Mimořádně schopná a činorodá žena byla pro kata českého národa ideální partnerkou! Zapálená nacistka do konce svého života obhajovala manželovo působení v protektorátu a tvrdila, že přišel do Čech s těmi nejlepšími úmysly. Byla přesvědčená, že jeho politika pomohla zbavit český národ nezaměstnanosti a postavila ho téměř na stejnou úroveň s obyvateli Třetí říše…

Z nuzných poměrů

Lina von Ostenová pocházela z městečka Avendorf ležícím na ostrově Fehmarn v Baltickém moři. Narodila do zchudlé šlechtické rodiny se slušnými konexemi. Díky neutěšené finanční situaci musel její otec opustit rodinný statek a stal se učitelem na malém městě. Linina matka pocházela ze zámožné rejdařské rodiny, jenže i oni přišli o velký majetek kvůli válce a poválečné inflaci. Ostenovi své dvě děti Linu a Jürgena vychovávali v duchu idejí NSDAP. V nacismu viděli budoucnost Německa.

Když v roce 1927 ukončila Lina nižší střední školu, většina jejích učitelů si oddychla. Řečeno dnešním slovníkem, byla rebelka. Rodiče ji přesvědčili, aby se vrátila domů a rok se pod matčiným vedením učila vést domácnost. Lina se vzpírala, ale po letech to ocenila a uznala, že to byla skvělá průprava pro praktický život. Hned následujícího roku si doma prosadila studium na vyšší odborné škole v Kielu, kde plánovala odmaturovat, aby se mohla stát učitelkou. 

Osud jménem Heydrich

Tyto plány vzaly zasvé, když v prosinci 1930 navštívila s kamarádkami v Kielu veslařský ples. Tam potkala „svůj osud“ – vysokého blonďatého námořního důstojníka Reinharda Heydricha. Byla to prý láska na první pohled. Oboustranná! Celý večer tančili jen spolu, Heydrich pak Linu doprovodil a hned si s ní sjednal další schůzku. Po pouhých čtyřech dnech ji rovnou požádal o ruku a tajně se s ní zasnoubil. A tak se stalo, že Lina studia nedokončila. Ale už tehdy byla horlivou členkou NSDAP.

Její snoubenec Reinhard pocházel z umělecko-učitelské rodiny. Jeho dědeček založil světoznámou drážďanskou konzervatoř, otec byl operním zpěvákem, hudebním skladatelem a ředitelem konzervatoře v Halle. Vysoce inteligentní Heydrich chodil do těch nejlepších škol a všude vynikal. Souběžně s gymnaziálními studiemi navštěvoval na konzervatoři hru na klavír a violoncello a studoval také skladbu. Od čtyř let hrál na housle, od šesti na klavír, noty dokázal číst dřív než písmena. A jako dítko vystupoval na veřejnosti. Takový malý Mozart, dalo by se říct… Mimořádně ctižádostivý, ale ve škole neoblíbený chlapec se stal obětí dětské šikany. Spolužáci se mu vysmívali pro jeho hubenou postavu a vysoký pisklavý hlas.

Vše pro Linu

Odmaturoval s výborným prospěchem a zároveň ukončil studia na konzervatoři. Pak ale porušil rodinnou hudební tradici a rozhodl se pro kariéru námořního důstojníka. I proto, že rodina zchudla a studium na vojenských školách se neplatilo. Stal se kadetem Reichsmarine a po složení důstojnických zkoušek ho povýšili na námořního poručíka a brzy i nadporučíka. Toužil po slávě a výložkách admirála.

A nejspíš by se jeho kariéra ubírala tím správným směrem nebýt maléru, který všechny jeho vysněné plány zhatil. Kvůli lásce k Lině opustil svoji dívku, dcerku „z lepších kruhů“. Lépe řečeno, přestal se s ní stýkat. Nejspíš této avantýře nepřikládal patřičnou důležitost. Zanedlouho z toho vznikla aféra. Kolovaly fámy, že prý ji svedl a těhotnou těsně před porodem opustil! A její vlivný otec zařídil, aby byl Heydrich postaven před námořní čestný soud. Přísný kodex cti vojenského námořnictva zhodnotil rozvázání nevinné známosti jako nedodržení manželského slibu. Heydrich byl okamžitě propuštěn – po desetileté bezúhonné službě. Poslední nadějí byla intervence u prezidenta Hindenburga. Bohužel bezvýsledná.

Učitelem plachtění?

Heydrich byl nezaměstnaný a těžko sháněl práci. Vrcholila hospodářská krize. Trpěl depresemi, a tak Lina nasadila všechny páky, aby mu dopomohla k odpovídajícímu zaměstnání. Jaké měl možnosti? Byl to vynikající sportovec, mistr Německa v plachtění, získal několik cen v šermu, skvěle jezdil na koni, závodně plaval, měl i pilotní zkoušky. Plynně hovořil několika jazyky. Zároveň se mohl uplatnit jako virtuózní houslista či klavírista. Za jeho výkony by se nemuselo stydět leckteré světové hudební těleso. 

Vážně uvažoval o tom, že se stane učitelem plachtění v Hanzovní lovecké škole. Jenže učit děti zazobaných rodičů? Pro hrdého Heydricha trochu ponižující záležitost! Druhou, perspektivní možností se jevil vstup do sílících SS, jak mu radila Lina. To ona ho přesvědčila, aby vstoupil do NSDAP, to ona mu prý zprostředkovala přímluvu u Heinricha Himmlera.

