Terej bílý (Morus bassanus) je vynikající a elegantní letec, který obývá severní Atlantik a Tichý oceán. Zdržuje se převážně poblíž pobřeží a při lovu se řítí k hladině zdánlivě sebevražednou rychlostí. Pod vodu zajíždí jako torpédo, ale když se vynoří zpátky na vzduch, nemá v zobáku nic… 

Nepochopený blázen 

První vědec, který pozoroval a popsal tohoto dnes vcelku běžného mořského opeřence, byl v roce 1758 Carl Linné. Všestranný znalec a milovník přírody obdobně pojmenoval také velké množství jiných zvířat i rostlin. Dodnes tak u nich v odborných publikacích najdete nejen rok, kdy byl daný živočich (případně květina) pokřtěn, ale rovněž jméno tohoto otce botanické a zoologické systematické nomenklatury v latinské formě Linnaeus. Původní latinský název tereje bílého zněl ovšem Sula bassana a teprve později byl změněn na Morus bassanus. 

Za změnou stála snaha udělat v pojmenování jednotlivých ptáků pořádek a zařadit je do skupin, do nichž opravdu patří a částečně francouzští rybáři, kteří tereje pozorovali ve 30. letech minulého století poblíž bretaňských břehů. Nedokázali pochopit, proč se s takovým nasazením střemhlav vrhá z výšky do vody a potápí se pod hladinu, když má po vynoření prázdný zobák. Dali mu proto podle svého přesvědčení přiléhavé jméno „Fou do Bassan“ – „Blázen z Bassanu“, což odpovídá jeho současnému latinskému pojmenování. Rybáři ovšem v té době netušili, že vysmívaný „blázen“ polyká potravu ještě pod vodou. O ve skutečnosti mimořádně zdatném lovci si mysleli, že je jen extrémně nešikovný a lovit neumí.

Tvrdá hlava a věčná rýma

Terej je zdatný pták s hydrodynamickým tělem a silnýma nohama opatřenýma plovacími blánami. I když bývá považován za excelentního letce, zdržuje se spíš u pobřeží. Vyniká ostrým zrakem, a když spatří ve vodě svou oblíbenou kořist, kterou obvykle představují ryby a hlavonožci, vrhá se střemhlav dolů i z výšky 30 metrů a hladinu protíná rychlostí až skoro sto kilometrů v hodině.

Náraz jeho těla na hladinu vytvoří rázovou vlnu, která sama o sobě omráčí ryby a hlavonožce v okolí. Nutně tedy člověka musí napadnout, jak on sám může takovou ránu přežít. Příroda obdařila tereje velmi pevným zobákem a tvrdou lebkou. Navíc tito ptáci ani nemají nozdry, které jsou zarostlé kostěnými přepážkami. Pod vodou jim tak voda nevnikne do hlavových dutin. 

Potřeba potápění a lovu pod vodou a absence sladké vody v pitném režimu vede u těchto ptáků k silnému přesolení organismu. Vyvinuly se proto u nich nadočnicové solné žlázy, které vylučují koncentrovaný solný roztok. Slaná tekutina se dostává do dutiny ústní a odkapává ze zobáku. Vypadá to tedy, že terejové mají permanentní rýmu. Tímto způsobem se však zbavují soli, která se do jejich těla dostává při konzumaci ryb a hlavonožců a při pití mořské vody. 

Spolupráce a věrnost 

Rozpětí křídel dospělého tereje dosahuje až 180 cm, což mu umožňuje vytrvalé plachtění nad mořskou hladinou, při němž vyhlíží potencionální kořist. Velikost křídel však tyto ptáky i omezuje, protože neumí vzlétnout z rovného povrchu. Naopak ale dokážou skvěle využívat vzdušných proudů. 

Terejové hnízdí v početných koloniích a rodiče se o ně vzorně starají. Snůška obsahuje obvykle jediné vejce, na kterém střídavě sedí oba partneři. Na rozdíl od jiných ptáků využívají k udržování optimální teploty pro vývoj vejce své nohy. Roztaženými plovacími blánami zakrývají nejprve vejce a později i potomka a chrání jej tak před nepřízní počasí. 

TIP: Opeření potápěči: Buřňáci jsou akrobati vzduchu i vody

Zhruba po čtyřiceti pěti dnech opouštějí mláďata hnízdo a slézají do moře. Plavou na hladině, učí se lovit a posilují svalstvo. První lety se snaží uskutečnit přímo z vody. Mladí pohlavně nedospělí jedinci pak na čas opouští své hnízdiště a odlétají na volné moře. Stále se sice drží poblíž pobřeží, ale dokud nedosáhnou pohlavní zralosti, nevracejí se. Teprve po nějaké době přilétají zpět na rodné hnízdiště, aby si našli partnera – většinou na celý zbytek života. Partneři se sice rozdělují poté, co jejich mláďata dospějí, ale následujícího roku opět jeden druhého vyhledají, aby odchovali další generaci. Jedině v případě, že jeden z dvojice umírá, si zbylý partner vyhledá jiný protějšek.

Válka s Itálií (1911–1912) a dva konflikty na Balkáně (1912–1913) Turecko vojensky vyčerpaly, takže se země přezdívaná „nemocný muž na Bosporu“ do nově rozpoutané světové války příliš nehrnula. To však neplatilo o tamním ministru války generálu Enveru Pašovi (1881–1922) zastávajícím názor, že se jedná o jedinečnou příležitost získat ztracenou slávu a čest. S jeho vědomím pak turecké loďstvo na podzim 1914 bez vyhlášení války bombardovalo Oděsu a první část Pašova plánu se splnila, když Dohoda vyhlásila Konstantinopoli válku.

