Speleologie se jako obor začala vymezovat až v průběhu 19. století, i když cílené průzkumy jeskyní a propastí se podle pramenů odehrávaly již o více než 200 let dřív. V historii i současnosti české speleologie ovšem zanechala nejvýznamnější stopu jediná ikona: Karel Absolon.

Objevitel Punkevních jeskyní i světově proslulé Věstonické venuše nebyl jen speleologem, nýbrž také biologem, archeologem, publicistou, dokumentaristou a manažerem. Jednalo se přitom o člověka kontroverzního: Mnozí ho považovali za vědeckého génia, jiní za naprosto nepřijatelnou osobnost. Slávu si dobýval soustavnou, pečlivou a cílevědomou prací, ale často také ostrými lokty.

Mladého Karla ohromně ovlivnil jeho dědeček Jindřich Wankel, jeden z pionýrů evropské archeologie. Absolon však zmíněný obor paradoxně nikdy nestudoval. Vzdělání získal coby zoolog a první roky jeho vědecké práce směřovaly k průzkumům jeskyní a tamních živočichů. Byl ovšem obklopen wankelovskou tradicí a jakožto zapálený nadšenec světa podzemí nemohl zůstat netečný k tajuplným nálezům z Býčí skály a k ještě starším památkám z Pekárny či Kůlny.

Archeolog amatér

Absolonova formální průprava pro pozdější epochální objevy byla naprosto nedostatečná. Jeho hlavní přínos do té doby představovalo pozvání hvězdy oboru Henriho Breuila do Brna v roce 1923. V Moravském zemském muzeu, kde Absolon zastával funkci kustoda zoologického oddělení, studoval zmíněný Francouz první slibné nálezy z období, které dnes označujeme jako magdalénien – laicky je známé také jako „doba lovců sobů“. 

Breuil pronesl přednášku „Civilizace a umění epochy soba“, načež ve Švechatské pivnici na Jakubském náměstí během večírku kreslil na ubrousky bizony ve stylu jeskyně Altamiry a rozdával je spolustolovníkům. Nejvíc si jich přivlastnil právě Absolon a jeden z nich měl pak doma pověšený v masivním rámečku. Breuil uveřejnil výsledky své „paleolitické cesty“ ve dvou ročnících předního pařížského časopisu L’Anthropologie, což pomohlo k moravským nalezištím přitáhnout pozornost odborníků. Tím však Absolonovy zásluhy na daném poli končily.

Přelomový objev

Vše změnily vykopávky v Dolních Věstonicích, které započaly roku 1924. Na místě samém i v okolí se nejméně od konce 18. století dařilo nacházet pozůstatky mamutích kostí, jež obvykle končily jako „ingredience“ v tamních lékárnách. Skutečný zájem vědců ovšem vyvolal teprve objev z roku 1922.

Tehdy jeden věstonický sedlák narazil při rozšiřování cesty na shluk mamutích kostí a bíle patinovaných pazourků. Předal objev amatérským archeologům z Brna, kteří patřili k početné německé komunitě. V oblasti Pálavy žilo tehdy především německy mluvící obyvatelstvo, takže ji brněnští Němci považovali za své etnické prostředí. Hans Freising a Rudolf Czižek provedli v lokalitě první slibné vykopávky a k poradě o dalším postupu přizvali i vídeňského profesora Josefa Bayera. Ten jim doporučil, aby se archeologické práce začaly provádět systematicky a pokud možno profesionálně. Navrhl, aby se zapojilo i Moravské zemské muzeum, s tím že výzkum povede on sám.

Muž ostrých loktů

Jenže Absolon se do celé věci rázně vložil a výzkum lokality ve jménu muzea zcela převzal. Amatérští archeologové i Bayer se s nenadálým vývojem událostí smířili, protože autorita mladého československého státu spočívala pevně na straně Absolona – co na tom, že byl známý především jako jeskyňář a do pokladnice moravského paleolitu žádnými vlastními objevy nepřispěl.

Absolon však na vlastní budoucí slávě tvrdě pracoval. Usilovně shromažďoval amatérské sbírky, na svém oddělení je pořádal a jejich prostřednictvím se snažil proniknout do mezinárodního povědomí. Zřejmě pochopil, že světového věhlasu nedosáhne statěmi o jeskynním hmyzu a drobnými výpravami do kaveren a že se mu nyní nabízí možnost navázat na další stránku Wankelova odkazu – totiž na archeologii, která ostatně i jeho dědečka proslavila nejvíc. Bez váhání proto vyrazil do horkého terénu kulturně velmi sebevědomých, leč odstrčených jihomoravských Němců.

Nebyl ovšem žádným nacionalistou a prozíravě bránil tomu, aby spor dostával národnostní dimenze. Chtěl od výzkumu pouze odstavit místní vlastivědné badatele, shodou okolností Němce. Objektivně vzato nebylo možné postupovat jinak než dostat amatéry z lokality pryč a nahradit je profesionály, v obou případech bez ohledu na národnost. Jejich zklamání se nicméně nelze divit: Šlo o region s velmi vyspělou kulturou, vlastivědou a regionalistikou, jenž se po začlenění do Československé republiky ocitl zcela na periferii.

To je ženská!

Vykopávky v okolí Věstonic se záhy ukázaly jako nesmírně bohaté. Práce na nich nakonec dlouhých třináct let vedl Emanuel Dania, neobyčejně čilý a technicky nadaný mladý muž. Jeho zručnosti vděčíme za dochování unikátních artefaktů i za většinu fotografií, které ovšem podepsal Absolon. Bohužel, Daniovy zápisky jsou jen velmi stručné a bez podstatných detailů, takže zakreslená naleziště – patrně dle Absolonových instrukcí – hrubě zjednodušují. Pan profesor totiž nacházel stále větší zalíbení v myšlence, že pod Pálavou jde o „diluviální město“ a „největší kulturní centrum šerého dávnověku“, aniž by si vůbec položil otázku, zda taková aglomerace dává historicky a ekonomicky smysl.

Přelomový objev se udál 13. července 1925, kdy dělníci našli v hloubce 2,5 metru ve zbytcích rozlehlého ohniště sošku. Vedoucí Seidl si nejprve všiml nožky nějaké plastiky a po několika minutách narazil jen o deset centimetrů dál i na hlavní, odlomenou část. Nejdřív pronesl: „To je ženská!“ A doktor Jaroš, který stál nad výkopem, prohlásil: „To je venuše!“ Soška záhy putovala z naleziště do Brna k prozkoumání, jenže Absolon, pobývající tehdy ve Franci, si na ni mohl sáhnout až po dvou měsících. Nesmírně ho přitom rozladilo, že se zpráva o nálezu dostala do novin, zatímco on sám ji nemohl okamžitě mediálně „prodat“.

Venuší nicméně objevy neskončily. Následujícího roku odkryli archeologové ohromné hromady mamutích kostí a Absolon je s gustem ukazoval návštěvám. Po vyzvednutí jich bylo tolik, že si vědci museli k odvozu vypůjčit malý nákladní automobil, který pak uvízl na kamenité cestě.

