Prvním evropským cestovatelem, který popsal zvyk pití kávy v arabském světě, byl v roce 1573 německý botanik a lékař Leonhard Rauwolf. Nicméně do Evropy káva pronikla už dříve, v roce 1565 je doloženo její požívání na Maltě, kam je přinesli turečtí zajatci Řádu sv. Jana Jeruzalémského.

Pro další šíření kávy na našem kontinentu bylo zásadní přijetí nápoje v Benátkách. Koncem 16. století kávovník arabský popsal tamní botanik a lékař Prospero Alpini a v roce 1645 vznikla v Benátkách první kavárna v Evropě. Benátčané rozšířili pití kávy do střední Evropy. Druhý významný proud přinesl kávu do Evropy po moři prostřednictvím Nizozemska a Anglie. 

Nový zvyk se šíří

Anglie se s kávou seznámila údajně v osmdesátých letech 16. století, kdy ji dovážela Levantská společnost. První londýnskou kavárnu otevřel v St. Michael's Alley v Cornhillu Pasqua Rosée, zaměstnanec Daniela Edwardse, podílníka anglické a nizozemské Východoindické společnosti. Avšak nejstarší doposud fungující kavárnou na světě je oxfordský Queen´s Lane Coffee House, založený roku 1654. V sedmdesátých letech již v Anglii fungovalo přes 3 000 kaváren.

Ženám byl často vstup odepřen, ale zákaz nebyl všeobecně platný. Na druhé straně mnohé kavárny fungovaly jako krytí pro veřejné domy. Snad i proto vznikla v roce 1674 anonymní Ženská petice proti kávě, která prohlašovala: „Rozšířené užívání módního, odporného, pohanského likéru zvaného káva dělá eunuchy z našich manželů a mrzačí naše kavalíry, takže se stávají impotentními jako starci.“

TIP: Anglická kavárna v 17. století provokovala pivovarníky i mocné

O společenských a zdravotních účincích kávy se však mocně diskutovalo, a to nejen v Anglii. Jako nebezpečná místa vášnivých politických a náboženských debat se kavárny pokusil zakázat v roce 1675 Karel II., ale toto opatření nebylo příliš respektováno. Spíše přililo oleje do ohně, a kavárny se staly ještě větším centrem politických diskusí, o čemž svědčí vznik termínu coffee-haus politician.

„Kávová kantáta“

V roce 1683 vznikla první kavárna ve Vídni. Není bez zajímavosti, že první dny se tu podával nápoj ze zrn ukořistěných poražené turecké armádě u Vídně. Podnik založil Jerzy Franciszek Kulczycki, polský důstojník ukrajinského původu, který zpopularizoval pití kávy s cukrem a mlékem. Zvyk se dále šířil povodím Dunaje až k Norimberku, kam kávu dodávali benátští kupci. 

Do severního Německa pronikla káva z Anglie a nepřekvapí proto, že první kavárny vznikly v přístavních městech Brémy (1673) a Hamburk (1677). Na dvoře Fridricha Viléma, velkého kurfiřta braniborského v Berlíně, kávu popíjeli již v roce 1665.

V 18. století začal být nápoj v Německu velmi populární. Nic to nedokládá lépe než Kávová kantáta Johanna Sebastiana Bacha, kterou zkomponoval ve třicátých letech na způsob komické opery. Jako libreto použil satirický text Über den Caffe (O kávě), který zhudebnili nejméně další tři skladatelé. V Lipsku tehdy vedle salonů, kde se káva podávala, existovala desítka veřejných kaváren a v té nejslavnější, Café Zimmermann, v letech 1723–1750 Bach pravidelně dirigoval své Collegium Musicum. 

Ve Francii šíření kávy iniciovala návštěva tureckého vyslance Sülejmana Agy na dvoře Ludvíka XIV. v roce 1669. Během audience králi věnoval mimo jiné i kávová zrna. V Paříži mu byl přidělen krásný dům, kde lokajové v tureckých oděvech podávali kávu četným hostům z řad pařížské smetánky. S kávou tak do Paříže přišla nejen móda tureckých zvyků, ale i oděvů. První pařížská kavárna Café Procope byla však otevřena až v roce 1686.

