Pražská židovská obec se od svého založení postupně rozvinula ve významné středisko obchodu, kultury a učení, které v mnohém konkurovalo vyspělým městům v Porýní a řadilo se mezi nejpřednější v Evropě. Nepoznala žádné větší pogromy, tedy až do onoho ostudného roku 1389.

Když na Zelený čtvrtek a zároveň poslední den Pesachu 18. dubna 1389 vyšel z chrámu sv. Mikuláše kněz, nesl viatikum, tedy eucharistii pro nemocného farníka. Procházel pražskými ulicemi naplněnými sváteční atmosférou prvního dne Velikonoc, které toho léta připadly na stejný termín jako židovský svátek Pesach. Pokračoval kolem Židovského města, a když míjel okolostojící Židy, začali se mu někteří z nich posmívat. Ozvaly se urážky a kdosi (zřejmě ne jeden) vzal do ruky kámen a po knězi ho hodil…

Tak nás o tom zpravují křesťanské prameny. Není však vůbec jasné, zda Židé kněze skutečně kamenovali. Křesťanský autor se možná snažil legitimizovat následující otřesné události. Omluvit neomluvitelné chování Pražanů. 

Na druhé straně byly podobné výtržnosti z řad Židů, ale i křesťanů obvyklé. Po celý středověk polemizovali vzdělaní zástupci obou náboženství o věcech víry. Ti méně vzdělaní se navzájem vysmívali a urážky nezřídka končily vážnějším incidentem. Čtvrtý lateránský koncil z roku 1215 zakázal Židům objevovat se o Velikonocích na ulicích, aby se nerouhali Kristu, a zároveň se zbytečně nevystavovali křesťanskému hněvu. Papež dal signál, že katolická církev je ochotna Židy chránit. Tato ochrana, ač myšlena povětšinou upřímně, byla však zřídkakdy úspěšná.

V tom, co následovalo po konfliktu s knězem, se křesťanské i židovské prameny shodují. Jakmile se zvěst o incidentu rozkřikla po Praze, začali se rozhněvaní měšťané, povzbuzovaní agresivní rétorikou některých kazatelů, shromažďovat v ulicích. Do čela davu se postavil jakýsi Ješek. Kronikář má pro něj pojmenování rusticus quadratus, což můžeme přeložit jako vesnický buran, tedy člen sprosté lůzy. Oblouzněni náboženským fanatismem a větřící možný zisk (tyto dvě motivace šly při pogromech vždy ruku v ruce) se vydali směrem k židovskému městu...

Rabování a pobíjení bezbranných

„Tehdy mečem zhynul provinilý žid…“ Těmito slovy komentuje události současník a snad i očitý svědek Matěj z Lehnice, v té době bakalář Karlovy univerzity. O vině Židů, které podle něj stihl zasloužený trest, je bezvýhradně přesvědčen. Jednotné číslo, které používá, nás nesmí zmást. Jde o synekdochu sloužící k bagatelizaci zločinu. 

Pražané vzali celé židovské město útokem! Napadli a postupně vypálili obě tehdejší synagogy. Neopomněli roztrhat tóru a další náboženské svitky. Vtrhli také do židovských domů, které kompletně vyrabovali. Pečlivě prohledávali každou možnou i nemožnou skrýš, to snad není třeba připomínat. Poté je zapálili.

Lítý dav vyháněl Židy na ulici, kde byli svazováni. Staré a nemocné ubíjeli přímo na místě. Mrtvá těla i dosud živé svázané oběti dovlekli na provizorní hranice, kde je za jásotu přihlížejících odevzdali plamenům. Útočníci neměli smilování s nikým, neohlíželi se na věk ani pohlaví. Znesvětili i židovský hřbitov.

Tak se Zelený čtvrtek, první svátek křesťanského milosrdenství, naplnil krví nevinných. Neboť o tomto velikonočním svátku, „když nastal večer, byl Žid proboden, zbit, spálen, provazem svázán. A zločin rouhání si zasloužil podrobit se trestu, bylo to znamení hněvu, že potrestán byl krutě, čehož jsme byli svědky,“ uzavírá svou zprávu Matěj z Lehnice.

Teskno je v mé duši

Neštěstí nám připomínají také židovské prameny, z nichž nejznámější je litanie Avigdora ben Jicchak Kary. Pražský rabín, jemuž při pogromu zabili otce, ve své žalostné básni nazvané Všechno to neštěstí, vše velmi podrobně popisuje: „Tak jako ty nekvašené chleby byli jsme páleni a jako beránek obětní. Tehdy zchvátila nás hrůza, neboť jsme zaslechli hanebná ostouzení. Vpadli k nám se zbraní smrtící a se sekyrami jako dřevorubci. Synkové israelští, útlí a nevinní, šíji nastavili trýzni a mučení. A když je přemlouvali k svému učení, odhodlaně děli: Dokonejte dílo ničení. Tak zmírali, Bože, tví sluhové věrní.“

Jeho zpráva zobrazuje ještě jednu skutečnost: násilné křty, které byly při podobných pogromech obvyklé. Za první křížové výpravy v roce 1096 bylo v Praze pokřtěno mnoho Židů, kteří se však, jakmile nebezpečí pominulo, vrátili k víře svých otců. Existovaly však také časté případy hromadných sebevražd. Židé si před rozvášněnou sebrankou, která je okrádala, pobíjela či nutila ke křtu, raději sami sáhli na život. Otřesných obrazů, jak matky zabíjejí své děti, aby pak samy spáchaly sebevraždu, nám zanechali židovští kronikáři křižáckých pogromů více než dost. Nejinak tomu bylo i při tom pražském: „Tak nejeden otec zabil svého syna. Nejedna matka plod svého klína, aby jich nestihla odpadlictví vina.“

Bilance neštěstí

Údaje o počtu zabitých se liší. Německý augustinián Dietrich Engelhus, jenž v Praze v té době studoval, napsal ve své kronice, že „bylo v Praze v té době spáleno na tři tisíce Židů“. Toto číslo bývá obvykle přebíráno i ostatními pozdějšími kronikáři. Vzhledem k velikosti pražské židovské obce poslední třetiny 14. století je však zřejmě přehnané. Nejstřízlivější odhady hovoří o 750 zavražděných, což ovšem představovalo většinu tehdejšího židovského města!