Mistr mediálních her

Lokalitu u Věstonic však Absolon navštěvoval jen zřídka, v doprovodu novinářů, diplomatů, nebo i prezidentů, vždy po boku s pudlem Šňupáriem. Sám do země ani jedenkrát vlastnoručně nekopl – jeho podíl na výzkumu spočíval v tom, že ho prosadil, zorganizoval a celou první fázi platil ze svého. Měl ohromný dar mediální (sebe)prezentace a zaujal jím širokou veřejnost, včetně prostých a jinak nezainteresovaných lidí. Z moravského paleolitu učinil světové téma i na mezinárodní vědecké scéně. Díky neúnavnému a úspěšnému shánění prostředků dokázal prozkoumat velké plochy nejbohatších nalezišť a získat množství unikátních předmětů. Jeho jméno se tak stalo synonymem velkého objevitele a učence.

Jenže i zde se nad ním vznáší stín: V době, kdy už na proslulé vykopávky plynuly zdroje z veřejných fondů, Absolon výlohy víc než trojnásobně nadsadil a skandál musel urovnávat sám prezident Tomáš Garrigue Masaryk, aby tak uchránil dobré jméno domácí vědy. Navíc práce probíhaly – a to i z hlediska tehdejší archeologie – politováníhodným způsobem. Kopalo se v horečném chvatu s vidinou „epochálních“ objevů, odkryté plochy se zakreslovaly zcela amatérsky, bez konzultace s odborníky.

Absolon s paleontologickými nálezy ve velkém obchodoval, měnil je za výběrové kolekce z francouzských lokalit a prodával do zahraničních muzeí. Například vzácný náhrdelník z mušlí věnoval později kvůli získání konexí prezidentu Edvardu Benešovi, aby ho coby státnický dar předal rumunskému králi.

Jak přitáhnout davy

Absolon byl také geniálním propagátorem vědy a historie. V roce 1927 se začala připravovat Výstava soudobé kultury, jež měla k desetiletému výročí mladé republiky zrekapitulovat její úspěchy nejen v oblasti kultury, ale i vzdělání a vědy. Již na počátku přišel Absolon s plánem, že by mohl expozici dominovat archeologický pavilon „Člověk a jeho rod“, s rekonstrukcí mamuta v životní velikosti. Organizátoři však nápad odmítli s tím, že by byl příliš nákladný, načež pan profesor pohrozil rezignací a navíc celou věc protlačil do novin – což zabralo. 

Vedení výstavy přislíbilo dodatečné finance, zatímco další peníze sháněl Absolon na vlastní pěst. Oslovil průmyslníka Tomáše Baťu s tím, že za dar ve výši třiceti tisíc korun získá reklamu a možnost vyrábět „zvlášť trvanlivou obuv pro těžké práce dělníků, při pracích kanalisačních, horolezeckou obuv“, která by mohla nést chráněný název Mamutovky. Baťa se skutečně zavázal pomoct, peníze poslal a socha mohla začít vznikat (viz A zrodil se mamut).

Zabílit okna!

Pavilon vyrůstal již s ohledem na skulpturu, které se tak dostalo velkorysého prostoru, kde se přírodní scenérie s obřím chobotnatcem prolínala s vnějším okolím. Velkolepý záměr však nakonec kazil fakt, že lidé, kteří nebyli ochotni zaplatit vstupné, se shlukovali u oken, aby se pohledem na nejlepší část expozice pokochali zdarma. Organizátorům tak nezbylo než okenní tabulky zabílit.

Úspěch výstavy byl ohromující. Navštívil ji dokonce prezident Masaryk spolu s ministrem vnitra a řadou vysokých představitelů státu, a na prohlídku stáli v dlouhých frontách také návštěvníci. Za 141 dnů na akci zavítalo 2 698 142 zájemců, což překonalo i Zemské jubilejní výstavy a Národopisné výstavy v Praze v 90. letech 19. století. Do pavilonu Člověk a jeho rod, kterému nadživotní rekonstrukce mamuta vévodila, pak zamířilo 525 tisíc lidí. Při vstupném 1,10 koruny za dospělého a 30 haléřů za dítě se tak investice do modelu mnohonásobně vrátila.

TIP: Pohádka o lovcích mamutů: Štorchova kniha je víc fantasy než historie

Ani tehdy se ovšem Absolon nezapřel a novinářům tvrdil, že jeho expozicí prošlo přes milion návštěvníků. Jenže právě podobné mediální výstupy a polopravdy české vědě ohromně pomohly: Nejenže Absolonovi zajistily pozici archeologické hvězdy, což jistě těšilo jeho ego, ale přispěly také k financování řady výzkumů, jež dostaly moravský magdalénien do hledáčku světových kapacit.

Text je ukázkou z knihy Karel Absolon, kterou vydává nakladatelství Academia.

Město Otavalo, které leží na předlouhé silnici Panamericana, je již dlouho oblíbeným cestovatelským cílem. Největší davy se do tohoto severně položeného ekvádorského sídla sjíždějí každou sobotu, kdy se zde konají proslavené trhy. O víkendech tak k obvyklým devadesáti tisícům obyvatel přibude množství dalších lidí a všechny hostely a hotely praskají ve švech. Vesničané z okolí přijíždějí nakupovat především vlněné látky, ale také zvířata, šperky nebo běžné potřeby, které Otavaleños – jak se místním říká – prodávají snad ve všech ulicích a uličkách. Otavalo, respektive jeho okolí, má však co nabídnout i milovníkům přírody. 

Výhled kousek za městem

Město Otavalo leží v nadmořské výšce zhruba 2 500 metrů a okolo něj se tyčí několik vulkánů: Cayambe (5 790 m n. m.), Cotacachi (4 944 m n. m.) nebo Imbabura (4 630 m n. m.). Za krásnými výhledy na město ale nemusíte šplhat až na vrcholky hor. Oblíbeným výletním cílem je i mezi místními strom nazvaný El Léchero, jenž stojí na jednom z hřebenů kousek nad městem, obklopen políčky a několika zemědělskými usedlostmi. Pro domorodé indiány je strom posvátný, a proto se sem již od dávných dob chodí modlit za úrodu a déšť. Dnes je tento docela pěkný solitér chráněn plotem a zřejmě i zdejší výhledy bývaly dříve malebnější. Pořád je to ale krásné místo, odkud máte vulkán Imbabura a jezero San Pablo jako na dlani. My jsme si ovšem stanovili přece jen zajímavější cíle našich výletů – jezera, která vyplňují krátery okolních sopek. 

Jezero ohřívané sopkou

Náš zájem i cesta byly nejprve nasměrovány k jezeru Cuicocha, které leží na úpatí vulkánu Cotacachi a je chráněné v rámci rezervace Cotacachi-Cayapas. Obvyklým východiskem k jezeru je vesnice Quiroga, kam se dá z Otavala za několik desítek minut dojet autobusem nebo taxíkem. Odtud silnice stoupá k výše položeným vesničkám a také k návštěvnickému centru a vstupu do rezervace (vstupné se neplatí). Ke vstupu návštěvníky obvykle vyveze džíp, který vyráží ze sochou ozdobeného náměstí před tradičním vesnickým kostelíkem. 