Evropané nakupovali kávu až do šedesátých let 17. století v Levantě, pak se situace změnila. Obchodu s kávou se ujaly evropské východoindické společnosti, které pořizovaly kávu v Mokce v Jemenu a dovážely ji do Evropy cestou kolem mysu Dobré naděje. Levantský obchod přesto nikdy zcela neztratil svůj význam. Proto káva nikdy nenabyla ve východoindickém obchodu tak významného postavení jako čaj. 

Damašan v Praze

První pražská kavárna vznikla před domem, který se dnes jmenuje U zlatého hada, na rohu Liliové a Karlovy ulice na Starém Městě. Založil ji arménský kavárník a spisovatel Georgius Deodatus Damascenus, známý též jako Jiří Deodat, Jiří Bohdan Damašský či Gorgos Hatalah il Demški. Pocházel z arménské křesťanské rodiny z Damašku. Jeho otec, bohatý obchodník, roku 1690 syna vyslal za obchodem do severní Afriky. Deodat několik let pobýval v Káhiře a v Tripolisu, ale posléze se vrátil do Sýrie. Ovládl mimo jiné italštinu a roku 1699 se vypravil do Říma. Zde se učil latinsky a po čase přestoupil na katolickou víru. Po pěti letech se odhodlal k cestě do Vídně, kde se neúspěšně pokoušel o podnikání. 

Odtud se vydal do Prahy, kde se káva dosud prodávala pouze jako povzbuzující prostředek v lékárnách. Deodatus zde začal nabízet kávu jako nápoj. Nosil údajně orientální oděv, na hlavě měl tác s řeřavým uhlím a konvici, v ruce držel šálky a cukr a takto prodával kávu lidem přímo na ulici.

TIP: Černý zázrak: Kde se vzala káva a odkdy ji pijeme v Česku?

Jak už to bývá, část Pražanů si kávu oblíbila a ostatní ji haněli. Deodatus později získal měšťanské právo, v roce 1704 zakoupil zmíněný dům v Liliové ulici, před nímž prodával své hřejivé zboží. Po deseti letech založil kamennou kavárnu na Malé Straně, v domě U Tří pštrosů u Karlova mostu. V Praze se oženil a stal se otcem tří dětí. Traduje se, že z Lipska přivezl Pražanům i další exotický nápoj – čaj. 

V Brně byla káva k mání ještě o něco dříve než v Praze - od roku 1702 zde lahodný exotický mok nabízel jistý pokřtěný Turek Ahmed. Koncem 19. století už bylo v Praze 33 velkých a 38 menších kaváren, v Brně pak 30 větších a 63 menších. 

Vědci Derry Taylor a Marina Davila-Rossová z britské Univerzity v Portsmouthu sledovali medvědy malajské (Helarctos malayanus) více než dva roky v malajském záchranném centru na Borneu.

Prostor, v němž se 2 až 12 let staří medvědi pohybovali, byl dost velký, aby jim umožnil volbu, zda se zapojit do interakce s ostatními jedinci ve výběhu, nebo se kontaktu stranit. Ačkoli jsou medvědi malajští ve volné přírodě samotářskými tvory, biologové mezi nimi mohli sledovat stovky nejrůznějších interakcí, které byly z více než dvou třetin přátelské. Během těchto klidných setkání dokázali medvědi skvěle napodobovat výraz obličeje svého protějšku. Podle biologů je propracovaná mimika pravděpodobně nástrojem, jímž si medvědi vzájemně signalizují ochotu navázat přátelské vztahy a případně se pustit i do drsnějších her.

TIP: Kočky používají spoustu výrazů obličeje: Jen málokdo jim ale rozumí

Fascinující na tom je, že ačkoli medvědi malajští nejsou společenská zvířata a ve volné přírodě naopak vyhledávají samotu, jejich mimika a na ní založená komunikace je velmi propracovaná a přesná. To by mohlo naznačovat, že tento druh komunikace nejenže není vlastní jen lidem, nám příbuzným primátům a psům, kteří odedávna žijí v úzkém kontaktu s člověkem, ale že by mohlo jít o univerzální nástroj dorozumívání mezi více dalšími živočišnými druhy.

Podstatná část nejstaršího umění našeho druhu se nachází v jeskyních na řadě míst světa. Tehdejší umělci se často dostávali do vzdálených a úzkých koutů jeskyní, kde vytvořili svá úžasná díla. Archeolog Yafit Kedar z izraelské Tel-Aviv University je spolu s kolegy přesvědčen, že umístění těchto uměleckých děl není náhodné. 

