Každý z nás je souhrnem svých vzpomínek, a dalo by se tedy říct, že paměť představuje základní kámen lidské identity. Zážitky ovlivňují naše názory, činy i rozhodnutí a za život se nám jich v hlavě nastřádá opravdu hodně. Kdyby mozek pracoval jako počítač a jedno spojení nervových buněk by odpovídalo jednomu bitu informace, čili jedničce nebo nule, dosahovala by kapacita naší paměti asi 12 terabajtů – což je přibližně 1 % odhadovaného datového obsahu celého internetu nebo 60 % veškerého textu v regálech knihovny amerického Kongresu, největší instituce svého druhu na světě. 

Nervové spoje však přenášejí jedniček a nul daleko víc, a lidský mozek má tudíž ve skutečnosti ještě vyšší paměťovou kapacitu. Ukládá ovšem jen malou část informací, které jej denně bombardují – a dnes to možná platí víc než kdy dřív. Současnost se totiž nese v duchu dostupnosti, kdy si díky internetu můžeme odpovědi na otázky kdykoliv dohledat. V minulosti si lidé naopak víc cenili memorování. Měli proto lepší paměť? To už nejspíš nezjistíme. Pravděpodobně ji ale využívali jiným způsobem… 

Mrknutí oka

Našemu hlavnímu úložišti říkají psychologové dlouhodobá paměť a informace tam vydrží mnoho let, často dokonce celý život. Dále odborníci rozlišují ještě množství jiných, navzájem nezávislých paměťových systémů. Jejich vnímání se v průběhu staletí měnilo (viz Historie vzpomínek), pokud však jako kritérium použijeme délku uchování informace, můžeme kromě dlouhodobé paměti hovořit ještě o tzv. paměti senzorické a krátkodobé.

První zmíněná představuje pomyslné překladiště, kde informace ze smyslů čekají na další zpracování. Pokud k němu nedojde, přepíšou je novější podněty. Každý smysl má vlastní „oddělení“ a například to zrakové uchová obraz asi 0,25 sekundy, tedy po dobu srovnatelnou s mrknutím oka. 

Obcházení limitů

Ze senzorické paměti postupují informace do paměti krátkodobé nebo také pracovní, kde přetrvají asi 18 sekund. Podržíme si tak „data“, s nimiž právě operujeme. Klasický příklad představuje telefonní číslo, které si potřebujeme zapamatovat, než ho vyťukáme na displeji mobilu. Kapacita pracovní paměti je omezena na 4–5 položek, ale tento výrazný limit jsme se naučili vcelku pohodlně obcházet. 

Jeden z triků používáme všichni mnohokrát denně: Pokud si například potřebujeme zapamatovat telefonní číslo, snažíme se do pracovní paměti vtěsnat devět číslic – tedy víc, než se do ní vejde. Pokud si ovšem cifru rozdělíme na části, například 737 106 479, jsou z devíti položek rázem tři a s tím už si pracovní paměť poradí. 

V psychologických testech se tato paměť měří pomocí jednoduchých úloh, třeba opakováním číselné řady pozpátku. Zmíněnou činnost lze sice natrénovat, nicméně zlepšení nemá na krátkodobou paměť obecný vliv: Zvládnete lépe opakovat čísla, jiné věci však budete dál zapomínat – jako když po natankování nádrže na benzinové pumpě pravidelně necháte na střeše auta kelímek s kávou, kterou jste si koupili u pokladny. Pamatovat si, že jste tam nápoj odložili, je totiž odlišná, nenacvičená úloha. 

Zápisky do náčrtníku

Obejít se dá také krátká výdrž pracovní paměti: Pokud si potřebujeme něco zapamatovat déle než 18 sekund, stačí si informaci neustále opakovat a doufat, že nás nic nevyruší. Mít dobrou pracovní paměť je výhra – díky ní může být člověk výborným čtenářem, neztratit se v matematických či logických problémech apod. Není tedy divu, že se nějaká forma jejího měření objevuje ve většině inteligenčních testů. Zhruba před deseti lety se dokonce zdálo, že ji lze všeobecně zlepšit tréninkem, v očích moderní vědy se však ukazuje, že šlo spíš o zbožné přání. 

Psychologové většinou v pracovní paměti rozeznávají další nezávislé podsystémy. Patří k nim třeba zvuková smyčka, kde se neustále točí zpracovávané sluchové informace; nebo zrakový náčrtník, kam krátkodobě ukládáme polohu věcí v prostoru, jejich barvy, tvary atd. Všechny podsystémy se pak podřizují jakémusi středisku paměťového provozu. 