Jezero Cuicocha vyplňuje kráter, který vznikl při mohutné (a poslední) erupci sopky Cotacachi před asi třemi tisíci let a jeho hladina leží v nadmořské výšce těsně přesahující tři tisíce metrů nad mořem. Jméno Cuicocha v překladu znamená „Jezero morčat“ – prý dostalo podle tvaru většího ze dvou ostrovů (Isla Wolf a Isla Yerovi) narušujících celistvost jeho hladiny. Stěny kráteru jezero převyšují asi o dvě stě až tři sta metrů, což znamená, že za jasných dní se odsud otevírají krásné výhledy. Jezero je hluboké asi 150 metrů, jeho hladina setrvale klesá a zároveň se vlivem přítoku termálních vod z podzemí otepluje o zhruba 0,1 °C za rok. To by mohlo naznačovat, že vulkán ještě není úplně vyhaslý…

Krásné ze všech stran

K jezeru jsme dorazili brzy ráno a vypadalo to, že nám moc příliš nepřeje. Nad hladinou se převalovala mlha, která s postupem času dokonce houstla. I tak jsme se ale vydali na okružní stezku okolo kráteru. Výstup vedoucí po jeho kraji dával tušit, že někde v hloubce pod námi leží jezero. Kvůli mlze jsme se ale mohli kochat jen desítkami druhů barevných orchidejí, pro něž jsou zde, v poměrně vlhkém prostředí dokonalé podmínky. Jen občas se v mracích udělal díra, skrz niž se otevřel výhled na políčka položená v údolí – sopečná půda je velmi úrodná, a tak i v těchto nadmořských výškách leží jedno pole vedle druhého. 

Najednou se stal skoro zázrak: během několika okamžiků se mlha rozplynula, a nám se otevřel pohled na sluncem nasvícené hory a hlavně na jezero. A pohled to není ledajaký: díky svěže zelenými rostlinami porostlým stěnám kráteru, blankytně modré hladině a ostrůvkům uprostřed jezera se nám pohled na lagunu neomrzel, ani když jsme se po jeho kraji posouvali dál a dál. Okruh okolo jezera zabere několik hodin, a přísně vzato se celé jezero po hraně obejít nedá, protože v jedné části se stezka odchyluje a vede po silnici. I tak jde ale o krásný výlet, který za neustálé šplhání nahoru a dolů po úzké stezce stojí.

Cesta do mraků

O něco hůře dostupné než jezero Cuicocha jsou lagunas Mojanda – soustava tří jezer ležících ve zhrouceném kráteru stejnojmenné sopky. Leží v o něco větší nadmořské výšce (asi 3 700 m n. m.) a jsou starší, k poslední erupci tady došlo už před dvěma sty tisíci let. Největší z trojice je Caricocha s rozlohou necelých 300 hektarů, o něco menší jsou jezera Yanacocha a Huarmicocha. 

Pokud je pěkně, stojí za to vylézt na vrcholek jedné z okolních sopek, Mojandy nebo Fuya Fuya, odkud budete mít jezera jako na dlani. Nám tady bohužel počasí nepřálo a ranní mlha a převalující se mraky vydržely celý den, i když se aspoň trochu zvedly a nějaké výhledy nám umožnily. Celá oblast jezer Mojanda je rozlehlejší, než je tomu u Cuicochy, takže se zde dá strávit i více dnů a podniknout malý trečík s přespáním ve stanu. Jen je třeba dávat pozor na bezpečnostní situaci, minimálně krádeže zde nejsou až tak vzácné, jak by se v na první pohled opuštěné přírodě mohlo zdát… 

Vlhké království rostlin

Za dalšími jezery jsme se museli přesunout až na ekvádorsko-kolumbijskou hranici, do přírodní rezervace El Ángel. Reserva ecológica El Ángel, jak zní její celý oficiální název, byla vyhlášena v roce 1986 a je jednou z nejlepších ukázek ekosystému párama – vlhkého a, studeného, avšak na život mimořádně bohatého území. Králem necelých 160 čtverečních kilometrů rezervace jsou klejovky, rostliny se španělským názvem frailejones (Espeletia pycnophylla). Těch tady rostou snad miliony, travnaté kopce a pláně jsou jimi úplně pokryté.

Výchozím bodem do rezervace je stejnojmenné město (tedy El Ángel), na rozdíl od Otavala turismem výrazně méně poznamenané. Vstupní brána do rezervace leží 16 km od města a nejlépe se k ní dostanete taxíkem. U brány začíná naučná stezka, která návštěvníka dovede k nejbližšímu jezeru, laguně Voladero. Kochat se výhledy tady můžete i z několika krytých rozhleden. Zpočátku dobře vyšlapané, později už skoro nezřetelné a neustále se ztrácející chodníčky vedou k dalším jezerům, jako je třeba Laguna de Potrerillos. Celá oblast má bažinovitý charakter, každý krok čvachtá, krajina je protkána množstvím potůčků a jezírek, což pohyb poměrně komplikuje – z celkové rozlohy je dostupný jen zlomek, několik okrajových lokalit. 

Houba pramenících řek

Rezervace El Ángel leží v nadmořských výškách od 3 400 do 4 200 metrů. I když se rozkládá jen necelou stovku kilometrů od rovníku (a dost blízko kolumbijských hranic), většinu roku je tady zima (průměrná teplota se pohybuje mezi 5 až 6 °C) a často prší – srážky dosahují v průměru hodnoty 2–3 metrů za rok. Celá oblast funguje jako obří houba, která pohlcuje vlhkost a pomalu ji zase vypouští do zde pramenících řek Mira a El Ángel.

TIP: Začarované ostrovy Galapág: Na lovu zdivočelých koz

V rezervaci žije přes tři sta druhů ptáků (nejčastěji člověk zahlédne kachny a husy na jezerech), ale také puma, pes horský nebo pekari. Zatímco přes den, zejména o víkendu, přijíždějí k jezeru Voladero místní z nedalekého města, ráno a večer tady panuje klid. Přes oblé hřebeny se převalují mraky a mlha, občas vysvitne slunce a na vše dohlíží několikametrové klejovky spolu se štíhlými puyas. Snad tohle království přírody ještě dlouho zůstane tak klidné a krásné…

Výzkumníci z National Academy of Sciences se vydali po stopách biologické schopnosti vytvářet v ústech jed: Bádání založili na studii chřestýšovce Trimeresurus mucrosquamatus a zmije Protobothrops mucrosquamatus, u níž produkci nebezpečné látky umožňují zhruba tři tisíce genů. Ke svému nemalému překvapení však odborníci zjistili, že podobnou výbavu má také řada dalších plazů i savců – včetně člověka.

TIP: Poodhalená plazí tajemství: Jak hadi přišli ke svému jedu?

