Do kosmu se chystá nový dalekohled, s ambicemi zodpovědět nejpalčivější otázky současné astronomie. Jeho osud však halí nejistota: Skutečně nakonec zamíří do vesmíru, nebo zůstane jen na papíře?

Předchozí část: Nadějný i ohrožený dalekohled Nancy Romanové (1)

NASA běžně uděluje kontrakt na vynesení svých vědeckých sond přibližně dva roky před plánovaným startem. V případě Nancy Grace Roman Space Telescope (RST) má ovšem k volbě dojít už pět let předem, tedy v průběhu roku 2021. V současnosti se teleskop staví tak, aby splňoval požadavky na vynesení hned třemi raketami: Jde o Falcon Heavy od SpaceX, Vulcan společnosti ULA a New Glenn od Blue Origin. Každá však vykazuje odlišné mechanické a akustické namáhání, různé vibrace či přetížení, a RST se proto musí konstruovat tak, aby vyhovoval všem nosičům. Při dřívější volbě rakety se ovšem sníží i náklady na jeho vývoj a stavbu, jelikož podstatně klesne rozsah omezení. 

Zatím není jasné, kdo se stane vítězem zakázky. Nicméně vzhledem k požadavkům na snížení nákladů a s přihlédnutím k faktu, že Vulcan ani New Glenn za sebou v době výběru nebudou mít žádný start, by kontrakt mohl získat Falcon Heavy. Nejenže se již dnes jedná o levný a ověřený nosič, ale také jsou k němu k dispozici přesná data o nárocích kladených na náklad během startu, což o dalších dvou raketách říct nelze – jelikož se dosud vše zakládá pouze na teoretických výpočtech.

Cesta spolupráce

Druhá možnost, jak snížit cenu, spočívá ve zrušení všech přístrojů zajišťujících kompatibilitu s plánovaným zařízením Starshade. Tato samostatná clona má pracovat s kosmickými observatořemi (především s Vesmírným dalekohledem Jamese Webba), od nichž ji budou dělit tisíce kilometrů. Starshade zastíní světlo blízké hvězdy a teleskopu se pak naskytne nerušený výhled na planety kroužící kolem ní. Projekt se však stále nachází v rané fázi a jeho realizace nebyla oficiálně schválena. NASA se proto rozhodla odstranit z RST sledovací kamery a navigační i komunikační systém, nutné pro vzájemnou spolupráci obou zařízení. Zároveň ovšem nelze vyloučit jejich budoucí instalaci přímo v kosmu. Teleskop se totiž projektuje jako servisovatelný, ať už člověkem, či strojem.

Další nadějnou variantu představuje mezinárodní spolupráce. NASA v současnosti jedná hned se čtyřmi partnery – s Evropskou kosmickou agenturou (ESA), Německým střediskem pro letectví a kosmonautiku (DLR), francouzským Národním centrem kosmického výzkumu (CNES) a Japonskou kosmickou agenturou (JAXA). Největší pozornost se přitom upírá k důležitému koronografu: NASA prozatím vyjádřila zájem o příspěvek Evropy ve formě výroby některých jeho součástí a také o poskytnutí kapacit pozemních sledovacích stanic. JAXA chce pro přístroj zajistit polarizační modul a pozadu nezůstal ani německý Institut Maxe Plancka, který se zajímá o produkci filtrových kol masky uvnitř koronografu.

Na popravčím špalku

Zatímco observatoř pomalu přecházela od plánů ke skutečnosti, v posledních letech musela bojovat o svou existenci. V návrhu rozpočtu NASA na rok 2019 se administrativa prezidenta Donalda Trumpa snažila misi RST zrušit kvůli obavám z jejího prodražování. Teleskop naštěstí našel zastání v Kongresu, kde si politici uvědomovali jeho obrovský přínos pro vědeckou komunitu i pro naše poznání. Na fiskální rok 2019 proto Kongres projektu schválil 312 milionů dolarů, aby mohly práce pokračovat.

Rok nato se situace opakovala – RST čelil škrtům, jež by ho odsoudily k zániku. Kongres se jej však opět zastal a na rok 2020 mu přidělil 510 milionů dolarů. V loňském roce se bohužel nic nezměnilo a nejvyšší představitelé Trumpovy administrativy znovu přišli s návrhem na zrušení nadějné mise. Dalekohled Nancy Romanové tak pravidelně končí na popravčím špalku a čeká na svůj osud. Nejnovější informace jsou v tomto směru mírně optimistické - Bidenova administrativa navrhla NASA pro rok 2022 rozpočet ve výši 24,7 miliard USD, což je o 6,3% více než v předchozím roce. NASA tak (bez uvedení dalších podrobností) s projektem RST dále počítá. 

