Doba, do které se malý Eduard ve francouzském Rouenu roku 1442 narodil, nevěštila klidné časy. Anglie měla za sebou neúspěšné boje ve stoleté válce proti Francouzům. Konečná porážka, vnitřní sváry a deziluze spěly k vnitřnímu konfliktu mezi rody Yorků a Lancasterů, který vstoupil do dějin jako války růží (1455–1485).

První vítězství

Dětství strávil Eduard v Calais a podle dobových pramenů již tehdy svým vzhledem a jednáním silně působil na současníky. Byl sebevědomým, pohledným a bohatým šlechticem, pravým reprezentantem starobylého rodu. Vydal se bojovat za otcova práva do Anglie, ale poté, co byli Yorkové v začínající válce růží drtivě poraženi v bitvě u Ludford Bridge (12. října 1459), uprchl Eduard spolu s Richardem, hrabětem ze Salisbury, a jeho synem Warwickem (vlastním jménem Richard Neville) do Calais. Společný útěk za moře upevnil přátelství mezi Eduardem a Warwickem a odstartoval jejich dlouholetou spolupráci.

Koncem června se oba dva vylodili na jihu Anglie, kde bylo jejich vojsko přivítáno s nepopsatelným nadšením. Armáda nejdříve obsadila Londýn a poté vyrazila na sever vstříc Lancasterům. Voje se střetly u Northamptonu 10. července 1460 a mladý Eduard zde v pouhých 18 letech dobyl své první vítězství. Na podzim pak z Irska připlul Eduardův otec Richard z Yorku. Rozhodl se, že musí získat královský trůn, na němž již skoro čtyřicet let seděl Jindřich VI. z rodu Lancasterů. Všeobecně se vědělo, že je panovník duchem slabý, místo něj rozhodovali jeho rádci a hlavně manželka Markéta. Jenže vojsko Yorků bylo u Wakefiedlu 30. prosince drtivě poraženo. Sám Richard v bitvě padl a jeho hlava ozdobila bránu města Yorku. Hned vedle ní pak byla vystavena hlava Richarda ze Salisbury, Warwickova otce.

Ať žije král Eduard!

Eduard se navzdory neúspěchu nestáhl, ale jako pravý vlk se zakousl do své příležitosti. Po otcově smrti se stal vévodou z Yorku a přihlásil se k jeho aspiracím na trůn. Na začátku února následujícího roku došlo ke střetu u Mortimer´s Cross mezi ním a lancasterskými hrabaty z Pembroke a z Wiltshire. Před bitvou se prý objevil na nebi zrcadlový obraz tří sluncí. Eduard se nedal tímto nenadálým úkazem zaskočit a vzkázal vojákům, že je to Boží znamení, obraz Nejsvětější trojice. Znamení planoucího Slunce se později objevilo i na Eduardově korouhvi. Jeho vojáci tak šli do boje plni sebedůvěry a dosáhli vítězství.

Koncem února pak Eduard za bouřlivého jásotu vstoupil do Londýna, kde byl 4. března slavnostně korunován na krále. Jenže získanou korunu si musel mladý král teprve vybojovat proti královně Markétě, která se zatím stáhla se svou armádou k Yorkshiru. Eduard IV. nelenil, shromáždil velké vojsko a 13. března vyrazil z Londýna proti nepříteli. Po krátkém střetu u Ferrybridge překročily oddíly Warwicka a Eduarda IV. řeku Aire a postupovaly k zasněženým pláním mezi vesnicemi Saxton a Towton. Zde dobyly vítězství tak oslnivé, že královna Markéta nemohla dlouhý čas na boj ani pomyslet. Opustila Anglii a spolu s králem Jindřichem VI. se uchýlila se do Skotska.

Ctižádostivý Králotvůrce

Válka ovšem pokračovala, neboť zanedlouho povstal proti Eduardovi muž, který jej na anglický trůn dosadil. Richard Neville, jemuž se říkalo Králotvůrce (anglicky Kingmaker), se narodil roku 1428. V mládí se oženil s Annou Mortimerovou, čímž získal rozlehlá panství v Anglii a Walesu a stal se hrabětem z Warwicku. Ve válce růží se stal důležitou oporou mladého Eduarda – právě s jeho pomocí York dosedl na anglický trůn. Warwick byl zahrnut mnoha poctami, tituly a stal se po králi druhým nejmocnějším mužem v zemi. Doufal tedy, že bude moci prostřednictvím Eduarda ovládat zemi, ale mladý panovník se nenechal příliš ovlivňovat a byl odhodlán jít si vlastní cestou.

