Král Václav IV. byl z těch synů slavných otců, o kterých se říká, že jablko padlo od stromu opravdu daleko. Po Otci Vlasti Karlovi IV. přebral trůn, ale už ne panovnické dovednosti. Nezřídka se mu podsouvá, že to byl on, kdo způsobil rozklad Zemí Koruny České. V poslední části života se navíc častěji dopouštěl různých alkoholických excesů, kvůli kterým s králem obtížně vycházeli i jeho přátelé. 

Rostoucí napětí

Značně neobratně si Václav počínal ve vztahu ke katolické církvi, zejména pokud šlo o majetek a peníze. Vzájemný rozpor začal nabírat na obrátkách, když v roce 1379 usedl do arcibiskupského křesla Jan z Jenštejna, člověk všeobecně vzdělaný a s jasným politickým názorem, zcela odlišným od králova. Původní „neutrální nepřátelství“ mezi oběma mocnými muži se rychle měnilo v otevřenou zášť. Navíc Václav tou dobou úplně přestal rozumně uvažovat a ze svých problémů hledal cestu nejčastěji v ženské společnosti a číši vína. Arcibiskup odmítal takové královo chování tolerovat a bylo jen otázkou času, kdy se něco stane. 

Útěk před králem 

Za této nepřehledné situace přichází na scénu postava Johánka z Pomuku, od roku 1389 generálního vikáře (vysokého správního úředníka) pražského arcibiskupství.

Johánek si krále znepřátelil hned krátce po svém nástupu tím, že Václavovi překazil jeho plán založit v českých zemích nové biskupství. Podle očitých svědků, když se to král dozvěděl, vypukl u něho dosud nevídaný záchvat zuřivosti, neboť Václav to vnímal jako očitý Jenštejnův podvod na královském majestátu. Ihned vyzval arcibiskupa a jeho rádce, aby se k němu okamžitě dostavili. Ti se však, ze strachu před královým hněvem, raději všichni odstěhovali na arcibiskupský hrad v Roudnici. 

Johánkovo zatčení

Arcibiskup a jeho spolupracovníci byli ochotni se vrátit do Prahy až po Václavově výslovném zajištění bezpečnosti. Jenže jakmile král spatřil Jenštejna v Praze, začal prý sprostě a nepříčetně nadávat a všem hrozil těžkými tresty. Na arcibiskupa si netroufl, ale dal zatknout alespoň jeho generálního vikáře Johánka z Pomuku a několik dalších úředníků. Samotný arcibiskup Jenštejn z celé patálie vyvázl jen s uraženou hrdostí a okamžitě odjel zpátky do Roudnice. 

Posléze se panovník osobně zúčastnil výslechu všech arcibiskupových lidí a podle očitých svědků si počínal doslova nepříčetně. Někteří ze zatčených se raději uvolili pod přísahou svědčit, nebo na mučidlech vyznali vše, co si král přál. 

Ani v mučírně nepromluvil!

Nakonec zůstal jen generální vikář Johánek z Pomuku, na něhož se Václav osobně zaměřil. Rozhodl se, že Johánka podrobí nejostřejší tortuře, nicméně tento pán celé mučení vydržel. Dobové zprávy tvrdily, že král se jeho mučení zúčastnil nejen pasivním přihlížením, ale katovi v některých aktivitách sám osobně pomáhal. Žádné příznaky prosby o milost však z Johánkových úst nevyšly, čímž si zpečetil svůj osud.

Polomrtvého kněze (některé zprávy ovšem tvrdí, že po tomto mučení byl už nebožtíkem) poručil Václav svázat a tajně v podvečerním šeru odnést na kamenný most přes Vltavu a jeho nebohé tělo svrhnout do vody. Podle kronikářských záznamů se to stalo 20. března LP 1393 o deváté hodině večerní.

Když král „zdárně“ vykonal na Johánkovi akt msty, jakoby se nechumelilo, odjel si na hrad Žebrák, patrně přesvědčen, že dal církvi jasně najevo, kdo je v království pánem. Mezitím Johánkovo tělo preláti pražského kostela vytáhli z vody někde u kláštera svatého Kříže a ve vší úctě donesli na Pražský hrad. Pochovali ho v katedrále svatého Víta proti oltáři Panny Marie. 

V roce 1721 byl Johánek z Pomuku už definitivně přejmenovaný na Jana Nepomuckého, papežem Inocencem XIII. blahořečen a 19. března 1729 ho papež Benedikt XIII. prohlásil za svatého.

Vznik legendy

Takový byl konec a pravá příčina smrti muže, z něhož jezuité pod změněným jménem Jan Nepomucký vytvořili mučedníka a patrona tzv. zpovědního tajemství. To je také nejčastěji tradovaný legendární výklad jeho smrti. Legenda o tajemství královny Žofie, stejně jako tvrzení, že v okamžiku jeho utopení se otevřela nebesa a z nich sestoupili andělé s palmovými ratolestmi, se nejspíše nezakládají na pravdě.

