Pstruh mramorový (Salmo marmoratus) je endemitním druhem povodí italské řeky Pád a slovinských řek Soča a Rizana, které ústí do severního Jadranu. Tento vzácný evropský klenot zaujme na první pohled především velikostí. Největší dosud ulovený jedinec dosahoval délky úctyhodných 120 cm a hmotnosti 22 kg.

V ohnisku světové války

Pstruh mramorový jako druh měl v nedávné historii poměrně velkou smůlu a osud se s ním nemazlil. Sice malinké, ale zato malebné území světa (Julské Alpy), které dostal pstruh mramorový do vínku jako svou domovinu, se shodou náhod stalo oblastí krvavých bojů 1. světové války. V těžko přístupném terénu řeky Soči, kde se pstruh především vyskytuje, se v letech 1915–1917 odehrály stěžejní bitvy mezi Rakousko-Uherskem a Itálií a právě podle řeky byla oblast tehdy známá jako Sočská fronta.

Terén Julských Alp je náročný a zásobování obou znepřátelených stran bylo nesmírně obtížné. Zbídačeným vojákům na obou stranách tedy nezbývalo nic jiného, než hledat obživu v okolních řekách. Pstruh mramorový se mezi bojujícími stal velmi žádanou komoditou. Válka ani hlad nic neodpouští, a tak byly v těchto těžkých dobách ryby loveny nejčastěji za pomoci granátu.

Pomoc, která napáchala škody

Když válka konečně skončila a nad zpustošenou řekou Sočou zavládl klid a mír, neměl pstruh mramorový rozhodně vyhráno. V nejodlehlejších koutech řeky a v jejích přítocích se vyskytovali poslední jedinci této vzácné ryby a jejich setkání v době reprodukce tedy nebylo vůbec snadné.

Aby toho nebylo málo, postavil člověk pstruhu mramorovému do cesty další velkou překážku – vysadil zde nepůvodního pstruha potočního. Lidé jej do povodí řeky Soči přivezli ve chvályhodné snaze vrátit život do zpustošených vod. Bohužel, jak je u lososovitých ryb obvyklé, jsou tyto dva druhy schopny se mezi sebou úspěšně křížit. Pstruha potočního bylo v místních tocích mnohonásobně více, a proto došlo k prokřížení obou druhů tak intenzivnímu, že se vzácný a ohrožený pstruh mramorový geneticky téměř rozplynul v populaci nepůvodního vetřelce. Tato mylná pomoc člověka přírodě byla posledním hřebíčkem do rakve vládci místních řek. Pstruh mramorový měl ze seznamu druhů zmizet vlastně dřív, než vůbec status samostatného druhu dostal.

Život v ústraní

Se pstruhem mramorovým by to pravděpodobně dopadlo zle, kdyby nebylo maličké říčky Zadlaščice, která v Tolminských korytech ústí do prudké a běsnící řeky Tolminky. Ta se u města Tolmin dále vlévá do samotné Soči. Pstruh mramorový celé roky obýval nejdivočejší řeky, jaké si člověk dokáže představit. Nicméně i na nich byl dohnán ničivou rukou člověka. Na všech, kromě zmíněné říčky Zadlaščice. Ta je tak hluboko zaříznuta do Julských Alp a její břehy jsou tak strmé, že se sem žádná vojska nedostala. Navíc je její tok nesmírně prudký a je poset tolika vodopády, že je žádný pstruh potoční nedokázal překonat. Právě zde v neproniknutelné krajině horního toku této říčky si král divokých řek Julských Alp žil celé roky svým vlastním životem. Zde v zemi nikoho dokázal přežít.

Čistá populace pstruha mramorového byla objevena teprve v době, kdy si lidé uvědomili jeho jedinečnost a pokoušeli se najít geneticky čistou populaci. Úkol se skutečně podařilo splnit a právě v Zadlaščici dokázali lidé ulovit a následně uměle rozmnožit několik jedinců. Malí odchovanci byli poté vysazováni do místních řek, a tak se po několika letech podařilo populaci obnovit.

Hledání krále řeky Soči

Se vzácnou rybou jsem se poprvé setkal v řece Soči roku 2009 a od té doby jsem se za ní vydal ještě dvakrát. Samotná řeka Soča a její přítoky si na první pohled získají duši každého milovníka vodního živlu. Jejich divokost snoubící se s křišťálově čistou vodou v blankytně modrém nádechu bere dech. Největší bohatství ovšem skrývají pod hladinou.

Pstruh mramorový je vzácný drahokam mezi evropskými rybami a stává se výzvou pro každého rybáře, který tyto končiny navštíví. Jedná se o pověstně bojovnou a hlavně plachou rybu. Sám jsem se o tom mohl přesvědčit, když jsem za celkem osm dní intenzivního lovu chytil snad dvě stě pstruhů duhových, pět parem italských (Barbus plebejus), pět pstruhů potočních, čtyři místní jelce (Leuciscus cephalus cabeda), ale ani jediného pstruha mramorového. Začal jsem se pomalu smiřovat se skutečností, že pstruh mramorový je sice rybou zachráněnou, ale pouze na papíře…

Loví pstruh jen v noci?

