Posádku mise Apollo 16 tvořil zkušený velitel John Young, mířící do kosmu počtvrté a k Měsíci podruhé, dále nováčci Charles Duke a Thomas Mattingly, kterého o dva roky dřív na poslední chvíli vyřadili z osudného Apolla 13 kvůli podezření na nákazu spalničkami.

Problémy se objevily už před startem. Astronauti již seděli v kabině, ale centra NASA ještě řešila potíže s gyroskopy rakety. Necelou hodinu před plánovaným časem vzletu však technici z Huntsville v Alabamě doporučili pokračovat. 

Šestnáctka se vydala k Měsíci v neděli po poledni místního času. Horní stupeň Saturnu V vykazoval na parkovací zemské orbitě znaky netěsnosti vnitřních systémů, jeho restart a navedení na dráhu k Měsíci se ovšem bezpečně zdařily. První den mise musel také Duke vyrazit na inspekci lunárního modulu Orion, protože letovou kontrolu znepokojilo hlášení astronautů, že při jeho vytažení z horního stupně Saturnu V pozorovali množství odlétajících částeček hmoty. Nakonec se ukázalo, že šlo jen o zmrzlý nátěr – modul byl v pořádku.

Dva oblety na rozmyšlenou

„Houstone, sladká šestnáctka je v cíli,“ hlásil Young o tři dny později úspěšné zbrzdění letu a dosažení lunární orbity. Následujícího dne se s Dukem přesunuli do lunárního modulu, odpojili se od lodi a připravovali se na přistání. Velitel si pochvaloval: „Jedinou závadou je tady můj skafandr politý pomerančovým džusem.“ Vtípky ho však měly rychle přejít.

Chvíli nato podal totiž pilot vzdalujícího se mateřského plavidla Mattingly znepokojivé hlášení: „Houstone, hlásím závadu. Při použití záložního stabilizačního a řídicího systému kmitá hlavní motor SPS v bočení. Hlavní systém to ale nedělá, ten je OK.“

Motor SPS byl přitom životně důležitý k překonání přitažlivosti Měsíce a navedení lodi na dráhu zpět k Zemi. Kdyby toho nebyl schopen, museli by Young a Duke opět připojit k Apollu lunární modul a použít k návratu jeho přistávací motor. Z výsadku by tak pochopitelně sešlo. Houston rozhodnutí odložil a nařídil oběma plavidlům pohybovat se ve formaci, dokud s Mattinglym nezjistí stav SPS. K dispozici byla také data z letu Apolla 9 kolem Země, kdy se motor důkladně testoval v různých režimech.

„John a Charlie nemohli čekat donekonečna; po pěti obletech Měsíce by se jejich dráha posunula natolik, že už by nedokázali přistát ve vytyčené oblasti,“ vzpomínal šéfastronaut Duke Slayton. Během pouhých dvou obletů mateřské lodi kolem zemského souputníka však technici v Houstonu došli k závěru, že při nasazení záložního řídicího systému by generované vibrace při zážehu SPS neohrozily strukturu Apolla, a dokonce ani výsledek manévru. K Měsíci tak okamžitě směřovalo „Go!“ pro přistání.

Svět bez atmosféry

Lunární modul s Youngem a Dukem nakonec dosedl s šestihodinovým zpožděním oproti plánu, v horské vysočině asi 85 km od kráteru Descartes. Velitel trefil místo poměrně přesně. Na Měsíci pak s Dukem strávili tři dny a podnikli tři výstupy na povrch v celkové délce přes 20 hodin. Instalovali vědecké přístroje, v lunárním vozidle urazili téměř 27 km a v nejrůznějších lokalitách posbírali bezmála 100 kg hornin. 

TIP: NASA řeší dilema: Přišel už správný čas na odpečetění vzorků z Měsíce?

Duke vzpomínal, že intenzita geologické průpravy na Zemi odpovídala doktorátu ze zmíněné vědy. Bohužel se nepotvrdila hlavní teorie o místě přistání Apolla 16 – že tam kdysi dávno řádila aktivní sopka. Mattingly mezitím prováděl globálnější průzkum Měsíce z oběžné dráhy pomocí kamer a vědeckých přístrojů. Na Zemi se posádka bezpečně vrátila 27. dubna 1972.

Charles Duke později uvedl, že pokud ho na našem přirozeném satelitu něco opravdu překvapilo, byla to úplně jiná perspektiva ve světě bez atmosféry s černým vesmírem nad hlavou: Prý se jen obtížně odhadovalo, zda člověk sleduje pouhý kámen ležící opodál, nebo vzdálenou velkou skálu.

Stejně jako výprava Apolla 15 měla i „šestnáctka“ sebou pojízdný rover, s nímž po povrchu najezdili 26,7 km. Na pořízeném záznamu to chvílemi vypadá, jakoby jezdili po Měsíci rallye.