TIP: Nebe českých světců: Jak vznikl kult nejslavnějších českých světců?

Všemi těmito výmysly „nakrmil“ své čtenáře až později kronikář s bujnou fantazií Václav Hájek z Libočan. Do Hájkova díla patří i původ pěti hvězd kolem Janovy hlavy, které se prý objevily nad Vltavou společně se záhadnými světelnými úkazy… 

Na přelomu září a října 1915, během bojů u francouzského Loose (dnešní Loose-en-Gohelle), bylo třeba učinit klíčové rozhodnutí, které mohlo bitvu rozhodnout ve prospěch Dohody. Nikdo však nedokázal včas najít britského polního maršála Johna Frenche, a tak se osudný rozkaz opozdil o tři hodiny. Podle mnohých právě tato epizoda stála maršála kariéru a o šest týdnů později jej v čele Britského expedičního sboru nahradil Douglas Haig.

Předchozí část: V zákopech i na zámcích: Každodennost britských generálů za Velké války (1)

Osm generálů za devět dní

Další britští velitelé měli u Loose ještě větší smůlu. Brigádní generál Bruce putoval do zajetí, když Němci obsadili jeho předsunutou pozici. Šestadvacátého září padl brigádní generál Nickalls, následujícího dne generálmajor Capper utrpěl smrtelné zranění při útoku na vilémovské linie. Ztráty se kupily a nakonec armáda Jeho Veličenstva odepsala u Loose osm generálů během pouhých devíti dnů.

V této souvislosti se nabízí srovnání s německou doktrínou – třeba proto, že vládnoucí dynastie v Německu a Británii byly propojeny a jejich ozbrojené síly se vzájemně ovlivňovaly. Dokladem budiž osoba císaře Viléma II. – byl nejen nejstarším vnukem královny Viktorie, ale až do vypuknutí války formálně držel šarži polního maršála v britské armádě. O to zajímavější je fakt, že německá doktrína od svých generálů naopak přítomnost na frontové linii vyžadovala. Ve výcvikovém manuálu z roku 1918 stálo, že „čím větší je mobilita útoku, tím víc vpředu by se měl pohybovat i velitel“. Výsledkem byly opět těžké ztráty generality.

Postavení gentlemanů

Samostatnou zmínku si zaslouží platové podmínky britských oficírů. Od důstojníků se očekávalo, že se budou chovat jako gentlemani a budou disponovat též soukromými prostředky odpovídajícími jejich postavení. Zejména v nejprestižnějších plucích důstojníci potřebovali od rodiny peníze dokonce i na zaplacení svých uniforem (vyžadovalo se hned několik stejnokrojů pro různé příležitosti), dalšího vybavení a „civilní oděv ušitý přiměřeně nákladným krejčím i dva jezdecké koně“.

Takové náklady se mohly vyšplhat skutečně vysoko. Proto se například „u nového poručíka jízdního regimentu očekávalo, že bude mít soukromý příjem přinejmenším ve výši ročního platu svého velícího důstojníka“.

Od vojína na maršála

Pokud potřebné zázemí scházelo, musel se důstojník spokojit s méně nákladnou službou v koloniálních plucích nebo indické armádě. Dokladem může být kariéra Williama Robertsona – náčelníka generálního štábu v letech 1916–1918 a jediného muže, který to v královské armádě od vojína dotáhl až na polního maršála. Nejprve sloužil právě v indickém vojsku, protože zjistil, že tamní vláda nabízí tučné prémie důstojníkům, kteří jsou schopni poskytovat tlumočnické služby.

TIP: Brusilov, Kerenskij a Kolčak: Nejslavnější Rusové Velké války

Jazykově nadaný Robertson se ve volném čase naučil šest řečí od perštiny po nepálštinu, aby si doplnil neuspokojivé příjmy. Než se vyšvihl do nejvyšších pater královské armády, neustále zápolil s nedostatkem peněz. Dokládá to vzpomínka jednoho ze současníků: „Jako nižší důstojník pil v kantýně vodu, zatímco jeho kolegové chlemtali šampaňské. Když se začalo kouřit, opustil místnost a zapálil si dýmku, protože uvnitř byly povoleny výhradně doutníky – a Robertson si mohl dovolit jen levnější dýmkový tabák.“

Případ, který se v seriálu Hříšní lidé města pražského jmenoval Případ lichého střevíce, se odehrál se na sklonku první republiky a souvisel s šířením „omamných jedů“.

