Sexy hlas a skvělý playlist plný aktuální americké populární hudby se staly hlavní devízou pořadů americké moderátorky Mildred Gillarsové. Její pořady vysílané z Berlína v angličtině byly zpočátku zcela nevinné, apolitické. Řešila zde různá banální témata jako věrnost či nevěru manželek a milenek amerických vojáků a vše prokládala nejnovějšími hity, které chtěli posluchači slyšet. Teprve později tyto pořady získaly propagandistickou a antisemitskou rétoriku. Gillarsová totiž pracovala v nacistických službách…

Herecké ambice

Mildred Gilarsová odmalička toužila po herecké kariéře. Po maturitě se v roce 1918 zapsala na Ohio Wesleyan University ke studiu dramatických umění. Studia však musela nakonec kvůli špatnému prospěchu opustit. A tak se protloukala, jak se dalo. Chvíli pracovala jako prodavačka či pokladní, nebo to zkoušela jako pomocná síla v kanceláři. Jenže to byla nepředstavitelná nuda! Akční Mildred nikde dlouho nevydržela.

A protože nebyla schopna si najít pravidelné zaměstnání, které by odpovídalo jejím ambicím, rozhodla se, že si zkusí splnit svůj herecký sen v Evropě. V roce 1929 se přestěhovala do Paříže, kde půl roku studovala herectví.

Po návratu do USA sice získá v New Yorku zaměstnání v makléřské firmě, ale po večerech si přivydělává vystupováním v muzikálech. Musela mít hodně dobrodružnou povahu, protože v roce 1933 znovu zkouší štěstí v Paříži jako herečka. Vydrží tam ale pouze rok. Pak se rozhodne pro změnu. Stěhuje se do Německa – nejdříve do Drážďan, kde studuje hudbu. Brzy poté získává místo lektorky angličtiny na jazykové škole Berlitz-Sprachschule v Berlíně. Ani to ji nebaví, navíc dostává mizerný plat. S penězi zápasí prakticky neustále. Ale vracet do Ameriky se zatím nechce!

Práce snů!

Zásadní zlom v jejím životě nastane v roce 1940, když si přečte inzerát s těmito slovy: „Hledáme hlasatelku zahraničního vysílání radia Berlín.“ Přihlásí se a… samotnou ji překvapí, že místo dostane! Konečně má práci, která ji nesmírně baví. Nejdůležitější však je, že dostává od svého zaměstnavatele, kterým je Reichs-Rundfunk-Gesellschaft (RRG), víc než slušný plat.

Svými srdceryvnými příběhy dojímá nejen Američany v Evropě, ale hlavně posluchače za oceánem. Když v roce 1942 nastoupil do rádia nový programový režisér Max Otto Koischwitz, dostává Mildred místo ranního vysílání příležitost v hlavním vysílacím čase od 20:00 do 02:00 v nové show Home Sweet Home. Ta už je nezastíranou kombinací nacistické propagandy a americké, zejména swingové hudby. Mildred otevřeně kritizuje politiku USA i postup Spojenců v Evropě.

Vylodění bude masakr!

Za nejkontroverznější relaci bývá považován pořad Vision of Invasion, vysílaný v květnu 1944, tedy měsíc před invazí Spojenců v Normandii. Mildred zde uplatnila své herecké umění. Sama v pořadu představovala zoufalou americkou matku, jejíž syn padl na pobřeží Francie při vylodění. Její hysterické projevy jsou podbarveny prudkou palbou a šploucháním moře. Záměrně děsila Američany a Američanky, že vylodění bude masakr.

Po vylodění Spojenců pak v převleku sestry Červeného kříže navštívila zraněné americké vojáky a nahrané rozhovory pak večer vysílala ve svém pořadu. Nebyli to žádní neznámí hrdinové, Mildred ve své reportáži uváděla plná jména zraněných vojáků, stejně jako jejich rodiště či bydliště. Samozřejmě vše s patřičným komentářem. Jak se asi musely cítit matky zraněných, jí nejspíš nedocházelo…

Poválečný osud

Poslední pořad odvysílá Mildred dva dny před kapitulací Německa. Po ní zůstává na svobodě a jako cizí příslušnice dostává ještě vyšší příděly potravin. Pak ale na ni přece jen dojde – generální prokurátor USA poslal prokurátora Victora C. Woerheide do Berlína se zvláštním úkolem: najít a zatknout Mildred Gillarsovou.

Není to zrovna jednoduché. Hlasatelka měla mnoho přezdívek, ale její pravé jméno v pořadech nikdy nezaznělo. Mildred zatím žila v utajení ve francouzském sektoru západního Berlína. Zpočátku je pátrání neúspěšné, nepomáhají ani vylepené plakáty s její fotografií. 

