Mladý Řím odvrhl cizí vládce, ale zachoval si svoji latinskou agresivitu. Po pádu monarchie vytvořili místní občané republiku ovládanou kastou senátorů a poté zahájili expanzi do míst, kde přebývali jejich „učitelé“. Začátkem konce Etrusků se stalo římské obléhání a následně i dobytí jejich mocného města Veje v roce 396 př. n. l. Římané se zároveň zmocnili dvou významných pevností Nepi a Sutri střežících přístupovou cestu do Etrurie, původní domoviny Etrusků, kteří tak přišli o možnost se případným nájezdům bránit. 

Předchozí část: Tajemní Etruskové: Kdo byli zakladatelé Říma a jeho kultury?

Období relativního klidu přerušila roku 311 př. n. l. etruská snaha dobýt klíčové pevnosti zpět. Římané však útočníky odrazili a válku přenesli do jejich vlasti. O rok později se konzul Quintus Fabius Maximus utkal s Etrusky v bitvě u Vadimonského jezera. 

Strašlivá touha po krvi

Livius ke střetu uvádí, že na obou stranách panovala tak strašlivá touha po krvi, že bitva začala bez obvyklého házení oštěpů. První římská řada tvořená tzv. hastati – nejchudšími muži se základní výbavou v podobě krátkého bodného meče a štítu – padla. Jejich místo zaujala druhá řada římského šiku, tzv. principes neboli těžká pěchota s kvalitní výzbrojí, záhy ovšem Etruskům také podlehla (viz Zuřiví etruští bojovníci). Musela proto nastoupit nejzkušenější a nejvybavenější část římského vojska, tzv. triarii, stejně ovšem měla namále. Bitvu nakonec zvrátili až jezdci: Za největšího náporu protivníka sesedli z koní a vyrazili kupředu, strhli zbytek Římanů a nepřátelské řady prolomili. 

Hlavní část vojska Etrusků byla poražena a jejich tábor vypleněn. Římané dosáhli přesvědčivého vítězství a přinutili města, jež se agrese zúčastnila, uzavřít třicetiletý mír. Současně však Řím rozpohyboval druhou zbraň, kterou později udivil celý svět – totiž dovednou diplomacii. V polovině 3. století př. n. l. už udržoval různé smlouvy s více než 150 nominálně nezávislými komunitami, jež se mu buď „dobrovolně“ podvolily, nebo je přímo porazil v bitvě. Zmínění spojenci pak poskytovali pomocné sbory, zásoby a proviant za vojenskou ochranu a podíl z případné kořisti.

Protiřímská koalice

Počátek 3. století př. n. l. však zastihl Římany ve velmi nepříjemné situaci. Odehrávala se již třetí válka se Samnity usazenými jihovýchodně od Říma a k ní se přidala vzpoura italického kmene Lukánů na jihu. S vidinou potíží se na boj připravovali také Etruskové a Umbrové na severu, jimž pomáhali Keltové ze severní Itálie. Standardní taktiku „rozděl a panuj“ zde Římané nemohli uplatnit, protože proti nim stál téměř celý poloostrov. 

Úřadující konzul sice dosáhl dílčího vítězství, ale vznikající protiřímskou koalici Etrusků, Umbrů, Keltů a Samnitů tím jen utvrdil v nutnosti postupovat společně. Římané si hrozící nebezpečí uvědomovali a mimořádně jmenovali několik vysokých úředníků s rozšířenými pravomocemi, aby vedli armády proti jednotlivým nepřátelským kmenům.

Bitva, o níž se zpívá

Události se daly do pohybu v roce 295 př. n. l., kdy se Římané střetli s Umbry a Etrusky v bitvě u Sentina. Přitom se jim podařilo koaliční šiky chytře odlákat útokem rezervní armády na umberské město Clusium. Do bitvy postavili na svou dobu ohromné vojsko čítající čtyři legie neboli 22 tisíc mužů a dalších 24 tisíc bojovníků z řad spojenců. Přesný počet protivníků neznáme, ale zcela jistě jich bylo ještě mnohem víc. 

