Když je řeč o pterosaurech, čili o ptakoještěrech, většinou si představíme tvory s ostrými rysy, kteří byli vybaveni dlouhými nebezpečnými zobáky. Pro všechny pterosaury ale takový popis neplatí, obzvláště ne pro skupinu anurognatidů, což by bylo možné přeložit jako „žabočelistnatci“ – většinou malých pterosaurů s podivně zkrácenou a zakulacenou přední částí hlavy. 

Čínští odborníci nedávno popsali nového anurognatida ze střední jury, který byl objeven v Tiaojishanu ve východní Číně. Pterosaurus dostal jméno Sinomacrops bondei a jde o prvního anurognatida, jehož fosilie ukazuje lebku z bočního pohledu, což umožnilo upřesnit rekonstrukce těchto pozoruhodných tvorů

TIP: V bavorském Solnhofenu objevili zkamenělý lovecký neúspěch z období jury

Sinomacrops, který žil asi před 164 až 158 miliony let, se dočkal excelentně umělecky zpracované rekonstrukce, jejímž autorem je Zhao Chuang. Tato rekonstrukce okamžitě upoutala pozornost fanoušků Hvězdných válek, protože je na ní patrné, že sinomacrops, především svou hlavou, velmi připomíná porgy. To jsou ptákům podobní tvorové, kteří žijí na březích ostrovů na planetě Ahch-To a s nimiž se setkali hrdinové nových epizod Hvězdných válek.

Mlhovina Řasy, známá též jako Závojová mlhovina, se nachází zhruba ve vzdálenosti 2 100 světelných let od Země, v souhvězdí Labutě. Jde o emisní mlhovinu, kterou tvoří oblak zahřátého a ionizovaného plynu a prachu. Mlhovina Řasy je součástí pozůstatku supernovy hvězdy o hmotnosti asi 20 Sluncí, která vybuchla před několika tisíci lety. Tato supernova byla zřejmě viditelná i ve dne a na obloze byla jasnější než Venuše.

Mlhovina Řasy je velmi krásná a představuje vděčný objekt pro pozorování i pořizování fotografií. Hubbleův vesmírný dalekohled nedávno pořídil nový snímek části této relativně blízké mlhoviny. Při zpracování snímku byly použity nové postupy, které zviditelnily detaily jemným vláken mlhoviny, proplétajících se vesmírným prostorem.

Snímek mlhoviny Řasy 

Snímek vytvořila kamera Wide Field Camera 3 při použití celkem 5 různých filtrů. Zmíněné nové metody zpracování snímku zajistily zvýraznění emisí ionizovaného kyslíku, které jsou na snímku zobrazeny modře, ionizovaného vodíku, a také ionizovaného dusíku, který je zobrazený červeně.

TIP: Starý dobrý Hubble pořídil fantastický snímek vesmírného ohňostroje Eta Carinae

Energie explozí supernov je ohromující. Je to znát i na mlhovině Řasy. Shodou okolností právě díky Hubbleovu vesmírnému dalekohledu a jeho snímcích pořízených mezi lety 1997 a 2015 víme, že se tato mlhovina stále intenzivně rozpíná, a to zhruba rychlostí 1,5 milionu kilometrů za hodinu. Navzdory dramatické explozi a její zničující síle tato supernova dokázala vytvořit až překvapující delikátní kosmickou krásu. 

Jako každé hlavní město má i Riga svou novou, moderní tvář, ale pro návštěvníky bude vždy lákavější a pestřejší stará část zdobená historií. Krásný pohled se vám naskytne z mostu přes řeku Daugavu (Dvinu), která metropoli protíná. Spatříte odtud několik štíhlých kostelních věží tyčících se nad střechami domů a také Rižský zámek, dnešní sídlo lotyšského prezidenta. Kdysi město obepínaly i vysoké středověké hradby, ale postupně zmizely, a jejich pozůstatky proto najdete už jen na několika místech. 

Procházka starou Rigou připomíná výlet do pohádky, ale nejkouzelnější je bezesporu Radniční náměstí (Rāts-laukums) lemované ze všech stran nádhernými budovami, na něž shlíží socha slavného rytíře Rolanda. Kdysi se tu ozývalo vyvolávání prodavačů, zvuky zvířat či řinčení nástrojů. Právě sem chodili obyvatelé města na vyhlášený trh.

