Telefony zcela ovládly běžnou komunikaci císařské armády za Velké války, o čemž svědčí strohá čísla statistiky. Od 1. srpna 1914 do konce září 1918 vojáci obdrželi celkem 211 014 telefonních aparátů různých modelů a systémů, nepočítaje spojovací materiál, náhradní díly a další vybavení.

Komunikační hygiena

Armáda používala převážně přístroje z předválečných let 1907–1911, dále jejich modernizované verze a následně modely z období 1915–1916. Celkové výdaje za tento materiál se do října 1918 vyšplhaly na astronomickou částku 30 milionů korun. Snadná telefonní komunikace měla ale svou slabinu – možnost odposlechu. A nepřítel v tomto směru nezahálel.

Rakouská velitelství všech stupňů apelovala na personál obsluhy telefonů a na příslušné důstojníky, aby dbali přísné komunikační „hygieny“. Jinak řečeno, aby zcela bezezbytku dodržovali předpisy – používání krycích jmen a předepsaných forem komunikace. Kromě technických opatření a pravidelné fyzické kontroly vedení telefonních linek existovaly i speciální telefonní stanice. Jejich personál nejenže odposlouchával nepřítele, ale i vlastní linky. Jakékoli porušení pravidel komunikace se exemplárně trestalo a v tomto ohledu vrchní velení vydalo pokyn pro nulovou toleranci a shovívavost.

Na moři i ve vzduchu

Pravým průkopníkem se na poli předávání zpráv na dálku stalo námořnictvo, jež už před válkou usilovalo o vybavení všech lodí prostředky pro šifrovanou komunikaci. Ke stejnému účelu měly být vybudovány pobřežní stanice. Během podzimu 1914 dosáhli admirálové svého cíle, protože loďstvo disponovalo stanicemi v Pule, Šibeniku, boce Kotorské a na ostrově Lošinj. Spojaři na plavidlech pak měli k dispozice aparáty Telefunken a Siemens & Halske. I přes vzájemnou vůli ke spolupráci mezi pozemními a námořními silami nakonec obě složky volily odlišné systémy, což do budoucna způsobovalo problémy při koordinaci společných operací.

Další oblastí vojenství, které se bezdrátová telegrafie dotkla, byly vzdušné síly. Krátce po vypuknutí války nabídlo několik elektrotechnických firem vhodné letecké vysílače umožňující komunikaci s pozemními stanicemi nebo jinými letadly. Velení nakonec zvolilo koncept firmy Siemens & Halske a sériová výroba se rozběhla od počátku roku 1915. Aparáty putovaly přednostně k jednotkám, které měly navádět dělostřelce či provádět průzkum. Postupně se s vysílači počítalo i pro hlídkové a noční lety.

Hra o život

Přes veškeré výdobytky soudobé techniky zůstával základním článkem spojení armády v poli voják-spojař. Jeho nejběžnější rutinu představovaly služby u telefonu nebo telegrafu, odposlechy nepřítele, kontrola natažených linek, opravy poškození a stále se opakující montáž a demontáž. Tato napohled nudná práce představovala u jednotek v první linii životu nebezpečnou činnost. Zvláště ve vysokohorském terénu hrozily spojařům častá zranění a smrt, o čemž svědčí mimo jiné i dochovaný deník Františka Svatoše, příslušníka spojovací jednotky u pěšího pluku č. 37 (později č. 96) na sočské a tyrolské části italské fronty. Sugestivní a vojácky jednoduché zápisky ukazují, že každý den byl jen další hrou o život:

10. 1. 1916: Večer šel jsem z naší skalní sluje ven a právě při konání potřeby ťukla mi odražená kulička do ruky nad zápěstí, šťastně ovšem mi neublížila.

9. 6. 1916: Odpoledne jdeme stavět linii přes most vyhozený do povětří. Právě nepřítel odstřeluje silnici.“

10. 6. 1916: Dnes ráno opět jdeme dostavět linii přes rozbořený most. Jest to nebezpečná práce…

8. 7. 1916: Ráno pěkný boj aeroplánů. Italský hází na (Monte) Erio bomby, ranil tam dva telefonisty. Stavíme drát k regimentu 47. Dozvídáme se o volltrefě (přímý zásah) do kompanie jägrů (rota polních myslivců). Zabit komandant a dva telefonisti.

Sám autor zápisků svůj deník nedokončil. Padl při plnění služebních povinností v 7. bitvě na Soči.

