Některé potraviny jsou obzvlášť charakteristické tím, že zatímco někdo je nemůže „ani cítit“, jiný na ně nedá dopustit. Na základě genetických studií u jednovaječných dvojčat se prokázalo, že s tím zřejmě souvisejí dědičné vlohy. Vědci již objevili několik genů, které podmiňují naši chuť – včetně toho, jakým způsobem na konkrétní pokrm zareagují mozková „centra odměny“. Například koriandr může některým lidem připomínat mýdlo, a v takovém případě zdědili gen čichových receptorů OR6AS.

TIP: Vůně chutí a chuť vůní: Čichové receptory máme i na jazyku

Geny rovněž zodpovídají za to, zda v pokrmu dokážeme vnímat hořkou složku způsobenou proteinem fenylthiokarbamidem: Vyskytuje se například v zelí či kapustě, ale zhruba třetina Evropanů daným genem nedisponuje, tudíž nahořklé tóny brukvovité zeleniny nerozpoznají.

Když inspektoři pražské neuniformované stráže Veselý a Louda prováděli 19. září 1925 namátkovou kontrolu v Lidové kavárně ve Staroměstské pasáži vedoucí z Perštýna na Uhelný trh, byli upozorněni na neznámého mladého muže, který prodával dámské šperky. Jak k nim přišel?

Totožnost pachatele

Muž u sebe neměl žádné doklady. Prohlásil, že se jmenuje Jaroslav Heger a narodil se 10. února 1894 v Moravské Ostravě. K ověření totožnosti byl předveden na policejní ředitelství. Při osobní prohlídce se u něj našla náprsní peněženka, ve které bylo 1 000 Kč a 6 polských zlotých. V kapsách měl dvoje stříbrné hodinky, 6 zlatých prstenů, stříbrný řetízek, dvě peněženky, nůžky, ostře nabitý browning, 19 náhradních nábojů a dva lístky z úschovny na Wilsonově nádraží na koš a batoh. Na dotaz policie, kde vše vzal, tvrdil, že věci našel v koši, který údajně odcizil právě na Wilsonově nádraží.

Tam však žádná krádež hlášena nebyla, inspektoři proto obě zavazadla vyzvedli. V batohu se nacházel ženský kostým. Na koši byl lístek s adresou: „Pan Josef Šafařík, Hrádek, pp. Bohdaneč u Pardubic“ a v něm ženské prádlo, různé potřeby a dopis. V listě adresovaném „Pepovi“, oznamovali „Jindra a Máňa“, že jedou načerno přes hranice. Ať je nikdo nečeká, protože se již nevrátí. Vinu za útěk svalovali na své rodiče, neboť nechtěli svolit k jejich sňatku.

Policisté se telefonicky spojili s četnickou stanicí v Bohdanči. Velitel, vrchní strážmistr Josef Koros, sdělil, že se zřejmě jedná 33letého Jindřicha Bažanta ze známé patricijské rodiny z Pardubic a jeho 22letou sestřenici Marii Šafaříkovou. Oba odjeli 18. srpna 1925 na kolech na výlet, 4. září poslali domů pohlednici ze Slovenska a potom už o sobě nedali vědět. Velitel četnické stanice dále sdělil, že uvedeného Bažanta hledají, protože na neznámé místo zavlekl praktikantku Josefu Pavelkovou, která byla zaměstnaná v obchodě Bažantových rodičů, a navíc se dopustil pokusu o úkladnou vraždu. Dne 17. září na cestě do Hulic vystřelil na bývalou služku z domácnosti jeho rodičů Boženu Říhovou, poté ji udeřil kladivem a nakonec ženu polil benzinem a zapálil. Říhová však jeho útok přežila.

Jeden ženich, dvě nevěsty

Totožnost údajného Hegera odhalil detektiv Louda malým trikem. Vstoupil do jeho cely a zavolal: „Bažante!“ Muž seskočil z pryčny a postavil se. Okamžitě si uvědomil, že je konec, a potvrdil svoji identitu: Jindřich Bažant. Nato byl případ předán na „čtyřku“, čtvrté bezpečnostní oddělení pražského policejního ředitelství, kde si jej převzal vrchní komisař Alois Kintner. Při výslechu Bažant zpočátku odmítal vypovídat, ale nakonec se přiznal k pokusu o vraždu Boženy Říhové. K Šafaříkové a Pavelkové uvedl, že je převezl přes hranice ke známé do polské části Těšínska. 