Dnes byste tu stánky hledali marně, zato můžete obdivovat tzv. dům Černých hlav (Melngalvju nams). Pochází ze 14. století a přežil mnohé pohromy – po bombardování za druhé světové války jej však museli celý zrekonstruovat. Cech černých hlav přitom sdružoval svobodné obchodníky. Červenou cihlovou fasádu zdobí četné věžičky, sochy, výčnělky, oblouky i polooblouky. Obzvláště působivě pak vypadá náměstí v noci, kdy zmíněný dům, radnici i nedaleký kostel sv. Petra (Svētā Pētera baznīca) zalijí světla reflektorů. Uvedený svatostánek patří k ikonám Rigy a jeho 123 metrů vysoká věž působí jako maják. Z jejího vrcholu se navíc otevírá asi nejkrásnější výhled na lotyšskou metropoli.

Zámek dvou tváří

Na okraji starého města, kde historické domy střídají moderní budovy, stojí zámek Rīgas pils, zmíněné sídlo hlavy státu. Sněhobílá fasáda vyvolává dojem, jako by stavba vznikla teprve nedávno. První hrad se zde však nacházel již v roce 1330. V roce 2013 téměř celý objekt pohltily plameny: oheň zničil velkou část střechy i interiérů, ale budova naštěstí zůstala stát a dočkala se okamžité rekonstrukce. Před železnou branou hlídá dvojice vojáků ve slavnostních uniformách a s přísným pohledem. Zámek má zdánlivě dvě tváře: při pohledu od města působí jako moderní palác, ale sejdete-li k řece Daugavě, uvidíte část s hradní věží, a stavba tak získá historický nádech. 

Ulice směřující ke katedrále sv. Jakuba neboli Dómu (Rīgas Doma) se zařezává hlouběji do starého města. Pár kroků odtud pak sídlí lotyšský parlament. Narazíte zde také na několik reliktů letitých kamenných zdí, náznak městské brány a nedaleko spatříte i hradní věž, která představovala obávané vězení. Z malé, nenápadné uličky vykukují Tři bratři neboli Trīs brāļi: nejde přitom o žádné slavné osobnosti Rigy, ale o tři nejstarší domy v celém městě, jež by navíc mohly sloužit jako učebnice architektonických stylů.

Nejstarší pochází z konce 15. století a spojuje v sobě prvky gotiky s renesančními detaily. Vedlejší číslo 19 se žlutou fasádou je o sto let mladší a architekti si na něm vyhráli v duchu nizozemského manýrismu. Nejmladší bratr pak vznikl až koncem 17. století a stavitelé mu pro změnu vtiskli barokní podobu. Do jednoho z domů můžete i nahlédnout, jelikož v něm sídlí muzeum lotyšské architektury.

V Pivní zahradě

Vykukující kostelní věž s kohoutem na špici napovídá, že Dóm je na dosah ruky. Jakmile k němu přijdete blíž, snadno vás přesvědčí, že představuje největší katedrálu celého Pobaltí. Navíc ukrývá obrovské varhany, čtvrté největší na celém světě. Cihlová architektura svatostánku je ovšem nesmírně strohá.

Přilehlé náměstí večer ožívá a lidé pomalu začínají obsazovat okolní bary, podniky a restaurace. „Pokud chcete ochutnat něco tradičního, navštivte Alus sēta,“ zní velmi dobrá rada lotyšských studentů. Alus sēta znamená v překladu Pivní zahrada, ale v tomto podniku vám nenačepují jen pivo – mají zde prostě vše, co nabízí lotyšská kuchyně: začít můžete grilovaným, marinovaným či uzeným lososem, přidat k němu zeleninu, omáčku s houbami a brusinky a nakonec si vybrat z místních koláčků a zákusků. Kdo se chce výtečně a tradičně najíst, neodejde z Alus sēta zklamaný. Riga má však v rukávu i další trumfy: večer město ozáří světla, a na mnoha místech tak budete mít pocit, že jste se přenesli do středověku. 

