Hubbleův vesmírný dalekohled odletěl do vesmíru 24. dubna 1990. Od té doby nás vytrvale zásobuje úchvatnými fotografiemi blízkých i velmi vzdálených kosmických objektů. Že mu to jde stále skvěle, dokazuje i jeho nedávný snímek, který Hubble pořídil v den svých narozenin, tedy 24. dubna 2021.

Snímek zachycuje podivuhodnou hvězdu AG Carinae ze souhvězdí Lodního kýlu, vzdálenou asi 20 tisíc světelných let od nás. Jde o divokou extrémní hvězdu, kterou obklopuje mračno vyvrženého materiálu o průměru zhruba šesti světelných let. Tato struktura přitom vznikla při jedné či několika mohutných hvězdných explozích, přibližně před 10 tisíci lety. Samotné mračno tvoří materiál o hmotnosti odpovídající 10 Sluncím.

Superstar na konci života

AG Carinae je gigantická hvězda, přestože je její hmotnost jen okolo 55 Sluncí, naši mateřskou hvězdu v zářivosti předčí zhruba milionkrát. Takové hvězdy jsou pravé superstar – ohromují svým jasem, jejich sláva ale bývá velice krátká. AG Carinae čeká právě takový osud – přestože je stará sotva pár milionů let, její životní pouť se už pomalu chýlí ke konci.

TIP: 10 nejlepších úlovků Hubbleova vesmírného teleskopu

AG Carinae se momentálně nachází v přechodné fázi takzvaného zářivého modrého proměnného veleobra (LBV). Podobných hvězd známe jen velmi málo. Ještě relativně nedávno byla velkým a horkým modrým veleobrem spektrální třídy O. A už brzy z ní bude bouřlivá a nespoutaná Wolf-Rayetova hvězda, který chrlí hmotu do okolního prostoru mohutným hvězdným vichrem a explozemi.

AG Carinae je sice momentálně v klidu, ale u těchto hvězd je více méně zaručené, že klid nepotrvá dlouho. Hubbleho nástupci snad budou mít štěstí a zachytí její další proměnu. Rozhodně se bude na co koukat.

Podle údajů Národního meteorologického centra zažila Čína mezi 15. březnem a 16. dubnem nejméně čtyři mohutné písečné bouře. Jde o nejhorší bilanci za poslední dekádu. Poslední podobná událost se odehrála v neděli, kdy se oblaka písku a prachu převalila přes milionové město Čang-jie v severní provincii Kan-su. Extrémní počasí má přitom vydržet nejméně do konce týdne, přičemž v ohrožení jsou provincie Peking, Tchien-ťin, Che-pej a Šan-si i rozsáhlé autonomní oblasti Vnitřního Mongolska a Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang. Tyto části Číny jsou přitom domovem zhruba 200 milionů lidí.

Letošní duben přinesl podle čínských meteorologů nejvíce písečných bouří za posledních 20 let. Tou nejsilnější za poslední dekádu byla bouře z poloviny března, kdy hodnoty polétavého prachu PM10 dosáhly v šesti pekingských čtvrtích hodnoty 8 108 μg na metr krychlový. Limitem podle WHO je přitom 50 μg na metr krychlový za 24 hodin.

TIP: Peking zasáhla písečná bouře: Skutečnost je ale podle odborníků daleko horší

Částice menší než 10 μm (PM10) se mohou usazovat v průduškách a způsobovat zdravotní problémy. Menší částice mohou vstupovat přímo do plicních sklípků, proto jsou tyto částice nejnebezpečnější. 

Podle čínských odborníků je letošní extrémní jaro průvodním projevem postupujícího globálního oteplování – zvyšujících se teplot a nižších srážek, což má za následek degradaci území na pouště a polopouště a častější vznik prachových a písečných bouří.

V roce 1837, v době výstavby nového Londýna, byla čtvrť Nine Elms jen nehostinnou bažinou. O dvě století později se mění v nejprestižnější adresu anglické megapole. Projekt nákladné revitalizace, který odstartoval v roce 2010, zlákal například Spojené státy, které přesunuly svou ambasádu na novou prestižní adresu. Podobné plány měla i například vláda Nizozemska (která ale od tohoto úmyslu před dvěma lety upustila) nebo vláda Číny.

