Gigantické střetnutí, v němž chtěli Němci znovu získat strategickou iniciativu na východní frontě, skončilo přesně opačným výsledkem. Operace Citadela (byť ve svých cílech od počátku limitovaná) neuspěla a následné sovětské protiofenzivy (operace Kutuzov a Vojevůdce Rumjancev) vyústily v jedno z velkých sovětských vítězství – první, kterého Rudá armáda dosáhla v létě.

Bod zlomu a rozhodující porážka

Je sice pravda, že Sovětský svaz utrpěl hrozivé ztráty, na rozdíl od Německa si je ale mohl dovolit. I když dnes vnímáme jako obrat na východní frontě spíše boje u Stalingradu nebo Moskvy, doboví aktéři viděli právě Kursk coby bod zlomu. Týkalo se to většiny německých důstojníků a například Wilhelm Keitel po válce vypověděl, že po porážce z léta 1943 již bylo jasné, že třetí říše nemůže válku vojenskými prostředky vyhrát.

Podobně situaci vnímal i Heinz Guderian: „Při selhání operace Citadela jsme utrpěli rozhodující porážku. Naše obrněné formace, s takovým úsilím reorganizované a znovu vyzbrojené utrpěly těžké ztráty na mužstvu i technice. (…) Sověti využili své vítězství dokonale a na východní frontě již neměla být žádná období klidu. Odteď již nepřítel držel iniciativu neoddiskutovatelně v rukou.“

Stejně tak třeba Winston Churchill poznamenal, že „tři gigantické bitvy u Kurska, Orla a Charkova, svedené v rozmezí tří měsíců zvěstovaly zkázu německé armády na východní frontě“. U Kurska tak Rudá armáda nabyla další důležitou porci sebevědomí, zatímco na Němce čekaly už jen dva roky zoufalého ustupování až do Berlína.

„Ta zář trvala asi pět až sedm vteřin, načež následoval otřes země a bylo slyšeti jako ránu z děla a spatřil jsem vystupovati dým na onom místě, odkud zář pocházela. Kouř byl černý. Potom vyšlehly plameny z obou jam Nelson III (…) až do výšky těžných věží.“

Tak popisuje události, k nimž došlo ve středu 3. ledna 1934 kolem tři čtvrtě na pět odpoledne, očitý svědek. Zimní krajinou Oseka u Duchcova tehdy otřásla mohutná exploze. 

Hromadný hrob

Na místo dorazili ihned hasiči, záchranné čety, odborníci a v neposlední řadě i zástup žen, jejichž muži sjeli na svoji směnu. Nebohým horníkům již nikdo nemohl pomoci, zahynuli buď ihned při výbuchu, nebo krátce poté, když se marně pokoušeli uniknout před ohněm a mračny prachu. Zabránily jim v tom poničené chodby a především smrtelné ovzduší, jež bylo v krátkém čase zbaveno kyslíku a prosyceno požárními plyny. Vše byla otázka několika minut.

Šťastnou výjimku představovali pouze čtyři horníci, kterým se z ohnivého pekla podařilo uniknout větrnou jámou. Zbylí dva, kteří je následovali, se nezachránili, protože první neměl dost sil k namáhavému výstupu po žebříku a druhého dostihl smrtonosný plyn krátce před cílem, takže se zřítil zpět do šachty. Bilance mrtvých byla hrozivá. Přestože se členové záchranného družstva neúnavně vraceli do podzemí, dokázali vyprostit jen několik mrtvých. Těla většiny horníků zůstala v dole.

Zoufalství postižených rodin bylo nesmírné, o čemž vypovídá i anonymní lístek, kde stálo: „Oznamuji vám, abyste nemeškali a na vzdušném dolu VIII. jste se pokusili otevříti, pokud vám síly stačí, neb se tam nachází 17 lidí živých, neb mě se ta katastrofa předem objevila a o těch mužích totéž, nemeškejte a co bude ve vašich rukou dělejte.“ Avšak vzhledem k opakujícím se detonacím v následujících dnech a zjištění, že záchranné čety nemohou proniknout pro překážky způsobené explozemi do chodeb, bylo rozhodnuto o uzavření všech jam a ukončení záchranných prací. Bylo zřejmé, že v dole již nemohl zůstat nikdo na živu.

