Jeden typ keramických nádobek nalézaných při vykopávkách pravěkých sídlišť vypadá tak trochu jako dýmka. Na malou baňatou „hlavičku“ přisedá dole úzká, různě dlouhá troubel. O účelu těchto fajfek se vědci dlouho přeli. Některým dali pravěcí hrnčíři tvar zvířátek, jiným vtiskli celkem jednoduché linie. Někdy se „fajfky“ najdou v hrobech dětí, ale archeologové na ně narážejí i na jiných místech pravěkých sídel. Nejstarší nálezy záhadných nádobek pocházejí z doby před 7 500 lety, ale vědci se s nimi střetávají i na mladších nalezištích z doby bronzové či železné. K čemu ale sloužily? 

Zbytky tuků

Podle některých vědců byly určeny ke krmení starých nebo těžce nemocných lidí. Podle jiných byly určeny kojencům a batolatům. Tento názor ale narážel na tuhý odpor zastánců představy, že v pravěku ženy děti kojily a jinou výživu kojenci a batolata nedostávaly. Letitou záhadu rozlouskl tým britských chemiků z University of Bristol pod vedením Richarda Eversheda, kteří analyzovali keramiku z tří „fajfkovitých“ nádobek používaných obyvateli dnešního Bavorska v době kolem roku 1000 př. n. l. a kolem roku 600 př. n. l.  

Keramika lidí z mladší doby kamenné, z doby bronzové či železné nebyla opatřená glazurou a měla porézní stěny. Do těchto pórů pronikaly částice z pokrmů a nápojů uchovávaných v nádobách, a ty se tam pak mohly uchovat po překvapivě dlouhou dobu. Velmi dobře ve stěnách nádob přežívaly zbytky tuku z mléka, protože kapénky mléčných tuků mají pro zachycení v pórech keramiky ideální velikost. Pór pak kapénku ochrání před rozkladem.

Tým Richarda Eversheda odebral vzorky z nitra tří „fajfkovitých“ nádobek z Bavorska a analyzoval v nich obsažené tuky. Ukázalo se, že jde o zbytky tuků z mléka. Protože se složení mléčných tuků jednotlivých druhů zvířat často výrazně liší, mohli vědci dokonce blíže určit zvířata, jejichž mlékem pravěcí lidé nádobky plnili. Ze dvou nádobek se pilo v drtivé většině mléko přežvýkavců – skotu, ovcí nebo koz. V třetí nádobce se kromě tuků z mléka přežvýkavců našly i tuky pocházející z mléka nepřežvýkavých savců, nejspíše z prasnic. 

Kojenecké láhve

Fakt, že nádobky byly v Bavorsku objeveny v hrobech dětí ve věku od šesti měsíců do šesti let a že byly plněné mlékem, dává za pravdu teoriím, podle kterých jsou „fajfky“ obdobou dnešních kojeneckých láhví a úzká „troubel“ sloužila jako dudlík. Nádobky měly průměr kolem pěti až osmi centimetrů a děti je snadno udržely v rukou. Když jim matka „kojeneckou láhev“ naplnila, s jejím obsahem už si snadno poradily. Vědci si to experimentálně ověřili, když vyrobili z keramiky věrnou repliku „fajfky“ a naplněnou mlékem ji nabídli malým dětem. Batolatům nedělalo pití z kojenecké lahve doby kamenné vůbec žádné potíže. 

O tom, že lidé z mladší doby kamenné konzumovali mléko hospodářských zvířat, existuje celá řada důkazů. Jasně to prokázaly například analýzy tuků uvízlých v keramice používané před 9 000 roky prvními zemědělci v severním Středomoří. Další snad ještě přesvědčivější důkaz předložili zcela nedávno vědci vedení Sophy Charltonovou z University York, kteří analyzovali zubní kámen z čelistí neolitických zemědělců žijících před 6 000 roky na území dnešní Anglie. Zjistili, že v zubním kameni uvízly za života pravěkých lidí bílkovinné molekuly pocházející z mléka krav, koz a ovcí.