Na jaře roku 1464 se Eduard IV. tajně oženil s Elizabeth Woodvillovou, dcerou lancasterského velmože lorda Riverse. Tím Warwicka veřejně znemožnil, neboť ten mu mezitím dojednal sňatek ve Francii. Navíc si Eduard IV. vzal za ženu dceru muže, jehož Warwick nenáviděl. Příbuzní Alžběty poté začali rychle získávat úřady, statky, hodnosti i moc, což Warwick nesl velice nelibě. Shromáždil kolem sebe své příbuzné a nespokojené šlechtice a začal připravovat otevřenou vzpouru proti králi.

Povstání propuklo v červnu roku 1469 a Warwick si v něm počínal velmi úspěšně. Jeho vojsko porazilo Eduardovy oddíly (ovšem bez Eduarda) v bitvě u Edgecote Moor a sám král později padl do Warwickových rukou. Zdánlivě hrabě dosáhl plného vítězství, netěšil se však v zemi příliš velké popularitě. Většina šlechticů zůstala věrná Eduardovi IV. a začala hrozit otevřenou vzpourou. Warwickovi tedy nezbývalo nic jiného než krále propustit. Eduard poté udělil vzbouřencům veřejně milost a na krátkou dobu zavládl klid.

V březnu 1470 povstal Warwick proti králi znovu, tentokrát byl ale poražen a musel uprchnout do Francie. Zde se spojil se svým bývalým nepřítelem – Lancastery. Exkrálovna Markéta z Anjou spolu s Warwickem chtěli znovu dosadit na trůn slaboduchého Jindřicha VI. V září se Warwick s podporou Lancasterů vylodil v Anglii a donutil zaskočeného Eduarda IV. prchnout do Burgundska. Krátce nato Warwick dosadil Jindřicha VI. Nechal ho znovu korunovat králem a sám si přivlastnil titul královského místodržícího.

Yorkův návrat

Eduard neskládal ruce v klín a celou zimu sháněl peníze, loďstvo i vojáky. Se svou armádou se pak 14. března 1471 vylodil v Anglii, obsadil York a odtud táhl na Londýn. Warwickovy oddíly se boji buď vyhýbaly, nebo před ním prchaly, takže Eduard nakonec bez problémů vstoupil do Londýna, kde znovu přijal korunu.

Tím však potíže Yorků neskončily. Warwick a jeho bratr Montagu pochodovali na jih s početným vojskem. Královna Markéta shromažďovala ve Francii vojsko a chystala se vtrhnout do Anglie, přičemž její spojenec Jasper Tudor sbíral vojsko ve Walesu. Bylo tedy nutné vypořádat se s nepřítelem dříve, než se jejich armády spojí. Eduard IV. proto vsadil na svou oblíbenou taktiku: dopochodovat co nejrychleji k nepříteli, přitisknout se k němu a donutit ho k rozhodující bitvě. Dne 13. dubna 1471 opustil Londýn a ještě téhož večera dorazil k městečku Barnet, kde už se šikovaly Warwickovy oddíly. Následující den došlo k nepřehlednému střetu, v němž Warwick padl, a jeho vojsko se rozpadlo. 

V den Eduardova vítězství u Barnetu se ovšem ve Walesu vylodila královna Markéta a začala tam shromažďovat armádu. Eduard tedy znovu vyrazil do pole. V sobotu 4. května dorazil k opatství u Tewkesbury a našel Lancasterovce v bitevním postavení. Jejich vůdce vévoda Somerset rozmístil své vojáky mezi keře a stromy, které je měly chránit před Eduardovým dělostřelectvem. Jednotky Lancasterů se tak ocitly v postavení příliš zranitelném z boku, čehož využil Eduardův bratr Richard (budoucí Richard III.), který se na začátku bitvy skryl na Eduardově levém křídle v malém lesíku a svým bočním útokem nakonec rozhodl celou bitvu.

TIP: Ambiciózní Jindřich VII.: Jak se mu podařilo získat a udržet anglický trůn?

Vítězství krále Eduarda bylo o to větší, že v bitvě padl i mladičký Eduard, princ z Walesu, syn královny Markéty a Jindřicha VI. Tento hoch představoval pro Lancastery jediného právoplatného dědice anglického trůnu a jeho smrtí ztratil boj Lancasterů a Yorků smysl. Eduard IV. se poté mohl konečně pevně chopit vlády, během níž došlo k obnovení práv a pořádků. Král zemřel na Velikonoce roku 1483 po dlouhé nemoci. Krátce před svou smrtí jmenoval bratra Richarda (III.) protektorem svých synů a 9. dubna vydechl naposledy. On sám za celý život neprohrál jedinou bitvu, ale po jeho smrti se rozhořela závěrečná část války růží, v níž Yorkové o anglický trůn přišli navždy. 