TIP: Výbušná depeše: Jak německý únik informací ovlivnil Velkou válku?

Na konci první světové války zničily téměř všechny rakousko-uherské pokročilejší komunikační přístroje vlastní obsluhy, nebo je ukořistil či zabavil nepřítel a následně nechal sešrotovat. Přes relativně vysoké počty různých aparátů se do dnešní doby dochovalo jen několik kusů ve Vojenském historickém muzeu ve Vídni či soukromých sbírkách v Rakousku. Vývoj technologií v následujících válečných konfliktech přinesl změny, o nichž se konstruktérům na počátku 20. století ani nesnilo.

Tasmánská divočina pokrývá území o rozloze více než milion hektarů a tvoří tak jednu z největších ploch mírného deštného pralesa na světě. Coby souvislá síť chráněných území se táhne celou jihozápadní Tasmánií a zahrnuje i několik příbřežních ostrovů. Celkovou podobu krajiny utvářely především měnící se klimatické podmínky v pleistocénu (starším období čtvrtohor), charakteristické střídáním dob ledových a meziledových. Tající ledovce zformovaly terén do hlubokých údolí ve tvaru písmene U, jež uzavírají mohutné štíty a skalní plesa.

Místní vegetace se podobá té, kterou najdeme v chladnějších mírných oblastech Jižní Ameriky, Nového Zélandu a Austrálie. Fauna zahrnuje nezvykle vysoký počet endemitů, z nichž se již mnohé ocitly na Červeném seznamu ohrožených druhů. Nejstarší ze zdejších parků, Southwest National Park, byl založen roku 1977. Dnes přitom území Tasmánské divočiny zahrnuje celkem šest parků a dvě rezervace.

Tisíce let v izolaci

Od australské pevniny oddělil Tasmánii Bassův průliv (Bass Strait) teprve asi před osmi tisíci lety. Na ostrově se tak zachovala nejen původní fauna a flóra, ale přežila také unikátní kultura domorodých Tasmánců. Archeologové dosud nalezli v říčních údolích Tasmánské divočiny na 37 jeskynních systémů. Většina z nich přitom byla v letech 30 000–11 500 př. n. l. osídlena, o čemž svědčí především řada dochovaných nástěnných maleb.

TIP: Na návštěvě u tučňáků: Neobydlený tasmánský ostrov je učebnicí geologie

Území objevil v roce 1642 nizozemský cestovatel Abel Tasman. Do té doby představovali původní ostrované nejdéle izolované společenství lidí v historii – žili zcela mimo vnější vlivy po více než 500 generací. Osud paleolitických potomků však zpečetil příchod anglických trestanců v čele s Johnem Bowenem, kteří v Tasmánii počátkem 19. století založili první kolonii. V důsledku válek, zavlečených nemocí a především genocid proto domorodí Tasmánci postupně zcela vymřeli. 

Maraton des Sables považují mnozí ultramaratonci za nejobtížnější závod planety – během šesti dní zde překonávají běžci vzdálenost 251 kilometrů skrz náročný terén Saharské pouště. V roce 1994 se tohoto rizikového podniku účastnil i moderní pětibojař Mauro Prosperi, jinak sicilský policista. Čtvrtý den závodu se propracoval na sedmé místo celkového hodnocení a pomýšlel i na vyšší mety. Pak se pro něj ovšem akce změnila v boj o přežití. Toho dne totiž přecházela přes trasu etapy písečná bouře.

Sám uprostřed Sahary

Pravidla závodu na takovou možnost výslovně pamatují, přičemž se v nich píše, že běžci mají zůstat na místě a čekat na pomoc. Sicilský muž zákona se však rozhodl nařízení ignorovat. Zřejmě si řekl, že trocha písku nikoho nezabije, omotal si šátek okolo hlavy a pokračoval v běhu skrz bouři. Když o šest hodin později živel utichl, Prosperi zjistil, že se ocitl úplně mimo trasu. Vzdálil se od ní dokonce tak daleko, že nikdo nemohl zahlédnout ani světlici, kterou vystřelil.