TIP: Porcovna na mamuta: První řeznictví u nás existovala už v pravěku

Genetické analýzy DNA izolované z kostí a zubů zemědělců z mladší doby kamenné odhalily, že tito lidé ve své dědičné informaci ještě neměli varianty genů, které zajišťují trávení mléčného cukru laktózy v dospělosti. Pokud by tito lidé vypili větší množství mléka, prošla by jim nestrávená laktóza do střev, kde by se na ní silně pomnožily některé střevní bakterie. To by mělo za následek závažné trávící obtíže. Lidé z mladší doby kamenné tedy museli konzumovat mléko po úpravě, která obsah mléčného cukru výrazně snížila. Mohli jíst například sýry nebo fermentované pokrmy podobné našim jogurtům.  

V souhvězdí Mečouna na jižní obloze se nalézá pozoruhodná čočková galaxie NGC 1947. Objevil ji astronom James Dunlop v roce 1826, když studoval noční oblohu nad Austrálií. Struktura čočkových galaxií je zvláštní a nachází se někde mezi spirálními a eliptickými galaxiemi.

Když se o galaxii říká, že žije a roste, tak tím mají astronomové obvykle na mysli, že se v takové galaxii rodí nové hvězdy. Na galaxii NGC 1947 je naopak patrné, že vlastně umírá. Přišla o většinu plynu a prachu, který dříve tvořil její spirální ramena. Jejich pozůstatky jsou sotva zřetelné, jak ukazuje nedávno pořízený a úchvatný snímek galaxie Hubbleova vesmírného dalekohledu.

Galaxie bez prachu a plynu

V galaxii NGC 1947 schází právě ten materiál, ze kterého obvykle vznikají nové hvězdy. Proto je podle astronomů nepravděpodobné, že by se tam ještě nějaké hvězdy ve větším počtu rodily. Kvůli tomu bude galaxie NGC 1947 v následujících milionech a miliardách let zvolna pohasínat. 

TIP: Astronomové objevili doposud nejslaběji zářící galaxie z mladého vesmíru

Galaxii NGC 1947 pozorujeme ve vzdálenosti asi 40 milionů světelných let. Přízračné zbytky spirálních ramen jsou patrné díky tomu, že cloní záření milionů hvězd centra této galaxie. Pokud se nestane něco dramatického, jako například nějaká galaktická srážka, která by do galaxie vnesla nový materiál, bude tato galaxie dál umírat přímo před našimi zraky.

„Ola hombre!“ halasí na mě z kraje silnice parta indiánských chlapců. „Pojeď za mnou, ukážu ti místo ve stínu!“ Pokyvuji hlavou. Proč ne, je kolem padesátky na slunci. To již jeden z kluků běží před autem a zuřivě mává rukou nad hlavou, abych si to snad na poslední chvíli nerozmyslel. Naviguje mě pod korunu široce rozpřaženého stromu. Posledním výdechem motoru mi plechový služebník zřejmě děkuje za příjemný stín. „Dobré místo, co?“ zubí se na mě s opravdovou radostí ve tváři. „Můžu ti to tady taky pohlídat hombre. Občas se tu krade.“  Vytahuji bankovku. Hochův výraz potvrzuje, že jsem vybral tu správnou.

Paleta zelenomodrých odstínů

Od „parkoviště“ nedočkavě pokračuji dál. Než v krutém žáru a za stoprocentní vlhkosti dojdu k řece, není na mně nit suchá. Právě zakoupená láhev vody ve mně mizí na dva loky. Stromy se najednou rozestupují. První pohled na vodopády spolehlivě vyrazí dech každému. Řeka v barvě sytého tyrkysu vystupuje několika rameny z temně zelené hradby džungle. Vypadá to, jako by někdo výše proti proudu sypal do vody tuny porůznu naředěné tyrkysové barvy. Jméno řeky Agua Azul (Modrá řeka) je skutečně přiléhavé. Celou tu nadpozemskou krásu rámuje sytě modré nebe s konturami nadýchaných oblaků. Pohled na hranici kýče a snu.