Lidé si nezřídka v nadšení pořídí exotického mazlíčka, jenže když pak na něj nemají čas nebo nervy, jednoduše ho vypustí na ulici. Když se tedy na šeříku před bytem jisté obyvatelky Krakova objevilo tajemné zvíře podobající se kokonu, dotyčná raději zavolala ochránce zvířat.

„Je to hnědé, už dva dny to dřepí na stromu naproti domu! Lidi raději neotvírají okna, protože se bojí, aby se to k nim nedostalo,“ sdělila obyvatelka sídliště pracovníkům krakovského spolku pečujícího o zvířata. „Přijeďte a odvezte si ho!“ prosila zoufale.

Na otázku, zda by mohlo jít o nějakého nemocného dravce, žena tvrdila, že tvor se víc podobá leguánovi. Pracovníci spolku se nejprve podívali na kalendář, aby se ujistili, že není první apríl, a rychle vyrazili na místo.

TIP: Výbušná brambora: V továrně na chipsy našli granát z 1. světové války

Po příjezdu na místo činu záchranáři tajemné monstrum „odstranili“ – ukázalo se totiž, že ve větvích nějakou záhadou uvízl croissant. Vyděšenou občanku však muži zákona za bdělost pochválili, protože je prý vždycky lepší zasmát se nad nedopatřením než podcenit nebezpečí.

Inženýři Boeingu odhalili během příprav „známky neočekávané polohy ventilů“ v pohonném systému lodi, uvedla společnost v prohlášení. Podle Boeingu byl problém objeven při kontrolách systémů lodi po několika bouřích, které region zasáhly. 

„Jsme zklamáni dnešním výsledkem a potřebou odložit start Starlineru,“ uvedl šéf kosmického programu společnosti Boeing John Vollmer. Dodal, že týmy Boeingu a americké vesmírné agentury NASA zajistí bezpečný průběh mise, i kdyby jim to mělo trvat delší dobu. NASA později informovala, že start zkušebního letu bude pravděpodobně přesunut na středu 4. srpna v 18:57 SELČ.

Start byl poprvé odložen už v pátek kvůli problémům na ISS, u níž o den dříve zakotvil ruský víceúčelový modul Nauka. Jeho motory se pak nečekaně spustily a vychýlily celý orbitální komplex z jeho normální letové polohy na nejméně 45 minut. Poté, co byly aktivovány motory jiného modulu na stanici, se podařilo původní polohu obnovit a incident zřejmě nezpůsobil žádné škody.

TIP: Starliner společnosti Boeing přistál jako první kosmická loď na americké půdě

Starliner má v rámci testovací mise dopravit náklad na orbitální komplex a zhruba o necelý týden později přistát zpátky na Zemi. Dnešní plánovaný let měl být již druhým pokusem. První test této kosmické lodi v prosinci 2019 s předpokládaným přistáním na ISS se nezdařil. Loď se nedokázala dostat na stanovenou oběžnou dráhu, a nemohla se proto k ISS přiblížit. O dva dny později alespoň zdárně přistála v poušti v Novém Mexiku. Neúspěch podle sdělení společnosti způsobily chyby v softwaru.

Juan a Evita… Osudová láska, legendární pár, námět pro film i muzikály. Vztah argentinského prezidenta s herečkou z nuzných poměrů, kteří se společně zastali chudých a utlačovaných, má nesporně romantický rozměr, tolik milovaný Hollywoodem i časopisy pro dámy středních let. Pod pozlátkem příběhu se však nachází mnohem hlubší a temnější rovina. 

Juan Perón si neváhal moc urvat a zúčastnil se hned dvou vojenských převratů. Později, už na postu prezidenta, mu při získávání popularity pomohla jeho žena Eva coby účinný nástroj propagandy. Bojovník za práva dělnictva se inspiroval ve fašistické Itálii a své politické odpůrce neváhal věznit. Otevřel náruč nacistickým zločincům a mnohé z nich nechal v Argentině žít pod dobrým krytím, výměnou za služby státu. Vztah Juana a Evity (neboli „Evičky“) má dvě zcela odlišné podoby a jejich politické dědictví se na stavu jihoamerické země podepisuje dodnes. 