V případě lidí se ovšem geny nestarají o tvorbu jedu, nýbrž slin. V současnosti tak na rozdíl od hadů či pavouků své nepřátele jedním kousnutím zlikvidovat nedokážeme. Nicméně z evolučního hlediska neexistuje důvod, proč by se u nás nemohla zmíněná dovednost v budoucnu rozvinout. Podle spoluautora studie Agneeshe Barua, doktoranda evoluční genetiky na Okinawském vědecko-technologickém institutu, máme v zásadě všechny potřebné stavební kameny na svém místě. Nyní záleží na evoluci, aby lidem tuto schopnost rozvinula.

Žijeme ve vesmíru, o němž víme, že je ohromně veliký. Jak je to ale v podobných případech obvyklé, zevnitř se obtížně určuje, jaký má tvar. Problém je i v tom, že nepozorujeme vesmír celý a zřejmě to ani nikdy nedokážeme, protože vesmír se neustále rozpíná. Tvar vesmíru je přitom důležitý, protože zásadně ovlivňuje jeho vlastnosti.

Astrofyzik Thomas Buchert z francouzské Lyonské univerzity a jeho spolupracovníci zkoumali záření z raného vesmíru a dospěli k pozoruhodnému závěru. Podle nich je náš vesmír složený do podoby gigantického trojrozměrného donutu. Jestliže mají pravdu, tak by v takovém případě byl vesmír konečný.

Vesmír jako zákusek

Vlastně by ani nebyl extrémně nepředstavitelně veliký. Jeho velikost by v takovém případě jen asi třikrát až čtyřikrát přesahovala velikost pozorovatelného vesmíru, jehož poloměr odhadujeme asi na 46 miliard světelných let. To odpovídá vzdálenosti, v jaké se teď od nás nacházejí částice, zodpovědné za vyzáření reliktního záření, nejstaršího elektromagnetického záření, jaké dnes můžeme pozorovat.

TIP: Kolik váží vesmír: Bude nutné přehodnotit standardní kosmologický model?

Pokud jde o geometrii vesmíru, řada různých pozorování, obzvláště pozorování reliktního záření, které vzniklo, když bylo vesmíru asi 380 tisíc let, přesvědčivě ukazuje, že vesmír je plochý, čili že pomyslné rovnoběžky, které by probíhaly celým vesmírem, zůstávají neustále rovnoběžné. Co ale není jisté, je topologie vesmíru. Podle Buchertova týmu by touto topologií mohl být právě zmíněný tvar donutu, do něhož je složený náš plochý vesmír.

Markytánky byly většinou šikovné obchodnice, které se živily tím, že se staraly o vojáky a obvykle byly také za některého z nich provdány. Mužům prodávaly především alkohol, jídlo a věci každodenní potřeby, také jim za peníze praly či vařily. Pro vojáky byly nedocenitelné zejména na delších taženích, kde si oni sami neměli jak jinak potřebné věci opatřit. Markytánky si ale nesmíme plést s příslušnicemi nejstaršího řemesla, i když si někdy mohly i touto formou přivydělávat.

Oblečení do nepohody

Obvykle se dostaly k vojsku jako mladé dívky, které se z nejrůznějších pohnutek přidaly k trénu. Tak se nazývala velká a pestrá skupina civilistů, která táhla za vojskem. Jelikož se v období sedmileté války (1756–1763) mohli vojáci ženit, nalézaly se zde jejich ženy a děti, dále obchodníci a řemeslníci, kteří se starali o jejich vybavení. Markytánky se tak s vojskem mohly dostat opravdu hodně daleko od domova a při tom musely snášet někdy až extrémní podmínky počasí. V létě parná vedra, na jaře a na podzim deště s rozbahněnými cestami a v zimě kruté mrazy. 

Těžkým životním podmínkám odpovídal i zjev jejich oděvu. Markytánky byly ve srovnání s venkovskými obyvatelkami daleko více vystaveny nepřízni počasí a tak nosily to, co se jim hodilo a bylo právě po ruce. Obvykle k vojsku přišly v šatech typických pro jejich rodný kraj. Jenže ty se v tak náročném prostřední lehce otrhaly a obnosily, takže nakonec ženy nepohrdly tím, co se jim podařilo právě sehnat a nerozpakovaly se obléct ani mužské části oděvu. 

Na těžkých rozbahněných cestách upřednostňovaly kožené vojenské střevíce a stejně tak tomu bylo se svrchním oděvem, kdy nepohrdly kabátcem vojenské uniformy, který si šikovnější markytánky upravili na svoji postavu. Stejně tak mohly nosit jiné části mužského oblečení, jako je třeba klobouk. Na některých vyobrazeních  se setkáváme i s tím, že si pod sukně oblékaly mužské kalhoty. Vždy ale u jejich oděvu převažovaly prvky ženského oblečení. Na dochovaných vyobrazeních mají markytánky většinou po ruce také džbánek či čutoru a jsou ověšeny nejrůznějšími taškami a ranci, ve kterých přepravovaly svoje zboží. 

Šněrovačka, kapsář, fěrtoch

Skladba oblečení markytánek vycházela z běžného pracovního oděvu konkrétního venkovského prostředí (odkud pocházely, ale i kudy táhlo vojsko). Základní kusy šatníku markytánky tvořila košile, která plnila funkci spodního prádla, přes ni se oblékal živůtek či šněrovačka, která v základu formovala postavu a nosily je všechny ženy. V pase si také mohly uvazovat kapsáře, což byly dva pytlíčky, ve kterých nosily nezbytnosti každodenní potřeby. Tím, že se kapsáře nacházely pod sukněmi na bocích, byly v bezpečí před nenechavými prsty a ženy zde mohly nosit i peníze a cennosti. 

TIP: Němá tvář armády: Jakou roli hrál pes v Napoleonových bitvách?

Přes kapsáře se v pase uvazovaly lněné či bavlněné spodničky a na vrch svrchní sukně, které mohly být ze stejného materiálu, nebo jemné vlny. Přes sukni se uvazovala zástěra, někdy nazývaná fiertoch. Navrch si ženy oblékly plátěný či soukenný kabátek a v zimě potom nosily kožichy, které se nazývaly šuby. Nedílnou součástí ženského oděvu byl čepec, klobouk, nebo šátek, který si uvazovaly buď přes hlavu, nebo si jej aranžovaly okolo krku a ramen do výstřihu. Na nohou nosily punčochy a střevíce.

Priony jsou „infekční“ bílkoviny, které se za normálních okolností vyskytují v mozku. Občas se ale stane, že prionová bílkovina změní své uspořádání a složí se do „vadné“ formy. Tato „vadná“ forma je nesmírně odolná vůči všem možným vlivům a hromadí se v mozku. Jde o nevratný proces, který nakonec mozek zničí. Prionová onemocnění jsou naštěstí velice vzácná, ale po určité době stoprocentně končí smrtí.

Priony se intenzivně zkoumají. Jak se ale ukazuje, tento výzkum není bez rizika. Francie v těchto dnech vyhlásila tříměsíční moratorium na veškerý výzkum prionů ve veřejných institucích. Důvodem je to, že u bývalého zaměstnance laboratoře francouzského institutu INRAE (Institut national de recherche pour l'agriculture, l'alimentation et l'environnement), propukla Creutzfeldtova–Jakobova choroba, nejběžnější lidské prionové onemocnění.