Obavy z prodražování přitom nejsou neopodstatněné. Jako příklad se v dané souvislosti vždy zmiňuje Vesmírný dalekohled Jamese Webba, jehož vypuštění se o několik let posunulo a výsledná cenovka narostla na několikanásobek původních odhadů. Jeho momentální rozpočet v NASA dosáhl enormních 8,8 miliardy dolarů, přičemž další téměř miliardu má zajištěnu od ESA a Kanadské kosmické agentury (CSA). I Webbovu teleskopu přitom již mnohokrát hrozilo zrušení. Někteří by proto raději investovali veškeré úsilí na jeho dokončení a netříštili síly a finance mezi něj a RST.

Velké cíle

Každopádně se nelze vyhnout otázce, zda potenciální přínos nového přístroje veškerou námahu při „tahanicích“ o finance vyváží – a jednoznačná odpověď zní „ano“. Dalekohled Nancy Romanové si totiž za hlavní cíle neklade nic menšího než průlomové objevy v nejdiskutovanějších oblastech současné astronomie, kosmologie a studia exoplanet: Způsobuje zrychlené rozpínání vesmíru temná energie, či neplatnost principů obecné teorie relativity na velkých kosmologických škálách? Je energetická hustota temné energie v prostoru a času konstantní, nebo se v průběhu vývoje vesmíru mění? Při hledání odpovědí využije teleskop akustické oscilace baryonické hmoty, slabé gravitační čočkování a pozorování vzdálených supernov, jichž by měl odhalit tisíce.

Další důležité otázky znějí: Jak běžný je v kosmu výskyt planetárních soustav podobných té naší? Jaké druhy oběžnic se nacházejí v jejich chladných vnějších oblastech? Co určuje obyvatelnost světů podobných Zemi? Všechny uvedené dotazy přitom směřují k odpovědi na základní otázku lidstva: Existuje ve vesmíru život mimo naši planetu? RST se bude snažit odpovědět mimo jiné pozorováním exoplanet o rozměrech už od několikanásobku velikosti Měsíce a vypomůže si gravitačním mikročočkováním. Očekává se, že by mohl objevit až 100 tisíc cizích planet.

Velké naděje vkládají vědci do zmíněného koronografu: Žádné podobné zařízení do kosmu nikdy dřív nezamířilo, přičemž umožní přímo sledovat exoplanety kroužící blízko mateřských hvězd a získat jejich světelná spektra. Koronograf například dovolí snímkování planet velikosti Neptunu obíhajících svou stálici už od vzdálenosti 1,3 AU. Nejlepší astronomické observatoře dneška přitom dokážou pořídit fotografie pouze u exoplanet několikanásobně větších, a to alespoň 40 AU od mateřské hvězdy, což odpovídá průměrné vzdálenosti Pluta od Slunce.

TIP: Nadějný lovec exoplanet ARIEL: Na misi evropské sondy se podílí i čeští vědci

Tým observatoře RST v současnosti staví zkušební prototypy jednotlivých součástí a ověřuje funkčnost navrhované konstrukce. Kritickou revizí návrhu projekt projde v polovině letošního roku, kdy se finalizuje veškerá projektová dokumentace. Poté by měla následovat výroba letového hardwaru, od samotného teleskopu přes jeho vědecké přístroje až po kompletní vybavení observatoře, které ji bude udržovat v provozu. Ještě před tím se dočkáme zmiňovaného výběru rakety.

Pozemské oceány jsou domovem mnoha stvoření, která na první pohled jako by ani nepocházela z našeho světa. Platí to i pro salpy (Thaliacea) – podivuhodné, často průhledné a bizarně tvarované mořské organismy, jejichž kolonie se vznášejí v oceánu. Ve skutečnosti náležejí k pláštěncům, k nimiž vedle salp patří třeba sumky nebo vršenky. Jak ukazuje čerstvý případ z Jižní Koreje, i takto na pohled nenápadná a neškodná stvoření mohou nadělat pořádnou paseku. Obzvlášť, pokud se přemnoží…

Salpy nejsou pro obyvatele jihokorejského pobřeží ničím neznámým. Ve větší či menší míře se zde pravidelně objevují vždy s počátkem léta. Letos ale dorazily nezvykle brzy, což odborníci dávají do souvislosti s teplými proudy a měnícím se klimatem. Nečekaný „salpageddon“ bohužel nezůstal bez následků – přemnožené salpy ucpaly chladicí systém hned dvou jihokorejských jaderných reaktorů.

