Severní ledový oceán je výjimečný v tom, že jeho vody jsou rozvrstvené podle slanosti a nikoliv podle teploty. Jeho povrchovou vrstvu tvoří chladná a jen málo slaná voda, pocházející z řek a z tajícího ledu. Z Pacifiku proniká Beringovou úžinou do Arktidy teplá a relativně slaná voda, která klesá pod povrchovou vrstvu a vytváří velké kapsy teplé vody. Těmto kapsám se říká ‚tepelné bomby‘.

‚Tepelné bomby‘ jsou dost stabilní na to, aby se udržely po celé měsíce nebo i roky. Výzkumný tým, který vedli odborníci amerického institutu Scripps Institution of Oceanography na University of California San Diego, tento jev detailně prozkoumal, především pokud jde o jeho vztah k tání arktického mořského ledu.

Tepelné bomby pod ledem

Z jejich výsledků vyplývá, že ‚tepelné bomby‘, které jsou stále častější a mohutnější, významně urychlují tání ledu v Arktidě. Výzkum představuje další z řady důkazů, podle kterých může arktický vodní led v dohledné době na mizet na stále delší část roku. To představuje významný zásah do globálního klimatického systému, protože arktický led je považován za významný zdroj klimatické stability.

TIP: Arktida má nejméně ledu v historii satelitních měření

Výzkumu tohoto druhu by nebyl možný bez nových technologií a metod měření. Odborníci Scripps Institution of Oceanography pro tento účel vyvinuli například speciální senzor Fast CTD, který umožňuje velmi rychlé změření teplotního profilu oceánu přímo z paluby výzkumného plavidla.

Ulice finských Helsinek brázdí první autonomní pouliční čistič. Trombia Free, jak se stroj jmenuje, vypadá trochu jako přerostlý robotický vysavač – na délku měří 3,5 metru a široký je 2,3 metru. Po ulicích se dokáže pohybovat rychlostí až 10 km/h pro potřeby úklidu si ale vystačí se zhruba poloviční rychlostí. Na jeden zátah dokáže Trombia Free pojmout až 1,8 metru kubického odpadu.

Robotický superuklízeč

Výhodou robotického uklízeče je, že může pracovat zcela samostatně – je vybavený technologií LiDAR, díky níž se zvládne vyhýbat i případným překážkám a může pracovat za každého počasí. Premiéru si Trombia Free odbyl již v loňském roce, kdy se ve finském hlavním městě staral o úklid v okolí pěší zóny a cyklostezky Baana. Nyní ho čeká náročnější městské prostředí.

Podle společnosti Trombia Technologies, která má robotického uklízeče na svědomí, je Trombia Free výhodný i z hlediska energetické náročnosti. Oproti standardním prostředkům si vystačí s necelými 15 % energie. Díky lithium-iontovým akumulátorům je robotický čistič schopný pracovat na jedno nabití 8,5 až 17 hodin v režimu běžného úklidu, případně 4 až 8 hodin v intenzivním režimu.

Trombia Technologies plánuje nasazení robota ve zhruba desítce pilotních programů a po jejich vyhodnocení by se měl Trombia Free dostat na trh. Podle předpokladů by se tak mělo stát během prvního čtvrtletí příštího roku. Cenu svého robota vývojáři zatím nezveřejnili.

Do předního jihočeského královského města se vydáme v polovině srpna, jen tři týdny poté, co se Budějovicemi 24. července prohnal ohnivý kohout. Abychom viděli zkázu v jejím plném rozsahu, musíme se k poničené obci přiblížit od jihovýchodu. Na té straně totiž požár přeskočil z vnitřního města na předměstí.

Už pohled na příměstské dvory, stodoly a další zemědělské stavby, ale i na sady, zahrady a políčka je velmi neutěšený. Spatříme zde spálená torza převážně dřevěných budov, ohořelé pahýly ovocných stromů a sežehnuté plochy, ještě před nedávnem zdobené zlatavými klasy dozrávajícího obilí.

Naši průvodci 

Místem tragédie se nebudeme pohybovat sami. Před černými sutinami zborcené Svinenské brány na nás čeká dvojice navýsost kompetentních průvodců. První z nich, městský písař Kristián Adalbert Čerlík, se už dva dny po katastrofě rozepsal o jejím rozsahu na stránkách radního protokolu. Druhým je David Daublebský, dobře informovaný člen místní městské rady, jenž se později o neštěstí nezapomene zmínit ve své kronice Českých Budějovic. V jejich doprovodu překonáváme hradební příkop po provizorní lávce stlučené na místě, kde býval padací most. Mezi hromadami kamenů a zuhelnatělých trámů ze zborceného barbakánu a z vlastní městské brány pak procházíme do vnitřního města.