V Asii si tehdy již vybudovaly své faktorie obchodní společnosti, které ovládaly euroasijský trh. Jak pro ně, tak pro místní obchodníky představovali piráti problém. Platili za nepřátele obchodu a za odpadlé poddané krále. O jejich lup měl zájem málokdo a jejich vojenská síla se asijským panovníkům nehodila. V tamních přístavech tak nemohli nalézt útočiště. Přesto se Indický oceán jevil jako velký i dlouhodobý zdroj kořisti. Nezbývalo než najít základnu blízko hlavních obchodních tras do Evropy: Stal se jí Madagaskar a přilehlý ostrov Svaté Marie.

Přitažlivé ostrovy

Nebyli tam Evropané, kteří by proti bukanýrům vystupovali, ani jednotná silná říše, jež by vůči nim zasáhla. Lokální vládci naopak využívali ve vzájemných bojích muže, kteří uměli zacházet s kanony a mohli v daném umění vycvičit domorodce. Piráti se tak zapojili do jejich válek a odměnou za své služby dostávali otroky. Ostrovy je přitahovaly dobrými přístavy, ale i dostatkem hovězího masa a rýže. 

Někteří piráti tam udělali pozoruhodnou kariéru. Mezi nejznámější patřil Abraham Samuel, jenž si sám říkal „král Fort Dauphinu“. Otrokář původem z Martiniku měl štěstí v neštěstí: Jeho loď uvízla v madagaskarské zátoce, nad kterou kdysi Francouzi postavili pevnost, když se v oblasti neúspěšně pokoušeli založit kolonii. Území tak ovládala místní postarší panovnice, jíž Samuel připomínal ztraceného syna. Se čtyřicítkou zkušených hrdlořezů za zády a za použití lichotek byl však záhy prohlášen králem. Opuštěnou pevnost proměnil ve své sídlo a opravil doky, načež je nabídl k využívání jiným pirátům. Do Fort Dauphinu tudíž brzy začali proudit obchodníci i lupiči: Našli tam bezpečné útočiště, zásoby, možnost směnit kontraband či otroky a také naverbovat novou posádku.

Samuel se ovšem neustále dostával do střetů s drobnými okolními královstvími. Při jedné z válečných výprav, už ve špatné fyzické kondici, se pak jeho zdraví zhoršilo a zanedlouho zemřel. S ním přestala existovat i jeho miniaturní říše.

V otevřeném sporu

S rostoucím koloniálním obchodem se zvětšovalo také nebezpečí, že jej budou piráti poškozovat. Obchodníci se přeorientovali na lokální trhy a napětí mezi nimi a bukanýry narůstalo. Ke zlomu došlo roku 1698 v New Yorku: Ztráta čtyř lodí Východoindické společnosti plujících odtud na Madagaskar přiměla obchodnickou komunitu ve městě se pirátům postavit. Lupiči ovšem odpověděli agresí – například John James plenil v roce 1699 pobřeží od Severní Karolíny až po New York.

Roli hrálo také drastické snížení výplat námořníků na konci války o španělské dědictví. Zatímco během zmíněného konfliktu byl mužů nedostatek, na jeho konci se jich ocitlo bez práce na čtyřicet tisíc. Rejdaři proto okleštili mzdy a v případě protestů častěji propouštěli a vyměňovali posádku. Lupičství na moři nabízelo alternativu k hladovění, jenže ne každý se mohl na dráhu piráta vydat. Kapitáni si najednou mohli vybírat, takže upřednostňovali muže bez závazků, ať už k rodinám, či k domovině.

Ohromně tak zesílila nenávist vůči kapitánům coby „šlechtě moře“ a také nevraživost mezi běžnými námořníky ve státních či obchodních službách a těmi, kteří se dali na špatnou stranu. Někdejší poměrně benevolentní nakládání se zajatci přitvrdilo, mučení a popravy patřily k běžné praxi. Právě tehdy se pirátské vlajky změnily v symboly smrti s motivem lebky a zkřížených hnátů.

Pod ochranou královny

Státy vyhlásily pirátům válku. Britské námořnictvo zahájilo štvanici a zčásti uspělo. Na západním pobřeží Afriky byla například zničena loď Royal Fortune, guvernér Nicholson pochytal u břehů Virginie stovku námořních lupičů a 26 z nich nechal pověsit, zatímco podobné kroky u pobřeží Nové Anglie vedly k 57 popravám.

Piráti v úzkých se nečekaně rozhodli hledat ochranu u evropských panovníků. Podařilo se jim získat pozornost anglické královny Anny, která jim nabídla pardon a povolení se usadit – výměnou za postoupení několika lodí a deseti milionů francouzských livrů (zručný řemeslník si tehdy mohl vydělat asi 900 livrů ročně). Nadějná jednání však zhatil tragický osud Williama Kidda. Tento skotský kapitán nepatřil mezi významné piráty a jeho sláva plyne spíš ze senzačních okolností jeho vyšetřování před anglickým parlamentem a následného procesu.