Černá kočka pro štěstí

Ulice Kaļķu (Kaļķu iela), hlavní tepna starého města, pulzuje od oběda do pozdního večera. Ráno ještě spí a potkáte tu jen lidi pospíchající do práce; už po snídani se však objevují první turisté a hledají příjemnou kavárnu, v níž ucítí tep starého města. Za náměstím narazíte nejen na starý bastion někdejšího opevnění, ale i na malý zámek, spojený se středověkým cechem Mazā Ģilde ze 14. století. Původní stavba již zanikla, ovšem stávající rekonstrukce v novoanglickém stylu je více než působivá. 

Nedaleký dům na rohu ulice nevybočuje ničím z řady, snad kromě toho, že na jeho zašpičatělé střeše spatříte sochu černé kočky. Lotyšský majitel stavby nechal původně vyrobit dvě – jako symbol vzdoru vůči zmíněnému cechu, do nějž směli vstoupit jen bohatí němečtí obchodníci. Obě micky však natočil k cechovnímu zámku zadní částí těla, a tak jeho členové souhlasili, aby se k nim nespokojený Lotyš přidal – ovšem pod podmínkou, že sochy na své střeše upraví. Dnes si místní černou kočku natolik oblíbili, že se stala symbolem starého města. 

Svoboda ve hvězdách

Na ulici Brīvības bulvāris v parku Bastejkalns nedaleko starého města se tyčí Pomník svobody – lotyšsky Brīvības piemineklis –, jenž připomíná vytouženou nezávislost. V dávných dobách stála na jeho místě socha Petra Velikého, dnes ji však vystřídal betonový sloup se skulpturou ženy symbolizující svobodu; v natažených rukách pak drží tři zlaté hvězdy, jež reprezentují tři lotyšské kraje. Pomník se nachází na stejném místě již 75 let, přestože v dobách socialismu byl pro mnohé trnem v oku. O kousek dál vztyčili soudruzi sochu Lenina, která se však poroučela k zemi hned po pádu Sovětského svazu. Památník svobody ovšem přežil a stal se svědkem mnoha historických událostí formujících Rigu i celou zemi. 

Náměstím pod pomníkem pochoduje čestná stráž. Mladí muži v těžkých kabátech a vysokých botách kráčejí velmi pomalu, aby celému ceremoniálu dodali punc vážnosti. Přilehlým parkem pak tiše protéká říčka Pilsētas a na jejím břehu se rozvážně kolébá hejno kachen. Malí i velcí je sem přicházejí krmit kousky chleba. 

TIP: Běloruský Minsk: Město dvou tváří, kde se mísí minulost se současností

Moderní Riga představuje obrovskou „sbírku domů“ vybudovaných v secesním stylu – i proto se tak často přirovnává k Paříži. Na přelomu 19. a 20. století, kdy se zmíněný sloh formoval, totiž zažívalo město na březích Baltského moře období stavební expanze. Secesní tvář mu pak do značné míry vtiskl petrohradský architekt Michail Eisenstein (1867–1921). Nikdo však tehdy ještě netušil, že o sto let později budou zdejší ulice tonout v záři reflektorů a těšit se přízni turistů z celého světa. Ocenění Evropské hlavní město kultury roku 2014 získala Riga zaslouženě. 

Černý zázrak z Rigy

V některých rižských podnicích můžete ochutnat likér zvaný Černý balzám neboli Melnais Balzams. Patří k tradičním specialitám města a připravují jej zde už od roku 1752. Vyrábí se snad ze všech bylinek, které v Lotyšsku rostou, a místní říkají, že pokud si dáte denně „panáka“, dožijete se ve zdraví vysokého věku. Zmíněný nápoj si oblíbila i Kateřina Veliká a nechávala si ho posílat do carského Petrohradu. Likér krásně voní, první hlt chutná velmi hořce, ale jakmile se rozplyne v ústech, ucítíte chuť bylinek. 

„V rámci dřívějších výzkumů jsme útoky chřestýšů (Crotalinae) na tarbíkomyši (Dipodomys) měli vícekrát zaznamenány na běžné kamery. Několikrát jsme na záznamu viděli, že had úspěšně zasáhl svou kořist, ale ta nějakým způsobem unikla nezraněná. Záznam byl ale příliš rozmazaný, takže jsme netušili, k čemu přesně došlo,“ popisuje okolnosti jeden z účastníků výzkumu Malachi Whitford.