Původně beznadějná situace se začala měnit ve chvíli, kdy jsem se za pstruhem mramorovým vydal do jeho království pod vodní hladinu. Ještě jsem nešnorchloval ani pět minut a už jsem měl tu čest vidět prvního jedince. Nalezl jsem ho v jedné tůni řeky Idriji pod strmou skálou, kde ležel v malé jeskyni vymleté vodou. Na první nádech jsem myslel, že je to pouze přelud. Když jsem se však na hladině vydýchal a vydal se znovu pod vodu, pstruh bez hnutí stále ležel v jeskyni. Od té chvíle jsem pstruhů mramorových v chladných vodách místních řek viděl ještě mnoho. Milují tůňky s hlubší vodou, vždy jsou dobře schovaní v jeskyni a nehybně leží. Svému úkrytu plně důvěřují a jen tak z něj před vámi neutečou. Takové chování jsem u žádné lososovité ryby neviděl.

Podvodní vápencové jeskyně a pstruzi mramoroví k sobě patří tak neodmyslitelně, že jsem jim začal říkat „jeskyňky“. Jedna věc mi však nehrála. Pokud jsou pstruzi celé dny schovaní, jak jen se proboha živí? Za mnoho hodin strávených pod hladinou jsem žádného neviděl lovit. Svým chováním mi připomínali typické noční predátory, jakým je například sumec, který přes den také nehybně leží v úkrytu. Můj závěr byl tedy takový, že pstruh mramorový musí být nočním dravcem, což je pro ryby lososovité zcela neobvyklé.

Na noční výpravě

Když se nám začátkem jednoho léta začalo stýskat po „jeskyňkách“, museli jsme se za nimi opět vydat. Rozhodli jsme se, že odhalíme záhadu jejich neobvyklého stylu života. Vzali jsme kompletní potápěčské vybavení a přibalili podvodní svítilny, abychom se na ryby mohli podívat v noci. Během dne jsme vytipovali hlubší tůně se skalami a nemohli jsme se dočkat, až tma prostoupí celou krajinu.

Modrou řeku pohlcuje černočerná tma a my konečně vstupujeme do vody. Celý svět se zužuje do světelného kužele baterky. Posloucháme tlukot vlastního srdce a na dně nacházíme první spící ryby. Leží zde parmy, jelci a vranky, sem tam se na písku válí pstruzi duhoví. Připlouváme k jeskyním, kde přes den lenošily mramorované jeskyňky, ale všude je prázdno. Pstruzi mramoroví jako by se do země propadli. Zdá se, že jsou to skutečně noční lovci. Tento tajemný a vzácný druh se rozhodl, že bude ještě tajemnější a na rozdíl od ostatních lososovitých ryb začal žít nočním životem.

TIP: Pod hladinou tekutého křišťálu: Švýcarské řeky Verzasca a Maggia

Při ponoru cestou zpět se necháváme unášet proudem řeky. Jak milé je pro nás překvapení, když na hraně viditelnosti vidíme postupně tři pstruhy mramorové. Jako jediní v řece aktivně plavali při dně a hledali potravu. Ráno vstávám brzy a táhne mě to opět k vodě. Pouze s maskou a šnorchlem se potápím k jeskyním a jeskyňky jsou na svých místech, zaparkované ve vápencových skalách. V tu chvíli mě tak napadá, že oni to jeskyňky vlastně ani nejsou. Pouze vyplouvají ven ze svých domovů až ve chvíli, kdy my se vracíme do těch svých.

Marie Antoinetta se narodila jako nejmladší dcera Marie Terezie. Od čtrnácti let pobývala na francouzském královském dvoře, kde se v necelých dvaceti letech stala královnou. Její nepříliš šťastnou vládu ukončila francouzská revoluce, která ji nakonec ve věku třiceti sedmi let přivedla pod gilotinu. 

Poddaní vnímali Marii Antoinettu jako sobeckou osobu, která se zajímá jen o svůj prospěch. Její rozmařilý životní styl přiživil nenávist lidu vůči monarchii. Marii Antoinettě se mimo jiné tradičně připisuje výrok v reakci na hladovění obyvatelstva „Ať jedí koláče“ (v angličtině ještě extrémněji „Let them eat cake“), který má ilustrovat její rozmařilost a naprosté odtržení od reality francouzského lidu. Řekla to ale královna doopravdy?

Co řekla královna?

Velmi pravděpodobně nikoliv. V originále má její věta znít „Qu'ils mangent de la brioche“, což by se mělo překládat jako „Ať jedí briošky“, čili sladké pečivo podobné mazanci. Jak ovšem uvádí Denise Maior-Barron z americké Claremont Graduate University, ve skutečnosti neexistuje žádný doklad, že by královna něco takového kdy řekla. 

TIP: Skandální Madame Deficit: Čím si Marie Antoinetta znepřátelila Francii?

Vše nasvědčuje tomu, že se tento nelichotivý výrok začal připisovat Marii Antoinettě až dlouho po její smrti, během třetí francouzské republiky v letech 1870 až 1940. Republikánský režim, který úspěšně sesadil Napoleona III, věnoval hodně úsilí propagandistické kampani, cílené proti symbolům monarchie. A její obětí se zřejmě stal i odkaz Marie Antoinetty, která byla vykreslena jako nelidské monstrum...