Další den začal předstírat choromyslnost. Na položené otázky odpovídal jednotvárně. Přivolaný policejní lékař MUDr. Ambrož po prohlídce konstatoval, že pouze simuluje. K večeru se Bažant „umoudřil“ a 21. září přiznal: Se sestřenicí Marií Šafaříkovou se seznámil v roce 1923 a po roce a půl se s ní začal důvěrně stýkat. Marie tehdy bydlela u Bažantů a od prázdnin 1924 opět doma v Hrádku u Bohdanče. Přestože ani jedni rodiče této známosti nepřáli, Bažant za Šafaříkovou denně dojížděl. Marii měl prý upřímně rád a považoval ji za svou budoucí ženu.

Vztah s Josefou Pavelkovou a Boženou Říhovou byl jen přátelský, i když s oběma udržoval intimní poměr. Vše se zkomplikovalo, když mu Říhová vyčetla, že ji nakazil pohlavní chorobou. Požadovala po něm kvůli tomu 7 500 Kč. Jelikož jí peníze hned nevyplatil, podala na něj u krajského soudu v Chrudimi žalobu na náhradu této částky. Ve chvíli, kdy se Bažant od svého advokáta dozvěděl, že spor s Říhovou nemůže vyhrát, a Pavelková s Šafaříkovou stále intenzivněji naléhaly na uzavření sňatku, který jim sliboval, rozhodl se vyřešit své románky násilným odklizením milenek.

Smrt v Tatrách

Nyní musela policie Bažantovu výpověď potvrdit, nebo vyvrátit. Vyšetřování začalo pátráním po mrtvolách Šafaříkové a Pavelkové. Obě podle pachatele našly smrt na Slovensku, proto se pražské policejní ředitelství obrátilo o pomoc na tamější policii. Bažant na mapě označil místo, kde ukryl tělo první z dívek. Protože se je však nepodařilo najít, byl podezřelý eskortován od zemského trestního soudu do slovenské Štrby. Odtud Bažant dovedl soudní komisi ke skupině kamenů, kterou označil jako hrob Marie Šafaříkové. Pod balvany, z nichž některé vážily až 80 kilogramů, se skutečně našlo její tělo. Marie byla oděná pouze do spodních, takzvaných reformních kalhot pod kolena a košile, na hlavě a rukou měla stopy popálení. Při pitvě byl zjištěn nad pravým uchem jeden otvor po kulce a směrem k čelu druhý. 

V okolí Žabích jezer soudní komise současně hledala tělo druhé dívky, Josefy Pavelkové. Přestože se zúčastnil nejen Bažant, ale i četníci ze Starého Smokovce a Spišské Soboty, pátrání bylo bezvýsledné. Pachatel se vymlouval, že ztratil orientaci. Ve věznici v Ružomberku předtím před spoluvězni prohlásil, že za žádnou cenu neprozradí, kde se tělo Josefy nachází. Avšak brzy přišla z Trenčína zpráva, že z řeky Váhu byla vylovena mrtvola ženy, na kterou se hodí popis Pavelkové.

Tělo objevili 29. září rybář Jan Šárka a medik Vrba. Hrůzný nález oznámili strážmistrovi Čeňku Šmehlíkovi. Ten zjistil, že mrtvola jeví známky násilné smrti. Začernalá, znetvořená tvář ženy byla již v rozkladu. Provedená pitva zjistila ránu nad levým okem, v níž zůstala část projektilu. Na rozbité spodině lebeční se nacházela druhá díra po výstřelu, v níž také ulpěla část střely. Mimo to pitva odhalila, že zesnulá byla v šestém nebo sedmém měsíci těhotenství. Začátkem listopadu přijel tělo identifikovat František Pavelka, otec pohřešované Josefy. Prohlásil, že se jedná o jeho dceru.