Mrtvá bez střevíců

Bylo 29. března 1937, jedenáct hodin večer. Obvodní inspektor přijal na oddělení uniformovaného policejního strážního sboru v Krakovské ulici poněkud neobvyklý telefonát. Šéf vyhlášeného Borůvkova sanatoria MUDr. Klinger mu oznámil, že krátce před 23. hodinou přivezl nějaký muž autodrožkou neznámou mladou ženu. Z auta ji vynesl v náručí a po zazvonění na ústavní zvonek ji předal vrátnému, kvapně se rozloučil a odjel. Lékař při prohlídce zjistil, že dívka je již mrtvá. Obvodní inspektor vyslal na místo obvodního inspektora II. třídy Václava Škodu a o případu vyrozuměl policejního lékaře, který se také dostavil do sanatoria. 

Podle dokladů policisté zjistili, že mrtvou ženou je poštovní úřednice Alžběta Langerová, narozená 7. prosince 1909 v Bochnii v Polsku, bytem Praha 1, Liliová číslo 249/6. Policejní lékař odhadl, že smrt nastala zhruba pět hodin před ohledáním. Žena měla maximálně rozšířené zorničky a nález dokládal podezření z otravy kokainem. Mrtvá byla dobře oblečená, ale chyběly jí střevíce. 

Policie pojala podezření z násilné smrti, a proto byla navržena soudní pitva. Na základě zjištěných skutečností byl vyrozuměn šéf bezpečnostního oddělení vládní rada Josef Vaňásek a na jeho příkaz se na služebnu v Krakovské ulici dostavil vrchní policejní komisař Dr. Zdeněk Borkovec a detektivové Janura, Vavřínek a Kofránek.

Podezřelý romanopisec 

Zatímco inspektor Škoda zjišťoval v Borůvkově sanatoriu totožnost neznámé ženy, zatelefonoval tam neznámý muž a ptal se na její zdravotní stav. Inspektor mu odpověděl, že se jí daří lépe a aby za ní přišel. Díky této léčce se do sanatoria dostavil obchodník Vojtěch Volf, který přinesl tašku a boty Langerové. Pak už události dostaly rychlý spád...

Volf byl zadržen a předveden na policejní strážnici, kde z něj zkušený policejní komisař Borkovec dostal tu nejdůležitější informaci – totiž že mrtvou dívku do nemocnice dovezl jistý Václav Petřík. Z jeho výpovědi pak zjistil, že Elsa Langerová v poslední době užívala kokain, a to i v kavárně Bajkal, kde spolu byli dnes a kde se jí také udělalo špatně. Petříka následně obžaloval prokurátor s tím, že „spáchal přečin proti bezpečnosti života podle § 335 trestního zákona a budiž za to potrestán podle téhož zákonného ustanovení“.

Dne 9. května 1937 proběhlo u Krajského soudu trestního v Praze hlavní líčení. Václav Petřík ve své výpovědi uvedl, že je nevinný. Po dobu známosti s Alžbětou Langerovou prý nepozoroval, že by šňupala kokain. Není prý pravda, že by ji nutil nebo nabádal, aby kokain brala, aby mohl popisovat, jak vypadá záchvat po jeho požití. Ano, skutečně psal román Karavana snů, v němž popisoval život kokainistky a používání drogy. Dokončil jej tři měsíce před Elsinou smrtí a právě v květnu 1937 ho vydal nakladatel Julius Albert. Petřík byl nakonec zproštěn viny, přestože „tu proti němu přece jen značné podezření je“, jak se praví v rozsudku.

Kdo byla Elsička?

V obřadní síni strašnického krematoria dozněly 3. dubna 1937 poslední tóny skladby Dobrú noc a rakev zmizela v požářišti. Smuteční obřad byl u konce. Matka, bratr a nejbližší příbuzní se přišli naposled rozloučit s jednou z prvních obětí kokainismu v Praze, s jejich milovanou Elsičkou. Její rakev byla obklopena četnými květinovými dary a v popředí leželo srdce z bílých kvítků a s fialovými iniciálami E. L. Jaká osobnost se za nimi skrývá, nevíme přesně ani dnes. 

Přesto se navzdory velkému časovému odstupu podařilo něco vypátrat. Alžběta Langerová se narodila z druhého manželství hudebního skladatele Antonína Langera, který žil a působil v Polsku. Když v roce 1910 náhle zemřel, ocitla se jeho druhá žena Adéla sama s šesti dětmi a bez prostředků. Přestěhovali se do Prahy, kde našli bydlení v Liliové ulici. Protloukali se všelijak. Adéla začala jednu místnost pronajímat prostitutkám, aby tím aspoň trochu vylepšila rodinný příjem. Je možné, že už tady se Elsička lecčemus přiučila. 

Šla pracovat na poštu, kde jí místo sehnal její starší bratr Gerard, ale díky své hezké tvářičce, která se ocitla i na reklamních fotografiích, si jí všiml hudební skladatel John Gollwell a zamiloval se do ní. Světák ve skvělých oblecích se původně jmenoval Jan Borůvka a měl vlivné bratry. Jeden z nich, MUDr. Vladimír Borůvka, vlastnil nám již známé soukromé sanatorium v Legerově ulici, které se stalo poslední Elsiným útočištěm. Sanatorium provázela výborná pověst – operovali tu přední odborníci a pacienti za péči ochotně platili značné sumy. O MUDr. Borůvkovi se říkalo, že občas vystavuje recepty na kokain a má styky s vybranými lékárníky. Sám se nedožil nijak vysokého věku – zemřel v pouhých pětačtyřiceti letech 27. ledna 1937, tedy o dva měsíce dřív než Elsa.