Byl úplně sám uprostřed nehostinné pustiny a neměl jinou možnost než pokračovat dál. Zásoby na jediný den mu brzy došly, a aby zmírnil dehydrataci a uchoval si nějaké tekutiny, pil vlastní moč. Když narazil na opuštěnou svatyni, chytil tam a zabil dva netopýry a vypil jejich krev. Na tomtéž místě jej také opustila vůle žít a pokusil se spáchat sebevraždu. Z poranění, která si způsobil na zápěstí kapesním nožem, však nevykrvácel. Dehydratace totiž natolik zahustila nešťastníkovu krev, že se na ranách velmi rychle vytvořila sraženina.

TIP: Příběh Chrise McCandlesse: Cesta napříč Amerikou až do nitra Aljašky

Prosperi upadl do bezvědomí, ale když se probral, rozhodl se znovu bojovat o život. Dalších pět dní pokračoval Saharou, jedl ještěrky a štíry, pil ranní rosu z listů. Po devíti poustevnických dnech v poušti jej nalezla nomádská rodina, která zachráněného vytrvalce dopravila do nemocnice v alžírském vojenském táboře.

Po čtyřech letech opět na startu

Ultramaratonec se dostal více než dvě stě kilometrů mimo trasu závodu a ztratil při tom osmnáct kilogramů tělesné hmotnosti. O dva roky později se k závodu přihlásil znovu, ale jeho přihláška byla zamítnuta. Na start stejného ultramaratonu se opět postavil až v roce 1998, nicméně jej nedokončil kvůli vážnému zranění palce. 

Vrcholky tropických cyklón a extrémních bouří mohou dosahovat až do výšky okolo 18 kilometrů nad zemským povrchem. Tato výška je obecně považována za hranici troposféry. Jde o velmi chladné prostředí s proměnlivou teplotou – zatímco na zemskými póly je průměrná teplota -45 °C nad rovníkem (kde je vrstva troposféry nejsilnější) padají průměrné teploty až k -70 °C. Horní části bouřkových systémů tam mohou být až extrémně mrazivé.

Odborníci britského centra National Center for Earth Observation nedávno zaznamenali rekordně nízkou teplotu bouře. Na vrcholu prudké bouře, která řádila na konci roku 2018 v jihozápadním Pacifiku, asi 400 kilometrů jižně od Nauru, naměřily přístroje amerického satelitu NOAA-20 teplotu mínus 111 °C. Tak nízkou teplotu pozemské bouře jsme ještě nikdy předtím nezaznamenali. Bezprostřední příčinou takto nízkých teplot mohla být velmi teplá voda v této oblasti, společně s výrazným východně vanoucím větrem.

TIP: Vířivé ozdoby superbouřek: Jak se rodí nejničivější tornáda

Podle badatelů byla tato bouře zhruba o 30 °C chladnější než kolik činní průměrná teplota bouří tohoto druhu. Podle odborníků navíc nejde o anomálii, ale spíše o trend – vědci v posledních letech podobně extrémně nízké teploty v bouřích zaznamenávají stále častěji. Jen za poslední tři roky badatelé naměřili více takto extrémně nízkých teplot než za posledních 13 let.

Zatím není úplně jasné, proč k tomu dochází. Může to souviset s globálním oteplováním nebo například s aktuálním nastavením klimatických systémů v určité části světa. Chladnější bouře jsou přitom obvykle nebezpečnější, protože přinášejí více krup, silnější vítr a více blesků.

Ve věku 85 let zemřel novinář, spisovatel a náš dlouholetý spolupracovník, vědecký publicista Karel Pacner. V roce 1969 se jako novinář ve Spojených státech účastnil startu mise Apolla 11. Před časem se nám svěřil, jak na tento svůj životní zážitek vzpomíná...

Během studia na vysoké škole jsem psal pro Mladou frontu a pro některé časopisy články z oblasti kultury. Když jsem v létě roku 1959 do redakce nastoupil jako redaktor, bylo volné jediné místo – mohl jsem psát články o vědě. Po dvou měsících si mě zavolal šéfredaktor: „Měl by ses hlouběji věnovat kosmonautice.“ Hrůza! To všechno bylo daleko od mých ambicí. Utěšoval jsem se, že až se vrátím z vojny, nastoupím někde jinde.

Na podzim roku 1961 mě znovu čekal úkol popularizovat vědu. A po čase mi věda i kosmonautika zachutnaly. Objevil jsem tajemství poznávání, úžasné dobrodružství, a vrhnul jsem se do něj plnou silou: Kupoval jsem knížky a časopisy, z výstřižků novinových článků jsem si začal budovat archiv…

Já bych tedy letěl do té Ameriky...