Přetvářka před soudem

Soudní znalci z lékařského oboru popsali rovněž zranění Boženy Říhové, poslední z Bažantových obětí. Zjistili tržnou ránu na hlavě, která pronikala až k lebeční kosti a několik menších, mírně krvácejících poranění. Vstřel nalezli na levé tváři a na masité části stehna, na dalších částech těla pak popáleniny. Jednalo se jednoznačně o těžké ublížení na těle – nástroj útočníka mířil primárně proti částem těla, jejichž poranění je spojeno s ohrožením života. Říhová se od 17. září do 24. listopadu léčila v nemocnici. Její zranění zanechalo trvalé následky jako bolesti hlavy, jizvy po popáleninách nebo pocit otupělosti. V dásni jí zůstal zbytek střely.

Na základě uvedených šetření vrchní státní zástupce Milan Kořán, který zastupoval žalobu, obvinil Jindřicha Bažanta ze zločinu dvojnásobné vraždy podle § 278 uherského trestního zákona, ze zločinu nedokonané úkladné vraždy dle § 8, 134 a 135 č. 1 trestního zákona, z přestupku proti § 36 zbrojního patentu, přestupku proti bezpečnosti těla dle § 431 trestního zákona a z přestupku falešného hlášení dle § 320 c trestního zákona. Přelíčení bylo zahájeno 29. dubna 1926 u porotního soudu v Kutné Hoře. Avšak záhy došlo k odročení jednání. Obžalovaný mlčel a tvářil se jako pomatený. Soudní lékaři se nemohli vzhledem ke krátkodobému pozorování vyjádřit k otázce jeho příčetnosti. 

Bažant byl proto převezen do pražského ústavu choromyslných k prozkoumání duševního stavu. Líčení mohlo pokračovat teprve 7. října, protože soudní lékař, profesor Vladimír Slavík, shledal obviněného zcela příčetným: „Bažant chce působit dojmem těžce nemocného, je sice sešlý, plně však způsobilý sledovat a zodpovídat se z činů, které se mu kladou za vinu. Není duševně chorý a byl duševně normální i v době, kdy se dopustil trestných činů.“ Po výslechu znalců pokračovalo jednání čtením svědeckých výpovědí a po nich již následovaly výslechy svědků. 

Konečný verdikt

Když soudní jednání skončilo, odebrala se porota k poradě. Zájem veřejnosti o rozsudek byl ohromný. Zaplnila se nejen soudní síň a chodby soudní budovy, ale lidé naslouchali i pod okny. Po 17 minutách byl vynesen verdikt. Porotci se na hlavní i dodatkové otázky shodli na kladné odpovědi: vinen. Potom se odebral k poradě soud. Jeho rozsudek uznal Jindřicha Bažanta vinným ve všech bodech obžaloby. Byl odsouzen ke ztrátě občanských práv a byl mu vyměřen trest smrti.

Bažant přijal verdikt poroty a rozsudek apaticky. Jeho obhájce Rosenberg podal proti rozsudku zmateční stížnost. Nejvyšší soud v Brně za předsednictví prezidenta Augustina Popelky ji 20. ledna 1927 zamítl jako neodůvodněnou a rozsudek v plném znění potvrdil. Udělení milosti prezidentem republiky nebylo doporučeno, a proto žádosti podané Rosenbergem nebylo vyhověno.

Poslední noc strávil Bažant v cele číslo 1, kterou celou noc střežili vězeňští dozorci a četník. K poslední večeři měl porci řízků s bramborovým salátem, kterou zapil plzeňským pivem. Zbytek noci kouřil jednu cigaretu za druhou a hovořil s dozorci a správcem věznice oficiálem Snížkem. Poprava se konala 28. června 1927 v 7 hodin ráno na prvním nádvoří vězeňské budovy v Kutné Hoře. Zájem veřejnosti byl jako vždy při takovéto příležitosti ohromný, k popravě však bylo vydáno pouze 20 lístků – zástupci advokátní komory a tisku. Ostatní zájemci se shromáždili kolem budovy v naději, že se tam dozvědí alespoň něco málo o průběhu exekuce.

Na šibenici

Krátce před sedmou se dostavila soudní komise: vrchní radové Lešovský a Čapek, rada Krejčí, zapisovatel Hátl, státní zástupce Milan Kořán a lékař Jägr. Za okresní politickou správu byli přítomni Vašák a Skalička. Jakmile začala bít celá, vyšel odsouzenec za doprovodu vězeňského lékaře Demartera, správce Snížka a tří dozorců na dvůr. Vrchní rada Lešovský oznámil, že Jindřich Bažant byl rozsudkem krajského soudu v Kutné Hoře odsouzen k trestu smrti provazem, a jelikož mu prezident republiky neudělil milost, bude poprava provedena.