Seznámení s kokainem

Průbojný Gollwell skládal šlágry pro Járu Pospíšila a další známé zpěváky, působil jako klavírista a kapelník orchestru v kabaretu u Karla Hašlera a založil také vlastní hudební vydavatelství. Pseudonym Gollwell si zvolil během cesty do Ameriky, kde se možná také seznámil s kokainem. Každopádně právě s ním drogu poprvé zkusila i Elsa. Jenže na rozdíl od Gollwella jí zřejmě i propadla. S tím už nadaný hudebník nechtěl nic mít, a tak se s ní raději rozešel.

Záhy se ovšem v Elsině životě objevil další nápadník. Byl jím nám už známý Václav Petřík, ženatý čtyřicátník a rotmistr ve výslužbě, který se ve volném čase pokoušel psát román o kokainistce. Chodili spolu dva a půl roku až do osudného 29. března 1937. Již víme, že ho inspirovala k sepsání románu, ale nebyl zdaleka jediným autorem. O Elsičce najdeme zmínku také v knížce Adolfa Branalda Valčík z Lohengrina. Spisovatel se s ní seznámil v taneční kavárně Metro.

S odstupem mnoha let o ní napsal: „Byla hezká, malá a divná [...]. Bydlela v Liliové ulici, bývala tam překrásná tma, a když jsem ji chtěl na rozloučenou políbit, říkala ne, prosím vás, teď ne, a když jsem tedy šel, přitáhla si mne, sama mne políbila, a zase mě odstrčila, jako když neví, co chce, a přitom tiše plakala. U oné dívky nebylo nikdy nic jisté [...]. Odešla z parketu uprostřed tance a stejně nepředvídaně mě na parket táhla. Padala do apatie, jako se padá do spánku, neviděla, neslyšela; vzal jsem ji za ruku, trochu se chvěla. Jako ospalá odcházela se upravit a vracela se rozjařená, a já nic nevěděl, jenom, že je nějaká divná. Jednou se nevrátila vůbec.“

Ať jí dám čas

„Napsala mi dopis, skoro přiznání, jenže jsem nevěděl, k čemu, někdo jí ublížil a současně učaroval, nechce mu podlehnout a nechce se bránit; všechno je marné a mám toho nechat. Nic nemohlo podnítit mé spasitelské sklony účinněji. Odepsal jsem, že ji miluji, a proto ji zachráním, ať jen poví, kdo jí ublížil, ostatní si vyřídím sám. Odpověděla, že si to rozmyslí, ať jí dám čas.“ Adolf Branald zde výstižně popsal chování pod vlivem kokainu. Zachránit Elsičku už ale nemohl.

Alžběta Langerová přitom nebyla ojedinělou obětí kokainu. V den jejího pohřbu si málem našel další oběť. Noviny Národní politika o tom uvedly: „Zatímco se včera konal pohřeb úřednice Langerové, která zemřela na otravu kokainem, dopravili do všeobecné nemocnice 33letou Františku Balíkovou, služebnou ze Smíchova, Divišovy ulice 21. Byla včera nalezena v bezvědomí v bytě svého zaměstnavatele a narychlo přivolaný lékař zjistil, že jde o případ otravy omamným jedem. Ihned děvče dopravili na kliniku prof. dr. Pelnáře, kde jí poskytli pomoc a nechali ji tam v ošetřování. Případ vyšetřovala policie a zprávu postoupila urychleně bezpečnostnímu oddělení. V místnosti, kde otrávené děvče nalezli, byla lahvička s adrenalinem a kokainem…“

Průlomovou studii v této oblasti provedl tým Sarah J. Blakemoreové z University College London v roce 1998. Vědci analyzovali mozkovou aktivitu při lechtání a došli k následujícím závěrům: Při každém lechtavém pohybu předvídá malý mozek (cerebellum) přesně polohu všech částí našeho těla. Následně pošle signál do těch částí, které se mají dotýkat, a tím zmírní hmatovou odezvu na lechtavý dotyk.

TIP: Jak je možné, že dokážeme přečíst slova s přehozenými písmeny?

Pro testování navrhli výzkumníci přístroj, jímž se lidé mohli polechtat, ale který zároveň dokázal tento impuls zpozdit o několik zlomků sekundy. Experimentálně tak zjistili, že čím je časový odstup delší, tím intenzivnější se nám toto „polechtání sebe sama“ zdá.