TIP: Konspirační teorie v medicíně: Poprask kolem glyfosátů, boj s obrnou a zákeřné priony

V posledních letech jde o druhý takový případ. V roce 2019 zemřela ve věku 33 let Émilie Jaumain, která se 10 let předtím píchla do prstu jehlou při experimentu s myší nakaženou prionem. Zmíněné moratorium zasáhlo 9 francouzských laboratoří. Během moratoria bude probíhat vyšetřování druhého případu, které by mělo vést k přijetí či zlepšení bezpečnostních opatření.

Zní to možná překvapivě, ale ještě před několika desítkami let nebylo úplně samozřejmé poznačit si na kus papíru náhlý nápad nebo si poznamenat nové telefonní číslo. Před světovými válkami se totiž psalo především plnicím perem, k němuž si člověk ideálně nosil i savý papír a inkoust na doplnění. Každou chvíli si pak umýval modré ruce a hlavně doufal, že mu někde po cestě pero v kapse nevyteče. 

Ani tužky nepředstavovaly zcela pohodlné řešení: Používaly se sice běžně, bylo je ovšem nutné neustále ořezávat a řešit, kam s pilinami. Dveře pro objev psací potřeby, která by všechny uvedené nesnáze odstranila, byly otevřené. Cesta k propisce nebo též kuličkovému peru však zdaleka neměla být jednoduchá. 

Zkrocení inkoustu 

Návrhem dokonalé psací potřeby se zabývali vynálezci již v dávné minulosti. Už v 17. století nad ní prý přemýšlel astronom a fyzik Galileo Galilei, který měl dokonce zhotovit náčrty jakési „prapropisky“. 

První patenty na pera s postupně dávkovaným inkoustem však byly uděleny až na konci 19. století. Figuroval mezi nimi i nástroj umožňující popisování zvířecí kůže v průběhu jejího zpracování, s nímž přišel na patentový úřad Američan John Jacob Loud v roce 1888. Patent na psací prostředek velmi podobný dnešní propisce si nechal zaregistrovat také chorvatský vynálezce Slavoljub Eduard Penkala v roce 1906 a nazval jej mechanickou, později automatickou tužkou. Žádná z raných propisek se ovšem neprosadila, zčásti i vinou nedokonalých řešení: Inkoust většinou buď vytékal, nebo pero zasychalo. 

Tajemství sta tisíce slov 

Tajemství propisky, jak ji známe dnes, tkví v malinké kuličce na její špičce. Nejprve se vyráběla z oceli, zatímco dnes jde převážně o mosaz a karbid wolframu, z něhož vznikají i vrtáky nebo protipancéřové projektily. 

Do dokonalého tvaru se kulička leští pomocí pasty z drcených diamantů a s přesností na setinu milimetru se usazuje do trubičky naplněné inkoustem. Do něj pak zůstává neustále částečně ponořena, takže při pohybu po papíře zanechává stopu. Inkoust se při psaní vytlačuje vlastní vahou a ložisko s kuličkou zároveň funguje jako „zátka“, aby náplň nezaschla. Běžnou propiskou tak lze napsat na sto tisíc slov. 

Tiskárna, cop, či kuličky?

Aby propiska nevytekla, musí mít náplň správnou konzistenci – oproti inkoustu spíš gelovou. Jako první si to počátkem 30. let minulého století uvědomil László József Bíró, někdejší šéfredaktor uměleckého magazínu Hongrie-Magyarország-Hungary vydávaného v Budapešti. Nápad na dnešní propisku prý dostal při pohledu na rotačku v tiskárně; podle jiné verze jej však myšlenka osvítila, když jeho dceři namočili spolužáci cop do kalamáře. Nebo se tak možná stalo, když dcerku sledoval při hraní kuliček: Jedna duhovka se prokutálela kaluží a na suché zemi pak zanechávala mokrý proužek… 

Tak či onak, Bíró nejen zdokonalil dávkování inkoustu, ale se svým bratrem lékárníkem Györgym navíc vyvinul dostatečně hustou a rychle schnoucí náplň s podobným složením jako tiskařský inkoust. Za peníze od výrobce psacích strojů Andora Goye vytvořil prototyp, který si pak v dubnu 1938 nechal patentovat nejprve v Maďarsku a krátce poté i v Británii. Goy následně začal nová pera vyrábět průmyslově pod obchodní značkou Go-Pen. Byla však ještě poměrně nespolehlivá a drahá – v dnešních cenách by vyšla na dva či tři tisíce korun – a u zákazníků tehdy propadla. 

Dvojitým vyhnancem 

Už na počátku 30. let se Bíró oženil a narodila se mu dcera, život mladé židovské rodiny se však ve stínu nadcházející války komplikoval. Posledního dne roku 1938, než vstoupil v platnost zákon zakazující vyvážet osobní patenty do zahraničí, opustili Bíróovi nuceně vlast a odjeli do Francie. I z Paříže ovšem museli brzy utíkat – tentokrát před tanky wehrmachtu. Zamířili do Argentiny, přičemž k získání víza nejspíš pomohlo, že se Bíró o pár měsíců dřív náhodou v Jugoslávii seznámil s tehdejším argentinským prezidentem.

Vynálezce na svoji propisku nezapomněl ani v Jižní Americe a v červnu 1943 podal další patent. V argentinské filiálce švédského výrobce kuličkových ložisek SKF navíc našel partnera, který dokázal zhotovit klíčovou součást psací pomůcky v požadované velikosti a kvalitě. Společně pak založili podnik Sylvapen a právě z jeho bran vyjelo v roce 1945 na sedm milionů propisek. 

Jedna z nich se dostala do ruky i britskému podnikateli Georgi Martinovi, kterému došlo, že se jedná o ideální řešení pro posádky bombardérů: I ve výškách s nižším atmosférickým tlakem totiž zvládla tužka psát bez kaněk. Martin tedy od Bíróa odkoupil licenci a začal vyrábět propisky pro Royal Air Force. Jen v prvním roce dodal letectvu 30 tisíc kusů a po válce rozjel ve velkém produkci pro spotřebitelský trh.

Miliony pirátských kopií 

Koncem 40. let se Bíróovy propisky začaly vyrábět po celém světě – často ovšem pirátsky, bez licence. Technologii okopíroval kupříkladu americký podnikatel Milton Reynolds, jehož Reynolds Rocket šla nejdřív na dračku, přestože stála dvakrát víc než plnicí pero. „Raketa“ však nepsala vždy tak, jak zákazníci očekávali: V rámci reklamací se Reynoldsovi vracely tisíce kusů a jeho firma nakonec v roce 1951 zbankrotovala. 

Výrobní postupy významně zdokonalil také Francouz Marcel Bich. Jeho společnost BIC chrlila od roku 1950 kvanta propisek a prodávala je za zlomek tehdy obvyklé ceny. Někdy v té době se psací pomůcka masově rozšířila a všudypřítomnou zůstala dodnes. 

