Již koncem června 1941 stanovilo rozhodnutí Ústředního výboru komunistické strany za hlavní úkoly propagandy: zamlžovat vlastní ztráty, zveličovat porážky nepřítele a vlastní sílu, odhalovat fašistickou propagandu a vyzývat nepřátelské vojáky k dezerci. Naopak vlastní vojáci se měli dozvědět, že pokud vyklidí postavení a ustoupí, budou zastřeleni politruky, pokud přeběhnou, postřílí je nepřítel, a kdyby nezastřelil, budou oni i jejich rodinní příslušníci potrestáni při návratu na sovětské území.

U partyzánů

Komisaři a jejich komsomolští pomocníci také prakticky po celou válku zůstávali součástí vedení partyzánských oddílů, které až do zpětného začlenění do armády po osvobození území, na kterém operovaly, kontrolovala Moskva. Výsledkem jejich práce byly například normy, podle kterých se odbojáři měli stát jakýmisi „stachanovci“. Podle nich se musel každý z nich zúčastnit minimálně tří akcí měsíčně a celkově zabít nejméně pět fašistů a „zrádců“.

Odvrácená tvář

Političtí pracovníci se nepopiratelně podíleli také na zločinech Rudé armády. Sloužili u jednotek a útvarů, které před válkou terorizovali civilní obyvatelstvo, a politické orgány posilovali funkcionáři komunistické strany také v případě, že Rudá armáda působila na nově obsazeném území, například v Pobaltí nebo v Polsku.

Politruci zde spolu s NKVD prováděli pacifikaci obyvatelstva a „potírání třídních nepřátel“. Výsledkem bylo vraždění v Katyni a na mnoha dalších místech. Ve vojenském archivu ve Freiburgu se nachází řada svědectví o vraždách a mučení německých zajatců včetně neozbrojených zdravotníků. Opakují se také hlášení o tom, že raněné a zajatce vraždili právě komisaři.

Na nepřátelském území

Například OGefr. Hertkampf 27. června 1941 v jednom z nich uváděl, že se kolona sovětských vojáků zmocnila dvou německých raněných, kterým dva komisaři prostřelili hlavy. Nelze se tak zbavit dojmu, že právě oni vystupovali v roli neoficiálních katů v jednotkách a útvarech Rudé armády. Celá řada zločinů politických pracovníků se váže k období poslední fáze války, kdy Rudá armáda vstoupila na území Německa.

Někteří z nich otevřeně vyzývali ke znásilňování německých žen a u 557. střeleckého pluku 153. divize byl před vstupem do Německa dokonce vydán rozkaz, který rudoarmějcům a jejich důstojníkům vyhrazoval následující práva: zastřelit kteréhokoli Němce, plundrovat německý majetek, znásilňovat ženy a vypalovat domy.

TIP: Jürgen Stroop: Muž, který rozdrtil povstání ve varšavském ghettu

Podle německých odhadů bylo na územích obsazených Rudou armádou zavražděno více než 100 000 žen. Takové jednání pak podporovala propaganda v sovětských médiích, jíž kraloval známý spisovatel a novinář Ilja Erenburg. Političtí pracovníci Rudé armády tak měli nezanedbatelný podíl na zvěrstvech a zrůdné podobě války na východě. 

Posádka japonské výzkumné lodi KAIMEI dosáhla významného úspěchu. V pátek 14. května 2021 vrtali na mořském dně v oblasti Japonského příkopu, v západní části Pacifiku. Jde o hlubokomořský příkop, který se táhne v délce asi 800 kilometrů, zhruba 200 kilometrů východně od severní části japonského ostrova Honšú. Jeho maximální hloubka dosahuje 8 046 metrů. Japonský příkop je geologicky velmi aktivní, až vyloženě „horký“. Souvisí s mnoha zemětřeseními i s vlnami tsunami.

Posádka KAIMEI vyvrtala vzorky v hloubce přes osm kilometrů, z míst, která se nacházejí 37 metrů pod mořským dnem. Jde o vrt z rekordně hlubokého mořského dna a rovněž vrt z rekordní hloubky pod mořským dnem. Tento rekord přitom vydržel velice dlouho. Jeho předchozím držitelem byla posádka vrtné lodi Glomar Challenger, která vyvrtala vzorky z mořského dna Mariánského příkopu v roce 1978 v hloubce okolo sedmi kilometrů.

TIP: Expedice za tajemstvím tsunami: Vědci budou hledat odpovědi pod dnem oceánu

V rámci projektu Expedition 386 spojily síly japonská agentura pro výzkum oceánu JAMSTEC (Japan Agency of Marine-Earth Science and Technology) a evropské konsorcium vrtařů ECORD (European Consortium for Ocean Research Drilling). Získané vzorky budou využity k výzkumu historie zemětřesení a geologických pochodů v Japonsku a v západním Pacifiku.