Jen pár archeologických lokalit na světě se může pochlubit nepřetržitým fosilním záznamem, který trvá miliony let. Jednou z cenných výjimek je jihoafrická „Jeskyně zázraků“ (Wonderwerk Cave) v poušti Kalahari. Už delší dobu byla v podezření, že hostila opravdu velmi dávné lidské osídlení.

Nový výzkum odborníků izraelské Hebrew University of Jerusalem a kanadské University of Toronto potvrdil, že v jeskyni Wonderwerk Cave bylo nejstarší známé lidské osídlení v tomto typu prostředí. Zároveň je to místo s jedněmi z nejstarších důkazů používání ohně a také výroby nástrojů dávnými lidmi. K datování využili paleomagnetismus a další metody určování stáří fosilních nálezů.

Nejstarší osídlení jeskyně

Vedoucí výzkumu Ron Shaar z Hebrew University of Jerusalem uvádí, že s velmi slušnou jistotou pravěcí lidé v „Jeskyni zázraků“ vyráběli jednoduché kamenné nástroje takzvané oldovanské kultury již před 1,8 miliony let. Tato kultura představuje nejstarší dobu kamennou a její počátky se objevují asi před 2,6 miliony let.

TIP: Obraz prasete z indonéské jeskyně je nejstarší figurální malbou světa

Nálezy oldovanských nástrojů v jeskyni Wonderwerk Cave jsou unikátní, protože je obvykle nacházíme ve volné krajině, především ve východní Africe. Badatelům se také podařilo objevit a datovat záměrné používání ohně, které v jeskyni probíhalo přibližně před jedním milionem let. V tomto případě je velmi důležité, že jde o prostory hluboko v jeskyni. Jiné doklady o takto dávném používání ohně totiž pocházejí z volné krajiny, kde je obvykle obtížně vyloučit požár vzniklý přirozenou cestou.

Dodávky sovětské výzbroje do Egypta v 50. letech donutily USA a Velkou Británii stáhnout příslib finanční pomoci na rozvoj egyptského hospodářství a stavbu Asuánské přehrady, čímž chtěly egyptského prezidenta Gamála Násira donutit, aby přestal obchodovat s Východním blokem. Egyptský prezident neuposlechl a ve snaze získat zdroj financí jinde znárodnil 26. července 1956 Suezský průplav.

Předchozí část: Zbytečně dokonalý výsadek: Anglo-francouzská operace Mušketýr 1956 (1)

Nový vlastník

Ten do té doby patřil Společnosti Suezského průplavu, jejíž akcie vlastnili především britští a francouzští investoři. Ve stejný den byl také odepřen přístup izraelským lodím jak do průplavu, tak do Tiranské úžiny. Znárodnění průplavu způsobilo šok v západní Evropě a překvapení v USA a SSSR, s kterým tento krok nebyl konzultován. Nutno však podotknout, že podle soudobých právních analýz byl tento akt legální.

Dosavadní investory navíc slíbil Násir odškodnit podle aktuálních cen na pařížské burze, což bylo podle některých amerických právníků dokonce nad rámec jeho povinností. Fakticky se však tímto krokem stávala západní Evropa rukojmím Egypta, protože ze dvou milionů barelů ropy, které denně směřovaly z Blízkého východu do Evropy, putovalo 60–65 % právě Suezským průplavem.

Pod tlakem opozice a bez podpory USA se britský premiér Anthony Eden a jeho francouzský protějšek Guy Mollet rozhodli vsadit vše na jednu kartu a ochránit zájmy svých zemí vojenskou intervencí.

Stahují se mračna

Cílem operace nemělo být jen dostat průplav pod mezinárodní správu, ale především svrhnout Násira a instalovat k Západu vstřícnější režim. Do rodící se aliance vzápětí Francouzi přivedli i Izrael. Strategický plán spočíval v izraelském útoku směrem k pásmu průplavu, což mělo vyvolat egyptskou reakci a vypuknutí bojů nejprve na Sinaji a poté přímo v Suezu.

Británie s Francií by pak vydaly ultimátum pro oba státy, aby se stáhly od průplavu. S Izraelci bylo vše tajně dohodnuto a očekávané odmítnutí ze strany Násira by poskytlo „spravedlivou“ záminku k útoku v očích OSN. Moše Dajan, náčelník izraelského generálního štábu, a David Ben Gurion, ministerský předseda, se okamžitě pustili do příprav operace s krycím názvem Kadeš. Spojený britsko-francouzský štáb začal plánovat operaci Mušketýr.

Operace Kadeš

V roce 1956 byla izraelská armáda považována za nejlepší na Blízkém východě. Její výzbroj pocházela z větší části z druhoválečných přebytků, které v zemi zůstaly po britské správě, nebo byly nakoupeny v zahraničí. Teprve krátce před suezskou krizí se podařilo zajistit i moderní francouzské zbraně, což bylo životně důležité především u rychle zastarávajícího letectva, které získalo nové a výkonné stroje včetně ve Francii teprve zaváděného stíhacího bombardéru Mystère IVA.