Střetnutí dlouho probíhalo bez jasného vítěze, než se konzul Publius Decius Mus odvážil doslova sebevražedného činu: Zasvětil se bohu války Martovi a vrhnul se na nejsilnější část nepřátel. Jeho hrdinský kousek pozvedl morálku i bojovného ducha Římanů a nakonec v bitvě zvítězili. Na jejich straně padlo 7 800 mužů, na straně koalice až 25 tisíc. Podle obrovského množství mrtvých a také zmínek v písemných pramenech se muselo jednat o heroickou bitvu, jež rezonovala ještě několik staletí. 

Odpor je marný

Od té chvíle už Řím nemohlo nic zastavit. Vítězové se dohodli s Etrusky, aby mohli soustředit síly proti Samnitům, kterým pak uštědřili zásadní porážku. Poté se Římané přehnali jejich územím, polovinu anektovali a založili tam kolonii svých občanů a veteránů. Nedlouho poté udělali krátký proces i s Kelty. Římskému vojsku pak dokázal čelit jen málokdo, takže v následujících letech obsadilo region na východ od Říma až k Jaderskému moři. 

Ačkoliv všichni věděli, že je odpor marný, Etruskové s Umbry ještě několikrát rebelovali – ale vždy se jen hlouběji ponořili do „bažiny“ římského vlivu. Většina etruských měst sice zůstala nominálně nezávislá, ale závazky a smlouvy s Římem ovlivňovaly jejich domácí i zahraniční politiku. A jak to měli Římané ve zvyku, zakládali v podřízených oblastech vlastní kolonie. Popsané události se navíc odehrávaly současně s výboji severoitalských Keltů vůči Etruskům poté, co se jejich „manželství z rozumu“ rozpadlo. Druzí zmínění se potom raději spojovali s Římany než s „barbary“.

Bohové míří do Říma

Roku 264 př. n. l. došlo k jednomu z posledních konfliktů v Etrurii. Volsinie, kde se pravděpodobně nacházela největší etruská svatyně, dlouhodobě čelila sociálním nepokojům. Vzbouření otroci tam ohrožovali postavení aristokracie, jež si zavolala na pomoc právě Římany. Ti využili situace a po krátkém obléhání město dobyli. Podle poučky, že státy nemají přátele, ale pouze zájmy, pak sídlo vyplundrovali a zničili, načež ho opět slavnostně předali místní šlechtě. Při rozkrádání bohatství navíc vyzvedli posvátnou sochu hlavního boha Voltumny a převezli ji do Říma. Etruskové se tak ocitli pod římskou kontrolou nejen vojensky a politicky, nýbrž také nábožensky. 

TIP: Největší říše starověku: Římské císařství a jeho vavříny vykoupené krví

Jejich kultura a nezávislost postupně upadly natolik, že je mocný soused prakticky asimiloval. Vyšší vrstvy se pořímštily a zapojily do politického života republiky, zatímco konzervativní farmáři si ještě nějaký čas zachovali vlastní identitu a jazyk, avšak nakonec římskému vlivu také podlehli. 

Planetku Bennu, patřící do tzv. Apollonovy skupiny, opustila sonda OSIRIS-REx v pondělí přibližně v půl jedenácté večer a nyní ji čeká zhruba 2,5 roku dlouhá cesta domů. Na cestu si přibalila několik gramů horniny odebrané z povrchu Bennu. Doručení jejího nákladu má probíhat podobným způsobem, jakým loni dopravila vzorky z planetky Ryugu japonská sonda Hajabusa 2.

TIP: Mimořádný úspěch: Sonda OSIRIS-REx odebrala vzorky z planetky Bennu

OSIRIS-REx nyní čeká dlouhá cesta na níž dvakrát obkrouží Slunce. Kapsle s drahocenným nákladem by měla na Zemi dorazit 24. září 2023. Přestože tím sonda naplní svou primární část mise, na odpočinek se zatím nechystá. Podle NASA disponuje OSIRIS-REx dostatkem paliva, aby mohla i po konci své primární mise dál sloužit vědeckému výzkumu. O jejích příštích úkolech má NASA jednat letos v létě.