Martina je holka z pražského paneláku, vystudovala obchodní akademii, ale místo teplé kanceláře zatoužila po střechách. Cítila tam totiž volnost a pravý adrenalin: „Nemám ráda stereotyp – sedět někde v kanceláři a vařit šéfovi kafe. Tady je každý den jiný.“

Na kominickém řemesle ji nejvíc baví kontakt s lidmi. Podle vlastních slov je dost upovídaná a v komunikaci se zákazníky se doslova vyžívá. Její manžel Miroslav Chot popisuje: „Když jsou starší lidé sami a nemají si s kým popovídat, ona tam ještě vydrží další půlhodiny a rozebírají všechno možné.“ Martina dodává: „Poslouchám jejich osudy, šťastné i nešťastné příběhy nebo si vyměníme nějaké zkušenosti.“

Saze pro štěstí

O Martině se dá na sto procent říct, že je zdrojem pozitivní energie – a navíc pracuje jako kominice, takže může i nějaké to štěstí rozdat. „Jeden zákazník si asi týden po mé návštěvě vytočil na kole štěstí auto,“ vypráví. K milovanému řemeslu se přitom dostala náhodou, díky tehdejšímu příteli, jehož dědeček byl také kominíkem. „Expřítel si utrhl vazy v koleni a nemohl vylézt na střechu. Poprosil mě tedy, abych šla s ním, a jen mi dával instrukce, co mám dělat. Poprvé jsem tak vylezla nahoru a zjistila, že je to super.“

Otec Martiny Zdeněk Wimmer líčí: „Popravdě jsem z toho radost neměl, protože jsem čekal, že bude pokračovat ve studiu v Praze. Ale jelikož se jí ta práce velice líbila a byla v ní zdatná, nakonec jsem spokojený i já.“ Mladá kominice se smíchem popisuje: „Někteří žasnou, že přijela žena, a mají z toho radost. Ovšem chlapi, kteří neuznávají, že by mohly ženy dělat něco jiného než stát u plotny, bývají překvapení nemile.“

Aby se Martina mohla zařadit mezi skutečné profesionály, musela si doplnit patřičné vzdělání a požádat o přijetí do cechu: „Nejdřív mě nechtěli, protože jsem byla první žena. Když jsem přišla na valnou hromadu s tím, že se chci stát kominicí, chlapi úplně neskákali nadšením.“ Nakonec se však Martině podařilo cech přesvědčit, že má o řemeslo skutečný zájem a že ho bude vykonávat na maximum. K profesi v černobílém navíc už zlákala i manžela.

Umění za komínem

Pro začátek je důležité si osahat všechno nářadí a osvojit si, jak se s ním pracuje. Třeba rozmotat a následně smotat kominickou štětku není tak lehké, jak by se mohlo zdát. A ne každý to podle Martiny zvládne: „Železná kulička na konci může být nebezpečná, takže lidem doporučuju, aby se ke mně při smotávání štětky nepřibližovali, protože je může praštit.“

TIP: Po střechách švédské metropole: Stockholm očima kominíků

Základem je také umět manipulovat s kominickým strojkem, s nímž se komín čistí shora: Musí totiž držet na rameni, aby zůstaly volné ruce pro práci i pro samotný výstup na střechu. Poté se strojek spustí vždy o půl metru níž a pomocí trhavých pohybů nahoru a dolů se komín krásně vyčistí. Říká se, že nejhezčí pohled na svět se otvírá z koňského hřbetu – ale podle kominické mistrové je ten ze střechy mnohem lepší... 

Snad nikdy nedosáhlo pontské království ležící na severovýchodě Malé Asie většího územního rozmachu než za panovníka Mithridata VI. Vzdělaný král si při rozšiřování své říše počínal nesmírně obratně. Jeho válečné úspěchy mu tak stouply do hlavy, že se dokonce neváhal postavit ani mocným Římanům. Pohořel, ale navždy zůstal žít v kronikách římských historiků. Antické autory a generace jejich následovníků však nezajímal ani tolik způsob Mithridatovi vlády, jako jeho údajný vynález. Pontský král se totiž prý tak usilovně věnoval výzkumu jedů, až se mu podařilo objevit, jak se před nimi ubránit. Proč?

Zavinila vše matka?

V pořadí pátý nositel jména Mithridatés na pontském trůně pořádá někdy v roce 120 př. n. l. velkolepou hostinu. Jejího konce se ovšem nedožije. Uprostřed hodování se panovník nenadále svalí k zemi. Přivolaní lékaři zjistí, že krále kdosi otrávil. Kdo a proč to udělal?

Mezi prvními podezřelými se ocitá vladařova manželka Laódika II. z rodu Seleukovců. Mitrhidatés prý odhalil její nevěru, a proto se ho rozhodla odstranit dřív, než ji za její prohřešek stihne potrestat. Na kolik se toto vyprávění zakládá na pravdě, se dnes už asi nedozvíme. Na základě historických pramenů lze říci jen to, že v době smrti Mithridata V. mají jeho synové Mithridatés VI. zvaný Eupatór a Mithridatés VII. s přízviskem Chréstus do dospělosti ještě daleko. Proto se vlády v Pontu prozatím ujímá jejich matka. A ta se údajně se svou novou mocnou rolí nehodlá jen tak rozloučit!

Traduje se, že zhruba kolem čtrnácti let začne starší z princů pociťovat po každém jídle v břiše křeče. Ihned mu dojde, kolik uhodilo. Vlastní matka se ho snaží otrávit, aby mohla sama dál nerušeně vládnout! Mithridatés VI. však rozhodně nečeká jako jehně na porážku. Uteče do hor, kde se sedm let skrývá. Právě tam se údajně začne poprvé zajímat o účinky nejrůznějších jedů. Postupně se mu také podaří získat přízeň vojáků, a tak asi ve dvaadvaceti letech svrhne matku z trůnu a uvrhne ji do vězení.

A co udělá s mladším bratrem? Pro jistotu ho dá zabít. To aby si pojistil, že mu mladší sourozenec nebude překážet. Za manželku si vezme vlastní sestru. Ani ta vražedným choutkám svého bratra na dlouho neunikne... 