Přesně na Štědrý den roku 1971 seděla Juliane Koepcke spolu se svou matkou, dalšími 91 pasažéry a členy posádky na palubě letadla z Limy do menšího peruánského města Pucallpa. Stroj se však dostal do bouřky, ve výšce zhruba tří tisíc metrů jej zasáhl blesk, načež se prakticky rozlomil v půli. Juliane – připásanou v sedadle – to vymrštilo ven a po tříkilometrovém volném pádu skončila v hustém porostu, stále ještě připoutaná v křesle. Měla ošklivou tržnou ránu na ruce, zlomenou klíční kost a oči jí natekly tak, že téměř neviděla. Navíc přišla o brýle. Kromě těchto zranění a traumatického šoku však jako jediná z bezmála stovky lidí na palubě zázračně přežila. 

Sedmnáctiletá dívka se nejprve pokoušela – neúspěšně – najít svou matku. Později objevila sladkosti z paluby letadla, a další dny tak měla alespoň něco málo k jídlu. Naštěstí jí její otec, biolog Hans-Wilhelm Koepcke, často vyprávěl o džungli. Když tedy Juliane našla vodní tok, vydala se podél něj vstříc záchraně v civilizaci. Říčka jí rovněž poskytovala dostatek čisté vody. Touto „vodní cestou“ postupovala dívka devět dní, až narazila na kánoi zakotvenou u břehu. Pádlovala na ní dál po proudu, kde našla opuštěný dřevařský srub a u něj motorovou loď. Později na tuto situaci vzpomínala: „Zůstala jsem tam, i když bych ráda pokračovala dál. Jenže jsem tu loď nechtěla vzít. Nechtěla jsem ji ukrást.“ 

Pár hodin nato dorazili na místo dřevorubci, kteří přístřešek používali jako dočasný úkryt. V rámci možností ošetřili Juliane rány a následujícího rána ji po řece dopravili do městečka Tournavista. Odtam se už dostala malým letadlem do Pucallpy.

TIP: Překvapivá statistika: Lze přežít přežít volný pád z letadla bez padáku?

Havárie letu Lansa 508 je podle záznamů v Guinnessově knize rekordů nejtragičtější událostí způsobenou zásahem blesku. Z 92 cestujících a členů posádky ji dokázala přežít jen Juliane Koepcke. Tragická událost se dočkala několika filmových zpracování – již v roce 1974 natočil na motivy Julianina příběhu Giuseppe Maria Scotese film Zázraky se dějí a v roce 2000 Werner Herzog dokumentární drama Julianin pád do džungle. Příběh Juliane Koepcke vyšel i knižně – v češtině pod názvem Zázraky se dějí.

Podobně jako u německého Leopardu 1, také zrod sovětského T-62 provázely velké spory. Zatímco v případě německého tanku šlo zejména o pancéřování, v Sovětském svazu se debaty točily kolem výzbroje. Tanky T-54/55 totiž nesly 100mm drážkované dělo D-10T, jehož průbojné střely nemohly spolehlivě probít pancéřování nových západních tanků. Řešení neznamenala ani kumulativní munice, která kvůli drážkování hlavně rotovala, což snižovalo efektivitu. Nabízely se proto dvě možné cesty, a sice buď nový 100mm kanon s delší hlavní a výkonnějšími prachovými náplněmi, nebo kanon větší ráže.

Předchozí část: Hledání nových cest vývoje: Duel tanků Leopard 1 vs. T-62 (1)

Debaty o správném kanonu

Do těchto sporů zároveň promluvila rivalita dvou tankových konstrukčních kanceláří, které ležely v Charkově a Nižním Tagilu. Ta druhá vznikla vlastně díky válečné evakuaci té první a potom získala obrovský význam, charkovský tým se však nechtěl vzdávat a vyvíjel tank nové generace Objekt 430, kdežto v Tagilu pracovali na rozvoji konstrukce T-54/55. Projevil se rovněž vliv Nikity Chruščova, který hleděl velmi skepticky na „tradiční“ zbraně včetně tanků, nekriticky preferoval řízené rakety a dokázal se nadchnout pro zajímavé novinky. Proto se mu zalíbil i nový protitankový kanon T-12 Rapira, jenž měl dosud kalibr 100 mm, ale tehdy neobvyklou hladkou hlaveň, z níž mohl vystřelovat jak podkaliberní munici s šípovou stabilizací (APFSDS), tak kumulativní granáty.

Pro perspektivní tanky se již sice chystal i nový 100mm drážkovaný kanon D-54, ale Chruščovovo nadšení vedlo k pokynu odstranit ze zbraně drážkování a zvětšit kalibr. Tak se na přelomu 50. a 60. let objevil 115mm hladký kanon U-5 Molot čili 2A20, který neslo pokusné vozidlo Objekt 166 z Tagilu, přestože se paralelně testoval též Objekt 165 s dělem D-54. Oba koncepčně vycházely z T-55, ale větší kanony si vynutily montáž větších věží, což se poté projevilo i na změnách korby. Od T-55 se daly oba nové typy na pohled velice snadno odlišit podle toho, že postrádaly nápadnou velkou mezeru mezi prvním a druhým párem pojezdových kol.