Od propisek k voňavkám

Bíró se mezitím přeorientoval na kosmetiku a princip z propisky uplatnil také u flakonu parfému: Pod značkou Biro, Meyne & Biro pak představil prvního předchůdce kuličkového deodorantu. Na trhu se dnešní běžný produkt tehdy ještě neuplatnil – stejně jako Bíróův vylepšený teploměr nebo tlakoměr na zápěstí. Neúnavného vynálezce to však neodradilo: Zaměřil se na míchání syntetických pryskyřic a později si nechal patentovat i plast s obchodním názvem Birolit. 

TIP: Artur Fischer: Vynálezce hmoždinky a Bill Gates domácích kutilů

László Bíró zemřel na podzim roku 1985 v Buenos Aires ve věku 86 let jako muž velkého věhlasu. Den jeho narození – 29. září – se v Argentině slaví coby svátek vynálezců a jeho jménem se chlubí i v Maďarsku, přestože jej kdysi z rodné země vyhnali. Bíróův život a úspěch jeho „dítka“ představuje v řadě ohledů typický příběh osobnosti vynálezce 20. století, s veškerými politickými a technologickými kotrmelci. A i když se nám jeho slavná propiska může jevit jako ten nejbanálnější předmět denní potřeby, nelze ji z všedního života vymazat ani ve věku digitálních technologií. 

Vědci v jeskyni u argentinského města Miramar nedávno našli velmi speciální čelist. Jde o 100 tisíc let starý pozůstatek čelisti vyhynulého upíra s přiléhavým odborným jménem Desmodus draculae. Tito krevsající netopýři byli největší v historii, i když velikosti románového hraběte Drákuly nedosahovali ani zdaleka. Byli asi o 30 procent větší než dnešní upíři a rozpětí jejich křídel bylo přibližně půl metru.

Upíři Desmodus draculae žili v průběhu pleistocénu ve Střední a Jižní Americe. Podle některých dřívějších nálezů zřejmě vymřeli poměrně nedávno, sotva před pár sty lety. Fosilní pozůstatky netopýrů jsou vzácné a pro upíry to platí rovněž. Objevená čelist je velmi cenná už sama o sobě. Ještě významnější je ale místo jejího nálezu.

TIP: Unikátní nález dávné hostiny prozrazuje, že jsme vyhubili obří lenochody

V době, kdy žil dotyčný upír, totiž jeskyně sloužila jako doupě gigantických pozemních lenochodů. Paleontologové připouštějí, že se čelist upíra mohla dostat do jeskyně náhodou, například jako kořist výra nebo podobného dravce. Přiklánějí se ale k vysvětlení, že tito velcí upíři sáli krev ze zvířat megafauny, velikých čtvrtohorních druhů, jako byli třeba právě pozemní lenochodi. 

Mezi nejzajímavější události srpnového nebe bude patřit maximim meteorického roje Perseid, které letos připadá na noc z 12. na 13. srpna (k vidění bude ale řadu týdnů před tímto datem a i po něm). V tento den vstoupí Země na své cestě kolem Slunce do proudu drobných prachových částic, které se v minulých staletích uvolnily z jádra komety Swift-Tuttle. Některá tato tělíska zamíří přímo k Zemi a při průletu atmosférou se rychle ohřejí a vzápětí vypaří. My pak zahlédneme světelný doprovod takového zániku – meteor.

Slzy svatého Vavřince

V případě proudu prachových částic z komety Swift-Tuttle se nám zdá, že padající hvězdy vylétají jakoby ze souhvězdí Persea a právě proto se jim říká Perseidy. První záznamy o jejích průletech pochází z Číny z roku 36 našeho letopočtu. Čínští, japonští i korejští hvězdáři je pak sledovali několik dalších století. Také v našich zemích se srpen zapsal jako měsíc „hojnosti padajících hvězd“. A to především kolem 10. srpna, kdy se vzpomíná na svatého Vavřince.

Odtud název „Slzy svatého Vavřince“. Tento italský mučedník byl jedním z církevních hodnostářů, kteří strážili majetek v Římské říši. Jelikož ale všechno rozdal chudým, byl za trest popraven císařem Valeriánem. Od té doby prý padají z nebe jeho třpytivé slzy.

Letošní pozorování navíc nenaruší svit Měsíce, který zapadá hned zvečera. S vysokou pravděpodobností se tak dočkáme až desítek meteorů za hodinu. Vypadají jako světlé body prolétající ve zlomcích sekundy křížem krážem oblohou, často s nápadnou světlou stopou. S pomalými družicemi či poblikávajícími letadly si je tudíž rozhodně nespleteme. 

Cesta k dvojhvězdám…

Z planet Sluneční soustavy budou k vidění Venuše (večer nad západem), Jupiter i Saturn po celou noc a Uran s Neptunen ve druhé polovině noci. Planety Merkur a Mars jsou během srpna bohužel nepozorovatelné.

Planety však tvoří pouhou předehru pro mnohonásobně vzdálenější nebeské objekty – stálice a hvězdokupy, mlhoviny i galaxie. Začínající pozorovatelé se samozřejmě zeptají, na které z nich dalekohled zacílit… Zkuste třeba ty z následujícího přehledu, jež se ukážou už v běžném triedru.

Za dvojhvězdami se vydejte do souhvězdí Kozoroha: Narazíte tam na Alfu a Betu Capricorni, snadno rozlišitelné i v divadelním kukátku. První zmíněná tvoří optický dvojčlenný systém, takže se její nažloutlé a podobně jasné složky na nebi poblíž sebe pouze promítají, ale ve skutečnosti je dělí zhruba 500 světelných roků. Naopak sousední Beta patří mezi fyzické dvojhvězdy. V dalekohledu spatříte jejího drobného bílého souputníka, k němuž ji váže gravitační pouto, a obě stálice obíhají kolem společného těžiště. Mimochodem, spektrum Bety prozrazuje, že ve skutečnosti jde o pětičlenný systém! 

… letním hvězdokupám… 

Od dvoj- a vícehvězd se můžete přesunout třeba k otevřeným hvězdokupám. Na astronomické poměry se jedná o velmi mladé objekty, o stáří desítek či stovek milionů let. Vypadají jako neuspořádané a poměrně rozložité shluky desítek stálic, a k jejich pozorování se tudíž ideálně hodí dalekohledy s velkým zorným polem a malým zvětšením, například triedr. Mezi Perseem a Kasiopejou narazíte na dvojitou hvězdokupu chí a h, o kousek dál pak na M34 v Perseovi. Za zhlédnutí stojí také IC 4665 z Hadonoše, sousední M11 ze Štítu nebo M25 ze Střelce. 

Typické hvězdokupy letního nebe však představují ty kulové. Oproti svým otevřeným protějškům jsou velmi staré, obvykle miliardy roků, a také kompaktní: V menších přístrojích se jeví jako okrouhlé světlé skvrnky s jasným středem. Teprve větší dalekohled je v okrajových partiích rozloží na jednotlivé stálice, jichž mimochodem obsahují řádově víc než hvězdokupy otevřené – zpravidla až stovky tisíc. A na které se zaměřit? Třeba na M2 z Vodnáře, M3 z Honicích psů, M4 ze Štíra, M5 z Hlavy hada, M13 z Herkula, M15 z Pegase či M22 ze Střelce.