Tuze drahý salpageddon

Reaktory Hanul 1 a 2, které provozuje jihokorejská společnost Korea Hydro & Nuclear Power Company na východním pobřeží státu, to zasáhlo natolik, že musely být odstaveny z provozu. Každý z nich má přitom výkon 950 megawattů. Nejde přitom o první vynucenou odstávku – již v březnu byly oba reaktory několik dnů mimo provoz ze stejného důvodu. Podle analytika agentury Bloomberg si tehdejší odstávka vyžádala náklady ve výši 21,8 milionu dolarů (v přepočtu téměř půl miliardy českých korun).

TIP: Monumentální srážeč částic LHC v evropském CERNu vyřadila obyčejná kuna

Jižní Korea má v současnosti v provozu celkem 24 jaderných reaktorů, jejichž celkový výkon je více než 23 gigawattů. To představuje jen zhruba čtvrtinu spotřeby elektřiny v zemi a dočasné vyřazení dvou reaktorů tedy není fatální. Stojí ale hodně peněz a Jižní Korea navíc musí chybějící energii vyrobit jiným způsobem.

Kdysi rozvětvený strom na Moravě usazeného rodu Přepyckých začal během 17. století usychat, až na něm zůstala jediná zelená ratolest. Po smrti bratra zůstal roku 1727 posledním nositelem rodové linie tehdy asi pětadvacetiletý Jan Václav. Prodal zděděné majetky až na Ivanovice na Hané, čímž se mu podařilo sanovat zadlužené hospodářství, a ještě zakoupil statek Vicemilice. Baron se usadil na ivanovickém zámku, čímž se dostáváme k jádru našeho příběhu...

Stárnoucí podivín

Poddanské městečko Ivanovice na Hané mělo tou dobou ne více než 1 600 obyvatel a ani dnes jejich počet nepřerostl mnoho přes dva tisíce. Ani tamější pozdně renesanční zámek do našich časů příliš nezměnil podobu. Jen příkop s valem, přes který kdysi vedl padací most, byl mezitím zasypán. Mladý Jan Václav se zprvu jevil jako schopný a podnikavý hospodář – muž s rozhledem a zdravým rozumem. Studoval na olomoucké univerzitě a hodně cestoval. Zdálo se, že ho všechno předurčuje pro kariéru ve státní službě. On však dal přednost soukromí a životu na venkově. Časem se začal měnit.

Z nadějného mládence se postupně stával stárnoucí podivín. Pořád víc se vyhýbal lidem a jeho skromný a nenáročný životní styl přerostl ve skrblictví. Stýkal se jen s některými kolegy ze studií, kteří občas přijížděli do Ivanovic. Nikdy je však v zámku nenechal přenocovat a později ustaly i tyto řídké styky. Padací most, který byl jediným vstupem do ivanovického zámku, zůstával skoro pořád vytažen. Baron ho spouštěl jen ve velmi naléhavých případech. Se správcem svého panství i s poddanými se stýkal pravidelně jen jednou týdně. 

Nelze říct, že by se k poddaným choval špatně. Dovedl k nim být velkorysý, ale držel si od nich odstup. Nakonec věci dospěly tak daleko, že veškeré služebnictvo omezil na osobního myslivce a děvečku. I kuchař směl do zámku jen zřídka a musel opatřovat zásoby vždy na osm dní. Všechny pokusy přivést ho k normálnímu způsobu života odbýval baron hořkým úsměvem.

Ve věku třiceti čtyř let se oženil s nemajetnou šlechtičnou Karlou z Moravce. Svatba se konala kupodivu s velkou pompou, ale hned příštího dne vyhnal Přepycký nevěstu ze zámku. Připsal jí roční rentu jednoho tisíce zlatých pod podmínkou, že zmizí z jeho blízkosti a nebude se už o něj víc starat.  

