Na počátku dubna 1917 začala dlouho připravovaná britská ofenziva v oblasti francouzského Arrasu. V období mezi 9. a 14. dubnem přišla Royal Flying Corps (předchůdce Royal Air Force) o desítky strojů a pilotů. 15. dubna 1917 dorazila na frontu 56. peruť vyzbrojená zbrusu novými stíhačkami RAF S.E. 5, od nichž si velení RFC slibovalo, že vyrovnají technickou převahu německých albatrosů. Dokonce vznikla legenda, že jednotka má jediný úkol – sestřelit obávaného „rudého barona“. Do boje ale zatím nezasáhla, protože piloti dostali čas na aklimatizaci. Mimo to byl na nebi v tento den klid a královské vzdušné síly neutržily jedinou ztrátu.

Příští den ale šlo k zemi devět jejich strojů včetně čtyř stíhacích nieuportů od 60. perutě. Pak si však mohli letci obou stran trošku oddechnout. Ve dnech 17. až 19. dubna k mnoha bojům nedošlo a Britové opět vyvázli beze ztrát. Němci mezitím do oblasti přesunuli posily a zvýšili počet svých letek Jasta z pěti na osm.

Teprve 20. dubna se zlepšilo počasí a mezi oblaky bylo opět živo. Čtyři královské „průzkumáky“ se nevrátily a William Bishop zapálil nepřátelský dvoumístný letoun. Nazítří šlo k zemi sedm britských strojů včetně tří stíhacích nieuportů. Opravdový masakr zažila 22. dubna 11. peruť, která přišla o sedm dvoumístných FE. 2b! Celkem se ale nevrátilo 18 strojů oproti třem německým.

Premiéra nové stíhačky

Třiadvacátého otevřela své skóre také 56. peruť létající na S.E. 5, když zkušený Albert Ball nárokoval sestřel německého Albatrosu D.III. Jednalo se už o jeho 33. vzdušné vítězství. V dopise rodičům pak napsal: „Naprosto skvělé, znovu jsem rozehrál tu báječnou hru.“ Bishop ten den dostal hned dva soupeře, jinak se ale Britům moc nevedlo, neboť odepsali rovných 20 strojů; další den na bojišti zůstalo 14 letadel a nazítří ještě devět.

Úspěchy RFC zaznamenávala úzká skupina stíhačů v čele s ostřílenými veterány, kteří alespoň částečně zmírňovali katastrofální bilanci. Pozdě večer 26. dubna Albert Ball sestřelil dvě německé stíhačky. V prvním případě šlo o Albatros D.III pilotovaný Emilem Eisenhuthem od letky Jasta 3, svou druhou oběť identifikoval jako stíhačku Siemens-Schuckert D.I, což byla německá bezlicenční kopie francouzského nieuportu. Radost ale kalila ztráta 14 vlastních strojů, k nimž další den přibylo ještě šest.

Černí jdou do akce

Zahanbit se ale rozhodně nenechala ani esa na druhé straně fronty. Pár minut po poledni 29. dubna sestřelil Manfred von Richthofen SPAD VII, odpoledne k němu přidal F.E. 2b a krátce před soumrakem ještě rozšířil svůj seznam o B.E. 2c a stíhačku Nieuport 17. „Rudý baron“ tak dosáhl na 52 sestřelů a na jeho úspěch navázal také jeho bratr Lothar, jenž poslal k zemi dva soupeře a příští den další dva.

Koncem měsíce se začali prosazovat i příslušníci 10. perutě létající na triplanech, dařilo se především Kanaďanům v čele s Raymondem Collishawem. Ten létal s pěticí kamarádů, která se brzy proslavila pod názvem Černá letka – podle černě natřených přídí trojplošníků. Každý pilot navíc pokřtil svůj letoun nějakým „černým“ jménem, ten Collishawův nesl přezdívku Černá Marie. Všichni z této pětice se během krátké doby zařadili mezi letecká esa. Závěr dubna však RFC přinesl těžké ztráty, když se 29. toho měsíce nevrátilo 25 strojů a poslední den v měsíci pak dalších 22 letadel. I tentokrát většinu představovaly dvoumístné průzkumné stroje.

Příliš drahé poučení

Krvavý duben se stal pro Brity nejčernějším měsícem celé války. Ani takto vysoké ztráty jim ale nezabránily v plnění svěřených úkolů. Královské letouny pokračovaly v podpoře pozemních jednotek i v průzkumných letech. Piloti RFC tou dobou procházeli jen velmi krátkým výcvikem, jenž je nepřipravil na skutečnou situaci na frontě, a největší ztráty tak utrpěli právě nováčci. To Němci ke stíhacím útvarům zpravidla posílali piloty, kteří se již předtím osvědčili za řízením vícemístných letounů a projevili dostatečnou agresivitu. Velitelé jejich letek také používali velmi defenzivní, leč účinnou taktiku. Takřka rezignovali na útočné akce nad nepřátelským územím a zaměřili se na obranu. K útoku si tak mohli vybrat pro něj ty nejvhodnější podmínky a snažili se mít všechny taktické výhody na své straně.