Konec otroctví

Perónova rodina patřila ke střední třídě a Juan zpočátku neměl nakročeno k velkým cílům. Vystudoval sice vojenskou akademii, ale jeho výsledky nebyly valné a k moci se začal prodírat až prostřednictvím státních převratů: Roku 1930 pomáhal coby řadový důstojník svrhnout prezidenta Hipólita Yrigoyena. V roce 1938 pak jako vojenský atašé procestoval Evropu a seznamoval se tam s jednotlivými politickými systémy. Domů si přivezl obdiv k efektivitě fašismu i nacionálního socialismu a k zapojení dělnictva do chodu státu. 

Roku 1943 se stal jedním z osnovatelů dalšího puče, po němž získal post ministra práce. Zhostil se jej se vší vervou a s inspirací načerpanou v Itálii převáděl do praxe své přesvědčení, že k úzké vládnoucí elitě je potřeba vytvořit politickou protiváhu angažovaného dělnictva. Po nástupu do funkce proto ze všech sil pracoval na zlepšení života obyčejných lidí, s nimiž se dřív nakládalo takřka jako s otroky. Na jeho popud vznikla mimo jiné řada odborových unií a byla zavedena placená dovolená či minimální mzda. Dělnické odbory měly nově ruku v ruce se zaměstnavateli vytvářet podmínky pro vzkvétání silného státu, Perón však nestrpěl komunisty a s levicovou opozicí rázně zatočil. 

Strach a síla

Když v lednu 1944 zasáhlo argentinské město San Juan zemětřesení, vyžádalo si životy deseti tisíc lidí a Perón uspořádal na pomoc umělecký festival. Na charitativním plese se tam pak poprvé setkal s Evou Duarteovou. Pocházela z chudých poměrů a životem se dlouho protloukala, dokud se na ni neusmálo štěstí: Stala se součástí herecké společnosti a později si získala popularitu v rádiu i ve filmu. Dvojice v sobě okamžitě našla zalíbení, a protože se Eva do té doby politicky nijak neangažovala, rozhodl se ji Juan pomyslně přetvořit k obrazu svému. V říjnu následujícího roku se konala skromná svatba na úřadě.   

Juanova sláva a obliba rostly závratným tempem: Jednal s dělníky, zlepšoval jim život, a získával tak jejich sympatie. V roce 1945 už měl takovou moc, že ho političtí oponenti nechali ze strachu uvěznit. Před sídlem vlády se však sešel dav čítající podle některých zdrojů až 350 tisíc lidí a ministra práce na popud občanů osvobodili. S vědomím masivní podpory se Perón rozhodl kandidovat na post hlavy státu a 4. června 1946 skutečně usedl do prezidentského křesla. 

Ekonomika nestačí

V čele svého národa stanul v době, kdy se světové mocnosti dělily podle příklonu k USA, nebo k Sovětskému svazu. Perónovi přirození spojenci – Německo a Itálie – skončili v ruinách a novopečený prezident neměl chuť se paktovat s vítězi války. Rozhodl se proto jít třetí cestou: Chtěl vytvořit Argentinu ekonomicky silnou a soběstačnou, nezávislou na vůli velkých světových hráčů. Různé společenské třídy se měly podvolit diktátu státu pro jeho větší dobro a společně a harmonicky pracovat na zářné budoucnosti. 

Perón tak odmítl dravý kapitalismus i chronicky nevýkonný komunismus. Uvedl do praxe systém, který Benito Mussolini propagoval jako „korporativismus“ – pouze natřený na argentinskou bledě modrou. Tento styl dostal jméno „perónismus“ a politické strany v jihoamerické zemi se na něj odvolávají dodnes. 

Prezident nechal znárodnit centrální banku, univerzity i obchodní loďstvo a převzal také kontrolu nad železnicí. Zmíněné kroky sice Argentinu přivedly k silnější ekonomice, ale skutečnou sílu nabrala Perónova vláda až díky sociálním opatřením, k nimž ho motivovala jeho žena Evita. Jelikož první dáma pocházela z chudé rodiny, věděla moc dobře, kde se ve společnosti skrývají problémy a jak je mírnit.  

Bojujte za lepší zítřky!

Inspirován svou ženou zajistil Perón například vznik unijních soudů, které řešily rozepře týkající se zaměstnání. Pomohl rovněž ke zrodu odborové organizace, jež s požehnáním vlády nabádala jedince v nevýhodných pracovních poměrech ke stávkám. V roce 1946 přišel argentinský průmysl na popud odborů o dva miliony pracovních dnů, rok poté o tři miliony. Cílem bylo ukázat velkým zaměstnavatelům, že prezident nevládne pouze dekrety, ale že má především podporu mas. Díky protestům si zaměstnanci vydobyli lepší podmínky a unie zároveň rostla: Koncem 40. let se k ní hlásilo na pět milionů lidí a argentinská pracovní síla měla nejlépe organizované odbory v celé Jižní Americe.