TIP: Václav Mrázek: Jeden z nejhorších sériových vrahů v dějinách Československa

Poté byl Bažant odevzdán mistru popravčímu Leopoldu Wohlschlägerovi. V 7 hodin a 5 minut předstoupil Wohlschläger před prezidenta soudního dvora, aby mu sdělil: „Pane prezidente, hlásím poslušně, že jsem exekuci vykonal.“ V 7 hodin a 7 minut MUDr. Jäger konstatoval, že Bažantovo srdce přestalo tlouct a nastala smrt. Mrtvola byla podle zákonných předpisů ponechána hodinu na šibenici. Pak byla sejmuta, vložena do rakve a na přání rodičů odvezena do Pardubic ke zpopelnění.

Lidé jsou již déle než 20 let trvale přítomni ve vesmíru mimo planetu Zemi. Pokud vám tato zpráva nepřijde dost sci-fi vězte, že na palubu Mezinárodní vesmírné stanice byli nedávno „teleportováni“ lidé. Konkrétně šlo o letového chirurga NASA Josefa Schmida a Fernanda De La Pena Llaca ze společnosti AEXA Aerospace a jejich týmů. Na Mezinárodní vesmírné stanici se loni v říjnu objevily jejich hologramy, které si popvídaly s astronautem ESA Thomasem Pesquetem. Událost tak trochu připomíná scénu z paluby hvězdné lodi USS Voyager a startrekovou postavu Doktora – počítačového programu s holografickým rozhraním v lidské formě.

Hologramy na oběžné dráze 

Mezinárodní vesmírná stanice sice ještě není hvězdná loď ze světa Star Treku, i tak ale jde o významný pokrok, který posouvá komunikaci mezi astronauty na vesmírných misích s lidmi na Zemi na novou úroveň. Při experimentu byla využita kamera Microsoft Hololens Kinect a software společnosti AEXA. Výsledkem byly kvalitní 3D modely lidí přenášených na palubu ISS a jejich rozhovor s astronautem působil, jako by se bavili tváří v tvář. Jde o technologii „holoportace“, s níž přišla před 6 lety společnost Microsoft.

TIP: Na palubě ISS přivítají robotického společníka s umělou inteligencí

Schopnost „teleportovat“ lidi na palubu orbitálních stanic a kosmických lodí otevírá nové možnosti pro astronauty, pokud jde o lékařské či psychologické zákroky, výzkum nebo i setkání s blízkými osobami. Jak potvrzuje Schmid: „Je to naprosto nový způsob komunikace na ohromné vzdálenosti. A současné také zbrusu nový způsob lidské přítomnosti ve vesmíru.“

Podle Schmida naše fyzické tělo sice v takovém případě není v kosmickém prostoru fyzicky přítomno, ale osoba jako entita tam nepochybně přítomná je. Schmid a jeho společníci se stali prvními lidmi, kteří byli tímto způsobem „přeneseni“ či „holoportováni“ mimo Zemi. Dalším krokem by mělo být spojení této technologie s rozšířenou realitou.

Kakapo soví (Strigops habroptila) je jeden z nejvzácnějších papoušků na světě, který přežívá na několika ostrovech Nového Zélandu, zbavených introdukovaných savčích predátorů. Dosahuje výšky kolem 60 centimetrů, váhy až 4 kg, takže je největším a nejtěžším papouškem na světě, a neumí létat. I proto si hnízdo nestaví v korunách stromů, ale ve vyhrabané noře. Ven vylézá především v noci a potravu nehledá zrakem jako většina ptáků, nýbrž čichem.

Kakapo se ocitl na pokraji vyhubení poté, co lidé dovezli na Nový Zéland kočky, psy a potkany. Zdivočelí psi a kočky loví i dospělé ptáky, potkani jim loupí vejce a zabíjejí mláďata. Ochránci přírody poslední kakapy odchytali a odvezli je na ostrůvky, kam nebezpeční vetřelci ještě nepronikli. Snažili se připravit vzácným ptákům co nejlepší prostředí, ale záchrana papoušků se přesto nedařila. Z vajec se líhli v drtivé většině samečkové. Vědci však potřebovali přednostně samičky, které by snášely vejce a plodily další potomstvo.