Představte si sami sebe ode dneška za deset let. Naplánujete si výlet za město, čeká vás spousta relaxace a rozhodně se nehodláte stresovat. Osobní počítačový asistent vám najde službu sdílených automobilů a jeden z nich vám ve vybraný čas sám zastaví před domem. Stačí dát věci do kufru, pohodlně se usadit a na velké obrazovce si pustit oblíbený seriál. Vůz se ze složité městské dopravy vymotá bez pomoci. 

Chytrá auta? Ano, ale…

Zní to jako stále příliš vzdálená budoucnost na hranici sci-fi? Autonomní vozidla jsou s námi již nějaký čas, v ulicích měst jich však moc neuvidíte. Není divu – sama o sobě jsou jen z poloviny tak chytrá, jak jejich výrobci slibují, a občasné nehody, které způsobí, pochyby o jejich bezproblémovém využívání jen prohlubují. Samořídící automobily přesto nejspíš čeká zářná budoucnost, tedy pokud dostanou šanci. Aby totiž byly skutečně efektivní, musejí přestat fungovat jako samostatné jednotky a začlenit se do masivního a dokonale propojeného informačního systému. 

TIP: U-Shift: Německá NASA představila dopravní prostředek budoucnosti

Pro co nejplynulejší a nejbezpečnější provoz potřebují autonomní vozy neustále komunikovat s okolím – s celoměstským dispečinkem a jeho lokálními uzly – i mezi sebou. Každý robotický automobil na silnici musí vědět o všech ostatních kolem, aby se mohly navzájem varovat před překážkami či mimořádnými událostmi. 

Vzdušné spojení

Ve městech budou ovšem k internetu připojeny také semafory, značky a různá čidla. Autonomní vůz tedy nebude muset pomocí svých kamer zjišťovat, zda může projet nebo má dát přednost – křižovatka mu to sdělí, ještě než do ní vjede. Masové rozšíření samořídících vozidel a hluboce integrované dopravní systémy však předpokládají neustálé propojení obrovského množství strojů. Během jediného kilometru ujetého v centru města si auto vymění informace s desítkami či stovkami různých zařízení.

Nejen páteř, ale vyloženě předpoklad popsaného scénáře tak tvoří dostatečně výkonný mobilní internet. Podobně jako kdysi standardní 3G síť umožnila plnohodnotné využívání chytrých telefonů, pátá generace mobilních sítí otevře stavidla inovacím s ještě dalekosáhlejšími důsledky. Oproti předchozímu standardu má o řád vyšší přenosovou kapacitu a dovoluje k internetu připojit až sto přístrojů na metr čtvereční. Stejně důležitou vlastnost 5G představuje minimální zpoždění mezi přijetím a odesláním dat, jež je oproti čtvrté generaci 200krát nižší.

Čtvrtá průmyslová revoluce

Přístroje ovládané na dálku prostřednictvím 5G tudíž mají reakční dobu kolem jedné milisekundy, což učiní mobilní internet plně dostačujícím i pro aplikace, na nichž závisejí lidské životy – tedy právě třeba řízení silniční dopravy. A tak jako vzniknou chytré silnice, umožní 5G zprovoznit informačně propojené budovy. Bude možné spojit tisíce jednotlivých zařízení v celém domě či provozovně, aniž by se musely natahovat kilometry nepraktických kabelů. 

Mobilní připojení páté generace tak mimo jiné otevře brány „chytrých továren“, respektive urychlí tzv. čtvrtou průmyslovou revoluci. Ta spočívá v pokročilé automatizaci provozu propojením nejen samotných výrobních zařízení, ale také všemožných senzorů a ovládacích panelů. Sbíraná data bude umělá inteligence neustále vyhodnocovat, koordinovat jednotlivé stroje a samostatně reagovat na změny parametrů výroby či na jiné okolnosti. Řada světových automobilek využívá podobné přenosy v menší míře už nyní a záplava dat rozhodně najde uplatnění i mimo robotizovaná odvětví, například v zemědělství. 

