Polští archeologové odhalili skryté tajemství egyptské mumie z prvního století našeho letopočtu. Vědci prozkoumali egyptskou mumii, která je od roku 1826 majetkem Varšavské univerzity. Podle nápisů na sarkofágu mělo jít o ostatky vysoce postaveného kněze ze starověkých Théb. Badatelé původně pátrali po známkách nemoci či příčině smrti, to, co ale objevili, je opravdu překvapilo. Rentgen a výpočetní tomografie totiž prozradily, že uvnitř mumie je žena, navíc v pokročilém stupni těhotenství. Ženě bylo v době smrti 20 až 30 let a byla na konci druhého trimestru těhotenství (26 až 28 týden).

Kněz, kterému chyběl penis

Okolnosti identity těla zřejmě zůstanou trvalou hádankou. Paradoxně v časech, kdy byla mumie před téměř 200 lety dopravena do Polska se věřilo, že je o ostatky ženy. Teprve na počátku 20. století se podařilo rozluštit nápisy na sarkofágu, podle kterých mělo jít o kněze jménem Hor-Djehuty. Podle vedoucího výzkumu Wojciecha Ejsmonda je možné, že vydávání ženského těla za tělo kněze mělo zvýšit hodnotu mumie, mohlo jít ale i o dílo vykradačů hrobů. Ejsmond to ostatně nepovažuje za nic neobvyklého, až 10 % mumií v muzeálních sbírkách je podle něj identifikovaných chybně.   

Na první nesrovnalosti vědci narazili relativně brzy – snímkování pomocí výpočetní tomografie ukázalo na muže nepřirozeně jemnou kosterní strukturu. Další snímky a 3D vizualizace pak odhalily dlouhé vlasy, mumifikovaná prsa a chybějící penis. Bylo tak zřejmé, že se nejedná o tělo kněze, nýbrž o tělo ženy.

Mumie s outěžkem

Další pátrání pak vědcům přineslo více otázek než odpovědí. Že je něco v nepořádku, si jako první všimla antropoložka a archeoložka z Archeologické fakulty Varšavské univerzity Marzena Ożarek-Szilke. Během závěrečných prací na projektu si tato matka tří dětí na jednom ze snímků všimla, že mumie má v břiše něco, co připomíná malou nožičku. Její podezření pak potvrdil rentgen a výpočetní tomografie.

TIP: Rozřešení záhady: Co zabilo „ječící“ egyptskou princeznu?

Podle Wojciecha Ejsmonda je to vůbec poprvé, kdy byla objevena mumie těhotné ženy. V minulosti se již podařilo objevit kosterní pozůstatky těhotných žen, ale pozůstatky v podobě mumie ještě nikdy. Vědci zatím nemají odpověď na otázku, proč nebylo tělo nenarozeného dítěte z břicha matky vyjmuto. Při mumifikaci totiž běžně docházelo k odstraňování vnitřních orgánů. Neznámou zůstává také příčina smrti ženy, vzhledem k jejímu pokročilému stupni těhotenství ale vědci předpokládají, že by mohla souviset právě s ženinou graviditou.

Úplnou jistotu vědci nemají ani v otázkách stáří mumie. Techniky použité při mumifikaci totiž naznačují, že by ve skutečnosti mohla být mnohem starší, než se původně předpokládalo. Jistotu má ale přinést až další výzkum.

Společnost Stratolaunch Systems před časem postavila gigantický nosný letoun Stratolaunch, přezdívaný „Pták Noh“. Původně měl vynášet do vzduchu menší rakety, které by startovaly na oběžnou dráhu. Stroj s křídly o rozpětí přes 117 metrů poprvé vzlétl v dubnu 2019. Přestože testovací let dopadl velmi úspěšně, s ptákem Nohem to od té doby nevypadalo dobře.

V době prvního letu již byl po smrti zakladatel společnosti Paul Allen. Společnost Stratolaunch se rozpadala a propouštěla zaměstnance. Nad „Ptákem Nohem“ se stahovala mračna a nebylo vůbec jasné, zda se ještě někdy podívá do vzduchu. Jak se ale zdá, velkolepý nosný letoun má tuhý kořínek.