TIP: První neřízené rakety sestřelovaly balony nad západní frontou

Obrovskou výhodu také představovali zkušení velitelé jako třeba Manfred von Richthofen. Jen on sám za duben získal 22 vítězství a všichni čtyři nejlepší letci této bitvy působili v jeho Jasta 11. Britské RFC se ale z této krvavé lázně dokázaly poučit. Zkvalitnily výcvik a na frontu začaly přicházet nové typy stíhaček, které už během léta začaly pomalu překlápět vzdušnou převahu na svou stranu. 

Zdaleka není nejdelší, ale rozhodně je nejznámější, nejspíše také nejfotografovanější a nejhezčí. Kdo? Slavný most Golden Gate Bridge, hotová ikona San Francisca. Jeho stavba trvala čtyři roky, slavnostní otevření se uskutečnilo 28. května roku 1937.

TIP: Výměna mostů v Kalifornii: Postavit nový, pak zbourat starý

Celková délka dlouhou dobu nejdelšího visutého mostu světa je 2 737 metrů, rozpětí mezi oběma sloupy je 1 280 metrů. Mostovka je zavěšena na dvou ocelových lanech, každém spleteném z 27 572 pramenů drátu; kdyby se všechny natáhly za sebe, dosáhla by jejich délka přes sto tisíc kilometrů. Po šestiproudé silnici projede průměrně okolo sta tisíc vozidel denně.

Tulipány vždy patřily mezi nejoblíbenější květiny Orientu. Zdobily turbany, objevovaly se na dobových látkách, na obrazech i v poezii. Už kolem roku 1000 rostly ve Střední Asii, přestože nevíme, kde konkrétně. Podle jedné z tradic je původně pěstovali Peršané, a když se jejich územím prohnali v 11. století seldžučtí Turci, přenesli ikonické květiny do Anatolie. Turci zas tvrdí, že nic krást nemuseli, protože tulipány rostly v jejich domovině odjakživa. 

Krása z rukou Peršanů

Nejpřijímanější je však perská teorie o původu rostliny. Už proto, že dobyvační Seldžukové, kteří tehdy čerstvě konvertovali k sunnitskému islámu, převzali od poražených Peršanů celou vyšší kulturu, vzdělání i řadu zvyků. Jelikož se o tulipánech nezmiňují žádní antičtí autoři, podařilo se zřejmě krásnou květinu vypěstovat intenzivním křížením v perských šlechtických zahradách z divoce rostoucích druhů, a to okolo 10. století. Jednalo se o výjimečný botanický i estetický úspěch a unikátní přírodní výtvor se pro Peršany, milující rostlinné umělecké motivy, stal hlavní okrasou. 

Tulipány dosáhly takové obliby, že stát jejich prodej přísně kontroloval. O vývozu za hranice nemohla být ani řeč, a pokud při něm někoho přistihli, čekal jej přísný trest. Zahradníci svůj živý poklad neustále vylepšovali a křížili, takže úředníci brzy začali oficiálně uznávané druhy zapisovat – podle dobových knih jich měli Peršané 1588! K tak vysokému číslu nicméně došli na základě odlišování barev, velikostí a dalších vlastností. Dnes jich uznáváme „jen“ sedmdesát šest…

Olíznout a zasadit

Během vrcholného středověku, kdy se turecké mocenské centrum přesunulo ze Střední Asie do Anatolie, již tulipány neoddělitelně patřily k oběma kulturám. Jejich popularita dosáhla vrcholu v 16. a 17. století, kdy se v Perské i Osmanské říši odehrávaly doslova mánie. V případě Turků se dokonce mluví o „tulipánové éře“, která skončila s nástupem 18. století. Osmané s tulipány experimentovali a vytvářeli nové barvy i tvary okvětí. Kniha Tulipán z Istanbulu z pera historika İskendera Paly popisuje úsilí istanbulského pěstitele ovlivnit květy. Nové odstíny se snažil zhmotnit pomocí rozličných metod a některé z těch nejbizarnějších prý skutečně fungovaly: Údajně například nechal želvy krmené barvivem olizovat cibulky a ty pak sázel do země obalené v ovčím tuku.  

Nejluxusnější varianty zdobily sídla vládců, a to v množství větším než velkém: Selim II. přikázal do paláce Topkapi přivézt z Krymu tři sta tisíc cibulek! Ahmed III., přezdívaný tulipánový sultán, zas nedaleko tureckého města Manisa udržoval obrovské a slavné zahrady, o něž se prý staralo 940 zahradníků. Obdivované květiny však netvořily jen výsadu paláců – běžnější druhy zkrášlovaly ulice měst i vesnic, zatímco v přírodě rostly ty divoké. 