Těžko vysvětlitelné dovednosti

Z několika nezávislých systémů se nejspíš skládá i paměť dlouhodobá. Z evolučního hlediska jde pravděpodobně o nejstarší modul našeho mozku, v němž jsou uloženy zautomatizované dovednosti – například jízda na kole, držení příboru, zavazování tkaniček či psaní na klávesnici. Obzvlášť hluboce zakořeněné dovednosti se projevují tím, že je spousta lidí jen těžko vysvětluje: Zkuste někomu popsat šněrování tkaniček, a uvidíte, o jak obtížný úkon se jedná.  

Další nesmírně důležitou větev dlouhodobé paměti označují psychologové jako deklarativní. Obsahuje fakta, která si vědomě vybavujeme, nebo se o to alespoň snažíme. Jde například o poloměr Země, datum založení Československa, heslo k firemnímu počítači či velikost bot, jež nosíme…  

Falešné vzpomínky na život

Paměti, která nás opravdu definuje, se říká epizodická: Ukládá se do ní to, co si většina z nás vybaví pod pojmem „vzpomínka“ – první den ve škole, koncert z minulého týdne nebo třeba posezení s přáteli… Odhalit účel ostatních typů paměti je snadné, neboť už z obsahu ukládaných informací vyplývá, k čemu slouží. V případě epizodické paměti se však smysl uložených vzpomínek hledá obtížně – k čemu nám ve skutečnosti jsou?

Navzdory prvnímu dojmu tato paměť pravděpodobně netvoří záznamník našich životních strastí a radostí, protože je velice nepřesná. Máme totiž sklon zapomínat podrobnosti příhod, které se nám staly, a často si také minulost různě upravujeme. Dokonce lze říct, že se naše vzpomínky mění pokaždé, když si je vybavíme. A výjimečné nejsou ani případy, kdy si dávné události zcela vymýšlíme. 

Jako první si toho pravděpodobně všiml švýcarský biolog a psycholog Jean Piaget, který si pamatoval, že se ho coby dítě někdo pokusil unést během jedné z projížděk v kočáře. Přestože si na událost vzpomínal velmi přesně a vybavoval si řadu detailů, nikdy k ní nedošlo. Když bylo Piagetovi 15 let, jeho rodiče dostali od chůvy dopis s přiznáním, že si pokus o únos chlapce vymyslela. Piaget si tak zřejmě vzpomínku vytvořil podle vyprávění.

Ztraceni v supermarketu

Chceme-li po mozku, aby nám řekl, co budeme dělat odpoledne, příští víkend, nebo až budeme v důchodu, obrátí se na epizodickou paměť: Vybere z ní kousky, které mu dávají nějaký smysl, „poslepuje“ je dohromady a pak nám je nabídne jako vizi budoucnosti. Nezajímá ho, zda je vzpomínka pravá, či falešná. Musí jen předložit výsledky, aby si zase mohl „dát pohov“. Jeho praktiky nejsou právě přesné, nicméně v případě plánů odchylky nevadí – budoucnost je totiž vždycky nejistá.

TIP: Kapacita řeči: Na rodný jazyk potřebuje mozek asi 1,5 MB paměti

V 90. letech minulého století dokázali američtí psychologové Elizabeth Loftusová a Jim Coan podobným způsobem přesvědčit lidi, že se jako děti ztratili v supermarketu. Později jejich výzkum zopakovalo několik dalších výzkumníků a vždy došli ke stejným výsledkům: Jestliže lidem popíšete smyšlenou příhodu, která se jich týká, asi čtvrtina z nich bude tvrdit, že si ji pamatuje. Doplní dokonce i podrobnosti, jež ve vašem původním popisu chyběly. Vědomě přitom nelžou – opravdu si myslí, že se událost kdysi odehrála, a dokážou si ji vybavit.

Paměť a budoucnost

Se zřejmě nejlepším vysvětlením funkce vzpomínek aktuálně přišel výzkumník Endel Tulving, podle nějž hrají klíčovou roli v našem plánování. Setkal se totiž s pacientem s vážně poškozenou epizodickou pamětí, a když se ho zeptal, co bude dělat večer, dotyčný mu nedokázal odpovědět. Podle Tulvingovy teorie představuje tato paměť pomyslné skladiště materiálu, z něhož čerpáme „inspiraci“ k uspořádání své budoucnosti. Pro jeho tvrzení pak svědčí i studie fungování mozku pomocí moderních zobrazovacích metod. 