Návrat ptáka Noha

Po více než dvou letech od svého prvního (a jediného letu), se na konci letošního dubna Pták Noh vznesl znovu. Opět to bylo v Mohavské poušti, z připravovaného kosmodromu Mojave Air and Space Port. Let trval 3 hodiny a 14 minut. Stroj se dostal do výšky téměř 4 300 metrů a dosáhl rychlosti 320 kilometrů za hodinu. 

TIP: Soukromá společnost Stratolaunch poprvé vzlétla s největším letounem světa

Jak oznámil vedoucí operací Stratolaunchu Zachary Krevor, let byl velmi úspěšný. Pták Noh a jeho posádka splnili všechny naplánované úkoly. Během letu nedošlo k žádným anomáliím nebo poruchám a po přistání byl stroj ve výborném stavu. Vlastníkem Stratolaunchu je nově společnost Cerebus a nosný letoun plánuje používat při vývoji hypersonického stroje Talon-A.

Herec Douglas Fairbanks podepsal svou první filmovou smlouvu v roce 1915. O rok později potkal kolegyni Mary Pickfordovou, která dobývala filmový svět už od svých sedmnácti let a byla nejlépe placenou hollywoodskou herečkou. A nejroztomilejší. On byl k tomu ženatý, ona vdaná za despotu.

V hollywoodských kulisách to snad ani nemohlo skončit jinak – potkali se na jednom večírku a byla to láska. Mimomanželský vztah trval léta. Až v roce 1920 se rozvedli s původními partnery, vzali se a stali se okamžitě hollywoodskými legendami. Postavili si dokonce kouzelné sídlo Pickfair, kde po celá 20. léta pořádali ty nejbláznivější večírky. Zvali nejen filmové hvězdy, ale i slavné spisovatele, myslitele, muzikanty…

Skomírající hnízdečko lásky

Aby láska neuvadla, plánovali pravidelné romantické víkendy a prázdniny. Jenže Fairbanksova kariéra s příchodem zvukového filmu ve 30. letech začala stagnovat. Mary oproti tomu byla stále hvězdou. Manžel ji začal podvádět. Rozvedli se v roce 1933. Ona se znovu provdala, on za pár let poté zemřel. Jejich manželství se stalo prvním milostným spojením filmových hvězd – a ukázalo, jak magický je takový vztah pro novináře a fanoušky. Byli první a nejzářivější...

TIP: Příběh továrny na sny: Jak vypadaly začátky Hollywoodu?

Sídlo Pickfair už nestojí. Na konci osmdesátých let je koupila herečka Pia Zadora s manželem a zbourali je, aby si na pozemku postavili vlastní sídlo. Na kritiku nostalgické společnosti odpovídali, že dům byl tak zchátralý, že jej již nešlo opravit. Z původních budov nechali jen křídlo pro hosty.

Některé soukromé firmy vyvíjejí suborbitální systémy schopné dopravovat turisty k pomyslné hranici vesmírného prostoru. Tím však naše ambice zajisté nekončí. Mnohem složitější, ale o to atraktivnější krok představuje rozvinutí kosmického turismu až na orbitální dráhy. Logickým postupem se zdají být komerční vesmírné hotely, které se mohou časem rozvíjet z menších modulárních stanic až po složité soběstačné komplexy a osobní kosmické rezidence.

Popsané plány si žádají extrémně vysoký počet startů raket a schopnost budovat ve vesmíru velké, složité a zároveň funkční struktury. Nejspíš se neobejdeme ani bez kosmické těžby a výroby materiálu na Měsíci či jiných objektech blízkých Zemi. Většina z výše uvedeného je zapotřebí k vytvoření první opravdové lidské kolonie ve vesmíru. 