Postupuji po pravém břehu kaskádou vodopádů. Mění se tím úhly pohledu na řeku, vodopády i džungli. Současně se mění i úhel dopadu slunečních paprsků. Dříve temně zelená hradba džungle najednou dostává tisíc odstínů zelené.

Různé toky různých jmen

Tyrkysová voda je pod každým vodopádem kaskády lemována prstencem bílých bublinek. Proti zelené hradbě neprostupné džungle je vidět jemnou vodní spraš, v níž se mihotají barvy duhy. Z kraje džungle visí liány. Kmeny a větve za nimi jsou obsypané kapradinami, trsy bromélií a orchidejemi nejrůznějších barev. Pestrá koexistence druhových společenství je pro oči Evropana malým zázrakem. Šumění vodopádů přehlušují hlasité zvuky obyvatel džungle. Vše se přitom odvíjí v jemném předivu souvztažností života v divočině, kterou ještě nestačil zničit člověk.

Kaskády nesou název Cataratas de Agua Azul. Rozmanitě se rozbíhají džunglí do četných ramen. Zřejmě proto dostává řeka na různých místech i různé názvy. Nejčastěji se jí říká Tulija nebo Agua Azul. Můžete se ale setkat i s charakteristikou, že se zde sbíhají řeky Yax Ha a Tulija Shumuljá. V jazyce původních indiánských kmenů Tzeltal nesly vodopády označení „Horská voda“.

Nejnavštěvovanější úsek vodopádů je přibližně kilometrový, ale celá hlavní část třpytivé tyrkysové kaskády je dlouhá kolem šesti kilometrů. Na ní leží pět hlavních kaskádových soustav, z nichž nejvyšší dosahuje výšky kolem šesti metrů.

Kde se bere barva řeky

Proč má voda tak okouzlující, sytě tyrkysovou barvu? Příčinou, jenž tuto působivou hru barev vytváří, je vápenec, kterým zdejší vody protékají. V důsledku eroze voda obsahuje malé částečky vápna, jehož součástí jsou hořečnaté soli a jiné chloridy. Ve vodě se tak vytvářejí přirozené sedimenty, především uhličatanu vápenatého a hydroxidu hořečnatého. Mají bílou až béžovou barvu.

Když následně vodou prochází světlo, je absorbováno celé barevné spektrum s výjimkou modré. Poté, co světlo dosáhne dna, odráží se zpět na povrch hladiny a tady se rodí efekt čarokrásných odstínů tyrkysové. V období dešťů se zvýšeným průtokem barevný efekt umocňuje.

Kromě fantastické modři jsou dalším charakteristickým rysem zdejších vodopádů přírodní bazény, jimž se říká „Guors“. Malé přírodní nádrže jsou ohraničené vápencovými hrázemi, mezi geology označovanými jako „Rimstone.“ Bezprostřední okolí vody má ještě jednu zvláštnost – jakýsi povlak na skalách, balvanech vodopádů nebo na padlých kmenech, který je tvořen sedimentujícím, ve vodě rozpuštěným vápencem a dalšími vodními usazeninami.

Národní Park Cascades de Agua Azul

Rozhodnutím mexické vlády z roku 1980 bylo toto území uprostřed provincie Chiapas v pohoří Sierra Madre vyhlášeno národním parkem. Později bylo i širší okolí vodopádů vyhlášeno biosférickou rezervací. Tato ochrana se týká prostředí, ve kterém žijí některé přírodní, ale i živočišné druhy blízké vyhynutím.

Charakteristickým rysem zdejší vegetace je stále svěží džungle. Její klima je v průběhu celého roku vlhké, horké a doprovázené různě vydatným deštěm. Celoroční průměrná teplota se sice pohybuje kolem 25 °C, ale na slunci může být i 40 až 50 °C. V „chladnějších“ fázích roku ale mohou teploty „spadnout“ až na 20 °C. V džungli roste vzácný mahagon, cedr a nekonečné množství dalších dřevin nebo květin. Některé stromy dosahují výšky až 40 metrů. Stromy jsou obsypány hustou vrstvou epifytických rostlin, ohromných trsů bromélií a orchidejí.