Z oné veledůležité schůzky s Himmlerem málem sešlo. Říšský vedoucí SS, jinak v té době ještě vedlejším povoláním majitel drůbeží farmy, totiž onemocněl. Lina přemluvila Heydricha, aby ho přesto v jeho vesnickém domku u Mnichova navštívil, aby se mu „vnutil“. Himmler neohlášeného hosta nakonec v županu přijal a na místě si ho vyzkoušel. Zadal mu vypracování konceptu zpravodajské služby. A Heydrich, s průpravou od námořnictva, Himmlera doslova ohromil. Ten ocenil nejen jeho odborné znalosti, ale byl fascinován i Heydrichovou nordickou vizáží.

Svatba a nová budoucnost v SS

Místo bylo jeho! Brzy se dozvěděl, že ho o fous vyfoukl jinému uchazeči. Na začátku července 1931 tedy vstoupil do NSDAP, aniž znal její politický program. Jeho stranická legitimace měla číslo 544 916. Do začátku dostal plat 180 říšských marek, byt, stravu a úkol vybudovat zpravodajskou a bezpečnostní službu SS. Do své práce se pustil s takovou vervou, že ho záhy poctili přezdívkou „blonďatá bestie“. Byl zajištěn a mohl se oženit. Otázkou zůstává, co by dělal bez Lininy pomoci… Lina von Ostenová mu byla nablízku, o sedm let starší Heydrich však rozhodně nebyl její loutkou.

Svatba dvacetileté Liny se sedmadvacetiletým Reinhardem se uskutečnila v prosinci 1931 a mezi hosty byla řada členů NSDAP. Pozvala je Lina, zasloužilá členka, zatímco její snoubenec byl v té době jako nováček prakticky neznámý. Ač Heydrich nesnášel civil a jinak než v uniformě ho vlastně neznáme, ženil se ve fraku s cylindrem. Příslušníci SA a SS měli v té době zakázáno nosit uniformu mimo pracovní dobu. Svatba stála na začátku jeho strmé kariéry. Heydrich byl nesmírně výkonný, a tak utěšeně rostl i počet jeho funkcí. Za deset let to dotáhl na prvního muže Protektorátu Čechy a Morava. 

Zastupující říšský protektor 

V září 1941 „vyhověl“ Hitler žádosti dosavadního říšského protektora Konstantina von Neuratha, který svou funkci nezvládal. Poslal ho na zdravotní dovolenou a do Prahy povolal Heydricha, který se od prvního momentu s ničím „nemazal“. Využíval politiku cukru a biče. Poskytl sociální výhody dělníkům pracujícím pro potřeby Třetí říše a zároveň zahájil brutální perzekuci odpůrců. Dělníkům zvyšoval příděly a ty nejpracovitější posílal na rekreaci. Odbojáře na smrt. Dostal taky pod kontrolu rozbujelý černý trh.

Lina Heydrichová nebyla z manželovy nové funkce zpočátku příliš nadšená. I tak se doma vyskytoval málo. To už měli tři děti. Nejstarší Klaus přišel na svět v roce 1933, o šestnáct měsíců později syn Heider a v roce 1939 dcera Silke, Heydrichův mazánek. Brzy se rodinka stěhovala za tatínkem. Jejich prvním bydlištěm se stalo levé křídlo Pražského hradu. Pak se začala Lina poohlížet po nějakém venkovském sídle, protože byla počtvrté těhotná.

TIP: Korunní princ černého řádu: Úřad protektora se stal pro Heydricha výzvou

Uvažovalo se o Konopišti, ale nakonec se jí zalíbily Panenské Břežany. Tam stály zámky dva. Původním majitelem obou byl cukrovarnický magnát Ferdinand Bloch-Bauer. Ve 20. letech 20. století si Horní zámek koupil výrobce nábytku Friedrich Gerstel. V roce 1939 nacisté oba zámky jako židovské arizovali. Horní pak obýval státní tajemník K. H. Frank a Dolní si nechali upravit Heydrichovi. Lina Heydrichová se tu zařizovala jako na „věčné časy“. Je paradoxem, že si tu společného rodinného života příliš neužili. Nastěhovali se o Velikonocích 1942 a za pár týdnů, 27. května 1942 došlo k atentátu. Jeho okolnosti i co se dělo potom, všichni známe…

Už z výše uvedených údajů je jasné, že Grand Canyon není žádný jednoduchý nebo dokonce pravidelný útvar. Geologové se stále nemohou úplně shodnout na způsobu a podobě konkrétních geologických procesů, jakými byl Grand Canyon vytvořen. Poslední výzkumy ale naznačují, že řeka Colorado si před 17 miliony let vybrala svůj definitivní směr a od té doby se prořezává vrstvami zdejších hornin. 

TIP: V sevření ohnivých skal: Cesty úzkými kaňony Coloradské plošiny

Coloradská plošina byla zároveň vyzdvižena vzhůru. Díky řece Colorado a jejím přítokům jsou dnes lidským očím v oblasti Velkého kaňonu odhaleny dvě miliardy geologické historie naší planety.

Podoba Grand Canyonu při pohledu z vesmíru je složená z většího množství nejrůznějších snímků a údajů. Při pohledu od východu je ve spodní části vidět řeka Little Colorado, která se vlévá do Colorada. Colorado prořezává náhorní plošiny Kaibab (sever, pravá část snímku) a Coconino (jih, vlevo), které jsou obě pokryty zelení. Odstíny růžové a fialové zobrazují různé geologické vrstvy odkryté erozí.

Jeden z prvních pokusů na poli hromadné dopravy se pojí s myslitelem Blaisem Pascalem. Jeho nápad spočíval v najmutí povozů, jež by projížděly Paříží po stále stejné trase a umožňovaly výstup a nástup u osmi význačných budov. Skupina aristokratů darovala Pascalovi sedm kočárů i s koňmi a zajistila mu monopolní právo – každá potenciální konkurence čelila hrozbě zabavení spřežení i vozů ve prospěch zmíněného podniku.