Otevírá se před námi ulice, nazývaná Svinenskou – stejně jako zničená brána, která stála na jejím konci. Tato komunikace, nyní lemovaná zčásti pohořelými, zčásti požárem nedotčenými domy, sice vede až k náměstí, my však spolu s Čerlíkem a Daublebským na první křižovatce odbočíme doprava. Vstoupíme tak do ulice, jíž se nyní říká Kapucínská. Na její pravé straně stojí poměrně nová chlouba města. Je jí konvent kapucínů s kostelem svaté Anny, založený léta Páně 1614. Naproti i v bezprostředním sousedství sice hořelo, avšak samotný areál konventu byl ohněm zasažen jen lehce a kostel zůstal zcela nedotčen. Měšťané si řeholníky a jejich působivá kázání velmi oblíbili, teď jsou však na ně prý nazlobení, protože u nich našel azyl proklatý vídeňský felčar Haller, který všechnu tu ohnivou spoušť zavinil.

Hrozící exploze

Na nejbližším nároží nás průvodci upozorňují na masivní hradební Břidlicovou věž vpravo na konci ulice U Nových vrat. Její vršek pozřely plameny. Písař Čerlík nám vypráví o panice, kterou vzbudilo vzplanutí tohoto objektu, v němž bylo uskladněno čtyřicet centnýřů střelného prachu. Na tři stovky žen a dětí prý utekly ven z města, avšak dobře zaklenutá místnost s prachem ohni odolala a k explozi naštěstí nedošlo.

Pak se otáčíme doleva a konšel Daublebský začne pohnutým hlasem mluvit o největší pohromě, kterou požár způsobil. Z majestátního farního kostela svatého Mikuláše nezbylo o mnoho více než jen ohořelé zdivo presbytáře. Oheň zničil i kapli svatého Jakuba za kostelem a budovu děkanství s městskými školami a nezastavil se ani před lidskými ostatky vyskládanými v kostnici na farním hřbitově. Ještě že ničivému živlu odolala alespoň samostatná Velká věž čnící za troskami chrámu, nebetyčná stavba, do níž Budějovičtí v letech 1549–1577 investovali obrovské sumy peněz.

Zázrak Panny Marie

Oba průvodci odvracejí slzami zalité oči a vedou nás Kněžskou ulicí až k hradbě na jejím konci. Během procházky po vnitřním obvodu poškozené severovýchodní části městského opevnění se dovídáme, že oheň postupoval po dřevěném hradebním ochozu a postupně pohltil dřevěné konstrukce tuctu obranných věží a bašt. V některých dokonce vybuchla nabitá děla. Než dojdeme k Pražské bráně, kterou požár bohudík ušetřil, míjíme bloky domů, z nichž téměř žádný nemá střechu a mnoho je zčásti či úplně zborcených. Na nároží proti bráně lehl popelem i městský špitál s kostelíkem svatého Václava, v jehož vížce se roztavily dva zvony.

Čerlík a Daublebský nás nyní vedou k náměstí Krajinskou ulicí, kde katastrofa začala. Vlevo ukazují dům pekaře Kottera, ve kterém se odehrál zázrak: oheň tam prý pohltil veškerý nábytek, zastavil se však před postelí, na níž ležel obraz Panny Marie Budějovické.

Za křižovatkou s Masnou ulicí si vpravo prohlížíme požárem poškozené masné krámy. Ob jedno obydlí dále se nachází Müllerův dům. Před ním už průvodci neovládnou emoce a začnou spílat uprchlému ranhojiči Hallerovi, kvůli němuž se velká část města proměnila v popel. Už jen pár desítek kroků nás dělí od severozápadního rohu budějovického rynku. Než tam pomalou chůzí dorazíme, rozpovídá se kronikář Daublebský o starobylém klášteře dominikánů s kostelem Obětování Panny Marie. Ten prý pamatuje časy „železného a zlatého krále“ a díky tomu, že nad ním drží ochrannou ruku sama Bohorodička, se jej zhoubné plameny ani nedotkly. Když pak z Krajinské vstupujeme na náměstí, kolmou uličkou vpravo spatříme za nízkými domky část klášterního areálu. 