Image

Čtěte také

Černé ovce v čele armád: Nejhorší velitelé první světové války

Ambiciozní fanatik

Na Kavkaze se začala shromažďovat osmanská armáda určená k invazi do Ruska. Navzdory mizernému vybavení – části vojáků například chyběly boty – nařídil Paša zahájit ofenzivu v prosinci 1914. Důsledky střetnutí známého jako bitva u Sarikamiše byly strašlivé: tisíce tureckých vojáků umrzly či kvůli omrzlinám ztratily končetiny, aniž kdy viděly nepřítele. Co nezvládl „generál zima“, dokončili Rusové. Do 15. ledna Turci přišli o více než 60 000 mužů, což představovalo polovinu všech nasazených sil.

Paša z neúspěchu obvinil údajně neloajální arménské vojáky a pod Kavkazem plíživě začaly první etnické čistky, které později vyvrcholily genocidou křesťanských Arménů, Asyřanů a pontských Řeků. Bitvu u Gallipoli (únor 1915–leden 1916) raději přenechal německému generálu Limanu von Sanders a sám se ujal velení na Blízkém východě, kde Osmani ztráceli jednu pozici za druhou a jejich armáda se fakticky rozpadala.

Nejvyšší trest

O situaci nejlépe svědčí to, že když Enver v červnu 1917 navštívil Bejrút, stáhlo velení všechny vojáky z ulic z obavy, že by se některý z nich mohl pokusit vrchního velitele zavraždit. Poslední hra Envera Paši během první světové války je spojena s takzvanou Islámskou armádou.

Ta měla po zhroucení Ruska obnovit osmanské panství na Kavkaze a jejím hlavním protivníkem v oblasti se staly místní nově vznikající státečky podporované Dohodou. Proti snadnému soupeři se mu tentokrát vcelku dařilo, jeho postup však utnulo podepsání příměří. Paša uprchl do exilu a věděl proč – turecký soud jej v nepřítomnosti za bezdůvodné vtažení země do války, deportace Arménů a konečnou dezerci odsoudil k smrti.

Nelehký cíl vymýtit z virtuálního prostoru alespoň část polopravd a lží si v roce 2013 vytyčila skupina slovenských lékařů, vystupující jako Lovci šarlatánů (Lovci šarlatánov). Do jejich týmu se připojili také tři odborníci z Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci: Ondřej Holý, Marek Vícha a Michal Křupka. V rozhovoru prozrazují, co přesně je náplní jejich mnohdy až sisyfovské práce. Jaké mýty z oblasti medicíny jsou nejnebezpečnější, proč jim lidé tak snadno podléhají a jak se nenechat nachytat?

Existuje nějaký spolehlivý způsob, jak okamžitě poznat lékařský mýtus? Jakých varovných signálů bychom si měli všímat?

OH: Jednoduchý a spolehlivý způsob, jak okamžitě poznat hoax nebo mýtus, asi neexistuje. Osobně bych se určitě díval primárně na to, kde a kým je taková informace publikována a jak dalece je ona osoba důvěryhodná. I když v poslední době dokonce i některé odborné autority přispívaly k šíření nepravdivých nebo zavádějících informací v médiích, ať už vědomě, či nevědomě. 

MV: Charakteristickým znakem šarlatánů je jejich „vzácná“ schopnost řešit úplně všechny medicínské problémy, od alergické rýmy po nádory střev. I ty největší světové lékařské kapacity se ale věnují pouze svému oboru, ani v něm navíc zdaleka nevědí vše a musejí pracovat v týmu kolegů. 

MK: Do očí bijící je, pokud je inzerovaný preparát prezentovaný jako objev jediného neznámého vědce z nějaké typicky východoevropské země, kterého údajně všichni ostatní lékaři nenávidí, protože je jeho geniální vynález může připravit o zisk. Nicméně takto okaté hoaxy už jsou dnes spíše na ústupu. Dalším varovným signálem je třeba tvrzení, že jakási metoda dokáže diagnostikovat či léčit takřka cokoliv od lymské boreliózy po zbytnění prostaty. Současná medicína nepoužívá stovky laboratorních parametrů, zobrazovacích metod a tlusté lékopisy účinných látek jen tak pro nic za nic. Univerzální lék ani stoprocentní diagnostická metoda neexistují a bohužel ani nikdy existovat nebudou. 

Kde všude (nejen na internetu) se s nepodloženými lékařskými tvrzeními mohou lidé setkat? 

OH: V podstatě kdekoliv, kam může otevřeně přispívat kdokoliv a kde nedochází k ověřování faktů, případně recenznímu řízení jako v odborných časopisech – takže internet je primární zdroj.

MV: Klidně i v lékárně nebo v ambulanci lékaře. Pokud vám bude vysokoškolsky vzdělaný odborník doporučovat homeopatika, tak jde buď o skvělý byznys, nebo nedával ve škole pozor. Případně obojí.

Můžete zmínit typické příklady mýtů, které se neustále opakují?

OH: Těch je bohužel celá řada – že očkování způsobuje autismus, že dezinfekční přípravky se mají užívat vnitřně formou různých výplachů, souvislost s šířením SARS-CoV-2 a zaváděním 5G sítí… Já se věnuji epidemiologii a často se setkávám třeba s názorem, že užívání dezinfekčních prostředků pomáhá v boji s parazity, respektive s obecně hodně vžitou představou, že je naše populace parazity silně promořena.

MK: Evergreenem jsou bohužel různé zázračné léky na onkologická onemocnění. Pamatuju si, že jednou někdo čistě ze zajímavosti zkoušel najít něco, o čem zatím nikdo netvrdil, že to léčí rakovinu. Bylo to překvapivě těžké.

MV: Mým oborem je kardiologie, což je poměrně technický obor, který jde velmi rychle dopředu. Pacientům dokážeme v poměrně krátkém čase výrazně pomoct a některé diagnózy i kauzálně vyléčit, proto zde příliš prostoru k tvorbě mýtů naštěstí není. Kdybych ale měl zmínit aspoň nějaký, napadají mě třeba pokusy léčit krevní tlak česnekem. Mnoho lidí taky nevěří na škodlivý vliv LDL cholesterolu – dokud je první infarkt myokardu nepřesvědčí o opaku.