Dcery jen v časech nouze

Klíčem k odhalení příčiny tohoto vývoje bylo detailní studium života kakapů. Tito nelétaví ptáci žijí v harémech, kde jeden samec ovládá hned několik samiček. O výsadu však musí tvrdě bojovat s dalšími samci. Kakapové spolu soupeří nejprve hlasem a vydávají zvláštní hluboký zvuk, kterým se vzájemně trumfují. Pokud se zápolení nerozhodne akustickým měřením sil, pustí se samci kakapů do rvačky, ve které jde nejednou o život. Čím větší a silnější je samec, tím lepší jsou jeho vyhlídky na to, že se stane otcem.

Tyto poměry při námluvách mají zajímavý důsledek. V rocích, kdy je nedostatek potravy, snášejí samičky vajíčka, z kterých se klubou především dcery. Naopak, když se urodí dostatek plodů, jimiž se kakapové živí, kladou vykrmené samice vajíčka, z nichž se klubou v drtivé většině samci. Při dostatku potravy může samice uložit do vejce hodně živin a pomáhá tak synovi k vydatnějšímu růstu. Tím mu zajistí i lepší vyhlídky, že v budoucnu ovládne harém samic. V chudých letech by samičky přiváděly na svět jen outsidery, kteří by dožili jako staří mládenci bez potomstva. Pak je lepší zplodit dcery, které v harému vždycky nějaké potomky na svět přivedou.

Nepříznivý vývoj v poměru pohlaví zachraňovaných kakapů tedy mělo na svědomí vydatné krmení. Samice na něj reagovaly jako kdyby zavládlo období hojnosti a jako o závod plodily syny. V dalších letech proto vědci podrobili samice tvrdé dietě. Papoušci se nechali ošálit a v domnění, že přišlo období nouze, plodili dcery. Díky tomu se začala populace kakapů utěšeně rozrůstat.

Správný či možná spíše vhodný výběr jména pro dítě je důležitější, než by se mohlo zdát. Ostatně řada výzkumů opakovaně prokázala, že už od útlého školního věku čelí děti ze strany spolužáků i učitelů různému zacházení – byť zřejmě ne vždy zcela vědomému – podle toho, jak se jmenují. Tak jako v mnoha jiných oblastech, lze i výběr jména svěřit do rukou odborníků. 

Jednou z nich je i třiatřicetiletá Taylor A. Humphreyová z New Yorku, která se již léta živí tím, že rodičům pomáhá vybrat nejvhodnější jméno pro jejich dítko. Služby Taylor nejsou zrovna levné – svým klientům účtuje od 1 500 až do 10 000 dolarů (33 až 220 tisíc korun). Výsledná sazba se odvíjí od náročnosti poptávaných služeb – od základní telefonické konzultace na základě dotazníku, až po komplexní genealogické šetření. Výsledkem je vždy seznam jmen a doporučení, proč které jméno zvolit.

K netradiční profesní dráze se Taylor dostala oklikou. Po absolvování univerzity si vyzkoušela řadu zaměstnání, včetně psaní scénářů. Už tehdy se jí jevil jako nejnapínavější proces výběru jmen pro své postavy. Později se se svou vášní svěřila sociálním sítím. Ohlas, který její poradenství na internetu vyvolalo, ji pak přivedl na myšlenku stát se profesionální návrhářkou jmen.

TIP: Indonéskému chlapci dali rodiče jméno Google. Má mu to usnadnit život

A jak vlastně výběr vhodného jména probíhá? Na začátku celého procesu je vždy průzkum zahrnující pátrání v databázích sociálního zabezpečení nebo třeba ve filmových titulcích. Svou váhu mají také aktuální trendy – například jména spojená s katastrofami (Katrina, Isis) nejsou dnes u Taylořiných zákazníků příliš populární, stejně jako jména technologických služeb (Alexa, Siri). Klientela návrhářky je velmi pestrá – nejčastěji se setkává s rodiči, kterým dochází inspirace u třetího nebo čtvrtého miminka, její služby ale využívají i rodiny pyšnící se předlouhým rodokmenem.