La Malinche, nebo také Malintzin, či Doña Marina, byla dcerou jednoho z bohatších a urozenějších indiánských rodů, kterou nejspíše její vlastní příbuzní prodali do otroctví a která nakonec skončila v putovním harému pokořitele Aztécké říše Hernána Cortése. Tím ale její podivná kariéra teprve začala. Z otrokyně se stala jeho tlumočnicí, později sekretářkou a nakonec i milenkou a nepostradatelnou partnerkou v dobyvačné kampani, která měla na svědomí tisíce životů domorodých obyvatel Mexika.

Žena, která dobyla Mexiko

Bez její pomoci by tento krutý dobyvatel nejspíš nikdy nemohl dosáhnout svých odvážných cílů. Teprve spolu vytvořili pár, který byl schopen podmanit si zemi. Jak to? La Malinche totiž byla svému partnerovi velmi oddaná a neváhala pro něj obětovat cokoliv. Znala jazyky místních kmenů, a tudíž snadno dokázala vyjednávat příměří a bezpečný průchod armádám dobyvatelů. Varovala například včas Cortése, že se chystá léčka nebo zrada. Dokázala intuitivně vytušit hrozící nebezpečí. Tím vším učinila Španěly, vyzbrojené mušketami a děly, doslova neporazitelnými!

TIP: Nerovné války: Čím srazili nepočetní Evropané milionové indiánské říše?

„Byla darem od Boha, který tímto umožnil získání Nového světa,“ tvrdil později Cortés. Stejný názor sdílelo mnoho dalších vojáků. A vskutku, od doby, kdy se La Malinche zapojila do diplomacie, nemuseli Španělé skoro vůbec bojovat.

Je přitom jistou ironií, že i když přistoupila na křesťanství a naučila se plynně španělsky, mimo okruh přímých účastníků válečného tažení a svého milence byla Evropany stále považována za druhořadou indiánku. Naopak, původní obyvatelé Mexika jí v jednáních se Španěly velmi důvěřovali.

Astronomové už vědí, že se hvězdy rodí v mračnech kosmického plynu. Stále ale není úplně jasné, co spouští vznik hvězd a jak tyto procesy probíhají na úrovni celé galaxie. Proto německý astronom Eric Emsellem z Evropské jižní observatoře a jeho tým studují blízké galaxie a soustředí se přitom na místa, kde právě vznikají nové hvězdy.

Nedávno pořídili nový soubor okouzlujících snímků okolních galaxií, přičemž využili pokročilý spektrograf MUSE (Multi-unit spectroscopic explorer), který pracuje v oblasti viditelného záření, na soustavě teleskopů VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře v Chile. Spektrograf MUSE je v provozu od roku 2014. Jeho adaptivní optika zajištuje vysoké prostorové rozlišení pořizovaných snímků.

Pozorování zrodu hvězd

Pozorování Emsellemova týmu jsou součástí projektu PHANGS (Physics at High Angular resolution in Nearby GalaxieS. Jak uvádí Emsellem, během projektu pozorují mračna kosmického plynu, v nichž se mohou rodit hvězdy, také pozorují zárodky hvězd přímo během jejich vzniku, a mohou také sledovat mladé hvězdy v různé fázi jejich vývoje.

TIP: Vesmírný Halloween: Hubbleův vesmírný dalekohled ulovil galaktický přízrak

Badatelé používali spektrograf MUSE k vystopování mladých hvězd a horkého plynu, který je obklopuje. Tento plyn je ohříván právě vznikajícími hvězdami a slouží jako zásadní stopa přítomnosti hvězdných mláďat. Vědci teď kombinují pozorování MUSE s rádiovými snímky soustavy radioteleskopů ALMA, které dovedou zachytit rozložení plynu v dotyčných galaxiích. Slibují si od toho lepší porozumění procesům tvorby hvězd v měřítku galaxií.

Karasi zlatí, čili zlaté rybky, pocházejí z východní Asie, kde byli chováni před více než tisícovkou let. Dnes jsou jedněmi z nejběžnějších akvarijních ryb a bývají k vidění na většině míst světa. Problém je v tom, že lidé mívají sklony je z různých pohnutek vypouštět „na svobodu“. Z akvarijní ryby se pak stává časovaná bomba, která může zničit celé vodní ekosystémy.