Továrny budoucnosti

Opět platí, že podobné scénáře vyžadují vysokou míru konektivity, kterou v současné době nabízí pouze 5G. Předním poskytovatelem daných technologií se stal švédský Ericsson, jenž výše popisované postupy rozvíjí „sám na sobě“. V jeho továrnách na síťové komponenty 5G v estonském Tallinu či polském Tczewu jezdí robotičtí skladníci, ke kontrole tištěných spojů se používají brýle s rozšířenou realitou a také vytápění plně řídí počítač. V oblastech provozu, kde moderní technologie nacházejí největší uplatnění, prý obě hypermoderní továrny dosahují úspor nákladů i času v desítkách procent. 

5G však urychlí například také digitalizaci zdravotnictví. Rostoucí uplatňování moderních technologií v medicíně totiž vytváří stále větší objemy dat, jež se navíc mají podle výpočtů do pěti let zpětinásobit, a podobně tedy bude muset růst přenosová kapacita sítí. Na mobilní internet budou pro jeho praktické výhody přecházet rovněž nemocnice, aby bezdrátově propojily jednotlivé přístroje či celá oddělení. 

Lékař na dálku

Minimální zpoždění signálu 5G zřejmě podnítí i větší počty tzv. teleoperací. Není ničím novým pod sluncem, že chirurg působící v Bostonu může pomocí robotických rukou operovat pacienta na sále v Praze. Nejrozšířenější k tomu určený robot dostal jméno Da Vinci a v provozu je pět tisíc kusů, z nichž několik se nachází rovněž v Česku. 

Protože však chirurgický zákrok na dálku generuje obrovské množství dat a vyžaduje vysokou přenosovou rychlost, děje se tak spíš jen mezi velkými městy propojenými nejtlustšími optickými kabely. Pokud ovšem bude nejrychlejším internetem ten mobilní, může chirurg zpoza ovládacího panelu v nemocnici operovat pacienta, který se zranil třeba uprostřed hlubokého lesa.  

Nejde přitom o čiré fantazírování: Například po britském Birminghamu už jezdí experimentální sanitka připojená přes 5G. Vozí s sebou brýle pro virtuální realitu a haptické rukavice, jimiž může záchranář osahat zranění, zatímco chirurg v nemocnici vidí a cítí totéž. Některé úkony, jež se dosud daly provést až ve zdravotnickém zařízení, lze navíc uskutečnit už při převozu. Na sále tak mají předem víc znalostí o povaze zranění a zároveň dostatek času zákrok naplánovat a po příjezdu sanitky s ním okamžitě začít.

Senzory na stromech

Podobným způsobem promění 5G i jiná odvětví, například zemědělství. Farma blízké budoucnosti bude propojená a automatizovaná stejně jako chytrá továrna. Čidla v korytech zvládnou monitorovat objem a kvalitu vody i krmiva, jež pak digitální mozek farmy samostatně doplní – ostatně v Číně již vznikly první experimentální kravíny popsaného typu. 

Senzory připojené přes mobilní internet pokryjí i pole či stromy v sadu. V reálném čase budou sledovat kvalitu půdy, podle čehož pak informační systém upraví dávky hnojiva a zavlažování. Vysokokapacitní mobilní internet tak umožní široké uplatnění tzv. internetu věcí, jehož plné rozvinutí výrazně promění také náš běžný život.

Automatický svět

Proti tomu, že nám technologie ulehčí každodenní činnosti, jistě nelze nic namítat. Ovšem továrna, která běží čím dál více samostatně, potřebuje naopak čím dál méně zaměstnanců – a to nejen ve výrobě, kde je zastoupí stále chytřejší a propojenější roboti. Umělá inteligence a vytěžování obrovských objemů dat výrazně zautomatizují také administrativu.