Velikonoční pogrom byl prvním z řady pogromů, které následovaly v neklidných dobách husitské revoluce. Přesto se židovské město a jeho obyvatelé dokázali z prožitých utrpení vzpamatovat. Za Rudolfa II. se už znovu dostali na přední místo v Evropě a zanechali v naší kulturní historii hlubokou stopu.

A co na to český král?

Král Václav IV. byl nejen židovskou obcí vnímán rozporuplně. Podle některých pověstí měl k některým Židům blízko, prý se dokonce přátelil se zmiňovaným Avigdorem Karou. Ačkoliv bývá někdy označován jako přítel Židů, dubnové události onoho léta tomu příliš nenapovídají.

TIP: Židovské pogromy ve středověkých českých zemích

Útok na židovské město lze chápat svým způsobem jako útok na samotného krále, neboť Židé byli královým regálem, tedy jeho majetkem. Jeho nepřítomnost v Praze během pražských událostí určitě nepřispěla ke klidu a nepřímo samotný pogrom ulehčila. Ale poslední věta, kterou uzavírá svou zprávu již zmíněný augustinián Dietrich Engelhus, pro krále nevyznívá příliš lichotivě: „Z této jejich zkázy dříve zmíněný král Václav obdržel pět sudů plných stříbra, jak se povídalo.“

Britský lezec George King vylezl zcela bez jištění na jeden z nejvyšších mrakodrapů v Evropě – 116 metrů vysoký hotel Meliá v Barceloně. Výstup mu zabral 20 minut a jeho výkon ocenily desítky diváků jásotem. Sám King se ale příliš dlouho neradoval. Jakmile slezl dolů, ho zatkla katalánská policie.

Podle vyjádření jeho agenta Bryana Yeubreyho vyřídili policisté Kingův pirátský výstup jen domluvou a zhruba po 20 minutách mohl opustit policejní stanici. Dopadl tak podstatně lépe než v červenci 2019, kdy tento rodák z Oxfordshire vyšplhal na čtvrtou nejvyšší budovu v Evropě – 310 metrů vysoký The Shard v Londýně. Tamější úřady měly pro jeho lezecké eskapády méně pochopení a od soudu odešel s šestiměsíčním trestem vězení. Ve vězení v Pentonvillu nakonec strávil 12 týdnů.

TIP: Bez lana, bez maglajzu a bez oblečení: Bláznivý výstup nahého horolezce

Jeho poslední výstup nebyl první zastávkou v katalánské metropoli, na konci loňského roku zde George King zdolal 144 metrů vysoký mrakodrap Torre Glòries (dříve Torre Agbar). Celkově má na svém kontě tento 21letý Brit přes stovku adrenalinových výstupů.

Nevelký ostrov Skokholm se nachází u jihozápadního pobřeží hrabství Pembrokeshire ve Walesu. Říká se mu „Ostrov snů“, kvůli přírodním krásám a bohatému výskytu zvířat. Hnízdí tam desetitisíce ptáků. Ve třicátých letech tam byla zřízena první ptačí observatoř na britském území. Mnohem dříve, v roce 1324 byla na ostrově Skokholm založena králičí farma, která zde fungovala dalších 200 let.

Podobné králičí farmy na ostrovech nebyly v té době nic výjimečného. Nejspíš to byli potomci tehdejších králíků, kdo nedávno pomohl archeologům objevit nesmírně cenné artefakty. V hlíně vyhrabané z králičích nor se našel 3 750 let starý kus keramiky, podle všeho část rozbité pohřební urny rané doby bronzové.

TIP: Pradávné stěhování? Část kamenů Stonehenge zřejmě pochází z Walesu

Další artefakt byl ještě mnohem starší. Jde o nástroj, který používali lidé pozdní doby kamenné před 9 tisíci lety. Archeologové už našli podobné artefakty na britské pevnině. Na Skokholmu je to první objev svého druhu. Jak se zdá, tento ostrov nebyl ani před tisíci let lidem neznámý. Buď tam žili, nebo ho alespoň navštěvovali. Objevy u králičích nor budou mít své důsledky. Odborníci a úřady ve Walesu už naplánovali na letošní léto na Skokholmu podrobný archeologický průzkum.

Astronomický výzkum urazil v posledních desetiletích značný kus cesty, vědci každým rokem získávají odpovědi na celou řadu otázek a na Zemi i mimo ni fungují stále dokonalejší observatoře. Přesto zůstáváme pouze na počátku poznání nezměrného vesmíru. Už umíme poměrně dobře pozorovat viditelnou látku, ta však představuje odhadem pouhých 5 % známého kosmu. O zbylých 95 %, tedy o tajemné temné hmotě a temné energii, nevíme prakticky nic.

Podařilo se nám sice objevit již více než 4 300 exoplanet, ale jen velmi malá část z nich se svými rozměry a hmotností blíží Zemi. Je totiž snazší najít velká a hmotná tělesa. Zatím ani nedokážeme statisticky spolehlivě odhadnout, na kolika oběžnicích v Galaxii by se mohl vyskytovat život. Výzkum exoplanet a studium temné hmoty i temné energie představují dvě oblasti, jež současnou astronomii pohánějí nejvíc. A právě do zmíněných oborů má vnést nové světlo nový vesmírný dalekohled s celkovým názvem Nancy Grace Roman Space Telescope (zkráceně RST – Roman Space Telescope, dříve WFIRST).

Další Hubble?

Poprvé se veřejnost o dalekohledu Nancy Romanové mohla dozvědět v roce 2010, kdy jej americká Rada národního výzkumu (NRC) doporučila jako prioritu pro astronomii nadcházejícího desetiletí. Prvotní návrh jeho konstrukce vznikl o rok později a zahrnoval primární zrcadlo o průměru 1,3 metru a jediný vědecký přístroj – širokoúhlou kameru se spektrometrem, pracující ve viditelné a blízké infračervené oblasti spektra.