Trůn na oplátku

Již asi po dvou letech od svatby nechá Mithridatés svou sestru a choť zabít. Důvod? Prý si našla milence. Pontský král se však neomezuje pouze na vraždění příbuzných. Podaří se mu podmanit Galatii, Frygii a Kolchidu. Roku 110 př. n. l. se na něj s žádostí o pomoc obrátí bosporský vládce Persiados V. Jeho zemi ohrožují nájezdy kočovných kmenů Skythů a Sarmathů. Pontský panovník víc než ochotně svého kolegu obtížných nájezdníků zbaví. Zadarmo to ovšem nebude. Persiados se musí vzdát trůnu v Mitrhidatův prospěch. Tak rozšíří své království o další území. Ani to mu ovšem nestačí.

Roku 99 př. n. l. nechá nenasytný dobyvatel zavraždit kappadockého krále. Na jeho místo dosadí svého vlastního syna, který má vládnout jako Ariaráthes IX. Tento krok se však nelíbí mocným Římanům. Donutí Mithridata se nové kořisti vzdát. Nevadí! Však pontský král nasbírá sílu, aby těm panovačným Římanům ještě ukázal, že si s ním nemohou dělat, co se jim zlíbí!

Silný soupeř

Mithridatés roku 88 př. n. l. rozpoutá první pontsko-římskou válku. Podaří se mu obsadit důležitý přístav Pergamon, z kterého učiní nové hlavní město své říše. Jeho záměrům pomáhá i skutečnost, že obyvatelé Malé Asie v něm vidí osvoboditele od římské nadvlády. S někdejšími pány nově získaného území se pontský král krutě vypořádá. Jeho vražedným choutkám prý padne za oběť až osmdesát tisíc italiků a římských občanů. Aby si zajistil věrnost nových poddaných, propustí Mithridatés VI. všechny otroky, kteří Římanům a Italikům jim dosud patřili. Rovněž obnoví samosprávu řeckých měst, kterým na několik let odpustí daně.

Povzbuzen svým úspěchem se pontský král vylodí se svou početnou armádou v Řecku. I zde ho prý podrobení obyvatelé vítají jako svého osvoboditele. Římané nyní konečně pochopí, jak moc nebezpečného získali soupeře. Před zkázou je zachrání vojevůdce Lucius Cornelius Sulla, který roku 86 př. n. l. porazí Mithridata v bitvě u Orchomenu. Následně pontský král uzavře s Římany křehký mír. Klid zbraní však na dlouho nenastane…

Nemilosrdný otec

V rodinném životě si nepočíná Mithridatés o nic mírněji než při vládnutí. Jak již víme, nerozpakoval se nechat zavraždit vlastního bratra a sestru. Shovívavost se nezachová ani ke svým potomkům. Roku 83 př. n. l. obviní svého syna Ariarátha z neschopnosti. Jaký trest mu vyměří? Ariaráthes skončí na popravišti. S případným nástupnictvím si pontský vladař nedělá starosti. Synů má přece dost… Jde jen o to, co jim bude moci předat. V roce synovy popravy totiž vtrhnou do Kappadokie Římané. Mithridatés se dovolává spravedlnosti u vojevůdce Sully. Teprve po zásahu tohoto římského státníka se drancují vojska stáhnou zpět. 

Záhy poté dosadí pontský vladař na trůn Bosporského království svého další syna Machara. Přitom nepřestává číhat na okamžik, kdy by mohl Římanům vyrvat nějaké další území. Příležitost zavětří, když roku 74 př. n. l. zemře bithýnský král Nikomedés IV. Ten sice odkáže svou zemi Římu, ovšem Mithridatés se rozhodne podpořit nárok na trůn Nikomedova syna. Tentokrát si však ukousne příliš velké sousto…

Oběť vlastních experimentů?

Roku 67 př. n. l. prohrává Mithridatés s římským vojevůdcem Gnaem Pompeiem. Pontský král se pokouší spasit útěkem. Oddechne si v Bosporském království, kde se zároveň zbavuje syna Machara.

Nad nelítostným panovníkem se pomalu ale jistě stahují mračna. Tři roky po osudné porážce se bosporským králem prohlásí Mithridatův další syn Farnakés. Oslabený Mithridates se neúspěšně pokouší vyjednávat s Římany, aby ho vzali na milost. Nakonec pochopí, že jeho volání o pomoc zůstane jak ze strany protivníka, tak ze strany syna Farnaka nevyslyšeno. Nezbývá mu než se pokusit zachovat si alespoň čest. Společně se svými dvěma dcerami se rozhodne spáchat sebevraždu. K svému odchodu na věčnost si zvolí jed. Ale ouha! Zatímco obě princezny umírají, Mithridatés otravu přežije.

TIP: Otrávené dějiny: Předlouhá historie jedů a zákeřných travičů

To představuje pro milovníky legend důkaz, že pontský král si během života vypěstoval odolnost vůči jedům. Jak toho měl údajně docílit? Zvířatům, odsouzencům a otrokům prý podával různé jedy tak dlouho, až zjistil, že pokud člověk pravidelně užívá smrtící přípravky v malých dávkách, dokáže pozřít takové množství jedovaté látky, která by jiného spolehlivě zabila. Mithridatés tedy nechává svůj organismus cíleně vystavit působení jedů. Nakonec se mu však jeho odolnost vymstí. Zdá se, že jedem si cestu do podsvětí nezajistí. Říká se, že zoufalému králi nezbyde nic jiného než požádat otroka, aby ho probodl. Tak neslavně prý skončil obávaný protivník Římanů...

Těleso dostalo označení 2020 QG a představuje nejblíž se pohybující známý asteroid, který se nesrazil se Zemí. O celých 2 500 km tak překonal rekord planetky 2011 CQ1, detekované projektem Catalina v roce 2011. Odborníci odhadují rozměry nového objevu na 3 × 6 metrů, takže byl velikostně srovnatelný s automobilem třídy SUV. Kdyby se s naší planetou střetl, nezpůsobil by větší problémy. 