Podle odborníků naděje, že by některý z horníků ještě žil, pominula již 15 minut po katastrofě. Nyní tedy bylo třeba izolovat důl od kyslíku a zamezit tak tvorbě explozivní směsi. Dne 6. ledna došlo k uzavření poslední jámy. Z dolu Nelson se stal hromadný hrob, z celkového počtu 142 obětí se našlo pouze třináct.

Kdo pomůže?

Nelsonská tragédie vzbudila pozornost široké veřejnosti nejen u nás, ale i ve světě. Soustrastné listy přišly od vlád řady států, zahraničních hornických svazů a také od papeže Pia XI. V Československu ovšem katastrofa vyvolala především mohutnou vlnu protestních akcí, protože byla vnímána jako důsledek bezohledného úsporného systému. Nutno dodat, že zhoršující se dopady světové hospodářské krize skutečně na Nelsonu od roku 1932 vedly k radikálnímu snížení výrobních nákladů šetřením na materiálu a hlavně na důlní údržbě. Za těchto podmínek pak došlo k nahromadění uhelného prachu, jehož výbuch se stal příčinou neštěstí.

Pohřeb třinácti obětí 8. ledna 1934 se proto proměnil v nevídanou manifestaci, jíž se podle dobových odhadů účastnilo více než 40 tisíc osob, mimo jiné i politických činitelů. Ještě téhož dne došlo k zatčení všech inženýrů dolu a současně byla uvalena vyšetřovací vazba na generálního i závodního ředitele Mostecké uhelné společnosti, která důl Nelson od roku 1895 provozovala. To přispělo k částečnému zklidnění emocí. Nicméně všichni zatčení byli poměrně záhy propuštěni, neboť společnost za ně zaplatila kauci. Dále byli vyšetřováni na svobodě.

Demonstrace doprovázely rovněž rozsáhlé sbírky ve prospěch pozůstalých po hornících, které tvořilo přes 120 vdov a kolem 200 sirotků. Každý dal dle svých možností, horníci, dělníci, úředníci… Jedním z prvních přispěvatelů byl sám prezident Masaryk, ale pomohly i populární osobnosti jako Voskovec a Werich či Anny Ondráková. Navzdory tomu, že finančních prostředků přibývalo, situace pozůstalých se zhoršovala. Dne 19. ledna vyústila na Nelsonu v první demonstraci hornických vdov. Když si ženy přišly pro mzdy svých mužů, dostaly proplacené pouze dva dny, přičemž jim podle starého práva měly být proplaceny za všechny šichty, kdy zůstali horníci v dole, bez ohledu na to, zda živí, nebo mrtví. O měsíc později již intervenovala skupina vdov v Praze a v polovině března podala proti Mostecké uhelné společnosti první žalobu. Avšak bez úspěchu. Se svými požadavky se proto obrátily také na parlament, ale opět marně.

Před nejvyšší instancí

Částečné finanční pomoci se pozůstalí dočkali teprve koncem dubna, když mezi ně byla rozdělena částka 3,3 milionu korun z uspořádané sbírky (⅓ částky byla vyplacena v hotovosti, ⅔ byly uloženy na vkladní knížky sirotkům). Liknavý přístup pomoci zoufalým matkám-vdovám, které nyní zůstaly na zajištění rodiny samy, si vysloužil kritiku. Na stranách denního tisku se bylo možné dočíst: „Zatím co stodvacetsedm mrtvých tátů a synů leželo tři sta metrů pod zemí, v Praze se úřadovalo. Zatím co na 200 žen a dětí marně čekalo na své táty a chleba, v Praze se radili, co s penězi, které daroval národ, počít.“ 

Dluh Mostecké uhelné společnosti ale zůstával otevřen, neboť nadále odmítala vdovám vyplácet podpory. Z tohoto důvodu podaly v srpnu novou žalobu. Další neúspěch u soudu vyvolal jejich pochopitelné rozhořčení, v dole se totiž stále nacházela většina jejich mrtvých mužů. Vyprošťovací práce však pokračovaly pomalu. Postupná otvírka dolu vyžadovala mimořádnou opatrnost, jak ukázala událost z června 1934. Při otvírání zazděného dolu zahynuli po výbuchu nahromaděných plynů další dva horníci. Oproti původnímu odhadu jednoho roku nakonec došlo ke zpřístupnění posledního úseku více než čtyři léta po katastrofě. Poslední horníci tak mohli důstojně spočinout na hřbitově až roku 1938.

