec do klíčových prodejen a provozoven Restaurací a jídelen, zvláště těch se zahraničními hosty“, což dokládá rostoucí váhu konexí konkrétních funkcionářů při distribuci potravin pro „jejich“ region. Kontakty a osobní vliv hrály roli i na straně konzumentů, neboť socialistická rodina většinou neměla problém potraviny zaplatit (to se týkalo spíše průmyslového zboží), ale sehnat je.

Luxusní domácí i zahraniční zboží v bratislavském tuzexu, otevřeném roku 1957 (foto: ČTK)

V uvedeném roce 1959 v pražských obchodech chybělo především vepřové maso a sýry, nakupující nemohli sehnat luštěniny (zájemci nakupovali čočku v Tuzexu), mléčné konzervy, povidla, mák, arašídy, sterilované okurky nebo populární smetanovo-tvarohový krém Pribináček, ale možná překvapivě i cibuli či zelí, jejichž pěstování bylo náročnější na lidskou práci.

Režim své úsilí uspokojit zákazníky soustřeďoval primárně na předvánoční období, neboť oficiální ideologie po roce 1948 raději podporovala konzumního ducha Vánoc na úkor toho křesťanského – například tropické ovoce se v padesátých letech do Československa dováželo prakticky jen před vánočními svátky. 

Éra samoobsluh

Ani obrovský boom samoobsluh s potravinami (první byla otevřena v roce 1955 na Žižkově a v roce 1970 jich v ČSSR fungovalo již přes 10 tisíc), který opět zažívali jak například východní Němci, tak Rakušané, problémy s potravinami nevyřešil. Výpadky dodávek byly na rozlehlých regálech vidět víc než u pultového prodeje, průmysl nebyl schopen zajistit dostatek obalů a chladících zařízení a zákazníci si stěžovali na neochotný personál, například v anonymním článku Občané a občanky, poslužte si sami (1957). 

Intenzivně budovaná nová sídliště se časem neobešla bez místní samoobsluhy, byť většinou přetížené a postavené s velkým zpožděním. Jiné propagované nové formy distribuce se příliš neuchytily. Například nákup s donáškou, který se údajně velmi osvědčoval v Sovětském svazu, narážel na příliš vysokou cenu nabízené služby a nedostatek pracovních sil.

V první československé samoobsluze na pražském Žižkově se zboží ukládalo do vozíků na kolečkách podobně jako dnes (foto: ČTK)

Technooptimisté si hodně slibovali od zavádění prodejních automatů bez lidské obsluhy, ty však skomíraly následkem nedostatku údržby i problémů se zásobováním. Prodejny a výrobny polotovarů, další novinka s problematickými výsledky, měly pomoci především stále více zaměstnaným ženám. Podle historika Martina France tyto podniky přispěly k rozšíření smaženého sýra. Sýr za socialismu patřil mezi dotované potraviny, takže například ve srovnání se stejným množstvím masa vyšel daleko levněji.

Stálice domácích regálů

Podle expertů se měla nedílnou součástí socialistického životního stylu stát zdravá a vyvážená strava. Ve skutečnosti podobu jídelníčku často předurčoval stav zemědělské produkce a zásobování, kdy třeba v případě nadúrody jablek zdůrazňovala propaganda jejich prospěšnost. Do výživové politiky silně zasahovala potravinářská lobby i laické názory členů nejužšího stranického vedení, které odpovídaly spíše představám typickým pro proletářské prostředí – první tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Antonín Novotný si někdy i v poledne vystačil s 15 dkg tlačenky, kusem salámu, rohlíky a chlebem. 

Rudé elity ovšem měly přístup k jinak nedostupným požitkům a privilegované vrstvy nakupovaly zahraničí zboží za bony v obchodech Darex, od roku 1957 Tuzex. V témže roce byl na Václavském náměstí naproti Národnímu muzeu otevřen Dům potravin, nejexkluzivnější potravinářský obchod s restaurací v zemi otevřený pro širokou veřejnost, kde bylo možné sehnat i „tuzexové jídlo a pití“. Jeho prvním ředitelem se stal bývalý zaměstnanec firmy Kuklík a vedoucí velkoprodejny č. 1 v ulici Na Příkopě (dříve Lippert) Karel Pikola.

Sortiment čítal tisíce domácích i zahraničních potravin, lahůdek a cukrovinek a uváděly se zde do prodeje veškeré novinky, například Majolka (průmyslově vyráběná majonéza, jež přispěla k popularitě vánočního bramborového salátu), Glutasol (suché polévkové koření), Jesenka (kondenzované slazené mléko v tubě), Laktino (sušené mléko) či Kalorka (ovesná sladká ochucená kaše).

TIP: Slavné československé nealko nápoje: Co jsme pili za socialismu

Dům poskytoval i dodávkovou službu, kterou v roce 1966 využívalo až 500 stálých zákazníků. Několikapatrová prodejna byla zvláště před svátky přecpána, ačkoliv se zde lahůdky díky výjimce prodávaly za vyšší ceny, než určovaly státní normy. Otevření Domu potravin symbolizovalo obnovu přijatelnosti jistého luxusu a jeho zaměstnanci organizovali i nejrůznější spotřebitelské akce. Ženy zde například mohly soutěžit o nejlepší domácí pečivo a pro opačné pohlaví probíhala akce Muži vaří večeře.