Jedním z velkých lákadel nové Nine Elms bude i 25 metrů dlouhý nebeský bazén, klenoucí se 10 pater nad zemí. Celoakrylátový bazén je 5 metrů široký, 3,2 metru hluboký, má 20 centimetrů silné stěny a 30 centimetrů silné dno. Jeho hmotnost je (bez vody) 50 tun.

TIP: Nová dominanta Sydney: 40patrový eko-mrakodrap ze dřeva, skla a oceli

Sloužit má obyvatelům zrekonstruovaných domů, které originálním způsobem propojí. Na střeše bude plavcům k dispozici kompletní plážový servis s lehátky a letními bary. Kromě toho projektanti slibují úchvatný výhled na Londýn. Luxus pochopitelně nebude pro každého – ceny nových bytů startují na milionu liber (v přepočtu přibližně 30 milionů korun). Termín otevření nebeského bazénu je už za dveřmi – první plavci by si jej měli vyzkoušet již 19. května. 

Stoupáme strmými vápencovými svahy hory Mont Bastide, jejíž vrchol leží ve výšce pěti set sedmdesáti metrů nad francouzskou Riviérou v blízkosti vesničky Éze. Na chodnících je každou chvíli možné spatřit dlouhé řady migrujících housenek bourovčíka jižního (Thaumetopoea pityocampa). Jejich přítomnost, v podobě pavučinových zámotků, je vidět i na téměř všech jehličnanech kolem nás. 

Obdobnou situaci pozorujeme o měsíc později na Korsice v překrásné scenérii průsmyku Col de Bavella. „Je to tragédie!“ říká Francouzka Mireille Jacobi, která se sem každoročně vydává na dovolenou. „I tam, kde žiji, je množství lesů takto zničených. A boj proti housenkám vůbec není lehký, šíří se jako mor!“ Jde zřejmě o nejhoršího škůdce jehličnanů, jehož činnost se nejvíce projevuje na mladých porostech. Zejména území znovu zalesněná po těžbě tak hned na počátku svého vývoje dostávají ránu, z níž se už nemusí vzpamatovat. 

Postup jedovatých řad

Pozorovat housenky škůdce, v angličtině nazývaného Pine Processionary, jak se přesouvají v typické „vláčkové“ formaci k dalšímu stromu nebo na místo kuklení, je rozhodně působivé. Při pohledu na výsledek jejich řádění však nadšení pro organizované řady bourovčíků výrazně opadne. Kuklení se odehrává pod zemí, v hloubce přibližně deseti centimetrů a během migrace na místo kuklení je lídrem celého „procesí“ budoucí samička. Při pozorování migrujících řad biologové zjistili, že se za den se dokážou přesunout o více než třicet metrů. Když jsou vyšší teploty, vybírají si trasu ve stínu, nebo se při vhodné možnosti zaryjí do půdy. 

Jestliže někdy budete mít možnost sledovat „vláček“ těchto chlupatých housenek, určitě si od nich zachovejte mírný odstup. Kontakt s nimi totiž intenzivně dráždí kůži a oči, což způsobuje toxin thaumetopoein, obsažený v chloupcích. Kromě kožní alergie se vystavení tomuto jedu může projevit svěděním, otoky, nebo zánětem. Postižený dokonce může trpět horečkami, náhlou nevolností, dýchacími obtížemi a v krajním případě astmatickým záchvatem. Reakce dozní sama po několika dnech, nanejvýš týdnech. 

Jídelníček obyčejný i „sváteční“

Bourovčíci jižní se živí jehlicemi stromů a v některých případech mohou způsobit až jejich stoprocentní „odlistění“. Rostliny jsou v takovém stavu méně odolné vůči jiným chorobám a škůdcům, mladé stromy mohou dokonce úplně uschnout. Starší porosty naproti tomu nehynou, ale úbytek jejich dřevní masy je vůči zdravým jedincům až třetinový. Výrazně se prospívání stromů projeví na jejich výšce: například borovice černé postižené bourovčíkem mohou být až o šedesát procent nižší než zdravé stromy. 