Ohlušující řev džungle

Džungle je přirozeným domovem množství zvěře a ptactva. Kromě živočišných druhů, koexistujících s řekou a vodopády, můžete narazit i na jaguára, ocelota, tapíra, vačici nebo různé druhy a poddruhy mravenečníků. Obvyklými obyvateli džungle jsou opice, velké množství ptáků, hmyzu, různé čeledi hlodavců a drobní savci. „Za odměnu“ se ukáže i pestrobarevný tukan, ukřičený papoušek nebo v podvečer některý z četných druhů zdejších netopýrů.

Kromě očí si přijdou na své i uši. Kulisou okolní krásy je totiž kakofonie všech možných zvuků ptáků, hmyzu a větších zvířat. Na některých místech je „řev džungle“ tak intenzivní, že je normální hovor téměř vyloučen.

Při vnímání svého okolí můžete zapojit i další smysly. Chuť – utržený banán chutná opravdu jinak, než ten ze supermarketu. Čich – vůni džungle si každý musí nejdříve uvědomit. Potom ji stačí jenom průběžně vnímat. Hodně intenzivní je po dešti. A cit? Všechno jde uchopit, ohmatat. Třeba liány, pohladit bromélii, kapradinu. Ale pozor! Všude zde žijí hadi, pavouci, stonožky, mravenci.

Chudoba uprostřed bohatství

Vodopády Agua Azul i příroda v jejich okolí je mimořádně působivá. Vnímají však tuto nevšední krásu i místní obyvatelé? Obyčejní lidé jsou zde totiž dodnes velmi chudí. Většina žije ve velmi podobných podmínkách, jako celé generace jejich předků před stovkami let.

Patří k etnické skupině Chol, která tvoří majoritní populaci širších regionů vesnic Tila, Tumbalá, Sabanilla, Agua Azul. Procházím vesnicí plnou chatrčí stlučených z prken, kůlů a dalších materiálů z džungle. Střechy ze slámy, podlaha z udusané hlíny. Muži celé dny dřou na skromných políčcích, ženy obstarávají chod domácnosti. Pár movitějších vlastní bufety, kde nabízí mexické speciality z fazolí, kuřat nebo skopového. Další možností výdělku je výroba a prodej ručně vyřezávaných masek, totemů, mayských bohů nebo aztéckých kalendářů četným turistům.

TIP: Velká průrva řeky Yellowstone: Kaňon rozervané krásy

V zamyšlení nad chudobou původních obyvatel uprostřed přírodního bohatství přicházím k autu. Poblíž poctivě hlídkuje „můj“ indiánský kluk. Srdečně se zazubí, přibíhá a nadšeně cosi brebentí. Ani si neuvědomuje, že místním nářečím. Pohladím ho a vytahuji další bankovku. Je evidentně potěšen a já též, že jsem mohl udělat radost. Mezi stromy naposledy slyším kaskády šumícího tyrkysu.

Když se blížil konec druhé světové války a Hitlerovo Orlí hnízdo v horské oblasti Obersalzberg poničilo bombardování, vpadli tam spojenečtí vojáci a začali rabovat. Jeden z nich, Ragnvald Borch, ovšem „obyčejné“ memorabilie přešel a rovnou zamířil k záchodu vůdce, načež z něj utrhnul prkénko i s poklopem. Unikátní artefakt poté poslal domů do New Jersey a po návratu z války jej vystavoval u sebe ve sklepě. 

TIP: Hitlerův telefon, prodaný v aukci za 6 milionů, je prý padělek!