Vozidlo pro invazi do ČSSR

Objekt 166 se 115mm dělem byl v roce 1961 přijat do služby pod jménem T-62, zatímco jeho příbuzný se 100mm drážkovanou zbraní následoval o rok později. Dostal označení T-62A, ale vznikl pouze malý počet. T-62 se nejdříve chápal jako dočasné překlenovací řešení, než přijde tank nové generace T-64 z Charkova. Ten přinášel řadu nových prvků (včetně 125mm kanonu s automatickým nabíjením), avšak enormní množství „dětských nemocí“ působilo komplikace a zpoždění, takže „dočasný“ T-62 ve výzbroji tankových jednotek prvního sledu dominoval až do poloviny 70. let.

Příbuznost s T-54/55 umožnila masovou produkci, ale tank T-62 byl proti svým předchůdcům výrazně složitější a zhruba o polovinu dražší. Také proto nikterak výrazně neuspěl u zemí Varšavské smlouvy, jelikož jej koupilo jen Bulharsko, zatímco ostatní členové dospěli k závěru, že nárůst bojové hodnoty oproti „pětapadesátkám“ neodpovídá nákladům. O to lépe si však T-62 vedl při prodejích do třetího světa, zejména do arabských států, protože se v tisícových počtech exportoval do Egypta, Sýrie a Iráku. Promluvil proto do válek s Izraelem a Íránem, zatímco v Evropě tvořily obrněnce T-62 na počátku 70. let výzbroj zhruba tří čtvrtin sovětských tankových jednotek v NDR a Československu.

Bylo to právě Československo, kde T-62 prodělaly první „bojové“ nasazení, ačkoli označovat invazi v roce 1968 za „boj“ není asi zrovna nejpřesnější. Tank absolvoval také průběžné modernizace, z nichž největší se dostavila roku 1972, kdy byl doplněn nejen protiletadlový kulomet DŠKM, ale rovněž jeden prvek, jenž tehdy působil bezmála jako sci-fi, a sice laserový dálkoměr KTD. Počátkem 80. let, když byly T-62 intenzivně nasazeny v Afghánistánu, přišla další novinka – přídavný pancíř na verzi T-62M. Ještě dnes najdeme „dvaašedesátky“ v ruských záložních jednotkách a běžně se objevují v armádách a konfliktech ve třetím světě.

Měření sil

Na zrodu obrněnců Leopard 1 a T-62 lze ilustrovat občas velmi složité procesy „hledání cest“, které tehdy probíhaly na obou stranách železné opony. Němci nejprve preferovali pohyblivost v kombinaci s palebnou silou a záměrně použili slabý pancíř, protože zastávali názor, že adekvátní odolnost by zajistila jen ocel o takové tloušťce, že by hmotnost tanku narostla příliš vysoko. Postupně ale pochopili, že tento přístup byl zavádějící, takže pozdější verze leopardu již byly odolnější, na čemž měl velký podíl svařovaný vrstvený pancíř. Právě použití několika vrstev oceli představovalo první krok směrem ke kompozitnímu pancéřování, díky kterému se našlo řešení rébusu „pohyblivost/hmotnost“.

TIP: Neprávem zapomenuté tankové bitvy: Duel britského Chieftainu a sovětské T-62

V případě T-62 se naopak řešila zejména palebná síla, respektive hledala se odvaha použít zásadně novou koncepci v podobě hladké hlavně. Přestože 115mm kanon U-5 byl spíše nouzovým řešením, představoval rovněž krok správným směrem. Definitivním řešením se stal kanon ráže 125 mm, ale hladká hlaveň již zůstala a tato koncepce stále jasně dominuje. Ostatně celý tank T-62 znamenal svým způsobem nouzové řešení, avšak svou úlohu splnil více než dostatečně. Oproti Leopardu 1 byl odolnější a nabízel vyšší ničivou sílu, ale byl pomalejší a měl extrémně stísněné vnitřní prostory. Lze říci, že T-62 představoval závěrečný krok již neúprosně končící evoluční linie, kdežto Leopard 1 se dá popsat jako první produkt úplně nové tankové konstrukční školy NATO.

Tým vědců z newfoundlandské Memorial University vedený Franceskou Kertonovou zjistil, že plasty založené na rybím oleji by mohly poskytnout řešení šetrné k přírodě a zároveň se vypořádat s problematikou odpadu z továren na zpracování ryb. Už předchozí studie vyvinuly metody výroby plastů z rybího odpadu, nejnovější výzkum ale zachází ještě dál, když zjistil, jak by se tento materiál mohl snadno biologicky odbourat po skončení svého užitečného života.

Rozložitelné plasty z rybího odpadu

Aby vytvořili nový materiál, použili vědci olej extrahovaný z kousků lososa, které zbyly po okrájení masa určeného pro konzumaci. Nejprve do oleje přidali v kontrolovaném prostředí kyslík, aby vytvořili epoxidy – molekuly podobné těm v epoxidové pryskyřici. Pak k epoxidům přidali oxid uhličitý a vzniklé molekuly spojili s dusíkatými deriváty uhlovodíků. Tím vznikl nový materiál podobný polyuretanu.

Od minulého léta tým tento proces upravoval, aby zjednodušil a urychlil rozklad plastů z rybího oleje. Experimenty naznačují, že by se nový materiál mohl snadno biologicky rozkládat (pokud by to bylo potřebné). Při jednom z pokusů vědci namočili některé části rybího plastu do vody a k některým přidali lipázu – enzym, který rozkládá tuky v rybím oleji. Pod mikroskopem pak sledovali, jak na vzorcích začíná mikrobiální růst – a to včetně těch, které byly jen v obyčejné vodě. Výsledky tak podle týmu naznačují, že by se nový materiál mohl snadno biologicky odbourávat.