Postiženými dřevinami jsou nejčastěji cedr atlantský, většina borovicovitých stromů z rodu Pinus, modříny, jedle Douglaska a hloh obecný. Bourovčík však nenapadá jen „obyčejné stromy“. V některých případech si vybírá i vzácné dřeviny, například sosnové lesy ve Španělsku, které jsou vzácnými glaciálními relikty. 

Jak bojovat se škůdcem?

Adrien, obyvatel Éze, který se do lesa na svazích Mont Bastide vypravuje téměř každý večer na procházku se psem, ukazuje feromonové lapače, zatím pokusně nainstalované na některých borovicích. „Zdá se, že zatím nemají velký účinek,“ komentuje jejich přítomnost a dodává: „Takové biologické prostředky jsou sice šetrnější, ale při přemnožení bych se nebál sáhnout k chemickému postřiku. Pak je tady ještě nejprimitivnější, i když spolehlivá metoda fyzického odstraňování hnízd.“ Z chemických preparátů jsou nejúčinnější ty, které obsahují diflubenzuron, cypermethrin a deltamethrin. Ty dokážou zahubit všechny instary – vzrůstové stupně larev. U čtvrtého a pátého instaru je jen třeba aplikovat vyšší dávku. 

Zajímavé jsou výsledky zkušebních bioinsekticidních postřiků v Turecku, kde je bourovčík také významným a do velké míry zanedbávaným škůdcům. Preparát obsahující bakterii Bacillus thuringiensis kurstaki se na borových lesích v oblasti Antalye ukázal jako účinný prostředek. Autoři Cebeci a Oymen tvrdí, že aplikace způsobila u housenek úmrtnost ve výši 97–99 %. Vědci si slibují dobré výsledky i od virových preparátů, které mohou výrazně snížit populační hustotu škůdce jehličnatých lesů. 

Hrozba pro naše lesy? 

Severní hranice výskytu bourovčíka smrkového ve Francii se v posledních dvou dekádách přesunula až k Paříži. Škůdce, jenž opanoval rozlehlá území střední Asie, severní Afriky a Středomoří, znají i ve Slovinsku, kde mu říkají „borov prelac-gnjezdar“. V našem okolí bylo hlášeno několik ojedinělých výskytů v Maďarsku a Rakousku. Druh, pro nějž je území Čech a Slovenska zatím nevhodným životním teritoriem, se však rozšiřuje i dál na sever. Případné další oteplování a zejména slabé zimy mohou nebezpečnému škůdci vytvořit příznivé životní podmínky také v místech, kde se zatím nevyskytoval. 

V našich oblastech žije jeho blízký příbuzný bourovčík toulavý (Thaumetopoea processionea), který škodí dubům. Jeho nájezdy trpí zejména dub cer (Quercus cerris). Přítomnost bourovčíka toulavého byla na Slovensku pozorována například v okolí Krupiny a Trenčianských Teplic. Na Slovensku se vyskytly i případy kožních reakcí na jeho jed u návštěvníků lesa a lesníků, kteří o takovém nebezpečí často nemají ponětí. Na mapě nálezů z území České republiky lze vidět několik výskytů na jižní Moravě. Dalším blízkým druhem je bourovčík borový (zvaný také sosnový, Thaumetopoea pinivora), který žije na středomořských sosnách. Jím způsobené škody jsou méně významné. 

Cesty na nová území 

Rozšiřování bourovčíka smrkového na sever není omezeno jen teplotou, ale také doletem motýlů. Samičky totiž dokážou zaletět maximálně na vzdálenost deseti kilometrů, což koresponduje s posouváním hranice rozšíření druhu ve Francii. Ta se přesouvá v průměru o 5,6 kilometru ročně. 

U umělého zavlečení je situace jiná a podle vývojového stadia škůdce různorodá. Hnízda housenek jsou velká a na první pohled viditelná. Jejich nechtěný transport při přepravě dřeva by tedy měl být velmi nepravděpodobný. Podobně je tomu u vajíček. Motýli žijí řádově několik hodin až dnů. V té době se spáří a nakladou vajíčka, jichž je sedmdesát až tři sta od každé samičky. Kladou je v létě, tedy v době, kdy se borovice zpravidla nepřepravují ani nesadí a život dospělých samiček je příliš krátký na to, aby dostatečně dlouho setrvaly na rostlinách určených k pěstování. 