TIP: Jak velký asteroid by mohl způsobit hromadné vymírání druhů?

Podle badatelů proletí takto velký asteroid v podobné vzdálenosti zhruba jednou ročně, většinu se však nepodaří odhalit. Menších těles je pak přirozeně víc. Statistika ukazuje, že do vzdálenosti geostacionární dráhy, tedy asi 40 000 km, prolétne desetimetrová planetka v průměru jednou za 70 dnů a stejně velký objekt do Země narazí každých 10 let. Metrová tělesa prolétají geostacionární dráhou průměrně jednou za osm hodin a s naší planetou se srážejí jednou za 20 dnů. Centimetrové tělísko pak stejnou kulovou plochou prochází častěji než jedenkrát za sekundu a do zemské atmosféry pronikne jednou za půl minuty. Modrá planeta tak čelí nekončící palbě z vesmíru. 

Přestože jsem naprosto fascinován mravenci, považuji za zajímavé i další skupiny bezobratlých živočichů. Jednou z nich jsou termiti, kteří bývají s mravenci často spojováni nebo dokonce zaměňováni. Jde však o dva zcela odlišné hmyzí řády. Mravenci patří mezi blanokřídlé (Hymenoptera), zatímco termiti mají svůj vlastní řád Isoptera. Termiti nejsou příbuzní mravenců, ale v zoologické taxonomii mají mnohem blíže k švábům. 

Termitiště s klimatizací

Termiti obývali naši planetu již před více než 100 miliony let, tedy ještě dávno před tím, než se na Zemi objevili obratlovci. Dodnes se s nimi můžete velmi často setkat v tropických a subtropických oblastech. Svá hnízda si budují v zemi, ve dřevě nebo si je staví na stromech. Termití kolonie jsou velmi početné a v hnízdech často bývá i několik milionů jedinců.

Přes tuto „kapacitní náročnost“ umí termiti své příbytky postavit s obdivuhodnou přesností a účelností. Uspořádání vnitřních struktur umožňuje v termitišti udržovat prakticky stálou vnitřní teplotu, bez ohledu na vnější podmínky. Bez přehánění se tedy dá říct, že tento nepatrný hmyz si dokáže vybudovat perfektně fungující klimatizaci. 

Houby pro dobré trávení

Velké množství jedinců na jednom místě samozřejmě kromě ubytování vyžaduje i dostatek jídla. Termiti se živí nejrůznější rostlinnou potravou, ať už jsou to trávy, dřevo nebo dokonce trus býložravců. Zcela mimořádná je jejich schopnost trávit celulózu. Aby to ale dokázali, musejí jim v tom pomáhat různé bakterie, bičíkovci nebo brvitky, které mají ve střevech. 

Kromě toho jsou téměř všechny druhy termitů schopny pěstovat houby, které jsou nejen potravou, ale zároveň jakousi „zažívací sodou“. Ve většině termitišť se proto nacházejí tzv. houbové zahrady, které vypadají jako výtvor avantgardního sochaře. Termiti houby požírají společně se špatně stravitelnou potravou, již jsou schopni strávit právě díky enzymům obsaženým v houbách. 

Na návštěvě v „sídlišti“

Při pobytu v Malajsii jsem měl možnost intenzivně pozorovat jednu z termitích staveb. Bylo to na místě vzdáleném několik kilometrů od naší stanice, kde si termiti v jílovité stěně podél lesní cesty zbudovali dokonalé podzemní sídliště. V materiálu ideální konzistence vytvořily armády drobného hmyzu kulaté komůrky, v jejichž středu je umístěna tzv. houbová zahrada. Jedná se o několikapodlažní dokonalou stavbu z rozkousaného a slinami spojeného organického materiálu. Takových houbových komůrek, jež jsou navzájem spojené důmyslným systémem chodeb, má jedna kolonie několik. 

Posadil jsem se k jednomu z hnízd ve stěně a dlouhé minuty jsem se na ně díval. Bylo úžasné sledovat ty úplně bílé drobné tvory, jak se obratně pohybují ve své zahradě a udržují vše čisté. Občas jsem zahlédl vojáky, jak buší hlavou o stěny chodbiček a tak komunikují s ostatními termity.

Každý má svůj úkol

Podobně jako u mravenců, i termiti mají různé kasty, jejichž příslušníci se věnují konkrétním činnostem. Velcí vojáci s mohutnými kusadly vše střeží a při narušení hnízda ihned vyrážejí proti útočníkům. Jejich bolestivé kousnutí jsem si několikrát sám nechtěně vyzkoušel. A i přesto, že se jedná o malého tvora, jeho útok je díky masivní hlavě a silnému stisku opravdu citelný. Navíc jsou někteří termití vojáci téměř 1,5 cm velcí.

Vojáci jiných druhů jsou vyzbrojeni odlišnou zbraní. Jedná se o nápadný výrůstek na hlavě. Jde vlastně o vyústění žlázy, která produkuje velmi lepkavou látku. Ta látka velmi rychle schne a pokud je vystřelena proti narušiteli, ten je po krátké době znehybněn lepkavými a rychle schnoucími vlákny. 

TIP: Výkonná mravenčí navigace: Kratší trasa nemusí být rychlejší

Další kastou jsou drobnější termití dělnice nebo dělníci, kteří se starají o chod hnízda. I přesto, že tato kasta má pohlavní orgány, není schopna rozmnožování. Důvod je velmi prozaický, všichni jedinci jsou sterilní. Shánějí potravu, krmí ostatní termity, uklízejí, starají se o královnu, odnášejí zbytky z termitiště a samozřejmě se starají i o houbové zahrádky, které by bez každodenní údržby nepřežily. Často můžete vidět i mladé, ještě zcela bílé jedince, kteří se již zapojují do běžných činností v termitišti.