Hlavní izraelský cíl představovalo přístavní město Šarm aš-Šajch, jež bylo těžištěm blokády Tiranské úžiny, dále klíčové křižovatky a pásmo Gazy, které sloužilo jako základna pro útoky palestinských fedajínů na cíle v Izraeli. Operace byla naplánována tak, aby v prvních hodinách budila dojem pouhého odvetného nájezdu. Plán počítal nejprve s narušením telegrafního spojení a následným vysazením praporu výsadkářů u průsmyku Mitla 70 km od Suezského průplavu, kteří měli být následujícího dne posíleni po zemi postupujícím zbytkem výsadkové brigády.

TIP: Pomoc ze srdce Evropy: Jak vypadala československá podpora mladého Izraele

Odpoledne 29. října Izrael spustil operaci Kadeš. Navzdory řadě indicií vyhodnotili Egypťané útok jen jako další operaci proti palestinským záškodníkům, a než si uvědomili závažnost situace, postoupily již izraelské jednotky do hloubky Sinaje. Protože jádro egyptské armády zůstávalo západně od průsmyku Mitla, měli Izraelci místní převahu a přes tvrdý odpor protivníka rychle dosáhli svých cílů. Francie a Velká Británie daly oběma stranám ultimátum, které Násir dle očekávání odmítl, a 31. října začaly francouzské a britské bombardéry útočit na egyptská letiště.

Pokračování: Zbytečně dokonalý výsadek: Anglo-francouzská operace Mušketýr 1956 (3) vychází ve čtvrtek 6. května

Libanon se potýká s hlubokou hospodářskou a finanční krizí, která je pokládána za nejhorší v moderních dějinách země. Loni se tamní ekonomika propadla o 19 procent, o práci přišly desítky tisíc Libanonců a téměř polovina ze šesti milionů občanů žije v chudobě. Lidé ztratili důvěru v bankovní systém, který v minulosti patřil k nejspolehlivějším v regionu.

Pohroma od Rudého moře

Aby toho nebylo málo, čelí v těchto dnech tento blízkovýchodní stát neobvyklé a masivní invazi sarančat. Příčinou je podle odborníků nenadálá změna směru větru, která přinesla mohutné roje sarančat ze Saúdské Arábie přes Jordánsko a Sýrii.

Vážnost situace dokresluje i fakt, že libanonské úřady povolaly do akce armádu – armádní vrtulníky se snaží ničit hmyz postřikem pesticidy. „Podařilo se nám – za krátkou dobu – zničit obrovské množství sarančat, některým rojům se ale podařilo uniknout. Nejvíce zasažená je momentálně oblast v okolí Hermelu na severu země,“ řekl novinářům prozatímní ministr zemědělství Abbas Mortada.

TIP: Nejsmrtonosnější hmyzí roje: Mračna, která zastíní i slunce

Podle úřadů prozatím nedošlo k významným zemědělským ztrátám, neboť v severní a severovýchodní části země převažuje chov hospodářských zvířat. Nacházejí se zde ale i velké třešňové plantáže. Zranitelnější je především jižní, převážně zemědělská oblast Libanonu.

Michael Collins byl členem památné výpravy Apolla 11 v roce 1969, při níž Neil Armstrong jako první člověk vkročil na povrch Měsíce. Collins musel zůstat v modulu na oběžné dráze a počkat, až se Armstrong a Buzz Aldrin z výstupu na Měsíc vrátí.

„V astronautovi Michaelu Collinsovi národ ztratil skutečného průkopníka a celoživotního obhájce průzkumu,“ uvedl úřadující ředitel NASA Steve Jurczyk. „Jako pilot velitelského modulu Apolla 11 - někteří ho nazvali nejosamělejším mužem v dějinách – zatímco se jeho kolegové poprvé procházeli po Měsíci, pomohl našemu národu dosáhnout určujícího milníku,“ dodal Jurczyk.

Hold vzdal svému zesnulému kolegovi i Buzz Aldrin. „Drahý Miku, ať jsi byl nebo budeš kdekoli, vždy budeš mít oheň, který nás odnese do nových výšin i do budoucnosti,“ napsal na Twitteru nyní už poslední žijící člen mise Apolla 11. Neil Armstrong zemřel 25. srpna 2012.

Během památné mise čekal Michael Collins na své druhy osamocený ve velitelském modulu Apolla 11 přes 21 hodin. S letovou kontrolou v texaském Houstonu při tom pravidelně ztrácel spojení, pokaždé když se jeho loď při obletech dostala nad odvrácenou stranu Měsíce.

TIP: První muž na Měsíci: Proč ve výběru NASA nakonec zvítězil Armstrong?

„Vím, že bych byl lhář nebo blázen, kdybych řekl, že mám nejlepší ze tří sedadel Apolla 11, ale mohu popravdě a s vyrovnaností říci, že jsem s tím, které mám, naprosto spokojený,“ řekl ke své úloze v misi Collins podle poznámek, které NASA vydala v roce 2009.