V roce 2012 se však objevila příležitost pro značné vylepšení: Národní průzkumný úřad (NRO) nabídl NASA dar v podobě dvou zrcadel o průměru 2,4 metru – jde tedy o stejný rozměr má i primární zrcadlo Hubbleova kosmického teleskopu (HST). Chystá se tedy další Hubble? Nikoliv. Navzdory totožnému průměru mají nově darovaná zrcadla kratší ohniskovou vzdálenost a s tím související širší zorné pole. Především ovšem Hubbleův dalekohled a dalekohled Nancy Romanové dělí tři dekády technologického vývoje. Zmíněné dva rozdíly způsobují, že při stejném rozlišení jako HST pokryje jeho budoucí kolega stonásobně větší část oblohy!

Úspora ano, ale… 

Darované zrcadlo sice představovalo finanční úsporu a určitý impulz pro realizaci projektu, stále se však jednalo o pouhý zlomek nákladů. K nim je třeba připočíst nesmírně drahé vědecké instrumenty a další hardware zajišťující funkčnost observatoře v kosmu, peníze na vývoj, testování a v neposlední řadě vynesení raketou a následný provoz. Náročnost prvotních plánů se odhadovala na 1,6 miliardy dolarů.

V následujících letech se návrh teleskopu zpřesňoval a zvažovala se různá provedení, včetně návratu k původním plánům s méně rozměrným primárním zrcadlem, či dokonce s ještě menším o průměru 1,1 metru. Navíc přibyl druhý vědecký přístroj – velice nadějný koronograf, který umožní přímé pozorování exoplanet ve značné blízkosti jejich hvězd. 

K zásadním dilematům patřila také volba operační orbity. Uvažovalo se o libračním centru L2 soustavy Slunce–Země nebo o geosynchronní oběžné dráze. Nevýhoda L2 tkví především ve vzdálenosti: Datový tok z observatoře by tak byl nižší, než kdyby kroužila u Země. Navíc by to znamenalo větší nároky na palivo, což se pojí s vyšší startovací hmotností, a tudíž i silnější a dražší raketou. Na druhou stranu L2 nabízí kvalitnější pozorovací podmínky a lepší tepelnou stabilitu okolního prostředí. A právě kvůli nerušenému a ničím neomezenému výhledu nakonec padla volba na zmíněné librační centrum, nacházející se 1,5 milionu kilometrů za Zemí směrem od Slunce.

Náraz na finanční strop

Po pěti letech konceptuálního vývoje a předběžných návrhů byl v únoru 2016 projekt dalekohledu Nancy Romanové v provedení s 2,4m zrcadlem oficiálně schválen, načež se přesunul do fáze vývoje a výroby hardwaru a finalizace projektové dokumentace (viz Fáze vědeckých misí NASA). 

Hned na začátku následujícího roku došlo k ustavení nezávislého hodnotícího panelu, který misi posuzoval z technologického, ekonomického a manažerského hlediska. Po několika měsících prezentoval zprávu odhadující, že stavba, testování, start a provoz observatoře budou stát 3,9 miliardy dolarů. Zmíněná cifra přesahovala nejen původní plány s menším zrcadlem, ale především rozpočet stanovený na 3,2 miliardy. Částka však nepočítala s novým koronografem a náklady na provoz v prvních pěti letech po startu. NASA proto stanovila vlastní komisi, jež výslednou cenu odhadla na 3,6 miliardy. Také uvedené číslo překračovalo únosnou mez a znamenalo by škrty v rozpočtech jiných astronomických projektů, což nepřicházelo v úvahu. 

Nežádoucí povýšení

Komise navíc odhalila, že by se dalekohled Nancy Romanové při tak vysoké ceně musel zařadit do kategorie vědeckých misí A, kam patří vlajkové lodě tvořící součást dlouhodobých strategických programů – například marsovský rover Perseverance. Uvedené mise však podléhají přísnějším nárokům a důkladnějšímu předstartovnímu testování. Náklady by proto rázem vzrostly o dalších 300 milionů, což by RST přidělilo cenovku 4,2 miliardy. Vedení NASA tedy vydalo jasný pokyn: nalézt řešení, jak se dostat pod 3,2 miliardy.

TIP: Kolik stojí velké mise? New Horizons stojí jako jeden den armády v Iráku

Při významném omezování nákladů kosmických projektů patří k nepříjemné praxi ořezání vědeckého vybavení nebo snížení jeho výkonu. Přístroje však v daném případě odebrat nešlo. RST má totiž jen dvě zařízení, přičemž bez kamery WFI neboli Wide Field Instrument by zůstal doslova slepý a bez nového koronografu by přišel o podstatnou část vědeckého potenciálu. Druhá možnost spočívala v použití méně výkonných senzorů nebo v redukci počtu barevných filtrů či kanálů v detektoru kamery. Ani k tomu však tým teleskopu nechtěl přistoupit. Jak tedy ušetřit stovky milionů, a přitom neslevit z kvality observatoře?

Dokončení: Observatoř téměř nad propastí (2): Nadějný i ohrožený dalekohled Nancy Romanové

Klíče a zámky – to je neoddělitelné partnerství, ale i běžná součást našeho každodenního života. Technologie jejich výroby se vyvíjejí, princip však zůstává stejný už čtyři tisíce let – vstup je prostě povolen jen tomu, kdo má správný klíč. 

Hlava a trn 

Běžný klíč tvoří dvě části: hlava, zpravidla vybavená očkem pro zavěšení, a trn, tedy část, která se zasouvá do zámku. Trn pak může mít podle mechanismu zámku zuby nebo drážky. A jak vypadá výroba těchto našich každodenních pomocníků? 

Velký lisovací stroj nasává z jedné strany kovový plát z mosazi nebo oceli a z druhé strany chrlí zárodky klíčů – ještě hladké, bez drážek. Vyříznout jedno takové klíčové embryo trvá necelou sekundu a ročně jich stroj vyrobí patnáct milionů. V krabičkách pak putují do dalšího stroje, který do nich vyfrézuje různé typy drážek. 