Mezitím probíhalo šetření nešťastné události a hledání viníků, zahájené vzápětí po výbuchu. Po dokončení zmáhacích prací předložili odborníci konečný nález. Až po zpřístupnění celého dolu totiž mohli rekonstruovat průběh události. Ovšem ani to jim neumožnilo zodpovědět všechny otázky, z nichž se nejpodstatnější týkala místa iniciace exploze. To se jim lokalizovat nepodařilo. Pro nedostatek průkazního materiálu tak ke skutečnému potrestání nedošlo.

TIP: Pět osudů z časů Velké krize

Teprve v čase, kdy mezinárodně politická situace spěla k mnichovské dohodě a obsazení československého pohraničí, tedy zazněl konečný verdikt soudu: „Příčinou katastrofy na dole Nelson III. dne 3. 1. 1934 byla exploze uhelného prachu, vyvolaná výbuchem požárních plynů. Katastrofa nebyla nikým zaviněna, nýbrž způsobena vyšší mocí.“ Hlavním obviněným byly uloženy pokuty za porušení bezpečnostních předpisů, které za ně uhradila Mostecká uhelná společnost. V důsledku zjištění závažných nedostatků při dodržování zásad bezpečnosti provozu tragédie horníků z Oseka alespoň přispěla ke změnám v báňské legislativě ve prospěch ochrany pracujících v hornictví.

Už je to téměř sedm století, co ve světě řádila černá smrt. Přesto jsou vzpomínky na mor stále živé a samotná nemoc stále ještě zabíjí lidi, byť v nesrovnatelně menším počtu. V posledních letech se ve světě objevuje několik set případů moru ročně, z nichž zhruba stovka končí úmrtím. Obvykle se to týká venkovských oblastí Afriky, Asie i Ameriky. Neléčený dýmějový mor má úmrtnost 30 až 60 procent, plicní forma je prakticky vždy fatální.

Původcem moru je bakterie Yersinia pestis a onemocnění je vlastně vcelku dobře léčitelné antibiotiky. Problém je v tom, že infekce postupuje rychle a mor se často objevuje ve velmi odlehlých oblastech, kam je obtížné se dostat. Chuť zabíjet mor za ta staletí nijak zvlášť nepřešla. Proto by bylo dobrým řešením v takových oblastech obyvatele ohrožené morem očkovat.

TIP: Slibná univerzální vakcína funguje proti všem kmenům Eboly

Specialisté na vakcíny z britské University of Oxford vyvinuli novou slibnou vakcínu proti moru, která navazuje na úspěšný vývoj britské pandemické vakcíny Vaxzevria od Oxfordské univerzity a společnosti AstraZeneca. Používá totiž stejný nosič, upravený šimpanzí adenovirus ChAdOx1.

Tvůrci vakcíny před pár dny zahájili první kolo klinických testů. Čtyřicet zdravých dobrovolníků ve věku 18 až 55 let vyzkouší, zda je vakcína bezpečná pro lidské zdraví a zda vytváří dostatečně silnou imunitní odpověď. Experti je budou sledovat po dobu 12 měsíců. V případě dobrých zpráv se vakcína posune do další fáze testů.

Noc v tropech přichází brzy, bez výjimky kolem šesté hodiny. Určitě i proto má množství zdejších živočichů striktně noční aktivitu, takže je přes den nepotkáte. Jestliže ale vydržíte neusnout, určitě budete odměněni mimořádnými setkáními. 

Pod závojem tmy

Několik nocí, když většina lidí v terénním kempu v Kirindy Forest už spala, jsem sedával venku a pozoroval okolí. Doufal jsem, že se objeví jeden skutečně vzácný tvor. Nedaleko kempu jsme našli jeho čerstvou podzemní noru, moje šance tedy byly vysoké. 

Kolem desáté hodiny se ze tmy občas ozvaly zvláštní zvuky – podivná směs funění, vrčení a jemného pískání. Následoval téměř neslyšitelný šustot způsobený přerušovanými pohyby na jemném písku. V těchto okamžicích jsem už většinou zvíře ve tmě odhalil pomocí kuželu světla. Byl to skutečně křeček velký (Hypogeomys antimena), jeden z nejpodivnějších hlodavců světa.