V poslední době mají se zlatými rybkami či spíše rybami potíže v amerických jezerech. Úřady města Burnsville, jižně od Minneapolisu, nedávno důrazně žádaly místní obyvatele, aby přestali vypouštět zlaté rybky do zdejších jezer. Karasi zlatí v domácích akváriích dorůstají velikosti kolem 5 centimetrů. Po vypuštění do rybníku či jezera ale mohou dosáhnout až téměř půlmetrové délky a váhy 2 kilogramů. 

TIP: Invaze krasavců: Proč jsou perutýni ohniví v oceánu tak úspěšní?

Z milých akvarijních rybek se tak stává nepříjemný invazní druh. Přerostlí karasi zlatí ryjí na dně rybníku či jezera. Zakalují vodu a likvidují vodní rostliny. Svou přítomností rozvracejí potravní vztahy mezi organismy. Problém je i v tom, že ve volné přírodě často přežijí velmi dlouhou dobu, až 25 let. Jejich specialitou je, že díky speciálnímu metabolismu vydrží až 5 měsíců bez přísunu kyslíku, takže přečkají i v malých zamrzlých tůních. Společně s rychlým množením to dělá ze zlatých rybek agresivního dobyvatele rybníků a jezer po celém světě. 

Může stát, že T-72M4 CZ bude na dlouhou dobu posledním bojovým tankem AČR. Proti možnosti tanky vůbec neprovozovat se sice staví většina relevantních vojenských odborníků, politické tlaky nakupovat „drony místo tanků“ však existují a je nutné s nimi počítat.

Zrušit, ...

Při zrušení tankových jednotek by vznikla otázka, zda si ČR zachová odbornosti k vedení tankového boje, vyučované na Univerzitě obrany. Posluchači katedry bojových a speciálních vozidel by mohli získávat teoretické znalosti, cvičit s technikou by museli v zahraničí.

Pokud by následovalo i uzavření příslušných studijních oborů, přišli bychom zanedlouho o schopnosti provozovat těžká bojová vozidla jak v rámci 73. tankového praporu, tak aktivních záloh. Kdyby armáda tyto schopnosti v budoucnu znovu potřebovala, vznikla by nutnost opět od začátku vybudovat infrastrukturu a vyškolit odborníky.

...nebo odlehčit?

Druhá varianta, v níž by se výběrové řízení na nové BVP rozšířilo i o verze s kanony větších ráží, má mezi odbornou veřejností malou, přesto však nezanedbatelnou podporu. V tomto případě by přicházela v potaz zejména vozidla LT-105/120 (ASCOD se 105/120mm kanonem), CV90105 se 105mm dělem ve věži Cockerill XC-8, případně CV90120-T, což je stejné BVP s kanonem kalibru 120 mm.

Ani výrobce vozidla Puma se v případě zájmu nebrání možnosti osadit svůj výrobek věží s tankovým dělem, a když vezmeme v potaz nadprůměrnou ochranu tohoto typu, šlo by zřejmě o nejrozumnější možnost. Oproti provozování plnohodnotného typu by se ušetřily nemalé finanční prostředky, ovšem lehké tanky se provozují a nasazují do boje zcela odlišným způsobem než hlavní bojové. Proto i v případě této varianty bychom brzy přišli o znalosti, zkušenosti a odbornosti potřebné k vedení klasického tankového boje.

Modernizace a pronájem

Modernizovat T-72 na úroveň srovnatelnou s moderními západními obrněnci lze obtížně a nákladně, ovšem řada takových projektů se úspěšně podařila v zahraničí. V Rusku jde zejména o varianty T-72B2, B3 a B3M, polské zbrojovky pak v posledních letech nabízely mimo jiné hluboké modernizace PT-16 a PT-17.

Prvně zmiňovaná sází nakompletní přestavbu vozidla včetně možnosti instalace nové věže z kompozitního pancíře, druhá pak přišla s lafetací ukrajinského 120mm kanonu, uzpůsobeného pro západní munici. Pro AČR je přitom důležité, že polské modernizace sázejí ve velkém na lokální komponenty z Polska, Ukrajiny, Slovenska a ČR. Na modernizaci sovětské techniky se ve velkém také zaměřuje stále kvalitnější ukrajinský zbrojní průmysl, čerpající z programu T-84.

Ostrov Man, ležící v Irském moři, mezi Anglií, Skotskem, Irskem a Walesem, je dnes samosprávným britským korunním závislým územím. Na konci 8. století našeho letopočtu dorazili na ostrov Man Vikingové, kteří tam vládli do roku 1266. Časy jejich vlády dodnes potvrzují četné nálezy z té doby.