Cesty k osídlení kosmu 

V 70. letech 20. století vypracoval Gerard K. O’Neill z Princetonu za přispění NASA’s Ames Research Center a Stanford University dvě velmi zajímavé studie, jež podpořily názor na proveditelnost až kilometrových „měst“ na oběžné dráze Země. Rotující konstrukce se v populární literatuře objevují už od 19. století. Zabýval se jimi Konstantin Ciolkovskij, Hermann Oberth nebo John Desmond Bernal, který obdobné stavby jako první vědecky popsal. Dodnes je známe pod pojmem „Bernalova sféra“ (viz Megakonstrukce nad Zemí) a právě jeho práce dál inspirovala O’Neilla, jenž rozpracoval několik návrhů rotujících vesmírných ostrovů. 

Jeho koncepty mimo jiné ukázaly, že kosmický prostor představuje dobré místo pro další rozvoj pokročilé civilizace. Od těch dob ovšem uplynulo téměř 40 let, a popravdě jsme v daném směru příliš nepokročili. Každopádně O’Neill nakonec pro NASA vytvořil tři hlavní studie tzv. ostrovů…

Tři ostrovy

Ostrov jedna neboli Island One si lze představit jako rotující kouli o průměru 512 m po vzoru Bernalovy sféry. Tým NASA ve spolupráci se Stanford University studii později upravil a nabídl alternativní verzi známou jako Stanford torus z roku 1975. Ostrov dva, Island Two, rovněž tvoří kruhovou stavbu, avšak výrazně větší: V průměru už měří přes 1,5 km. 

Island Three, třetí a nejambicióznější, pak známe spíš jako O’Neillův válec neboli O’Neill cylinder. Sestává ze dvou torusů rotujících proti sobě, o délce až 32 km a průměru 6,5 km. Každý se člení na šest segmentů o stejné ploše, ale otáčejících se rozdílnou rychlostí kvůli dosažení optimálních podmínek pro různé činnosti prováděné uvnitř. Tři segmenty zahrnují průhledná okna zaručující střídání denního a nočního režimu. Vnější část slouží pro zemědělství, zatímco uprostřed se nachází průmyslový oddíl s minimalizovanou gravitací, pro speciální výrobní procesy. Zbytek tvoří obyvatelný prostor se spoustou zeleně a volnočasových míst.

Realizace popsané megalomanské stavby by vyžadovala obrovské množství surovin a hlavně peněz. Proto ji autor navrhoval financovat z prodeje elektrické energie vyprodukované v kosmu, přičemž potřebné zdroje doporučoval vytěžit na Měsíci a později na nějaké blízkozemní planetce. O’Neill předpokládal umístění komplexu v Lagrangeových neboli libračních bodech v soustavě Země–Měsíc.

TIP: Stanice Voyager: V roce 2027 má ve vesmíru fungovat první hotel

Přestože je dnes uvedený koncept víceméně utopickou představou, nelze vyloučit, že jednou takové stavby skutečně vyrostou. Záměrem NASA ani Gerarda O’Neilla nebylo komplex vybudovat, ale shromáždit dostupná čísla a nápady, zhodnotit lidské možnosti, vyvodit ekonomické důsledky a posoudit technickou proveditelnost. Podobné práce nám dávají vizi, jež dokáže zaujmout naši představivost a nutí k přemýšlení. 

Pokračování: Domovy na oběžné dráze (2): Kudy vedou cesty k osídlení kosmu (vychází v neděli 9. května)

Již zítra by měla na svou dlouhou pouť přes Atlantik vyrazit sedmičlenná posádka mexických zapatistů. Dva muži, čtyři ženy a transsexuálka Marijose hodlají vyplout na dřevěné bárce a po zdolání Atlantického oceánu „mírumilovným způsobem napadnout Španělsko“. Cílem akce má být připomínka 500. let od události, kdy Tenochtitlán – tehdejší hlavní město Aztécké říše, porazila španělská vojska.