První plány na její stavbu vznikly již v polovině 17. století za vlády Ludvíka XIV. Společně s pevnostmi Enet a Île-d'Aix měla pevnost Boyard chránit francouzské pobřeží a zejména strategické město Rochefort před ataky anglického královského loďstva. 

Francie se v této oblasti střetávala se svým odvěkým anglickým protivníkem pravidelně nejméně od 12. století. Francouzská děla ale neměla dostatečný dostřel a útočící královské loďstvo tak mohlo bezpečně proplouvat až k ústí řeky Charente. „Slepé“ místo mezi ostrovy Aix a Oléron měla pokrýt nově vybudovaná pevnost.

Jak chytit Měsíc do zubů...

Plánování výstavby nové pevnosti se v roce 1692 ujal francouzský inženýr Descombs, vzhledem k vysokým nákladům byl ale projekt rychle zastaven. Traduje se, že přední vojenský stavitel Sébastien Vauban nápad na stavbu rozmlouval králi Ludvíku XIV. slovy: „Pane, bylo by snazší chytit do zubů Měsíc než usilovat o stavbu v takové lokalitě.“

Potřeba výstavby nové pevnosti se opět vynořila v roce 1757 v reakci na sedmiletou válku, během které Britové na několik týdnů dobyli ostrov Île-d'Aix. Přestože vznikly další plány na stavbu, pracovat se opět nezačalo. 

Rozhodující krok přišel až v roce 1800 za vlády Napoleona Bonaparteho, kdy se začala pevnost skutečně budovat. Pro dělníky tehdy vznikla nová vesnice a v Ile d'Oléron byl zřízen nový přístav, odkud byl na stavbu dopravován veškerý materiál. Ostrůvek byl pomocí kamenů rozšířen a vznikla na něm základní plošina o rozměrech 50 × 100 metrů. Po devíti letech došlo k dalšímu přerušení stavby, tentokrát kvůli obtížím se stavbou pískovcových základů. Znovu se pokračovalo až od roku 1837, za vlády Ludvíka Filipa, kdy došlo k opětovnému zesílení napětí mezi Francií a Anglií. Definitivně byla pevnost Boyard dokončena v roce 1857, kdy její posádku tvořilo 250 mužů. 

TIP: Hornické mraveniště: Ostrov Hašima je dnes japonská Pripjať

Poněkud úsměvným paradoxem je, že v té době již nebyla zapotřebí – dostřel děl totiž doznal značného zlepšení a úžinu tak již bylo možné bránit i bez nové pevnosti.

Po roce 1871 byla pevnost krátce využívána jako vojenské vězení a o čtyřicet let později ji francouzská armáda definitivně opustila. Další léta pevnost chátrala a postupně se rozpadala. V roce 1950 naštěstí získala status chráněné památky a dožila se tak až do dnešních dnů.

Loni na podzim, konkrétně 4. října, jsme si připomněli již 115. výročí formálního popisu legendárního druhu Tyrannosaurus rex. Jeho autorem se stal paleontolog a pozdější ředitel Amerického přírodovědného muzea v New Yorku Henry Fairfield Osborn. A díky tehdejšímu tisku, jenž o objevu referoval v bombastickém stylu, se jinak suchá vědecká práce proměnila v pompézní představení, které laická veřejnost doslova hltala. 

Legenda mezi dinosaury

Fosilie tyranosaura odkryl paleontolog Barnum Brown ve východní Montaně tři roky před tím, než „král“ slavně vstoupil na scénu. Některé fragmenty tyranosauřích koster se sice objevovaly už v 70. letech 19. století, ale správně zařadit se je podařilo teprve mnohem později. Brown zkameněliny odeslal Osbornovi z Montany vlakem, jenže preparovat tak velkou kostru bylo v té době značně pracné a časově i finančně náročné. Ještě tři roky po jejím nálezu tak Osborn pracoval s dosud ne plně vypreparovanou fosilií.

Děsil se však možnosti, že by ho mohl s popisem fascinujícího dinosaura předběhnout jiný badatel, konkrétně Olaf Peterson z Carnegieho muzea v Pittsburghu. Proto značně spěchal a formálně tvora popsal již na podzim 1905, spolu s dalšími dvěma druhy teropodů. Největší slávu ovšem získal právě Tyrannosaurus rex, kterého k ohromné popularitě předurčilo už samotné vědecké jméno – znamenající „tyranský ještěří král“. V éře před zavedením radiometrického datování hornin Osborn odhadoval, že živočich naši planetu obýval asi před 3–8 miliony let. Dnes víme, že z jejího povrchu zmizel zhruba před 66 miliony roků. 

Obr ožívá

Podstatný byl ovšem celkový zjev nového giganta v řadách známých dravých tvorů, který podtrhovala názorná obrazová schémata uveřejněná i v novinách. Na počátku 20. století lidé ještě neznali trikové trháky ani televizní dokumenty se speciálními efekty, proto si nedokázali tak obrovské a silné masožravé zvíře představit. Zkrátka na tyranosaura nebyli připraveni! 