V polovině 60. let jsem si uvědomil, že se málo píše o lidech, kteří stavějí rakety a kosmické lodě. Napsal jsem několik kapitol a zariskoval – poslal jsem je do nejprestižnějšího nakladatelství, do Československého spisovatele. O několik týdnů později jsem dostal dopis, v němž stálo: „Dokončete to!“

Kniha Na obou březích vesmíru vyšla v říjnu 1968. Vzhledem k sovětské okupaci jsem měl obavy, že se nebude příliš prodávat – psal jsem tam i o ne­úspěších SSSR a snažil jsem se odkrývat zákulisí. Prodávala se však dobře a koncem roku z ní rádio Svobodná Evropa začalo číst některé kapitoly na pokračování. Průšvih! Ale soudruzi měli jiné starosti, než aby mě honili.

Od podzimu, kdy začínalo být jasné, že by první Američané mohli v následujícím roce přistát na Měsíci, jsem po redakci roztrušoval, že budu chtít být u toho. Když NASA oznámila, že se na našem souputníkovi jako první vylodí posádka Apolla 11 uprostřed července 1969, šel jsem za šéfredaktorem: „Zdeňku, já bych tedy letěl do té Ameriky.“ Souhlasil: „Vyřídím to na vedení podniku.“ Redakce stále ještě nebyla pod žádným politickým dozorem, mohla rozhodovat sama.

Ve Washingtonu se o mě postaral Jirka Dienstbier, starý kamarád, který tam byl zpravodajem Československého rozhlasu. Jeho autem jsme jeli na Floridu. U startu se shromáždilo na 3 500 novinářů. Stáli jsme pět kilometrů od rampy, která se tyčila na obzoru. Když se raketa ponořila do oblaku dýmu a plamene, zhrozil jsem se – nestalo se nic?! Nestalo – její špička z toho oblaku vykoukla. Motory rachotily jako kulomet u uší, země se lehce otřásala. Podíval jsem se po ostatních, zůstávali v klidu. 

Raketa dlouhá přes sto metrů stoupala stále rychleji a za ní se táhl ještě dvakrát delší proud plamene. Nakonec nám zmizela jako hvězdička v modrém nebi. Byl to můj největší životní zážitek...

Evoluce tanků v SSSR a USA po velkou část studené války v podstatě navazovala na designy, které se proslavily v největším konfliktu v dějinách, jelikož sovětský T-54/55 se dá považovat za vzdáleného příbuzného T-34 a jeho předchůdců, zatímco americká řada Patton stále čerpala z typu M26 Pershing. Sovětská linie pak vyvrcholila typem T-62. Jiné země ale vytvářely naprosto nové konstrukce tanků, což se týkalo především států západní Evropy, kde se zrodila idea mezinárodního „standardního tanku“, jenž by dokázal efektivně čelit sovětským T-54/55. Mezi její výsledky patří i proslulý německý Leopard 1.

Začátek a konec spolupráce

Projekt „standardního tanku“ (Standard-Panzer) vznikl roku 1956, kdy se velení Bundeswehru začalo zabývat požadavky na nový obrněnec, který by nahradil dosavadní vozidla M47 a M48 amerického původu. Ve specifikacích figurovala mimo jiné hmotnost do 30 t, dojezd 350 km nebo pancíř schopný odolávat 20mm střelám. Poslední údaj se může jevit jako zvláštní, ale tehdy se běžně říkalo, že podkaliberním a kumulativním střelám z nejlepších tankových kanonů mohou plně odolat jen těžké tanky. Z německého pohledu proto nemělo smysl vyrábět tank se silným pancířem, který pouze zvýší hmotnost, aniž by zaručil ochranu.

Na první místo proto požadavky kladly maximální pohyblivost, díky níž měl být tank na bojišti obtížně zasažitelný. Bundeswehr žádal i kanon schopný prorazit až 150 mm oceli, zatímco pancéřování stálo až na posledním místě. V roce 1957 byla podepsána smlouva o spolupráci s Francií a v následujícím roce se přidala Itálie, samotný vývoj však fakticky běžel v režii Bonnu a Paříže. Dva německé týmy firem stavěly dvě řady prototypů, další design připravovali Francouzi a na bázi testů měl padnout verdikt o „standardním“ vítězi pro všechny tři státy.