Na rozdíl od událostí z roku 1521 nechtějí mexičtí vyslanci prolévat španělskou krev. Spokojí se prý s mírumilovným převzetím země a večírkem, který tento akt stvrdí. Místo, kterému se nyní říká „Evropa“, hodlají potomci hrdých Aztéků přejmenovat na „SLUMIL K´AJXEMK´OP“, což prý v překladu znamená „Země rebelů“.

Anexe lásky a objetí

Plán mírumilovné anexe počítá i s možností, že se svérázným revolucionářům nepodaří vystoupit na španělskou pevninu. V takovém případě jsou vyslanci připraveni se obrátit a plout zpět do Mexika. Bárka, která nese jméno „La Montaña“, má na svou cestu vyrazit během zítřka z karibského ostrova Isla Mujeres a během léta přistát ve španělském Vigu. Poté se výprava hodlá přesunout do Madridu, kam by měla dorazit 13. srpna, tedy přesně 500 let od pádu Tenochtitlánu. 

TIP: Nejbizarnější válečné konflikty: Válka kvůli zaběhlému praseti

Zda se bizarní výprava opravdu uskuteční, nebo jde jen o recesi, není úplně zřejmé. Potomci Emiliana Zapaty Salazara ale posílají Evropanům hned dva vzkazy. Tím prvním je hrdé oznámení: „Nepřemohli jste nás. Nadále vzdorujeme a bouříme se!“ Druhý vzkaz je určený nejen Evropanům, ale i vlastnímu prezidentovi Lópezi Obradorovi, který před časem vyzval Evropu a katolickou církev k omluvě za způsobená příkoří a zločiny, které doprovázely dobývání Ameriky. Podle rozverných zapatistů ale: „neexistuje žádný důvod, abyste nás žádali o odpuštění…“

Pokud bychom měli vyjmenovat nejčastější příčiny úmrtní ve středověku, jistě by ve výčtu nechyběl mor a další smrtelné infekce, hlad a mizerná výživa, případně smrt způsobená zásahem meče či dýkou. Na rakovinu si ve spojitosti se středověkem vzpomene jen málokdo. Podle nového výzkumu Pierse Mitchella z Cambridgeské univerzity a jeho kolegů se ale zdá, že toto onemocnění bylo v dobách temného středověku častější, než bychom nejspíš čekali.

Rakovina v Cambridgi

Badatelé prozkoumali 143 koster lidí, nalezených na šesti středověkých hřbitovech v oblasti Cambridge, kteří zemřeli mezi lety 500 a 1600 našeho letopočtu. Ostatky vyšetřili pomocí snímkování výpočetní tomografií a dalšími pokročilými metodami. Vědci neočekávali, že naleznou nějaké závratné množství důkazů o nádorech, ostatně dřívější studie naznačovaly, že incidence rakoviny se pohybovala jen okolo 1 %. Výsledky šetření britských vědců ale ukázaly, že výskyt rakoviny byl ve středověku zřejmě mnohem četnější.

TIP: Neblahý rekord: Nejstarší lidský nádor narostl před 1,7 miliony let

Vědci pomocí výpočetní tomografie objevili zřetelné stopy po nádoru u 3,8 % případů, vesměs u mužů. Když pak svá data přepočítali podle známých faktorů, dospěli k závěrům, že v uvedené době trpělo nebezpečnými nádory 9 až 14 % obyvatel Anglie. V podobných odhadech bohužel není možné detailně upřesnit typy nádorů, se kterými se tehdejší lidé potýkali a není tak zřejmé o jak vážná onemocnění šlo.

Dnes trpí nejrůznějšími nádory 40 až 50 % Britů. To je sice mnohem více než ve středověku, ale po přehodnocení faktorů, které jsou dnes podstatně odlišné oproti středověku, je zřejmé, že rakovina představovala i před tisíci lety významný problém. Podobně jako dnes i tehdy ne každá rakovina končila smrtí, už jen proto, že lidé často zemřeli dříve z jiné příčiny. Přesto se ale nejrůznější typy nádorů objevovaly zcela běžně.