Letos v únoru se však dřevěný úlovek ocitl v aukci, kde se podle předpokladů mohl prodat v přepočtu za víc než 440 tisíc korun. Odhad se sice zcela nenaplnil a výsledná částka dosáhla 403 tisíc, přesto jde o rekord: Dosud nejdražší WC prkénko se vydražilo za 25 tisíc korun a patřilo Billu Wymanovi z kapely Rolling Stones.

S  plánováním evakuace svého expedičního sboru zpět do vlasti začali Britové již 20. května 1940 bez vědomí svých spojenců a také veřejnosti. Především obavy o morálku obyvatelstva vedly k tomu, že lidé na ostrovech dlouho přesně nevěděli, co se na kontinentě děje. Šeptandou se ale šířily zprávy o porážkách a katastrofální situaci, v níž se britští hoši nalézají. Když pak arcibiskup z Canterbury vyhlásil 26. květen za národní den modlitby „za naše vojáky v hrozném nebezpečí ve Francii“, nikdo o vážnosti situace nepochyboval. Téhož dne se pak oficiálně rozjela masová evakuace, známá též pod krycím názvem operace Dynamo.

Příliš malý přístav,...

V Dunkerku a jeho okolí se na konci května nacházelo téměř 380 000 britských a francouzských vojáků. Původní plán předpokládal, že se Královskému námořnictvu podaří během prvních dvou dní transportovat z kontinentu na ostrovy 45 000 mužů. Střet s realitou ale prokázal značné nadhodnocení tohoto čísla, které převyšovalo skutečné možnosti námořnictva téměř dvojnásobně.

První den se z Dunkerku dokonce podařilo vyzvednout jen 7 800 mužů. Operace vázla hned na několika faktorech – především samotný přístav nestačil pro vyzvednutí takové masy vojska a téměř sto tisíc vojáků se muselo evakuovat z okolních pláží. Ty se svažovaly do moře pouze pozvolna a neumožňovaly přiblížení větších plavidel. Královské námořnictvo ale nedisponovalo dostatkem menších lodí a člunů, a proto nedovedlo vojáky dostatečně rychle přepravit z pevniny na velké transportní lodě a torpédoborce vyčkávající v hlubších vodách.

...příliš málo času

Další problém představovaly především časté útoky Luftwaffe, které poškodily přístavní molo a pravidelně ztrpčovaly život plavidlům určeným pro evakuaci. Britové navíc kvůli špatně pochopenému rozkazu zničili většinu svých protiletadlových děl v Dunkerku a sami se tak připravili o možnost efektivní obrany. 

V neposlední řadě celá operace Dynamo představovala velký závod s časem. Německé jednotky sice 23. května zastavily svůj postup, aby stabilizovaly frontu a doplnily zásoby, o tři dny později ale svůj tlak obnovily, a pokud by se jim podařilo prolomit obranu v okolí Dunkerku, hrozilo vojákům čekajícím na evakuaci zajetí. K tomu nakonec došlo až 4. června, kdy se již většina mužů nacházela za průlivem. I přesto Němcům padlo do rukou asi 40 000 obránců, zejména Francouzů.

Civilní lodě do akce

Vědomo si obtížnosti situace rezignovalo námořnictvo na tutlání problému a 27. května zahájilo konfiskace všech rybářských, výletních či sportovních lodí s nízkým ponorem. Vznikla tak nesourodá flotila, v níž se nacházely jak velké dopravní parníky, které pojaly i několik tisíc lidí, tak jen pár metrů dlouhé rybářské čluny. Do akce se také zapojilo několik desítek civilních lodí uprchlých z nizozemských a belgických přístavů, jejichž roli nelze v žádném případě podceňovat. Nizozemci totiž uvádějí, že jejich civilní flotila pomohla zachránit z Dunkerku přes 22 000 vojáků.