Třetí stroj v procesu představuje počítač, jenž s matematickou přesností převádí rozměry budoucích zubů klíčů do řezacího ústrojí. Teprve tady tak vznikají klíčové originály, na které se vyryje identifikační číslo. 

Zámek „na tělo“ 

Hotový klíč pak čeká, až se k němu vyrobí zámek. Jejich vzájemná souhra vypadá uvnitř docela jednoduše – klíč zajíždí do štěrbiny zámku a pružinky s malými válečky zvanými stavítka se podle jeho zubů různě zasunují. Pokud klíč do zámku „pasuje“, zasunou se stavítka tak, aby jím bylo možné otočit. K obyčejnému zámku s pěti stavítky existuje asi deset tisíc kombinací klíčů. Pokud je však stavítek například dvanáct, naroste zmíněný počet rázem přibližně na milion. 

Vloupání jako sport 

Dostat se do zámku s nižším koeficientem bezpečnosti přesto není nemožné. Například Luboš Čech, vedoucí oddělení kriminalistické techniky Policie ČR a sběratel zámkových vložek, to hravě zvládne pouze se šperhákem (zahnutý drát, jehož ohnutá část by měla být asi 12 mm dlouhá), s napínákem a planžetou (běžné různě zahnuté zámečnické nástroje). Ostatně tento postup není žádným tajemstvím – na internetu najdete hned několik tipů, jak na to. Luboš Čech stručně popisuje: „Do klíčového otvoru vložky zasunete napínák, pak vezmete planžetu a s její pomocí začnete vystavovat jednotlivá stavítka. Poté napínákem pootočíte a vložka je otevřená.“ 

TIP: Výbava moderního zloděje: Klíče podle předlohy z foťáku

Zloději sice tuto metodu zvanou vyháčkování již považují za zastaralou, z hlediska širší veřejnosti jde ovšem o natolik zábavnou činnost, že se z ní v poslední době stal dokonce sport. Říká se mu lockpicking a formou poutavých kurzů se v něm můžete i profesionálně vzdělávat.  

Se šperhákem se však rozhodně nelze vydat na zámky, do nichž se hodí klíče vyšších bezpečnostních kategorií či elektronické. Experti je nazývají klíči budoucnosti, přesto však v 90 % případů stále ještě otevíráme své domovy jejich mechanickými předchůdci. 

Ačkoliv poválečná sovětská propaganda označovala německý vpád z 22. června 1941 za nečekaný, ve skutečnosti mu předcházela řada varování. Některá měla obecnější charakter (jako Hitlerova nenávist vůči komunismu), jiná byla zcela konkrétní – pouhý den před invazí několik dezertérů sdělilo Rusům, že Wehrmacht udeří. Informace putovala do Kremlu a ve Stalinově kabinetu se k jejímu vyhodnocení sešli armádní velitelé se členy politbyra. 

Počáteční nerozhodnost

Náčelník generálního štábu Georgij Žukov a lidový komisař obrany Semjon Timošenko nechtěli nic ponechat náhodě a požádali diktátora, aby uvedl pohraniční vojska do pohotovosti. Stalin však stále věřil, že sovětsko-německý pakt o neútočení ze srpna 1939 má pro Adolfa Hitlera větší cenu než cár papíru. Vyjádřil názor, že pokud k invazi dojde, půjde o spiknutí generálů bez vědomí Berlína: „Takový pokyn nevydám – byl by předčasný a možná se vše vyřeší mírovou cestou. Naopak je třeba rozeslat stručný rozkaz, že hrozí vpád německých jednotek s cílem nás vyprovokovat. To nesmíme dopustit, aby nedošlo ke komplikacím.“

Zatímco někteří historici hodnotí toto rozhodnutí jako doklad Stalinovy neschopnosti posoudit situaci, jiní jsou shovívavější. Tajné služby totiž Moskvu už několik měsíců bombardovaly zprávami, které předvídaly německý útok během jednoho či dvou týdnů. Dokládaly postupné zhoršování vztahů mezi oběma zeměmi, ovšem k invazi zatím nedošlo. A Stalin se harašením zbraní v pohraničí nechtěl dostat do situace, z níž by Sovětský svaz mohl vzejít jako agresor.

Stalin zaspal

Další události nicméně daly Timošenkovi a Žukovovi za pravdu. Kolem třetí hodiny ráno se v Kremlu rozdrnčel telefon s informací, že Wehrmacht udeřil. Politici a generálové se sjeli znovu, jenže rozkaz k zahájení vojenských akcí prozatím nepadl. Diktátor chtěl mít jistotu a nařídil lidovému komisaři zahraničí Vjačeslavu Molotovovi navštívit německého velvyslance Friedricha von Schulenburg. Oficiální potvrzení, že se obě země nacházejí ve válečném stavu, Stalina zaskočilo. Nakonec přece jen souhlasil s vydáním rozkazu zničit útočícího nepřítele, ale „jen do té míry, aby žádné sovětské jednotky kromě letectva nenarušily německou hranici“. Informace se k útvarům dostala až čtyři hodiny po zahájení operace Barbarossa. 

Stalin se natolik zdráhal uvěřit Hitlerovu porušení paktu, že odmítl o válce informovat lid a z rozhlasu musel zaznít Molotovův hlas. V následujících hodinách vyhlásil diktátor mobilizaci a vyslal na frontu několik emisarů, přičemž využívání zplnomocněnců se od nynějška stalo trvalou metodou jeho velení.

Strach a deprese

Dle pamětníků klesla Stalinova nálada v prvních dnech války k bodu mrazu. Věděl totiž lépe než kdokoliv jiný, že země není na rozsáhlý konflikt připravena. Během čistek ve 30. letech zdecimoval velitelský sbor a nechal zastřelit přes 20 000 důstojníků. Jejich nástupci se svému řemeslu teprve učili a diktátor tedy musel očekávat rychlý německý postup.