… i okouzlujícím mlhovinám

Přeskočíme-li do říše mlhovin, můžeme začít u těch emisních. V takovém případě zkuste pouhýma očima zachytit rozložitou Severní Ameriku neboli NGC 7000 z Labutě, s úctyhodným úhlovým průměrem 2°. Pro dalekohledy je však příliš velká a nevynikne v nich. Rozhodně zamiřte také do Střelce za M8 alias Lagunou. Slabě zářící oblak mezihvězdného plynu a prachu s úhlovým průměrem okolo 1° sice spatříte i bez přístroje, ale pohled přes dalekohled vás doslova okouzlí. Přibližně týmž směrem, ve vzdálenosti okolo 26 tisíc světelných let, se nachází jádro naší Galaxie s velmi hmotnou černou dírou. Bohužel ho ovšem stíní rozsáhlá mračna podobného složení jako v Laguně, v níž se mimo jiné dosud formují nové hvězdy. 

Na obloze však existují i mlhoviny tvořící naopak dozvuk života stálic podobných Slunci: Mezi exemplární příklady tzv. planetárních mlhovin patří M27 neboli Činka z Lištičky či M57 alias Prstencová mlhovina z Lyry. V prvním případě očekávejte oválnou mlhavou skvrnu s dvojicí temnějších zálivů, v tom druhém pak prstýnek zářícího plynu s potemnělým středem. 

Daleko od domova

A kde letní vesmírné putování zakončit? Rozhodně u nejvzdálenějšího objektu, jaký na obloze spatříte i bez dalekohledu. Nachází se v souhvězdí Andromedy a jeví se jako mlhavá oválná skvrna o úhlovém průměru přes 2°. S přehledem se proto vejde pouze do přístrojů s opravdu velkým zorným polem, v nichž se k jasnému eliptickému jádru přidá i okolní průsvitné halo. To už se však budete dívat skutečně daleko za hranice naší Galaxie, do vzdálenosti asi dvou a půl milionu světelných roků – a to na hvězdný ostrov M31 v Andromedě, který se stal domovem více než bilionu stálic!

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Lva, 22. srpna ve 23:35 SELČ vstoupí do znamení Panny.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná večer nad západem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný po celou noc
• Saturn – viditelný po celou noc
• Uran – viditelný ve druhé polovině noci
• Neptun –  viditelný po většinu noci kromě večera

Zajímavé úkazy v srpnu 2021

• 2. srpna – Saturn v opozici se Sluncem
• 3. srpna – Měsíc poblíž Aldebaranu z Býka na ranní obloze
• 7. srpna – úzký měsíční srpek poblíž Polluxe z Blíženců za svítání nízko nad severovýchodem 
• 10. a 11. srpna – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše na podvečerním nebi nad západem: 10. 8. cca 9°, 11. 8. cca 5°
• 12. srpna – v noci nastává maximum meteorického roje Perseid
• 13. srpna – měsíční srpek poblíž Spiky z Panny na podvečerní obloze nízko nad západem
• 16. srpna – Měsíc poblíž hvězdy Antares ze Štíra na večerním nebi
• 20. srpna – Jupiter v opozici se Sluncem 
• 21. až 23. srpna – seskupení takřka úplňkového Měsíce, Saturnu a Jupitera na noční obloze: 21. 8. Měsíc cca 4,5° od Saturnu, 22. a 25. 8. cca 7° a 9° od Jupitera
• 30. srpna – Měsíc poblíž Aldebaranu z Býka na ranním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

„Ondra, syn fojta z Janovic, zběhl ze studií. Hloupý nebyl, ale hlava vzpurná, a když ho páteři v semináři pořád jen na modlitbách drželi, dlouho to nevydržel. Jednoho dne si vyměnil kleriku v jednom krámku za prostou halenu, klobouk a pár krejcarů. S tím se vydal do světa, protože se mu domů nechtělo. Mamička s tatíčkem mysleli, že budou mít ze synka faráře, a on si takhle vedl.“

Ondra, syn Ondry

Ondrášovu historii jsme začali poněkud netradičně, napůl s pomocí lidové pověsti a napůl dočista uměle, neboť jeho příběhu se chopila spisovatelka Helena Lisická a převyprávěla jej. Ale ani v té nejodvážněji upravené pověsti, natož pak v jejím lidovém předobraze, nesmí chybět to, co se skutečně stalo a komu se to stalo. A ještě kde se to stalo, jakož i kdy. V úvodu příběhu jsme pár faktů a jmen zaznamenali. Máme tu titulní postavu, Ondráše. Vyprávěním se mihlo i místní jméno – Janovice. A nechyběla ani zmínka o Ondrášově fojtském původu. Abychom zjistili další podrobnosti, musíme se vrátit ve studni času ještě trochu hlouběji, až k hladině roku 1680. 

Nikoli v Janovicích, ale na faře v Dobré, pod jejíž duchovní správu Janovice spadaly, píše zdejší děkan u data 13. Novembris 1680 v rubrice Parentes (neboli Rodiče) tento záznam: „Ondra, fogt Janow., Dorotha uxor eius.“ Česky to znamená: „Ondra, fojt janovický, Dorota, manželka jeho.“ Chybět nemohou samozřejmě kmotři, což jsou Compatres: „Jura Korbassuw, Ewa Czarbolova“, tedy po česku Jiří Korbáš a Eva Carbolová. Zbývá ještě jméno novorozence. Nalézá se v rubrice Infantes (Děti) a zní jednoduše Ondra. Ondra, syn Ondry, janovického fojta. Kmotři, ti tu mají příjmení, ale rodiče a syn ne. 

Studovaný zbojník?

V řadě pověstí, ale i v seriózně se tvářící ondrášovské literatuře, se občas vyskytuje příjmení Šebesta. Takže tedy Ondráš Šebesta? Sice se traduje, že v době chlapcova narození seděl na janovickém fojtství rod Šebestů, ale žádná gruntovnice (neboli gruntovní kniha) na zdejším fojtství rod Šebestů nezná. To fojtství bylo přitom svobodné a dědičné s určitými právy a výsadami. Z dávné povinnosti noclehů se postupně vyvinula hospoda s právem výčepu. Matrika na faře v Dobré ani gruntovnice v Janovicích žádné příjmení janovického fojta neuvádí. Že by tu žádný nebyl, to zřejmě v úvahu nepřipadá, jenomže zdejší fojt je vždycky uváděn pouze křestním jménem a přídomkem, jako například „Ondra, fojt janovský“. Jak to bylo s těmi Šebesty a hlavně se skutečným příjmením nejznámějšího zbojníka na Moravě a ve Slezsku?  

Ještě než začneme sledovat tuhle ondrášovskou stopu v písku dějin (byť se již na hony vzdálila holé pravdě a nemá s ní věru příliš společného), připomeňme si, co je na ní na první pohled zřejmý nesmysl a co zase ve skutečnosti jakýsi podklad mít může. Abychom dostáli své pověsti historických detektivů, měli bychom si ozřejmit, jak to bylo s Ondrášovou latinou, které se naučil v semináři, z něhož měl zběhnout. Tak především: i když to lidová pověst tvrdí, žádné doklady o tom, že by Ondráš studoval na latinské škole v Příboře (ani na žádné jiné), nemáme. Tudíž nemůžeme potvrdit, ale ani spolehlivě vyvrátit, že by byl z tamního semináře vyloučen pro špatné chování. Dobové záznamy příborské piaristické koleje (fungovala v letech 1694–1777) žáka tohoto jména vůbec neznají.