Osvěžení pro hříšné tělo

Nyní nás ale průvodci vedou jinam. Podél západní strany rynku se blížíme k radnici, jíž vtiskli podobu vlašští mistři, nedojdeme však až k ní. Vstupujeme do sousedního domu, vyhlášeného hostince U Tří korun, kde se ubytovávají všichni „lepší lidé“ přijíždějící do Budějovic. Před několika dny tam přebývali komisaři Jiřík Oldřich Kořenský z Terešova a Jan Sudek z Dlúhé, pověření zhlédnutím škod, jež městu způsobil požár.

Nad džbánkem budějovického piva se Čerlík s Daublebským rozpovídají o tom, jak těžké dnes je domoci se práva. Vždyť i ten pranýř stojí uprostřed náměstí jako kůl v plotě, zatímco žhář Haller, který by k němu měl být přikován, se teď drze domáhá svých svršků. Pokud by město raději nechalo vybudovat kašnu, udělalo by lépe. Kdyby snad, nedej Bože, v Budějovicích zase někdy vypukl požár, měli by měšťané po ruce alespoň vodu na hašení. 

I když jsou skutečně devastující dopady asteroidů na povrch Země zcela mimořádnou záležitostí, nelze jejich riziko podceňovat. Země je bombardována velkými i malými planetkami po miliardy let. Exploze malého asteroidu v atmosféře, ke které došlo v roce 2013 nad ruským městem Čeljabinsk a která způsobila zranění 1 600 lidí (následkem efektů spojených s rázovou vlnou, zasažením troskami rozbitých skleněných výplní), dále zvýšila povědomí veřejnosti o nebezpečí, jaké blízkozemní objekty přinášejí. 

Větší planetky způsobují rozsáhlejší škody, naštěstí se však snadněji objevují a dráhy známých asteroidů jsou důkladně zkoumány. Odhaduje se však, že je značný počet menších dosud neobjevených těles, u kterých si neuvědomujeme, že by mohla způsobit rozsáhlé škody, pokud by zasáhla hustě obydlené oblasti.

Nový strážce oblohy

Nově se do vyhledávání potenciálně nebezpečných blízkozemních objektů zapojil nový dalekohled na umístěný na Observatoři La Silla. Dalekohled TBT2 (Test-Bed Telescope 2) se zrcadlem o průměru 56 centimetrů je identickým dvojčetem teleskopu TBT1, který se nachází ve španělském Cebreru. Společně tvoří předvoj plánované sítě dalekohledů ‚Flyeye‘, samostatného projektu, na kterém ESA pracuje s cílem vybudovat přehlídkový program pro sledování rychle se pohybujících kosmických objektů.

Tato budoucí síť bude zcela robotická – specializovaný software v reálném čase připraví program pozorování a na konci ‚směny‘ ohlásí polohy a další informace o detekovaných objektech. Cílem projektu TBT je ukázat, že technické a programové vybavení pracuje podle předpokladů.

„Abychom byli schopni určit riziko, jaké pro Zemi přestavují potenciálně nebezpečné objekty pohybující se Sluneční soustavou, potřebujeme je nejprve spočítat. A projekt TBT k tomu směřuje,“ říká Ivo Saviane, vědecký vedoucí Observatoře La Silla v Chile.

TIP: Proč nikdo neviděl Čeljabinský meteoroid? Hrozí nám něco podobného znovu?

Na tomto projektu spolupracují Evropská jižní observatoř (ESO) a Evropská kosmická agentura (ESA). „Jedná se o testovací zařízení, které má demonstrovat schopnosti potřebné pro detekci a následná pozorování blízkozemních planetek pomocí stejného dalekohledu,“ říká manažer projektu Clemens Heese, který je zároveň vedoucím Sekce optických technologií ESA. „Zahájení pozorování TBT2 na La Silla umožní celému systému pracovat v zamýšlené konfiguraci dvou dalekohledů a naplnit tak původní cíl projektu,“ doplňuje Clemens Heese.

O stresu mluvíme často. Někteří si v něm dokonce „libují“ a mají tendenci na něj alibisticky svalovat všechny své problémy. Jindy se ovšem o pouhé výmluvy nejedná, a tehdy může nastat poměrně vážný problém. Příčin stresu existuje spousta, od frustrací a nesplněných přání přes strach ze stárnutí až po různé osobní i pracovní potíže. A každý mu odolává jinak – situace, kterou jeden zvládne s ledovým klidem, může druhého naprosto vykolejit a naopak. 