Tým výzkumníků proto na vytipovaná místa umístil vysokorychlostní kamery a díky záznamům pak mohl měřená sil mezi chřestýši a tarbíkomyšmi analyzovat. Mrknutí lidského oka trvá asi 150 milisekund zatímco výpad chřestýše z absolutní nehybnosti po okamžik zásahu kořisti většinou není delší než 100 milisekund (tedy desetinu sekundy). Jenže tarbíkomyši byly ještě rychlejší – jejich reakční čas byl průměrně 70 milisekund dlouhý a někteří jedinci reagovali odskokem od útočníka pouhých 38 milisekund po zahájení jeho výpadu.

TIP: Mimořádné výkony světové fauny: Nejlepší atleti zvířecí říše

Často tak došlo k tomu, že hlodavci včas nadskočili (až do výšky odpovídající 7 až 8 délkám jejich těla) a úplně se hadímu útoku vyhnuli. Pokud ale nereagovali dostatečně rychle a had je zasáhl, měli v zásobě ještě jeden trik.

Dříve, než had mohl skousnout a vstříknout do jejího těla smrtící dávku jedu, tarbíkomyš se v odskoku otočila ve vzduchu a zadníma nohama od sebe hada odkopla. Vědci si proto při sledování záběrů připadali jako diváci zápasu mezi špičkovými bojovníky.

Pes provází člověka nejméně od pravěku. Jednu z dávných kapitol tohoto soužití otevřeli španělští archeologové při výzkumech osídlení z doby bronzové ve dvou katalánských lokalitách. První – Can Roqueta leží poblíž katalánské metropole Barcelony na pobřeží Středozemního moře. Druhé Minferri se rozkládá v katalánském vnitrozemí na náhorní plošině v blízkosti města Lleida. Koncem třetího tisíciletí před naším letopočtem tu žili pravěcí zemědělci. Pěstovali obilí, chovali domácí zvířata a své nebožtíky pochovávali do jam.

Laroquetské a minferrijské pohřebiště prozkoumal tým vedený Aurorou Grandal-d´Angladeovou z university v Coruně. Zjistili, že pravěcí obyvatelé La Roquety a Minferri kladli s nebožtíky do hrobů jako obětiny také těla dalších psovitých šelem.

Vlci, nebo psi?

Jak dokládají nálezy z La Roquety a Minferri, těšily se společné pohřby lidí a zvířat v době bronzové velké oblibě. Zdaleka tu nešlo jen o to, že člověk měl k danému zvířeti silný vztah. Svou roli sehrávaly jistě i náboženské představy o posmrtném životě, kde mohl pes svého pána střežit, bránit ho a pomáhat mu. Není pochyb o tom, že psi byli pro pohřební obřad zabiti. Na žádné psí kostře se ale nenašly stopy po řezech čepelí, které by naznačovaly, že lidé z La Roquety a Minferri konzumovali jejich maso.

Často se vedou dohady o tom, jestli psí ostatky nacházené v sídlech pravěkého člověka patřily skutečně plně domestikovaným zvířatům, či zda nejde o ostatky vlků lovených například pro kožešinu. V případě psů z La Roquety a Minferri je jisté, že tato zvířata žila společně s člověkem. Španělští archeologové se to dozvěděli z analýzy izotopového složení kostí pohřbených lidí a zvířat, které odhalily zajímavé podrobnosti o lidském i zvířecím jídelníčku. 

Obyvatelé La Roquety a Minferri se živili hlavně pokrmy z obilí. Maso a mléko mívali zřejmě jen občas. Častěji se k těmto živočišným potravinám dostávali muži. Vlci jsou šelmy a převážnou část jejich jídelníčku tvoří maso ulovených zvířat. Zvířata z hrobů v La Roquetě a Minferri se tak neživila. Psi jedli to samé co lidé. Jejich jídelníček se podobal víc stravě žen, než tomu, co jedli muži. I z toho je jasně patrné, že psi žili společně s lidmi a dostávali zbytky jejich běžné stravy. 

Psí nosiči

Důvodů, proč psi z La Roquety a Minferri dostávali dietu založenou hlavně na obilí, bylo zřejmě více. Naznačují to výsledky detailnějšího průzkumu psích koster. Především obratle nesou jasné známky deformace. Ty prozrazují, že zvířata byla dlouhodobě přetěžována.