Německý Tým A, v němž patřila hlavní úloha firmě Porsche, vyvinul poměrně konvenčně řešené vozidlo, zatímco Tým B, jenž zahrnoval firmy Ruhrstahl, Hanomag a Henschel, sáhl k řadě tehdy futuristických technologií, například k hydropneumatickému zavěšení.

Tyto novinky ovšem konstrukci hodně zkomplikovaly a nakonec způsobily neúspěch tohoto týmu, a proto se z vítězství v roce 1963 radovala značka Porsche. Poté proběhly srovnávací testy s francouzskými obrněnci, avšak v té době se zásadně měnila obranná politika Francie, která společný projekt opustila. V roce 1966, kdy odešla z vojenské složky NATO, zařadila do výzbroje svůj obrněnec AMX-30. Bundeswehr již o rok dříve převzal první nová vozidla Leopard (později Leopard 1), jejichž většinu vyrobila společnost Krauss-Maffei a menší část dodal Krupp.

Postupná evoluce leopardu

Dodávky leopardů probíhaly v šesti etapách, které současně představovaly postupnou evoluci vozidla, což odpovídaloněmeckému zvyku provádět modernizace v průběhu výroby. Změnila se dokonce i základní konstrukce, jelikož obrněnce Leopard 1 (první série), 1A1 (druhá, třetí a čtvrtá série) a 1A2 (začátek páté série) měly odlévané věže, zatímco varianta 1A3, která přišla během produkce páté série, obdržela svařovanou věž s vyšší úrovní ochrany.

Postupně se totiž dospělo k závěru, že původní podceňování pancéřové ochrany nebylo správné a že tanky musí mít vyšší odolnost i za cenu nárůstu hmotnosti. Ostatně ani původní požadavek, aby vozidlo vážilo maximálně 30 tun, nebyl nikdy dodržen, protože už první sériové leopardy vážily 40 tun a hmotnost poté dále rostla. Pohyblivost tanku však byla skutečně vynikající a ve své době nabízel leopard snad nejlepší terénní průchodnost ze všech typů své kategorie.

Široká paleta munice

Zapůsobil také svou palebnou silou, neboť Němci sáhli po excelentním britském drážkovaném kanonu L7A3, který dovedl střílet široké spektrum podkaliberních, kumulativních, tříštivo-trhavých a dalších granátů domácího, britského i amerického původu. Typ děla se během evoluce neměnil, avšak výrazně se zlepšil systém řízení palby, který nejdříve zahrnoval aktivní přístroj nočního vidění a stereoskopický dálkoměr, zatímco u pozdějších verzí se objevil pasivní infračervený přístroj a laserový dálkoměr.

Dokončení: Hledání nových cest vývoje: Duel tanků Leopard 1 vs. T-62 (2)

V průběhu 80. let se realizoval program hloubkové modernizace, v jehož rámci vznikl Leopard 1A5 se systémem řízení palby odvozeným ze systému obrněnce Leopard 2. Bundeswehr převzal 2 437 tanků Leopard 1 a řadu účelových vozidel na jeho podvozku. Leopard se však stal také skutečným světovým bestsellerem. Koupilo ho dalších 13 států, z nichž šest (včetně Řecka a Turecka) ho dodnes provozuje. Samotný Bundeswehr vyřadil Leopard 1 v roce 2003, tedy po téměř čtyřech desítkách let spolehlivé služby.

Návštěvníkům Oregonu, kteří na podzim jedou po zdejší Route 18, se mezi Willaminou a Grand Ronde nabízí zajímavý pohled. Ze zdejších lesů na ně shlíží obrovský smajlík. Neobyčejná podívaná je dílem pracovníků těžařské společnosti Hampton Lumber. Ti v roce 2011 vytvořili v rámci zalesňování obraz smajlíka s pomocí sazenic modřínu a douglasky tisolisté. Zatímco většina okolních stromů s příchodem podzimu zůstává zelených, koruny modřínu nádherně zežloutnou. Oči a úsměv jsou pak dány zbarvením vysazených douglasek. Usměvavá tvář, měřící v průměru zhruba 90 metrů, by podle spoluautora projektu Davida Hamptona měla na zdejší krajinu shlížet příštích 30 až 50 let. Tedy do doby, než stromy skončí na zdejších pilách.