Přesto mu blitzkrieg způsobil takový šok, že za sebe nechal podepisovat rozkazy podřízené generály. Na vývoj bojů zprvu reagoval zmateně a diletantsky – například mnohé z jeho plánů protiofenziv situaci na bojišti spíše zhoršovaly. Z některých rozkazů přímo čišela Stalinovu nedůvěra, že Rudá armáda dokáže Němce zastavit – vedle přípravy nových defenzivních linií ve vnitrozemí nařídil i evakuaci osob a zásob z blízkosti fronty. Za neustálých ústupových bojů a těžkých ztrát si diktátor stále bolestněji uvědomoval, že jeho rozkazy postrádají účinnost.

Velení se ukazovalo jako mnohem obtížnější úkol, než předpokládal. Nakonec pod tíhou povinností opustil Kreml a uchýlil se na svou daču (venkovskou vilu). Centralizovaná mašinerie, kterou Stalin v minulých letech vybudoval, však bez jeho osoby nemohla v kritických chvílích fungovat. Iniciativy se chopil Molotov, který svolal nejvlivnější funkcionáře Beriju, Malenkova a Vorošilova. Měli vymyslet, jak „šéfa“ dostat zpět do Moskvy. Šlo o delikátní úkol, neboť nikdo neměl odvahu diktátorovi sdělit, že jeho deprese ohrožuje obranyschopnost státu.

Po dlouhých debatách se rozhodli Stalina navštívit (ačkoliv bez pozvání takový krok podléhal zákazu) a předložit mu návrh na ustavení nejvyššího orgánu dohlížejícího na vedení války: Státního výboru obrany (GKO). V čele by zasedl Stalin, zbytek by sestával ze čtyř navrhovatelů. Už 30. června vyslovil diktátor s tímto plánem souhlas.

Energický diletant

Vznik výboru se stal první z dlouhé řady změn. V polovině července se Vrchní velení Rudé armády (Stavka), v jehož čele stál Timošenko, přerodilo v Nejvyšší velení pod přímým Stalinovým vedením. Následně jmenovalo politbyro diktátora lidovým komisařem obrany i vrchním velitelem. Své obnovené sebevědomí Stalin demonstroval 3. července 1941 v proslulém rozhlasovém projevu, kdy válku nazval „všelidovou a vlasteneckou“.

Zároveň se nerozpakoval nalézt obětního beránka za selhání obrany v prvních dnech invaze. Stal se jím velitel Západního frontu generál Dmitrij Pavlov, jehož zatkli a zastřelili. Novou Stalinovu rozhodnost potvrdil i fakt, že od nynějška opět rozkazy podepisoval osobně. I když organizační novinky představovaly krok správným směrem, na frontě se v nejbližších měsících projevily pramálo a Rudá armáda do ledna 1942 odepsala 4,5 milionu mužů. Přes mnohé případy osobního hrdinství se v jednotkách šířila demoralizace.

Stalin se sice opět chopil iniciativy, jenže přijímal rozhodnutí pomalu a mnohdy zcela chybně. Velel nepružným způsobem, kdy většinu času trávil ve speciální místnosti, odkud vedl telegrafická jednání. Šlo o nepohodlný a neefektivní systém komunikace, v němž přetrvávalo řízení armády i týlu prostřednictvím zplnomocněných osob. Problémy generálům způsoboval též absolutní nedostatek Stalinových zkušeností s moderním válčením. Místo výstupů vojenské vědy spoléhal spíš na „selský rozum“ a kupříkladu lokálním velitelům osobně posílal rady, kam rozmístit tanky, děla a pěchotu.

Bič bez cukru

Angažovanost na taktické úrovni namísto určování celkové strategie dokresluje diktátorovu nekompetentnost v rané fázi války. Projevila se i ve způsobu, jímž se rozhodl zastavit všeobecný ústup Rudé armády. Sovětští velitelé většinou disponovali jen mizivými znalostmi, jak minimalizovat ztráty taktickým stažením do předem připravených pozic. Proto na ně Stalin začal vyvíjet nátlak, aby za jakoukoliv cenu hájili každý metr mateřské půdy – byť to v dané situaci nedávalo smysl.

Důstojníci nesměli ustupovat, a pokud k tomu svolení z Moskvy nakonec dostali, bývalo už pozdě. Wehrmacht totiž mezitím sevřel obránce ve smrtícím objetí a zajal statisíce mužů. Místo vlastním chybám Stalin tyto katastrofy obvykle připisoval panice, hromadným kapitulacím, dezerci nebo omylům velitelů. Jeho důvěra v důstojnický sbor klesala a rozhodl se vytvořit nové struktury, jež měly kontrolovat způsob velení přímo na frontě a dohlížet na indoktrinaci mužstva idejemi o kázni a vůdcovství.

Návrat komisařů

V létě 1941 tak obnovil zrušenou instituci vojenských komisařů – loajálních představitelů komunistické strany, kteří měli pracovat s veliteli všech úrovní. Opírali se o tajnou policii a disponovali značnou mocí, na jejich rozkaz byly pro údajnou zbabělost zastřeleny tisíce zoufalých a vyčerpaných vojáků. To však byl teprve začátek represivních opatření. Aby přiměl jednotky bojovat do posledního muže, postavil Stalin zajetí mimo zákon.

Rozkaz č. 270 z 16. srpna 1941 nařizoval, že rudoarmějce, kteří se nechali zajmout, je třeba zabít „jakýmikoli prostředky, pozemními i vzdušnými“. Rodinné příslušníky „záludných dezertérů“ měla policie odříznout od státních příspěvků, když šlo o velitele, tak rovnou zatknout. Brutální nařízení měla vyvolat vůli k trvalému odporu i v situacích, kdy byla bitva předem ztracena. S cynismem sobě vlastním využíval diktátor tuto vnucenou vlastnost svých vojáků jako politický kapitál při jednáních se západními Spojenci.