Již dříve se objevily názory, že fantaskní jeskynní umění vzniklo přinejmenším z části díky rostlinným halucinogenům. Kedarův tým tvrdí, že to mohlo být ještě jednodušší. Podle nich se pravěcí malíři uváděli do transu tím, že pracovali v úzkých prostorách plných kouře z jejich pochodní.

Trans v jeskyni

Tímto způsobem si mohli dávní umělci víceméně záměrně přivodit nedostatek kyslíku a s ním spojený stav změněného vědomí. Mohli to dokázat dlouho předtím, než začali užívat psychoaktivní látky. Jak zdůrazňují badatelé, čím dále se dávný malíř dostal do hlubin jeskyně, tím hlubší byla jeho psychedelická zkušenost a jeho dílo „umělečtější“.

TIP: Obraz prasete z indonéské jeskyně je nejstarší figurální malbou světa

Kedara k výzkumu inspirovala návštěva francouzských jeskyní s pravěkými malbami. Všiml si, že většina maleb se nachází daleko od vstupu a často ve velmi úzkých prostorách. Přitom by bylo možné najít místa, kde by bylo alespoň trochu světla, v místech blízko u vstupu. Modelování proudění vzduchu následně ukázalo, že malby jsou často v místech, kde v přítomnosti člověka rychle klesá hladina kyslíku.

Špičková architektonická studia, která se zabývají návrhy luxusních produktů pro movité klienty, obvykle neplýtvají svým časem ve vědeckých projektech. Důvody jsou zřejmé – špičková věda je dnes drahým podnikem sama o sobě a zbytný design tak bývá často (neprávem) upozaděn. Výjimky ale potvrzují pravidlo, jak ukazuje nový koncept z dílny architektonického studia Iddes Yachts. Toto původně katalánské studio má na svém kontě množství oceňovaných projektů, mezi které patří například superluxusní jachta šejcha Muhammada, premiéra a viceprezidenta Spojených arabských emirátů a emíra Dubaje.

Větší než Titanic

Nejnovějším počinem Iddes Yachts je návrh obřího plavidla pojmenovaného Earth 300. Tato 300 metrů dlouhá loď se má stát doslova plovoucím vědeckým městem budoucnosti. Má poskytnout nejmoderněji vybavené laboratoře pro až 160 vědeckých pracovníků oceánského výzkumu a zázemí pro dalších 20 studentů a 40 VIP hostů. Na samotném provozu lodi se má podílet 165 členů posádky. 

Jak se sluší a patří na vědeckou loď, pohon Earth 300 se má obejít takřka zcela bez emisí – energii mu mají dodávat speciální reaktory založené na roztavených solích. Namísto obligátních bazénů a barů má představené plavidlo pojmout 22 vědeckých laboratoří vybavených nejnovější robotikou a umělou inteligencí. Součástí má být i flotila pokročilých podvodních plavidel, které vědci využijí například při hlubinném výzkumu nebo heliport pro letecký výzkum nad hladinou.

TIP: Společnost Sinot představila koncept superjachty s vodíkovým pohonem

Podle námořního architekta Ivána Salase Jeffersona by Earth 300 mohla vyrazit na moře již v roce 2025. O spolupráci na projektu projevily zájem technologické firmy ze Silicon Valley, nebo třeba IBM, RINA, Triton Submarines a EYOS Expeditions či dánský startup Seaborg Technologies.

Sluneční soustava je plná prachu. Většina pochází z komet, planet a planetek a některá zrna jsou i staršího původu. Kosmický prach se pochopitelně nevyhýbá ani naší planetě – většina sice shoří v atmosféře, malá část se ale dostane až na její povrch. Francouzští vědci se proto pokusili odpovědět na otázkou, kolik takového prachu je...

Vědecký tým z Národního výzkumného centra CNRS a Université Paris-Saclay analyzoval kosmické smetí na Zemi za posledních 20 let. Jejich výzkum ukázal, že na naši planetu ročně dopadne v průměru asi 5,2 tisíc tun mikrometeoritů a asi 10 tun větších meteoritů.

Mikrometeority v Antarktidě 

Badatelé v rámci tohoto výzkumu využili francouzsko-italskou antarktickou základnu Concordia, která se nachází v oblasti Dome C, v srdci Antarktidy. V této oblasti jen málo sněží a je tu velmi málo pozemského prachu. Proto se v těchto místech dobře analyzují mikrometeority, které přiletí z vesmíru.