Část plavidel se měla zapojit do operace i s jejich vlastními majiteli a členy posádky, pokud s tím souhlasili a měli dostatečnou kvalifikaci – ve skutečnosti se jednalo spíše o výjimečné případy. Většinu lodí obsadili vojáci, nejčastěji záložníci Royal Navy. Ti poté odpluli do přístavu Ramsgate, odkud měla nová flotila vyplout. Plavidla tam prošla důkladnou kontrolou a doplnila pohonné hmoty. Proběhl také nábor dobrovolníků, kteří ovládali základní námořnické dovednosti jako navigaci, obsluhu a servis lodních motorů nebo jen některé pomocné práce. Během několika dní se v Doveru a Ramsgate přihlásily tisíce rybářů a sportovních jachtařů z širokého okolí. 

Kometu s formálním označením 2I/Borisov objevil amatérský pozorovatel Genadij Borisov v srpnu roku 2019 a o několik týdnů později se ukázalo, že tento objekt přilétá do Sluneční soustavy z mezihvězdného prostoru. 

Podle Stefana Bagnula ze severoirské observatoře a planetária v Armaghu by kometa 2I/Borisov mohla představovat první skutečně nedotčenou kometu, jakou jsme kdy pozorovali. Podle vědců totiž před svým průletem Sluneční soustavou v roce 2019 nikdy neprošla takto blízko žádné jiné hvězdy.

Stefano Bagnulo a jeho kolegové pro svá detailní pozorování komety 2I/Borisov metodou polarimetrie použili přístroj FORS2 pracující ve spojení s dalekohledem VLT na observatoři Paranal v Chile. Jelikož tento postup je běžně využíván ke studiu komet a dalších malých těles Sluneční soustavy, mohli vědci informace získané o tomto mezihvězdném poutníkovi porovnat s údaji o objektech místních.

První panenská kometa

Ukázalo se, že polarimetrické vlastnosti komety 2I/Borisov se odlišují od podobných těles ve Sluneční soustavě, s jedinou výjimkou – C/1997 O1 (Hale-Bopp). Kometa Hale-Bopp vzbudila značnou pozornost veřejnosti na konci 90. let 20. století, protože byla snadno pozorovatelná pouhým okem, a astronomy zaujala tím, že patří ke kometám s hmotou nejméně zasaženou slunečním zářením, jakou dosud spatřili. Inspirovala ale také třeba příslušníky sekty Heaven’s Gate k hromadné sebevraždě při níž zahynulo 39 lidí. Členové sekty prý věřili, že za kometou letí vesmírná loď, která je odveze do světa vyšších bytostí.

Předpokládá se, že kometa Hale-Bopp před posledním návratem prošla kolem Slunce pouze jednou (před více než 4200 lety), a proto je její hmota jen málo pozměněna působením slunečního větru a záření. To znamená, že je téměř původní, má tedy velmi podobné složení jako hmota v oblaku plynu a prachu, ze kterého se zhruba před 4,5 miliardami lety zformovala (stejně jako ostatní objekty Sluneční soustavy).

Analýzou polarizace a barvy záření přicházejícího od komety 2I/Borisov se členové týmu snažili získat informace o jejím složení, a nakonec dospěli k závěru, že ji tvoří ve skutečnosti ještě mnohem původnější hmota, než kometu Hale-Bopp. To znamená, že tento materiál nese téměř nepoškozenou informaci o oblaku plynu a prachu, ve kterém se kometa 2I/Borisov zformovala.

TIP: Cesta mezihvězdného poutníka: Odkud pochází kometa 2I/Borisov?

Prachoplynová obálka (koma) obklopující jádro komety 2I/Borisov, obsahovala kompaktní zrna o průměru 1 mm nebo větším. Navíc se ukázalo, že relativní obsah oxidu uhelnatého a vody se dramaticky měnil během přibližování komety ke Slunci. Členové autorského týmu astronomů se domnívají, že toto chování je důsledkem složení jádra z materiálů, které se zrodily v různých částech mateřského planetárního systému.

Ve francouzském departementu Finistère, který je součástí Bretaně, byla na prehistorickém pohřebišti v roce 1900 objevena masivní kamenná deska. Před 4 tisíci lety se stala součástí pohřební výbavy při pohřbu v rané době bronzové. Samotná deska nejspíše vznikla ještě dříve, pravděpodobně někdy mezi léty 2150-1600 před naším letopočtem. 