Z výsledků studie publikované v magazínu Nature vyplývá, že mozek je díky psilocybinu „pružnější“. Látka funguje jinak než běžná antidepresiva, a to i několik týdnů po užití. Podle britských vědců zjištění naznačují, že psilocybin by mohl být vhodnou alternativou léčby deprese. Autoři studie tvrdí, že vzorce mozkové aktivity při depresi bývají strnulé a omezené. Halucinogen by mohl pomoci mozku vymanit se z této rutiny způsobem, který tradiční terapie neumožňují.

Lepší než antidepresiva

„Tato zjištění jsou důležitá. Poprvé zjišťujeme, že psilocybin působí jinak než běžná antidepresiva, a to tak, že mozek je pružnější a proměnlivější a méně se utvrzuje v negativních vzorcích myšlení spojených s depresí,“ uvedl David Nutt, který vede centrum pro výzkum psychedelik na londýnské vysoké škole Imperial College. „To potvrzuje naše původní předpoklady, že psilocybin by mohl být skutečnou alternativou při léčbě depresí,“ dodal vědec.

„Účinek pozorovaný u psilocybinu je konzistentní ve dvou studiích týkajících se zlepšení stavu lidí a nebyl pozorován u běžných antidepresiv,“ dodal hlavní autor studie Robin Carhart-Harris, který nyní působí na univerzitě v San Francisku, ale dříve vedl britské centrum pro výzkum psychoaktivních látek.

Psilocybin je jednou z řady psychoaktivních látek, které se zkoumají jako potenciální léčba psychických poruch. Nové poznatky vycházejí z analýzy snímků mozku asi 60 osob léčených s depresemi. Tým se domnívá, že se mu podařilo odhalit, jak halucinogen získávaný z lysohlávek působí na mozek. Lidé, kteří reagovali na terapii psilocybinem, vykazovali zvýšenou mozkovou konektivitu nejen během léčby, ale i tři týdny po ní. Tito lidé také uváděli zlepšení své deprese.

TIP: Klinický test s psilocybinem potvrdil bezpečnost skupinové psychedelické terapie

Autoři studie nepozorovali podobné změny v mozkovém propojení u osob léčených běžným antidepresivem, což naznačuje, že psychoaktivní látky působí při léčbě deprese jinak. Podle týmu je výzkum slibným pokrokem v léčbě psilocybinem, účinky látky byly potvrzeny ve dvou studiích. Autoři nicméně upozorňují, že pacienti s depresí by se rozhodně neměli navzdory povzbudivým zjištěním pokoušet o samoléčbu pomocí lysohlávek.

Jen málokterý archeologický nález vzbudil tolik očekávání, emocí a otázek, jako mechanismus z Antikythéry. Záhy po jeho objevu v roce 1902, ve vraku římské lodi, která se potopila v prvním století před naším letopočtem u řeckého ostrova Antikythéra, bylo jasné, že jde o něčo zvláštního.

Tajemství z Antikythéry

Kolem mechanismu se vyrojila celá řada teorií, které nabízely více či méně uvěřitelná vysvětlení o jeho původu. Postupně se ukázalo, že jde o velmi důmyslné, ale nikterak magické zařízení, které sloužilo k předpovídání pozic Slunce, Měsíce a planet, stejně jako zatmění Měsíce a Slunce. Je to vlastně ručně poháněný analogový počítač, nejstarší svého druhu. Přesto o něm stále zjišťujeme nové věci a tato dávná technologie nás nepřestává překvapovat.

Aristeidis Voulgaris, který vede projekt rekonstrukce mechanismu, společně se svými spolupracovníky nyní určil datum, k němuž byl mechanismus z Antikythéry nastaven.

Počáteční datum je přitom podle vědců klíčové – jde podle nich o datum, na kterém jsou založené všechny další výpočty. „Aby bylo možné použít měřicí přístroj, je před samotnou procedurou měření zapotřebí stanovit pevný referenční bod,“ uvádějí vědci ve své zprávě publikované v akademickém žurnálu PLoS ONE. Stejně jako kalendář potřebuje své počáteční pevné datum, je pevný bod zapotřebí i pro výpočty založené na mechanismu Antikythéry.