V sovětské armádě sahají kořeny funkce komisařů do let občanské války: tzv. Politická správa Rudé armády (PUR) vznikla již v roce 1919. Hlavním kádrovým předpokladem tehdejších politických pracovníků bylo členství ve straně, nikoli znalost vojenského řemesla, takže se už za občanské války objevovalo napětí mezi politruky a vojáky, kteří pro jejich zásahy do velení neměli příliš pochopení. Není divu: v případě potřeby totiž mnozí z nich neváhali na základě vlastního „odborného“ úsudku střílet důstojníky či vojáky přímo na místě. 

Absolutní kontrola nad armádou

Po skončení občanské války bylo v roce 1921 vydáno usnesení o politickém řízení revolučních ozbrojených sil, které armádu podřídilo straně a politrukům – tedy politickým vedoucím (rusky: političeskij rukovoditěľ), jako jejím reprezentantům. Jejich výchovu a odbornou úroveň zajišťovaly od 20. let leningradský Vojenský politický institut a Vojenská politická akademie, později Vojenská politická akademie V. I. Lenina.

V roce 1922 začalo zřizování stranických buněk také u jednotek (družstvo, četa, rota, prapor), zatímco dříve fungovaly pouze na úrovni útvaru (pluk nebo samostatný prapor) a výše. Ve 20. letech se tak politruk nacházel v každé jednotce počínaje četou a kromě toho v armádě působili také komsomolští vedoucí, propagandisté a na úrovních divizí a výš řada dalších politických pracovníků.

Právo zastřelit důstojníka

Politruci tvořili asi dvacet procent důstojnického sboru Rudé armády, a když k tomu připočteme působení NKVD (dříve Čeka, GPU a OGPU) a existenci sítě donašečů (v ruské terminologii „stukači“), kteří měli podle vojenského historika Viktora Suvorova dokonce v kritických situacích právo fyzicky likvidovat důstojníky, byla stranická kontrola nad armádou téměř absolutní.

Čistky třicátých let se samozřejmě nevyhnuly ani politickým pracovníkům, ale ve srovnání se zbytkem důstojnického sboru je zasáhly v menší míře. Mimochodem, maršál Tuchačevskij, významný vojenský vizionář popravený za údajnou špionáž a symbol stalinských čistek v armádě, marně usiloval o prosazení omezení politické práce v armádě.

Velká vlastenecká katastrofa

Pokud by ale někdo předpokládal, že letitá práce politruků přinesla Rudé armádě vynikající kázeň, uvědomění a důstojnický sbor na vysoké morální a odborné úrovni hluboce by se mýlil. V roce 1942 v armádě sloužilo už jen pouhých osm procent vojáků a důstojníků, kteří na západní hranici zažili začátek války. Ostatní padli, byli zajati, vyřazeni z boje v důsledku zranění nebo dezertovali.

Pokračování: Pod bedlivým dohledem komunistické strany (2): Političtí pracovníci v Rudé armádě (vychází v neděli 9. května)

Převážné části raněných z prvních měsíců bojů se nedostalo odborné péče a odsunu, takže zahynuli na bojišti. Jeden z důvodů tohoto debaklu spočíval v kvalitě důstojnického sboru, tedy i politruků. Ve sborníku Velká vlastenecká katastrofa se uvádí, že v prvním roce války z Rudé armády zběhlo až půl druhého milionu vojáků všech hodností, z nichž asi čtvrtina za to byla později odsouzena.

Vinařská oblast Thermenregion se rozkládá na jihovýchodě Dolního Rakouska, co by kamenem dohodil do Vídně. Její pojmenování odkazuje na četná lázeňská města, kam se jezdili léčit vídeňští měšťané i šlechta včetně samotného císaře. Za hranicemi Rakouska není region příliš známý, přestože se stal domovem světově unikátních vín špičkové kvality. Mezi domácí odrůdy patří Rotgipfler či Zierfandler, z nějž zřejmě pochází novosvětský Zinfandel. Daří se také Veltlínu nebo Neuburgu a překvapivě i modrým hroznům, které vděčí za skvělé podmínky specifickému mikroklimatu Panonské nížiny.