Mezi potkanem a králíkem 

Křeček velký, jemuž se v místním jazyce říká vositse, je jednoznačně největším hlodavcem Madagaskaru. Kdysi zde ale žil příbuzný druh Hypogeomys australis, který jej ještě přerůstal. Svým životním stylem se vositse vymyká téměř všemu, co je u hlodavců typické. Také jeho vzhled je dost neobvyklý. Připomíná totiž křížence králíka s potkanem. Králíkovi je podobný především velikostí, protože v dospělosti váží kolem 1,2 kilogramu. Také má podobně svalnaté zadní nohy, díky nimž je schopen uniknout predátorům pomocí až jeden metr dlouhých skoků. Za normálních okolností se ale pohybuje opatrnou chůzí. 

Uši křečka velkého jsou něčím mezi ušima potkana a králíka a jeho ocas a tvar hlavy zase výrazně připomínají potkana. Pod rouškou tmy vyhledává spadané plody, semena a listy, ale jídelníček si doplňuje také bezobratlými tvory a kořínky. 

Dokud je smrt nerozdělí

Přes den jsem v hustém lese pátral po norách křečků, které jsou jediným spolehlivým vodítkem pro odhad oblasti jejich výskytu. Jsou to poměrně mohutné kupy hlíny a písku s několika vstupy do podzemí. Často je přístup přes den zasypán nebo zakryt suchým listím, aby jeho obyvatelé zamezili přístupu predátorů. Jejich největšími nepřáteli jsou madagaskarští hroznýši a fosa, největší šelma ostrova. V každé noře přebývá jen jeden pár a maximálně jeho dospívající potomci. Páry jsou vysoce teritoriální a okolí své nory si chrání před jinými křečky. 

Soudržnost křeččích rodin je mimořádná a tento druh patří mezi několik málo hlodavců na světě, kteří jsou striktně monogamní. Tato strategie je ve skupině savců, kde převládají zástupci s extrémně rychlou generační obměnou, naprosto unikátní. S tím souvisí také délka života – křečci se dožívají až sedmi let, což je mnohem více než je u hlodavců běžné. Páry křečků velkých jsou si oddány po celý život a jenom v případě smrti jednoho z nich si „pozůstalý“ hledá nového partnera. Samice po smrti svého druha často zůstávají v noře. Samci, kteří přišli o partnerku, naopak často začnou pátrat po okolí. 

Úkryt výměnou za úklid

Při zkoumání nor křečků jsem po setmění narážel na barevné gekony madagaskarské (Paroedura picta), kteří vylézali z podzemí. Ještě překvapivější pro mne bylo, když jsem z nor viděl vylézat několik drobných gekoních mláďat. Tito zemní ještěři jsou typičtí pro jihozápadní část ostrova a ekosystém suchého opadavého lesa. Stejně jako křečci jsou aktivní v noci. Ukázalo se, že tito tvorové volí vzájemně výhodné soužití a nory obývají společně. 

Svůj výzkum jsem v této oblasti dělal na konci období sucha, kdy většina plazů klade vajíčka a nebo už dochází k jejich líhnutí. Zdá se, že křečci velcí jsou gekonům prospěšní více způsoby. Umožňují jim, aby se ukryli před predátory do podzemí a teplá půda v noře navíc slouží jako skvělý inkubátor pro gekoní vajíčka. Co můžou ještěři nabídnout na oplátku? Jsou to výborní lovci hmyzu, kteří křečkům čistí obydlí od nezvaných návštěvníků. 

Na pokraji vyhynutí

Kdysi obývali křečci velcí pravděpodobně celé pásmo suchých opadavých lesů na západě Madagaskaru. V dnešní době je ale jejich výskyt omezen na plochu zhruba 25×40 km severně od města Morondava. Populace je navíc rozdělena na dvě oddělené subpopulace, které spolu komunikují jen velice málo. 

Největším problémem pro tyto jedinečné hlodavce je rychlý úbytek jejich přirozeného ekosystému a šíření nepůvodních druhů zvířat, jako například cibetek, divokých psů a štetkounů (prasat původem z Afriky). Plocha lesů v regionu Menabe se zmenšila ze 162 000 hektarů v šedesátých letech 20. století na dnešních 54 000 hektarů. Vositse proto pomalu a jistě mizí. V důsledku jeho životního stylu a pomalého tempa rozmnožování se populace nedokážou samy rychle obnovovat. Mortalita mláďat v prvním roce života navíc dosahuje až 50 %. 