Dne 7. listopadu slavili komunisté 24. výročí uchopení moci, a ačkoliv Němci byli za humny, na diktátorův pokyn se konala tradiční přehlídka. V třeskutém mrazu se před Kremlem shromáždilo 28 000 vojáků, k nimž Stalin promluvil:

„Celý svět na vás hledí a očekává, že rozprášíte hordy vetřelců. Smrt okupantům, sláva naší vlasti, svobodě a nezávislosti! Vykročme pod Leninovým praporem vstříc vítězství.“

Úspěch i nové chyby

Oslavy se staly součástí propagandistické kampaně – defilující pluky i Stalinův projev zachytily kamery a film se obratem distribuoval do kin. Na morálku Sovětů měly záběry pozitivní dopad. Navíc se rudoarmějcům podařilo odrazit další německé pokusy o dobytí Moskvy a přejít do protiofenzivy, během níž začátkem ledna zatlačili nepřítele o 200 km.

První vítězství navýšilo Stalinův kredit doma i v zahraničí. Začal se zapojovat do záležitostí souvisejících s doplňováním vojsk a výběrem důstojníků, pustil se také do detailnějšího studia válečné teorie. Při vyhodnocení posledních bojů nešetřil kritikou vůči široce rozvinutým útokům podél celé fronty. Naléhal na důslednější podporu pěchoty dělostřelectvem a koncentraci sil v těžišti ofenzivy. Odmítal frontální údery proti opevněnému nepříteli, jež vedou ke zbytečným ztrátám. Později nicméně na tyto zásady mnohokrát rezignoval a ve snaze dosáhnout rychlých vítězství hnal vojáky do akce kdykoliv a kdekoliv.

V březnu 1942 schválil diktátor plán letní kampaně, který předpokládal posun ke strategické obraně a vytvoření rezerv pro budoucí ofenzivu. V praxi ovšem své rozhodnutí popřel rozkazy o přípravě útočných operací na Krymu, u Charkova, v centrálním směru i u Leningradu. Generálové kroutili hlavami a nechápali, jak se mají zároveň bránit i útočit.

Zpátky ani krok

Nekonzistentnost velení i nevhodné zásahy Kremlu přispěly ke krachu operací na Krymu i u Charkova. Stalin z neúspěchu vinil velitele, kteří však vnímali situaci zcela jinak. Kupříkladu maršál Konstantin Rokossovskij v pamětech napsal, že příčina letní porážky z roku 1942 spočívala v zopakování chyb vrchního velení z počátku konfliktu.

Místo, aby se jednotky postupně stahovaly na připravené linie, Moskva požadovala nové a nové protiútoky. V jižní části bojiště se německá převaha stala natolik výraznou, že diktátor vycítil nutnost zásahu. Opět zvolil postup sobě vlastní, jenž 28. července vtělil do nechvalně proslulého rozkazu č. 227, zvaného též „Zpátky ani krok!“ Velitelé, kteří by ustoupili bez rozkazu shora, měli být od nynějška považováni za zločince a zodpovídat se před vojenským soudem. Ani tentokrát represe nepřinesly kýžený účinek.

Bod obratu

Bylo zjevné, že místo sázky na brzké vítězství vynucené násilím musejí přijít organizační změny. V říjnu 1942 politbyro zrušilo instituci vojenských komisařů a soustředilo pravomoci v daném úseku fronty výhradně do rukou velitele. Důstojníci dostali nová privilegia včetně osobních pomocníků a několik nejvyšších důstojníků diktátor ocenil maršálskou hodností. Realita války zkrátka donutila Stalina začít znovu důvěřovat svým vojákům a také jim to dát najevo.

Poprvé se tyto změny – ruku v ruce se zlepšeným plánováním i komunikací – příznivě projevily u Stalingradu. Úpornost obránců, německé chyby i Stalinovo poučení z minulosti vyústily v únoru 1943 ve vítězství. Výsledek bitvy učinil z diktátora v očích celého světa prvního Hitlerova pokořitele, jenž má nyní právo i příležitost zahájit protiofenzivu. Ta mohla přijít po odražení útoku Wehrmachtu u Kurska v červenci 1943. Během těžkých bojů se vztahy mezi Stalinem a generalitou dále zlepšovaly – zejména proto, že jeho rozkazy konečně reflektovaly reálnou situaci na frontě. Moskevský vládce načerpal při obraně cenné zkušenosti a z jeho rozhodnutí už nečišel amatérismus.

Lepším velitelem

Zlepšení Stalinových schopností zaznamenal mimo jiné maršál Alexandr Vasilevskij – sám velmi schopný vojevůdce a kritik mnoha diktátorových rozhodnutí z první fáze války: „Po Stalingradu a Kursku se Stalin povznesl do výše strategického velení. Již uvažoval v kategoriích moderního vedení války a vyznal se v otázkách přípravy i realizace operací.“

Výsledkem byl návrh povýšit Stalina za „bezpříkladné úspěchy vojsk na frontách“ do šarže generalissima. Šlo o iniciativu nižších velitelů, kterou nejvyšší velení podpořilo. Diktátor ovšem vycítil, že by šlo o předčasný krok, neboť situace stále zůstávala tíživá a nepřítel silný. Proto zatím přijal „pouze“ maršálskou hodnost. Ve druhé polovině roku 1943 uskutečnila Rudá armáda operace na Ukrajině či Krymu a v listopadu osvobodila Kyjev. Během prvních pěti měsíců následujícího roku zatlačili rudoarmějci nepřítele na západ v severním i jižním sektoru bojiště.

Němci se úporně bránili zejména ve středu fronty, kam v létě Stalin nasměroval mamutí operaci Bagration. Po vítězství nechal přichystat opulentní propagandistickou akci – 17. července pochodovalo centrem Moskvy 57 000 německých zajatců včetně nejvyšších šarží. Kvečeru Sověti zajatce odvezli do táborů, zatímco dlažbu od „špíny“ symbolicky umyly kropicí vozy.

Síla Rudé armády mezitím přesáhla jedenáct milionů osob a její sebevědomí rostlo. Pro Stalina zůstávalo prvořadým úkolem vedení vojsk a upevňování osobní moci. I když se svými veliteli už vcelku vycházel, u nejlepších z nich se obával přílišné koncentrace moci. Proto v listopadu 1944 ustavil svým zástupcem na lidovém komisariátu obrany Nikolaje Bulganina. Dosavadní člen armádní rady několika frontů získal kompetence pro jednání s generály a měl tvořit „protizávaží“ ambicióznímu zástupci vrchního velitele maršálu Žukovovi. 