Váš slovenský kolega Roland Oravský považuje za největší blud breathariánství (životní styl, při němž údajně není potřeba jíst ani pít a stačí živit se pouze vzduchem, pozn. red.). Souhlasíte? Co považujete za největší bludy vy?

OH: Já osobně bych za největší a nejnebezpečnější (i v souvislosti s dnešní situací) považoval údajnou souvislost mezi autismem a očkováním. Ta byla popsána v roce 1998 ve studii na pouhých 12 dětech, z nichž minimálně u jednoho byl autismus vymyšlený, nicméně z nějakého důvodu se tato informace v populaci už přes 20 let pořád drží. Přestože byly publikovány stovky studií, které prokazují opak, včetně tzv. systematických přehledů, které studovaly téměř 15 milionů dětí, a žádný takový vztah nebyl zjištěn.

MV: Breathariánství mě vždy pobaví. Je krásným důkazem toho, že svět, ve kterém funguje fyzika, chemie a biologie, je ještě v pořádku a přírodní zákony nelze obejít. Tvrdit, že náš organismus dokáže fungovat bez vody a potravy je hloupý experiment se zdravím, který nemusí skončit dobře. 

MK: Moje „oblíbená“ je teorie o tom, že očkování je skrytý způsob, jak lidem aplikovat čipy a pomocí nich nás potom sledovat a ovládat. Nejenže je to nesmysl už jen z technologického hlediska, ale proč by vůbec někdo vynaložil takové úsilí, aby zjistil informace o nějakém Pepíkovi z Horní Dolní? Zvlášť, když všechny důležité informace většinou už bez rozpaků stejně dobrovolně sdělil na Facebooku. 

Mohou být některé mýty i životu nebezpečné?

OH: Bohužel ano, třeba právě zmiňované mýty o očkování – zejména v dnešní době, kdy je vakcinace jediná šance, jak se vymanit z koronavirové krize. 

MV: Ve své podstatě všechny, pokud vedou k oddálení skutečné terapie. Některé metody jsou přímo do očí bijící, jako třeba pití bazénové dezinfekce k detoxikaci organismu, jiné jsou vesměs neškodné (např. akupresura).

MK: Určitě mýty o nefunkčnosti metod vědecké medicíny, například chemoterapie nádorů nebo léčby autoimunitních chorob. 

Víte o případech, kdy lidé právě pod vlivem medicínských bludů situaci podcenili a nevyhledali lékařskou pomoc, případně se léčili „podomácku“?

MK: Případy končící úmrtím kvůli odmítnutí standardní léčby poté, co pacient zvolí raději alternativní metody, jsou bohužel dobře zdokumentované. Problematika hoaxů ve zdravotnictví je velmi složitá, a proto je potřeba jí věnovat velkou pozornost, jelikož skutečně může dojít k poškození zdraví, případně i k úmrtí. 

MV: Vzpomeňme si třeba na jeden z mediálně známých příběhů – vizionář a zakladatel firmy Apple Steve Jobs zemřel na rakovinu slinivky, protože se nejprve spoléhal na alternativní metody. Operaci nádoru odkládal devět měsíců, a nakonec bylo pozdě.

Na druhou stranu, homeopatie i čínská medicína jsou oblasti, kterým se profesionálně věnují i někteří vystudovaní lékaři. Nepouštíte se tím trochu na tenký led? Jak vlastně přistupujete k alternativní medicíně?

OH: V první řadě, alternativní medicína jako pojem je nesmysl. Medicína je jenom jedna, v dnešní době se jedná o medicínu založenou na důkazech. Cokoliv jiného není medicína, ale šarlatánství. To, že homeopatii nebo čínskou medicínu praktikují i vystudovaní lékaři, je sice smutné, není to ale důvod ji začít považovat za rovnoprávnou s medicínou založenou na důkazech. Momentálně vzniká trochu paradoxní situace, kdy západní svět utíká k čínské medicíně, jelikož nevěří tzv. „západní medicíně“, a Čína se naopak k „západní medicíně“ obrací, protože ví, že čínská medicína nefunguje.

TIP: Tradiční čínská medicína: Tisícileté kořeny čínské medicíny sahají jen 70 let nazpět

MK: Už pojem alternativní je zavádějící, vyvolává pocit, že jde jen o jinou cestu ke stejnému cíli.  To ale ve většině případů není pravda. Jak už opakovaně tvrdilo mnoho moudřejších lidí přede mnou: Existuje jen medicína funkční a medicína nefunkční a odlišit je mohou pouze pečlivě provedené vědecké studie. Jenže ty právě u „alternativní“ medicíny chybějí. Jakmile se u nějaké metody vědecky prověří její účinnost, stane se součástí funkční medicíny a přestane být alternativní. To se ale moc nestává.

MV: Pokud jde o homeopatika, která jste zmiňovala – jejich účinek není podložený vědeckými studiemi. Kdyby fungovala, pak by stačilo, abychom jako stát nakoupili pouze jedinou lahvičku s očkovací látkou proti koronaviru, naředili ji, důkladně protřepali a naočkovali jí celou republiku. Dokonce bychom mohli tvrdit, že čím více lahvičku naředíme, tím vyšší účinek bude mít. Existují i homeopatika z údajného vraku lodi či světla z Venuše…

MK: Mimochodem, homeopatie byla v českých zemích už dvakrát prakticky zakázána jako nefunkční a nevědecká, poprvé dokonce už v první polovině 19. století.

Proč myslíte, že lidé tak snadno podléhají různým polopravdám?