Pascalovým cílem nebylo vydělat, motivovala ho charita: Svezení mělo stát pět „sou“, jež si mohl dovolit zaplatit každý. Pro srovnání, jízda fiakrem určeným pro „lepší lidi“ vyšla na 2 500 sou. Učenec chtěl, aby i chudí Pařížané mohli okusit pohodlné cestování a ušetřit si každodenní vláčení přes půlmilionovou metropoli, ve své době největší v Evropě. Výnos z linkové kočárové dopravy měl potom připadnout pařížským chudobincům.

Slavné začátky…

Ráno 18. března 1662 tedy zahájila provoz kočárová doprava mezi Lucemburskou zahradou na levém břehu Seiny a bránou sv. Antonína na tom pravém. Povozy – každý pro osm pasažérů – vyjely za zvědavého zájmu Pařížanů. Obyvatelé utvořili toho rána špalír na Novém mostě a vítali projíždějící kočáry jásotem.

V průběhu roku 1662 rychle přibývaly nové linky: Druhá trasa spojovala význačné kostely na pravém břehu od konečné první linie, třetí směřovala od Lucemburské zahrady na Montmartre. Čtyřka představovala okruh kolem užšího centra Paříže a místo jednotné ceny se na ní účtoval poplatek podle projetých zastávek. Poslední trasa vedla od Lucemburské zahrady na severní okraj města, a vznikl tak komplexní dopravní systém, díky němuž se každý obyvatel metropole dostal téměř odkudkoliv kamkoliv.

… a neslavný konec

Kočáry dodržovaly mezi zastávkami interval 7,5 minuty a jezdily každý den od svítání do večera. Za prvního čtvrt roku vynesl bohulibý podnik neuvěřitelných 6 500 zlatých liber. Zdálo se, že jeho rozvoji nic nestojí v cestě, věci se však zkomplikovaly.

TIP: Den, kdy „přijelo metro“: Londýnské metro funguje už více než 150 let

Samotný Pascal zemřel již v srpnu 1662, takže úpadek svého podnikání nespatřil. S nadcházejícím podzimem totiž musela společnost „pěťákových kočárů“ řešit stížnosti na zapáchající a nevhodně oblečenou chudinu, jež vozy znečišťuje. Nevole narůstala v nepříznivém počasí, kdy do kočárů nastupovali zablácení a zmoklí cestující. Od září proto směli přepravu využívat jen vhodně odění a navonění klienti, zatímco jízdné vzrostlo na desetinásobek. Do konce roku pak společnost přestala fungovat, ačkoliv její výsada formálně zanikla až v roce 1675. 

Bakterie a další mikroorganismy mají v oblibě biofilmy. Vytvářejí je na rozmanitých typech povrchu, kde shluknou a ukryjí se před okolním světem do slizu, tedy materiálu polysacharidové povahy. Bakteriální biofilmy nám často přinášejí problémy a škody, především pokud jde o bakteriální infekce. Podle některých odhahů až 80 procent těchto infekcí zahrnuje bakterie v biofilmech, od zánětů středního ucha a infekcí močových cest, až po záněty dásní nebo endokarditidy.

Zároveň ale víme, že bakteriální biofilmy mohou být velmi prospěšné. Již delší dobu se například využívají při čištění odpadních vod. Na to navázal výzkumný tým Polytechnické univezity v Hongkongu, když použil lepivý bakteriální biofilm k lapání částic mikroplastů ve vodě a jejich odstranění.

Rybaření mikroplastů s biofilmem

Vědci použili biofilm jako biologickou síť. Vybrali si biofilm bakterií Pseudomonas aeruginosa, které jsou jinak často naším úporným protivníkem. Tyto bakterie jsou nenáročné na prostředí a již dříve vyšlo najevo, že nemají problém s kolonizací částic mikroplastů. Badatelé uspořádali sérii experimentů v bioreaktoru, kde vystavili biofilm procházejícím částicím mikroplastů.

TIP: Mikroplasty už pronikly všude: Jsou i ve vzduchu, který dýcháme

Ukázalo se, že biofilm obvykle obalí skupinu částic mikroplastů, která pak klesne na dno nádoby a může být snadno odebrána. Následně je možné do biofilmu přidat jeden specifický gen, který způsobí rychlé rozvolnění částic mikroplastů a jejich osvobození z biofilmu. Tento krok je jinak obvykle náročný a nákladný. Uvolněné částice mikroplastů je pak možné recyklovat.

Provincie Konya je díky svým nekonečným pšeničným lánům považována za nevyčerpatelnou obilnici Turecka. Situace se ale v posledních letech mění – přestože je oblast ve středoturecké nížině stále hlavním zemědělským centrem země, problémů zde rychle přibývá.

Turecké zemědělce stále častěji trápí masivní závrty, které se na jejich polích objevují. Některé měří v průměru jen několik metrů a jsou relativně mělké, objevily se ale už i obří závrty hluboké až 150 metrů. Podle profesora Fetullaha Arika se závrty objevují v posledních 10 až 15 letech, jejich množství a rozsah je ale rok od roku horší. Zatímco v roce 2018 bylo v provincii Konya nahlášeno přes dvě desítky závrtů, v loňském jich bylo už 350. Jen za letošní rok úřady evidují nejméně 660 závrtů. 

TIP: Brány do pekel: Obří závrty, které spolknou i třípatrový dům

Kořeny problémů sahají podle odborníků až do 70. let minulého století. Tehdy totiž začalo nekontrolované využívání podzemní vody pro zavlažování, což je ostatně praxe, která zde funguje dodnes. Sucha posledních let ale přinesla pokles podzemní hladiny vody a vznikly tak podmínky pro propad půdy. Vzhledem k množství závrtů je s podivem, že si doposud nevyžádaly žádné oběti na životech. Za příliš efektivní nepovažují odborníci ani praxi zasypávání závrtů. Závrty jsou podle nich mnohem hlubší, než je vidět z povrchu.