TIP: Druhý život odpadků: Pět kompletně recyklovaných výrobků

Kertonová s kolegyní Mikhaileyou Wheelerovou se nyní hodlají zaměřit na potenciální využití nového materiálu například v podobě obalů nebo vláken na oděvní tkaniny. „Připadá mi zajímavé, jak můžeme vzít něco z odpadu, co lidé běžně vyhazují, a udělat z toho nejen něco užitečného, ale také něco, co by mohlo změnit způsob výroby plastů,“ uvedla Wheelerová. Obavy nemá ani z typického rybího zápachu. „Na začátku procesu s rybím olejem sice přetrvává slabý pach rybiny, ale jak procházíme dalšími kroky, tento pach mizí," ubezpečuje Franceska Kertonová.

Prvním zákazníkem se ale nestala US Army, nýbrž armáda Britského impéria, která naléhavě potřebovala nové tanky pro tažení v severní Africe. První kusy M3 proto putovaly do Anglie, avšak ne všechny vyrobené exempláře základního (výše popsaného) provedení M3 byly shodné. Celkem jich vzniklo 4 924 kusů, z nichž okolo 1 250 odebrali Britové v modifikaci, která měla odlišnou věž podle jejich vlastního návrhu.

Předchozí část: Střední tank M3 Lee: Staromódní americký obrněnec (1)

Verze pro Brity

Lišila se přesahujícími okraji, postrádala velitelskou kupoli a na její zadní části se objevil převis pro montáž vysílačky. Tanky M3 s touto věží britská armáda označila jako General Grant, kdežto vozidla s původní americkou věží měla označení General Lee. Oba názvy se však běžně zkracovaly na Grant a Lee a později se používaly i v americké armádě, která tehdy tankům slovní jména nedávala (a podobně tomu bylo později i s tankem M4 neboli Sherman, původně General Sherman).

Následovala varianta M3A1 alias Lee II (pak se původní vozidla M3 začala nazývat také Grant I a Lee I), která měla jako jediná korbu odlitou v jednom celku; vzniklo 300 vozidel. V nejmenším množství se vyráběla verze M3A2 Lee III se svařovanou korbou, jelikož té bylo zhotoveno jen dvanáct exemplářů. Tanky verze M3A3 měly svařovanou korbu a dva diesely General Motors 6-71 s celkovým výkonem 355 kW. Dodávaly je dvě různé továrny, což se odráželo v určitých rozdílech, kvůli kterým je Britové rozlišovali pod jmény Lee IV a Lee V; celkem vzniklo 322 kusů.

Další úprava jménem M3A4 čili Lee VI se vrátila k nýtování, ale korba byla prodloužena a vozidlo poháněl benzinový agregát Chrysler A-57, z linek sjelo celkově 109 tanků této varianty. A poslední provedení neslo název M3A5, vzniklo v počtu 591 kusů a z hlediska konstrukce šlo vlastně o základní M3, ale opatřený dieselem General Motors. Přestože mělo „americkou“ věž, v Británii obdrželo název Grant II. Vedle samotných tanků se dodávala řada účelových variant, především vyprošťovací vozidla M31, tahače M32 nebo samohybná děla M7 a M12.

Tanky M3 proti Afrikakorpsu

Ze sériové výroby, kterou zajišťovalo pět továren a která běžela do prosince 1942, celkově vzešlo 6 258 kusů tanků M3 všech verzí. Z nich 2 855 získala Velká Británie, kterou tento obchod vyšel na tehdy ohromující částku 240 milionů dolarů. Šlo víceméně o všechny finanční prostředky, kterými Británie disponovala na nákupy v USA. Svízelnou situaci vyřešil až zákon o půjčce a pronájmu, díky němuž mohli Američané začít Brity podporovat „na dluh“.

První tanky M3 byly dodány britské armádě v únoru 1942 a prodělaly svůj křest ohněm 26. května 1942 v bitvě u Gazaly. Ta sice skončila drtivým vítězstvím vojsk Osy, která obsadila klíčový přístav Tobruk, avšak tanky M3 se už tehdy ukázaly jako docela slibný typ, a to navzdory své fakticky zastaralé konstrukci a vysoké siluetě. Vynikaly především spolehlivostí a jejich 75mm dělo znamenalo pro Němce nepříjemné překvapení, neboť jeho nástup ukončil dobu převahy německých tanků nad britskými.

Další africké zkušenosti

Díky dostřelu, přesnosti a průraznosti dokázal ničit střední PzKpfw III na vzdálenost, na jakou mohly jejich 50mm kanóny nanejvýš poškrábat americký pancíř, a mohl spolehlivě „přestřílet“ i první varianty těžšího tanku PzKpfw IV. Nad celkově nepovedenými italskými tanky zcela jednoznačně dominoval. To, že britští (a poté i američtí) vojáci s tanky M3 utrpěli v Africe několik porážek, bylo zejména důsledkem taktické vyspělosti, nikoliv technické nadvlády Osy.