Průměrná mzda v letech 1945–1949 vzrostla o 35 %. Na zdravotní pojištění nově dosáhli také zaměstnanci v bankovním sektoru nebo třeba oceláři. Zhruba 70 % ekonomicky aktivní populace mělo v roce 1949 i sociální pojištění: Oproti roku 1946 šlo přitom o trojnásobek. U zaměstnavatelů sice prosazené změny nevyvolávaly nadšení, ale v porovnání se spokojenou dělnickou třídou byly jejich nářky nepodstatné. 

Nevzdělaná herečka

Zatímco Juan zaváděl „velké“ sociální změny, první dáma se věnovala řadě společenských projektů a dobročinnosti. Až do Perónova zvolení fungovala v Argentině organizace Sociedad de Beneficencia, která se mimo jiné starala o bezdomovce a sirotky. V jejím čele obvykle stála první dáma, nicméně s Evitou mělo představenstvo problém – pocházela totiž z chudé rodiny, postrádala vzdělání a dřív se živila coby herečka (přičemž zlé jazyky tvrdily, že i jako prostitutka). V očích správců zkrátka nepředstavovala pro sirotky dobrý příklad. 

Evita proto založila vlastní charitu, Fundación Eva Perón, což mnozí vnímali jako kontroverzní krok. Sociedad de Beneficencia byla totiž financována státem, a jelikož vedení Evu odmítlo, proud peněz vyschl a nově směřoval do projektu první dámy. Její nadaci podporovaly také daně ze vstupenek do kina či z hazardu a během pár let měla na kontě (v přepočtu na dnešní ceny) bezmála 50 miliard korun. Organizace zaměstnávala 14 tisíc lidí, postavila nespočet škol i nemocnic a každý rok nakoupila a rozdala potřebným 400 tisíc párů bot, 500 tisíc šicích strojů či 200 tisíc hrnců. Evita přitom dohlížela na každý aspekt nadace, až si nakonec vytvořila aureolu světice. 

Krutost skrytá za charitou

Nešlo o úplně nezaslouženou pověst: Perónová se každý den setkávala s potřebnými a údajně se nestranila ani nešťastníků postižených leprou či syfilidou. Stala se tak pomyslným symbolem naděje, k němuž obyčejní lidé vzhlíželi. 

Za charitativní činnost a změny vedoucí k lepšímu postavení pracovníků se však prezidentovi dařilo také ukrývat utlačování opozice a její systematickou likvidaci. Perón měl na své straně masy, takže se nebál ani tak politických protivníků, jako spíš buřičů z řad intelektuálů či vyšších vrstev. Neváhal proto například vyhodit ze znárodněných univerzit na 1 500 pedagogů, kteří jeho režim neuznávali. V zemi rovněž vznikala tajná detenční oddělení: Nacházela se i ve sklepech nemocnic a nepohodlní občané tam byli vězněni či mučeni. 

Máte se zbytečně dobře!

Perón si ohledně svých odpůrců nebral servítky, ať už se rekrutovali z řad levice, či pravice. Dokázal sesadit i odborové předáky, a přestože rád používal násilí, častěji sahal k „jemnějším“ metodám – především k manipulaci s médii. Jeho režim skupoval vydavatelství a nutil je působit ve prospěch vlády. „Nevhodné“ noviny a vydavatele se nejdřív pokoušel o spolupráci přesvědčit, a pokud se nepodvolili, zničil je. Do periodik a knih proto brzy pronikla autocenzura a pravda se ohýbala pod vlivem strachu. Prezident měl zemi pod kontrolou natolik, že si v roce 1949 dokonce zajistil přepsání ústavy, aby mohl být opětovně zvolen. 

Argentině se však dařilo až příliš dobře a její postoj ke studené válce, v níž se rozhodla brát jako spojence Sověty i Američany, se druhým jmenovaným nelíbil: Diplomat George Kennan razil myšlenku, že se za Perónovou třetí cestou skrývá komunistické obrození na jihu Ameriky, a Kongres s ním souhlasil. Spojené státy proto Argentinu vyloučily z Marshallova plánu na obnovu Evropy poničené válkou. Odstřižená od největšího exportního odbytiště pak začala ekonomika země skomírat a počátkem 50. let se propadla do krize. 