Nakonec byla na zákldě udání zatčena a letecky převezena do USA. V září 1948 byla obviněna z vlastizrady v deseti bodech bez nároku na kauci. Obhajoba argumentovala tím, že hlasatelka sice uváděla své protiamerické názory, ale ty neměly se zradou co dělat. Argumentovali právem na svobody projevu. Nakonec jí bylo prokázáno, že složila přísahu věrnosti Hitlerovi a byla shledána vinnou za pořad Vision of Invasion. Soudce ji poslal za mříže na třicet let s možností podmíněného propuštění nejdříve po deseti letech. K tomu jí vyměřil pokutu 10 tisíc dolarů.

TIP: Poručík Martin James Monti: Proč americký Yankee přeběhl k SS

Trest si Mildred odpykala v ženské věznici v Aldersonu v Západní Virginii. Celé ty roky nezahálela a všestranně se vzdělávala. Její spoluvězenkyní byla též nechvalně proslulá Iva Ikuko Toguri D'Aquino, známá pod jménem Tokyo Rose. Po propuštění v roce 1961 se Mildred živila jako učitelka hudby, francouzštiny a němčiny. Zemřela na rakovinu tlustého střeva v červnu 1988 a byla pochována do neoznačeného hrobu…

Vědci si vybrali celkem 15 484 druhů ptáků a suchozemských savců, u nichž vzali v úvahu tělesnou hmotnost, početnost jejich vrhu či snůšky, šíři přirozeného prostředí, složení potravy a dobu, která v rámci druhu odděluje dvě generace. Pomocí statistických modelů pak výzkumníci zpracovali předpověď, v níž byly zahrnuty také údaje o ohrožených druzích z Červeného seznamu IUCN. 

Zvířata se budou zmenšovat

Obecný závěr předpovědi zní, že v budoucnu se bude dařit především malým, rychle žijícím hmyzožravým zvířatům s vysokou plodností, která se dokážou přizpůsobit mnoha různým typům prostředí. Mezi tyto „vítěze budoucnosti“ patří především hlodavci a zpěvní ptáci, jako například pískomil menší (Gerbillus nanus) a vrabec bělohrdlý (Plocepasser mahali). 

Méně přizpůsobivé dlouhověké druhy, které mají speciální požadavky na prostředí, se pravděpodobně stanou oběťmi současného vývoje. Mezi nimi bude podle vědců například orel okrový (Aquila rapax) nebo nosorožec dvourohý (Diceros bicornis). Výsledky by neměly být zdrojem tragických závěrů, ale spíše pobídkou k zacíleným ochranářským opatřením. 

TIP: Empatická zvířata: Příteli v nouzi pomáhají sloni ale i třeba delfíni

Statistické modely kromě toho předpověděly, že během následujících 100 let průměrná hmotnost savců poklesne o 25 %. To je velké zrychlení trendu, když vezmeme v úvahu, že za posledních 130 000 let (od poslední doby meziledové) se druhy zmenšily jen o 14 %.

Podle odhadů dopadne ročně na Zemi okolo 500 meteoritů, přičemž těch, které se podaří po dopadu nalézt je jen něco okolo desítky. Odkud ale tito vesmírní poslové pocházejí? Většina laické veřejnosti i část odborníků považuje za jejich zdroj komety – špinavé ledové koule putující vesmírem. Podle nového výzkumu australských astronomů jde ale zřejmě velký omyl. Patrick Shober z Curtin University a jeho kolegové to zjistili, díky šestiletému sledování stovek meteorů a meteoritů na australské obloze.

Odkud se berou?

Podle jejich výsledků ve skutečnosti zřejmě vůbec žádné meteory (lidově „padající hvězdy“) či meteority nepocházejí z komet. Znamená to, že máme podstatnou trhlinu v našem porozumění Sluneční soustavě.

Zdrojem těchto nebeských poslů jsou podle vědců planetky (dříve označované jako asteroidy). Týká se to i těch, které působí dojmem, že přiletěly z velké dálky, po „kometárních“ oběžných drahách. Shober je přesvědčený, že v takových případech došlo ke změně trajektorie dotyčného tělesa, a že ve skutečnosti rovněž pocházejí z asteroidů.

Zásadní roli v tomto výzkumu sehrála síť pro sledování meteoroidů vstupujících do zemské atmosféry Desert Fireball Network. V současné době zahrnuje 50 autonomních kamer, které jsou umístěné v Západní a Jižní Austrálii. Síť sleduje oblohu celou noc a v případě detekce informuje lidské operátory. Pokud jde o meteorit, který dopadne na zem, síť může významně přispět k jeho objevení.