Američané se svými M3 prožili debakl v únoru 1943 během bitvy v Kasserinském průsmyku, kde od Němců utrpěli opravdu krutou porážku. Příčinu však opět nelze hledat v technické převaze, ale hlavně ve skutečnosti, že zcela nezkušení Američané zde stáli proti nejlepším veteránům Rommelova afrického sboru. Obrněnce M3 se posléze objevily i v tažení v západní Evropě, avšak tehdy již měly pouze pomocnou roli. Úlohu hlavního typu tanku západních Spojenců v té době totiž převzal M4 Sherman.

Na Pacifik stále špička

Tanky M3 se však objevily i na dalších druhoválečných bojištích včetně Asie a Tichomoří, a to opět v amerických i britských barvách. Do bojů proti Japoncům zasáhly obrněnce US Army jen jednou, a to v listopadu 1943 na ostrově Makin, ale síly Britského impéria používaly tanky M3 v jihovýchodní Asii zhruba od poloviny roku 1943 až do konce války. Jakmile totiž britské síly v Evropě získaly první tanky Sherman, začaly své M3 předávat armádám Austrálie a Indie, které celkem získaly asi 1 700 vozidel.

Kromě toho je stále nasazovali i samotní Britové, zvláště v Barmě. Z pohledu evropského bojiště, kde se střetávala špička tehdejších tankových technologií, sice šlo o nepochybně zastaralou konstrukci, v Pacifiku se ale situace zcela lišila. Japonské obrněnce totiž byly celkově slabé, a tudíž s nimi 75mm kanóny tanků M3 obvykle neměly sebemenší problém.

Pro soudruhy do SSSR

Posledním velkým uživatelem tanků M3 se stala Rudá armáda, která v rámci zákona o půjčce a pronájmu obdržela mezi roky 1942 a 1943 celkem 1 386 obrněnců General Lee, tedy v provedení s původní americkou věží. I přes to jim Rusové zpravidla říkali „Grant“. Oficiálně se pro ně užíval název M3s (čili střední), aby se odlišily od tanků M3 Stuart, v SSSR označovaných i jako M3l (neboli lehké). Nasazení M3 Lee na východní frontě však nemělo nijak velký význam. Zpočátku sice Sověti kvůli své zoufalé situaci sahali po jakékoliv technice, jež byla k dispozici, v průběhu 1943 ale tanky M3 nedokázaly čelit novým německým panzerům a Rudá armáda navíc už získávala dostatek nových T-34.

Několik desítek M3 se sice zúčastnilo slavné bitvy u Kurska, většinu „třípodlažních“ amerických strojů Sověti stahovali na méně významná bojiště, např. arktickou frontu. Americké tanky se používaly až do konce války, je doloženo jejich nasazení proti Japoncům v srpnu 1945. Obecně ale sovětští tankisté neměli M3 v oblibě především kvůli jejich vysoké siluetě, snadno a na velké vzdálenosti rozpoznatelné německými protitankovými dělostřelci.

TIP: Dobyvatel z britských ostrovů: Odolný, ale poruchový těžký tank Conqueror

Střední tank M3 tedy představoval sice poněkud staromódní, ale vzhledem k časovému tlaku vlastně docela podařené dočasné řešení. V rámci možností odvedl dobrou práci, vedle toho se stal také důležitým zdrojem zkušeností pro armádní velitele i strojírenský průmysl a tím pádem i konstrukci svého nástupce M4 Sherman. 

Facebook na několik týdnů zablokoval stránky francouzského městečka Bitche, protože si jeho název spletl s anglickou nadávkou. Algoritmus internetové firmy usoudil, že jméno města porušuje pravidla ohledně užívání vulgarismů, protože ho zaměnil se slovem „bitch“ (čubka, kurva), což je v angličtině hojně užívaná urážka. Teď se šéf francouzského zastoupení společnosti Facebook starostovi města za kuriózní záměnu omlouvá.

„Facebook nás 19. března informoval, že naše stránky Ville de Bitche už nejsou on-line přístupné kvůli porušení podmínek užívání služby,“ uvedl starosta města Benoit Kieffer. „Zdá se, že jméno našeho města si někdo špatně vyložil,“ dodal.

Podle starosty tento případ dokazuje, že metody, které Facebook uplatňuje pro dohled nad obsahem, tak úplně nefungují. Ačkoli se město snažilo firmu kontaktovat, chybu se podařilo napravit až nyní. Mezitím město Bitche s 5 000 obyvateli na sociální síti vystupovalo pod neškodným označením „Mairie 57230“, tedy označením podle poštovního směrovacího čísla.

TIP: Facebook se omluvil za zablokování obrazu slavného francouzského malíře

Podobné „přehmaty“ algoritmů, které sociální síť využívá, přitom nejsou nic nového. V minulosti vzbudil poprask zablokovaný snímek sošky Willendorfské venuše – symbolu plodnosti pocházejícího z období mladšího paleolitu nebo obraz slavného francouzského romantického malíře Eugèna Delacroixe Svoboda vede lid na barikády. Před 10 lety Facebook zase smazal obal skupiny Nirvana Nevermind s odůvodněním, že jde o nedovolené zobrazení nahoty.