V lednu 1970 odešel z NASA jako generálmajor a o rok později byl ředitelem Národního leteckého a kosmického muzea, které bylo součástí Smithsonova institutu ve Washingtonu. Od roku 1993 se věnoval podnikání. Včera, 28. dubna 2021 oznámila jeho rodina, že Michael Collins prohrál svůj poslední statečný boj s rakovinou a zemřel ve věku 90 let.

Magnetické póly naší planety se pohybují velmi výrazně. Statické ale nejsou ani geografické póly, které jsou vytyčené osou rotace Země. Pohyb zemských pólů určují procesy, kterým stále do detailu nerozumíme, jedním z významných faktorů je ale rozložení vody na zemském povrchu. A toto rozložení se může v čase měnit.

Shanshan Deng z Čínské akademie věd a její spolupracovníci jsou přesvědčeni, že kvůli tání ledovců dochází k tak velkým změnám rozložení vody, že to může do značné míry vysvětlit pozorovanou změnu pohybu pólů z jižního na pohyb východním směrem, k němuž došlo v polovině devadesátých let. Pokud mají vědci pravdu, tání ledovců vyvolané globálním oteplováním hýbe osou planety, i když jsou ve hře i další faktory. 

TIP: Severní magnetický pól Země se pohybuje k Sibiři. A vědci už tuší proč

Při výzkumu čínských vědců sehrála důležitou roli data amerického a německého projektu GRACE (Gravity Recovery and Climate Experiment). Satelity tohoto projektu měří gravitaci v prostoru Země, z čehož je možné odvodit rozložení hmoty planety. Pozorované změny nejsou nijak dramatické a neovlivňují každodenní život. Zmíněné pohyby pólů se projeví například na délce dne, ovšem jen v řádu milisekund.

V mezopotámském Eposu o Gilgamešovi přemlouvá krásná dívka divocha Enkidua k tomu, aby opustil svůj život se zvířaty a stal se civilizovaným člověkem: „Jez chléb, Enkidu, to náleží k žití! A pivo pij, jak zvykem je v zemi!“

Její slova padnou na úrodnou půdu – podaří se jí mladíka přesvědčit. Mezopotamský epos to líčí takto: „Rozjařila se mysl jeho a rozveselila, zaplesalo jeho srdce, tvář se mu rozzářila. Odstranil špínu, tělo své zarostlé pomazal olejem, v člověka se změnil.“  

Mnohé mýty v sobě skrývají odraz skutečných událostí. Zřejmě to platí i pro tuto pasáž Eposu o Gilgamešovi. Pečivo a kvašené nápoje patřily k produktům usedle žijících společenstev. Lovci a sběrači kočující v nomádských tlupách nic takového neznali. Podíl „chlebu a piva“ na vzniku lidské civilizace však byl zřejmě větší, než jsme byli ještě nedávno ochotni připustit. 

Čáry slunovratu

U vzniku lidské civilizace stála narůstající potřeba spolupráce. K tomu se ale musely izolované skupinky lovců a sběračů i nevelké komunity usedle žijících zemědělců setkat a navázat trvalejší kontakty. Významnou roli přitom zřejmě sehrávala konzumace pokrmů a nápojů v čase a místě vyhrazeném pro důležité náboženské rituály. Americký antropolog Charles Stanish z University of Southern Florida demonstroval tenhle nadmíru důležitý proces na stránkách předního vědeckého časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences ve studii o proměnách jihoamerické kultury Paracas.

Kultura Paracas vzkvétala na jižním pobřeží dnešního Peru mezi roky 800 až 200 př. n. l. Tato část pacifického pobřeží je extrémně suchá a v 1. tisíciletí př. n. l. tu byl život hodně těžký. Přesto si tamější obyvatelé vyšetřili čas i síly, aby do povrchu vyprahlé pampy vyryli dlouhé brázdy a ještě je olemovali kamením. Kromě těchto velkých, velmi nápadných obrazců, tzv. geoglyfů, našli archeologové mezi základními liniemi i další, mnohem menší obrazce vyskládané z jednotlivých kamenů. Všechny geoglyfy mají jedno společné – jejich linie ukazují k místu, kde v době letního slunovratu vychází nad obzor slunce. Zcela jistě nejde o náhodu. Letní slunovrat byl pro kultury z pobřeží Peru životně důležitým datem spojeným s významnými náboženskými svátky a obřady. 

Pyramida a chicha

Charles Stanish spolu s Henrym Tantaleánem vedli archeologickou expedici do jihoperuánského údolí Chincha a po šesti letech tvrdé práce představili její výsledky v souhrnné studii. V údolí narazili na nejrůznější formy osídlení lidmi kultury Paracas. Na jedné straně tu nacházeli zbytky malých vesnic roztroušených v krajině. Na druhé straně nemohli minout pozůstatky velkých pyramid sloužících k náboženským obřadům. 