Zpráva o Ondrášově latině může být zavádějící, ale taky nemusí. Potvrdili jsme si, že Ondrášovo jméno ve školních záznamech nefiguruje, což ale neznamená, že tady vystudovat nemohl. Kupříkladu historik Kämmerling ve svých Dějinách města Příbora uvádí, že Ondráš u piaristů opravdu studoval, ale že byl pro stálé kázeňské přestupky ze školy vyloučen. Dokonce měl údajně v potyčce zabít jakéhosi dragouna.

Zmizelý syn

Uzavřeme konečně tu hádanku s Ondrášovým rodným příjmením. Z některých pramenů se dovídáme, že se jeho otec jmenoval Fuciman. Když se Ondrášův otec Ondřej Fuciman starší ujal po svém bratrovi fojtského úřadu v Janovicích, bylo mu čtyřiadvacet let. Po dvou letech se mu narodil prvorozený syn, který dostal jméno po něm. Manželství trvalo třicet let, a když manželka Dorota zemřela, oženil se starý Ondra Fucziman (no tak starý... měl sotva pětapadesát) s jednou vdovou a narodily se mu pak ještě dvě děti. Když v roce 1717 zemřel, byl do janovické gruntovní knihy zanesen tento zápis: „Zemřejíc Ondra Fucziman pozůstalý nápad na siroty rozepsal, který po vyplacení starých nápadníkův dostati mají totiž.“

Čeština to pro nás není zrovna libozvučná a srozumitelná, ale nám jde stejně o následující jména: Jan, Kuba, Anna, Dora, Magdalena, Jura, Kača, Tomek a Marina. Všechno to byly děti někdejšího janovického fojta Ondry a sourozenci slezského zbojníka Ondráše. Jeho jméno – tedy Ondrášovo – však ve výčtu chybí. Není tam. Proč? Všichni potomci přece dědili. Odpověď je jednoduchá: protože už byl v té době mrtev.  

„Lze předpokládat, že už v roce 1708, kdy se vzdal fojt Ondřej úřadu, byl Ondráš mezi zbojníky,“ říká se v knize historika Aloise Sivka o zbojníku Ondrášovi. „A pokud nebyl, tak nepobýval doma, byl už z domova pryč. Mohl odejít pro neshodu s rodiči nebo se sourozenci. Nemůžeme ani vyloučit, že pásl dočasně na salaši fojta Šebesty z Vyšních Lhot – ta byla v blízkosti salaše janovického fojta na Lysé hoře. Snad mu zprvu říkali Ondra fojtův, později Šebestův, podle toho, že u fojta Šebesty sloužil. V té době značně sílilo beskydské zbojnictví. Roku 1709 bylo vydáno upozornění duchovenstvu o lupičích na Těšínsku. Ondráš mohl být právě jako pastevec ve styku se zbojníky. Vždyť tehdy přecházela často do Beskyd skupina zbojníka Uhorčíka ze Slovenska. Není vyloučeno, že právě s jejími členy se Ondráš stýkal. V roce 1711 zanechal Uhorčík zbojnictví, oženil se a pod cizím jménem žil na thurzovských kopanicích. Proč by v té době nemohl po něm převzít velení tovaryšstva Ondráš, dobře znalý beskydských hor?“

Ve věku zbojníků

Zprávy o prvních zbojnících u nás pocházejí z doby vlády knížete Břetislava I. (vládl 1034–1055). Dali se dohromady v Horních Uhrách (tedy na Slovensku), a přepadali moravské obce a města. Uherský král Ondřej vyhnal „tu chámovinu“ ze země a oni se usadili v pohraničních horách. Páni z Konice, Buchlova a Hulína patřili mezi ty, kteří šli zbojníkům nejvíc po krku. V 17. a v 18. století se pak zbojnictví rozrostlo netušenou měrou. Zbojnické roty měly dokonce své hejtmany. Roku 1710 byli v Lipníku nad Bečvou popraveni dva valašští zbojníci – Jan Duchoň ze vsi Rakové a Adam z jedné vsi od Příbora. Sťati byli i dva synové helfštýnského vrátného, Jurka a Kristek Onderkové. Onderkové byli na Helfštýně chyceni náhodně. Lipenský piarista si vyšel se svými svěřenci na procházku, studenti našli při prohlídce hradu v jeho chodbách spící zbojníky, a ti byli pochytáni a pověšeni na stromech. 

Další zbojnické tlupy operovaly na území dnešního Polska. V Krakově skončil svůj život jeden z nejznámějších zbojníků, který dělal výpravy i k nám, Martin Portasz. Způsob jeho smrti byl zvlášť krutý. Uťali mu obě ruce, na zádech mu stáhli dva pásy kůže a ještě živého ho pověsili za žebro na hák. Ještě populárnější je dodnes v polských pověstech zbojník Klimczok. Říkalo se mu hrabě beskydských hor. Ve skutečnosti to byli dva bratři, Matěj a Vojtěch. Byli postrachem panstva, obchodníků, kupců a krčmářů po obou stranách dnešní hranice. Členem jejich tovaryšstva byl stařec, který měl funkci vyzvědače. Převlečen za žebráka prosil o almužnu u bohatých pánů a zámožných sedláků. Prohlížel obydlí, krčmy, odhadoval počet služebnictva, dovídal se o smýšlení obyvatelstva. Za noci pak zbojníky vodil bezpečně ke kořisti. Jeden bratr Klimčok skončil na šibenici, druhý byl sťat.  

Slavný jako Jánošík

Ještě koncem 18. století působila v Beskydách „zbojnická famílije“, kterou vedl Jurek Pročpak. Byl to původně podloudník, kterého odsoudili za zastřelení jalovice. Podařilo se mu z vězení uprchnout, ale domů se vrátit nemohl. Skrýval se v lesích na Baraní hoře. Spojil se s několika dezertéry z rakouské armády, se kterými pak zbojničil ve Slezsku, dnes polském i v tom, které nám zůstalo, na slovenské Oravě a troufl si i do Uher. Když se zbojnické činy Pročpakovy skupiny násobily, počkala si na něj světská moc v lesích mezi Jablunkovem a Baraní horou. Zradila ho milenka, Pročpak byl i se svými společníky pochytán a popraven.

TIP: Juro Jánošík: Nejslavnější slovenský zbojník

Ani jeden z těchto tovaryšů cechu zbojnického však nedosáhl popularity Ondrášovy. Té se vyrovnal nebo ji snad i předčil pouze Juraj Jánošík. Stejně jako Jánošík, i Ondráš vešel do mnoha desítek pověstí a písní. Oč méně toho o jeho životě a činech víme, o to víc se o něm povídalo a zpívalo.