Amatérská lovkyně pokladů Kath Giles zde nedávno našla asi 1 000 let starou vikingskou „pokladničku“, která mimo jiné obsahovala středověkou obdobu bitcoinů. Malý poklad tvoří 87 stříbrných mincí původem z řady míst západní Evropy, hrst artefaktů a pak 13 kusů takzvaného zlomkového stříbra.

Pro odborníky je velmi zajímavé právě zlomkové stříbro. Jde o nasekané a zohýbané kusy stříbrných předmětů a šperků, které se používaly jako platidlo podle své váhy. Zlomkové stříbro je typické pro vikingské či seveřanské poklady, ale objevuje se již mnohem dříve, ve starověku, na řadě míst světa. Typické je pro místa, kde se setkávaly odlišné kultury a kde probíhal intenzivní obchod.

TIP: Archeologové objevili hrob vikingského válečníka: Obsah hrobu vědce překvapil

Jak uvádí nezávislá badatelka a numizmatička Dr. Kristin Bornholdt Collinsová, vikingské zlomkové stříbro představovalo středověkou obdobu dnešních kryptoměn. Bylo praktické pro transakce rozmanité hodnoty a svou povahou bylo decentralizované. Za zlomkovým stříbrem nestála žádná politická síla a nebyly pro něj překážkou žádné hranice. Stejně jako v případě bitcoinů a dalších podobných měn bylo velmi obtížné vystopovat, kdo zlomkovým stříbrem zaplatil.

Na ploše 4 576 kilometrů čtverečních se rozkládá Mezinárodní park míru Waterton-Glacier, souvislé chráněné území rozprostírající se v kanadské provincii Alberta a v americkém státě Montana. Vznikl v roce 1932 spojením národních parků Waterton Lakes v Kanadě a Glacier v USA, a to po několika letech vyjednávání mezi oběma zeměmi a díky snaze usedlíků. Waterton-Glacier se tak stal vůbec prvním mezinárodním parkem na světě.

Jediné na Zemi

Táhne se podél východního okraje pohoří Lewis Range ve Skalistých horách a zahrnuje unikátní ekosystémy, jež se jinde na planetě nevyskytují. Na poměrně malé ploše se tak nacházejí vysoké vrcholy i hluboké kaňony, rozhraní rozlehlých prérijních pastvin a hor, lesy, alpské tundry i ledovcová jezera a řeky tekoucí do tří oceánů. Jde o domov divoké květeny, stejně jako bohaté fauny, jež zahrnuje třeba ovce tlustorohé, kozorohy a množství ptáků – včetně orla bělohlavého – i významné rybí populace v místních tocích.

Neodmyslitelnou součást tamní krajiny tvoří populární a často fotografované stádo losů, kteří každoročně migrují nejen mezi státy, ale především mezi horskými a ledovcovými stanovišti, jež obývají v létě, a watertonskými prériemi, kam se přesouvají na zimu. Obě země kladou velký důraz na ochranu parku i proto, že se tam pohybují významní masožravci jako medvěd grizzly, puma, vlk šedý či rosomák.

Pěšky, či koňmo?

Waterton-Glacier tvoří středobod mnohem většího přeshraničního ekosystému: Nazývá se Koruna kontinentu a na více než 40 tisících kilometrů čtverečních zahrnuje téměř nedotčenou přírodu. Podobně jako u mnoha dalších národních parků a nezasažené krajiny představuje i zde největší hrozbu rozvoj průmyslu, zemědělství a infrastruktury. Správy obou parků proto spolupracují s domorodými obyvateli na ochraně oblastí či posuzování různých vlivů na životní prostředí.

TIP: Národní park Great Smoky Mountains: Bohatství kouřových hor

Drsná krása místní přírody samozřejmě láká i turisty z celého světa, kteří si vedle vzdělávacích programů o problematice ohrožené divočiny mohou vybrat z několika atrakcí: Nádheru parku si lze vychutnat při pěším výletu či z koňského hřbetu s průvodcem a v neposlední řadě se nabízí plavba po jednom z ledovcových jezer, v jehož hladině se zrcadlí strmé vrcholky. 

Tzv. sezonní afektivní porucha se projevuje mimo jiné depresemi, úzkostí, únavou či ztrátou chuti k jídlu a vyskytuje se zejména na podzim a v zimě v návaznosti na sezonní počasí. Postihuje přitom i jedince, kteří po většinu roku nemají s duševním zdravím problémy – ale každoročně ve stejnou dobu se u nich objeví popsané příznaky. 