Mladí a stresovaní

„Odmalička se setkáváme s různými stresory a bez nich bychom se zřejmě vyvíjeli komplikovaněji, neboť nám pomáhají: Pokud se je naučíme zvládat, dokážeme se lépe přizpůsobovat novým, a ještě náročnějším situacím,“ objasňuje psycholog Marek Preiss.

Psychiatr Jan Michálek doplňuje: „Často si ani neuvědomujeme, že jsou pro nás některé věci významně stresové, a někdy pro boj s nimi používáme špatné či nezdravé strategie.“ Při stresu tělo vylučuje hormon kortizol z nadledvin, který v reakci na zátěžovou situaci aktivuje energetické zásoby a podnítí tak obnovu správného nastavení tělesných funkcí.

„Tělo najednou upozadí klasické pochody, jež jsou pro nás důležité, například růst či regeneraci buněk. Dochází i k hormonálním útlumům, což u žen ovlivňuje ovulaci, zatímco u mužů klesá hladina testosteronu. U všech se ovšem projeví velice negativní vliv na imunitu,“ popisuje primářka antiagingové kliniky Monika Golková.

Ten zdravý 

Rozpoznat, jaký stres prožíváme, je někdy velmi obtížné. Tzv. eustres neboli zdravý stres nás žene k lepším výsledkům a například naši předci v pravěku si díky němu dokázali obstarat potravu. „Stres rozhodně není primárně negativní, protože klasický eustres nás tlačí, abychom dokázali víc. Zvládáme se při něm lépe učit, něco vymyslet, vykonat. Zkrátka nás pohání kupředu,“ doplňuje Golková.

Problém však nastává při dlouhodobém stresu. „Říkáme mu distres a může způsobit poruchy nálady i spánku, úzkost, závislost, ale také tělesná onemocnění – například ta srdeční, nádorová, poruchy reprodukčního zdraví a tak dále,“ upřesňuje Michálek.

Důležité je rozpoznat, kdy jde do tuhého a běžné problémy nám začínají přerůstat přes hlavu. Pak totiž může nastat psychické i fyzické selhání. Jan Michálek podotýká: „Ideální je prevence, kdy na sobě člověk začne pozorovat první příznaky – špatně spí nebo se mu zhoršují vztahy – a tehdy přijde na terapii. V takovém případě často stačí úprava životního stylu, cvičení, procházky do přírody, jiná strava. U někoho však obtíže zajdou tak daleko, že se musí nasadit léčba.“

Dýchaní, jídlo a „ne“

Ovládnutí stresu znamená složitou a dlouhou cestu a projít ji bez pomoci odborníka představuje nelehký úkol. Alespoň něco však zvládneme sami: Kdykoliv pocítíte stresové příznaky, zkuste se jít protáhnout ven. Pohyb na čerstvém vzduchu zvedne hladinu růstového hormonu, který tvoří protipól zmíněného kortizolu, a úroveň stresu se tak jednoduše srovná. 

TIP: Rozsáhlý výzkum potvrdil, že stres má blízko k autoimunitním nemocem

Pomoct si můžete také správným dýcháním i snahou rozlišovat podstatné od nepodstatného. V neposlední řadě je užitečné, přestože nijak snadné, naučit se říkat „ne“. Obyčejná záporná odpověď, pokud něco dělat nechcete, může váš stres snížit o několik procent. Rovněž je dobré si hlídat příjem potravin: Lidé ve stresu jedí buď příliš málo, nebo naopak moc, ve spěchu a nepravidelně. Pestrá a regulérní strava znamená krok správným směrem. 

Některé invaze probíhají dost nenápadně. Spojené státy se například v posledních letech potýkají s asijskými žížalami. Přezdívají jim „šílení červi“, „hadí červi“ nebo podle zběsilých pohybů těchto kroužkovců „alabamští skokani“. Ve skutečnosti jde o tři druhy žížal rodu Amynthas, které pocházejí z Dálného Východu.

Žížaly obvykle známe jako užitečné tvory, které svou přítomností prospívají půdě. „Zlé“ invazní žížaly ale moc užitečné nejsou. Odstraňují ze zeminy vše výživné a zanechávají po sobě jen hlušinu. Aby toho nebylo málo, tyto invazní žížaly jsou velmi silné v konkurenci. Postupně vytlačují domácí žížaly, což vede k poklesu kvality půdy a zhoršení životních podmínek pro rostliny, houby i bezobratlé živočichy.