Květnové nebeské dění bude na začátku i na konci měsíce uvozeno sérií konjunkcí na ranní obloze. Všechny se odehrají za svítání nad jihovýchodem a budou sdílet i hlavní aktéry, tedy Jupiter s −2,2 mag v souhvězdí Vodnáře, Saturn s 0,7 mag v Kozorohovi a ubývající Měsíc. Náš souputník se k víceméně statické planetární dvojici přiblíží vždy od západu, načež pod ní během pár dní propluje směrem na východ. Poprvé se tak stane ve dnech 3. až 5. května, podruhé mezi 31. květnem a 2. červnem. 

Venuše, Merkur i Mars

Na pozadí světlé oblohy však můžeme v květnu pozorovat i další planetární pár. Tentokrát ovšem půjde o soumrakové nebe velmi nízko nad severozápadem, kde se po západu Slunce krátce zjeví Venuše s Merkurem. Na začátku měsíce se bude jasnější Venuše s −3,9 mag nacházet blíž u obzoru, zatímco méně výrazný Merkur s −1 mag spatříme zhruba 5° nad ní. V popsaném uspořádání se bude dvojice až do předposledního květnového týdne společným tempem vzdalovat od Slunce, ve dnech 13. a 14. května navíc za doprovodu uzounkého měsíčního srpku. Poté však Merkur zpomalí a Venuše se k němu začne rychle přibližovat. K jejich nejtěsnějšímu setkání na nebi dojde 28. května, kdy je bude dělit cca 0,5°. 

Poslední jasnou planetu květnového nebe musíme hledat v Blížencích, tedy na večerní obloze a vysoko nad západem: Naoranžovělý Mars v průběhu 31 dní protne nebeská dvojčata od západu na východ, mezi 15. a 16. květnem navíc za přispění dorůstajícího srpku Měsíce. O pouhé tři dny později doputuje zemský průvodce – již v první čtvrti – na obloze k Regulu, který je s 1,4 mag nejjasnější stálicí souhvězdí Lva. 

Na pokraji zkázy

Regulus zároveň představuje 22. nejjasnější hvězdu nočního nebe, a než k nám jeho světlo dorazí, uplyne zhruba 80 roků. Astronomové jej řadí mezi tzv. podobry, což naznačuje, že je sice větší a zářivější než Slunce, ale současně nemůže konkurovat těm největším známým stálicím z řad exotických obrů a veleobrů. Řečí čísel je zhruba 4× hmotnější i větší než naše hvězda, má přinejmenším 2× vyšší povrchovou teplotu a svítivostí překonává Slunce hned 300×. 

Rekordy ovšem Regulus láme jinde: Zcela mimořádných hodnot totiž dosahuje rychlost jeho rotace kolem vlastní osy. I zde si můžeme vypomoct Sluncem, jež se v rovníkových oblastech otočí přibližně jednou za 25 dní, takže každý bod na jeho rovníku urazí za hodinu přes 7 200 km. Jenže v případě Regula jde o neuvěřitelných 1,1 milionu kilometru! Čtyřikrát větší stálice tak jednu otočku zvládne za pouhých 16 hodin. Jedná se takřka o maximum možného, protože kdyby rychlost jeho rotace vzrostla jen o desetinu, odstředivá síla by jej roztrhala na kusy!

Jelikož Regulus představuje obří kouli žhavých plynů, pod vlivem rychlého otáčení se zploštil a protáhl do vejčitého tvaru. Jeho polární průměr je tak mnohem menší než rovníkový, což s sebou nese další zajímavý důsledek: Hvězda má v okolí pólů větší povrchovou gravitaci než na rovníku. Plyn v polárních oblastech je tedy pod větším tlakem, což se projevuje znatelným rozdílem povrchových teplot – póly Regula se zahřívají na 15 000 °C, zatímco rovníkové pásmo je zhruba o třetinu chladnější. Odborně se danému efektu říká gravitační zjasnění, respektive ztemnění. 

Z obra trpaslíkem

Vše, co jsme si dosud o Regulovi řekli, se přitom týká pouze jeho jedné čtvrtiny – jde totiž o čtyřhvězdu. Hlavní modrobílou složku neboli Regulus A jsme si již popsali. Náleží k ní i průvodce v podobě bílého trpaslíka, o němž však víme jen na základě spektroskopických pozorování a přímo ho zahlédnout nemůžeme. Je pouze jisté, že zmíněné složky oběhnou kolem společného těžiště jedenkrát za 40 dní. 

Nicméně na počátku existence popsaného systému, jehož stáří atakuje miliardu roků, bychom narazili na zcela jiné „rozložení sil“. Trpasličí souputník byl totiž v minulosti nejspíš obří stálicí, jež soustavě dominovala velikostí i hmotností. Jakmile však dospěla do stadia červeného obra, zvětšila se natolik, že začala silně interagovat se svým menším sousedem – původním Regulem A. Dělo se tak víc než intenzivně, prostřednictvím látky, která z červeného obra přetékala na jeho souputníka. Ten se v důsledku toho zvětšil a zrychlila i jeho rotace, zatímco z giganta v sousedství zbylo jen drobné, obnažené a nesmírně horké jádro, současný bílý trpaslík.