Kytara, podpis farmáře i věčný Lenin

Podobné přírodní instalace či geoglyfy známe i z dalších koutů světa. Například v Argentině vytvořil farmář Pedro Martin Ureta na svých pozemcích v rozlehlých pláních další zajímavé umělecké dílo – na památku své ženy, jež zemřela při porodu dítěte, vysadil v roce 1979 sedm tisíc cypřišů a eukalyptů ve tvaru kytary. Za několik desítek let mezi poli doslova vyrostla zelená kytara, dlouhá skoro kilometr. Samotný tvůrce prý své dílo nikdy na živo neviděl, jen na fotkách pořízených lidmi přelétávajícími nad jeho pozemky.

Na konci 90. let minulého století se jistý Texasan rozhodl pro dráhu chovatele dobytka. Na pozemcích, které obhospodařoval proto vykácel všechny překážející stromy a vytvořil tak zřejmě největší podpis na světě. Přestože šlo zřejmě jen o vtípek či projev zbytnělého ega, našel neobvyklý počin Jimmie Lueckeho i nečekaně praktické využití – NASA totiž několik let vyžívala jeho podpis pro analýzu rozlišení satelitních snímků.

Geoglyfy jako nástroj propagandy

Také Evropa zná své přírodní geoglyfy. Mezi ty nejznámější patřil obrazec ve „Svastikovém lese“ rozprostírající se nedaleko braniborské obce Zernikow v severovýchodním Německu. Les vznikl vysázením modřínů (pokrývajících 3 600 metrů čtverečních) v oblasti borového lesa tak, aby vypadaly ze vzduchu jako hákový kříž. Přestože okolnosti vzniku obrazce nejsou úplně známé, s největší pravděpodobností šlo o dílo místní organizace Hitlerjugend, která tak uctila památku narozenin Adolfa Hitlera. Podle jiných zdrojů šlo o dílo správce lesa, a to buď na podporu nacistického režimu, nebo z rozkazu státních úředníků. Tak či onak, dnes již je obraz svastiky minulostí – v obavě, aby se z lesa nestalo poutní místo příznivců nacismu, nechaly místní úřady část stromů odstranit.

Bohaté zkušenosti s „propagandistickými geoglyfy“ má i někdejší Sovětský svaz. O nesmrtelnosti (odkazu) komunistického předáka Vladimira Iljiče Lenina svědčí třeba dílo v borovicovém lese u ruského Tyukalinsku v Omské oblasti. 300 metrů dlouhé jméno zapsané azbukou zde vzniklo v roce 1987 u příležitosti ustanovení Lenina předsedou rady lidových komisařů. Na rozdíl od mnoha podobných geoglyfů z časů Sovětského svazu zde ale Lenin „žije“ dál.

V březnu roku 1340 vzal král Jan Lucemburský svého syna, čtyřiadvacetiletého moravského markraběte Karla, do Avignonu na návštěvu za tehdejším papežem Benediktem XII., mírumilovným milovníkem dobrého vína. Na papežském dvoře se Karel po dlouhé době opět viděl se svým starým přítelem a učitelem, Pierrem de Rosieres, který v mezičase postoupil v církevním žebříčku a stal se kardinálem. Ti dva spolu dlouho rozmlouvali. Kromě vzpomínek na staré časy se probírali i aktuální situací v celé Evropě a Karel si postěžoval na problémy, jež Lucemburkům vytváří „Ludvík, který se činí císařem“.

Pierre se pak zadíval Karlovi do očí a řekl mu: „Ty budeš jednou římským králem!“ Na to mladý markrabě, jak sám vzpomíná ve svém životopise, pohotově odpověděl: „Ty budeš ještě dříve papežem!“ Možná, že tenkrát ani jeden z nich netušil, jak prorocká slova pronáší.

Lstivý Ludvík

Přestože Jan Lucemburský dopomohl Ludvíku Bavorovi roku 1314 k římskému trůnu, skončili tito dva panovníci jako nepřátelé. Ludvík nejprve vytlačil Lucemburky z Korutan. Ty měl po Jindřichovi Korutanském (český král 1307–1310) zdědit manžel jeho dcery Markéty Pyskaté a Karlův bratr Jan Jindřich. To Ludvík Bavor nehodlal dovolit a po Korutancově smrti roku 1335 udělil svévolně Korutany jako uprázdněné léno Habsburkům. Jan Lucemburský s tím i proti vůli syna Karla nakonec souhlasil. 