TIP: 4,6 miliardy let starý saharský meteorit je nejstarší vyvřelinou Sluneční soustavy

Pro vědce to vlastně bylo zklamáním. Usilovali o to, aby nalezli alespoň nějaké meteority kometárního původu, protože by mohly přinést mnoho zajímavých informací o vlasaticích. Nakonec ale dospěli k závěru, že materiál z komet zřejmě v pozemské atmosféře zanikne před tím, než by mohl jako meteorit dopadnou na zem.

Slavný skalní útvar u Galapág – známý jako Darwinův oblouk – se zřítil do Tichého oceánu. Ekvádorské ministerstvo životního prostředí uvedlo, že důvodem byla přirozená eroze. Z původního obloukovitého tvaru tak zbyly jen dva sloupovité útvary.

Ikonický Darwinův oblouk měřil na výšku 18 metrů a rozkládal se na ponořené plošině zhruba kilometr od Darwinova ostrova. Díky svému tvaru byl někdy přirovnáván k Vítěznému oblouku v Paříži.

Galapágy tvoří 234 ostrovů, zátok a skalisek. Souostroví, které se nachází zhruba 900 kilometrů západně od Ekvádoru, je od roku 1978 pro svou unikátní faunu a flóru na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. V místních vodách žije řada mořských živočichů, které nelze nalézt nikde jinde.

TIP: Ikona maltského pobřeží se zřítila: Zkáza byla prý nevyhnutelná

V 19. století tyto ostrovy inspirovaly britského přírodovědce Charlese Darwina při formulování evoluční teorie přirozeného výběru druhů. Obydlené mohou být pouze čtyři ostrovy, na kterých žije zhruba 30 000 obyvatel.

Lidé po celém světě často pracují v náročných a někdy vyloženě nebezpečných podmínkách. Jak ale ukazuje nová studie Světové zdravotnické organizace WHO a Mezinárodní organizace práce ILO závažným zdravotním rizikem může být i samotná délka pracovní doby.

Podle statistik z roku 2016 zemřelo v tomto roce ve světě asi 398 tisíc lidí na mrtvici a 347 tisíc lidí na infarkt, k nimž došlo v přímém důsledku pracovní doby dlouhé nejméne 55 hodin týdně. Celkem tedy zhruba tři čtvrtě milionu. Tyto počty zároveň v posledních letech narůstají. Hrozba předčasného skonu kvůli příliš dlouhé pracovní době se týká především mužů. Jejich úmrtí představují 72 procent z celkového počtu. Ohroženi jsou hlavně muži středního a vyššího věku nad 45 let.

TIP: Povolání s příchutí smrti: Tohle jsou statisticky nejrizikovější zaměstnání

V současné době přitom pracuje déle než 55 hodin týdně přibližně 8,9 procent světové populace. Nejhorší je situace v jihovýchodní Asii, naopak nejmenší problém s příliš dlouhou pracovní dobou má Evropa. Komplikací jsou často moderní technologie, které neumožňují svým uživatelům úplně vypnout a odpočívat. Pandemie covid-19 podle odborníků vše dále zhoršuje. Například při práci z domova se poněkud stírají rozdíly mezi prací a volnem, což může vést ke značnému prodlužování pracovní doby.

V roce 480 před naším letopočtem se odehrála legendární bitva u Thermopyl, ve které spartský král Léonidas I. a jeho vojáci vybojovali budoucnost evropského kontinentu, jak ho známe dnes. Zhruba ve stejné době se ale bojovalo i jinde ve Středomoří. Ve významné, ale dnes méně známé „první“ bitvě u Himéry, významného města na Sicílii, se střetli Řekové s invazní armádou z afrického Kartága.

O této napínavé a velmi krvavé bitvě, která skončila velkým vítězstvím Řeků a na dlouhou dobu ukončila expanzi Kartága v této části Středomoří, máme zprávy především od významného antického historika a „otce dějepisu“ Hérodota z Halikarnássu. Byl to velmi dobrý pozorovatel, který zcestoval značnou část tehdy známého světa. Rovněž je známý svým kritickým myšlením, na jeho dobu výjimečným, a snahou o objektivitu, i když se v jeho dílech občas objevují bytosti a příběhy z tradičních mýtů.

Hérodotův omyl

V případě bitvy u Himéry píše Hérodotos o tom, že se k bitvě připojili Řekové z dalších sicilských měst a nakonec zvítězili. Do věci se ale vložili moderní bioarcheologové, které vedly americké archeoložky Laurie Reitsema a Britney Kyle. Vědkyně a vědci důkladně prozkoumali pozůstatky vojáků z masového hrobu padlých ve zmíněné bitvě. V některých ještě byly zaseknuté zbraně a podle řady indicií šlo o padlé bojovníky vítězné strany.