Skutečnost, že kdysi opravdu existoval a nepředstavoval jen výplod něčí bujné fantazie, se mnohým zdála omračující. Tyrannosaurus rex se brzy proměnil v legendu a natrvalo zapustil kořeny v populární kultuře. Ještě než byla jeho kostra roku 1915 poprvé sestavena a prezentována v rámci trvalé expozice, ožíval dávný gigant amerického Středozápadu zejména ve fantazii dětí, ale také spisovatelů, rozhlasových režisérů a pomalu i filmových producentů. Už v listopadu 1918 se objevil v němém snímku The Ghost of Slumber Mountain neboli „duch dřímající hory“ – a to byl teprve začátek pestré filmové kariéry teropoda z pozdní křídy. 

Mylné představy

Zpočátku Osborn a jeho kolegové předpokládali, že tyranosaurus chodil vzpřímeně a ocasem se opíral o zem – ostatně jinak ani nedokázali jeho kostru stabilně umístit do muzea. Představovali si, že se jednalo o silné a relativně aktivní zvíře, jež z výšky mapovalo terén a lovilo ještě pomalejší býložravé dinosaury. 

Až na vzpřímené držení těla přitom nebyl Osborn daleko od pravdy a předběhl všeobecně přijímané názory své doby. Idea aktivních a svižných tyranosaurů s vysokým stupněm metabolismu se totiž objevila až o půlstoletí později, s nástupem tzv. dinosauří renesance. Do té doby převládalo mínění, že šlo o obřího, pomalu se vlekoucího dravého ještěra, který v tropickém světě pozdní křídy přežíval zejména díky mršinám jiných dinosaurů.

Kupte si tyranosaura!

Navzdory tomuto chybnému a nepříliš lichotivému mínění vědecké majority běžná veřejnost tyranosaura zbožňovala. Jelikož se až do 60. let minulého století vědělo pouze o hrstce jeho fosilií, patřila muzea s vystavenou tyranosauří kostrou nebo i jen replikami obecně mezi velmi úspěšná a návštěvnicky atraktivní. A platí to dodnes, jak dokazuje třeba tyranosaurus „Stan“ vydražený nedávno téměř za 32 milionů dolarů. 

Co však dlouhodobou popularitu zmíněného druhu vyvolalo? Kromě samotného slavnostního uvedení v tisku vzrostla jeho známost i díky nádherným, přestože anatomicky nepřesným rekonstrukcím výtvarníka Charlese R. Knighta a jeho pokračovatelů, k nimž se řadil rovněž náš Zdeněk Burian – mimochodem narozený právě v roce, kdy se plaza podařilo popsat. 

Nejpůsobivější lebka

Knight zpodobnil tyranosaura v souboji s rohatým triceratopsem, a zavdal tak podnět k doposud trvající záplavě výtvarných rekonstrukcí i muzejních výstav zobrazujících právě tyto „odvěké nepřátele na život a na smrt“. Podle paleontologa Donalda F. Gluta způsobil extrémní popularitu tyranosaura mix jeho nápadných a odlišujících anatomických znaků, k nimž patřila obří hlava, mohutné dlouhé zuby a zakrnělé, zdánlivě drobné přední končetiny. 

Díky nim zná pojem „Tyrannosaurus rex“ prakticky každé dítě ve vyspělém světě a výzkum zmíněného druhu se odehrává před mnohem širším publikem než v případě kteréhokoliv jiného živočicha – ať současného, či vyhynulého. Ostatně ještě před slavnostním odhalením sestavené kostry v roce 1915 označil paleontolog William D. Matthew samostatně vystavenou lebku druhého nalezeného jedince, vykopaného Brownem roku 1908, za „bezpochyby nejpůsobivější dinosauří lebku, jaká kdy byla objevena“. 

Hvězda stříbrného plátna

Další impulz v popularizaci ikonického tvora přinesl rok 1933, kdy se stal hvězdou kultovního trikového snímku King Kong a zároveň zlatým hřebem Světové výstavy v Chicagu. V rámci expozice rozměrných dinosauřích modelů naftařské společnosti Sinclair se tam tyranosaurus a triceratops prezentovali v tehdy již zcela přijaté roli věčně bojujících soupeřů. Už v roce 1918 vyslovil Osborn domněnku, že právě tito dva zástupci megafauny pozdní křídy představovali vývojové završení dinosauří evoluce.

Na řadu přišly další filmové počiny – jako Fantasia nebo One Million B.C., oba z roku 1940 – a tyranosaurus se natrvalo zabydlel v roli celebrity. Následovala zpodobnění od umělců, jako byl Rudolph Franz Zallinger nebo již zmíněný Zdeněk Burian, načež se stal T. rex pevnou součástí obrazových atlasů i fantastických snímků s tematikou druhohor. Ještě však muselo uplynout hodně vody, než byly v 90. letech konečně opraveny jeho zastaralé vzpřímené rekonstrukce s ocasem vlečeným po zemi, a to v muzeích, knihách, filmech i dokumentárních seriálech. Nezbývá než dinosauří hvězdě popřát další úspěšné roky v populární kultuře a nechat se nadále ohromovat jejím fascinujícím zjevem. 

Image

Čtěte také

Kolik tyrannosaurů obývalo naši planetu? Podle vědců miliardy

Na dotaz, co se vám vybaví při slovech „příroda Indie“, by zřejmě většina z vás ihned odpověděla, že tygr a slon. A taky černý levhart Baghíra z Knihy džunglí nebo všudypřítomné opice, uctívané v chrámech a žebrající v parcích. Poučenější by snad přidali nosorožce z plání Brahmaputry nebo sněžné levharty z himálajského Ladáku. Ale že je Indie taky domovem dvou druhů gibonů, čeledi tak typické pro pralesy jihovýchodní Asie, by asi napadlo málokoho.