Smíšená očekávání

První výzkumy populační velikosti a zranitelnosti tohoto druhu v roce 2001 naznačovaly, že při stejném tempu odlesňování a predace ze strany nepůvodních predátorů vyhynou křečci na Madagaskaru do 25 let. Studie prováděná odborníky z Durrell Wildlife Conservation Trust v roce 2005 ale ukázala, že situace je naštěstí o něco lepší, než se původně zdálo. Celkový optimistický odhad velikosti světové populace dokonce přesáhl 30 000 jedinců. 

TIP: Fosa, predátor z Madagaskaru: Tajemný postrach lemurů

Křeček velký ale rozhodně definitivně zachráněn není. Žije skrytým způsobem života a proto se o něm ještě mnohé neví. Navíc se nad ním do budoucna vznáší reálné hrozby ze strany lidí i nepůvodních zvířat. Doufejme tedy, že tento jedinečný živočich zůstane v budoucnosti i nadále součástí fauny Madagaskaru.

Celooblohové přehlídky kosmických objektů nás jednoznačně přesvědčují, že přinejmenším svítící látka je ve vesmíru uložena hierarchicky. Planety obíhají kolem stálic, jež se shromažďují v galaxiích. Hvězdné ostrovy formují gravitačně vázané skupiny, které se shlukují v kupách a ty zas v nadkupách. Jde o velkorozměrovou strukturu, připomínající pavučinu. 

I naše Galaxie tvoří součást větších útvarů. Patří do tzv. Místní skupiny, společně například s blízkou galaxií v Andromedě či v Trojúhelníku. Místní skupina se spolu s kupou v Panně a dalšími galaktickými skupinami řadí do nadkupy Panna neboli Virgo Supercluster (též Místní nadkupa galaxií). Přidají-li se další tři blízké nadkupy, tedy Hydra–Kentaurus, Páv–Indián a Jižní nadkupa, získáme nadkupu galaxií Laniakea: Obsahuje na 100 tisíc hvězdných ostrovů s celkovou hmotností kolem 10¹⁷ sluncí, v oblasti o průměru přes 160 megaparseků. 

TIP: Vědci definovali největší vesmírnou strukturu: Měří miliardu světelných let

Všechny uvedené galaxie se dominantně pohybují směrem k největšímu gravitačnímu centru v dané oblasti vesmíru, k tzv. Velkému atraktoru. Jeho přesná podstata však zůstává pozorovatelům skryta za neprostupnými prachoplynnými mračny v disku Mléčné dráhy. 

Roztávání ledu v Grónsku podrobně monitoruje dánský server Polar Portal. Z jeho dat vyplývá, že kromě úterý dosáhlo tání dalšího vrcholu ve čtvrtek, kdy zmizelo 8,4 miliardy tun ledu. Podle WMO je to sice co do hmotnosti menší množství než v roce 2019, kdy led tál ještě rychleji, nyní ale tání zasahuje daleko větší oblast.

„Tání dosáhlo obrovských rozměrů a pravděpodobně změní podobu Grónska, protože v příštích letech jen urychlí další odtávání a s ním spojené stoupání hladiny oceánu,“ prohlásil glaciolog Mark Tedesco z americké Kolumbijské univerzity. Sezona tání ledovců v Grónsku trvá zpravidla od června do srpna. Letos už podle Polar Portal od června zmizelo přes 100 miliard tun ledu.

TIP: Za posledních 25 let roztálo vinou globálního oteplování 28 bilionů tun ledu

„Těžko říct, zda to ohledně tání letos bude rekordní rok, ale nad ledovci je teď množství teplého a vlhkého vzduchu, který tání urychluje,“ uvedl Brad Lipovsky z univerzity ve Washingtonu. „Znepokojivá je pro mě ale jiná věc: politická reakce nebo spíše její absence. Stoupání hladin oceánu je jako pomalu jedoucí vlak, který ale nelze zastavit, jakmile nabere rychlost. Moc dobré zprávy to nejsou,“ dodal enviromentální geofyzik a glaciolog Lipovsky.