TIP: Pohled do budoucnosti: Co bude s lidmi, až je nahradí stroje?

V příštích několika dekádách proto budou pracovní místa stále rychleji ubývat. Přerod do pokročile automatizovaného světa se rozhodně neodehraje snadno a budou muset vzniknout zcela nové modely fungování společnosti i byznysu. Nakonec se to však – stejně jako v minulosti – podaří a lidstvo se pozvedne na další, dřív nepředstavitelnou úroveň blahobytu. Přestože tedy technologie jako 5G přinášejí velké změny, nemá smysl se jim bránit ani se jich bát. Rozumnější je novou realitu přijmout a pracovat s ní tak, aby se technologie budoucnosti neproměnily ve špatné pány, nýbrž v dobré sluhy. 

Už dlouho víme, jak vznikají menší hvězdy, třeba jako je naše Slunce. Vynoří se z rotujícího oblaku kosmického plynu a prachu, který má relativně uspořádaný tvar disku. Takové disky jsme již pozorovali kolem řady čerstvě zrozených hvězd menších  velikostí, ale zatím nikdy u mladých masivních hvězd.

Časem se objevily pochybnosti, zda masivní hvězdy vznikají stejným způsobem jako hvězdy menších velikostí. Ciriaco Goddi z nizozemské Leiden University a jeho tým tyto pochybnosti potvrdili. A je z toho nakonec velké překvapení. Vše nasvědčuje tomu, že masivní hvězdy opravdu nevznikají z disků plynu a prachu. Rodí se z chaotických chuchvalců hmoty, které připomínají kosmický guláš.

Průzkum zárodků masivních hvězd

Goddiho tým prostudoval tři rodící se masivní hvězdy, jejichž „embrya“ se nacházejí ve hvězdné porodnici W51, vzdálené od nás asi 17 tisíc světelných let. Hledali u nich především velké stabilní disky, které by vzhledem k okolnostem měly být viditelné na snímcích soustavy radioteleskopů ALMA.

TIP: Galaktická záhada: Nikdo neví, kde se v centru Mléčné dráhy vzaly mladé hvězdy

Astronomové se snažili. Žádné disky u zmíněných masivních hvězdných mláďat ale nenašli. Obklopuje je, slušně řečeno, naprostý chaos. Namísto disků tyto hvězdy vznikají v kosmickém guláši. Hmota na ně proudí ze všech možných směrů a nepravidelnou rychlostí, čímž se rovněž liší od menších hvězd. Vědci se domnívají, že právě kvůli přísunu hmoty z různých směru se okolo zárodků masivních hvězd nevytvářejí disky.

Koncem května 1940 stály Francie a Belgie před zhroucením a jádro Britského expedičního sboru se ocitlo zablokované v severofrancouzském přístavu Dunkerk. Když se ukázalo, že na jeho rychlou evakuaci Královské námořnictvo nedisponuje dostatečnými kapacitami, musely válečné úsilí podpořit stovky soukromých plavidel. Do služby tak musely nastoupit i velmi nepravděpodobné posily.

Do Francie bez kompasu

Hasičský člun Massey Shaw sjel na vodu v roce 1935 a jeho hlavní úkol představovalo hašení požárů na řece Temži a v jejím bezprostředním okolí. Také tuto loď čekalo v květnu 1940 povolání do Dunkerku, i když původně proto, aby tam pomáhala bojovat s ohněm.

Říční plavidlo nemělo pro delší cestu předpoklady, a dokonce ani nedisponovalo kompasem – ten musela posádka narychlo shánět těsně před začátkem operace. Po připlutí na místo určení se Massey Shaw dal do své obvyklé práce, navečer potom zakotvil u jedné z pláží s cílem vyzvednout čekající vojáky.

První pokus o dopravení menšího člunu k pláži ale skončil jeho potopením. Muži z pláže se pak na Massey Shaw museli přepravit na malé náhradní loďce. Po cestě zpět se zase objevily problémy s navigací, neboť nový kompas nefungoval dobře. Nakonec se ale kapitánovi s notnou dávkou štěstí podařilo doplout až do Ramsgate.