Invaze z Asie

Žížaly rodu Amynthas se dostaly do Severní Ameriky někdy v průběhu 19. století. Podobně jako mnoho dalších invazních druhů si „stoply“ lodě, které se plavily z Dálného Východu do Ameriky. Svezly se s lodním balastem a se zeminou, v níž se převážely rostliny. Podobně se zřejmě šíří i dál po Spojených státech, přičemž dokážou využít i vodní cesty, které mohou přenášet jejich kokony s vajíčky.

TIP: Lstiví hadi: Invazní bojgy hnědé létají po světě letadly

Pokud jde o možné zásahy proti invazním žížalám, je to bohužel svízelné. V půdě jsou velmi dobře chráněné. Mrazivé zimy sice zdecimují jejich populace, dobře maskovaná vajíčka jsou ale odolná a zpravidla přežijí. Podobné je to s ohněm, takže ani vypalování problém s těmito žížalami neřeší.

Nákladní plachetnice Ena vyplula na moře již v roce 1906. Zboží z Británie na kontinent převážela už za první světové války, kdy těžila ze svého nízkého ponoru i z toho, že německé ponorky na dřevěné plachetnice odmítaly plýtvat torpédy.

Během operace Dynamo se Ena stala součástí flotily plující k Dunkerku, jenže již po cestě přes průliv se dostala do vážných potíží. Kvůli neustálým leteckým útokům i potížím s manévrováním nakonec posádka loď opustila a vrátila se do Británie na přispěchavší minolovce. O něco později opuštěné plavidlo objevila na jedné dunkerské pláži skupina asi 30 britských vojáků.

Nemohli uvěřit svému štěstí, a ačkoliv nikdo z nich neměl s plachtěním mnoho zkušeností, spustili zašlou loď na vodu. Následovala podivuhodná plavba přes La Manche, při které na loď několikrát zaútočila německá letadla. Plavidlu se ale podařilo přežít, a dokonce doplout až k britským břehům, kde jej našel a odtáhl pomocný remorkér. Po válce se Ena vrátila zpět do služby a po jejím konci se účastnila jako uznávaná veteránka plachetnicových závodů. V současnosti je v soukromých rukou v nepříliš dobrém stavu.

Malá, ale šikovná

Příběh lodi Tamzine se podobal většině podobných plavidel – zkonfiskovalo ji námořnictvo bez vědomí jejího majitele Ralpha Bennetta, kterého se nepodařilo zastihnout. Následně ji čekalo odvlečení do Dunkerku, kde sloužila k přemísťování vojáků z pláží na větší transportní plavidla. To, co loď proslavilo, byla jednoznačně její velikost. Tamzine totiž měří pouze 4,5 metru na délku, což z ní dělá nejmenší známou loď, která se zúčastnila operace Dynamo.

TIP: Potopeni ve službách Jeho Veličenstva: Ztráty Royal Navy za 2. světové války

Zda jí patří tento primát, ale nelze s jistotou říci, protože většinu takto malých plavidel ponechalo námořnictvo po opuštění přístavu jejich osudu. Ačkoliv byla loď v závěru operace údajně neskutečně špinavá a zcela nasáklá krví, dopravilo ji námořnictvo zpět do Británie, kde se o ni záhy přihlásil její majitel. Tamzine se následně dostalo nejlepší možné péče a potomci Ralpha Bennetta ji věnovali Imperiálnímu válečnému muzeu, kde si ji návštěvníci mohou prohlédnout dodnes.

V Portugalsku byla pro veřejnost otevřená lávka 516 Arouca, která se může pyšnit titulem nejdelší visuté lávky (tedy mostu určeného pro pěší) na světě. Jméno lávky je odvozené od místa, kde se nachází – města Arouca a své délky – 516 metrů. Lávka se vine ve výšce 175 metrů nad řekou Paiva a vstup je pro návštěvníky zpoplatněn mýtným ve výši 12 euro (300 korun), místní zaplatí pouze pět eur (asi 130 korun). 

Portugalská stavba (alespoň pokud jde o celkovou délku) překonala dosavadního rekordmana – švýcarskou lávku Charlese Kuonena, která na délku měří 494 metry. Dlouhé visuté lávky jsou k vidění také v sousedním Německu – od roku 2017 zde v pohoří Harz funguje 483 metry dlouhá lávka TitanRT a v pohoří Hunsrück lávka Geierlay, která na délku měří úctyhodných 360 metrů a od země ji dělí stometrová hloubka.