Autoři studie odhadují, že většina mikrometeoritů, které dopadnou na Zemi (asi 80 procent z celkového množství), pochází z komet, především z Jupiterovy rodiny komet. Zbývající mikrometeority pocházejí převážně z planetek.

TIP: Pozdrav minulosti: V bílých útesech Doveru spočívají fosilizované mikrometeority

Rovněž se ukázalo, že se na Zemi vyskytuje podstatně méně mikrometeoritů menších než 100 mikronů – než kolik jich předvídají dosavadní modely. Vysvětlení tohoto nesouladu může být hned několik: buď tyto mikrometeority vědci nedokázali správně sesbírat nebo hoří v atmosféře ve větším množství než jsme si mysleli. Další možností je, že naše modely o výskytu prachu ve Sluneční soustavě jsou jednoduše chybné.

První dřevěné stavby na kopci vystavěli Vislané. Nový impuls dostal Wawel po polovině 10. století, kdy Krakovsko ovládl český kníže Boleslav I. Po roce 990 ale město obsadil Měšek I. z rodu Piastovců a území se stalo součástí expandujícího polského státu. Podle Kosmase „kníže polský (…) ihned se zmocnil lstí hradu Krakova a všechny Čechy, které tam zastihl, dal pobíti mečem“.

Češi se na hradě znovu objevili roku 1291, kdy ho obsadily jednotky krále Václava II. Z hradu poté území 15 let spravovali královští úředníci (starostové). Roku 1306 Wawel dobyl Vladislav I. Lokýtek, který z něj učinil hlavní královské sídlo. Hrad opanoval čilý stavební ruch v gotickém slohu, který pokračoval i za jeho syna Kazimíra III. Velikého. Tento panovník mimochodem založil roku 1364 v Krakově univerzitu, jejíž profesoři nabyli z většiny vzdělání v Praze. 

Zlatá éra

Doba posledních Piastovců byla předzvěstí zlatého věku, který zažil Wawel za Jagellonců, dynastie založené sňatkem polské královny Hedviky s litevským velkoknížetem Jagellem roku 1386. Po požáru roku 1499 došlo k přestavbě gotické rezidence v honosný renesanční palác, jenž tu stojí dodnes.

Za Zikmunda I. Starého (vládl 1506–1548) a jeho ženy, milánské princezny Bony Sforzy, se Wawel stal jedním z center humanismu v Evropě. V 16. století ale rostl význam centrálněji položené Varšavy, a tak když roku 1595 pohltil většinu severního křídla krakovského paláce požár, zdál se být osud Wawelu zpečetěn. První panovník dynastie Vasa Zikmund III. (korunován 1587) sice angažoval k renovování italské architekty, kteří sem přinesli rané římské baroko, nicméně od roku 1611 působil už dvůr definitivně ve Varšavě. Wawelu zůstala reprezentační funkce – konaly se tu sňatky, korunovace a pohřby. 

TIP: Neúspěšné manželství: Proč nepustila Hedvika Vladislava Jagella do ložnice?

Roku 1655 ho krutě vydrancovali Švédové a znovu v roce 1702, kdy objekt zachvátil největší požár v jeho historii, z jehož následků se nevzpamatoval do konce dní nezávislého Polska (1795). Počátkem 20. století začala rekonstrukce hradu jako historické památky, která však byla dokončena až za polské samostatnosti (1918). Během nacistické okupace odtud Hans Frank řídil takzvaný Generální gouvernement, jak se říkalo okupovanému Posku. Zkáze roku 1945 unikl hrad jen díky kvapnému ústupu nacistů.

V Malihabadu, nedaleko indické metropole Lakhnaú, se rozkládá mangovníkový sad rodiny Khanových. Ti se pěstování tohoto tropického ovoce věnují již zhruba sto let. Hlavou rodiny a zároveň hlavním zahradníkem je osmdesátiletý Haji Kalimullah Khan, vyhlášený odborník a šlechtitel manga. Pěstování tohoto ovoce se Haji věnuje již od svých 15 let, a přestože dnes se svým synem obhospodařuje více než 20 hektarů mangových sadů, jeho největší pýchou a životním dílem je mangovník, který plodí 300 různých druhů manga. Unikátní strom, který vznikl metodou roubování, je jeho vlastním výtvorem.