Vláda bez Evy

Dokud měl Juan po boku Evitu, dokázal společenskému tlaku odolávat. Žena považovaná za svatou se dál těšila velké popularitě, a odbory si na masivním dvoumilionovém shromáždění v roce 1951 dokonce „vyžádaly“, aby kandidovala na post viceprezidentky. Nakonec však odmítla kvůli zdravotním potížím: Už v roce 1950 jí lékaři diagnostikovali rakovinu děložního hrdla, jejíž následky byly stále zřetelnější. První dáma rychle slábla a často upadala do mdlob. V červnu 1952 již musela pod kabátem nosit podpěry a veřejně dokázala vystupovat jedině pod vlivem léků na bolest. Ačkoliv jako první v Argentině absolvovala tehdy novátorskou chemoterapii, 26. července 1952 zemřela. 

Její smrt připravila Perónův režim o mnoho přívrženců a krize se dál prohlubovala. Když se v roce 1955 proti hlavě státu vzbouřila armáda, musel prezident emigrovat a nakonec se usadil ve Španělsku. 

Nezastavitelný pád

Moci v zemi se ujala vojenská junta, perónismus byl okamžitě zakázán a jeho stoupenci se až do roku 1973 nesměli účastnit politického života. V prvních prezidentských volbách s opětovnou účastí perónistů však jejich kandidát Héctor José Cámpora zvítězil. Perón se tak mohl do Argentiny vrátit, Cámpora následně rezignoval a byly vyhlášeno nové lidové hlasování. 

Za svou stranu se jej zúčastnil právě Perón – vyhrál a opět se ujal úřadu. Nepokoje v zemi ani v politice však hasit nedokázal a bídná situace se podepisovala na jeho zdraví: 1. července 1974 pak podlehl zápalu plic a následkům několika prodělaných infarktů. 

Neurologové připouštějí, že jsou testy IQ jako objektivní ukazatel inteligence značně nespolehlivé. Stále se ovšem jedná o nejužívanější způsob, jak zjišťovat úroveň mentální vyspělosti dotyčného. Muž s dosud nejvyšší naměřenou hodnotou inteligenčního kvocientu přišel na svět roku 1898 v New Yorku. Jmenoval se William James Sidis a jeho IQ dosáhlo 270 bodů, tedy téměř trojnásobku průměru běžné populace. 

Malý William přiváděl už v 18 měsících okolí k úžasu, když se sám naučil číst noviny. Zároveň měl štěstí na zázemí: Rodiče, židovští přistěhovalci z Ukrajiny, jej odmalička podporovali v touze po vzdělání. Coby osmiletý již hovořil osmi jazyky (jeho sestra později tvrdila, že je schopen ovládnout novou řeč za jediný den) a v 11 letech nastoupil na Harvard jako nejmladší student v dějinách. O rok později pak dokonce vedl v místním matematickém klubu přednášky o čtyřrozměrných soustavách. 

Prokletí i požehnání 

Netrvalo však dlouho, a genialita začala vyjevovat i své stinné stránky. Kdyby se Sidis narodil o sto let později, lékaři by mu velmi pravděpodobně diagnostikovali autismus a dostalo by se mu shovívavějšího přijetí. Místo toho ovšem zakoušel šikanu. Také proto se společnosti stranil a navzdory své inteligenci nedokázal najít odpovídající zaměstnání – živil se tedy podřadnými pracemi. 

TIP: Přeceňované IQ? Jak se měří inteligence

Ve volném čase ovšem rozhodně nezahálel a věnoval se kupříkladu psaní knih. Vydal rozbor americké historie o 1 200 stranách i pojednání o kosmologii, několik studií stavebnictví či detailní popis své rozsáhlé sbírky tramvajových lístků. Život údajně nejchytřejšího člověka planety skončil předčasně, když v pouhých 46 letech podlehl náhlé mozkové příhodě.

Řada druhů pěvců z příbuzenstva sýkor umí pozoruhodnou věc. Dovedou se přiblížit k nic netušícímu savci a velmi nenápadně mu vyškubnou špetku srsti, se kterou pak odletí a použijí ji na stavbu svého hnízda. Odborníci tomuto zvláštnímu chování říkají kleptotrichie a v odborné literatuře bylo doposud popsáno jen pár případů.

Mark Hauber z americké University of Illinois Urbana-Champaign a jeho spolupracovníci nedávno popsali celou řadu dalších pozorování, převážně z videí dostupných online od amatérských  pozorovatelů ptáků. Sýkory na těchto záběrech loupí srst či vlasy koček, psů, lidí a v jednom případě se jejich kořistí stal dikobraz.