TIP: Turecko staví nejdelší visutý most na světě: Má spojit Evropu a Asii

Nejvýše položená visutá lávka se pak nachází v Číně. Stavba, která se klene ve výšce 300 metrů nad kaňonem Čang-ťia-ťie, ale není nic pro slabé povahy: chodník mostu totiž tvoří skleněné desky. 

Pokud byste si mohli vybrat libovolné místo k životu, bylo by zřejmě rozumné volit mezi Kanadou, Dánskem a Švédskem. Právě uvedené státy totiž vyšly z mezinárodních průzkumů spokojenosti jako nejstabilnější, nejpřívětivější vůči rozličným kulturám, nakloněné podnikání a ohleduplné k životnímu prostředí. Nutno podotknout, že tam rovněž tolik nehrozí přírodní katastrofy: Ve všech jmenovaných zemích sice panují poměrně tuhé zimy, ale netrápí je zemětřesení, tornáda ani pravidelné povodně.

Řeka patří do koryta

Na druhou stranu voda vylévající se z koryt a ničící města i pole odedávna představuje problém Indie. Z analýzy neziskové organizace World Resources Institute, jež zkoumala podmínky ve 164 státech, vyšla dokonce lidnatá republika jako vůbec nejvíc sužovaná povodněmi. Podle studie ohrožuje vysoká hladina každý rok po celé planetě v průměru 21 milionů lidí – a Indové z nich tvoří víc než pětinu: Kvůli rozbouřeným řekám jich každoročně musí z domova uprchnout na 4,84 milionu. Druhou příčku neradostného žebříčku obsadil Bangladéš s 3,48 milionu a třetí zaujala Čína s 3,28 milionu. Proč se však pravidelně a v takové míře ocitá pod vodou právě Indie?

Zčásti je na vině poloha: Indické státy Bihár, Uttarpradéš, Západní Bengálsko či Ásám leží na úpatí Himálaje, kde vyvěrají stovky řek. Jakmile přijde období dešťů, obvykle trvající od června do září, mnoho toků se vylije z břehů a ničí vše, co jim stojí v cestě. Situaci dál ztěžuje globální oteplování jdoucí ruku v ruce s klimatickými změnami, kvůli nimž jsou deštivá období nevyzpytatelná. V roce 2018 například povodně zabily 1 808 Indů a způsobily škody v přepočtu za 277 miliard korun. Navíc nemluvíme o žádném aktuálním extrému: Indická vládní data odhalila, že v letech 1953–2011 si voda brala v průměru 1 653 životů ročně. 

Pod hromadou odpadků

Drastická statistika však narostla až v průběhu posledního století, spolu s přibývající populací. Dřív se daly povodně předvídat a týkaly se obvykle pouze řek Brahmaputra, Kósí, Gandak, Dámódar a Mahánadí. Místní byli na živel připraveni a dovedli se s ním vypořádat. Vzestup počtu obyvatel ovšem provázelo budování nových měst a rozšiřování těch stávajících. Ráz krajiny se tak měnil a přirozené zábrany proti záplavám mizely. 

„Himálajské podhůří bylo doslova prošpikováno jezery či rybníky, jež dokázaly vodu při vydatných deštích zachytit,“ vysvětluje profesor Shiraz Wajih, který se v Indii podílí na obnově přírodního prostředí. „V posledních letech však tyto rezervoáry ničí stavba nových obydlí nebo se do nich sváží odpad. Lidským přičiněním tak zmizel ‚přírodní polštář‘, který riziko záplav mírnil.“

V boji s vysokou vodou nepomáhá ani fakt, že se Indie člení na 28 spolkových států a osm svazových teritorií. Preventivní opatření a zásahy při vylití řek má tudíž na starosti ohromné množství institucí. Teoreticky všechny fungují pod jednou střechou: Ministerstva vodních toků každého státu například konzultují své kroky s ústřední komisí pro vodu, jež obratem spolupracuje s meteorology. Jenže koordinace mezi ministerstvy je zoufalá, krizové týmy se nedokážou sladit a data si předávají velmi krkolomně. Reakce na povodně tak vázne, a přestože úředníci mluví o potřebě jediné rozhodovací komise, řešení problému zůstává v nedohlednu. 