Trpasličí dvojice

Druhé dvě složky systému se nacházejí v úhlové vzdálenosti 176″ severozápadně od popsaného spektroskopického páru alias Regula A. První z nich je oranžový trpaslík osmé hvězdné velikosti neboli Regulus B. Dostatečná jasnost a úhlová vzdálenost z něj dělají objekt snadno přístupný i menším dalekohledům, přičemž také on má svého hvězdného průvodce, s nímž je gravitačně svázán: Regulus C představuje rovněž trpaslíka, pro změnu však červeného. Jelikož ovšem leží na nebi pouze 2,5″ od Regula B a dosahuje jasnosti 13,2 mag, lze ho spatřit jen ve velkých astronomických přístrojích.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Býka, 20. května ve 21:37 SELČ vstupuje do znamení Blíženců.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný večer nízko nad severozápadem
• Venuše – viditelná večer nízko nad severozápadem
• Mars – viditelný večer vysoko nad západem
• Jupiter – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Saturn – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v květnu 2021

• 3. až 5. května – seskupení Měsíce, Saturnu a Jupitera na ranní obloze nad jihovýchodem, nejblíž si budou 4. a 5. května na ploše o průměru cca 16°, respektive 18°
• 6. května – maximum meteorického roje Éta Akvarid v ranních hodinách
• 13. května – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Merkuru na soumrakovém nebi nízko nad severozápadem (cca 2,7°), níž nad horizontem pozorovatelná i Venuše
• 15. a 16. května – setkání úzkého měsíčního srpku a Marsu na večerní obloze: 15. 5. cca 5°, 16. 5. cca 6,5°
• 16. května – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na nočním nebi
• 17. května – Merkur v největší východní elongaci, cca 22° od Slunce
• 19. května – Měsíc poblíž Regula ze Lva na noční obloze
• 23. května – Měsíc poblíž Spiky z Panny na noční obloze
• 26. května – úplňkový Měsíc poblíž Antara ze Štíra na nočním nebi
• 28. května – setkání Merkuru a Venuše (cca 0,5°) na soumrakové obloze nízko nad severozápadem 
• 31. května až 2. června – seskupení Měsíce, Saturnu a Jupitera na brzkém ranním nebi: 31. 5. Měsíc cca 5° od Saturnu, 1. a 2. 6. cca 8° od Jupitera

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Atomové bomby potvrdily v Japonsku svůj drtivý účinek. Vojenské velení USA bylo explozemi fascinováno a nařídilo vyhodnotit efektivitu zásahů, zdokonalit zbraně a navrhnout jejich další strategické využití. Oproti sovětským rivalům měli Američané především technologický náskok. Hodlali sílu atomu co nejlépe ovládnout a zkrotit.

Operace Crossroads (Křižovatky) provedená v létě 1946 představovala první ze série testů, které měly simulovat použití jaderného arzenálu v rozličných bojových podmínkách. Bylo rozhodnuto akci uskutečnit na mikronéském atolu Bikini, jenž tvoří součást Marshallových ostrovů, o které svedli Američané s Japonci nejednu lítou bitvu. Atol tvoří 27 ostrůvků o celkové rozloze 4 km², přičemž nejbližší pevnina se nachází ve vzdálenosti 300 km. Ideální místo pro testy… 

V zájmu světového míru

Pokusným atomovým výbuchům na zmíněném kousku země předcházely náročné přípravy za přítomnosti až čtyřiceti tisíc lidí – šlo o vůbec nejvyšší počet osob, jaký se kdy účastnil vědeckého pokusu. Americké námořnictvo připlulo k Bikini s 92 válečnými loděmi, vlastními i ukořistěnými, které dříve pluly pod japonskou a německou vlajkou. Tak mohutná flotila by jindy věstila invazi či přípravu na námořní střet, ale Američané se jen chystali zbavit se „nepotřebného šrotu“ – plavidel se slavnými jmény a minulostí, jež v mnoha případech zasáhla do bojů už za první světové války. Nacházely se mezi nimi torpédoborce, bitevníky, ponorky, cisternové lodě i křižníky, navíc plně naložené těžkou technikou, letadly, tanky a děly. 

Na jedno plavidlo umístili vědci dokonce živá zvířata, domácí i divoká, aby zjistili, jaký účinek na ně bude mít pekelný žár. Místo pak muselo vyklidit asi 180 domorodců: na příkaz námořnictva měli provést sčítání obyvatel i majetku a poté navždy opustit svůj domov „v zájmu světového míru“.  

Tři smrtící údery 

Operace Crossroads byla podle plánu rozdělena do tří fází, neboť atomový výbuch měl proběhnout pokaždé v jiných podmínkách. První pokus nazvaný „A – Able“ byl na pořadu dne 1. července 1946. Na pozorovacích člunech se v úctyhodné vzdálenosti shromáždila admiralita, politici, novináři, fotografové a vojenští technici s Geigerovými přístroji pro měření úrovně radiace. Letoun B-29 přezdívaný Dave’s Dream (Davídkův sen) nesl bombu o hmotnosti 4 500 kg, stejný typ, který „posloužil“ pro Nagasaki. Explodovala 160 m nad mořem, načež ohnivou kouli vystřídal oblak deseti milionů tun prachu, sahající až do výšky 20 km. Efekt byl dvakrát mohutnější než při děsivém výbuchu indonéské sopky Krakatoa, která v srpnu 1883 vyvolala třicetimetrovou vlnu tsunami a smetla 160 měst a vesnic. Pokusné lodě utrpěly vážná poškození, byly různě seškvařeny a zdeformovány, nikoliv však zcela zničeny. Ukázalo se tak, že použití atomových zbraní při námořní válce nebude nijak praktické. 

Vraky zůstaly na místě a operace pokračovala 25. července druhým pokusem „B – Baker“ – vůbec poprvé v dějinách pod hladinou moře. Bombu spustili do hloubky 27 m a odpálili; naráz se tak vzedmulo půl milionu tun vody a 50 z 92 lodí bylo rozmetáno na prach. Hlavní zjištění znělo, že síla exploze pod hladinou mnohonásobně převyšuje výbuch ve vzduchu. 