Hitlerův pokořitel

Po dobytí Berlína a německé kapitulaci stanul Stalin na vrcholu moci. Na vítězné přehlídce, konané 24. června 1945 v Moskvě, se nechal velebit jako největší vojevůdce všech dob. O tři dny později konečně přijal titul generalissima – coby „ocenění výjimečných zásluh ve Velké vlastenecké válce“.

Zároveň byl dekorován Řádem vítězství a Zlatou hvězdou hrdiny SSSR. Následovala smršť oslavných filmů, románů, her i oper, jež měly zakrýt skutečnost, že Stalinem nařízené čistky v důstojnickém sboru i diletantské vedení armády v první části konfliktu přivedly SSSR na okraj propasti. Podle většiny historiků se vývoj bojů na východě obrátil v sovětský prospěch až poté, co Stalin uvolnil ruce svým generálům.

Velitelé v nemilosti

Přesto si po porážce Německa dokázal slávu přivlastnit a v době míru postupně eliminoval moc někdejších polních velitelů. Jako příklad může posloužit osud obou pokořitelů Berlína. Nejprve se v nemilosti ocitl populární maršál Žukov, jehož žárlivý diktátor na jaře 1946 sesadil z funkce hlavního velitele pozemních vojsk a přidělil mu podřadnou pozici šéfa Oděského vojenského okruhu. Žukovův post obsadil maršál Ivan Koněv, jenže i on se roku 1951 musel stáhnout do ústraní coby velitel Příkarpatského vojenského okruhu.

Stalin vytěžil z triumfu Rudé armády též politický kapitál. Při setkáních s představiteli Washingtonu a Londýna se projevily nejen diktátorovy vyjednávací schopnosti, ale i skutečná síla, kterou nyní Sovětský svaz – hlavní strůjce porážky nacismu – na mezinárodní scéně představoval. Díky výkonnosti průmyslu, neústupnosti vojáků i narůstajícím schopnostem generálů tak Josif Stalin završil válku jako nejdekorovanější ze všech vítězů.

Image

Čtěte také

Georgij Konstantinovič Žukov: Maršál, který porazil Hitlera

V posledních letech se objevila celá řada nejrůznějších hydrogelů, které zlepšují hojení svalů a šlach. Některé obsahují kmenové buňky, jiné zase vytvářejí podpůrné „lešení“, které urychluje regeneraci tkáně. Španělští odborníci nedávno představili hydrogel nového typu, který v těle pacienta uvolňuje bór. A sklízejí s ním úspěchy.

Tým vědců z Polytechnické univerzity ve Valencii vytvořil hydrogel založený na alginátu, který obsahuje bór. Tento biomateriál je možné aplikovat podkožní injekcí do místa poškozených svalů, kde se z něj postupně uvolňuje bór. Ten následně spouští celý řetězec reakcí, podporujících a zrychlujících regeneraci svalů.

Bór ve svalech

Jak to funguje? Když se bór dostane do svalových buněk, stimuluje produkci proteinů zvaných integriny, podporujících spojení mezi buňkami v tkáni, a také mezibuněčné hmoty, která se podílí na utváření tkáně. Tím se rozeběhnou procesy, které urychlí hojení svalů v takové míře, že hojení trvá jen polovinu obvyklé doby. 

TIP: Léčivý hydrogel aktivuje imunitu a během hojení tak vznikají menší jizvy

Tvůrci hydrogelu jsou přesvědčeni, že jejich produkt může pomáhat nejen lidem s poškozenými svaly, ale také seniorům, kterým slábnou svaly v důsledku stáří. Rovněž by mohl být užitečný pro pacienty s různými formami svalových dystrofií a dalších dědičných chorob svalů. Účinnost hydrogelu již potvrdily experimenty na myších.

Mandloňový sad na dohled Pavlovských vrchů působí jak zázrak. Jako by sem dorazili poslové z dalekého orientu! Kdy přesně byly mandloně na Staré hoře poprvé vysazeny není jisté, ale různé neurčité záznamy a indicie ukazují, že se tak stalo někdy před třemi sty lety. Tehdejší bohutická šlechta dala mandloně, respektive broskvoně, dovézt z Uher. Broskvoně totiž byly naroubovány na mandloňové podnože. Později za krutých zim broskvoně zmrzly, ale mandloňové podnože nikoliv. Teplomilná mandloň tak kuriózně prokázala vůči mrazům větší odolnost než broskvoň a zajistila si na Moravě dlouhou budoucnost. 

Ve sluneční lázni

Mandloň obecná (Primus dulcis nebo rovněž Amygdalus communis) patří do čeledi růžovitých (Rosaceae) a rodu slivoní (Primus). Dorůstá výšky tří až deseti metrů, má nepravidelnou, „rozvrkočenou“ korunu a většinou pokroucený a křivý kmen s drsnou, podélně rozpukanou borkou hnědé až načernalé barvy. V Česku rozkvétá na přelomu března a dubna bílými nebo růžovými květy, které vyrůstají v párech na kratičkých, tlustých stopkách na dosud neolistěných stromech. Tím, že se květy objeví na holých mandloních, je něžný dojem zázraku o to mocnější. 

Mandloně mohou růst v podstatě tam, kde se daří broskvoním a meruňkám. Na jižní Moravě (Valticko, Velkopavlovicko) se ovšem meruňky nekryjí s výskytem zbytků mandloňových kultur. Mandloně mají totiž na suché a žhavé léto ještě větší nároky než například vinná réva. Velmi jim svědčí horké stepní ovzduší bez vodních par, ranních mlh a bez zatažené oblohy. Nejlépe jim vyhovují sušší vápenité půdy s dostatkem draslíku.