Třicet let v špinavé světnici

Poté se baron stáhl na zámku do jedné místnosti, odkud mohl dvěma zamřížovanými okny přehlédnout velkou část svého panství. V zamčených dveřích byla jen malá špehýrka, přes kterou se domlouval se služebníky i se správcem panství a kudy mu také podávali stravu. Jedl jen jednou denně a pil výhradně vodu.

V místnosti byla železná kamna, ve kterých si sám topil. Kromě toho tam byla kladka, kterou sám spouštěl padací most, a také provaz, jímž ovládal zvon na věži. Zvoněním přivolával svého myslivce. Správce se musel ke dveřím dostavit každé pondělí v deset hodin a skládat účty ze své činnosti, předávat mu peníze z výnosu panství a přijímat příkazy. Baronovy instrukce správci prý nebyly v žádném případě instrukcemi blázna a nepostrádaly logiku a důvtip. Co říkal i co napsal, neneslo ani náznak duševní choroby. Zato v něm nebylo ani špetky radostí, jen samá melancholie a odevzdanost osudu.

Jednou prý barona vyhledal na zámku jistý příbuzný a přemlouval ho, aby zanechal svého podivínského života. „Marně se mne snažíte léčit, já raději vyléčím vás.“ Předal mu pak měšec se 300 dukáty a dodal: „Vaše nemoc jsou dluhy a tato náplast vám pomůže. Ale recidivu už léčit nebudu.“

Místnost, ve které baron Přepycký pobýval a kde strávil celkem třicet let, se topila ve špíně, odpadky se vršily do výšky půl lokte a on si mezi nimi vyšlapával cestičky, jak tudy chodil sem a tam. 

Dne 12. září 1765 si lidé v Ivanovicích všimli, že je padací most spuštěn. Všichni se v předtuše něčeho zlého hrnuli do zámku. Správce vstoupil do pokoje svého pána. Dveře byly vyvrácené a starý baron zde ležel s roztříštěnou lebkou vedle železné truhly, do níž po léta pravidelně ukládal své peníze. Mělo jich tam být na 70 tisíc zlatých. Teď ale zela truhla prázdnotou. 

Nevinní podezřelí?

Dvě velké anglické dogy, které baronovi dělaly společnost, ležely mrtvé vedle jeho těla. Tento pohled musel zděsit všechny přítomné. Provaz ke zvonu byl uříznut. Později se našel venku žebřík, který stál opřen o zeď a vedl k rozbitému oknu. Nic víc než rozbité okno, jímž kdosi vnikl do zámku. Až při ohledání mrtvoly se našel v baronově sevřené dlani chuchvalec vlasů. Jak se později zjistilo, shodovaly se prý s vlasy baronova myslivce.

Myslivce okamžitě zatkli a podrobili útrpnému právu. Psal se rok 1765 a Marie Terezie teprve o jedenáct let později, rozhodnutím z roku 1776, zakáže užívání tortury. Myslivec však přestál všechny stupně mučení, aniž se k vraždě přiznal, což rozhodlo. Podle tehdejších právních zásad musel být propuštěn a zemřel o několik roků později na svobodě. 

Hůř pochodil starý polský žid, který se v den vraždy nacházel poblíž zámku. Několik okolností na něj vrhlo podezření, a tak ho vyšetřovatelé odeslali do Brna, kde byl také vystaven tortuře. Tu však jako zázrakem přetrpěl. Nepropustili ho však, ale naopak ho uvrhli do podzemní cely na brněnské radnici, kde po nějaké době zemřel. Těžko však uvěřit, že loupežná vražda na zámku v Ivanovicích byla dílem jednoho starého člověka. 

TIP: Když teče krev: Kdo stál za čtyřnásobnou vraždou na Karlštejně?

Nad vraždou dodnes visí otazník. Skutečného pachatele nikdy nevypátrali, třebaže Marie Terezie vypsala na jeho dopadení 100 dukátů. Všeobecně se věřilo, že se starý baron stal obětí lupičské bandy, která si lup odvezla na voze. Janem Václavem každopádně vymřel rod Přepyckých po meči a Ivanovice zdědili jejich příbuzní hrabata Pražmové z Bílkova. 