V srpnu 1946 se měl uskutečnit pokus číslo tři „C – Charlie“, při němž by se odpálila ještě silnější nálož, ale sám prezident Truman se zalekl možných následků a operaci Crossroads ukončil.

Všichni však byli spokojeni: pozorovatelé se vyhnuli ozáření a veledůležitá data zaplnila stohy papíru. Jen domorodí ostrované si museli hledat nový domov: od americké vlády dostali jako náhradu 325 tisíc dolarů a samotný atol Bikini zůstal po příštích padesát let v izolaci kvůli radiaci. Sérií výbuchů vstoupili Američané do epochy častých jaderných testů – možná až příliš častých: podle oficiálních statistik jich mezi lety 1946 a 1998 provedli celkem 1 054.

Odpověď strýčka Joea 

Kreml mezitím závistivě přihlížel, jak Bílý dům ovládá atom, a tlačil na své vědce, aby uspíšili přípravy na vlastní pokusné výbuchy. K získání potřebných znalostí byla přitom nezbytná i trocha klasické špionáže a technických plánů zprostředkovaných fyzikem Klausem Fuchsem. Tento schopný německý specialista skrývající komunistické přesvědčení pracoval v samém srdci jaderného projektu Manhattan – v laboratoři v poušti Los Alamos. Navíc měl přístup na nejvyšší jednání spojeneckých odborníků, kteří na tajných konferencích sdíleli své zkušenosti z vývoje jaderných zbraní. 

S jeho pomocí mohli pak sovětští specialisté 29. srpna 1949 hrdě oznámit Stalinovi, že SSSR dosáhl dalšího historického milníku – prvního jaderného výbuchu. Puma odpálená na uzavřené střelnici Semipalatinsk uprostřed kazašské stepi měla sílu 22 kilotun (kt) a nesla označení RDS-1. Američané jí familiárně říkali Joe-1 (podle Stalinovy přezdívky „strýček Joe“), ale vyčerpávajících jaderných závodů s nevypočitatelným Svazem se hrozili. 

Další pokus přišel na řadu až v září 1951, s mnohem silnější náloží, a záhy následovalo vyvíjení vodíkové bomby o síle 400 kt. Po celá 50. léta pak Sověti v této oblasti posouvali hranice, mimo jiné díky věhlasnému vědci Andreji Sacharovovi, který vedl jaderný program a později proslul jako tvrdý kritik porušování lidských práv. 

Sovětská nálož zkázy 

Nenasytnost nového kremelského vůdce Nikity Chruščova však neznala mezí. Zadal vědcům úkol sestrojit nejničivější bombu, jakou kdy lidstvo vyrobilo, aby se jeho říši nikdo neodvážil vzdorovat. Požadoval sílu 100 megatun, ale konstruktéři toto šílené rozhodnutí na poslední chvíli zvrátili. Chruščov se nakonec nechal přesvědčit ke snížení účinku na polovinu, ovšem pro srovnání: hirošimský výbuch odpovídal asi 15 kilotunám. 

Třicátého října 1961 vzlétl nad souostroví Nová země v Severním ledovém oceánu bombardér Tu-95 a shodil z výšky 10 km smrtící nálož, pumu zvanou „Car“. Atomový hřib narostl do průměru 40 km a výšky 60 km. Vše živé v okruhu 100 km utrpělo popáleniny třetího stupně. Oblohu ozářilo palčivé světlo do vzdálenosti tisíce kilometrů a tlaková vlna třikrát obletěla zeměkouli. Srovnatelná exploze by přitom mohla vymazat z mapy město o velikosti Paříže.

TIP: Car-bomba: Největší jaderný výbuch v dějinách lidstva

Pobouřená odezva mezinárodního společenství na sebe tudíž nenechala dlouho čekat a o dva roky později byli Sověti nuceni přistoupit k dohodě o omezení jaderných testů. Přesto do konce studené války realizovali přes 700 pokusných explozí v atmosféře, na zemi, pod povrchem i ve vodě. S bezpečností si však soudruzi hlavu příliš nelámali: radiaci byly vystaveny vojenské posádky i zhruba dvě stě tisíc civilistů, jejichž potomci čelili zdravotním následkům po několik generací. 

Soutěž velmocí

Třetího října 1952 vstoupila do klubu jaderných mocností také Velká Británie, když provedla test v mořských hlubinách u pobřeží západní Austrálie. V rámci operací Totem, Mosaic (Mozaika), Buffalo (Bizon) a Antler (Paroh) se v 50. letech uskutečnily čtyři desítky experimentů na různých místech zmíněného kontinentu. Zahanbeni nechtěli zůstat ani Francouzi, kteří 13. února 1960 otevřeli Pandořinu skříňku v rozpálených píscích Alžírska operací Gerboise Bleue (Modrý tarbík). Nad Saharou se zdvihl atomový hřib po explozi bomby o síle 70 kt a prezident de Gaulle triumfálně oslavoval, že země galského kohouta je opět o něco mocnější a hrdější.

Ne všechno však bylo tak růžové: například tzv. Incident Béryl tajila francouzská vláda desítky let. Prvního května 1962 došlo při podzemním výbuchu v alžírském Ekkeru k nehodě – propadla se jedna z šachet a do ovzduší unikla silná radioaktivita. Zasáhla stovku pracovníků a také právě přítomnou vládní delegaci v čele s ministrem obrany Pierrem Messmerem. 

Paříž před soudem 

Ve stejnou dobu vrcholila alžírská občanská válka, jež ohrožovala i podstatu samotné Francie. Aby nemohlo dojít ke zneužití jaderných zbraní ze strany povstalců a teroristů, přesunula se velká část programu na druhý konec světa, do mnohem klidnějších končin Francouzské Polynésie. Tam se pak mezi roky 1966 a 1996 uskutečnilo na 180 testů, z nichž se plná třetina odehrála na atolu Mururoa. 