Ale to nebylo všechno. V roce 1341 Ludvík Bavor lstivě obral Lucemburky také o Tyrolsko, tedy druhou část dědictví Jindřicha Korutanského. Jindřichova dcera Markéta Pyskatá neměla svého o čtyři roky mladšího lucemburského manžela nikdy moc v lásce, a když se jednoho dne Jan Jindřich vracel z lovu, nechala Markéta zavřít brány hradu Tirol a odmítala manžela vpustit dovnitř. Obvinila Jana Jindřicha z impotence a obrátila se o pomoc na císaře Ludvíka Bavora.

Ten, ačkoliv na to neměl právo, manželství rozvedl a pospíšil si provdat Markétu za svého syna Ludvíka, jemuž Tyroly udělil v léno. Svatba proběhla sotva tři měsíce po incidentu na hradě Tirol a Markéta při ní nesla ostentativně na hlavě panenský věneček. Sexuální neschopnost Jana Jindřicha se nepotvrdila (měl pak v dalším šťastném manželství jako moravský markrabě šest dětí), ale Lucemburkové přišli o další zemi a bylo nad slunce jasné, že vše je dílem dlouhých prstů císaře Ludvíka Bavora.

Papežova pomoc

V roce 1342 zemřel papež Benedikt, jeho nástupcem byl skutečně zvolen Pierre de Rosieres a ten přijal jméno Kliment VI. Nový papež měl s Ludvíkem vlastní nevyřízené účty: Ludvík byl trvale ve sporu s papežstvím kvůli Itálii, a ačkoli nebyl řádně potvrzen, prohlašoval se římským císařem. Dokonce si nechal zvolit i svého vlastního vzdoropapeže Mikuláše V. a spojil se s největším nepřítelem Francie (a tudíž i papeže) – anglickým králem Eduardem III.  

V roce 1344 proto Kliment pozval do Avignonu Jana i jeho syna Karla a horečně se jednalo o tom, jak nenáviděného Wittelsbacha z římského trůnu vystrnadit. Pomoci měl Karlův prastrýc, trevírský arcibiskup Balduin, jeden z kurfiřtů – říšských volitelů římských králů. Všechno to byla jemná a složitá šachová partie. Nejprve se s Klimentem sjednalo povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a tím tedy i posílení českého království jeho církevní samostatností. Byl to i krok proti mohučskému arcibiskupovi, dalšímu říšskému voliteli, jenž podporoval Ludvíka Bavora. Kliment Ludvíka v dubnu 1346 sesadil a vyřkl nad ním klatbu, přičemž vyzval kurfiřty k volbě nového krále. Nemyslel jím samozřejmě nikoho jiného než Karla.

Král bez země

Karel za to musel Klimentovi mimo jiné slíbit, že bude bránit papeže a že v případě římské korunovace stráví v Římě jen jeden den. Díky Balduinovi se povedlo získat i další ze sedmi říšských volitelů: saský vévoda Rudolf měl s Lucemburky přátelské styky, zadluženého kolínského arcibiskupa Walrama nebyl velký problém uplatit a nový mohučský arcibiskup Gerlach vděčil za své postavení papeži Klimentovi. Hlas českého krále v osobě Jana Lucemburského byl pochopitelně jistý. 

Těchto pět kurfiřtů tedy 11. července 1346 zvolilo novým římským králem moravského markraběte Karla Lucemburského. Chyběl jen Bavorův straník rýnský falckrabě a také syn Ludvíka Bavora, braniborský markrabě Ludvík. Říši však dosud pevně ovládal Ludvík Bavor, protože měl podporu velké části šlechty i měst. Karel s Janem se navíc vypravili pomáhat francouzskému králi ke Kresčaku, kde Karlův slepý otec v lítém boji s Angličany padnul.

Když jej Karel pohřbil a vrátil se, aby se nechal korunovat římským králem, korunovační město Cáchy mu odmítlo otevřít brány a stejně tak učinil i Kolín nad Rýnem. Ludvík Bavor se jen smál, Karla vůbec nepovažoval za hrozbu. 

Panošův triumf

Karel se tak nechal korunovat v Bonnu a tajně, v přestrojení za panoše, prošel nepřátelským říšským územím až do Čech, kde ho čekala korunovace českým králem. Potom se pokusil dobýt Tyroly, ale neuspěl. To už Ludvík začínal brát situaci vážně a zaútočil na Karlovy říšské spojence.

TIP: Otec vlasti: Byl Karel IV. Čech, Němec nebo Lucemburčan?