Zavlečení vajíček nebo housenčích hnízd do nových oblastí se tedy bát spíše nemusíme. Mnohem pravděpodobnější je ovšem nechtěný dovoz kukel, které mohou být přítomny v balu stromků vyvážených z postižených lesů. Kukly dokážou v latentním stavu přežít v půdě až tři roky, přičemž je obtížné objevit je i při kontrole transportovaných sazenic. Právě takto byl zřejmě bourovčík jižní dříve zavlečen z jižnějších oblastí do okolí Paříže.

Životní cyklus a přírodní obrana 

Bourovčík má jednoletý životní cyklus, který se ve velmi chladných podmínkách může prodloužit i na dva roky, a to pro část populace, nebo i pro všechny jedince konkrétní oblasti. Důležitým faktorem pro život bourovčíka a jeho rozšíření je i počet slunečných dnů v regionu. Pohled na svislá, až půl metru vysoká hnízda, jaké si housenky budují na postižených stromech, probouzí v člověku s jehličnany soucit. Housenky se v hnízdech zdržují zejména přes den, kdy jsou vyhřátá. V noci je ovšem opouštějí, aby požíraly jehličí i na poměrně vzdálených větví stromu. Na hladkých větvičkách si pro usnadnění pohybu vytvářejí bavlně podobný povlak. Dokážou přežít i slabé mrazy a dokonce se v nich, byť velmi zpomaleně, pohybovat. Na jaře, zpravidla v březnu, jsou housenky dospělé a vydávají se na místo kuklení.

TIP: Tajemství jednoho života – Zázrak motýlího zrození

Predátoři ovlivňují jejich populaci jen do určité míry, což způsobuje časté přemnožení škůdce v některých oblastech, zejména po mírnější zimě. Příroda však není bezmocná: vajíčka a larvy škůdce dokážou eliminovat některé druhy hmyzu, larvami se živí i sýkorka a kukačka. Škody na jejich populaci dokážou způsobit i některé bakterie a netopýři zase požírají dospělé motýly.

Brány univerzit zůstaly dlouhou dobu pro ženy uzavřené a studovat pro ně tedy bylo nadlidským úkolem. Ještě na konci 19. století například v Rusku dívkám vzdělání odpírali a tak se skutečnost, že na konci 17. století existovala žena, která se pyšnila doktorským titulem, jeví skoro neuvěřitelnou! Přesto je to tak. Italka Elena Lucrezia Cornaro Piscopia byla jednou z prvních žen, kterým se podařilo získat univerzitní titul a úplně první ženou na světě, která získala doktorát. Elena byla hudebně nadaná, ovládala hru na různé nástroje a důkazem jejích rozsáhlých teoretických znalostí jsou hudební díla, která sama zkomponovala.

Geniální a skromná

Mladá žena s hustými černými vlasy lokty rozrazí vrata rohového domu, vejde do atria a po schodech vyběhne do prvního patra. Hlavou se jí honí spousta myšlenek. Otevře vyřezávané dveře a s posvátnou úctou vejde do prostorné knihovny. Najisto vytahuje objemnou knihu v kožené vazbě a usedá s ní přímo na podlahu. Na tváři se jí objeví spokojený výraz. Konečně je tam, kde je jí nejlépe. Prstem bloudí po řádcích a noří se do úplně jiného světa.

Elena si ve své době velmi rychle získala pověst génia. Pro svou laskavou povahu a skromnost, která byla v jejím případě zcela zbytečná, ji obdivovali učenci napříč celou Evropou. Byla členkou hned několika akademických obcí. Univerzity se předháněly v tom, aby Eleně nabídly co nejlepší podmínky k výuce. Studenti hltali její přednášky. Elena byla nejen vynikající vědkyní, ale dokázala své studenty nadchnout pro humanitní i exaktní vědy, jimž se věnovala.

Jejím osudem se stala hudba, ale byl by hřích ženu tolika talentů vměstnat do jediné úzké katgorie. Přestože Elena začínala jako lektorka matematiky na univerzitě v Padově, vynikala především v teologii a filozofii. 