Deska o velikosti 3,9 metru je pokrytá zvláštními obrazci. Nejprve se dostala do soukromého muzea, odkud ji v roce 1924 získalo francouzské Museum of National Antiquities. Deska byla poté uložena ve sklepení jednoho francouzském hradu, kde se na ní v podstatě zapomnělo. Tam byla znovuobjevena až v roce 2014, rozumět jí ale začínáme až v poslední době.

Mapa Bretaně

Od roku 2017 desku zkoumá tým evropských badatelů, kteří ji detailně analyzují s pomocí moderních technologií. Badatelé postupně došli k závěru, že se jedná o mapu. Když obsah desky porovnali s terénem v této oblasti Francie, zjistili, že mapa podle všeho znázorňuje oblast o velikosti 30× 21 kilometrů, která se táhne podél bretaňské řeky nebo spíše říčky Odet, vlévající se do Atlantiku ve městě Bénodet.

TIP: Čtyři tisíce let stará keramická tabulka odhalila pradávnou manželskou smlouvu

Podle archeologů jde zřejmě o nejstarší 3D mapu Evropy, u které se zároveň podařilo zjistit, jaké území znázorňuje. Mapa zřejmě sloužila jako nástroj místního vládce, který si tak vyznačil území, jemuž vládl. Uložení mapy do hrobu mohlo podle vědců značit například konec jeho panování, nebo symbolické odmítnutí jeho vlády.

Nesporně nejslavnějším a nejdůležitějším americkým středním tankem druhé světové války je M4 Sherman. USA ale do tohoto sektoru techniky vstoupily již dřív, a to vozidly s oficiálními názvy M2 a M3. To druhé je však daleko známější pod jmény, která dali jeho dvěma verzím Britové, a sice General Grant a General Lee. Jeho charakteristický design s instalací zbraní do tří rovin však zaručeně nejlépe vystihuje přezdívka, kterou dostal od sovětských tankistů. Ti jej díky zákonu o půjčce a pronájmu taktéž užívali a říkali mu „trechetažnyj amerikaněc“ neboli „třípodlažní Američan“.

Nevyhovující koncepce

Na počátku druhé světové války disponovala americká armáda zhruba 400 tanky, mezi kterými převažovaly lehké typy, zatímco střední M2 tvořily jen asi čtvrtinu. Zhodnocení bojů v Polsku a západní Evropě navíc jednoznačně ukázalo, že M2 je naprosto nedostačující, zejména pokud šlo o jehovýzbroj (kanón ráže 37 mm) a pancéřování. Bylo proto rozhodnuto sériovou výrobu M2 zastavit a vyvinout nový, lépe vyzbrojený a chráněný střední tank.

Jelikož ale americká armáda čelila velkému časovému tlaku a projekt nového středního obrněnce (budoucího M4 Sherman) byl teprve na začátku, sáhlo se k dočasnému řešení v podobě středního tanku M3. Ten se na pohled částečně podobal nepříliš povedenému M2, a to zejména nápadně vysokou korbou, na které byla umístěna malá věž s 37mm kanónem.

Výzbroj v korbě a dvou věžích

Nejzajímavější prvek nového vozidla, jehož prototyp vznikl v březnu 1941, představovala výzbroj umístěná v korbě. Věž zkrátka nebyla dimenzována na to, aby mohla pojmout výkonnější dělo, a tudíž Američané zabudovali 75mm kanón právě do korby tanku, přesněji do její pravé přední části. Výsledek vypadal dost podivně, protože evokoval některé z prvních obrněnců první světové války.

Zvláštní vzhled nového tanku podtrhoval ještě fakt, že na věži se nacházela otáčivá velitelská kopule, ve které se nacházel kulomet M1919A4 ráže 7,62×63 mm (americká munice .30-06 Springfi eld). Fakticky tak šlo o věž na věži. Druhý kulomet stejného typu se nacházel vedle 37mm kanónu a další jeden či dva mohly být namotnovány ve střelišti v korbě, kde je ovládal radista (u některých verzí však chyběly, takže tank měl jen dva kulomety).