Pokud jde o ekologická rizika způsobená lidskou činností, k těm nejnebezpečnějším patří těžba azbestu. Směs vláknitých křemičitanů se především díky své ohnivzdornosti v minulosti hojně využívala coby stavební materiál. Poté, co se prokázala její rakovinotvornost, se však dostala na černou listinu a dnes stojí používání azbestu v mnoha státech včetně Česka mimo zákon. Důsledky boomu z minulého století ovšem přetrvávají, jak dobře vědí třeba v australském Wittenoomu: Tamní úřady dokonce někdejší těžební oblasti srovnávají s Černobylem a hovoří o největší bezpečnostní tragédii v celé Austrálii. 

Rakovina najisto

Kontaminace azbestem dosahuje ve zmíněné lokalitě alarmujících rozměrů. Toxický materiál znehodnotil areál o rozloze 50 tisíc hektarů a osada byla v 70. letech cíleně vysídlena. Případné návštěvníky varují před vstupem výstražné cedule, a Wittenoom dokonce záměrně chybí v mapách. V roce 2016 tam oficiálně žili pouze tři lidé, neboť nebezpečí není ani zdaleka zanedbatelné. I krátké vystavení tak silně znečištěnému prostředí může mít závažné zdravotní následky, zejména v podobě rakoviny plic. 

TIP: Dvojnásob zamořený Černobyl: Odvrácená strana zájmu o město duchů

V důsledku intenzivní těžby, ukončené již před více než půlstoletím, zemřely podle oficiálních údajů řádově tisíce někdejších obyvatel. Úřady dnes přitom bojují s nebezpečným trendem: Rostoucí popularita extrémní turistiky totiž podněcuje uživatele sociálních sítí, kteří se předhánějí v publikování snímků pořízených při „zakázané“ návštěvě Wittenoomu. 

Americká Federální letecká správa (FAA, Federal Aviation Administration) uděluje od roku 2004 takzvaná Křídla komerčního astronauta (Commercial Astronaut Wings), prestižní ocenění symbolizované v podobě elegantního odznaku. Původně byl tento odznak určený každému členu posádky komerčního kosmického letu, který splnil požadavky na kvalifikaci a trénink a během letu se ocitl nad arbitrární hranicí kosmického prostoru, za kterou FAA považuje výšku 50 mil (80 467 metrů).

Nedávno se nad tuto hranici dostaly dvě posádky společnosti Virgin Galactic a první posádka v plném počtu pro suborbitální let společnosti Blue Origin. Přestože všechny posádky splnily původní požadavky FAA, zřejmě ne každý člen dostane oficiální Křídla komerčního astronauta.

Změna pravidel

Jde o to, že 20. července 2021, tedy ve stejný den, kdy startovala mise společnosti Blue Origin se suborbitální kosmickou raketou New Shepard, FAA oznámila zásadní změnu pravidel programu Commercial Space Astronaut Wings Program, která se týká udělování zmíněných Křídel komerčního astronauta.

TIP: Raketa New Shepard úspěšně vyletěla k hranici kosmického prostoru a bezpečně přistála

Podle nových pravidel je pro udělení Křídel komerčního astronauta nezbytné, aby dotyčný během letu prováděl aktivity, které jsou zásadní pro bezpečnost letu nebo přispěl k bezpečnosti při pilotovaných kosmických letech. Další změnou je, že FAA může udělit čestná Křídla komerčního astronauta za výjimečný přínos k rozvoji komerčních pilotovaných kosmických letů.

Zatím se zdá, že posádka testovacího letu Unity 22 společnosti Virgin Galactic by toto ocenění mohla získat, zatímco u posádky nedávného letu rakety New Shepard, která paradoxně na rozdíl od Unity 22 překonala Kármánovu hranici, to zůstává nejasné.

Odborníci americké Oregon State University poprvé představili veřejnosti bipedního robota jménem Cassie v roce 2017. Od těch dob můžeme sledovat jeho pokroky. Původní nemotorný doručovatel zásilek podobný pštrosovi se během 4 let proměnil na běžce. Cassie jako první robot tohoto typu zvládla běh na 5 kilometrů. Bylo to sice spíše rychlostí svižné chůze, i tak ale jde o významný úspěch.