OH: Těch důvodů je celá řada. Od pouhého nedostatku odbornějšího vzdělání přes vrozenou důvěřivost až po zoufalost nad zdravotním stavem daného člověka nebo jeho blízkých. Tady se skutečně projevuje hyenismus různých šarlatánů, kteří toho často zneužívají. 

MV: Podle mě to jednoduché: Moderní medicína je přetechnizovaná, rychlá a často neosobní. Nemáme požadovaný čas na pacienta, protože v čekárně jich už sedí dalších deset. Patofyziologie nemocí je složitá a komplexní. Kombinujeme různé metody léčby, abychom využili různých mechanismů a účinků, jenže pacient je pak často zmatený, nerozumí našim postupům ani výsledku. Když mu někdo slíbí zázračné jednoduché uzdravení, je snadné podlehnout. Šarlatáni lákají i tím, že mají na pacienty dostatek času. Vstupní pohovor u nich trvá běžně hodinu i dvě – to ale jen proto, že hodinová sazba je často podobná zavedené advokátní praxi.

MK: Lidé mají rádi jednoduchá a snadná řešení, náš mozek už je takový. Každý lépe přijme spíš tvrzení, že když bude pít nějaký výtažek, uzdraví se, než když mu lékař řekne: „Teď zkusíme nasadit pulz nitrožilních léků, z nichž vám asi bude špatně, a když to zabere, přejdeme na udržovací léčbu, kterou budete brát doživotně se 75% šancí na zastavení postupu nemoci.“ A jak už říkal kolega, medicína (a technologie obecně) je čím dál složitější, takže do hlubších detailů nepronikne ani lékař mimo svou specializaci, natož laik.

Kdo je nejnáchylnější k tomu, aby naletěl?

OH: To se podle mého názoru nedá určit, bohužel mám dojem, že různé nesmysly se šíří napříč celou společností bez ohledu na sociální status nebo vzdělání. Velmi obecně lze říct, že nejohroženější jsou ti, kteří se málo (nebo vůbec) orientují v dané problematice a nejsou schopni kriticky hodnotit informace. 

MK: Paradoxně mohou snadno naletět i lidé s vyšším vzděláním, kteří jsou sice schopni získat velké množství informací z různých zdrojů, třeba i z cizojazyčných publikačních databází, ale ne vždy už je pak správně interpretovat. Zvlášť, pokud jde o téma mimo jejich profesní zaměření.

Proč má vlastně někdo potřebu nějaký mýtus vytvořit, potažmo šířit?

OH: Těch důvodů je zase celá řada. Nejčastěji je to prostě škodolibost a zloba, kdy je cílem opravdu někomu uškodit. Taky může jít o jakousi formu konkurenčního boje nebo dotyčný sleduje zkrátka osobní prospěch, hlavně tedy finanční. 

MK: V poslední době se taky dezinformace čím dál víc stávají i politickým nástrojem. Často je ale někdo může šířit i v dobré víře, pokud si myslí, že jde o pravdivou informaci.

Jak přesně vaše práce vypadá – jak mýty vyhledáváte, ověřujete a následně vyvracíte?

OH: Mýty není ani moc potřeba vyhledávat, najdou si vás samy… Lidská kreativita je v tomto skoro nekonečná. Co se týče ověřování informací, je to běh na delší trať. Musíte se opřít výhradně o fakta a vyhnout se jakési „dojmologii“, tedy tomu, co se vám osobně líbí. Z čehož plyne, že vždy budeme o krok pozadu, jelikož reagujeme až na něco, co někdo vypustil. 

MK: Mýty a dezinformace není třeba vyhledávat, mnohem obtížnější je se jim vyhnout. 

Jak to zařídit, aby se informace uvedená na pravou míru dostala k veřejnosti?

OH: Asi to bude znít jako klišé, ale základem je kvalitní vzdělání. Bez toho se nikam nepohneme. Bohužel v dnešní době v populaci velmi chybí schopnost kritického myšlení. Spousta lidí zastává postoj „ale vždyť to říkali v televizi, tak to přece musí být pravda“ nebo „vždyť to psali na internetu“. Naprosto nezbytný je i apel na novináře, aby pracovali pouze s ověřenými fakty a nesnažili se za každou cenu o senzacechtivost. Což bylo vidět i na jaře loňského roku v souvislosti se SARS-CoV-2, kdy se objevovaly články o tom, jak se máme zásobit potravinami, pohonnými hmotami a podobně, a vyvolalo to jistou míru paniky a chaosu. 

Jak se mýtus vlastně vyvrací? Sami jste v jednom z dřívějších rozhovorů uvedli, že mnohonásobně snazší je mýtus vytvořit, než jej poté vyvrátit…

OH: Je to proces na delší dobu. Nejprve musíte mýtus zanalyzovat, ověřit, co popisuje, na čem stojí a s čím vlastně pracuje. Následně je třeba to bod po bodu vyhledat v literatuře a zjistit, zda jej vůbec lze  nějakým způsobem vyvracet. Když budu konkrétní: Například zmiňované tvrzení o tom, že očkování způsobuje autismus, nemůžu shodit ze stolu jen proto, že ho osobně považuji za nesmysl. Musím počkat, až bude dostatečné množství vědeckých prací, které to buď potvrdí, nebo vyvrátí. 

MV: Mýtus vymyslím za minutu, ale dementovat ho trvá klidně týdny. Člověk musí své tvrzení podložit fakty. Lidskou vlastností je hledat primárně taková data, která nás utvrzují v našich názorech. Když se bojíme očkování, hledáme „nežádoucí účinky vakcín“, nikoli „efektivitu a prokázanou bezpečnost“. Pokud se však snažíme téma rozebrat, je zcela zásadní čerpat z obou pólů. Když prokážete, že konzumací křídy na tabuli vyléčíte rakovinu, pak se křída stává standardním medicínským postupem v terapii onkologických pacientů.