Pro vědce nepředstavuje podobně poškozená páteř velkou neznámou. Stejné postižení bylo už dříve popsáno u indiánských psů, které původní obyvatelé Ameriky používali k nošení břemen v brašnách připevněných na hřbetu, nebo k tahání nákladu upevněnému k vleku. Indiáni neznali kolo ani vozy. K hřbetu psů a koní proto připevnili zkřížené tyče, které druhým koncem klouzaly po zemi. K těmto tyčím pak připevnili náklad. Tahání naloženého vleku bylo namáhavé, a pokud měli psí tahouni podávat stabilní výkony, museli konzumovat krmivo bohaté na energii. K tomu se výborně hodily pokrmy z obilí plné škrobů. 

Zdomácnělé lišky

V několika hrobech našli vědci společně s lidskými ostatky také kosti lišek. Jejich izotopové analýzy skončily velkým překvapením. Rozhodně nešlo o ulovená divoce žijící zvířata. Lišky byly živené stejnou potravou jako lidé či psi. I ony konzumovaly rostlinnou stravu a zjevně žily v zajetí. Dokazuje to i nález jedné liščí kostry, jejíž přední tlapka nese neklamné stopy po hojení zlomeniny. Sama od sebe by se zlomená noha takto nezhojila a zvíře by v přírodě nepřežilo. Lidé zraněnou lišku ošetřili, zlomeninu jí zafixovali a následně se o zvíře starali a krmili ho.

TIP: Prastarý zvířecí hřbitov ukrýval pohřbené domácí kočky, několik psů a opic

Jasný není ani důvod domestikace lišek. Záhada obestírá také kult pohřbívání lidí společně se zvířaty. Zvířata nebyla kladena zdaleka do všech hrobů. A s lidmi nebyli pohřbívání jen psi nebo lišky. Někteří nebožtíci byli uloženi k poslednímu odpočinku společně se zabitým skotem nebo ovcí. Španělští archeologové se domnívají, že pohřeb společně se zvířetem mohl být vyhrazen jen pro lidi s významným společenským postavením. Mohlo jít například o náčelníky nebo šamany. Ale to jsou pouhé spekulace…

Wharram Percy, ležící na severu anglického hrabství Yorkshire, bývalo kdysi prosperující a vzkvétající vesnicí. Dnes tyto časy připomíná jen pouze polorozpadlý kostel, pár chalup a stopy po dávno zmizelých staveních. Zánik vesnici přineslo 20. století spojené s přesunem obyvatelstva do větších měst a změny zemědělské praxe. Dávná víska je ale cenným archeologickým nalezištěm – v roce 1960 zde vědci odkryli hroby nejméně desítky jedinců pochovaných od 11. do 14. století.

Odpočívej v pokoji

Nález tehdy vzbudil značné emoce – kosterní pozůstatky nesly známky zohavení – části těl byly zjevně násilně oddělovány a hlavy mrtvých byly uťaty. Spekulovalo se dokonce o kanibalismu středověkých vesničanů.

Nejnovější studie zpracovaná vědci z univerzity v Southamptonu ale přináší jiné vysvětlení. Zohavování zemřelých mělo obyvatelům Wharram Percy sloužit jako ochrana před zombie. Středověcí vesničané podle vědců věřili, že lidé pohřbení bez údů a s useknutou hlavou nevstanou ze svých hrobů. Vědci prozkoumali pozůstatky celkem 10 jedinců ve věku od 2 do 50 let.

TIP: Polští archeologové objevili středověké upírské pohřebiště

Výzkum také vyvrátil názor, že mohlo jít o cizince. Podle analýzy izotopů zubů je patrné, že pohřbení byli geograficky spjati s Wharram Percy a jeho blízkým okolím. Vědci jsou přesvědčeni že šlo o místní obyvatele.

Experti na základě studia fosilních pylových zrnek a listů z Kolumbie zjistili, že po dopadu kilometr široké skály se typ vegetace v jihoamerických tropických lesích dramaticky změnil. „Náš tým zkoumal více než 50 000 vzorků zkamenělého pylu a přes 6 000 zkamenělin listů z období před dopadem a po něm,“ uvedla spoluautorka studie Mónica Carvalhová z výzkumného centra Smithsonian Tropical Research Institution v Panamě. 