Vlivný muž a jeho dceruška

Elena se narodila v Benátkách v roce 1646 jako třetí dcera Giovanniho Cornaro Piscopia. Její matka Zanetta Boni byla pouhá venkovanka a v době, kdy se Elena narodila, nebyla s otcem svých dětí ani sezdaná. Elenin papá byl však vysokým státním úředníkem v Benátské republice, což ho opravňovalo k tomu, aby i s rodinou bydlel v samém centru Benátek, na náměstí svatého Marka. Jeho rod už po celé generace bohatě podporoval umění a vědy a není tedy divu, že vzdělání dětí stálo vždy na prvním místě a v otázkách poznání nedělal rozdíl mezi synem a dcerou. 

V Benátkách, městě, které pulzovalo životem a v němž se shromažďovali velcí učenci a umělci své doby, měla Elena ideální podmínky. Rodinný přítel rodičům nadějné žačky doporučil, aby se Elena začala učit jazyky. Jejími pedagogy se stali ti největší vzdělanci. Elenin otec na výdajích nešetřil, a tak už v sedmi letech hovořila plynně řecky a latinsky. Brzy na to si osvojila hebrejštinu, španělštinu, francouzštinu a arabštinu. 

Lingvistika jí ale nestačila a tak se vrhla do studia matematiky, filozofie a teologie. Své znalosti si rozšiřovala četbou a argumentační dovednosti brousila v disputacích s největšími benátskými intelektuály. Dveře do Evropy měla otevřené. Před honosnými bály na evropských dvorech, kde by mohla oslňovat svými znalostmi, šarmem a inteligencí, dala prozatím přednost zdem kláštera.  

Žena káže o Bohu?

V roce 1665 oblékla roucho řádu benediktinek, ale jeptiškou se nestala. Její otec trval na tom, aby nemusela skládat slib a spíše dál rozvíjela svůj zájem o teologii. Věnovala se překladu a psaní knih. V roce 1670 se stala prezidentkou benátské společnosti Accademia dei Pacifici.

Předcházela ji pověst nadané a přesto neobyčejně laskavé a přátelské ženy. Její mentor vyzval univerzitu v Padově, aby jeho šikovné svěřenkyni udělila doktorát z teologie. Když se to však dozvěděl místní biskup, rozhodně to odmítl a návrh vetoval. „Žena přeci nebude kázat o Bohu!” Bál se, že by Elena poté teologii vyučovala, což mu připadalo nemístné. Nakonec souhlasil s tím, aby byl Eleně udělen doktorát z filozofie. 

Titul by však získala prakticky v jakékoliv oblasti, do níž se s nadšením a elánem pustila. Zkoumat a objevovat, učit se a vyučovat jí přínášelo velkou radost. Po složení náročných zkoušek, při nichž komisi zcela uchvátila, doktorát získala. 

Naděje pro ostatní

Ke slavnostnímu udělení titulu došlo 25. června 1678 v katedrále v Padově. Elena jej získala jako první žena vůbec! Významné historické události se zúčastnili univerzitní profesoři a studenti, vetšina benátských senátorů a mnoho hostů z univerzit v Boloně, Perugii, Římě nebo Neapoli. V rámci obhajoby Elena více než hodinu latinsky vysvětlovala složité, náhodně vybrané pasáže z Aristotelova díla. Mluvila poutavě a zároveň jasně a stručně. V textech starověkého filozofa nacházela nové nápady a jeho myšlenky interpretovala zcela jinak.

TIP: První fyzička světa: Laura Bassi pronikla mezi vědeckou elitu už v 18. století!

Jako čerstvě jmenovaná doktorka Elena buď cestovala po světě, nebo učila na své alma mater v Padově. Neustále se vzdělávala a nezapomínala ani na charitu. Zemřela však příliš brzy - v pouhých osmatřiceti letech podlehla tuberkulóze. Posledního odpočinku se žena, která předběhla svou dobu, dočkala v padovském kostele svaté Giustiny. Vědění není nedosažitelné a limity mu kladou jen lidé, hlásala celým svým životem…

Nejrůznější druhy rakoviny jsou notoricky známé svou schopností rychlého bujení a metastázování do dalších částí těla. Za tuto schopnost „vděčíme“ účinkům proteinu BRAT1, který se podílí na opravách DNA v buňce. Za normálních okolností je to samozřejmě užitečné, ale v případě zhoubného bujení jde o velký problém. Až doposud byl BRAT1 považovaný za „neléčitelný“ a nebylo ho možné zasáhnout léčivem. To teď už ale naštěstí neplatí.