Tradice pokračuje

Právě tam začali vinnou révu ve velkém pěstovat Římané a oblast se proměnila v kolébku středoevropského vinařství. Po nápoji totiž panovala nemalá poptávka v Carnuntu, vůbec největším městě provincie Noricum. Ze sídla až s padesáti tisíci obyvatel se dochovala řada budov, jež si můžete prohlédnout v archeoparku, kde se čas zastavil v 1. století našeho letopočtu. 

Nejde však o „mrtvé“ muzeum – římská vinařská tradice trvá dál. Pár set metrů od dávných hradeb dnes hospodaří Josef Pimpel s manželkou a dětmi, jež se snaží pomáhat při odzrňování čerstvě nasbíraných hroznů. Vinař vysvětluje, že v porovnání se zbytkem země panují v lokalitě teplejší léta i sušší a větrné podzimy, což vínům dodává jedinečný ráz. Produkty z rodinného podniku jdou proto na dračku ve Vídni, stejně jako v Německu.

Jen o málo menší sídlo s obdobně početnou posádkou představovala Vindobona, dnešní Vídeň, jejíž římskou minulost připomíná muzeum se zajímavou expozicí. Podobnou mají ve „městě zahrad“ Tullnu, někdejší Comageně, kde kotvila podunajská flotila starověkého impéria. Na jižním břehu Dunaje pak narazíte i na další pozůstatky římského osídlení, například v Mauternu či Klosterneuburgu, kde se na místě dávného kastelu vypíná působivý barokní klášter.

Hudba mezi vinohrady

Coby vinařský kraj se ovšem proslavil spíš sever Dolního Rakouska. Hned za hranicemi s Moravou, v oblasti Weinviertel, leží malebné historické vesnice a městečka jako Langenlois, Retz či Poysdorf, jenž proslul svými slavnostmi a soutěžemi spojenými s vínem. Pěstují tam vinařskou kulturu v ledasčem podobnou té jihomoravské, v jiných ohledech však světově unikátní. I Dolnorakušané dělí rok na jaro, léto, burčák a zimu, přičemž německy se „mléko starců“ nazývá Sturm neboli „bouře“. Dokvašený a na podzim stočený jako velmi mladé víno se výsledný mok podává pod označením Heuriger neboli „letošní“, a to tradičně přímo u vinaře s různými druhy místních uzenin a sýrů.

Dolnorakouští vinaři přitom starobylé tradice nejen udržují, ale rovněž je pro milovníky vína i jejich děti rozvíjejí do nových formátů. Můžete se tak toulat uličkami sklípků s koštovačkou v ruce nebo také po nápaditých naučných stezkách.

Po stopách sklepní kočky

Ke druhým zmíněným patří mimo jiné Kellerkatze neboli „sklepní kočka“, jak zní také lidový název pro plíseň sklepní. Program pro děti spojený s vinnou kulturou nabízí řada obcí a institucí, za všechny jmenujme třeba Vino Versum v Poysdorfu. Pořádají se tam pikniky mezi vinohrady, konají se dny otevřených sklípků i koncerty a divadelní vystoupení.

TIP: Kousek Česka v lesích Kanady: Česká vesnice na druhém konci světa

Mezi malebnými vesničkami se lze přesouvat pěšky či na kole: Mírně zvlněnou krajinu vinohradů protínají turistické trasy a cyklostezky v celkové délce 1 600 km. Mimochodem, v Rakousku se smí sednout do sedla i s 0,8 promile alkoholu v krvi. A pokud se vám nechce šlapat, můžete v některých obcích po dobu konání vinařských akcí využít bezplatnou hromadnou dopravu – anebo exotičtější prostředek jako třeba historický Reblaus Express, vinný sklípek na kolejích. Loňskou sezonu pochopitelně ovlivnila pandemie, ale počasí se celkově vydařilo, a dolnorakouská vína ročníku 2020 tak budou opět stát za to.