První cesta do Evropy

Už za Ahmedova života na přelomu 17. a 18. století se však tulipány rovněž dovážely z Nizozemska, kde tehdy pěstovali vlastní druhy. Šíření květinového pokladu šlo totiž jen stěží zabránit už proto, že Turecko patřilo ve středověku a raném novověku mezi hlavní civilizační centra a na sultánově dvoře si podávali dveře vyslanci ze všech koutů Evropy. 

Tak se stalo, že již krátce po příjezdu do Istanbulu v roce 1554 zaslal Ogier Ghislain de Busbecq, rakousko-uherský velvyslanec na dvoře Sulejmana Nádherného, několik cibulek do své země. První výlet tulipánů na starý kontinent, tedy alespoň podle jeho tvrzení, se dokonce odehrál s požehnáním vladaře a mělo jít o skutečně královský dar vídeňskému dvoru. V 17. století pak vyslanci dostávali tulipánové cibulky jako dárek, a květiny tak cestovaly po celé Evropě.

Zmíněný de Busbecq se označuje za „otce evropských tulipánů“, ale do Nizozemí je přivezl jeho přítel Carolus Clusius. Nejprve je roku 1573 zasadil ve vídeňských zahradách a na sklonku 16. století publikoval svou první studii o zmíněné květině. Záhy se dostal ke zkoumání léčivých rostlin na univerzitě v Leidenu, kam samozřejmě odjel i s cibulkami tulipánů. Nasměroval tak zemi k postupné proměně v tulipánovou velmoc a rozpoutal i několik mánií spojených se zmíněnou květinou: Jeho zahradu dokonce v letech 1596 a 1598 přepadli zloději a ukradli víc než stovku cibulek.

Bohužel není na prodej

Díky své jedinečné kráse se tulipány brzy staly upřednostňovanou dekorační květinou a zdobily zahrady i truhlíky v oknech. V krátké době se začlenily do kultury jako zboží, po němž bažil každý. Jejich ocenění vyžadovalo vkus a expertizu, kterou si bohatí kupci mohli dovolit. Ti méně majetní, aspirující na lepší sociální postavení, pak zmíněnou zálibu převzali coby odznak společenského statusu. Začalo se zkrátka vyplácet pěstovat tulipány pro peníze a ozdoba se proměnila v komoditu. 

V průběhu let se tak Nizozemí stalo centrem tulipánového průmyslu a cibulky se zařadily mezi hlavní vývozní artikly – vedle ginu, sýra a sleďových herinků. Ceny některých unikátních odrůd, především s vícebarevným okvětím, šplhaly do nevídaných výšin. Nejdražší tulipán, Semper Augustus, vykvetl roku 1624. Šlechtitel Adriaen Pauw jej však navzdory závratným nabídkám odmítl prodat. Jeho rozhodnutí a navyšování sumy ze strany zájemců prý vyvolalo tulipánovou mánii a explozi cen. 

Cibulka za miliony

V historické literatuře se traduje příběh o naprostém šílenství, kdy se celá holandská společnost – od nejbohatších měšťanů po nejnuznější chudáky – dala na obchodování s tulipány. Cibulky se dokonce používaly jako alternativní měna, na což vláda reagovala omezením trhu i drastickými opatřeními: Údajně například vyslala vojáky, aby tulipánová pole rozšlapali. Ceny některých cibulek se tehdy vyšplhaly na 5 500 florinů, přičemž tisíc litrů piva stálo osm florinů. Dnes by přepočtená suma za nejdražší cibulky činila zhruba 16 milionů korun…

V roce 1637 si však prý lidé uvědomili, do jak absurdních výšin částky vystoupaly, a řada odběratelů odmítla již koupené cibulky zaplatit, což přivedlo producenty i prostředníky k bankrotu. Nizozemská ekonomika se pak údajně sesypala jako domeček z karet. Příběh dlouho sloužil coby anekdotické varování před vytvářením tržních bublin, s nimiž měl mladý kapitalismus první zkušenosti. 

Skutečně přišel kolaps?

Ve skutečnosti květinový trh sice zkolaboval, ale pád postihl jen malé procento populace. Historička Anne Goldgarová z King’s College London sbírala materiál pro knihu o tulipánech, přesto v archivech nedohledala jediný záznam o státním bankrotu kvůli zhroucení květinového trhu. Jak se ukázalo, do horečky se ani nezapojilo nijak závratné množství obchodníků. Ceny sice spadly skokově, ovšem krach ohrožující celou zemi opravdu nenastal. 