TIP: Ptáci jako lidé: Městští opeřenci jsou odolnější vůči stresu než ptáci z venkova

Již delší dobu víme, že mnozí ptáci z čeledi sýkorovitých (Paridae) používají srst, případně vlasy, při stavbě hnízda. Odborníci si dříve mysleli, že jde o srst z mrtvých zvířat nebo vytrženou srst v prostředí, například na rostlinách s ostny. Teď se ukazuje, že srst v hnízdech zřejmě často pochází přímo ze živých tvorů. Ptáci musejí být při loupení srsti velmi šikovní, protože často jde o inteligentní a vnímavá zvířata, která by mohla ptáka při takovém činu snadno ohrozit. Důvody používání srsti ke stavbě hnízd nejsou úplně jasné. Může to ale souviset s izolačními vlastnostmi takového materiálu.

Snad právě v době braniborského zajetí na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 13. století se u budoucího českého krále Václava II. (vládl 1278/1283 až 1305) začaly rozvíjet strachy a obavy, které by soudobá medicína nejspíše nazvala neurózami.

Obava z božího trestu

Václav se bál mnoha věcí, ale nade všemi kraloval strach z božího trestu. Zapomněl-li se a za účelem všelijakých radovánek (kterým se oddával s velikou chutí) pominul nějaké vladařské povinnosti, ihned mu do duše promlouval hlas, který panovník považoval bezmála za svatý. Ten jej káral a nabádal k nápravě. Václav si jeho mravokárné řeči bral natolik k srdci, že se zavíral ve své komnatě a pálil si hříšné tělo plameny svící, přičemž poranění mu měla připomínat, za jakým účelem jej Bůh usadil na panovnický trůn.

Aby odolal svodům svého těla, díky kterým ovšem zplodil jedenáct manželských a řadu nemanželských dětí, nosil po dva roky přímo na těle hrubou žíněnou košili. Často se postil a modlitbami odrážel úklady chtíče a rozmařilosti. Ne vždy to však zabíralo. Období únavy, rozmrzelosti a smutku střídaly u českého krále časy horečné aktivity, tvrdé práce a divokého hýření. I pro tento rozpor má moderní medicína název. Václav II. celkem jasně spadal do diagnózy bipolární afektivní poruchy neboli maniodeprese.

Dědičná predispozice

Kromě krušného králova dětství se na maniodepresi mohla podepsat také genetická predispozice – králův děd, Václav I. (vládl 1230–1253), trpěl monofobií, čili strachem z osamělosti, a úzkostí z vyzvánění zvonů. Přemysl Otakar  II. (vládl 1253–1278) zase očima dnešní medicíny, „… jakkoli významný a veliký král to byl, choval se někdy tak násilnicky, že bychom to mohli dnešní terminologií nazvat chováním agresivního psychopata…“, jak ve své knize o nemocích mocných uvádí neurolog profesor Ivan Lesný.

TIP: Královský dvůr Václava II.: Kulturní centrum střední Evropy

Pestrou plejádu Václavových poruch dotvářel například strach z koček (gatofobie), strach z bouřek a zasažení bleskem (keraunofobie a brontofobie) či třeba hrůza ze smrti (thanatofobie) a z otravy (toxikofobie). Navzdory všem těmto úzkostem a i přes dlouhý stín svého otce Václav dokázal, že nebyl takovým „trasořitkou“. Po jeho nástupu na trůn zavládl v Čechách konečně mír a hospodářská prosperita. Václav II. byl významným činitelem Svaté říše římské a mluvil do dosazení dvou římských králů. Díky jeho zásluhám se roku 1301 dostala přemyslovská dynastie na vrchol své moci – ovládala české země, Polsko, značnou část Uher a Míšeňsko.  

Po zastavení postupu v říjnu 1940 počítal italský maršál Rodolfo Graziani  s tím, že by další ofenziva v Egyptě mohla začít v polovině prosince. Netušil však, že britský generál sir Archibald Wavell jej má v úmyslu předejít. Jakmile totiž Britové ve svých obranných pozicích u města Marsa Matruh viděli, že nepřítel dlouho setrvává na místě, rozhodli se převzít iniciativu. Dobře přitom vystihli jednu z hlavních slabin Italů, která spočívala v příliš velké vzdálenosti mezi devíti vybudovanými obrannými tábory. Ty se v případě nenadálého útoku nemohly navzájem účinně podporovat.

Předchozí část: Operace Compass (1): Africký blietzkrieg na britský způsob

Příprava operace

Přes své nepočetné síly proto Wavell rozhodl rázně zaútočit na pozice 10. armády a naplánovaná operace dostala krycí název „Compass“. Italové se domnívali, že jejich předchozí postup Brity demoralizoval, a Graziani dokonce Mussolinimu referoval, že protivník ztratil polovinu svých obrněnců. Jenže přání bylo v tomto případě otcem myšlenky a Wavellovy jednotky ve skutečnosti žádné tragické ztráty neutrpěly. Naopak, již v listopadu probíhaly pečlivě utajené přípravy ofenzivy, o jejímž skutečném významu věděla jen hrstka štábních důstojníků.