Strom 300 chutí

Na nápad vytvořit mangovník, který by plodil různé druhy, přišel Haji v dospívání při pohledu na štěpovaný keřík vícebarevných růží. V rodině Khanových se tradice pěstování manga dědí z generace na generaci, pro tehdy sedmnáctiletého Hajiho tak představa stromu, na kterém by rostly různé odrůdy znamenala přirozenou výzvu.

Prvním – a nutno podotknout, že úspěšným krokem bylo naroubování sedmi různých mangovníků. Dílčí úspěch ale zkalila povodeň, která jeho „strom osmi druhů“ zničila. Hai Khan se ale nevzdal a vrhl se do sbírání informací a studia technik roubování. Pro svůj druhý pokus si v roce 1987 vybral sto let starý mangovník. Postupně shromažďoval různé vzorky mangovníků z celé země a rouboval je na svůj strom. Dnes je tak jeho super-mangovník vlastně kompletním sadem. Na jediném stromě roste 300 druhů manga, přičemž v mnoha případech jde o druhy velmi vzácné.

Hajiho „Strom 300 druhů“ vypadá zvláštně už na první pohled. Mohutná koruna více než sto let starého mangovníku hraje všemi barvami – od matně zelené, přes olivovou po zářivé zelené odstíny. Také plody manga vypadají různě – některé jsou kulaté, jiné oválné či lehce deformované, některé mají sytě žlutou barvu, jiné jsou oranžové, narůžovělé, zelené nebo třeba fialové.

TIP: Profesor umění vypěstoval strom plodící 40 různých druhů ovoce

Zatímco někteří konkurenční pěstitelé považují Hajiho strom spíše za pouťové kejklířství, které seriózním pěstitelům škodí, on je na svůj výtvor náležitě pyšný. Část úrody prodá na trzích a nespotřebované ovoce pak rozdává návštěvníkům, kteří se na jeho „zázrak 300 chutí“ přicházejí ve velkém počtu podívat. Osmdesátiletý pěstitel si ale z kritiky nic nedělá a věří, že díky svým mangovníkům bude žít i po své smrti. „Doufám, že lidé si budou moct vychutnávat plody mé práce ještě dlouho poté, co už tady nebudu. Právě v tom je totiž krása přírody – stále nám něco dává,“ shrnuje svůj pohled na život mezi mangovníky Haji Khan.

Navzdory všudypřítomné pandemii bychom neměli zapomínat na jiná virová onemocnění - například takový HIV je při neléčené infekci vlastně mnohem fatálnější virus než pandemický koronavirus. K našemu všeobecnému štěstí se HIV šíří nesrovnatelně hůře. Odborníci iniciativy International AIDS Vaccine Initiative (IAVI) a amerického institutu Scripps Research nedávno zveřejnili výsledky fáze I. klinického testu nového typu vakcíny proti HIV, které jsou nesmírně slibné.

Klinický test, který nesl označení  IAVI G001, zahrnoval 48 účastníků. Ve dvou dávkách, mezi nimiž uplynuly dva měsíce, dostali buď zmíněnou vakcínu anebo placebo. U 97 procent těch, kteří dostali vakcínu, se vyvinuly potřebné imunitní buňky vzácného typu, které dovedou účinně zasáhnout proti infekci HIV.

Cílená stimulace imunity

Vakcína stimuluje tvorbu speciálních protilátek bnAB (broadly neutralizing antibody). Musí cílit na speciální B lymfocyty, které se vyskytují v počtu 1 na 1 milion nevyškolených B lymfocytů. Tyto protilátky se navazují na proteiny na povrchu viru HIV.

TIP: Naděje na dohled: Nová léčba může účinně bojovat proti 99 % kmenů HIV

Tím vzniká imunitní odpověď, která je účinná proti různým variantám a kmenům, v tomto případě viru HIV. Vedoucí vývoje vakcíny William Schief si pochvaluje, že jejich vakcína s cílenou stimulací imunity zřetelně funguje u lidí a to velice dobře. Je přesvědčený, že tento koncept vakcíny bude možné použít i u jiných patogenů.