Hledání nuly

Badatelé analyzovali konstrukci mechanismu a údaje o významných dnech z inkriminovaného období. Nakonec dospěli ke dni 22. prosince roku 178 před naším letopočtem, což je podle nich datum, k němuž byl strojek kalibrován. Jde prý o nejstarší datum, z něhož vycházejí výpočty na tomto mechanismu.

Zmíněné datum přitom nebylo úpně chudé na zajímavé události. Váže se k němu výrazné zatmění Slunce, které trvalo déle než 12 minut, nástup nové měsíční fáze a následující den patřil zimnímu slunovratu.

TIP: Digitální model odkrývá tajemství záhadného „mechanismu z Antikythéry“

Ne všichni odborníci ale sdílejí závěry týmu FRAMe. Například Alexander Jones, historik z Newyorské univerzity, není přesvědčen, že by předkládané závěry obstály v seriózním kompetentním hodnocení a upozorňuje, že pokud by zmíněné nastavení mechanismu platilo, znamenalo by to, že období spojované se sklizní hroznů by připadalo na únor. Nejen profesor Jones tak dává přednost dříve zjištěnému „startovacímu datu“, které bylo v roce 2014 stanoveno na 12. května 204 před naším letopočtem.

Kometu Bernardinelli-Bernstein, známou i pod číselným označením C/2014 UN271, vědci objevili už v roce 2010, teprve nyní ale dokázali vypočítat velikost tělesa pohybujícího se na okraji Sluneční soustavy. Její jádro má průměr přes 130 kilometrů a těleso váží 500 bilionů tun, což je stotisíckrát více než hmotnost běžně pozorovaných komet. Je také zhruba padesátkrát větší než většina dalších známých komet.

Obr z Oortova oblaku

Obří kometa se pohybuje rychlostí přes 35 tisíc kilometrů v hodině a pro Zemi nepředstavuje žádné ohrožení. Ke Slunci se nepřiblíží více než na vzdálenost zhruba 1,5 miliardy kilometrů, což je o něco více než vzdálenost, kterou dělí Slunce od Saturnu. Na tuto vzdálenost se kometa dostane v roce 2031. 

„Vždycky jsme tušili, že tato kometa bude velká, protože je velmi jasná, ačkoli se pohybuje v tak velké vzdálenosti. Nyní jsme to potvrdili,“ uvedl astronom David Jewitt z Kalifornské univerzity.

TIP: Na předměstí Sluneční soustavy: Tajemný Kuiperův pás a Oortův oblak

Kometa Bernardinelli-Bernstein zřejmě pochází z takzvaného Oortova oblaku – mračna asi bilionu dlouhoperiodických komet, které se nacházejí okraji naší Sluneční soustavy za Kuiperovým pásem, přibližně 20 000 až 180 000 AU od Slunce. Kometa Bernardinelli-Bernstein se pohybuje na eliptické dráze a jeden oběh kolem Slunce jí trvá tři miliony let. V jejím nejvzdálenějším bodě se nachází přibližně půl světelného roku od Slunce.

Ve své finální podobě vážil francouzský tank Char B1 celých 28 tun a jeho pohon zajišťoval benzinový šestiválec Renault o výkonu 200 kW (272 koní), který tanku uděloval max. rychlost 28 km/h na silnici při dojezdu zhruba 200 km.

Předchozí část: Obr na hliněných pásech: Francouzský těžký tank Char B1 (1)

Podvozek sestával z pásů vedoucích po celém obvodu boků a poměrně složitého odpružení složeného z celkem 16 pojezdových kol rozdělených mezi čtyři kyvné vozíky. Tři největší kladky byly připojeny každá k jedné masivní vertikální pružině spojené s horizontálním nosníkem. Ten probíhal podél celého trupu a sám byl odpružen čtyřmi listovými pružinami. Celou tuto soustavu kompletně krylo boční plátování.

Přepracovaný velitel

Co do vnitřního uspořádání se tank dělil na motorovou sekci obsahující celou pohonnou soustavu a bojový prostor, ve kterém měla své pozice osádka ve složení řidič, nabíječ houfnice, radista a velitel. Ti pro nástup a výstup užívali dvířka v pravém boku stroje. V zadní přepážce se pak nacházela druhá dvířka vedoucí k chodbičce v motorovém prostoru. Radista disponoval radiostanicí ER53 pro komunikaci morseovkou.