V noci ze 7. na 8. prosince se síly určené k provedení útoku soustředily ve výchozích pozicích. Šlo o takzvaný Západní pouštní svaz (Western Desert Force) pod velením generálporučíka Richarda O’Connora, tvořený 7. obrněnou a 4. indickou pěší divizí posílenou muži 16. britské pěší brigády. Stroje RAF poté podnikly sérii úderů proti italským letištím a válečné lodě ostřelovaly Sídí Barrání a další cíle na pobřeží. Odpoledne 8. prosince upozornil jeden z italských průzkumných letounů na soustřeďování britských sil, ale kvůli zmatkům ve štábu nebyl velitel předsunutých jednotek generál Pietro Maletti vůbec informován.

Britové útočí!

V pět hodin ráno 9. prosince 1940 překvapené Malettiho vojáky v táboře Nibeiwa zasypala sprška dělostřeleckých granátů. Hlavní britský útok následoval v 7.15 a jeho provedení měli na starosti indičtí vojáci společně se 7. královským tankovým plukem vyzbrojeným pětadvacetitunovými tanky Matilda se 40mm kanony. Celkem 48 těchto obrněnců nečekaně zaútočilo na Nibeiwu ze západu a zastihlo nepřátelské vojáky zcela nepřipravené. Vchod do tábora mělo zabezpečovat 23 středních tanků Fiat M11/39, ale jejich osádky se právě nacházely ve stanech a většina nestihla ke strojům včas doběhnout.

Sám generál Maletti padl, když se pokoušel dostat ze zákopu. Během necelých deseti minut tak Britové způsobili v táboře dokonalou spoušť. Část italských obrněnců a dalších vozidel shořela, zbytek padl do rukou útočníků nepoškozen.

TIP: Britská Matilda II: Obávaný protivník Němců v Africe

Někteří italští dělostřelci i v této beznadějné situaci statečně pálili po britských tancích, ale 65–78 mm silné pancéřování matild se ukázalo jako velmi odolné. Britové nakonec zajali více než 2 000 Italů a ukořistili velké množství zásob. To vše za cenu pouhých osmi mrtvých či zraněných důstojníků a 48 mužů. Podobný scénář měl i následující útok na tábory Tummar-západ a Tummar-východ. Tam sice obránci kladli o něco tužší odpor, ale Britové opět získali velké množství zajatců a kořisti.

Dokončení: Operace Compass (3): Africký blietzkrieg na britský způsob (vychází v úterý 10. srpna)

Jupiterův Ganymed je největším měsícem Sluneční soustavy. Podle našich dosavadních poznatků je pokrytý ledovou krustou, pod kterou se zřejmě v hloubce 161 kilometrů nachází kapalný oceán. A kde je kapalná voda, tam by také mohl být život. Ganymed tím pádem náleží k vesmírným tělesům, která velmi přitahují naši zvědavost.

Americká NASA v těchto dnech oznámila, že vědci rozšířili poznatky, které o tomto měsíci máme. Poprvé na Ganymedu detekovali vodní páru. Lorenz Roth ze švédského institutu KTH Royal Institute of Technology ve Stockholmu a jeho kolegové k tomu využili archivní i nové snímky Ganymedu, pořízené Hubbleovým vesmírným dalekohledem. Vědci se přitom až doposud domnívali, že tyto snímky potvrzují přítomnost atomárního kyslíku, což ale Rothův tým vyvrací.

Pára na Ganymedu

Z dřívějších výzkumů vyplývá, že na Ganymedu je více vody, než v pozemských oceánech. Teploty jsou tam ale tak nízké, že je tato voda nejspíše spolehlivě promrzlá do velkých hloubek. Proto voda, detekovaná ve velmi řídké atmosféře tohoto měsíce, podle vědců pravděpodobně nepochází z kapalného oceánu Ganymedu. 

TIP: Na Jupiterově měsíci Ganymedu se zřejmě nachází největší impaktní kráter Sluneční soustavy

Led na povrchu Ganymedu za normálních okolností netaje. Rothův tým je nicméně přesvědčen, že příliv elektricky nabitých částic z kosmického prostoru a polední záře vzdáleného Slunce postačují k tomu, aby z povrchu ledu na Ganymedu sublimoval kyslík, nebo vodní pára.