Katastrofa, která přinesla změnu

Vědci zjistili, že před dopadem obřího asteroidu v oblasti dnešního Yucatánského poloostrova v Mexiku byly běžné jehličnany a kapraďorosty. Po zkázonosném dopadu asteroidu diverzita rostlin poklesla o zhruba 45 procent. Běžné bylo vymírání zejména mezi semennými rostlinami. Lesy se během příštích šesti milionů let obnovily, ale dominovaly jim kvetoucí krytosemenné rostliny.

Struktura tropických lesů se v důsledku této transformace také změnila. Během období pozdní křídy, kdy ještě žili dinosauři, měly jednotlivé stromy v lesích hodně prostoru. Jejich horní části se neprolínaly, což umožnilo slunečnímu svitu prodrat se na zem. Po dopadu asteroidu se v lesích vytvořila silná klenba větvoví a na zem dopadalo mnohem méně světla.

Vědci mají pro tuto změnu trojí vysvětlení. První spočívá v tom, že dinosauři bránili tomu, aby lesy příliš zarostly, neboť se živili rostlinami v nižších vrstvách lesa a šlapali po nich. Druhé vysvětlení je, že spad popela po dopadu asteroidu obohatil půdu v tropech, což bylo ku prospěchu rychleji rostoucím krytosemenným rostlinám. Podle třetího vysvětlení vytvořilo mizení jehličnanů příležitost pro převzetí nadvlády kvetoucími rostlinami. 

TIP: Zabil neptačí dinosaury na konci křídy asteroid? Nebo to byla kometa?

Vysvětlení se podle vědeckého týmu navzájem nevylučují a všechna mohla přispět k výsledku, jehož jsme dnes svědky. „Poučení z toho je, že při rychlých narušeních se tropické ekosystémy nejen obnoví; jsou nahrazeny a ten proces trvá opravdu dlouho,“ poznamenala Carvalhová.

Med je sladký, výtečný a uplatní se při vaření, pečení i pálení alkoholu. Lidé ale také od nepaměti využívají med při léčení. Moderní výzkumy opakovaně potvrzují, že med kromě cukru a vody obsahuje také spoustu zajímavých biologicky aktivních složek, které mají antioxidační, antimikrobiální nebo třeba protizánětlivé účinky.

Jiujiu Yu z americké University of Nebraska-Lincoln s kolegy pátrali v medu po složkách, které jsou zodpovědné za působení medu proti zánětům. Nakonec objevili doposud neznámé nanováčky, které jsou tvořené buněčnou membránou a obsahují směs lipidů, proteinů a krátkých řetězců RNA.

Váčky proti zánětu

Ve váčcích bylo nalezeno celkem 142 proteinů rostlinného původu a 82 včelích proteinů. Zdá se, že váčky vznikají na základě rostlinného materiálu, který zpracují včelí dělnice. Experimenty amerických badatelů potvrdily, že tyto váčky razantně působí proti zánětům. Potlačují aktivitu inflamazómu NLRP3, což je jeden z významných proteinových komplexů, které jsou zodpovědné za spouštění a udržování zánětů v těle.

TIP: Nečekaná pomoc: Včelí jed zabíjí buňky agresivních nádorů prsu

Záněty mají svůj účel při léčení poranění, ale například při chronických onemocněních tělu škodí. Vědci zjistili, že když tyto nanováčky vpíchnou do pokusných myší, potlačují záněty a také urychlují obnovu poškozených tkání. Výzkumný tým se do budoucna chystá ověřit, zda tyto váčky fungují i proti zánětům v lidském těle a zda by je bylo možné využít v medicíně.

Planety nejsou jako hvězdy a nemají k dispozici obrovský fúzní reaktor, který by jim vyráběl ohromné množství energie. Přesto planety vydávají záření v různých oblastech elektromagnetického spektra. Týká se to i rentgenového záření. Doposud jsme ho detekovali u všech planet Sluneční soustavy s výjimkou Uranu a Neptunu. To už ale neplatí.

Astronomové nedávno zjistili, že rentgenové záření planety Uran jsme již vlastně pozorovali před delší dobou. Jen jsme o tom nevěděli. Při nové analýze starších dat americké vesmírné rentgenové observatoře se ukázalo, že Chandra ve skutečnosti detekovala rentgenové záření na Uranu hned třikrát, 7. srpna 2002, a pak 11. a 12. listopadu 2017.

Kde se vzalo rentgenové záření na Uranu?