Vědci dlouho věřili, že tzv. superionizovaný led nebo též superionizovaná voda představuje pouhý artefakt počítačových simulací. Když astronomové do detailů řešili možnou vnitřní strukturu tzv. ledových obrů, tedy Uranu a Neptunu, zdálo se, že by v jejich pláštích při teplotě několika tisíc stupňů a tlaku mnoha gigapascalů mohla existovat zvláštní forma vody: Chová se současně jako pevná látka i kapalina, vede elektrický proud a je velmi hustá. V dané fázi vytvoří atomy kyslíku pevnou krystalickou mřížku – variantu kubické krystalické soustavy – v níž se jako kapalina prohánějí volné vodíkové ionty. Existence takové substance by vysvětlovala podivně skloněná magnetická pole zmíněných planet, neboť ta by se generovala právě v jejich pláštích.

TIP: Až polovina vody v oceánech může být starší než Slunce

Z teorie se stala skutečnost v roce 2018, kdy se odborníkům z Lawrence Livermore National Laboratory podařilo popsané skupenství vody nakrátko laboratorně vyrobit a studovat jeho fyzikální vlastnosti: Zjistili například, že při tlaku 200 GPa taje za teploty 4 725 °C, má 60krát větší hustotu než voda a černou barvu. 

V mechu pokrývajícím kmeny a větve okolních stromů se třpytí kapky vody a kužely slunečních paprsků prorážejí pomalu řídnoucí mlhou. Samička endemického trogona Wardova (Harpactes wardi) konečně zareagovala na nahrávku, kterou se ji náš průvodce Khandu snažil už skoro hodinu přivábit. Ale snad proto, že nahrávka nebyla zrovna kvalitní (začínala kukáním kukačky a končila blíže neurčitelným skřípotem), usedla samička na větev asi 50 metrů daleko a ne a ne přiletět blíž.

Khandu pouští svoji nahrávku neúspěšně stále dokola, když tu je jeho pozornost náhle obrácena od samičky trogona úplně jiným směrem. Ze svahu vlevo od nás se ozvalo hlasité táhlé sténání (něco jako úha – úúha – úúúha ). Zvuk, který jsem si před odjezdem mezi jinými stáhl z databáze xeno-canto, ale ani ve snu jsem nedoufal, že ho tu doopravdy uslyším.

Přízrak mlžného lesa

Jsme v rezervaci Eaglenest ve východní Himálaji v indickém svazovém státě Arunačalpradéš, v mlžném lese ve výšce asi 2 500 m n. m. Zvuk, který právě posloucháme, je volání samce satyra Blythova (Tragopan blythii), krásného a extrémně vzácného druhu bažanta. Khandu mě nemusí dvakrát pobízet, abych nechal samičku trogona být a vyrazil okamžitě za satyrem. Opatrně našlapujeme hustým podrostem, čas od času se zastavíme a špicujeme uši, odkud se satyr ozve příště. Najednou ho zaslechneme hrabat v listí kousek od nás, skoro přestáváme i dýchat a veliký rudo-šedý kohout vyskočí na kámen v mechu jen pár metrů před námi. Mám ho krásně v hledáčku, ale autofocus v šeru lesa a hustém podrostu jen bezradně přeostřuje dopředu a dozadu.

TIP: Harpyje pralesní: Mýtická okřídlená stvůra z povodí Amazonky

Po pár sekundách satyr z kamene seskakuje a opět mizí ve vysokém kapradí. Vypadá to, že jsem právě propásl životní šanci a ve tváři se mi zračí odpovídající zklamání. Přál bych si, aby mi jako normálním ptáčkařům stačilo satyra vidět a nemusel ho rovnou i fotit. Průvodce Khandu se nicméně překonává, a po dalších asi 15 minutách se nám daří satyra znovu lokalizovat a tentokrát (po přechozím sundání telekonvertoru) i fotit. Na několik sekund dokonce zapózuje mezi mechem porostlými stromy kousek od pěšiny, na které stojíme, holt když se štěstí unaví…

V současné fyzice se má za to, že interakce veškerých částic a předmětů mají na svědomí čtyři základní síly: gravitace, elektromagnetismus, a silná a slabá jaderná síla. Nová pozorování z experimentální laboratoře Fermilab však podle vědců naznačují, že miony mezi sebou interagují dosud nepopsaným způsobem.

„Přišli jsme na to, že interakce mionů neodpovídá standardnímu modelu,“ prohlásil britský profesor Mark Lancaster, který se na výzkumu podílí. Standardní model je široce přijímanou teorií, která vysvětluje, z jakých částic se skládá hmota a jak spolu tyto částice interagují.