Vznětlivý hrdina 

Kidd náležel k bohatým a váženým občanům New Yorku. V roce 1691 ho rada provincie odměnila 150 librami za služby, které jí prokázal během nepokojů, poté se proslavil v akcích proti Francouzům v Karibiku. Roku 1695 odjel do Londýna, kde chtěl založit obchodní společnost. Jenže hrabě Bellomont, guvernér New Yorku, Massachusettského zálivu a New Hampshiru, měl pro něj jiné plány. Pověřil „důvěryhodného a velmi oblíbeného kapitána“ vedením výpravy proti bukanýrům. Kidd tak získal korzárský patent s nárokem na desetinu kořisti a právo napadat piráty a francouzská plavidla.

V květnu 1696 vyplul z Plymouthu na lodi Adventure Galley a následujícího roku dorazil ke břehům Madagaskaru a k ústí Rudého moře. Na žádné piráty tam však nenarazil a čelil bouřící se posádce, jejíž plat závisel na získané kořisti. Podle svědectví námořníků zabil 30. října 1697 dělostřelce Williama Moora, který na něj naléhal, aby zaútočili na nedalekou nizozemskou loď. Kidd odmítl, protože by šlo o jasné pirátství. Nazval Moora „odporným psem“, ten však údajně vykřikl: „Jestli jsem hnusný pes, pak jsi mě jím udělal ty, přivedl jsi mě k bankrotu.“ Nato ho Kidd udeřil okovaným vědrem, až se napadený muž skácel s rozbitou hlavou a druhého dne zemřel.

Proti svému přesvědčení

Ačkoliv kapitáni pod britským právem směli námořníky trestat tvrdě, vražda se neodpouštěla a bylo jasné, že po návratu čeká Kidda soud. S posádkou jen krok od vzpoury a s nulovým záložním plánem mu tedy nezbylo než se obrátit proti vlastním principům: Místo boje se s piráty spojil a začal přepadávat lodě v Indickém oceánu.

U břehů Madagaskaru se však opět dostal s posádkou do konfliktu, přičemž většina mužů přešla na stranu jeho konkurenta kapitána Culliforda. Kidd poté spálil loď Adventure Galley, údajně děravou a prožranou červy, a se zbytkem svých lidí se vrátil do Nové Anglie. Ještě než dorazil do New Yorku, už věděl, že je stíhaný jako pirát. Část svého pokladu proto zakopal na Gardinerově ostrově a znalost místa úkrytu chtěl nejspíš využít při vyjednávání. Napsal Bellomontovi dopis, v němž se snažil ospravedlnit, a nechal mu doručit i podíl z lupu.

A to byl konec…

Bellomont pak Kidda vylákal do Bostonu pod falešným příslibem milosti a tam ho 6. července 1699 nařídil uvěznit. Posléze kapitána poslali do Anglie, kde před soudem čelil obvinění z pěti doložených případů pirátství a žena dělostřelce Moora ho zažalovala za vraždu manžela. Byl shledán vinným a 23. května 1701 oběšen. Jeho tělo viselo nad Temží v Tilbury Point tři roky, jako varování všem ostatním pirátům.

TIP: Kapitán Henry Every: Kam zmizel jeden z nejhledanějších pirátů světa?

Kiddův případ měl zásadní vliv na plnění dohody s královnou Annou. Piráti z Madagaskaru pojali k Anglii zášť a přerušili s ní veškerá jednání. Ještě několik let pak využívali touhy evropských panovníků po zapojení do euroasijského obchodu. Vyjednávali s tureckým sultánem, francouzským a švédským králem i ruským carem, nikde však neuspěli a pirátská komunita na ostrově u afrických břehů postupně zanikla. 

V roce 2011 prováděl tehdejší doktorand Michael Zanetti a jeho kolegové výzkum v oblasti jezera Mistastin na poloostrově Labrador. Jde o impaktní kráter, který vyhloubil meteorit, zhruba před 36 miliony let, v období eocénu. Badatelé zde objevili zesklovatělou horninu, která obsahovala malá zrna zirkonu, čili křemičitanu zirkoničitého.

Následné analýzy ukázaly, že tento zirkon vznikl při teplotě 2 370 °C. To odpovídá extrémnímu běsnění živlů při dopadu meteoritu. Zároveň jde (alespoň pokud víme) o nejvyšší teplotu, jakou kdy prošla hornina v zemské kůře.

Potvrzení rekordní teploty

Na výzkum Michaela Zanettiho navázal tým odborníků, který vedl Gavin Tolometti z University of Western Ontario. Vědci využili vzorky ze Zanettiho výzkumu, které byly odebrány v letech 2009 až 2011 a podařilo se jim objevit další čtyři zrna zirkonu, která doposud nebyla analyzovaná. Jejich analýza potvrdila dřívější výsledky, včetně rekordní teploty 2 370 °C. Pokud tedy panovaly nějaké pochybnosti o rekordním objevu z roku 2011, nová studie tyto závěry zcela potvrdila.