Dávivec proti rakovině

Chemik Mingji Dai z americké Purdueovy univerzity a jeho spolupracovníci nedávno zjistili, že jedna z obsahových látek dávivce černého, konkrétně diterpen kurkuson D, dokáže aktivitu proteinu BRAT1 potlačit. Je to vůbec první známý inhibitor tohoto nebezpečného proteinu. Použití této látky zabíjí nádorové buňky a brání jejich šíření v těle. Tento objev by se mohl příznivě projevit v léčbě mnoha nádorů, včetně řady těch, u kterých jsou prognózy nepříznivé. Látka dávivce je navíc velmi účinná i v kombinaci s již schválenými léky.

TIP: Nově objevená látka z vrb pomůže v léčbě rezistentních nádorů

Kurkuson D a další podobné látky mají velmi zajímavou strukturu a mohly by být velmi užitečné. Bohužel rostliny dávivce vytvářejí jen velice malé množství těchto látek. Nejvíce jich je v kořenech, a i tam jde jen o 0,002 % obsahu v sušině, což prakticky vylučuje jejich širší využití. Daiův tým ale vyvinul ekonomicky schůdnou cestu výroby syntetické verze této látky, což otevírá cestu k jejich dalšímu uplatnění v medicíně.

Podle vědců jsou první výsledky slibné, zároveň ale upozorňují, že k léčbě samotné je ještě dlouhá cesta. Mimo jiné je třeba ověřit, zda látka dávivce není pro lidský organismus toxická, vzhledem k jejímu historickému využívání v lidové medicíně to ale nepředpokládají.

Objevená černá díra ze souhvězdí Jednorožce tvoří binární soustavu s velice jasnou hvězdou typu červený trpaslík a její objevitelé ji oficiálně nazvali zkratkou V723 Mon.

„Dali jsme téhle černé díře přezdívku Jednorožec, částečně proto, že se V723 Mon nachází v souhvězdí Jednorožce (Monoceros), ale částečně i proto, že jde o zcela jedinečný systém,“ uvedl Tharindu Jayasinghe z univerzity v Ohiu. Tento postgraduální student astronomie je jedním z hlavních autorů článku v odborném magazínu Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, v němž vědci nově objevenou černou díru popsali.

Nejmenší z malých

Podle vědců je nebývalé zejména to, že tato černá díra je velice malá. „Je jasné, že černé díry vznikají v širokém spektru hmotnosti. Ale existence černé díry jen třikrát hmotnější než Slunce je velké překvapení. Neexistují žádné propracované modely ohledně toho, jak by taková černá díra mohla vzniknout,“ uvedl spoluautor studie Kris Stanek.

TIP: Astronomové nalezli Zemi nejbližší černou díru: Její domov je viditelný i pouhým okem

Dalším překvapením je podle astronomů fakt, že tato černá díra je od nás relativně nedaleko. Odhadovaných 1 500 světelných let značí, že jde v tuto chvíli o druhou nejbližší známou černou díru. Tou úplně nejbližsší je v loňském roce objevená černá díra nacházející se v systému HR 6819, vzdáleném asi 1 000 světelných let od nás. Superhmotná černá díra v centru Mléčné dráhy o hmotnosti asi čtyř milionů Sluncí je od nás vzdálená okolo 26 tisíc světelných let.

Kolesový parník Medway Queen se od roku 1924 staral o lodní dopravu na řece Medway a v ústí Temže. Po vypuknutí války plavidlo nejprve pomáhalo s převozem dětí z Gravesendu do bezpečnějšího zázemí, později jej Britové přestavěli na minolovku. Medway Queen dostala odminovací zařízení, protiletadlové dělo a dva kulomety.