Cassie je díky své konstrukci odolná vůči nepříznivému počasí. Tým Oregonské státní vybavil Cassie umělou inteligencí, která jí poskytuje schopnost běhu. Umělá inteligence dokáže využívat unikátní biomechaniku robotické konstrukce Cassie a zajišťuje držení jejího těla ve vzpřímené poloze. Zmíněná inteligence pracuje s algoritmy zesíleného hlubokého učení (Deep reinforcement learning), které se ukazují jako velmi užitečné právě pro zvládnutí běhu roboty nebo třeba skákání či chůze po schodech.

TIP: Robotické zítřky: Kráčející dvounozí roboti Cassie míří k zákazníkům

Cassie uběhla pětikilometrovou trať kolem univerzitního kampusu autonomně, na jediné nabití baterií. Nebylo to ale bez problémů. Při tomto běhu dvakrát upadla, kvůli přehřátému počítači. To se ale stává i lepším závodníkům. I s těmito potížemi a nezbytnými resety to Cassie zvládla za 53 minut a 3 sekundy. Na olympiádu to sice ještě není, špičkoví lidští sportovci dnes zvládají stejnou vzdálenost za méně než 13 minut, ale za pár let, kdo ví?

V tisíciletých dějinách českého státu nenajdeme patrně vladaře, ať se jednalo o knížete či později krále, jenž by měl srovnatelně tragický životní osud jako český a uherský král Ladislav. Ve své době představoval velkou naději do budoucnosti jako panovník, který může v onom neklidném 15. století mnohé dokázat. K tomu mu ovšem osud vyměřil zoufale málo času.

Milovník rozkoše a luxusu

Zdá se, jako by ztělesnění naděje nejvíce vyniklo při Ladislavově české korunovaci. Došlo k ní 28. října 1453. Nejednalo se jen o očekávání jeho příštích skutků, ale i o reprezentaci královské důstojnosti. Tuto stránku Ladislav výtečně, ba jedinečně splňoval. Král byl totiž obdařen velkým půvabem, jak vyplývá z jeho popisu ve Starých letopisech českých: „Mládeneček pěkný, kadeřavý, kol jehož bílé tváře, andělsky sličné s růžovým nádechem, s černýma očima, s rovným nosem, uprostřed mírně zahnutým, vlnila se jeho největší ozdoba, krásný, zlatý vlas (…).“

Ladislav nosil s velkou oblibou burgundskou módu. Osoby, které si zevrubněji povšimly samotné korunovace, nepřehlédly, že mladý muž byl nejen fyzicky velmi hezký, ale liboval si také v posledních módních výstřelcích: oblíbil si řasnatý bílý kabát se špičatě pytlovými rukávci, přes který nosil svrchní sukni, zdánlivě obyčejně hnědé barvy, ve skutečnosti velmi nákladné textilie. Zajímavý popis Ladislavova oblečení pochází ze září 1452, kdy byl vydán z císařských rukou do zaopatření rakouskými pány. Slavnostní okamžik vyžadoval zvláštní ošacení. Představovala ho brunátná sukně lemovaná zlatem, bobrová čapka a náčelenka s perlami a drahokamy.

Mimo módní oděvy si Ladislav liboval i v bohatém a náročném stolování. Nejednou padl požadavek dvanácti chodů! Při pohledu na štíhlou královu postavu se zdá, že nebylo možné takovou normu dodržet, aniž se to na jeho figuře neodrazilo.

Hledá se nevěsta

Jinou Ladislavovu vášní byla společnost krásných mladých žen, za nimiž často vyjížděl do města bez ohledu na to, zda šlo o slečny nebo paní. Někdy se hovoří o Ladislavově předčasné tělesné zralosti – častým tématem jeho současníků byly zprávy o hojných návštěvách veřejných domů například ve Vratislavi, kde byl neobyčejně záhy zaučován do tajů tělesné lásky a rozkoše. 

S Ladislavovou korunovací přirozeně souvisela i otázka sňatku. Mladý vladař představoval jednu z nejvýznamnějších svatebních partií v soudobé Evropě. Na počátku roku 1457 mu byla vyhlédnuta vhodná nevěsta – Magdaléna, dcera francouzského krále Karla VII. (vládl 1422–1461). Jedním z iniciátorů tohoto manželství byl Jiří z Poděbrad, tehdejší zemský správce. Vycházel z momentální mezinárodní situace a různých nepřátelství, kterými byly jeho úkoly docela naplněny. Ve hře byla rovněž otázka Lucemburska, jež stále právně představovalo součást Koruny české. V této době je ovšem držel burgundský vévoda, což bylo zdrojem mezinárodních sporů i konfliktů.