Část posádky loď opustila kvůli naprostému vyčerpání, zbytek doplněný o nové dobrovolníky vyrazil dalšího dne znovu do Francie. Massey Shaw nakonec absolvoval přes La Manche celkem pět cest a zachránil na 1 100 mužů. Bývalou hasičskou loď lze dodnes vidět na Temži, kde si ale už jen užívá zasloužený důchod.

Zkáza skotského obra

Největší civilní plavidlo podílející se na evakuaci představoval skotský parník SS Clan MacAlister. Velká nákladní loď byla postavena v roce 1930 pro společnost Clan Line Steamers a se svými 120 metry na délku a 16 metry na šířku překonávala svými rozměry kteroukoliv jinou nasazenou civilní loď téměř dvojnásobně. Skotský obr s posádkou 50 mužů měl nejen odvézt z Dunkerku vojáky, ale přivážel do přístavu také cenný náklad – tucet výsadkových člunů, které měly pomoci s transportem z pláží.

Příjezd Clan MacAlisteru do přístavu později popsal kapitán Mackie: „Přístav hořel a ve vzduchu se vznášel černý kouř, v moři plavaly kusy potopených vraků a lidská těla, kolem projížděly torpédoborce zvedající vysoké vlny. Manévrování s více než stometrovou lodí se za takových podmínek stávalo extrémně náročným. Aby toho nebylo málo, probíhal právě nálet.“

TIP: Potopeni ve službách Jeho Veličenstva: Ztráty Royal Navy za 2. světové války

Ve chvíli, kdy parník začal nakládat pasažéry a spouštět na vodu výsadkové čluny, stal se terčem několika střemhlavých stuk. Němečtí letci se nemýlili a zasáhli lodní kotel. Plavidlo začalo hořet a čerstvě nalodění vojáci jej zase rychle opouštěli. Kapitán a posádka se odmítli s osudem smířit a pokoušeli se s ohněm na palubě bojovat, německé nálety ale pokračovaly a k večeru už bylo všem jasné, že parník svou válku prohrál. Opuštěná loď nicméně neklesla ke dnu ihned, ale pár dalších dnů hořela na moři, přičemž na ni němečtí letci podnikli ještě několik náletů. Zcela zničené plavidlo se nakonec potopilo i s několika cennými výsadkovými čluny v podpalubí. 

Čechy v 10. století tvořily část řezenského biskupství, ale nutně potřebovaly vlastního domácího biskupa. K tomu svolil na prosbu českého vévody Boleslava II. Pobožného papež Jan XIII., ovšem za podmínky, že se řezenské biskupství vzdá tohoto svého práva.

Biskup Wolfgang svolal k poradě svoji kapitulu, ale věhlasní rádcové v kanovnickém sboru kladli odpor. Jako důvod uváděli, že by se důchod řezenského biskupství značně zkrátil. Jinak však soudil sv. Wolfgang, což je zřejmé z jeho odpovědi: „Drahou perlu zříme, anať se pod českou zemí skrývá, té však nedobudeme, leč zákupem ze svého zboží. Ejhle já, cožkoliv mám, i sebe sama rád na to vynaložím, aby se zmohutnělé v Čechách církvi dům Páně ustálil.“

Podle národních pověstí a pošumavských památek se prý Wolfgang v Praze osobně zúčastnil nastolení prvního českého biskupa Dětmara. Pověst vypravuje, že když se ubíral šumavskými pralesy, zastihl první české obyvatele ve vesnici, která se nyní jmenuje Zelená Lhota. U vesnice na kopci jim hlásal slovo Boží a modlil se za český národ a prosil nebe o požehnání. Hora se prý zazelenala a okolní dvorce byly pojmenovány Zelená Lhota. Vděční obyvatelé postavili chrám a zvolili Wolfganga za svého patrona. Tak byl založen první kostel svatého Wolfganga na českém území.