Různých medicínských mýtů existují určitě stovky. Není vaše poslání tak trochu sysifovská práce? Nemáte někdy pocit, že s každým vyvráceným omylem se okamžitě vyrojí spousta dalších?  

OH: Bohužel je to tak, na jeden vyvrácený mýtus připadá deset jiných. Někdo by to mohl považovat za beznadějnou práci, ale vzdát to rozhodně nechceme. Musí existovat nějaká protiváha, i když sám osobně mám někdy pocit, že taháme za kratší konec. 

MK: Efektivnější než se věnovat jednotlivostem by bylo zvýšit obecné povědomí o medicíně založené na důkazech a vědecké metodice celkově. To se ale mnohem líp řekne, než udělá. 

TIP: Čekání na alternativní zázrak: Odkud se berou mýty o našem zdraví?

Může se do této snahy nějak zapojit i veřejnost?

OH: Určitě může, a pokud vím, tak i zapojuje – například upozorňováním na různé dezinformace. Takové tipy velmi uvítáme, protože sami máme i vlastní práci a rodiny, takže nemůžeme 24 hodin denně hledat hoaxy a mýty. 

MV: A rozhodně nesdílet každou hloupost.

Dnes je skalní cesta v čínském pohoří Tchaj-chang vyhledávanou turistickou atrakcí a je považována za osmý div světa. Ještě před 50 lety ale šlo o otázku života a smrti. Jediné spojení s vnějším světem představoval pro obyvatele vesnice Kuo-liang „nebeský žebřík“ – 720 strmých schodů vysekaných do skály, pocházejících z časů vládní dynastie Song (960-1279). Dopravit člověka do nemocnice tak znamenalo absolvovat namáhavý výstup osmi lidí, a poté zhruba čtyřhodinnou cestu do nejbližší nemocnice.

Nepřístupnost vesnice představovala také ekonomický problém. Dopravovat zemědělské produkty do a ze „světa za horou“ bylo pro místní nesmírně složité a vyčerpávající. Pro přibližně 300 vesničanů to znamenalo takřka dokonalé odříznutí od světa a mnoho z nich uvažovalo o tom, že Kuo-liang opustí a vyrazí hledat snazší život mimo vesnici. 

TIP: Neobyčejný příběh Huang Dafa: Muže, který dokázal pohnout horami

V roce 1972 se proto místní obecní rada usnesla, že se pokusí prorazit cestu skrze horu ručně. Vybrali 13 nejsilnějších vesničanů, kteří vybaveni lany a primitivními sekáči a kladivy, začali kutat cestu. V prvních dnech zvládli vysekat do skály za tři dny sotva metr. Svou urputností ale dokázali přesvědčit další vesničany, že jejich snaha má smysl. Postupně se tak do projektu nové cesty zapojilo více vesničanů. 1250 metrů dlouhou cestu, vinoucí se po straně skalního útesu, prorazili vesničané za pět let a spoustu dalších let věnovali jejím úpravám a rozšiřování. Přestože jde o jednu z nejnebezpečnějších komunikací na světě, dnes díky ní vesnice Kuo-liang prosperuje a je i vděčným cílem mnoha turistů.

Lidé v řadě případů dovedou s pomocí různých vodítek určit, zda jim jiní lidé říkají pravdu. Rakouský výzkumný tým zjišťoval, zda podobnou dovedností disponují také psi ve vztahu k lidem. Badatelé za tímo účelem uskutečnili sérii jednoduchých experimentů se 260 psími dobrovolníky z rozmanitých plemen.

V experimentech měli psi za úkol reagovat na pokyn neznámého člověka a vybrat si, která ze dvou nádob obsahuje ukrytý pamlsek. Nejprve jim jeden člověk poradil správně a ukázal, kde je pamlsek. Pak pes sledoval, jak jiný neznámý člověk pohybuje s nádobami a zároveň ho pozoruje nebo nepozoruje další neznámý člověk. Pes v tomto experimentu vždy viděl, kde pamlsek ve skutečnosti je.

Polovina psů se neřídí špatnou radou

Když pak psi měli opět reagovat na lidskou radu, ukázalo se, že ignorují doporučení člověka, který nebyl přítomen u rozmísťování nádob s pamlskem. Psi očividně věděli, že takový člověk netuší, kde pamlsek je. Ještě zajímavější ale bylo, že zhruba polovina psů neposlechla člověka, který sice byl u přípravy nádob, ale psovi radil záměrně špatně. To podle vědců dokazuje, jak psi chápou, že jim člověk v takovém případě lže.

TIP: Chápavá němá tvář: Psi rozumějí emocím ostatních psů i svých pánů

Psi přitom v tomto typu experimentů dopadli výrazně lépe, než děti mladší pěti let, makaci a nebo šimpanzi, kteří se dříve zúčastnili navlas stejných experimentů a často důvěřovali neznámým lidem, i když vlastně věděli, že jim radí špatně.

Zástupci vyšší společenské třídy si ve Velké Británii devatenáctého století dávali velmi záležet na tom, aby se pikantní příběhy z jejich soukromého nedostaly na veřejnost. Historky a klepy o tom, že je nějaký šlechtic nebo vážený pan továrník pravidelným návštěvníkem vykřičených domů, se do slušné společnosti nehodily. Ale už tehdy byl bulvární tisk neúprosný a na jakýkoli náznak skandálu se slétal jako včela na med. Čtenáři byli dychtiví zpráv o slavných milencích a milenkách, tajných schůzkách a dostaveníčkách diskrétních hotelových pokojích. Někdy je prozradila podplacená pokojská, někdy sama zhrzená milenka…  

Divoká madam Lambová

Vážené dámě Caroline Lambové bylo právě šestadvacet, když potkala o dva roky mladšího lorda Byrona. Vzplanutí to bylo náhlé a intenzivní, stejně, jako celý vztah. To se od ženy, která byla už sedm let řádně provdaná za váženého vikomta z Melbourne, zrovna neočekávalo. Láska však trvala pouhý rok – Byron byl přelétavý a Caroline jej jednoduše přestala bavit. Navíc jej čekala už náruč další ženy… Byron pustil svou milenku k vodě, ta se však vzdát odmítla. Ne, že by mu ztropila scénu – provedla mu hned celou kaskádu trapasů! 