Wernher Magnus Maximilian svobodný pán von Braun své služby raketového inženýra nabídl německé armádě, která je s radostí přijala. Výsledkem vývoje se stala nechvalně proslulá raketa V-2, proti které všechny předválečné pokusy představovaly jen slabý odvar. Raketa V-2 měla výšku 14 metrů, startovací hmotnost 13 tun a dolet až 380 kilometrů. Bez nadsázky se dalo říci, že o takových raketách specialisté ostatních zemí ani neuvažovali.

Raketa se smrtícím nákladem

Nacistické Německo do vývoje rakety V-2 investovalo více peněz, než Spojené státy vložily do programu Manhattan, který měl vytvořit atomovou bombu. Při převodu na srovnatelnou jednotku (americký dolar v roce 1943) jsou to zhruba tři miliardy dolarů pro V-2 oproti dvěma miliardám pro projekt Manhattan. Přitom šlo o teroristickou zbraň, která měla z vojenského hlediska jen minimální šanci změnit průběh války. Její přesnost byla malá, takže jejím hlavním úkolem bylo rozsévat strach mezi civilním obyvatelstvem a podlamovat jeho morálku. 

Wernher von Braun se na konci války vzdal Američanům a následně byl společně s dalšími špičkovými odborníky internován v USA. Zde se snažil udělat tlustou čáru za svou minulostí, bagatelizovat svoji roli v projektu V-2 a maximalizovat svůj pozitivní přínos v něm. Je sice pravdou, že počátkem roku 1944 byl zatčen Gestapem za určité nesrovnalosti v programu V-2, ve skutečnosti se ale nejspíše stal obětí boje o moc mezi nacistickými představiteli, kteří toužili mít program V-2 ve své kompetenci. Každopádně mu toto zatčení po válce velmi pomohlo.

Není však pravdou, že vývoj rakety byl možný pouze za cenu ohromných lidských ztrát na životech nevinných vězňů. Ti k vlastnímu vývoji neměli přístup, úmrtí si vyžádala výroba v nelidských podmínkách, především v podzemní továrně Dora. V-2 se kvůli tomu stala zřejmě jedinou zbraní v historii, při jejíž výrobě zahynulo více lidí, než při jejím operačním nasazení.

Na vlně kosmonautiky

Ve Spojených státech von Braun pochopil, že zdejší dění do značné míry ovlivňuje veřejné mínění a tak se vrhl na propagaci kosmonautiky a kosmických letů. V osmi číslech časopisu Collier’s  mu vyšla série článků o kosmických raketách, družicích a kosmonautech. K ní napsal vydavatel zajímavý úvod: „Co zde budete číst, není fikce. Jsou to seriózní fakta. Navíc jde o akutní varování, že Amerika musí rychle začít budovat dlouhodobý program, který zajistí západu kosmickou převahu. Pokud to totiž neuděláme my, pak to udělá někdo jiný. A tím někým bude pravděpodobně Sovětský svaz.“

Časopisecký seriál měl velký úspěch, na jeho základě vznikly další materiály. Z nich byl nejdůležitější televizní seriál vysílaný v roce 1955, na jeho výrobě se podílela firma Walt Disney Production, nešlo však o žádnou lacinou zábavu nebo pouťovou atrakci. Von Braun v seriálu osobně vystupoval a hned první díl s názvem Člověk ve vesmíru vzbudil obrovskou pozornost. Kopii si dokonce na doporučení prezidenta zapůjčil i Pentagon.

Využitá příležitost

„Napravený hříšník“ se tedy zapojil do amerického raketového a kosmického programu. Přesto byl dlouhé roky odsouván na druhou kolej a až po selhání prvního amerického pokusu o dopravu družice do vesmíru vycítil svoji životní příležitost a poslední lednový den roku 1958 do vesmíru dopravil první americkou družici.

V americkém prostředí se naučil pohybovat bravurně, a tak když Kennedy vyhlásil lunární program, nemohl u toho chybět a ihned předložil své plány na superraketu Nova. Ta se sice nakonec nerealizovala, von Braun však u kormidla lunárního programu zůstal. Stále však tvrdě prosazoval technické koncepty, které by cestu na Měsíc velmi zkomplikovaly.

Prvním z nich byl plán přímého letu. Von Braun prosazoval cestu na Měsíc, přistání i návrat v jediné lodi. NASA se nakonec rozhodla pro jiný způsob, kdy astronauti použili dvojici lodí, jednu pro dopravu na oběžnou dráhu Měsíce a zpět na Zemi, druhou pro přistání na jeho povrchu a návrat k mateřské lodi. Tento koncept byl náročnější na provedení setkávacích manévrů, ale technicky jednodušší. Na Měsíc nebylo nutné vláčet loď schopnou přestát náročný přistávací manévr u Země, stejně jako nebylo třeba dopravovat až na jeho povrchu palivo nezbytné pro odlet od Měsíce.

S vodíkem nebo bez?

Proti všem šel von Braun také při použití kapalného vodíku jako paliva. Ten má totiž nízkou molární hmotnost: je dosaženo vysoké teploty při spalování (a vysoké výtokové rychlosti spalin z motoru). Díky tomu má vodíkový raketový stupeň nosnost o 35 až 40 procent vyšší ve srovnání s jinými palivy.