TIP: Překvapivý objev: Badatelé vystopovali neznámou bitvu u Thermopyl

Vědci mimo jiné analyzovali obsah izotopů kyslíku a stroncia v zubní sklovině 51 vojáků padlých v bitvě a také u 25 místních lidí pohřbených na nedalekém hřbitově. Díky těmto analýzám dokázali určit, odkud dotyčný člověk pocházel.

Výsledky této analýzy ukázaly, že přibližně dvě třetiny vojáků vítězné armády nepocházely ze Sicílie. Jejich původ není úplně jasný, ale zjištěné obsahy izotopů odpovídají řeckým ostrovům v Egejském moři, a také Katalánsku ve Španělsku. Vše nasvědčuje tomu, že se Hérodotos v tomto případě zmýlil. Řečtí vládci na Sicilii sehnali žoldáky ze vzdálených oblastí.

Přestože ostrá vědecká fáze evropské sondy Solar Orbiter má oficiálně odstartovat až v listopadu, připsala si svůj další zajímavý úlovek. Po říjnové várce snímků zachycujících miniaturní erupce poblíž povrchu naší hvězdy, sonda tentokrát zaznamenala výron koronální hmoty.

Data tentokrát pocházejí z jednoho ze čtyř detektorů přístroje SoloHI (Solar Orbiter Heliospheric Imager), od kterého si vědci slibují nové informace právě o výronech koronální hmoty. Záznam byl kvůli optimalizaci přenosu dat pořízen ve výrazně omezeném režimu. ESA uvádí, že jde jen o 15 % maximálního rozlišení SoloHI a vznikl během úpravy softwaru sondy a krátkého testu.

TIP: Mise evropské sondy Solar Orbiter: První snímky ze sluneční pouti

Událost zaznamenaly také další dva přístroje, které na své palubě Solar Orbiter nese – ultrafialový snímač Extreme Ultraviolet Imager a koronograf Metis, stejně jako observatoř STEREO-A, provozovaná americkou NASA.

Poté, co Charles Lightoller (1874–1952) přežil katastrofu Titanicu, pokračoval v námořní kariéře a za první světové války se dokonce vyznamenal potopením německé ponorky U-Boot. V meziválečném období odešel na penzi, když ale přišla výzva, aby dal svoji jachtu Sundowner do služeb Královského námořnictva, souhlasil s podmínkou, že za kormidlem bude stát on sám.

Spolu se svým synem Rogerem a osmnáctiletým vodním skautem Geraldem Ashcroftem pak vyrazil 1. června k Dunkerku. Již po cestě musela loď zachránit posádku hořící motorové lodě Westerly. Po připlutí do přístavu se na rodinnou jachtu doslova nacpalo 130 vojáků a přetížené plavidlo vyrazilo na cestu zpět.

Jen jedna cesta

Ani Sundowner se nevyhnula leteckým útokům nepřítele, starý mořský vlk Lightoller ale údajně i s nebezpečně ponořenou lodí prováděl úctyhodné úhybné manévry. Pomohlo mu také štěstí, neboť jachta se pod zátěží již téměř potápěla. Katastrofa málem nastala, když se nedočkaví vojáci pokusili co nejrychleji vylodit a Sundower se výrazně nahnula na stranu.

Lightoller nakonec udržel na palubě pořádek a po vyprázdnění lodě se začal připravovat na novou cestu do Dunkerku. Té nakonec zabránil rozkaz, aby se dalších operací účastnila pouze plavidla schopná vyvinout rychlost více než 20 uzlů (37 km/h).

Sundower se pak během války účastnila ještě několika záchranných a hlídkových misí a po skončení konfliktu se vrátila rodině Lightollerových, kterým sloužila až do 80. let. Příběh lodi a jejího odvážného kapitána se nakonec objevil i ve filmu Dunkerk z roku 2017.

V ruském Novosibirsku se uskutečnilo neobvyklé sportovní klání. V rámci Hrobového chaosu zde soutěžili nejrychlejší hrobníci, jejichž úkolem bylo vyhloubit 80 centimetrů široký, dva metry dlouhý a 160 centimetrů hluboký hrob. 

Titul největšího hrobnického sprintera nakonec připadl otci a synovi Golovanovým, kteří si s úkolem poradili za obdivuhodných 38 minut a 34 sekund. Že jde o mimořádný výkon ukazuje srovnání s obdobnou soutěží, která se před pěti lety konala ve slovenském Trenčíně. Tam bratrskému duu Skladanových stačil na vítězství o dvacet minut horší čas.

TIP: Urna jako umělecké dílo: Pohřeb je součástí života, říká designér

K měření správné velikosti byla použita (prázdná) rakev, a kromě rychlosti se hodnotila i technika hloubení a celková úprava hrobu. Podle ruských organizátorů měla soutěž zvýšit prestiž profese hrobníků a přilákat pozornost mladší generace k profesi pracovníka pohřební služby.