Slavná pětasedmdesátka opět na scéně

Pozornost si zasluhuje i samotný 75mm kanón v korbě. Zbraň s označením M2 či M3 (druhá měla delší hlaveň) totiž představovala variantu legendárního francouzského děla z roku 1897, které si vybojovalo proslulost za první světové války coby zřejmě nejlepší tažené lehké polní dělo. Američané ho pak zařadili do své výzbroje jako M1897 Field Gun a posléze ho adaptovali pro použití v obrněných vozidlech.

Kromě klasických výbušných granátů disponovali i protipancéřovými střelami M72 AP-T a M61 APC, z nichž druhá dovedla na vzdálenost 457 m prorážet přibližně 84mm kolmou pancéřovou desku, což byl v tehdejší době výtečný výkon. Německé střední tanky PzKpfw III a IV chránilo pancéřování o síle max. 50 mm a kanóny tanků M3 pro ně představovaly nebezpečí na dálku okolo 1 500 m. Za zmínku stojí i zásoby munice, kterou tank M3 vezl. Šlo o 46 granátů ráže 75 mm, 178 střel ráže 37 mm a ještě 9 200 nábojů do kulometů kalibru .30-06.

Slavná pětasedmdesátka opět na scéně

Impozantní balistické výkony samotného kanónu ovšem omezoval způsob jeho montáže v obrněnci, kvůli kterému byly limitovány hodnoty odměru. Kromě toho měl tank M3 mimořádně vysoký profil, takže představoval na bojišti snadný cíl, třebaže výška korby měla i pozitivní efekt v podobě dostatku prostoru pro práci osádky. Ta zprvu čítala sedm mužů, a to řidiče, radistu, střelce a nabíječe v korbě a velitele, střelce a nabíječe ve věži.

Dokončení: Střední tank M3 Lee: Staromódní americký obrněnec (1)

Od poloviny roku 1942 došlo ke zrušení místa radisty a jeho činnost přebral řidič. Pohon zajišťoval hvězdicový (původně letecký) motor Continental R-975-EC2 s výkonem okolo 250 kW. Největší tloušťka pancéřování činila 51 mm a korba byla nýtovaná, což se později stalo terčem ostré kritiky. Při zásazích do některých slabých míst totiž nýty vylétly ze spojů a zabíjely a zraňovaly tankisty uvnitř. Bez ohledu na všechny zmíněné nedostatky se v červnu 1941 rozběhla sériová produkce.

Stačí si zajít na rockový koncert nebo zblízka sledovat ohňostroj a uši nám hlučný zážitek připomínají ještě několik hodin. Zvuky z okolí se pak potlačí a přehluší je nepříjemné hučení, pískání nebo zvonění v hlavě. 

Zvukové vlny putující zevním zvukovodem rozechvějí bubínek, jenž pak přenáší vibrace přes sluchové kůstky ve středním uchu na tekutinu uvnitř hlemýždě ve vnitřním uchu. Vlnění tekutiny stimuluje buňky sluchových nervů – tzv. vláskové buňky –, na nichž se nacházejí drobná vlákénka neboli stereocilie. Ty se působením zvuku ohnou a převedou mechanickou energii zvukových vln na elektrický signál, který pak prostřednictvím sluchového nervu pošlou do mozku.

TIP: Mezi očima a ušima: Náš zrak a sluch spolu překvapivě úzce souvisejí

Mimořádně hlasité zvuky však mohou stereocilie poškodit a zmíněné buňky se pak „zaseknou“: ačkoliv již žádný další zvuk nepřichází, mylně dál posílají zvukové informace sluchovým nervovým buňkám. Slyšíme tedy hluk, který ve skutečnosti neexistuje. Tato forma „zvonění“ v uších však naštěstí bývá jen dočasná.