Další historici poukázali na pamflety, jež tehdy šířili zbožní kalvinisté. Ti květinovou horečku – zcela právem – zuřivě odsuzovali jako honbu za prchavým luxusem. Když se trh zhroutil, využili situaci k propagandě a vše vylíčili v mnohem temnějších barvách, než odpovídalo realitě. Ve skutečnosti nemohl otřes v malém tržním segmentu ohrozit dravé a výkonné hospodářství, které se v Holandsku v 17. století rozvíjelo coby vzor, postupně převzatý celou Evropou. 

Květiny za časů pandemie

I dnes Nizozemsko tulipánovému průmyslu nepopiratelně vévodí: Ročně vyprodukuje tři miliardy cibulek, většinou na export, který předloni vynesl v přepočtu 5,17 miliardy korun. Největší tulipánové aukce vydělají přes sto miliard a byznys zahrnující i další rostliny živí statisíce lidí. Výnosný je rovněž květinový turismus: Jen vyhlášené zahrady Keukenhof přitáhnou na jaře až 700 tisíc návštěvníků a celkově jich za pestrobarevnými květy zamíří do Nizozemska půl druhého milionu. 

Sezona obvykle začíná třetí sobotu v lednu: Amsterodamské náměstí Dam se na Den tulipánů promění v obrovskou zahradu, vyzdobenou až 200 tisíci květin. Přípravy trvají od osmi hodin ráno do jedné odpolední, načež se prostranství otevře veřejnosti, a návštěvníci si dokonce mohou odnést svazek květin zdarma. Mezi 21. dubnem a 6. květnem se pak ve městě odehrává Tulipánový festival.

TIP: Karafiáty se vracejí: Dřívější květina proletariátu zažívá velký comeback

V současném světě sevřeném hrozbou nákazy se bohužel veřejná veselí nekonají a vedle turismu tím trpí i dřív neochvějný květinový průmysl. Během prvního měsíce loňské hlavní jarní sezony museli v Nizozemsku zlikvidovat na 140 milionů neprodaných rostlin, což kromě zlomených srdcí znamenalo také fatální finanční ztrátu. 

Sněm v Kostnici, ukončený roku 1418, vyřešil nejpalčivější záležitost, trojpapežství. Dosavadní tři papežové byli buď sesazeni, rezignovali nebo se jich stoupenci zřekli a koncil 11. listopadu 1417 zvolil novým a obecně uznávaným svatým otcem Martina V. Jenže zatímco jeden problém vyřešil, na druhý zadělal. Přívrženci reformního hnutí v Čechách a na Moravě byli pobouřeni upálením Husa a Jeronýma, odmítli je jako útok na Boží pravdu a neuznali ani koncilní zákaz kalicha. Tím se postavili proti celé západní církvi. To by ještě nic neznamenalo, „kacíři“ byli v dějinách církve vždycky. Jenže Čechové jako první „kacíři“ dokázali vzdorovat celé katolické církvi a té nakonec nezbylo nic jiného než zahájit vyjednávání. 

Předtím totiž husité svedli o své náboženské ideje úspěšnou válku. Ta vyvrcholila rozprášením dvou křížových výprav v letech 1427 a 1431. Husitské „kacíře“ nejen, že nebylo možné porazit, ale ještě navíc sami podnikali loupežné výpravy, takzvané rejsy do okolních zemí. Římská církev se obávala, že husitské myšlenky nezůstanou omezeny jen na Čechy a Moravu. Pochopila, že se s husity musí nějakým způsobem smířit. Jejich záležitostí se tak musel zabývat další církevní sněm, ale už za úplně jiných podmínek než ten v Kostnici.

Druhý koncil za Alpami 

Úloha ujmout se jednání s husity připadla sněmu, který se roku 1431 sešel ve švýcarské Basileji. Jednak proto, že sami husité považovali za partnera jedině koncil, nikoli papeže, jednak proto, že se sám koncil považoval za nejvyšší hlavu církve. 

Již krátce po svém zahájení, v půlce října 1431, koncil pod dojmem porážky křižáků u Domažlic pozval k jednání české „kacíře“. Husitské strany na ně reagovali různě. Konzervativci pozvánku uvítali, táborité byli obezřetní, neboť nestáli o to, aby koncil z pozice církevní autority posuzoval jejich učení. Pokud měli do Basileje přijet, pak jedině tehdy, budou-li mít zaručenou bezpečnost a bude-li je koncil brát nikoli jako obžalované „kacíře“, ale jako partnery k diskusi.

Husité v čele s Prokopem Holým se proto sešli se zmocněnci koncilu v květnu 1432 v Chebu, aby domluvili podmínky jejich účasti (viz Soudce chebský). Sněm se však v žádném případě nehodlal kompromisem z Chebu řídit. Ze strany koncilu se tedy jednalo pouze o taktický manévr. Ve skutečnosti basilejští otcové předpokládali, že při samotném jednání se husité podřídí jejich vůli. Husité se naopak trochu naivně domnívali, že jakmile jim bude umožněno přednést své pravdy a doložit je z Písma svatého a praxe prvotní církve, koncil jejich pravdu uzná a provede jakousi nápravu.