V 19. století byla Opava důležitým správním a hospodářským centrem. Vedle českého obyvatelstva zde přitom velkou roli hrálo i to německé, které výrazně ovlivňovalo průmyslový a hospodářský chod celého regionu. Město se rozvíjelo ve stínu ostravsko-karvinské oblasti, kde se koncentroval těžební a strojírenský průmysl. V Opavě dominovala lehčí výroba, zejména textilnictví a ve druhé polovině 19. století potravinářství. Fungovaly zde především malé rodinné závody, jejichž osudy si byly v mnohém podobné. Existovala však jedna firma, která byla od počátku dominantní a jejíž význam brzy přesáhl hranice města i kraje: podnik německé rodiny Fiedorů. 

Soukeník a pekařka

Za zakladatele tradice výroby oplatkového zboží v Opavě je považován Kašpar Melchior Baltazar Fiedor. Narodil se 5. ledna 1811 v Moravské Ostravě v rodině řezníka Karla Fiedora. Vyučil se soukenickému řemeslu svého dědečka a jako tovaryš zamířil do nedaleké Opavy. Ve slezské metropoli se roku 1838 oženil s Amálií, dcerou krejčovského mistra Alberta Salingera a Marianny Salingerové, která pocházela ze starého pekařského rodu Schwarzů. Kašpar s Amálií spolu měli čtyři děti – Karla, Johanna, Marii a Theodora. 

Zpočátku bydleli u manželčiných rodičů, ale po narození prvního syna se přestěhovali do vlastního bytu na Hradeckou ulici číslo 4. Z oken mohli pozorovat převratné změny blízkého okolí. Po zbourání hradecké brány a městských hradeb se prostor měnil v nádherný promenádní park… Tehdy se v Amálii Fiedorové probudila pekařská vášeň. Chtěla pomoct rodině, protože její manžel Kašpar se v silné soukenické konkurenci nemohl výrazně prosadit.

Roku 1840 tedy začala péct pro Opavany v železných kleštích nad otevřeným ohništěm kulaté oplatky slazené cukrem. O novinku byl velký zájem, a tak se sortiment postupně rozšiřoval. Kašpar Fiedor, který Amálii od počátku pomáhal, roku 1852 zanechal soukenického řemesla a stal se oplatkářem na plný úvazek. Výrobě se záhy začala věnovat i dcera Marie, která se roku 1869 provdala za Adolfa Steffana, v jehož domě si zařídila vlastní dílnu.

Od knih k perníčkům

Synové Karl a Johann se pečení nevěnovali. Ani Kašparův nejmladší syn Theodor, narozený 5. srpna 1848, k rodinnému podnikání netíhl. Vyučil se knihařem a ve městě měl vlastní knihvazačskou živnost. Roku 1879 se oženil s Marií, dcerou stolařského mistra Antona Wallka.

Zvrat v jeho životě přišel 16. prosince 1879, kdy Kašpar Fiedor náhle zemřel na mrtvici. Novomanželé věděli, že pekařská živnost je v ohrožení, a tak se hned následujícího roku rozhodli koupit od žalářníka Antona Kisy dům v Masařské ulici číslo 11 a v duchu rodinné tradice pokračovat v pečení oplatků. Ale tentokrát továrenským způsobem: Theodor Fiedor se už dříve seznámil s kamnářem Rudolfem Kothným, který mu byl také svědkem na svatbě. Pravděpodobně díky němu si uvědomil, jak je pro pečení důležité správné vybavení. Do nového podniku proto instaloval moderní pece a začal vyrábět oplatky, sušenky a perníčky ve velkém. K úspěšnému podnikání se brzy přidali i jeho tři synové – Oskar, Theodor mladší a Anton.

Podnikavá vdova

Po sedmi úspěšných letech však přišla událost, která chod firmy znovu ohrozila. Theodor Fiedor 25. ledna 1887 předčasně zemřel na selhání ledvin a starost o tři děti i podnik zůstala na ovdovělé Marii. Ta se ovšem projevila jako skvělá podnikatelka. Továrnu nechala vybavit velkokapacitními stroji, rozšířila výrobní sortiment a získala i nové trhy. Poptávka přesto stále převyšovala nabídku. A protože továrnu už nešlo dále rozšiřovat, jediným řešením bylo přestěhování výroby do větších prostor. Vhodná příležitost se naskytla počátkem roku 1901, kdy byl na prodej dům číslo 8 v Olomoucké ulici s prostorným dvorem a zahradou. Marie Fiedorová vlastnila zpočátku jeho dvě třetiny. 