„Máme mnohem lepší představu, jakými teplotami procházejí horniny při nárazu meteoritu, a také o historii hornin tohoto konkrétního kráteru,“ okomentoval nová zjištění Tolometti. Studie zároveň podle něj může poskytnout nový pohled na studium teplot v jiných impaktních kráterech.

TIP: Jako v pekle: Nejvyšší teplotou na povrchu Země bylo extrémních 2 370 °C

Vědci na místě objevili také reidit – vzácný zirkonový minerál, vznikající působením vysokého tlaku a teploty. Tým nalezl tři reidity, které byly stále zachovány v zirkonových zrnech a důkaz o krystalizaci dalších dvou. Objev tohoto minerálu umožňuje výzkumníkům lépe vymezit předpokládané tlakové podmínky při dopadu. Dopad meteoritu podle vědců působil maximálním tlakem kolem 30 GPa až potenciálně nad 40 GPa (30 až 40 miliard pascalů).

Je horký červen a já jsem na týdenním výletě na krásném a odlehlém místě naší vlasti několik kilometrů od Jičína. Chata na vyvýšeném místě mezi loukami a hustými lesy. Paráda. Jenže moje oko je už navyklé koukat se tam, kam se dívá málokdo, a proto se můj zrak nesoustředí na lesy, stromy, louku a další krásy těch „velkých věcí“. Těsně u zdi chaty, kam takřka nezaprší a kde je díky tomu vyprahlá písčitá hlína (hned za odpadkovým košem a popelníkem na cigarety) mě totiž zaujmou malé zvláštní útvary…

Podivín u odpadkového koše

Jmenované útvary byly vyústěním chodbiček samotářských vos. Jenže do hnízd létalo nějak „moc“ vos. Byly tu minimálně dva druhy tohoto blanokřídlého hmyzu: samotářské vosy a krásné, drahokam připomínající vosičky zlatěnky ohnivé (Chrysis ignita), které na vosách samotářkách parazitují. Tenhle nádherný hmyz už jsem párkrát fotil, a proto jsem zlatěnky hned poznal. Nikdy se mi ale nepoštěstilo vidět je takhle intenzivně a zblízka.

Během týdne jsem strávil v těsné blízkosti hnízd několik hodin. Z polohy vleže na břiše mě všechno bolelo, neúprosné slunce spalovalo ruce v tričku bez rukávů a nešetřilo ani záda a nohy. Vosičky totiž létaly především v nejteplejším období dne a získání poznatků o nich a pořízení fotek mi nedaly zadarmo.

Jak jsem tak ležel na vyprahlé zemi hned u popelníku a odpadkového koše s makro-objektivem a makro-bleskem, mnoho okolojdoucích mne pravděpodobně považovalo za blázna. Zatímco očím lidí jsem určitě nezůstal skryt, vosy mne buď vůbec nevnímaly, nebo si mne přinejmenším naprosto nevšímaly. Díky pomalým pohybům a respektování jejich prostoru jsem nedostal ani jedno žihadlo, takže nemohu potvrdit, že, jak se píše v literatuře, je žihadlo zlatěnky ohnivé „notně palčivé“.

Vosa s rubínovým zadečkem

Zlatěnka ohnivá je drobná vosička, jejíž tělo je zhruba pět milimetrů dlouhé. Je řazena do čeledi zlatěnkovitých (Chrysididae) v řádu blanokřídlých (Hymenoptera). Vyskytuje se takřka po celé Evropě a areál jejího rozšíření zasahuje i do severní Afriky a Asie. Lze se s ní setkat především v létě na loukách či okrajích lesů a světlin, kde poletuje z rostliny na rostlinu a živí se nektarem z květů. Má ráda výslunná místa, na nichž odpočívá a vyhřívá se. Na vhodných místech bývá celkem hojná. Její výskyt je však především vázán na hostitelské druhy – jedná se totiž o parazitického tvora. 

Zbarvení zlatěnky na první pohled zaujme a vryje se člověku do paměti, protože ve slunečním svitu září hlava a hruď vosičky výrazně zelenomodře a zadeček růžově až fialově. Nejedná se přitom o žádný pigment, ale o lom paprsků na silné vrchní kutikule, která chrání celé tělo. Na sluníčku opravdu svítí jako malý drahokam.