Nový český král sbíral vojsko na rozhodující střetnutí svého života, ale ještě než vytáhl z Čech, u Domažlic ho zastihla překvapivá a ohromující zpráva. Nenáviděný císař Ludvík je mrtev! Při lovu na medvědy jej stihl záchvat mrtvice, spadl z koně a srazil si vaz. Karlovo vojenské tažení se tak změnilo na triumfální jízdu Říší. Jedno po druhém holdovala říšská města novému králi. Nejdříve Řezno, poté Norimberk a další. Vánoce strávil Karel v Basileji, která byla kdysi mocnou oporou Ludvíka Bavora.

Čínské plagiátorství vzbuzuje občas úsměvy. Utajovaný projekt vytvoření kopie rakouského městečka uprostřed Číny ale překvapil mnohé, včetně obyvatel původního alpského originálu. Rakouský Halštat (Hallstatt) vypadá jako z pohádky. Jeho architektura je součástí kulturního dědictví UNESCO a první zmínky o osídlení dnešního Halštatu sahají do starší doby železné – 800 až 400 let před naším letopočtem. Ostatně u nás toto období nazýváme „dobou halštatskou“. Zmínky o těžbě soli jsou dokonce ještě mnohem starší a sahají až do časů neolitu.

Jako přes kopírák

V roce 2012 vyšlo najevo, že se čínská společnost Minmetals Land Ltd. chystá postavit dokonalou kopii Halštatu v Číně. Díky velkorysému rozpočtu ve výši téměř miliardy dolarů se čínští projektanti mohli soustředit na každý detail městečka. Součástí „nového Halštatu“ měla být věrná kopie náměstí, okolních budov, kašny a kostela. Kvůli věrohodnosti celého projektu vyrostly v okolí čínského Halštatu umělé kopce. Veřejnost se o čínském projektu dozvěděla vlastně náhodou – jeden z projektantů zapomněl své plány během špionské výpravy na hotelu v Halštatu a vše bylo prozrazeno...

Odhalení vzbudilo rozruch a vášně. Část obyvatel byla jednáním čínské strany pohoršena, pro jiné šlo vlastně o svého druhu kompliment. Majitelka jednoho z halštatských hotelů tehdy prohlásila: „Měli se zeptat majitelů hotelu a dalších budov, zda souhlasí s nápadem, aby se Halštat postavil v Číně.“ Na slavnostní otevření čínského Halštatu vyrazili i zástupci rakouské samosprávy. Halštatský starosta Alexander Scheutz byl projektem polichocen a v Číně podepsal smlouvu o budoucí spolupráci obou měst.

Rakouský valčík a čínské město duchů

Tajemstvím jsou opředeny i motivace čínských investorů. Původně šlo o developerský projekt pro movité Číňany, proč ale zapadlé rakouské městečko? Jako nejpravděpodobnější se ale jeví verze, že za nápadem stál úspěch jihokorejské telenovely Jarní valčík, která se v rakouském Halštatu natáčela. Dvacetidílný seriál z roku 2006 byl v Asii nesmírně populární a mnozí z jeho fanoušků si díky němu pohádkovou krajinu rakouského venkova doslova zamilovali.

A jak si tedy vedou oba Halštaty dnes? O tom čínském toho víme jen velmi málo. Původně šlo o developerský projekt pro movité Číňany, nyní ale působí spíš jako další „město duchů“. Původní Halštat si naopak na nezájem stěžovat nemůže. Zatímco v roce 2005 město navštívila zhruba 50 čínských turistů, v roce 2019 to již byly tisíce. Celkem dnes město navštíví okolo 100 tisíc turistů z celého světa. Pro městys se zhruba tisícovkou stálých obyvatel pořádný zápřah, ale i vítaná finanční injekce. Zájem turistů pocítily nejen místní hotely, obchody a restaurace ale i zdejší vyhlášené solné doly. 

TIP: Památky praskající ve švech: Potápějící se krása Itálie a hra o perlu Jadranu

Jméno rakouského městečka se dnes pravidelně objevuje v turistických průvodcích a situace došla tak daleko, že místní radnice musela přistoupit k částečnému omezení turismu. Během prázdninové sezóny sem smí vjet jen 50 autobusů denně. Zdá se tedy, že původně poněkud kontroverzní projekt přinesl nečekané (a nejspíš i neplánované) ovoce a původní Halštat je dnes paradoxně populárnější než kdykoliv v minulosti.