Informace o průběhu experimentů a jejich výsledcích Francouzi úzkostlivě tajili, ale již v 70. letech sílilo protiatomové hnutí, do jehož struktur se zapojili představitelé téměř všech polynéských ostrovů a především Nového Zélandu. Ostrov Wellington dokonce neváhal pohnat Paříž před mezinárodní soud. Po sporu, který hasila OSN, ohlásila Francie v roce 1974 přesunutí všech jaderných testů do podzemí. Přesto stovky domorodců trpěly rakovinou štítné žlázy a řadou dalších neduhů, jež s jadernými testy přímo souvisely. 

Smějící se Buddha 

Zbraní posledního soudu se chtěl chlubit i čínský rudý vůdce Mao Ce-tung. Šestnáctého října 1964 došlo v Lop Nur na severozápadě země k odpálení bomby o síle 22 kt, a to ve výšce 100 m. O tři roky později následoval test vodíkové pumy a do 90. let se uskutečnilo celkem 45 testů. Hovoří se přitom o únicích radiace do okolních řek a smrtelných následcích, jež postihly místní ujgurské obyvatelstvo…  

TIP: Stanislav Petrov: Muž, který zachránil svět před jadernou válkou

S velkými obavami hleděl svět také na indické a pákistánské jaderné laškování. O krůček navrch měla přitom první zmíněná země, která 18. května 1974 odpálila pod kódovým označením Smiling Buddha (Smějící se Buddha) bombu o síle 8 kt, a sice na podzemní základně v poušti Thar u pákistánské hranice. Islámábád okamžitě přerušil všechna diplomatická jednání s Dillí a dva a půl roku po skončení války o nezávislost Bangladéše hrozil mezi sousedy další krvavý konflikt. Jen díky mimořádnému úsilí vyslanců OSN se nakonec podařilo řinčení zbraní odvrátit. Pákistán se svého pokusného výbuchu dočkal až v březnu 1983. Obě země dodnes kvůli finanční náročnosti realizovaly celkem jen dvanáct testů malého rozsahu. 

Skrytí majitelé 

Atomovými zbraněmi s největší pravděpodobností disponovaly nebo stále disponují také Jižní Afrika, Izrael, Írán a Severní Korea. Tlak veřejnosti a kontroly Mezinárodní agentury pro atomovou energii však omezily demonstrativní testy na minimum. Lidstvo se zatím bohudík vyhnulo třetí světové válce, ačkoliv horké prsty již několikrát sahaly po spouštích. Supervelmoci se dohodly na postupné likvidaci jaderného arzenálu, ale ve vojenských skladech se jej stále skrývá dost na zničení několika Zemí. 

Snad nikdy nezapomenu na ono pozdní říjnové odpoledne. Po celý den jsme tehdy bojovali s mlhou a vichrem na svazích Mont Lozére ve francouzských Cevennách. Silné poryvy nám vrhaly do obličeje ledové krystalky, které bodaly jako jehly a my měli pocit, že se snad už nikdy neohřejeme. Když jsme ale nakonec sestoupili do tichého, starosvětského Floracu, městečko hýčkalo pozdní šikmé slunce. V ulicích nás jemně ovíval vánek, který ševelil v aleji prastarých platanů na náměstíčku a pod nimi posedávali lidé u stolků útulných kavárniček. Pod těmito platany určitě roku 1878 odpočíval i slavný (tehdy však začínající) osmadvacetiletý spisovatel Robert Louis Stevenson, který tudy procházel při svém putování Cevennami s oslicí Modestinou.

Otazníky kolem původu

Když slyším slovo „platan“, okamžitě se mi vybaví dvojverší písně Veličenstvo Kat geniálního písničkáře Karla Kryla:

„Král klečí před Satanem, na žezlo se těší / a lůza pod platanem radu moudrých věší…“

O původu platanu javorolistého (Platanus hispanica) se botanikové přou. Někteří jej považují za křížence platanu východního (Platanus orientalis), který pochází z východního Středomoří a Malé Asie a platanu západního (Platanus occidentalis), jenž má domovinu kolem říčních břehů na jihovýchodě USA. Jiní však tuto hypotézu popírají a pouze tvrdí, že původ platanu javorolistého je neznámý.

Pokud bychom připustili domněnku, že platan javorolistý je hybridem platanu východního a západního, je záhadou, proč tak dobře prospívá uvnitř velkých měst se suchým ovzduším a proč tak dobře snáší znečištěné prostředí. Oba jeho „rodiče“ totiž obývají místa kolem řek a jezer.

Nová generace do větru

Tento impozantní, rychle rostoucí, opadavý a dlouhověký strom dosahuje výšky deseti až čtyřiceti metrů. Má většinou kratší kmen a silné větve. Charakteristická je nažloutlá a šedohnědá borka, která se uvolňuje ve velkých plátech. Platan má tuhé listy, s řapíkem dlouhým 5–10 cm a s čepelí dlouhou 15–25 cm, přičemž palisty límcovitě obepínají výhony.

Kvést začíná ve věku 22–24 let a jeho jednopohlavní kulovitá květenství jsou dost nenápadná. Platan je jednodomou, větrosnubnou dřevinou. Zralá plodenství jsou 12–15 cm dlouhá se dvěma až třemi kuličkami – hlávkami – o průměru 3–4 cm. Přes zimu zůstávají na větvích a teprve na jaře se rozpadají. Chlupaté nažky, které jsou vpředu tupě okrouhlé a nesou zbytek jedné čnělky, roznáší vítr. Pokud semena dopadnou na vlhká stanoviště, spolehlivě vyklíčí.