Čechové v Basileji

Husitské poselstvo dorazilo do Basileje 4. ledna 1433. Jednání s husity trvala 51 dní, z nichž největší část zabraly disputace o čtyřech pražských artikulech. Artikul o laickém přijímání z kalicha hájil pražský teolog Jan Rokycana, o stíhání veřejných hříchů táborský Mikuláš Biskupec, svobodné hlásání slova Božího za sirotky Oldřich ze Znojma a chudobu kněžstva anglický husita Petr Payne.

Přestože se husité domnívali, že podle dohod z Chebu dokážou koncilu svou pravdu, nestalo se tak. Čechové tedy 14. dubna Basilej opouštěli bez konkrétních výsledků – obě strany se jen dohodly, že budou v jednáních pokračovat. Pro obě to bylo důležité: husité doufali, že dosáhnou uznání kalicha a dalších požadavků, koncil si zase uvědomoval, že přivedení českých „kacířů“ zpět do lůna církve by posílilo jeho pozici vůči papeži.

Jednání tak pokračovala na české půdě. 8. května 1433 dorazili legáti koncilu do Prahy. Tam sice odmítli husitům povolit všechny čtyři pražské artikuly, během soukromých rozhovorů s českými šlechtici ale připustili, že by sněm mohl Čechům povolit kalich.

Basilejská kompaktáta

Do diskusí výrazně zasáhla bitva u Lipan z 30. května 1434, která zlomila moc radikálních bratrstev a otevřela cestu k trůnu císaři Zikmundovi. Byl to on, kdo nejvíce tlačil na koncil, aby vyšel husitům vstříc, neboť ti podmiňovali jeho nástup na trůn svobodným podáváním z kalicha.

TIP: Král a kazatel: Příběh Jana Husa a krále Václava IV.

Za přítomnosti koncilních legátů, zástupců husitů i císaře byla nakonec 5. července 1436 v Jihlavě vyhlášena takzvaná kompaktáta, která povolovala laikům v Čechách a na Moravě přijímání z kalicha. Koncil ještě tato kompaktáta stačil 15. ledna 1437 potvrdit. V září téhož roku jej papež přeložil do Ferrary, což vedlo k roztržce. To, co se odehrávalo dál už byl příběh boje mezi koncilní a papežskou stranou o pojetí celé církve. „Česká otázka“ byla odsunuta do pozadí a nikdo se jí nezabýval – a snad právě to umožnilo nerušený rozvoj české kališnické církve.

S tajícím Grónským ledovcem, který představuje druhou největší masu ledu na planetě hned po Antarktidě, se již delší dobu pojí řada problémů souvisejících s životním prostředím. Teď se ale objevil nový a úplně nečekaný. Odborníci objevili ve vodě z Grónského ledovce značné množství rtuti. Mohlo by to mít (mimo jiné) nepříjemné následky pro rybolov v této oblasti.

K objevu došlo náhodou. Rob Spencer z americké Florida State University a jeho tým se původně nevěnovali přímo rtuti, ale měřili obsah řady různých prvků ve vodách, které vytékají z tajících ledu v Grónsku. Odebrali vzorky ze tří řek a dvou fjordů, v nichž se nachází voda z Grónského ledovce.

Rtuť v Grónsku 

V odebraných vzorcích detekovali rtuť v množství přesahujícím 150 nanogramů na litr, což je zhruba 150krát víc než v běžné říční vodě. Ještě více alarmující bylo množství rtuti v sedimentu po ústupu ledovce, které dosahovalo až 2 000 nanogramů rtuti na litr. Vědci přiznávají, že s takovým množstvím rtuti rozhodně nepočítali. 

TIP: Pod zmrzlou půdou číhá časovaná bomba: Oteplování odkrývá jedovatou rtuť

Zatím není jasné, odkud rtuť pochází. Podle Spencera a jeho kolegů nejspíš nejde o důsledek lidských aktivit. To je dobrá zpráva a zároveň vlastně špatná. Proti rtuti, která pochází z lidských aktivit, můžeme zasáhnout tím, že omezíme dotyčné aktivity. U rtuti přírodního původu tato možnost odpadá. Tato rtuť je přitom stejně nebezpečná a toxická.

Boje první světové války prokázaly přínos letecké podpory pro operace pozemních sil. Ohledně využití letadel v námořních střetnutích však dosud převládala skepse. Většina tehdejších letounů nedisponovala dostatečným doletem pro operace nad oceány, stejně jako nedokázala nést potřebné množství bomb pro zničení větších nepřátelských plavidel. Technologie letadlových lodí se teprve rodila.