Velké složené oči zlatěnek jsou černé. Tykadla jsou dlouhá asi jako třetina těla a jsou mírně lomená a článkovaná. Osobně jsem napočítal 14 článků, přičemž první článek u hlavy je výrazně delší a je zbarven také kovově leskle, ostatní menší články jsou černé. Celé tělo je pokryto krátkými chloupky. Jako všechny samičky blanokřídlého hmyzu disponují i zlatěnky žihadlem. V jejich případě je zbraň zbarvena červeně, což vosičce dalo i anglický název „ruby-tailed wasp“ – vosa s rubínovým zadečkem. Na svou velikost prý umí velice citlivě bodnout… 

Životopis malého zabijáka

V angličtině se zlatěnkám říká také „kukaččí vosy“, protože patří mezi kleptoparazity – to znamená, že využívají cizí zdroje potravy, čímž hostitele okrádají o jejich výživu. Zároveň jsou i parazitoidy – larvy se živí na svém hostiteli do doby, než se dostanou do určité fáze vývoje a pak jej zabijí. Samička totiž vyhledává hnízda svých blízkých příbuzných – samotářských vos, především hrnčířek z rodu Odynerus či samotářských včel jízlivek z rodu Eumenidae. Když samotářská vosa (či včela) odlétne ze svého náročně vytvořeného hnízda slepeného ze slin a hlíny, samička mnohem menší zlatěnky vnikne dovnitř, na konci chodbičky objeví larvu vosy a na ni přilepí své vajíčko. Pak zase velice rychle hnízdo opustí. 

Někdy se však stane, že ji vlastník hnízda po příliš rychlém návratu přistihne. V tuto chvíli získává na důležitosti lesklá a hlavně tvrdá kutikula. Zlatěnka se totiž stočí do pevného kompaktního klubíčka a v této poloze vzdoruje čelistem i žihadlu větších obyvatelek hnízda. Silnější vosa potom většinou zlatěnku z hnízda vynese či vytlačí ven, aniž by jí nějak dokázala ublížit.

Vylíhlá larva zlatěnky pak parazituje na larvě svého hostitele a také se případně „dojídá“ na připravené omráčené kořisti, kterou původní majitelé hnízda připravili pro své budoucí larvy. Po určité době se pak larva zlatěnky zakuklí, přezimuje a druhým rokem zjara se vylíhne nový dospělý jedinec, který se opět živí nektarem z květů.

Opatrné návštěvy vosích hnízd 

Když jsem zlatěnky pozoroval, dokázal jsem jasně rozlišit, kdy „pracovaly“ a kdy „odpočívaly“. Na „mém místě“ u odpadkového koše bylo asi 15 hnízd samotářských vos s krásně tvarovanými vletovými tunely nad povrchem země, které připomínaly periskopy miniaturních ponorek ponořených pod povrchem půdy. Zbytek tunelu s hnízdištěm byl vyhlouben pod zemí. Jednotlivá hnízda byla od sebe pár centimetrů vzdálená v prostoru jen několik decimetrů čtverečních. Díky přesahu střechy šlo o velice suché místo. 

Vždy po několika minutách se u vchodu objevila černo-žlutě pruhovaná samotářská vosa a skoro vždy nesla kořist – krmení pro své vajíčko či larvu – malé zelené housenky motýlů. Vosa chvíli poseděla u vchodu, někdy ho i oblezla dokola a pak zmizela uvnitř.

Takřka po každé takové návštěvě a odletu následovala „inspekce“ zlatěnky. Ta rovněž chvilku prozkoumávala vletový otvor a několikrát ho oblezla kolem dokola. Je pravděpodobné, že zjišťovala přítomnost či nepřítomnost domácí vosy. Potom zase rychle v hnízdě zmizela. Většinou to stihla bez povšimnutí hostitele. To se opakovalo několikrát během dne znovu a znovu. Skupinka asi pěti zlatěnek tak neustále pendlovala mezi patnácti hnízdy. Nedokázal jsem vypozorovat, zda si hnízda nějakým způsobem rozdělily mezi sebe, nebo si vzájemně konkurovaly. 

Bez šance na potomky

Jen výjimečně jsem viděl, jak byla zlatěnka přistižena samotářskou vosou. V tom případě vosa vytlačila couvající zlatěnku před sebou ven a vetřelec uletěl bez jakékoli újmy. Neviděl jsem žádné bodání vosy, ani stočení zlatěnky „do klubíčka“, ale je pravda, že pod povrch jsem neviděl a tam se mohlo odehrávat leccos. 

Zlatěnky pronikaly do vosích hnízd skoro stejně často, jako je navštěvovaly samotní vlastníci hnízda. Určitě by bylo zajímavé sledovat, co se vlastně děje pod zemí, ale zjistit to bylo mimo mé možnosti. Narušení hnízda by prakticky znamenalo jeho destrukci a já nechtěl ještě ztěžovat život už tak těžce zkoušených samotářských vos, které podle mne neměly šanci vychovat na této malé lokalitě jediného potomka. 