Svědek hraběcí lásky

Největší platan v Česku najdeme v Bartošovicích u zámku a stáří tohoto takzvaného Josefínina platanu se odhaduje na 170 let. Kmen má ve výšce 1,3 metru nad zemí obvod 760 cm a nejvyšší větve dosahují 32 metrů nad zem. Ke košatému obru se váže příběh o lásce, která smrtí nekončí: po smrti hraběnky Josefíny Pachtové (zemřela 6. 12. 1833) nechal hrabě Josef Jiří Meinert na důkaz věrné lásky postavit hrobku a na jaře příštího roku vysadil na hraběnčinu památku u zámku před oknem své pracovny strom dovezený z Anglie. Nevíme, zda je tento příběh pravdivý, ale faktem je, že platan javorolistý v Bartošovicích je dnes nejmohutnějším a nestarším evidovaným platanem v České republice.

Oříšek pro šperkaře

Dalším z „cizinců“ u nás je ořešák černý (Juglans nigra). Strom pocházející ze Severní Ameriky může dorůst 15–50 metrů a pro svou dekorativnost je v našich parcích pěstován stále častěji. Kvůli velmi kvalitnímu dřevu se dokonce uvažuje o jeho lesnickém využití. Pevné a těžké dřevo s tmavohnědým až nafialovělým jádrem je často v zemi původu využíváno v nábytkářství.

TIP: Dvojčata přes půl světa: Strom, který „doplaval“ z Havaje na Réunion

Listy tohoto ořešáku jsou sudozpeřené i lichozpeřené. Nápadné ořechy sedí v tlustých zelených obalech (3–5 cm tlustých) jednotlivě nebo po dvou. Zelené obaly jsou silně aromatické a svou vůní trochu připomínají muškátový oříšek. Ořechy mají velmi tvrdou skořápku, kterou mají kvůli její dekorativnosti v oblibě šperkaři. K výživným, i když prý nepříliš chutným semenům, se ale i přes velkou houževnatost obalu drobní hlodavci i tak dostanou.

V Česku byl ořešák černý poprvé zaznamenán roku 1803 v zámeckém parku v Lednici, 1831 v Konopišti a 1835 v pražské Královské oboře. V současnosti roste nejmohutnější exemplář s obvodem kmene 611 cm v zámeckém parku v Kvasicích na Kroměřížsku.

Pletí plevele je obvykle dost namáhavá a časově náročná práce. Plevelné rostliny rostou jako z vody a dlouhodobé soužití s našimi plodinami je vybavilo celou řadou triků, jimiž nám ztrpčují život. Proč tedy na plevel neposlat autonomní roboty, kteří neznají únavu a mohou využít pokročilé technologie?

Startup Carbon Robotics posílá proti plevelům autonomního robota Weeder, který proti plevelům postaví sílu umělé inteligence a výkonných laserů. Robot dokáže zlikvidovat za hodinu více než 100 tisíc rostlin plevele. Výstřely laserů míří na vnitřní pletiva rostlin a zničí je působením tepelné energie.

Laserový zemědělec

Autonomní robot Weeder dokáže vyplít 6 až 8 hektarů půdy denně. Čtyřkolový 4,3 tuny těžký stroj využívá GPS navigaci a strojové vidění, díky nimž si hledá optimální cestu na poli. Pro správnou identifikaci rostlin plevele využívá palubní počítač s umělou inteligencí a kamery s vysokým rozlišením. Když robot narazí na plevel, sežehne ho paprsky celkem osmi současně pracujících laserů o výkonu 150 kW.

TIP: Robotické zemědělství: Na plantáže míří autonomní sázeči rýže

Výhodou laserového plecího robota je, že ponechává svrchní část půdy víceméně neporušenou, což uchová její společenstva mikroorganismů. Ekonomicky výhodný provoz robota by měl zaujmout především organické zemědělce a podobně zaměřené pěstitele, kterým leží na srdci dlouhodobá kondice obhospodařované půdy.

Většina hvězd ve vesmíru umírá „přirozenou smrtí“. Spotřebují hvězdné palivo a podle své velikosti vychladnou, nafouknou se anebo divoce explodují. Najdou se ale i výjimky. V centrální části galaxií se nacházejí supermasivní černé díry, které mohou hvězdu zlikvidovat i jinak – podstatně drastičtějším způsobem.

Pokud se neopatrná hvězda dostane příliš blízko supermasivní černé díře, extrémní gravitace může hvězdu roztrhat a vtáhnout do singularity. Oficiálně se tomu říká ‚událost slapového narušení‘(TDE, podle anglického Tidal Disruption Event), astronomové tyto situace označují jako ‚špagetifikace‘ hvězdy.

Pozorování špagetifikované hvězdy

Odborníci už delší dobu detekují výtrysky záření z oblasti supermasivních černých děr. Podle všeho jde o projevy špagetifikace hvězd, které jsou požírány singularitou. Donedávna se ale nepodařilo pozorovat vlastní „siluety“ materiálu hvězd, který putuje do nitra supermasivní černé díry. 

TIP: Zažívací potíže ve vesmíru: Přejídání škodí i supermasivním černým dírám

Změnil to tým, který vedl Giacomo Cannizzaro z institutu SRON Netherlands Institute for Space Research a Radboud University. Vědci analyzovali spektrum záření události slapového narušení s označením AT 2019dsg. Podařilo se jim detekovat specifické absorpční čáry tohoto spektra, když detailně zkoumali záření z oblasti jednoho z pólů černé díry. Tyto rysy spektra záření odpovídají tomu, že kolem dotyčné černé díry je vícekrát kolem dokola namotán materiál čerstvě roztržené hvězdy. Je to tedy pořádně dlouhá špageta.