TIP: Bojíte se tmy? Podle vědců je váš mozek citlivější na světlo

Finští vědci nedávno s využitím skenování mozků dobrovolníků zjistili, že za zmíněnou poruchu zřejmě mohou proměny v množství denního světla: Ovlivňují totiž dostupnost opioidních receptorů, jež hrají důležitou roli v regulaci nálady a ve schopnosti zpracovávat „hormon štěstí“ endorfin.

Podle výzkumu vykazoval počet receptorů souvislost s ročním obdobím, přičemž se projevovaly tím aktivněji, čím víc denního světla bylo. Změny se pak nejčastěji prokázaly právě v oblastech mozku, kde se zpracovávají emoce.

Raketa New Shepard společnosti Blue Origin úspěšně vynesla modul RSS New Step s nejbohatším mužem světa Jeffem Bezosem a třemi dalšími vesmírnými turisty k hranici vesmíru. Nosná raketa i modul s posádkou po několika minutách bezpečně přistály. 

Bezos následoval svého konkurenta v rodící se lukrativní vesmírné turistice Richarda Bransona, který se v raketoplánu VSS Unity své společnosti Virgin Galactic podíval k hranici vesmíru 11. července. V obou případech šlo o suborbitální lety, to znamená, že VSS Unity ani modul RSS New Step nedosáhly oběžné dráhy kolem Země. Včerejší let ale překonal hranici kosmického prostoru i podle mezinárodních měřítek. Za tu je považována tzv. Kármánova hranice ve výšce 100 km na zemí. To raketoplán Richarda Bransona nedokázal – ve Spojených státech se pro hranici kosmického prostoru počítá výška 50 mil (80 467 metrů).

„Nejlepší den vůbec,“ prohlásil Bezos nadšeně poté, co modul dosedl na zem. Let trval deset minut a všechny jeho fáze proběhly zdárně podle plánu. Modul se po třech minutách od startu oddělil od nosné rakety a pak vystoupal sám do výšky 107 kilometrů (310 tisíc stop). Mezitím znovupoužitelný první stupeň New Shepard přistál kolmo na stanoveném místě a zhruba tři minuty poté se na zem bezpečně vrátila i posádka modulu.

Bezos a jeho spolucestující si užili zhruba tříminutový stav beztíže. Předtím si ale při stoupání vzhůru s raketou ještě vyzkoušeli přetížení téměř 6G, tedy šestinásobku normální zemské gravitace. Na rozdíl od Bransonova pilotovaného raketoplánu byl Bezosův modul zcela automatizovaný. Pro let vzhůru, sestup ani přistání nebyl potřeba žádný profesionální personál na palubě.

Trojnásobné nej…

Včerejší let byl výjimečný mimo jiné i tím, že najednou překonal rekordy nejstaršího i nejmladšího člověka ve vesmíru. S Jeffem Bezosem letěli jeho bratr Mark Bezos a také 82letá průkopnice letectví Wally Funková a 18letý Oliver Daemen. Doposud byl nejstarším astronautem John Glenn, který v roce 1962 jako první Američan obletěl zeměkouli a do vesmíru se znovu podíval v roce 1998, když mu bylo 77 let. Nejmladším byl do dneška ruský kosmonaut German Titov, který v roce 1961 letěl ve 25 letech.

TIP: Zlatá éra dobývání kosmu: Kdy se do vesmíru podívají obyčejní lidé?

O třetí zápis do historie se zapsal sám Jeff Bezos. S majetkem ve výši 177 miliard dolarů je totiž nejbohatším člověkem, který se do vesmíru podíval. Reálně jej v tomto směru může překonat snad jen majitel automobilky Tesla a SpaceX Elon Musk, s odhadovaným majetkem okolo 155 miliard dolarů.

Poprvé se Japonci setkali s křesťanstvím v roce 1549, když u jejich břehů zakotvili portugalští katolíci. Poté, co přestáli sérii tajfunů, které jejich loď očesaly o všechny plachty, považovali své přistání u břehů civilizovaného ostrova za Boží zázrak. 

„O jakém bohu je vlastně řeč?“ ptali se zvědaví domorodci. Většina místních totiž byla obeznámena jen s domácím šintoismem a importovaným buddhismem. Z výkladu portugalských námořníků moc moudří nebyli a považovali jejich náboženství za jakousi variaci na indickou víru. Dílem proto, že k pobřeží Japonska připluli z indického státu Goa. Místo věroučných debat se Japonci raději věnovali něčemu univerzálně srozumitelnému: obchodování. 