Místo školy válka

K nemnoha průkopníkům, kteří rozpoznali potenciál letectví pro námořní válku, patřil William „Billy“ Mitchell. Pozdější generál se narodil 29. prosince 1879 ve francouzské Nice. Jeho otec John (1842–1904) působil jako senátor za stát Wisconsin, kde Billy strávil většinu dětství. Vysokoškolská studia přerušil, aby se mohl jako dobrovolník zúčastnit americko-španělské války roku 1898 a následných střetů s filipínskými povstalci.

V těchto taženích podléhal velení generála Arthura McArthura (1845–1912), otcova spolubojovníka a přítele z americké občanské války. Po uzavření míru již Mitchell zůstal v armádě jako důstojník signálního sboru a podílel se na výstavbě telegrafní sítě na Aljašce. Zájem o techniku jej přivedl i k letectví, takže roku 1908 začal soukromě navštěvovat pilotní kurs.

Jako pozorovatel

V roce 1912 Mitchell podnikl cestu po bojištích rusko-japonské války (1904–1905). Spolu se službou na Filipínách jej tato zkušenost dovedla k přesvědčení, že mocenské zájmy USA a Japonska v Pacifiku musejí časem vyústit v konflikt. Krátce poté se stal nejmladším příslušníkem generálního štábu. Na jaře 1917 vyrazil jako pozorovatel na západní frontu první světové války, ještě během cesty jej zastihla zpráva o vstupu USA do konfliktu.

Po příjezdu do Paříže začal úzce spolupracovat s dohodovými štáby a podnikl několik letů nad německými liniemi jako pozorovatel. V září 1918, již v propůjčené hodnosti plukovníka, řídil letecký útok v bitvě u Saint-Mihiel, jednu z prvních koordinovaných vzdušných ofenziv v historii.

První letecká ofenziva

Do boje Američané nasadili téměř 1 500 letadel pod přímým Mitchellovým velením. Letci systematicky útočili na nepřátelská letiště i pozemní síly. Důležitou roli sehrál též moment překvapení, jelikož američtí stíhači ve dnech předcházejících útoku znemožňovali Němcům jakýkoliv vzdušný průzkum. Velitel při detailním plánování dbal i na podrobnosti, jako byl správný formát operačních hlášení.

Pokračování: Americký vizionář před soudem: Průkopník bombardování Billy Mitchell (2)

Díky nim mohla dohodová generalita efektivněji vyhodnocovat situaci na bojišti. Mitchell se zasadil také o zajištění zásob kvalitního benzinu, který jeho mužům umožňoval operovat ve větších výškách než protivníkovy stíhačky. Efektivní vzdušné operace tak nemálo přispěly k celkovému úspěchu dohodové ofenzivy.

Oceněním Green Product Award pro rok 2021 se může pochlubit elektrokolo z dílny německého výrobce jízdních kol Urwahn Bikes. Jejich městské elektrokolo Platzhirsch uspělo v konkurenci 1 461 účastníků z 51 zemí celého světa. Porotci ocenili zejména design výrobku, jeho udržitelnost a inovativní přístup – rám kola je vyrobený z chrom-molybdenové oceli pomocí 3D tisku.

TIP: Čechie v novém hávu: 3D nádech motocyklové legendy

Platzhirsch je vybavené elektromotorem s točivým momentem 40 Nm a akumulátorem s kapacitou 350 Wh, který umožňuje maximální dojezd 80 kilometrů. Pro delší trasy lze na místo obvykle vyhrazené cyklistickým lahvím doplnit druhý 208 Wh akumulátor, který prodlouží dojezd o dalších 60 kilometrů. Elektrokolo je vybavené předními a zadními světlomety, které jsou integrované přímo v řídítcích a sedlovce a zabezpečené magnetickým systémem HexLox. Cena elektrokola Platzhirsch (v závislosti na výbavě a doplňcích) startuje na 4 999 euro (v přepočtu zhruba 125 tisíc korun).

Na znovudobytí Měsíce se podílejí i průmysloví giganti. Dva z nich, společnosti Lockheed Martin a General Motors spojili síly a postaví pro astronauty programu Artemis nové měsíční vozidlo. Taková vozidla by měla podstatně rozšířit dosah astronautů a jejich možnosti zkoumat povrch Luny.

Lockheed Martin a General Motors navazují na aktivity americké vesmírné agentury NASA, která se loni dotazovala výrobců technologií pro průzkum vesmíru, jak by měl probíhat vývoj vozidla pro průzkum Měsíce, které nebude mít obyvatelnou kabinu. Jde o vozidlo označované jako Lunar Terrain Vehicle (LTV), jehož primárním úkolem bude podpořit průzkum Měsíce v oblasti jižního pólu, kam směřují pilotované mise programu Artemis.