Desky, jež tvoří svět

Co se zvládání přírodních katastrof týče, Japonsko tvoří přesný opak Indie, jen místo záplav se musí vypořádat se zemětřeseními. U ostrova Honšú se totiž setkávají čtyři litosférické desky – Pacifická, Filipínská, Eurasijská a Severoamerická – a jejich vzájemná interakce způsobuje otřesy. Zároveň se ostrovy rozkládají podél tzv. Ohnivého kruhu, známého také jako Tichomořský lem: Jedná se o pásmo dlouhé 40 000 km a široké až 500 km, kde se nachází zhruba tisícovka sopek, z toho asi 350 stále aktivních.

Japonsko tak zachvátí na pět tisíc zemětřesení ročně. Zhruba 3 800 z nich je však natolik slabých, že je lidé přecházejí bez povšimnutí. Asi 900 otřesů způsobí obyvatelům mírný šok a viditelně zasáhne okolní předměty – třesou se lampy a řinčí nádobí. Síla přibližně 140 otřesů znesnadňuje chůzi, hýbe těžkým nábytkem a může vyvolat paniku. Průměrně v 17 případech živel Japonce téměř paralyzuje a během tří zemětřesení ročně se vůbec nelze pohybovat, přičemž nepřipevněné vybavení domácností doslova létá vzduchem.

Počítáme s čímkoliv

Ačkoliv je tedy pravděpodobnost skutečně zničujících otřesů relativně malá, země vycházejícího slunce s ní neustále musí počítat, a proto vyvinula několikastupňový poplašný systém. Pokud seismografy zachytí chvění, okamžitě vyšlou signál a všem majitelům chytrých telefonů s japonským číslem se na displeji zobrazí upozornění. Varování přenáší i televize a v neposlední řadě se rozeznějí hlásiče v ulicích. 

Drtivá většina obyvatel zasažených oblastí se tak o otřesech dozví s dostatečným předstihem, aby se mohli připravit, k čemuž jsou ostatně školeni od dětství. Moderní budovy se navíc stavějí s přihlédnutím k nebezpečí: Základy spočívají na masivních pružinách a stěny zahrnují deformační zóny. Navzdory prvenství v počtu otřesů tedy Japonsko zvládá svůj úděl na jedničku.

Podobně se však až do 21. století nedalo mluvit o Floridě, kterou ročně zasáhne nejvíc tropických a subtropických cyklon neboli hurikánů. Od poloviny 19. století, kdy se jejich výskyt začal zaznamenávat, poničily devastující větry americký stát více než pětsetkrát. 

Všechny hurikány míří na Floridu

Tak jako Indii či Japonsko, i Floridu předurčuje k nelehkému osudu zeměpisná poloha. Hurikány se totiž coby masivní tropické bouře utvářejí nad rovníkovým oceánem, z jehož vod ohřátých sluncem získávají energii a přesouvají se dál. V případě amerického kontinentu většinou vznikají v Karibiku, postupují na západ, a Florida se tak často nachází „na kolizním kurzu“. 

Hurikánová sezona obvykle trvá od června do listopadu. Díky moderním meteorologickým satelitům se dnes lidé o vzniku bouře a její cestě nad oceánem dozvídají mnohem dřív, než začne páchat škody. Obyvatelé ohrožených oblastí dostávají potřebné informace i několik dní předem, a nedá se tedy říct, že by se na ničivý vítr nemohli připravit. Problém tkví v tom, že velká část floridských příbytků fatálním poryvům neodolá. 

Silný vítr nejvíc ohrožuje ty, kdo se do státu stěhovali v 70. a 80. letech 20. století. Tehdy Florida zažívala populační boom, takže pro zástupy příchozích musela rychle vznikat levná obydlí a stavební společnosti se uchylovaly ke spoustě zjednodušení: Zdi domů tvořila obyčejná překližka, tašky se na střechu nepřibíjely hřebíky, ale nastřelovaly se pomocí spon… Na první pohled se vše zdálo v pořádku, ale ničivý vichr pak příbytky doslova trhal na kusy.

S výhledem na nebe

Situace se vyhrotila v roce 1992, kdy na Floridu udeřil hurikán Andrew. Vyžádal si 44 životů a podle některých odhadů napáchal škody v přepočtu za 1 349 miliard korun. Zároveň poničil nebo rovnou srovnal se zemí 101 241 obydlí a 175 tisíc lidí muselo vyhledat náhradní ubytování. „Z horního patra, kde byly pokoje dětí, jsme se mohli dívat na oblohu,“ vzpomíná Cheryl Lani Juarezová, které vichr strhnul střechu. „Když jsem vyšla na ulici, všechno bylo totálně zdemolované a silnici pokrývaly střešní tašky.“ 

TIP: Co se děje s počasím? Máme si na projevy klimatických změn zvykat?