Poklady hlučných Evropanů

Co stálo za zrozením tzv. nanbanského obchodu, tedy kšeftů evropských impérií s Japonskem? Překvapivě izolacionistická politika Číny, která cizince zatím odmítala. Japonské ostrovy, objevené Portugalci a Španěly, byly náhradním plánem. A to velmi výnosným plánem, protože Země vycházejícího slunce chtěla zboží i dovážet.

Prvotní šok z Evropanů brzy pominul, i když byli nezdvořile hluční, plivali, potili se,  zapáchali, nedokázali číst ani základní znaky japonského textu nebo konzumovat jídlo hůlkami. Barbaři totiž přiváželi techniku, jakou východní svět ještě neviděl. Bubnové mlýny na mletí obilí a rýže nebo rafinovaný cukr jsou fajn, ale hlavním kouzlem cizinců byly střelné zbraně. Ve svém arzenálu je chtěl mít každý daimió, a tak s jistou předběžnou opatrností přistoupili ke kulturní i materiální výměně.

Dokud otěže zámořského obchodu držel Óda Nobunaga, nevedlo se cizincům zle. Vycházel jim vstříc, povoloval zakládání evropských přístavních čtvrtí a nebránil jim v praktikování jejich exotické víry, jejíž nedílnou součástí bylo i misionářství a zakládání kostelů. Toho se v Japonsku zhostili bratři vznikajícího Tovaryšstva Ježíšova – jezuité, jejichž ambasadorem byl na ostrovech František Xaverský. Nehledejte za tím ale žádné hlubší vzájemné porozumění. Nobunaga potřeboval evropské zbraně, aby upevnil svou pozici. A Evropané přednostně obchodovali v těch přístavech, kde si mohli vytvořit své katolické podhoubí. Šíření křesťanské víry mezi prostý japonský lid se beztak omezovalo jen na chudinu ve velkých městech. Na venkově věroučný výklad o jednom Bohu, desateru a křtech stejně moc nebrali.

Bílí ďáblové z lodi San Felipe

Kontakt portugalských, španělských (a později nizozemských) námořníků, obchodníků a misionářů s místní kulturou nebyl bezproblémový. Okázale projevovaná neúcta Evropanů ke všemu tradičnímu vyvolávala značnou nevoli. Ta narostla poté, co se větší části moci v Japonsku chopil jako taikó (vládnoucí) Tojotomi Hidejoši. Léta válek, spojená s jeho státnickým nástupem, totiž uvrhla celý ostrov do bídy a zoufalství. A stále více jeho poddaných hledalo únik v příslibu „života věčného bez utrpení“ a v křesťanské víře. 

S jistou nadsázkou můžeme říct, že katolicismus vede člověka k  apatii. S příslibem lepší budoucnosti po smrti se nemusí bát neradostné přítomnosti. Japonskou elitu navíc dráždily hlavně rovnostářské řeči křesťanů: copak může hrdý samuraj skončit v tom samém nebi jako rybář nebo zemědělec?

Evropská mocenská expanze destabilizovala Hidejošiho vládu a ze západu přicházející víra „kradla duše“ jeho lidu. Napětí narůstalo a nepomáhali tomu ani misionáři, kteří těžili z nejasného výkladu zákonů. Obraceli na víru jednotlivé daimió, a tím získávali „pod kontrolu“ celé provincie. 

Budou poslouchat svého pána Hidejošiho, anebo hlas nového boha? Nepřijímali snad Japonci při křtu i nové jméno? Jak na ně má pak jejich pán zavolat? Hidejoši zažil cestou k moci spoustu názorných příkladů zrady, a to, co teď zkoušeli ti cizí misionáři, se dalo klasifikovat jako podrývání jeho moci a rozvratná činnost. Jeho podezření sdílela i vysoká šlechta a konflikt mezi starým a novým, mezi tradičními a importovanými hodnotami nabýval na síle.

Poslední kapkou do už silně přeplněného poháru bylo ztroskotání španělské lodi San Felipe, ke kterému došlo 19. října 1596. I tentokrát byli přeživší rádi, že vidí japonské břehy. Nadšení je brzy přešlo, protože plavidlo skončilo na území regionu Urado, kde byl správcem zástupce tvrdé konzervativní linie Motočika Čósokabe. Jako „vrak uvíznutý na mělčině“ loď právem vyraboval. 

To by tak zlé nebylo, o trosečníky se postaral. Při hostině pak během zdvořilostní rozpravy s kapitánem Franciskem de Olandiou naťukl téma, jak se vlastně Španělé k Japonsku dostali. A tady přichází kritický moment. Kapitán de Olandia si při výkladu pomohl námořní mapou. A nezapomněl se pochlubit tím, jak velké impérium španělská koruna spravuje.