Původní posádka

Loď krátce hlídkovala v okolí Doveru, po zahájení operace Dynamo se stala součástí civilní flotily a měla pomoci s evakuací vojáků z Dunkerku. Na parníku v té době sloužila část jeho původní posádky včetně servisního mechanika starajícího se o fungování motorů a lodního kuchaře hostícího vyčerpané členy posádky i zachráněné vojáky sendviči a teplým čajem.

Již první cesta plavidla byla dost dobrodružná – po nalodění mužů v přístavu vyrazila Medway Queen k domovu, když se ale přiblížila k Doveru, začal nepřátelský nálet. Obsluze protiletadlových zbraní se podařilo jedno z německých letadel sestřelit, avšak nedaleko plující parník Brighton Belle najel na trosky a začal se potápět.

Na pomoc trosečníkům

Medway Queen tak musela provést úspěšnou záchrannou operaci, při které se trosečníky podařilo dostat na její palubu, a přetížená loď se konečně dovlekla do Doveru. Na druhý den vyrazila znovu a tentokrát nabrala vojáky přímo na plážích – k jejich nalodění využila posádka záchranné motorové čluny.

Nakonec parník přejel La Manche sedmkrát tam a zpět a na ostrovy převezl na 7 000 britských a francouzských vojáků. Jako třešničku na dortu si pak loď nárokovala tři sestřely nepřátelských letadel. Právem obdržela několik ocenění a čestný titul „Hrdinka od Dunkerku“. Po válce se vrátila ke své původní službě, a když se po čase uvažovalo o jejím sešrotování, koupilo ji několik soukromých sběratelů. V současnosti patří Medway Queen opět státu, který v roce 2014 vynaložil 1,8 milionu liber na její rekonstrukci.

Proxima Centauri je pro pozemské pozorovatele po Slunci nejbližší známou hvězdou. Po astrofyzikální stránce jde o nepravidelnou eruptivní proměnnou hvězdu typu UV Ceti. Její hmota odpovídá zhruba jedné osmině Slunce, a je také mnohem chladnější než naše mateřská stálice. Na první pohled jde o běžnou a ničím výjimečnou hvězdu. Zdání ale klame. Náš hvězdný soused zřejmě umí odpálit velmi intenzivní erupce. A jak se zdá, odpaluje je až nepříjemně často… 

Pořádně vzteklý trpaslík

Astrofyzička Meredith MacGregorová z americké University of Colorado Boulder a její kolegové, před časem důkladně zmapovali chování Proximy Centauri. Šlo přitom o nebývale velkorysý projekt – v průběhu několika měsíců v roce 2019 měli vědci k dispozici 40 hodin pozorovacího času na celkem devíti pozemních i vesmírných teleskopech, včetně Hubbleova vesmírného dalekohledu, soustavy ALMA nebo nového lovce exoplanet TESS.

Během jejich pozorování (1. května 2019) Proxima odpálila gargantuovskou erupci, která trvala sedm sekund. Ve viditelném světle nebyla erupce téměř patrná, většina energie se uvolnila v podobě ultrafialového a rádiového milimetrového záření. „Během okamžiku se Proxima na ultrafialových vlnových délkách na několik sekund 14 000× zjasnila,“ uvádí ve své zprávě hlavní autorka studie MacGregorová.

TIP: Planety červených trpaslíků možná nejsou tak obyvatelné, jak jsme si mysleli

Pozorovaná erupce byla asi stokrát silnější než největší erupce vyprodukované naším Sluncem. Podle MacGregorové navíc zřejmě nešlo o výjimečný jev. Až doposud jsme si mysleli, že červený trpaslík podobné devastující erupce odpálí zhruba jednou za sto let. Nová zjištění ale připouští, že se tak může dít i několikrát za den. To by pochopitelně mohlo mít vážné dopady na případnou obyvatelnost planet soustavy Proximy Centauri a mnoho podobných červených trpaslíků. „Pokud by na planetách v blízkosti Proximy Centauri existoval život, musel by vypadat úplně jinak než cokoli, co známe ze Země,“ uvádí astrofyzička MacGregorová ve svém prohlášení. „Lidská bytost v těchto podmínkách mohla existovat jen velmi těžce.“