Majitelé domů poté stavitele žalovali a proběhlo mimosoudní vyrovnání. Stát se však rozhodl podniknout kroky k ochraně obyvatel a zavedl nové regulace: Od roku 2002 musejí firmy používat pevnější materiály, pečlivěji zajišťovat střechy a instalovat nárazuvzdorná okna či bezpečnostní žaluzie. Na Floridě se také budují bezpečnostní kryty, občané jsou nabádáni, aby si doma udržovali zásoby potravin, léků i dalších nezbytností, a mnozí dokonce pořizují generátory pro případ přerušení dodávky proudu. Do jisté míry se tedy i Florida naučila se svým údělem žít.

Kuchařka nazvaná Taste and Flavour (Chuť a vůně) zahrnuje 18 receptů s úžasnými fotografiemi a je k dispozici ke stažení zdarma. Britští kuchaři Ryan Riley a Kimberley Dukeová strávili celé měsíce sestavováním receptů, které jsou speciálně navržené pro osoby trpící narušeným čichem a chutí kvůli covidu-19.

„Když žijete se ztrátou chuti, nikdo o tom nemluví. Po šesti měsících, kdy nic necítíte, si ale vytvoříte vůči jídlu psychickou bariéru. Samo o sobě se to může změnit na problém duševního zdraví,“ řekl autor kuchařky Ryan Riley.

Když jídlo nevoní

Vědci odhadují, že asi deset procent lidí nakažených koronavirem má dlouhodobé příznaky. To znamená, že mohou přetrvávat celé měsíce – a v některých případech navždy. U čtvrtiny lidí trpících narušeným čichem či chutí se tyto problémy zlepší během několika týdnů, uvádí vědci z Lékařské školy Johnse Hopkinse. Ale u většiny tento problém přetrvává a jsou známé případy, kdy se lidem čich a chuť nezlepšily ani během jednoho roku.

Riley a Dukeová vedou kuchařskou školu pro nemocné s rakovinou, které rovněž trápí ztráta chuti. Své recepty konzultovali s Barrym Smithem ze Střediska pro výzkum smyslů Londýnské univerzity, který je předním britským vědcem v oboru ztráty čichu jako symptomu covidu.

Riley uvádí, že asi 80 procent chuti je ve skutečnosti čich a tyto dva smysly jsou značně propojené. Někteří lidí trpící dlouhým covidem zažívají anosmii, tedy ztrátu čichu nebo chuti, zatímco jiní trpí parosmií, kdy se jejich vnímání vůní a pachů změní.

Bez česneku a cibule

Vytváření receptů do kuchařky tak zahrnovalo zvýraznění některých chutí, zatímco jiným se kuchaři museli vyhnout. Například káva může některým lidem s parosmií páchnout jako septik. Potraviny, jako je cibule, česnek, vejce, pečené maso a ořechy, pro ně mohou být odpudivé, skoro jako hnijící tkáň. Podle Rileyho nešlo o nic jednoduchého – sestavovat recepty bez česneku a cibule je obtížné, jsou totiž podle něj základem chutí.

Namísto toho se kuchaři soustředili na zesílení slaných chutí a přidání textury a svěžesti, aby se vyvážil nedostatek chuťové hloubky pokrmů. Oba kuchaři prý postupně vyzkoušeli téměř 300 receptů.

Opírají se o intenzivní slané chuti, jako je sójová omáčka, miso pasta, parmezán a houby, aby do pokrmů dostali všech pět základních chutí – sladkou, slanou, kyselou, hořkou a umami. Použili také ingredience stimulující trojklanný nerv, který je zodpovědný za citlivost obličeje a dutiny nosní, a cítíme ho, když jíme pokrmy, jako je křen či wasabi.

V tomto ohledu jsou podle nich dokonalým receptem například brambory s máslem ochuceným pastou miso a octem se zelenými bylinkami. Brambory mají bohatou chuť umami. Miso a sójová omáčka dodávají také chuť umami a jsou slané. Bílý pepř a čerstvá máta stimulují trojklanný nerv. Zelené čili papričky dodají křupavou texturu a ocet aktivuje receptory kyselosti.

Speciální kuchařka je zdarma ke stažení na stránkách kuchařské školy Life Kitchen pro nemocné rakovinou.