Pokřtít a pokořit

Šlo o jistě majestátní pohled, vždyť jen severoamerické kolonie Louisiany a Nového Španělska byly padesátkrát větší než celé Japonsko. A ten samý pohled nabízela i Jižní Amerika. A co teprve ostrovy v Karibiku, pobřeží západní Afriky, africký sever a pří­břežní Sahara, města v Indii a ostrovy španělské Východní Indie… 

Přitom mechanismus získání těchto území se nikdy nelišil: první kontakt obstarají obchodníci a misio­náři a za nimi následují conquistadoři se šavlemi a mušketami. A pak už domorodce na dobytých územích čeká jen poroba a otroctví. Každopádně teď už neměl Čósokabe nejmenší pochyby o tom, co mají ti bílí ďáblové v plánu. 

Pochopitelně o tom pohotově zpravil i vladaře Hidejošiho. Byla to trochu hra na tichou poštu a k momentálnímu vládci Japonska dorazily jen zkreslené a ty nejhorší zprávy. Na věci samé to ale už nic neměnilo. Dlouhodobá nevraživost a konflikt odlišných kultur a náboženství najednou dostal velmi konkrétní podobu. Pokřtění Japonci jsou prostě pátou kolonou v japonskému týlu a misionáři šíří do myslí obyvatel zhoubnou nákazu. Rozvraceči! A i když tu fungovalo hezkých pár zákazů omezujících činnost náboženských kazatelů, jezuité a františkáni je opakovaně porušovali. Tojotomi Hidejoši vydal pokyn, aby do 20 dní všichni jinověrci okamžitě opustili jeho zemi.

A ti, kteří se moc loudali? Ty pochytal a nutil k tomu, aby se vzdali víry. Když to nevyšlo, hnal je v potupném průvodu z Kjóta do Nagasaki. Na pobřeží Kansei je poté nechal ukřižovat. Zahynulo tu prvních 26 katolických kněží: 6 františkánů, 17 japonských účastníků františkánského semináře a 3 japonští jezuitští kazatelé. Tím vznikla legenda o Šestadvaceti mučednících – a další je měli brzy následovat. 

Od pronásledování ke svobodě

Zbavit se misionářů je jedna věc, ale co s křesťanskými věřícími? Nikdo totiž nevěděl, kolik jich vlastně je. Po prvním veřejném křižování pochopitelně přešli to ilegality a stali se z nich kakure kirishitans – skrytí věřící. Navenek se tvářili jako šintoisté a buddhisté. Chodili spořádaně do chrámů a svou víru si nechávali „na doma“. Začal tak hon, při kterém se znesváření lidé navzájem udávali z praktikování křesťanských rituálů.

V roce 1614, kdy už pevně vladařil Iejasu Tokugawa, byli všichni křesťané ze země oficiálně vypovězeni. O to brutálnější ale bylo stíhání těch, kteří nezmizeli. Čekalo na ně „obrácené křižování“, při kterém byli přibiti na kříž hlavou dolů a ponořeni do žumpy. Po několika dnech pak byli dotázáni, zda nechtějí svou víru odvolat. Překvapivě ale bylo mučednické odhodlání věřících velmi silné, což jejich mučitele ještě více deptalo.

Do země přitom v utajení připlouvají další misionáři z Evropy, aby dále v kakure komunitách šířili slovo Boží. Neslavně tak dopadl portugalský misionář Cristóvão Ferreira, který byl roku 1633 dopaden a mučen tak dlouho, dokud neodvolal víru a nepřijal šintoismus. Pro japonské protikatolické úsilí to bylo velké vítězství, ale papeže v Římě tím pořádně rozezlili.

V průběhu 17. století se tak rovnováha v tom, kdo je v zemi vycházejícího slunce větším barbarem, dost vychyluje. Teprve roku 1873 dojde v rámci reforem císařství Meidži k uzákonění náboženských svobod. Ale také k jisté ztrátě nezávislosti, které se obával už dávný Nobunaga nebo Hidejoši. Křesťané dnes tvoří v Japonsku dvouprocentní menšinu, ale tato víra tu přece jen všechny ovlivnila. Kolem 65 % nynějších svateb tu probíhá formou, na jakou jsou křesťané zvyklí. Dohromady si ale nic jiného v Japonsku z křesťanské rituální nabídky nevzali.

Image

Čtěte také

S křížem do dalekých krajů: Jezuité z Čech šířili křesťanství i ve východní Asii