Pravovičtí trýznitelé

Odtud se sv. Wolfgang vydal poříčím Úhlavy k Chuděnicím. Všude ale vítán nebyl. Když došel k osadě Pravovice, stalo se údajně toto: „Pastevci této vesnice shromáždili se jednoho dne před dávnými věky na blízkém pastvišti, kde, jak se nyní stává, zpívajíce a hulákajíce rozdělali sobě mohutný oheň, a bavili se při tom, hrajíce sobě na krále. Jeden chlapec stojí rozkročen, kdežto ostatní větve a pejručí přinášejí. Mezi těmi, kteří z lesa přicházejí, má jeden uschované vyřezávané dřevo, žezlo královské představující. U plamene rozkročen stojící král nyní musí uhádnouti, u kterého žezlo se nalézá, a neuhádne-li, jest po jeho pohodlném kralování a koruna přejde na toho, který se žezlem vykázati může.

Mezitím, co pravovická mládež hlučně si hrála, přiblížíl se po pastvišti neznámý stařec, v jehož postavě zračila se velebnost a vážnost. Stříbrovlasé šediny jeho nezadržely však rozpustilou mládež, aby skotačivě k cizinci neběžela a jej do společné hry ho nenutila. Ale poněvadž stařec-cizinec váhal dříví z lesa na oheň přinášeti a před chlapcem králem se ukláněti, činila si bezbožná ta mládež z něho posměch a holemi a metlami bila na ctihodnou jeho hlavu. Ale tento pamětliv jsa božských slov Spasitelových, za zlé zlým se nespláceti, kráčel vážně vzhůru na skalnatý vrch hory, žehnaje a blahoslavě celé zemi. Od té doby až po dnešní den nazývá se tato Skalnatá hora, již cizí, velebný stařec-poutník dostoupiv, Čechům slovo Boží hlásal, na památku tohoto svatého poutníka Hora sv. Wolfganga, neboť stařec tento nebyl nikdo jiný než sám sv. Wolfgang.“

Chudenický svatostánek

Později byl na této hoře postaven stánek na počest sv. Wolfganga a poutníci sem přicházeli z blízka i z daleka. V kapli v Chudenicích byl uchováván obraz sv. Wolfganga a balvan s otiskem jeho šlépěje. Pouť sv. Wolfganga se konala v prostřední velikonoční svátek, na Boží hod. Do této kaple ve zlých časech i se svými rodinami utíkali rytíři Černínové z Chudenic a žádali od tohoto světce pomoc, nebo mu děkovali za prokázané dobrodiní. Proto byl sv. Wolfgang také vždy ochráncem a přímluvcem rodu Černínů. Byl také ctěn obyvateli okolo Chudenic, jak dosvědčují i farní matriky. Chlapcům bývalo při křtu často dáváno jeho jméno, a protože český lid toto jméno těžko vyslovoval, upravil si ho na „Bolfánek“.

Toto památné místo a léčivý pramen jasné skalní vody v Chudenicích navštěvovali v dávných dobách tisíce poutníků, takže kaple často davům lidí nestačila. Mnoho poutníků sem přicházelo i z Bavor, a protože se nemohli u sv. Wolfganga směstnat, nocovali ve vesnicích okolo Chudenic. Z tohoto důvodu  začal hrabě Heřman Jakub Černín se stavbou prostorného kostela, kterou dokončil jeho syn František Josef roku 1725. Jako poutnické místo byl kostel znám v celém Pošumaví, ovšem roku 1786 byl na základě dekretu císaře Josefa II. zrušen a poté rozbořen (věž byla později upravena na rozhlednu zvanou dodnes Bolfánek).

TIP: Vznik pražského biskupství: Prvním biskupem byl učený mnich z Magdeburku

Lid si nechtěl nechat vzít především sošku představující sv. Wolfganga, jež se těšila obzvláštní vážnosti. Když chudenický farář podle císařského rozkazu sošku odstranil ze svatyně, tu ho prý zastihl trest Boží. Když vezl sošku do Prahy, zemřel náhle raněn mrtvicí. 