Žárlivostí zaslepená Lambová byla doslova jako ničivá lavina. Vůbec se netajiila s podrobnostmi jejich intimního soužití, a vyprávěla tisku velmi šťavnaté historky. Nebála se zveřejnit milostnou korespondenci. A když ztratila v důsledku melodramatické hladovky třetinu tělesné váhy? Tisk byl znovu u toho. Byron o ní mluvil jako o kostlivci, který jej pronásleduje. V mnohém měl pravdu, Lambová mu byla neustále na stopě. Dokonce brzy přestal chodit na večírky, protože na jednom si chtěla přede všemi pořezat obličej střepem z láhve vína. Bombardovala falešnými dopisy dokonce i jeho nakladatele! 

TIP: Casanova, Byron nebo Moulay Ukrutný: Kdo byl největší milovník v dějinách?

Na Byrona tímto však dojem neudělala, naopak svým chováním na sebe strhla nevoli celé britské šlechtické vrstvy. Uchýlila se do ústraní k alkoholu a dalším utišujícím prostředkům. Když umírala, jediný, kdo ji bez přestání podporoval, byl její manžel, kterého kvůli Byronovi opustila…  

„Naše práce oznamuje spolehlivou detekci disku, ve kterém by se mohly formovat měsíce,“ říká Myriam Benisty, vedoucí vědeckého týmu podepsaného pod výzkumem. „Pozorování získaná radioteleskopem ALMA mají tak mimořádné rozlišení, že jsme mohli spolehlivě identifikovat souvislost mezi diskem a planetou. Poprvé jsme byli také schopni určit jeho velikost,“ vysvětluje francouzská astronomka.

Popsaný cirkumplanetární disk obklopuje extrasolární planetu PDS 70c, jednu z dvojice obřích Jupiteru podobných plynných planet obíhajících kolem hvězdy vzdálené asi 400 světelných let od Slunce. Astronomové již v minulosti u této exoplanety nalezli známky disku, ve kterém by se mohl formovat měsíc planety, až dosud ale nebyli schopni ho spolehlivě odlišit od okolního prostředí a tato pozorování potvrdit. Týmu pod vedením Myriam Benisty se navíc podařilo zjistit, že disk má průměr srovnatelný se vzdáleností Slunce-Země a obsahuje dostatek hmoty pro tvorbu až tří satelitů o velikosti našeho Měsíce.

Jak se rodí planety a měsíce

Planety vznikají v prachových discích kolem mladých hvězd, ve kterých díky nabalování hmoty během svého růstu vytvářejí mezery. Při tomto procesu může planeta získat svůj vlastní cirkumplanetární disk, který k jejímu vývoji přispívá tak, že reguluje množství dopadající hmoty. Zároveň však může dojít k tomu, že se materiál uložený v disku začne prostřednictvím kolizí shlukovat do větších celků, a nakonec se kolem planety mohou vytvořit měsíce. Astronomové zatím ještě plně nerozumí detailům těchto procesů. „Stručně řečeno, stále není jasné kdy, kde a jak se planety a jejich měsíce formují,“ upřesňuje spoluautor studie Stefano Facchini.

„Dosud bylo objeveno přes 4 000 exoplanet, ale všechny byly nalezeny ve vyvinutých planetárních systémech. Planety PDS 70b a PDS 70c připomínají pár Jupiter-Saturn ve Sluneční soustavě a jsou jedinými známými objekty tohoto typu, které jsou stále ve fázi zrodu,“ upozorňuje spoluautorka studie Miriam Keppler z německého institutu Maxe Plancka.

TIP: U potulných exoplanet by se mohly nacházet obyvatelné měsíce

Ještě detailnější pochopení podmínek panujících v tomto planetárním systému přinese dalekohled Extrémně velký teleskop (ELT), který je ve fázi výstavby na hoře Cerro Armazones v chilské poušti Atacama. „ELT bude pro tento výzkum klíčovým přístrojem. S mnohem větším rozlišením budeme schopni zmapovat tuto soustavu do detailu,“ doplňuje další spoluautor práce Richard Teague z harvardského centra pro astrofyziku. Konkrétně s použitím přístroje METIS (Mid-infrared ELT Imager and Spectrograph) budou mít vědci možnost sledovat pohyby plynu v okolí planety PDS 70c a získat trojrozměrnou představu o tomto systému.

U další varianty ohledně budoucnosti českých tankových sil je třeba zmínit, že s leasingem techniky má čs. armáda zkušenost díky provozování letounů JAS-39 Gripen. Aktivita Evropské obranné agentury tak přichází možná právě včas.

Cena nového Leopardu 2A7+ se pohybuje kolem 9 000 000 dolarů, naproti tomu roční pronájem v rámci programu OMBT-Leo 2 by přišel asi na 1 500 000 dolarů. Za deset let minimálního pronájmu tedy zaplatíme téměř o 50 % více, nicméně ze zkušenosti víme, že politicky se bude mnohem snáze prosazovat menší úvodní investice, i když na konci bude částka výrazně vyšší. Byť tedy získáme dlouhodobý přístup ke sdíleným technologiím, opravárenským a výcvikovým kapacitám, celkové náklady představují oproti přímému nákupu jednoznačně nevýhodu tohoto řešení.