TIP: Spolčení s ďáblem: Využití nacistických zločinců za studené války

Jenže nic není zadarmo. Vodík je nutné skladovat při teplotě mínus 253 stupňů Celsia, což klade obrovské nároky na manipulaci, skladování i na vlastní raketový motor. Von Braun byl proto zapřisáhlým odpůrcem vodíku. Nakonec si NASA proti jeho vůli „vydupala“ použití vodíku ve druhém a třetím stupni obří rakety Saturn-5. Přesto si historie von Brauna pamatuje jako hlavního tvůrce této rakety i jako architekta amerického lunárního programu.

Podle vědců se hladina světových oceánů zvedá v průměru o 3 až 4 milimetry ročně. Pro obyvatele střední Evropy může jít o nepodstatný detail, pro obyvatele maledivského souostroví jde ale o ponurou zprávu. 80 % z 1 190 ostrovů, které tento korálový ráj tvoří, se totiž nachází méně než metr nad hladinou Indického oceánu.

Za bodem zlomu

Podle studie americké vědeckovýzkumné vládní agentury United States Geological Survey by se nejníže položené ostrovy mohly stát neobyvatelnými již v roce 2050. Důvodem nemusí být úplné zatopení ostrova, vzestup hladiny oceánu podle vědců přinese častější záplavy a omezení zdrojů pitné vody.

Špatnou zprávou je, že bod zlomu je v tomto směru již zřejmě za námi – podle zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) z roku 2018 je pravděpodobné, že by do roku 2100 mohla hladina světových moří vzrůst o půl metru, a to i v případě významného omezení skleníkových plynů. Pokud bude jejich produkce stoupat stejným tempem, bude nárůst hladiny moří zhruba dvojnásobný. Maledivské úřady tak stojí před zásadní výzvou, jak zajistit obyvatelnost ostrovů i přes tento nepříznivý trend. 

Jak se staví ostrov

Jednou z mála možností, jak stoupající hladině čelit, je výstavba umělých ostrovů. Jedním z nich je ostrov Hulhumalé, ležící severovýchodně od hlavního města Malé. Výstavba tohoto umělého ostrova odstartovala již v roce 1997 v laguně poblíž letiště. Od té doby se ostrov rozrostl na zhruba čtyři kilometry čtvereční a stal se tak čtvrtým největším ostrovem na Maledivách. Populace na Hulhumalé nabobtnala na více než 50 000 lidí, přičemž dalších 200 000 obyvatel by se sem mohlo přestěhovat v příštích letech.

Základem nového ostrova je písek vytěžený z mořského dna. Hulhumalé se díky tomu tyčí asi dva metry nad hladinou, tedy dvakrát výše než hlavní město Malé. Uměle vytvořený ostrov by se mohl stát nejen útočištěm pro Maledivany, které vyžene z mizejících ostrovů stoupající hladina, ale také jako bezpečné útočiště před tajfuny a bouřemi.

TIP: Zkáza světových metropolí: Jakarta, Amsterdam nebo Tokio se potápějí. Čeká je přesun?

Bezhlavá stavba umělých ostrovů ale není samospásná. Jak naznačuje studie britských vědců, korálové útesy mají určitou šanci přežít vzestup oceánů díky dynamice přírodních procesů a naplavených sedimentů. Tyto procesy by ale rozsáhlejší změny mohly narušit nevratným způsobem. Podle geologa Murraye Forda z Aucklandské univerzity je tak třeba dbát na vyváženost, a pokud možno nezasahovat do prostředí neobydlených nebo jen řídce obydlených ostrovů.

Narušené duševní zdraví u mnoha lidí je jedním z aktuálních společenských problémů. Se stále zrychlujícím se světem, větší mírou globalizace, s nástupem moderních technologií a s prodlužováním lidského života, se ve větší míře objevuje duševní nepohoda, skleslost i osamělost, které mohou v mnoha případech vést až ke vzniku duševních poruch či nemocí.

Pro úspěšnou léčbu je přitom zásadní správná a rychlá diagnostika. To ovšem u těchto onemocnění nebývá úplně jednoduché. Co kdybychom ale dokázali diagnostikovat depresi či biopolární poruchu z kapky krve pacienta?

Biomarkery duševních poruch

Právě na takovém testu pracují odborníci americké Indiana University School of Medicine. Nedávno sestavili soubor biomarkerů zjišťovaných z krve pacienta, s jejichž pomocí je možné rozlišit, zda daný člověk trpí depresí nebo bipolární poruchou. S těmito biomarkery je rovněž možné odhadnout, jaké je u testovaného člověka riziko, že se u něj rozvine taková duševní porucha.

Badatelé nejprve prozkoumali několik vzorků krve, odebraných během několik let od značného počtu dospělých. Na základě těchto vzorků vytipovali 26 specifických biomarkerů, spojených s expresí určitých genů. Více než třetina z nich přitom souvisí s cirkadiánním rytmem. Účinnost těchto biomarkerů následně ověřili na nezávislé skupině lidí. 

TIP: Syntetická verze halucinogenní látky tropického keře by mohla léčit závislosti a deprese

Alexander Nicolescu a jeho spolupracovníci se dlouhodobě zabývají výzkumem takových biomarkerů, které by nám mohly pomoci s celou řadou onemocnění či poruch, jejichž diagnostika je problematická. Nedávno zveřejnili biomarkery založené na RNA, které nabízejí možnost efektivně odhalovat lidi, u nichž je vysoké riziko rozvoje posttraumatické stresové poruchy.