Zvláštní pozornost věnovali archeologové pyramidovité stavbě nazývané místními lidmi Cerro del Gentil. Leží na konci jedné z linií směřujících k místu, kde vychází slunce o letním slunovratu, a tvoří ji tři stupně. Základna pyramidy má rozměry 50 krát 120 metrů. Na jedné straně pyramidy je na každém ze tří stupňů patrná prohloubenina o průměru zhruba dvanáct metrů. Právě v těchto „dolících“ narazili archeologové v Cerro del Gentil na bohaté nálezy.

V suchém klimatu údolí Chincha se dokonale zachovaly nejen kamenné nástroje a keramika, ale také tkaniny, zdobené nádoby z tykví, rákosové rohože a dokonce i zbytky jídla. V keramických nádobách zůstaly stopy po zkvašeném nápoji z kukuřice zvaném chicha. Nápoj si lidé zřejmě přinášeli s sebou. Jídlo si ale připravovali na místě z donesených surovin. 

Nikde v blízkém okolí Cerro del Gentil se nenachází lidské sídlo z té doby. Lidé sem museli přicházet ze vzdálenějších míst. Velký počet keramických nádob pro konzumaci nápojů a jídel svědčí o velkých hostinách. Dodnes se zachovaly i stopy po nápojích, které lidé lili na zem jako oběť božstvům. Okolnosti nálezů dokazují, že Cerro del Gentil bylo po většinu roku opuštěné. Lidé se tu scházeli jen při zvláštních příležitostech, jako je letní slunovrat. Hostiny byly součástí náboženských rituálů. O tom, jakou důležitost lidé kultury Paracas těmto obřadům přisuzovali, svědčí nálezy neklamných stop po lidských obětech. 

Poutní místo

Charles Stanish a Henry Tantaleán si kladli otázku, jak se vlastně zvyk pořádat obřady s hostinami vyvinul? Stála u jeho zrodu velmi úspěšná menší skupina, která zvala méně úspěšné sousedy z bližšího i vzdálenějšího okolí? Anebo se k obřadům spojily skupiny, které nejprve pořádaly své vlastní obřady s hostinami a následně se domluvily na společných oslavách?

Při hledání odpovědi na tyto otázky se vědci spoléhali na výsledky analýz izotopů stroncia v nejrůznějších organických zbytcích, kukuřicí a tkaninami počínaje a ostatky lidských obětí konče. Výsledky měření odhalily, že k slavnostem na Cerro del Gentil přicházeli lidé z velké dálky. Někteří dorazili až od vysokohorského jezera Titicaca vzdáleného 600 kilometrů. Jiní přicestovali z lokalit ležících na pobřeží Pacifiku o 200 kilometrů dál na jih. Přinášeli s sebou potraviny, nápoje nebo tkaniny, ale přiváděli s sebou i ty, kteří měli být na Cerro del Gentil obětováni bohům. Cerro del Gentil bychom mohli dnešní mluvou označit za významné „poutní místo“ lidí, kteří sjednocením malých nezávislých skupinek vytvořili paracaskou kulturu.  

Spojeni hodováním

Pozůstatky po obřadech konaných na Cerro del Gentil lidmi pocházejícími z velmi vzdálených lokalit nejsou starší než 2 400 let. Zbytky po obřadních hostinách z menších sídel jsou starší a svědčí o tom, že se jich účastnili jen místní lidé. To znamená, že se jednotlivé skupiny lidí paracaské kultury z údolí Chincha nejprve stavěly na vlastní nohy a teprve následně začaly vytvářet rozsáhlejší aliance pečetěné obřady zahrnujícími lidské oběti a následné hostiny. 

Aktivity většího počtu zcela nezávislých skupin lidí lze za podobným cílem sjednotit jen s velkými obtížemi. Pokud jsou ale tyto skupiny již propojeny společně sdílenými hodnotami, náboženstvím, rituály s obětmi, je jejich organizace na větším území a po delší dobu výrazně snazší. 

Najíst se a opít  

Můžeme předpokládat, že zákonitosti vývoje široce organizované společnosti, která vytvořila první státy, byly podstatně složitější a pestřejší a že vývoj paracaské kultury představuje jen jednu z většího počtu možností. Na druhé straně je však pravděpodobné, že se podobnou cestou ubíral také vývoj jiných kultur a to nejen v jižní Americe, ale i dalších koutech světa. 

TIP: Opít se! Ale čím? Poznejte 5+1 alkoholických nápojů dávné minulosti

„Chléb a pivo“ v Mezopotámii nebo „placky a chicha“ v jižním Peru zřejmě nebyly jen pouhými poživatinami a nápoji. Jejich konzumace při velkých svátcích a obřadech sehrála významnou roli při spojování do té doby nezávislých skupin lidí do větších celků, k respektování společných norem a realizaci společných záměrů.