TIP: Cizopasní řasníci: Fascinující včelí jezdci

Nedokázal jsem tedy zjistit, jestli zlatěnky při každé inspekční návštěvě kladou v hnízdě další vajíčko, nebo jen kontrolují, v jaké fázi je vývoj potenciální potravy pro mláďata, či kolik potravy již vosy přinesly. V případě, že vosy delší dobu nepřilétaly, poposedávaly zlatěnky na drobných kamíncích poblíž hnízd, čistily se, odpočívaly a jednoznačně sledovaly další možný přílet svých hostitelů. Takový obyčejný den nádherného hmyzu, jehož přítomnost je pro budoucnost hostitele smrtící…

Viditelnost rojových meteorů obecně závisí na mnoha parametrech a ten hlavní představuje poloha radiantu, tedy místa na nebi, odkud zdánlivě vylétají. I když ovšem bude radiant v ideálně symetrické pozici, tzn. nejvýš právě o půlnoci, a ideálně symetrické maximum připadne rovněž na půlnoc, uvidíme víc meteorů od 0:00 do rozbřesku než před uvedeným časem. To proto, že Země obíhá kolem Slunce. 

Mezi soumrakem a půlnocí se nacházíme na polokouli, která míří „proti směru“ oběhu Země kolem Slunce. O půlnoci se však situace změní a naše lokace se přesune na hemisféru, která je vůči meteorickým částicím na zdánlivě návětrné straně, „po směru“ pohybu Země kolem Slunce. Kvůli skládání rychlostí tak nad ránem směřujeme víc proti proudu meteorů než před půlnocí, a uvidíme jich tudíž víc. Je to podobné jako při běhu v dešti: Prší-li na nás shora dolů, budeme mokřejší z čelní strany, zatímco záda mohou zůstat relativně suchá. 

Stíhačka Nieuport 17 byla takzvaným jedenapůlplošníkem, neboť spodní křídlo bylo výrazně menší než horní. Díky tomu vynikal lehký letoun skvělou manévrovatelností a stoupavostí.

Tento koncept použili konstruktéři už u předchozího typu Nieuportu 11. Sedmnáctka se od něj odlišovala výkonnějším motorem a celkově propracovanější konstrukcí, jejíž drak postavil konstruktér Gustave Delage pro agregát Le Rhône 9J.

Standardní výzbroj představoval synchronizovaný kulomet Vickers umístěný před kokpitem. Na frontu se nový stroj dostal v březnu 1916 a 2. května se první jednotkou zcela vyzbrojenou tímto typem stala Escadrille N.57, do konce roku už se nacházel ve výzbroji všech stíhacích jednotek francouzského letectva.

TIP: Německé stíhačky Albatros: Elegantní lovec císaře Viléma (1)

S nieuportem tak bojovala téměř všechna největší francouzská stíhací esa včetně Georgese Guynemera či Charlese Nungessera. Stroj si objednali i Britové, neboť byl lepší než jejich vlastní stíhačky a používali ho také američtí dobrovolníci z Escadrille Lafayette. V Itálii, Rusku i Británii se stroj dokonce licenčně vyráběl. Od konce roku 1916 začaly být nieuporty doplňovány a postupně nahrazovány novými stíhačkami SPAD.

Jsou čtyři hodiny ráno. Teploměr ukazuje dvacet dva stupňů pod nulou a mrazem zpomalená řeka Setsuri se líně vine zasněženým korytem. Mlžný opar stoupá z hladiny až nad vrcholy pobřežních keřů a stromů. Ale ještě předtím, než splyne s ranními červánky, stihne jejich větve a větvičky odít do sněhobílého roucha námrazy vpravdě pohádkové. Začíná svítat a mráz vrcholí. V šeru jitra a skrz mlhavý závoj začínáme v dáli rozeznávat v jednom z říčních meandrů bíločerné přízraky. Chvíli stojí, pak popoběhnou, vyskočí do výše, vzlétnou a zase zůstanou stát. Občas se do dáli ozve slyšitelné troubení. Na nocovišti jeřábů mandžuských (Grus japonensis) začíná nové ráno… 

Na probuzení jeřábů ovšem nečekáme sami. Ozvou se první cvaknutí závěrek nedočkavých fotografů a za chvíli už znějí salvy spouští. Všichni chtějí pořídit ten nejlepší záběr. Na mostě Otowa je nás dnešního rána aspoň sto dvacet, a tak hned první den zažíváme japonskou realitu. Fotografování divoké přírody tady totiž není záliba osamocených lovců plachých okamžiků. Jde o masovou záležitost. 

„Okres“ na severu

Když se řekne „Japonsko“, vybaví se nám Středoevropanům mnoho tradovaných, avšak často zkreslených informací a zjednodušených klišé omezených na pár notoricky známých slov jako „samuraj“, „gejša“, „kamikadze“ a pak ještě „judo“ nebo „karate“. Většinou si také vybavíme, že Japonsko je ostrovní stát. Náhrdelník jeho ostrovů se táhne od severozápadu k jihovýchodu.

Jednotlivé ostrovy se od sebe dost výrazně liší jak geograficky, národnostně, podnebím i počasím, tak i složením fauny a flóry. Nejinak je tomu v případě Hokkaida, druhého největšího ostrova celého souostroví. V současné době je to největší prefektura v Japonsku, ale k císařství vycházejícího slunce byl tento rozlehlý ostrov připojen teprve v polovině 19. století. V té době také vznikl jeho současný název Hokkaido, jenž znamená „oblast severního moře“. 