Ladislav pobýval v roce 1457 v Uhersku, kde panoval značný neklid a napětí. Jelikož se tamější situace nelepšila, opustil horkou půdu a odjel do Rakous. Ale ani zde nezůstal dlouho, neboť se v září 1457 přesunul do Prahy, která pro něj byla patrně příhodnějším, tedy především klidnějším sídlem než původně proponovaná Vídeň. V Praze se chtěl král rovněž oženit. 

Na počátku října téhož roku bylo vypraveno reprezentativní poselstvo pro nevěstu k francouzskému dvoru. Skládalo se z představitelů všech zemí, kterým Ladislav vládl (České a Uherské království, Rakouské arcivévodství) a zastoupení mělo i Lucembursko. Z Čech vyrazili přední šlechtici jako Zdeněk ze Šternberka či Jindřich z Michalovic. Svatební přípravy měly na českou veřejnost dvojí účinek. Na jedné straně katolíci vítali, že je nevěsta jejich vyznání, konečně se jednalo o dceru „velikého a mocného krále francouzského, nejkřesťanštějšího“. Proti nim utrakvisté spíše zatím pouze spekulovali, co jim asi takový svazek může přinést.

Velkolepé přípravy

Poselstvo jednalo v Amboise a posléze v Tours, ve městech ležících na Loiře jihozápadně od Paříže. Ve středověku zde poměrně často pobýval francouzský královský dvůr. Poslové byli povoláni do blízkého zámku Montils před francouzského panovníka, aby mu obšírně vysvětlili motivaci svého návrhu na dynastický svazek českého a uherského krále s francouzskou princeznou. Následovaly slavnostní okamžiky naplněné hodováním a tancem, jichž se však budoucí česká královna, doprovázená svou matkou, nezúčastnila. Pobývala nicméně nedaleko, takže měla dostatek zpráv o průběhu jednání. Poselstvo před urozené ženy předstoupilo, teprve když byl sňatek dojednán.

Velkolepé slavnosti pokračovaly i poté, co se zástupci krále Vladislava vrátili do Tours, přičemž vyvrcholily velkou hostinou v jednom z tamních klášterů. Hostitelé se doslova předháněli v předkládání jemných delikates, rafinovaných úprav masa i v podávání vzácných vín. Krátce proslulá francouzská kuchyně se tu prezentovala v tom nejlepším možném světle. Mezitím nezahálela ani Praha, kam se zvolna přesunovali všichni zainteresovaní. V české metropoli měla pokračovat jak jednání, tak svatební přípravy. Dokonce se tady měly objevit takové celebrity jako římský císař, polský král Kazimír, saský kurfiřt Vilém, kardinál legát Carvajal a údajně neměl chybět ani burgundský princ Karel či další průvodci francouzské princezny.

Praha ve smutečním

K příležitosti nadcházejících oslav byl na Staroměstském náměstí postaven veliký dřevěný Tanzhaus, kde mělo probíhat svatební veselí. Jednalo se o mohutnou dřevěnou konstrukci, pod níž se mohlo dokonce jezdit s koňmi i povozy. Stavba ale zůstala nakonec nevyužita, 20. listopadu totiž mladý král onemocněl a krátce nato zcela nečekaně zemřel. Ladislav Pohrobek naposledy vydechl 23. listopadu 1457.

TIP: Diplomat Jiří z Poděbrad: Co dělal, než se stal českým králem?

Je možná překvapující, že se jeho pohřeb konal již 48 hodin poté. Stalo se tak velmi pravděpodobně z důvodu předpokládané morové nákazy. Proto také byla panovníkova mrtvola vystavena nenabalzamovaná a nemytá ve velké síni Králova dvora (dnes na tom místě stojí Obecní dům). Teprve v roce 1985 dospěl antropolog MUDr. Emanuel Vlček po vyšetření králových kosterních pozůstatků k názoru, že Ladislav trpěl vzácnou formou leukémie. Dne 25. listopadu se konal slavný pohřeb, jehož průběh byl kvůli zmíněné diagnóze poněkud zkrácen. Rakev s Ladislavovými ostatky byla uložena v hrobce jeho praděda císaře Karla IV.