Hlavním zdrojem rentgenového záření ve Sluneční soustavě je Slunce. Už víme, že atmosféry Jupiteru a Saturnu rentgenové záření Slunce rozptylují a odrážejí. Je pravděpodobné, že se to děje i v atmosféře Uranu. Badatelé jsou ale zároveň přesvědčeni, že část detekovaného rentgenového záření Uranu nepochází ze Slunce ale ze samotného Uranu.

TIP: Tajemství plynného obra: Uran smrdí jako zkažené vejce

Zdrojem tohoto záření mohou být prstence Uranu. Mnohem zřetelnější prstence Saturnu rentgenové paprsky vyzařují a není vyloučeno, že se to děje i na Uranu. Další možností je, že pozorované rentgenové záření pochází z polárních září Uranu. Jejich podstata není známá a určitě bude zajímavé na ně zaměřit pozornost.

V bytě, který se nachází v blízkosti kostela de la Sainte-Trinité, se dlouhá léta nebydlelo a pod silnou vrstvou prachu objevil přivolaný expert, kunsthistorik Olivier Choppin-Janvry, hotové poklady. Mezi nimi nádherný portrét dámy v růžové mušelínové róbě. 

Budoár kurtizány

Kdo byla ta kráska? Narodila se jako Mathilde Héloïse Beaugiron, veřejnost ji však znala pod jménem Marthe de Florian. Patřila k exkluzivním pařížským kurtizánám. Její klientela se rekrutovala z vyšších společenských vrstev – z oblasti umění i politiky. K jejím štědrým zákazníkům patřil i Georges Clemenceau, který se o mnoho let později stal předsedou francouzské vlády, či premiér Pierre Waldeck-Rousseau, a dokonce i dva francouzští prezidenti Paul Deschanel a Gaston Doumergue. Velkou slabost měla i pro umělce, zejména malíře.

I když bývá v některých materiálech Marthe označována jako herečka, nejspíš opravdu provozovala jen nejstarší řemeslo – byť pro prominentní zákazníky. A začínala brzy! Už v osmnácti letech porodila své první dítě, chlapečka Henriho, který ale zemřel ve třech měsících. Otce na matrice ne­uvedla a do kolonky povolání napsala: švadlena. O necelé dva roky později přišel na svět druhý syn, jehož překvapivě také pojmenovala Henri. Ani u něj nepřiznala otcovství, ale spekuluje se, že jeho otcem mohl byl ženatý bankéř Auguste Albert Gaston Florian Mollard, jehož jméno Florian začala Mathilde, která se mezitím přejmenovala na Marthe, používat. 

Určení totožnosti

Jedním z mnoha milenců krásné kurtizány byl i Giovanni Boldini. Marthina totožnost, jakož i autorství malíře obrazu, vyplynuly z dopisů od různých obdivovatelů i milenců, které byly úhledně poskládány do balíčků převázaných stužkami různých barev. Informace o obraze pak nalezli kunsthistorikové v knize z roku 1951, kde jeho existenci i rok 1888, kdy byl namalován, potvrzovala vdova po Boldinim Emilia Cardonna.

Celková rozloha luxusního apartmánu Marthe de Florian, jehož největším pokladem se ukázal tento nádherný portrét, činila 140 m². Nacházel se ve čtvrtém patře starobylého secesního domu. Jeho majitelka zde zemřela v roce 1939. V té době tu s ní žil i její syn Henri Beaugiron, který byl majitelem lékárny na stejné ulici.

TIP: Zlobivé holky historie: Virginie Amélie Avegno Gautreau jako Madame X

Byt v roce 1939 zdědila majitelčina vnučka a Henriho dcera Solange Beaugiron. Když v roce 1940 obsadili Paříž nacisté, Solange uprchla na jih Francie a do Paříže se už nikdy nevrátila – ani po smrti svého otce v roce 1966. Zřejmě teprve tehdy zůstal byt trvale neobydlen. Nikomu nebylo nic nápadné, protože Solange pravidelně platila nejen nájemné, ale i další poplatky s bytem spojené. Tedy až do své smrti v květnu 2010, kdy jí bylo úctyhodných 91 let! Solange byt odkázala svým nic netušícím dědicům a na světlo boží tak vyšly zajímavé okolnosti o životě její babičky.