Rezervace utopená v čaji

Diganta Gogoi, milovník divoké přírody a majitel hotýlku, v němž bydlíme, sviští se svojí novou Toyotou po uzounké silničce mezi vesnickými domky a čajovými plantážemi. Je teprve před šestou ráno, ale na silnici je už plno cyklistů a čas od času nějaká ta rozespalá kráva. Diganta pospíchá, protože dobře ví, že v džungli je toho nejvíc k vidění právě brzy po ránu. Naším cílem je poslední ostrůvek lesa v jinak nekonečném moři čajových plantáží. Má rozlohu pouhých 20 km² a pod názvem Gibbon Wildlife Sanctuary přežívá jen díky zákonné ochraně. Tlak bezmála miliardové lidské populace na přírodu je v celé Indii enormní. Stát Ásám, který leží v severovýchodní části Indie v těsném sousedství Bhútánu či Barmy, v tomto není výjimkou.

Ve stanici strážců rezervace platíme nezbytná povolení a najímáme si průvodce včetně ozbrojeného doprovodu. Ten má určitě svůj význam. Na malé ploše rezervace žije skupina asi šedesáti slonů a ke konfliktům s majiteli okolních plantáží a vesničany dochází poměrně často. Diganta se k nám přidává, příležitost znovu vidět gibony si nenechá ujít. Navíc je sám amatérským fotografem a jeho pomoc s tlumočením i hledáním zvířat je nedocenitelná. 

První obyvatelé stromů

V Gibbon Wildlife Sanctuary (Gibbon WLS) žije kromě slonů a sedmi druhů primátů i mnoho vzácných ptáků. Na prvního z nich narážíme jen pár stovek metrů za stanicí rangerů – větev kousek vlevo od cesty si vyhradil nápadný červený opeřenec veliký zhruba jako sojka. Je to trogon rudohlavý (Harpactes erythrocephalus). O kousek dál pak přebíhá cestu bažant kalij (Lophura leucomelanos) a na fících nad našimi hlavami hoduje zoborožec bělolící (Anthracoceros albirostris). My však ve větvích stromů pátráme po docela jiných obyvatelích tohoto živého kousku džungle. Po primátech. A dočkáváme se brzy.

Nejprve zahlédneme samici makaka indočínského (Macaca leonina) s mládětem. Jak už jméno napovídá, má tento druh rozsáhlý areál rozšíření od Thajska a Vietnamu přes Barmu a jižní Čínu až na severovýchod Indie. V Gibbon WLS jich přežívá asi sedmdesát pět. Plížíme se po úzkých stezkách a pozorujeme, jak samice s mládětem na břiše nad námi přechází z jednoho stromu na druhý. Zastavuje se a oba se krmí ovocem. 

Mezi opičími „medvědy“

Věnuji veškerou pozornost dvojici makaků a jen periferně registruji, že si Ivoš odtrhává z kotníku pijavici. Je po dešti a tak se jimi cestičky, po kterých chodíme, doslova hemží. Roztržitě si raději zastrkávám nohavice do ponožek a netuším, že jsem právě uvěznil několik již přisátých pijavic a vlastně je tak přinutil sát a sát, i kdyby už samy nechtěly. Teprve o hodinu později mě kamarádi taktně upozornili na několik krvavých skvrn na různých místech mých kalhot a já z nohavic vyklepal několik velmi dobře napitých tlustých exemplářů. 

Mezitím však přibíhá náš stopař a něco velmi vzrušeně říká Digantovi. O kus dál je prý v podrostu podél cesty velká tlupa makaků medvědích (Macaca arctoides). Přímo mezi nimi pak trávíme dalších asi 20 minut. Členové opičího gangu se nenechávají rušit a pochutnávají si na výhoncích okolních stromů. Dospělé opice svou poněkud zavalitou postavou opravdu trochu připomínají malé medvědy. Že jim to ale nijak neubírá na mrštnosti se můžeme přesvědčit, když se jeden z makaků lekne a bleskurychle vyšplhá na nejbližší strom, do asi pětimetrové výšky. Stejně svižně se za ním vyhoupne i zbytek tlupy. Netrvá ale dlouho a všichni se vrací zpět na zem k jídlu. Počkáme ještě, než se odeberou na noc do koruny stromu. Pak odcházíme zpátky k autu a jedeme s Digantou domů. Na nejslavnějšího obyvatele zdejší džungle, po kterém dostalo celé chráněné území své jméno, si ještě musíme počkat … 

Hlavu vzhůru, giboni!

Ráno na nás čeká stejný průvodce a rovnou nás vede na místo, kde přenocovala rodina gibona huloka (Hoolock hoolock) – své zvláštní jméno dostal podle volání, jímž se ozývá. Původně se vyskytoval nejen na severovýchodu Indie, ale také v přilehlé části Bangladéše a Barmy. Během posledních 3–4 dekád však populace klesla o závratných 90 % a z odhadovaných sto tisíc kusů dnes zbývá asi pět tisíc. To vedlo i k zařazení druhu mezi 25 nejohroženějších druhů primátů v letech 2006 a 2008. Na aktuálním vydání seznamu sice už nefiguruje, ale to neznamená, že se zlepšily jeho šance na přežití v přírodě. Spíše se obávám, že jiné druhy primátů jsou na tom ještě hůř.