Repasování starších typů

V případě páté varianty – obstarání použitých strojů, již nezbývá mnoho možností. Pořídit oblíbený Leopard 2A4 s následnou modernizací lze jen obtížně, protože vozidla z přebytků se většinou už rozebrala a ve skladech zůstávají kusy v nejhorším technickém stavu. Navíc část starších verzí odčerpá i program OMBT-Leo 2.

Teoreticky se tedy dá poohlédnout v USA po abramsech ve verzi M1A1, která by mohla projít repasem a částečnou modernizací, popřípadě poptat v Británii typ Challenger 2 z přebytků. Zmínit musíme rovněž M60 Sabra Mk.III, které nám možná bude nabízet IMI. V takovém případě však vzniká otázka, proč má ČR modernizované tanky ze 70. let nahrazovat modernizovanými tanky ze 60. let, a to navíc za cenu srovnatelnou s nákupem nových strojů.

Made in Italy, France and GB

Stroji, které by vyhovovaly z hlediska našeho politického spojenectví a zároveň by nekladly zvýšené nároky na logistiku přesunů, by byly italský C1 Ariete nebo francouzský Leclerc, oba s hmotností kolem 55 tun. V případě Ariete by šlo o volbu o to zajímavější, že tento tank nese systém řízení palby Turms, který v omezené verzi využívá i modernizovaný T-72M4 CZ.

O dost těžší (75 tun v posledních verzích) je pak britský stroj Challenger 2. Bohužel všechny tři typy se již přestaly vyrábět. A jakkoli francouzská firma Nexter, výrobce tanku Leclerc, dlouhodobě deklaruje připravenost v případě zájmu znovu zprovoznit výrobní linku (což potvrdila i účastí na vývoji typu EMBT, kombinujícího podvozek Leopardu 2 s věží Leclerc), nedá se předpokládat, že by se AČR vydala touto cestou.

Nákup, či vývoj zbrusu nových?

Pokud by přezbrojení proběhlo výměnou za nový typ, k prvním adeptům budou patřit Leopardy 2A6 nebo 2A7+. V jejich prospěch hovoří geografická blízkost výrobce a dodavatele náhradních dílů i rozšíření typu v okolních zemích. Zmínit lze také mnohem lehčí francouzský Leclerc, jehož výroba může být obnovena a který by naší armádě dal více času na řešení problémů s infrastrukturou. Nelze opomenout ani Merkavy Mk.IV vzhledem k jejich příznivé ceně, dlouhodobě skvělým výkonům na bojišti a dobrým vztahům s Izraelem.

Poslední variantu představuje zapojení do vývoje nového typu. V roce 2015 vytvořily dvě velké zbrojovky, francouzský Nexter a německý Krauss-Maffei Wegmann, společnou firmu pod názvem KNDS. Několik týdnů předtím vystoupil ve francouzském parlamentním výboru pro obranu předseda představenstva KMW Frank Haun a prohlásil, že pokud se na tom obě vlády domluví, dokáže společná firma do pěti let vyvinout nový tank. Z dosavadní spolupráce zatím vzešel již dříve zmíněný hybrid podvozku Leopard 2 s odlehčenou věží leclercu (EMBT), zatím se však neví, v jaké fázi se nachází vývoj zcela nového typu v rámci programu MCGS.

Benátky jsou sice starobylé město, mnoho zpráv z časů římské říše o nich ale nemáme. Většina archeologů je přesvědčena, že vznikly z vesnic na ostrovech, někdy v časech po zhroucení Západořímské říše na konci 4. století. Na jednotlivých ostrovech a v lagunách se sice podařilo nalézt několik historických artefaktů, přesvědčivých důkazů je ale málo. Část vědců se přiklání k tomu, že dávné Benátky mohly přestavovat trvale osídlené místo, existuje ale i nemalá část vědců, kteří jsou opačného názoru.

Vlevo rekonstrukce římské cesty, vpravo situace dnes

Nedávný objev vědců z Institute of Marine Science (ISMAR) dává argumenty zastáncům osídlení v oblasti Benátek. Geofyzička Fantina Madricardo vedla výzkumný tým, který v roce 2020 objevil s pomocí sonaru v kanálu Treporti na dně Benátské laguny pozůstatky římské cesty. U cesty vědci objevili pozůstatky staveb, které zřejmě bývaly dokem a osídlením. Celkem 12 objevených struktur se vine zhruba 1 100 metrů v severovýchodním směru. Některé z nich jsou až 2,7 metru vysoké a na délku měří přes 50 metrů. Podstatné je, že tyto nálezy jsou o několik set let starší než předpokládaný původ Benátek na začátku středověku.

TIP: Zázrak zrozený z bažin: Kde se vzaly slavné Benátky?

Podle Madricardové, vše nasvědčuje tomu, že oblast Benátek byla osídlena již v římských dobách. Pravděpodobně šlo o několik menších trvalých sídel, která byla propojena cestami s blízkými obchodními stanicemi. Zároveň jde o důkaz, že v době římské říše se podstatná část Benátské laguny nacházela na souši, která byla snadno dostupná z hlavní pevniny. Před dvěma tisíci let, byla hladina moře v těchto místech asi o 2,5 metru níže, než je tomu dnes. Východní strana objevené cesty tak zřejmě představovala pobřeží, západní část hranici uzavřené vodní cesty.

Na větších hradech tvořilo služebnictvo (latinsky families, jinak též čeleď) až několik desítek lidí. V menších usedlostech by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Ti všichni museli být k ruce hradnímu pánovi a jeho rodině. Ve středověku byl za šlechtice považován svobodný a urozený držitel statku, který podléhal zemskému právu. Neměl tedy vztah k žádné další instituci kromě panovníka.