Pancíř měl jednotnou sílu 40 mm po celém obvodu trupu i věže, primární výzbroj tanku tvořila houfnice SA35 ráže 75 mm s hlavní o délce 1,28 metru. Ta mohla užívat jak klasické tříštivotrhavé granáty, tak i protipancéřovou munici s průbojností až 50 mm na vzdálenost 400 m. Střelecký zaměřovač houfnice se nacházel na stanovišti řidiče, který tak kromě svých řidičských povinností fakticky plnil i úlohu střelce. Kanon SA33 ve věži naopak zaměřoval a nabíjel velitel tanku; ten vedle toho musel velet celému vozidlu, což vzhledem k absenci interkomu představovalo nelehký úkol i bez nutnosti zároveň se zabývat i kanonem.

Sekundární výzbroj tvořila dvojice kulometů Châtellerault M1931 ráže 7,5 mm (jeden v trupu, druhý spřažený s kanonem ve věži). Tank standardně vezl 80 kusů munice pro houfnici, 50 granátů ráže 47 mm a celkem 4 800 nábojů pro kulomety.

Postupný vývoj

Vinou zpoždění při náběhu výroby přišel Char B1 do služby v době, kdy jeho pancíř i palebná síla přestávaly ve srovnání s nejmodernějšími zahraničními typy tanků postačovat. Vadila zejména nízká průbojnost kanonu SA33, který se svou délkou hlavně 1,3 m dokázal probít sotva 25 mm pancíře, kritika se ale snesla i na velmi stísněnou věž APX1. V dubnu 1937 tak původní verzi B1 na výrobních linkách vystřídal vylepšený typ označený B1 bis, který se měl stát nejpočetnější variantou.

Nová verze měla pancíř posílený na 60 mm po celém obvodu trupu, místo věže APX1 pak konstruktéři instalovali prostornější věž APX4 s pancířem o síle 55 mm a novým kanonem SA35 ráže 47 mm. Ten díky hlavni prodloužené na 1,5 metru a vylepšenému střelivu dosahoval průbojnosti až 80 mm pancíře na bezprostřední vzdálenost. Výše uvedené modifikace nicméně zvýšily hmotnost tanku na 31,5 tun a od 35. sériového stroje proto B1 bis poháněl benzinový dvanáctiválec Renault o výkonu 229 kW (311 koní).

Komunikace mezi obry

Rychlost i celková mobilita díky tomu zůstaly zachovány, kvůli vyšší spotřebě paliva ale dojezd klesl na zhruba 180 km. Společnost Schneider proto pro B1 navrhla speciální kolový přívěs s cisternou na dalších 800 litů paliva, ten ale u jednotek krátce nato nahradily víceúčelové pásové tahače Lorraine 37L dopravující tankům palivo, munici a zásoby. Na počátku roku 1940 pak obrněnce plošně obdržely nové radiostanice ER53 umožňující klasickou hlasovou komunikaci, zatímco velitelské tanky dostaly radiostanice ER55 s dlouhým dosahem pro komunikaci s divizním velitelstvím.

Finální variantou B1 se měla stát verze B1 ter, jejíž vývoj začal současně s náběhem výroby B1 bis. Servomotor Naeder konstruktéři u nové verze úplně odstranili a houfnice obdržela novou lafetu umožňující odměr 5° na obě strany. Pancíř stroje byl posílen na 70 mm a boční plátování mělo nově klínovitý tvar zvyšující jeho efektivitu. Silnější pancéřování zvýšilo hmotnost na 36,6 tun, pro sériové stroje se proto plánovala i zástavba nového motoru o výkonu 260 kW (354 koní).

TIP: Tank Renault FT: Zastaralá vojenská technika během druhé světové války

Do pádu Francie se nicméně podařilo dokončit pouze tři předsériové prototypy, které se Francouzi v polovině června 1940 pokusili evakuovat po moři do Velké Británie. Loď, která tanky převážela, ale 17. června potopily německé bombardéry u Bordeaux a všechny tři prototypy tak skončily na dně moře.

Dokončení: Obr na hliněných pásech: Francouzský těžký tank Char B1 (3) (vychází v úterý 26. dubna)