Posvátná soška svatého Bolfánka zmizela beze stopy, ale nikoliv už památka samotného světce. V krajině kolem řeky Úhlavy, od Zelené Lhoty k Chudenicím, se nalézalo více kapliček zasvěcených sv. Wolfgangu, a z úcty k tomuto světci bylo i v českých krajinách pokřtěno mnoho dětí jeho jménem.

Soli je těžké odolat. Mnohá jídla jsou díky ní chutnější a lidé si proto často se solí dobře rozumějí. Zároveň se ale už delší dobu množí důkazy, podle nichž je přílišné solení spojené s celou řadou zdravotních problémů. Milovníci soli jsou ohroženi například vysokým krevním tlakem, větším rizikem mrtvice a infarktu, osteoporózou, rakovinou žaludku nebo třeba onemocněním ledvin.

Professor Markus Kleinewietfeld z belgické Hasselt University k tomu dodává, že přílišné solení může nepříznivě ovlivnit imunitu, zejména imunitní buňky. Jejich tým už dříve zjistil, že vysoká koncentrace soli v krvi postihuje především monocyty, které mají významné postavení v systému lidské imunity. Vznikají z nich například fagocyty, tedy buňky, které v první linii imunity čelí cizorodým látkám a organismům v lidském těle. 

TIP: Přesolené Česko: Přílišné solení skutečně oslabuje imunitní systém

Badatelé v experimentech zjistili, že když jsou zmíněné buňky imunity několik hodin vystavené vyšší koncentraci soli, vyrábějí méně energie v podobě molekul ATP, které v buňkách slouží jako molekulární palivo. Výroba těchto energetických molekul probíhá v mitochondriích, kde také působí přehnaná koncentrace soli.

„Zasolené“ buňky imunity mají méně molekul ATP, jsou „unavené“, a z takto postižených monocytů vznikají nenormálně vypadající fagocyty, které pak v imunitním systému dělají problémy, od přehnaných zánětů až po autoimunitní onemocnění. O důvod více k pořádné opatrnosti se solením.

Machairodi byli šavlozubé kočkovité šelmy, které žily v Evropě, v Asii, severní Americe a Africe, od období miocénu až do pleistocénu. Definitivně vymřeli asi před 126 tisíci lety. Měli nápadně úzkou lebku a jejich vražedné špičáky byly svou velikostí zhruba mezi zuby dnešních velkých šelem a klasickými šavlozubými kočkami, jako byl slavný šavlozubec smilodon.

Největší kočka historie

Někteří machairodi byli velcí zhruba jako dnešní levharti, jiní se řadili k největším šelmám. Přesně to je i případ nově popsaného machairoda, který žil v severní Americe v době před 9 až 5 miliony let. Jmenuje se Machairodus lahayishupup, přičemž jeho druhové jméno pochází z jazyka indiánského kmene Kajusů, v němž má význam „dávná divoká kočka“. Jedna z klíčových fosilií totiž pochází z tradičního území kmene Kajusů v Oregonu.

TIP: Teenageři děsivých šavlozubých tygrů byli nejspíš maminčini mazánci

Američtí paleontologové John Orcutt a Jonathan Calede porovnávali fosilní nálezy machairodů a identifikovali celkem sedm fosilních pozůstatků zmíněného nového druhu. S jejich pomocí odvodili, že šlo o jednu z největších známých kočkovitých šelem historie.

Tito třetihorní machairodi mohli podle vědců vážit v průměru okolo 275 kilogramů, největší exempláře pak až 400 kilogramů. Podle paleontologů si mohli poradit i s kořistí vážící téměř tři tuny. Vzhledem k tomu, kde a kdy tito velicí machairodi žili, mohli lovit tehdejší nosorožce, případně obrovské velbloudy a obrovské pozemní lenochody.

Lebka samce machairoda nalezená ve Španělsku.