V průběhu 15. století se začal panský stav uzavírat a stávalo se tak téměř nemožným, aby se z člověka neurozeného stal šlechtic. Ve druhé polovině 15. století již byla pevně stanovena pravidla stavovské společnosti. Nejvyšší postavení si vyhradili páni (nazývaní také barones, nobiles či Herren), ostatní se označovali za zemany, vladyky či rytíře. K šlechticům patřili i panoši, kteří byli ve služebném poměru k jinému šlechtici, stejně jako manové vázaní lenním slibem ke svému pánovi. Z této široké skupiny se postupně formovala nižší šlechta.

Správci a organizátoři

Po hradním pánovi následoval v hierarchii jeho purkrabí, který měl na starosti správu objektu a podléhali mu všichni služebníci. Dohlížel také na bezpečnost na území, které jménem svého pána spravoval. Na panovnickém dvoře měl navíc hlavní velitelskou funkci v případě války, kdy velel zemské hotovosti a v nepřítomnosti panovníka jej zastupoval v soudní funkci.

Na nejbohatších dvorech hráli významnou roli také heroldi, kteří měli na starosti organizaci jednání a slavností, postupně se také začali zabývat tvorbou erbů a jejich popisem. Tato funkce nabývala na významu s postupujícím středověkem, kdy se dvůr začal více „formalizovat“ a kromě praktických úkolů začal vládce i šlechtici dbát i na etiketu a hlavně sebeprezentaci.

S nástupem renesance a rozvojem panských dominií, která tvořilo několik měst, městeček a vesnic, začaly vznikat další funkce. Jednou z nich byl například hejtman, který měl za úkol zastupovat vrchnost a stal se také nejvyšším správním úředníkem. Sídlil v centru panství a řídil jeho chod – přiděloval ostatním úkoly. Některé jeho povinnosti mohl, pokud bylo třeba, převzít purkrabí.

Strážci klidu

Na bezpečí hradu dohlíželi zbrojnoši. Obvykle se jednalo o několik v boji cvičených mužů, kteří měli na starosti nejen hlídky, ale také pořádek na hradě. Často tvořili součást pánovy družiny a část jej doprovázela na tažení, kde mu v boji asistovali a mimo bojiště se o něj starali. Zbraně a zbroj měli uloženy ve zbrojnici, která musela být umístěna na bezpečném, snadno dosažitelném, ale i dobře střeženém místě hradu. 

Větší hradní domácnosti měly i své dveřníky, z nichž byl asi nejznámějším Jan Žižka z Trocnova, který v této funkci působil na dvoře Václava IV. Dveřník u pánovy komnaty zajišťoval, aby pána nikdo nerušil v nevhodnou chvíli a naopak ohlašoval či uváděl očekávané návštěvy.

Z lesa až na panský stůl

Na dvorech bohaté šlechty bylo osazenstvo kuchyně vskutku bohaté – našli bychom zde kuchmistra, který dohlížel na její správný chod, rozděloval jednotlivé úkoly a sám pokrmy dochucoval. K ruce mu byli kuchtíci či kráječi a o čistotu nádobí se staraly ženy – myčky nádobí. Všichni tito pomocníci bývali ubytovaní přímo v kuchyni, kde spali na lavicích či na zemi na slámě, kterou si vždy nanosili a ráno opět uklidili. Kuchmistr jakožto vážený člověk míval vlastní pokoj či alespoň komůrku.

Na královských dvorech dohlíželi na organizaci lovu lovčí, kteří také cvičili psy. Lesy a všechna zvěř byly zprvu majetkem krále, jenž propůjčoval právo lovu šlechtě a církevním osobám. Postupem času si však mohli lovčí dovolit i bohatší šlechtici, kteří napodobovali dvůr svého vládce. Navíc získali část lesů do svého držení. Lovčí se také lovu věnovali profesionálně a dodávali předem určenou zvěřinu do hradní kuchyně.

Duchovní a vzdělanci

V bohatších domácnostech mohli mít i kaplana, který se staral o duchovní život hradního pána, jeho rodiny a hradní posádky. V ranějších dobách také vedl kancelář, ale jeho funkci postupně přebírali školení úředníci, kteří dohlíželi na hospodářský chod domu. Hradní kaplan sloužil mše v kapli, ale měl i funkci zpovědníka pánovy rodiny. Někdy také mohl vychovávat a vyučovat jeho děti.

Obzvláště bohatí šlechtici mohli na svých dvorech hostit či dokonce dlouhodobě zaměstnávat umělce či vzdělance. Ti nejbohatší si také mohli držet lékaře. Platilo to však spíš pro panovnický dvůr, jemuž se teprve na konci středověku začali přibližovat nejbohatší magnáti.

Péče o oře a děti

O koně se staral štolba či podkoní a obvykle mu byl k ruce i pomocný pacholek. Kůň byl nejdůležitějším dopravním prostředkem. Vyjíždělo se s ním jak na cesty, tak na lov či do boje a používal se k tahání vozů pro přepravu většího objemu nákladu. Bylo proto nezbytné, aby k hradu patřily i stáje, kde měli koně připravené své stání a štolba je mohl náležitě opečovávat. Měl na starosti jak běžnou údržbu (sedlání či odsedlání, hřebelcování, vysušování, uklízení), tak případné speciální požadavky, když se koni něco stalo či onemocněl. Čas od času musel brát koně na projížďky, když je pán či další obyvatelé hradu nestihli dostatečně protáhnout při běžných úkolech.

TIP: Praví muži ve zbrani: Co obnášelo stát se ve středověku rytířem?

Bylo obvyklé, že pokud manželky šlechticů nemohly či nechtěly kojit (případně dokonce při porodu zemřely), najímaly se kojné. Někdy to byly ženy, které o dítě přišly, ale stále měly mateřské mléko, ale také mohly být statnější postavy a odkojit jak dítě vlastní, tak i pánovo, které potom mělo při kojení přednost. Kojné potom také často dítě vychovávaly. Mohlo mít ale i zvláštní chůvu.