Rover pro jižní pól Luny 

Vývoj nového lunárního roveru je stále v rané fázi a mnoho věcí ještě stále zbývá upřesnit. Podle vyjádření představitelů Lockheed Martin a General Motors je už ale zhruba jasné, že půjde o plně elektrické vozidlo s vysokou mírou autonomie. Ve své úvodní verzi zřejmě pojme dva astronauty ve skafandrech pro výstup na povrch Měsíce. Zároveň zřejmě nepůjde o jediné vozidlo pro mise Artemis. Například s japonskou agenturou JAXA plánuje NASA postavit větší rover s přetlakovou kabinou.

TIP: Průzkumníkům a kolonizátorům Sluneční soustavy pomohou hejna robotů

Spolupráce společností Lockheed Martin a General Motors rozhodně není náhodná. Lockheed Martin spolupracuje s NASA dlouhodobě a je tvůrcem kosmické lodi Orion, klíčového prvku programu Artemis. Společnost General Motors se zase podílela na vývoji původního lunárního roveru Lunar Roving Vehicle, který doprovázel na Měsíc astronauty misí Apollo 15, 16 a 17. 

Britům se na konci třicátých let do války nechtělo. Hrůzy nedávno skončeného konfliktu měli dosud v živé paměti a navíc si dobře uvědomovali, že vývoj bombardérů se stále větším doletem a nosností pum zvyšuje zranitelnost jejich ostrovní vlasti. Politika appeasementu ale nakonec selhala a od léta 1939 bylo stále jasnější, že krveprolití je za dveřmi.

Pokyny pro páníčky

Po zkušenostech z let 1914–1918 provázely Brity při přípravách na válku mimo jiné obavy z nedostatku potravin. Pozornost úřadů se proto zaměřila také na miliony domácích mazlíčků, jejichž krmení mohlo potenciálně napjatou zásobovací situaci dále komplikovat. Nešlo ale jen o jídlo: zvířata byla považována za možné riziko i během všeobecného chaosu po bombardování velkých měst. Zranění a vyplašení psi mohli napadat lidi nebo se nekontrolovatelně potulovat v nebezpečných smečkách. Takové úvahy souvisely i s obavami z použití chemických zbraní a s představou, že by k smrti vystrašená zvířata mohla nebezpečné chemikálie – třeba v kožichu – dále šířit. 

Za těchto okolností vláda na začátku srpna 1939 zřídila speciální výbor (National Air Raid Precautions Animal Committee, NARPAC), který se měl zabývat vším, co nějak souviselo se zvířaty a nebezpečím nepřátelského bombardování. Zasedli v něm zástupci zvěrolékařů, zemědělců i vojáků a v zásadě šlo o obdobu civilní protiletecké obrany (Air Raid Precautions in the United Kingdom, ARP), jež vznikla o dva roky dříve. Jedním z prvních výstupů nově vytvořeného výboru byly Pokyny pro majitele zvířat (Advice to Animal Owners) z 26. srpna, které téhož dne odvysílala BBC a které se brzy objevily ve většině celostátních i regionálních novin.

Občanům se v nich doporučovalo, aby své zvířecí mazlíčky poslali na venkov, a pokud to nebylo možné, měli si zjistit, kde se nachází nejbližší veterinární stanice. Po vyhlášení leteckého poplachu je měli brát s sebou do krytu, psy na vodítku, kočky v košících nebo krabicích. Jestliže by museli ve spěchu opustit své domovy a nemohli by zvířata vzít s sebou, za žádnou cenu je neměli nechávat samotné doma, nebo je dokonce vypouštět na ulici, ale měli je předat sousedům. Pokud by to nebylo v jejich silách, jako „skutečně nejlaskavější“ se doporučovalo „nechat je zlikvidovat“.

Čistokrevní i kříženci

V napjaté atmosféře mobilizace, strachu z leteckého bombardování doprovázeného přípravou evakuace dětí z Londýna, obav z námořní blokády a následného hladu se ale našly statisíce lidí, jež zašly mnohem dál. Někteří si mysleli, že se psi a kočky v nastávající válce stanou zbytečnou přítěží či nemístným luxusem, jiní své miláčky nechtěli vystavit očekávanému strádání. Další nevěděli, zda po vypuknutí války nebudou muset skutečně narychlo opustit své domovy, a rozhodli se instrukci výboru splnit preventivně. Svou roli ale sehrála i přehnaná loajalita ke státní moci (někteří se domnívali, že tak svým malým dílem přispívají k nadcházejícímu válečnému úsilí) nebo šeptanda (povídalo se, že likvidace psů a koček je povinná). Na konci srpna 1939 tak vypuklo masové vraždění. 

Během asi deseti dnů na přelomu srpna a září 1939 zlikvidovali jen ochránci zvířat z londýnské organizace People’s Dispensary for Sick Animals přibližně 300 000 zvířat a v celé Británii jich ve stejné době přišly o život další statisíce. Vlna zabíjení se vzedmula na konci srpna a zesílila po vstupu Británie do války, o kterém ministerský předseda Neville Chamberlain veřejnost informoval 3. září. Ordinace zaplavili lidé a veterináři každý den jako na běžícím pásu usmrcovali zvířata elektřinou, chloroformem nebo injekcemi, z čehož se pak mnozí psychicky hroutili.