Nebyl to však objekt vhodný pro tovární výrobu, a tak ho majitelé brzy zbourali a na jeho místě začala už v květnu 1901 stavba obytných, výrobních, skladovacích a prodejních budov. Areál sousedil s vojenským skladem, bylo tedy nutné dodržovat přísná bezpečnostní opatření. Po pár odkladech, stížnostech, jedné žalobě a několikerém komisionálním přezkoumání byla nakonec stavba dokončena a oplatkárna v dubnu 1902 zprovozněna. 

Další rozšiřování

Pár měsíců po zahájení provozu spolumajitel zemřel a zbylý třetinový podíl Marie odkoupila. Souběžně s novým podnikem vedla nadále i výrobnu v Masařské ulici jako filiálku. Teprve v zimě 1906 uzavřela kupní smlouvu s hostinským Franzem Höppem, kterému objekt prodala. Mohla se tak plně věnovat dalšímu rozšiřování hlavní továrny. 

Přístavba přízemních objektů probíhala s přestávkami až do začátku první světové války. Továrna byla pak vybavena plynovými motory, moderními rotačními pecemi a strojním vybavením od vídeňské firmy Antonín Němec. Tou dobou zajišťovalo chod podniku už 60 zaměstnanců. Sortiment se rozrostl o dortové oplatky, perníčky, různé druhy sušenek, suchary, oblíbené čajové pečivo i další cukrovinky. Výrobky mířily nejen na domácí trh, ale i do Uher, Rakouska, Slezska a Haliče. 

Mladá krev

Po smrti Marie Fiedorové roku 1917 se vedení podniku ujal její nejstarší syn Oskar. Jenže tou dobou zrovna bojoval v první světové válce, a tak se výroba až do roku 1919 pozastavila. Oskar poté vedl podnik s mladším bratrem Theodorem. Oženil se s Christinou Jelínkovou, dcerou dalšího místního výrobce cukrovinek a majitele palírny Břetislava Jelínka.

Už po několika letech společného podnikání se bratři Fiedorové rozhodli pro další změny. Pokud chtěla firma obstát vedle sílící konkurence, bylo potřeba neustále investovat do modernizace. Z rodinné firmy se roku 1926 stala společnost s ručením omezeným Theodor Fiedor, v níž si však bratři ponechali rozhodující slovo. Jako jednatelé byli zapsáni Oskar a jeho žena Christina, Theodor Fiedor mladší vykonával funkci provozního ředitele. 

TIP: Čokoládové impérium Manner: Oplatková legenda staré dobré Vídně

Ve dvacátých letech nastal největší rozmach podniku. Během krátkého časového období se další výstavbou zvětšila jak továrna, tak výroba. Vzrostl také počet zaměstnanců. Roku 1931 měla firma už 380 dělnic, v sezoně dokonce až 450. Dále pro ni pracovalo 11 úředníků v kanceláři, sedm v provozu a osm obchodních zástupců. Mezi sortiment se nově zařadily měchurky (tvarohem plněné měšce), neapolitánky, vafle, miňonky, keksy, máčené tyčinky a dezertní pečivo. Od konce dvacátých let se začaly vyrábět i takzvané tartalletes, kulaté oplatky máčené v čokoládě s náplní z lískových jader, karamelu, mletého cukru a kakaového másla. Dnes je známe pod názvem Fidorky.

Největšími „tesáky“ v říši hadů se pyšní zmije gabunská(Bitis gabonica). Dorůstají až pěti centimetrů a jediným kousnutím mohou do těla oběti vpravit i dva gramy jedu. V jeho množství a v délce chrupu tak zmíněný plaz, obývající pralesy rovníkové Afriky, drží rekord. Navíc s délkou až 1,8 metru a hmotností dosahující i deseti kilogramů patří k největším a nejtěžším na planetě. Pro člověka může být uštknutí smrtelné, způsobuje poškození srdce i tkání, srážení krve a nekrózy. 

TIP: Poodhalená plazí tajemství: Jak hadi přišli ke svému jedu?

Coby pasivní lovec, s hlavou připomínající spadený list, čeká zmije tiše na zemi na kořist v podobě drobných savců, žab i ptáků. Známe však případy, kdy skolila dokonce antilopu či dikobraza.