Země barbarů a jeřábů

Ostrov se rozkládá na ploše 77 900 km², což je téměř stejná rozloha, jakou má Česká republika. Na místní poměry je se svými 5,76 mil. obyvatel velmi řídce osídlen. Dva miliony z nich navíc žijí v Saporru a okolí. Zkrátka, není Japonsko jako Japonsko. Přestože ostrov leží ve stejné zeměpisné šířce jako Česká republika, zima je zde mimořádně mrazivá a bohatá na sněhové srážky. Není ničím neobvyklým, že města na pobřeží Ochotského moře zůstanou i více dní odříznuta od okolního světa kvůli sněhu na pevnině a ledu na moři.

Ostrov byl do doby před japonskou kolonizací poněkud hanlivě nazýván „Ezo“, což znamená „barbarský“. Jeho původními obyvatelé totiž nejsou Japonci, ale Ainuové. I přes jakousi odstrčenost od ostatních ostrovů má ale právě zde kořeny jeden z nezaměnitelných symbolů země – sněhobílý jeřáb s černými perutěmi.

Všechno pro jeřáby

Symbol jeřába najdete v Japonsku všude. Na účtence ze supermarketu, u benzínové pumpy, jako bronzovou sochu na silničním mostě, v podobě plyšových hraček, na obraze hotelové recepce v nadživotní velikosti nebo na bankovkách o nominální hodnotě 1 000 jenů. A můžete hádat, co mají japonské aerolinky na kormidlech svých letadel… Jeřáb je prostě fenomén a asi nikde na světě neprojevují tomuto opeřenci takovou vpravdě posvátnou úctu. Je národním symbolem, v taoistické filozofii pak symbolem štěstí, věrnosti, dlouhověkosti a nesmrtelnosti. V Japonsku se jeřábům říká „tančó“. Jako národní kulturní bohatství je chrání zvláštní zákon. 

Celá tato „jeřábománie“ na vás ještě více dolehne při návštěvě obrovského objektu Akan International Crane Centre. Z několika rozlehlých expozic se dozvíte o jeřábech úplně všechno, včetně podrobností o záchranném programu pro tento ohrožený druh. Najdete zde ale také odchovny jeřábích kuřátek, kde handicapovaní rodiče odchovávají mláďata, která se následně vypouštějí zpět do volné přírody. 

Představení tančících perutí 

Na ploše deseti fotbalových hřišť se v tomto záchranném centru volně žijící jeřábi shromažďují na krmištích, která jsou jim zde i na mnoha dalších místech nabízena. Jednak aby snadněji přečkali zdejší tuhou zimu, zároveň jde o velmi dobře fungující turistickou atrakci. Na těchto místech se totiž jeřábi lidí nebojí. Běžně se dostanou při svých tancích na vzdálenost pěti šesti metrů od pozorovatele. 

Právě tance a probíhající tok dospělých párů jsou největšími atrakcemi především pro fotografy a milovníky ptactva. Veškerý turistický ruch ve východní části ostrova je založen na tomto druhu turistiky. Ale nejde jen o nějakou senzaci na úkor přírody. Jako i v jiných částech světa, napomohl při záchraně jeřábů mandžuských především zájem veřejnosti. Díky tomu zde můžete obdivovat stovky bíločerných ptáků, nad něž elegantnější těžko najdete. Tance, zapadající slunce, trochu i sněžení a tisíce zážitků v srdci… 

Daleko od hlučícího davu

Český fotograf divoké přírody je v Japonsku zpočátku poněkud zaskočen. Těžko se tady hledá zajímavé místo, kde by nebyli fotografové. Nám se to nicméně podařilo. Jak osvobozující byly dva dny strávené „šouláním“ po místním, neuvěřitelně podmanivém březovém lese. Byl to úplně jiný zážitek daleko od houštin stativů a dlouhých objektivů. 

Zdánlivě opuštěný les začal po chvíli trpělivého procházení vydávat svá tajemství. Kromě luňáků hnědých, přesněji řečeno východoasijského poddruhu luňáka hnědého sibiřského (Milvus migrans lineatus), se nám podařilo pozorovat a nakonec i vyfotografovat místní vzácnost, jakou je do hněda zbarvený strakapoud ussurijský (Dendrocopos kizuki) nebo drobného obyvatele zdejších listnatých lesů brhlíka čínského (Sitta vilosa). Vzdálit se občas od hlučícího davu se prostě vyplatí. 

Král před barevnými kulisami

Setkání s mořem v suchozemcích vždy vzbuzuje rozmanité pocity. O to intenzivnější, pokud se jedná o arktické moře, na němž od obzoru k obzoru plují masy ledových ker. Jakýkoli respekt a možné obavy jsou ale potlačeny ve chvíli, kdy se na průsvitné rozlámané ledovce, které sluneční paprsky rozzáří zlatou a růžovou barvou jako ranní lampičky, začnou za úsvitu slétávat největší orli světa, orli východní (Haliaeetus pelagicus).