Gibony jsem už kdysi „pozoroval“ na Sumatře. Tehdy jsme zaslechli jejich volání a pak na pár sekund vysoko ve větvích zahlédli pár světlých chlupů, o nichž nám průvodci tvrdili, že „to byl on“. Proto jsem vůbec nebyl připraven na zážitek, který mě čekal tady. Nejprve jsme spatřili mládě. Byl to už odrostlejší kluk, visel na větvi za své dlouhé silné paže a zvědavě si nás prohlížel. Asi po minutě se zhoupl nahoru a přeručkoval na další strom, kde se přidal ke svým rodičům. Člověk nemusí být zrovna primatolog, aby od sebe obě pohlaví rozeznal – samice má světle béžovou barvu srsti s bílou maskou kolem očí a úst, zatímco samec je černý, s bílým obočím. Okouzleně jsme je pozorovali asi půl hodiny. Rodina si nás nevšímala a držela se stále asi 3–5 metrů nad úrovní našich hlav. 

Úprk před slonem

V rezervaci v současnosti žije kolem stovky gibonů huloků. To by mohla být docela životaschopné populace, kdyby ovšem mohli migrovat. Takto jsou ohroženi příbuzenským křížením (inbreedingem). Celá situace je dále zhoršena faktem, že rezervaci přetíná železnice, která od ostatních zcela odřízla jednu giboní tlupu. Snad existují plány na vybudování jakýchsi visutých mostů, po nichž by giboni mohli přeručkovat, ale jejich zbudování je zatím v nedohlednu. A otázkou je, zda by giboni takovou možnost vůbec využívali … 

Na zpáteční cestě ke vstupu do rezervace máme ještě možnost obdivovat skupinu langurů chocholatých (Trachypithecus pileatus) a zažíváme i lehce adrenalinový zážitek. Najednou totiž koukáme do očí osamocenému slonovi, který si nás měří z podrostu vedle cesty na vzdálenost asi dvaceti metrů. Průvodce nás sice nejdříve vybízí, ať si tlustokožce klidně potichu prohlédneme, ale když slon zahrabe přední nohou, vykřikne jen: „Run, run!“ „Utíkejte!“ Spolu s námi pak co nejrychleji uhání cestou co nejdál od slona pryč. 

Loučení s archou

Běžíme asi dvě stovky metrů, abychom si byli jistí, že nás slon nepronásleduje. Náš úprk může působit směšně, ale do smíchu mi při něm není. Tím spíš, že se mi v běhu vybaví vyprávění jiného průvodce z Pakke Tiger Reserve. Popisoval nám tehdy, jak mu sloní samec nedávno na cestě ušlapal bratra.

Trochu se pak divíme, jaké kousky si tady zaměstnanci s turisty dovolí. Jinde by byly vyhrazené cesty a přísný zákaz pohybovat se po parku jinak než v automobilu. Tady je všechno jinak. Snad je to proto, že turistů sem zatím stále ještě moc nemíří. Proti známým obrázkům nekonečných front turisty naložených džípů, kteří se v národních parcích střední Indie snaží zahlédnout tygra, je tohle pěší „safari“ úplně jiný zážitek. Budeme držet rezervaci i jejím strážcům a přátelům palce, aby dokázala odolat všem tlakům z okolí. Snad bude tato malá Noemova archa nadále poskytovala útočiště všem svým zvířecím i rostlinným obyvatelům.

Zatímco na Zemi bychom se při představě sdílené spodní vrstvy prádla nejspíš kapku ošívali, pro astronauty na Mezinárodní vesmírné stanici je to běžná realita. Než vyrazí na kosmickou vycházku, musí si kromě skafandru EMU (Extravehicular Mobility Unit) obléct i vnitřní ventilační oblek LCVG (Liquid cooling and ventilation garment), který zajišťuje regulaci tělesné teploty astronauta v masivním skafandru EMU. Obě tyto části jsou přitom sdílené a používá je více astronautů.

Oblek LCVG sice astronauté nenosí přímo na nahém těle – jejich kompletní outfit sestává z jednorázové pleny MAG (Maximum Absorbency Garment) a osobní vrstvy TCU (Thermal Comfort Undergarment), obleku LCVG a skafandru EMU, i tak jde ale o poměrně intimní vrstvu oblečení. Obleky LCVG se přitom používají opakovaně v rámci mnoha misí.

Evropská kosmická agentura si je „citlivosti“ tohoto problému zjevně vědomá, a přestože se v nejbližší době nechystají osobní LCVG obleky, připravuje ESA řešení, jak udržovat alespoň vyšší míru jejich čistoty. 

Bakteriální látky proti bakteriím

Prozatímním výsledkem této snahy je projekt s názvem Biocidal Advanced Coating Technology for Reducing Microbial Activity (BACTeRMA), na kterém spolupracují specialisté ESA se soukromou rakouskou biotechnologickou společností Vienna Textile Lab. Cílem tohoto projektu je obohatit vlákna materiálů obleků LCVG sloučeninami bakteriálního původu, které by měly zajistit zvýšenou odolnost vůči určitým typům mikrobů.

Na první pohled by se zapojení bakterií do boje s bakteriemi mohlo zdát zvláštní, ve skutečnosti ale dává smysl. Bakterie totiž žijí v divokém mikrosvětě, ve kterém jsou jejich nejzuřivějšími protivníky opět bakterie. Bakterie zároveň produkují látky – tzv. sekundární metabolity, které je chrání před nepříznivým prostředím. Bakteriálně vylepšené obleky by tak mohly být nejen hygieničtější, ale možná i odolnější.

TIP: Kam chodili astronauté na Měsíci na záchod a proč by nás to mělo zajímat?

Než se nová generace obleků podívá do šatníků astronautů, čeká ji poměrně dlouhá cesta – až bude vylepšené „spodní prádlo“ do skafandrů hotové, bude ho nutné důkladně otestovat. Zejména pokud jde o jeho odolnost vůči působení potu, měsíčního prachu nebo kosmického záření.