Nebezpečí hořkých mandlí

Střídavě vyrůstající listy, které se na mandloních posléze objeví, mají světle zelený odstín. Jsou protáhle zašpičatělé a dlouhé 7–11 cm. Mandloň je příbuzná s broskvoní, ale její vnější oplodí není na rozdíl od broskví dužnaté; je naopak tuhé a při zralosti puká. Uvnitř se nachází tvrdá pecka, která ukrývá skutečný plod – mandli. 

Semena hořkých mandlí (varieta amara) obsahují podobně jako meruňky amygdalin. Kvůli této látce, z níž se za určitých okolností může uvolnit kyanovodík, může být pět až deset hořkých mandlí pro děti smrtelnou dávkou. Olej z hořkých mandlí, který se přidává jako přísada do pečení, kyselinu kyanovodíkovou neobsahuje, má pouze neškodnou aromatickou látku benzaldehyd. Sladké mandle (varieta dulcis) a praskavé mandle (varieta fragilis) chutnají příjemně sladce.

Vznik mandloňového „impéria“

Dlouho u nás převažovala domněnka, že mandloňové květy v pozdních mrazech zmrznou a tudíž nemohou plodit. To definitivně vyvrátil až inspektor univerzitní botanické zahrady František Jirásek. Dvacet let pozoroval mandloňové stromy v univerzitní zahradě v Brně i na mnoha místech Jižní Moravy a pečlivě studoval obecní kroniky a vědecké floristické záznamy. Jeho práce dokázala, že mandloň je vůči mrazům i škůdcům mnohem odolnější než broskvoně nebo meruňky.

Po druhé světové válce se k nám pro potřeby čokoládoven dováželo tři sta vagónů plodů mandlí ročně. Socialistické Československo chtělo být ve výrobě mandlí soběstačné a hledalo se místo, kde by se mandloním dařilo. Po dlouhém výzkumu padla volba na Hustopeče u Brna. A okamžitě bylo zahájeno scelování pozemků.

První výsadba mandloní byla realizována na jaře roku 1949 (do té doby rostlo v Hustopečích pouze sedmnáct starších mandlovníků). Zlatý věk mandloní však nastal v šedesátých letech 20. století – tehdy zde rostlo padesát tisíc mandloní na 185 hektarech, což ve střední Evropě absolutně nemělo obdoby.

Rozpad na fragmenty

Nic netrvá věčně. Ve „zlatém mandloňovém věku“ pozemky s mandloněmi vlastnila a obhospodařovala společnost Čokoládovny Zora Olomouc. V roce 1999 došlo k rozdělení společnosti a následníci ztratili o mandloňové sady zájem. Restituované pozemky mají mnoho majitelů – někteří z nich je nechali ladem, jiní mandloně vykáceli a přeměnili pozemky na vinice. 

Zbylé neprořezávané mandloně rychle zahušťovaly koruny, usychaly a rozlamovaly se. Nálet akátů jen dokončoval dílo zkázy. Z padesáti tisíc mandloní zbylo do dneška jen 1 200 stromů ve dvou sadech – na Staré hoře na ploše 2,7 ha a na Kamenci na 1,7 ha. Přesto se stále jedná o absolutní středoevropský unikát.

Záchrana prostřednictvím dětí

Na jaře 2006 nastalo to, co jednou nastat muselo: zanedbané a poničené mandloňové sady poprvé nevykvetly. Osud unikátní lokality však nenechal všechny lhostejnými. Polnici na poplach přiložily k ústům děti ze základní školy na Komenského ulici v Hustopečích – s učitelkou Miroslavou Beranovou vypracovaly projekt na záchranu mandloňových sadů, roznášely letáčky, sbíraly podpisy pod apelativní petici. 

Dětské hlasy byly naštěstí vyslyšeny. O sady projevilo zájem vedení města Hustopeče a snaží se vyřešit složité majetkové vztahy. Sady byly – i díky sponzorům – vyčištěny od náletových dřevin a mandloně postupně prořezávány. 

V květnu 2015 začala hustopečským mandloňovým sadům nová éra. K devíti stovkám stromů přibylo téměř sto padesát mladých výpěstků. Do jejich výsadby se mohla zapojit široká veřejnost. Zájemci si zasadili stromky na Den rodin 15. května. S vypěstováním pomohli pracovníci ústavu Mendeleum zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Lednici. Z matečných stromů, které rostly v Hustopečích, odborníci odebrali očka. Ty naočkovali na podnože. Díky tomu je všech pět odrůd mandloní, které se nachází v mladém sadu, původních hustopečských.

V roce 2016 opět došlo k výsadbě mladých mandloní. Nový sad vznikl na půl hektarovém pozemku na Starém vrchu za rozhlednou, zasadilo se téměř šedesát nových mandloní. V revitalizaci mandloňového sadu na Starém vrchu chce vedení města pokračovat i v budoucnu.

Skutečně pohádkový konec?

Rozkvetlé mandloně jsou velkým lákadlem pro turisty, kteří se u Hustopečí začali logicky více objevovat po rekonvalescenci stromů. Proto byla v jednom ze dvou sadů zbudována rozhledna slavnostně zprovozněná 31. března 2012. Vznikla zde i Mandloňová stezka, která spojuje sady s nedalekou přírodní rezervací Kamenný vrch. Ta na ploše 5,81 ha chrání vegetaci drnové stepi a teplomilných trávníků s množstvím vzácných stepních rostlin a živočichů – vyskytuje se tu např. vzácná rostlina hadinec červený (Echium maculatum). Stará hora skrývá i další Evropsky významnou lokalitu – Přední kopaniny, která chrání cenné stepní trávníky. Krajina na dohled Pálavy má poutníkům vskutku co nabídnout. 

TIP: Omamné květy a písně: Svícny jírovců a slavičí zpěv

Někdejší dlouholetý správce mandloňového sadu Rudolf Poslušný je střízlivým realistou: „Neočekávám, že by sad vydělával a byl výrazným finančním přínosem, ale byl bych rád, kdyby alespoň zůstal zachován. Byla by škoda, kdyby úplně zanikl.“ Většina pohádek mívá šťastný konec. Nezbývá než doufat, že pohádka hustopečského mandloňového sadu nebude výjimkou…