Jako u jeřábů, i zde se jedná o masovou záležitost. Majestátní dravci sem na krátké dva měsíce přilétají přečkat zimu z pobřeží Kamčatky a Kurilských ostrovů. Po tuto dobu se na východní pobřeží ostrova začnou sjíždět tisíce nadšenců, aby zblízka spatřili krále králů, jímž tento dravec vskutku je.

TIP: Výstupy v japonských horách: Alpy v zemi samurajů 

V obligátní čas, ve čtyři hodiny ráno, nastupujeme ještě za tmy do výletních lodí. Každá pojme asi 30 lidí a každá je vybavena několika bednami zmrzlých ryb, které jsou dostatečným lákadlem pro orly, krkavce a racky. Přes masový charakter této akce jsme naprosto pohlceni a vtaženi do světa ledových ker, vzdušných soubojů a nespoutané volnosti. Paprsky slunce vycházejícího zpoza prvního z Kurilských ostrovů obarvují nebe do fialova a průsvitný led do zlatova. Z původně plánovaného dne jsme zde nakonec strávili dny tři. Jen těžko se toho lze nabažit. Každý východ slunce je jiný, každé ráno jsou kulisy arktického moře jedinečné.

V rozmezí dnů až měsíců po porodu se u matek a vzácněji i u otců mohou objevit poporodní deprese. Postihují zhruba 15 procent žen a 4 procenta mužů, jimž se narodil potomek. Nejsou tak devastující jako poporodní (laktační) psychóza, ale mohou trvat dlouhé týdny a měsíce. Ve hře je celá řada rizikových faktorů, ale přesné příčiny a mechanismy této deprese, která postihuje rodiny v náročné situaci, nejsou doposud známé.

Genetik Jerry Guintivano z americké Univerzity Severní Karolíny a jeho spolupracovníci analyzovali vzorky krve celkem 482 žen s poporodními depresemi a pátrali po společných projevech. Z jejich výsledků vyplynulo, že se ženy po porodu s depresí liší od žen bez deprese aktivitou B-lymfocytů.

B-lymfocyty a deprese

B-lymfocyty jsou významné bílé krvinky, tedy buňky imunitního systému, které jsou zodpovědné především za imunitní odpověď v podobě protilátek. Mají také velký význam pro tvorbu imunitní paměti, což souvisí například s očkováním. Vědci zjistili, že krvi žen s poporodními depresemi se, na rozdíl od žen bez depresí, nachází množství transkriptů, čili molekul RNA, které vytvořily B-lymfocyty.

TIP: Na světě se rodí zřejmě nejvíc dvojčat v historii: Proč to není dobrá zpráva?

„Během těhotenství dochází k velmi přesnému vyladění imunitního systému. Tělo matky si musí i v těhotenství poradit s infekcemi a podobnými problémy. Zároveň ale nesmí napadnout plod, aby nedošlo k jeho zničení. Po porodu se imunita matky zase musí vrátit do stavu před těhotenstvím,“ vysvětluje Guintivano. Během toho může dojít ke změnám aktivity B-lymfocytů. 

Podle Jerryho Guintivana zatím není jasné, proč se mění aktivita B-lymfocytů, ani jaké je jejich propojení na psychický stav. Výsledky studie ale ukazuje směr, který se výzkumníci hodlají vydat.

Podnikatel z jihoturecké provincie Adana uspořádal unikátní reklamní kampaň pro svou restauraci. Jedno z jídel ze svého menu vyslal balonem do stratosféry. Balon s héliem ve výšce zhruba 38 kilometrů praskl a krabice se kebabem spadla do moře. Díky GPS lokátoru ji Yaşar Aydin našel a v médiích tak mohl zveřejnit záběry z „letu prvního kebabu do vesmíru“.

Kuriózní akce se odehrála 12. dubna, tedy v Mezinárodní den kosmonautiky, který je výročím prvního letu člověka do vesmíru. Datum ale v tomto případě nehrálo nejdůležitější roli – původně měl kebab do stratosféry vystoupat během tradičního festivalu pomerančového květu, který se v Adaně slaví na konci března. Pořadatelům ale nepřálo počasí a akce se proto uskutečnila v náhradním termínu.

TIP: YouTuber poslal do vesmíru hamburger: Ten pak přistál na fotbalovém hřišti

Let kebabu trval asi tři hodiny, než pokrm ve speciálním boxu spadl do Středozemního moře asi 13 kilometrů od pobřeží. „Náš kebab dosáhl určité úrovně cestou do vesmíru. Příště ho pošleme ještě výš,“ řekl Aydin. Na dotaz novinářů, proč balon explodoval, odvětil: „Mimozemšťané nám ho vrátili, protože na ně byl příliš ostrý.“