Působivé svědectví o těchto událostech zanechala například sloupkařka časopisu Psí svět (The Dog World) Mary Golightly: „Příběhy, které slýchám, se zdají být až neuvěřitelné. Třeba jeden veterinář už dokonce odmítal odpravovat další psy. Mrtvoly ležely na hromadě před jeho ordinací, kde čekaly, až je lopatami nahází do náklaďáku a odvezou do spalovny. Nebyli to jen kříženci (ne že by na tom nějak záleželo), ale i nádherní, šlechtění psi. Výstavní psi, psi, kterým jejich majitelé věnovali nejvyšší možnou péči, hýčkaní, doma každý den kartáčovaní, a teď tohle!“ Většina mršin byla pohřbena v hromadných hrobech nebo spálena v pecích, části se jako suroviny pro výrobu mýdla a hnojiv „ujal“ chemický průmysl. 

Panika se nevyhnula ani londýnské zoo. Prvního září bylo zlikvidováno několik desítek jedovatých hadů, kteří by se v případě poškození terárií bombardováním mohli dostat na svobodu, a o dva dny později potkal stejný osud i zbytek těchto plazů. Téhož dne zaměstnanci zoo vypustili vodu z akvárií, otevřeli dveře od klecí s malými ptáky a o něco později zlikvidovali netopýry a krokodýly. Ušetřeny zůstaly velké šelmy, které v náklaďácích opustily město. Méně štěstí měli ale například lvi, medvědi, vlci a tygři chovaní v zoo, jež patřila k southendskému lunaparku. Jejich majitel je nechal všechny postřílet.

Proti proudu

Hysterii ale nepropadli zdaleka všichni. Před unáhleným postupem varovaly třeba společnosti přátel zvířat, útulky nebo někteří jednotlivci. Kupříkladu provozovatelka útulku a známá milovnice koček Nina, vévodkyně Hamilton, si na své sídlo v Londýně vzala stovky psů, takže se sousedům musela omlouvat za ne­ustálé hlasité vytí. Angažovaná aristokratka, které se v literatuře přezdívá „zvířecí Oscar Schindler“, hned 28. srpna 1939 vystoupila v BBC s projevem, ve kterém spoluobčany vyzvala, aby zachovali chladnou hlavu. V podobném duchu se nesla i vyjádření armádního veterinárního sboru (The Royal Army Veterinary Corps), jehož představitelé upozorňovali, že psi jsou pro potřeby vojska i civilní ochrany zcela nepostradatelní.

Bombardéry Luftwaffe se nakonec nad Británií v září 1939 neukázaly a hlad také nepřišel, takže počáteční paniku – a s ní i vraždění zvířat – brzy vystřídala lítost nad zbytečně utracenými němými tvářemi. Britský „holokaust domácích mazlíčků“ je pozoruhodným dokladem toho, jak zoufale špatná rozhodnutí mohou lidé přijímat pod vlivem strachu. A také důkazem, že ani Britové nebyli ve válečných letech zdaleka tak chladnokrevní, jak se může zpětně zdát. 

Již dříve se ukázalo, že psi umí detekovat například některé nádory, malárii anebo epilepsii. Nový výzkum odborníků britské London School of Tropical Medicine nyní potvrdil, že psi mohou detekovat i onemocnění covid-19.

Claire Guest a její kolegové chtěli zjistit, zda psi dovedou odhalit i nemocné s pandemickým koronavirem, kteří ovšem nevykazují příznaky onemocnění. Tito asymptomatičtí pacienti přitom představují v pandemii velké riziko, protože mohou nevědomky šířit nemoc, aniž by si toho kdokoliv všiml.

Úspěšné experimenty s psím čichem

Badatelé shromáždili vzorky ponožek od 200 lidí s covidem-19, kteří měli buď asymptomatické onemocnění anebo měli příznaky nemoci. Vzorky následně použili v testech, kterých se zúčastnilo celkem 6 psů se speciálním výcvikem. 

TIP: Překvapivá pomoc: Život se psem dramaticky zlepšuje zdraví lidí s HIV

Psi byli v experimentech celkově velmi úspěšní, a to i u vzorků od lidí s asymptomatickým onemocněním. Dokázali odhalit 82 až 94 procent nakažených s covidem-19.

Když vědci podle výsledků experimentů modelovali reálné situace, ukázalo se, že například nasazení psů při kontrolách pasažérů na letištích, by (ve spojení s PCR testy) zlepšilo 2,24× detekci nemocných oproti dnešní praxi samotných PCR testů. Zásadní výhoda psů je přitom v tom, že jsou podstatně rychlejší. Pes si čichne a je hotovo.