Cesta za tajemstvím temné energie

Miony jsou elementární částice podobné elektronům, jsou však asi 200× těžší. Fermilab v rámci experimentu Muon g-2 posílá miony dokola v elektromagnetu ve tvaru prstence s průměrem asi 15 metrů, který má velmi stabilní a přesně změřené magnetické pole. Miony by v něm měly podle standardního modelu „kmitat“ určitou rychlostí. Vědci však při měřeních zjistili, že kmitají jinak, než by se teoreticky předpokládalo. To by podle nich mohlo mít na svědomí působení dosud nepopsané fyzikální síly. Fyzici se rovněž domnívají, že by chování mionů mohlo souviset s dosud neobjevenou částicí menší než atom.

Pokud by se zjištění ohledně mionů ukázalo jako důvěryhodné, mohlo by vědce navést k vyřešení některých velkých fyzikálních záhad posledních desetiletí, například k objasnění existence takzvané temné energie. Ta podle některých teorií způsobuje, že se rychlost rozpínání vesmíru stále zrychluje namísto toho, aby se postupně zpomalovala.

TIP: Evropský CERN: Jak se vaří v kuchyni bohů

Zjištění vědců z Fermilabu zatím nelze prohlásit za vědecký objev. Stále totiž existuje šance jedna ku 40 000, že se jedná o statistickou chybu. Aby mohlo být pozorování prohlášeno objevem, musí být šance, že se jedná jen o náhodu, rovná nejméně jedna ku 3,5 milionu.

Zeleninu, ovoce a rostlinnou stravu obecně dnes považujeme za symbol přirozené a zdravé výživy. Z archeologického a fosilního záznamu ale vyplývá, že v historii našeho druhu jde vlastně o novinku. K přechodu na stravu, která obsahovala zásadní množství rostlin, došlo až na konci doby kamenné. A jak se zdá, i předci našeho druhu vyznávali stravu masitou.

Tvrdí to alespoň Miki Ben‐Dor z izraelské Tel Aviv University a jeho spolupracovníci. Ve své nové studii potravních zvyklostí lidí a dalších druhů lidské linie dospěli k závěru, že naši předci byli zhruba dva miliony let vrcholovými predátory v prostředí, které obývali. Určení pozice dávných lidí v potravním řetězci přitom nebylo jednoduché. Takové věci nefosilizují a musíme je odvozovat z nepřímých důkazů. Zároveň nás matou dnešní lovci a sběrači, kteří ale podle všeho nepředstavují typický životní styl našich předků.

Homo hypermasožravec 

Badatelé analyzovali více než 400 výzkumných prací, které pokrývaly řadu oblastí výzkumu, od genetiky, přes fyziologii a morfologii, až po archeologii a paleontologii. Z jejich analýz vyplynulo, že řada našich předků a příbuzných v lidské linii byli nejen predátory a masožravci, ale vyloženě hypermasožravci, kteří byli orientovaní na častý lov.

TIP: Šikovní bratranci: Prastará lovecká kopí neandertálců zabíjela na dálku

Jedním z důkazů je podle badatelů například extrémní kyselost lidského žaludku. Máme ho totiž kyselejší než většina dravců. Ben-Dor s kolegy jsou přesvědčeni, že to ukazuje na častou konzumaci masa a že jde o adaptaci na lovení velké zvěře. Z uloveného slona či mamuta lidé získali ohromné množství masa, které jedli řadu dní a museli to přežít. A to i případech, kdy už maso nebylo úplně nejčerstvější.

K 18. prosinci 1963 byla Pravčická brána prohlášena „chráněným přírodním výtvorem“, ale statisíce návštěvníků ročně přitahovala už od poloviny 19. století. Dnes má status národní přírodní památky a leží v jádru první zóny národního parku České Švýcarsko.

„Rentgenována“ ze všech stran

Před nějakou dobou proběhly na Pravčické bráně průzkumy, díky nimž Správa národního parku České Švýcarsko získala množství informací o stavu a vývoji tohoto symbolu pískovcové krajiny. Realizován byl zejména georadarový průzkum, proběhlo také laserové skenování jejího povrchu.

Georadar umožnil vědcům nahlédnout ve čtyřech hloubkových úrovních do nitra skály a pomohl ukázat takzvané zóny zvýšeného napětí, tedy místa, kde je hornina vystavena vyššímu namáhání. Data z laserového skenování se naopak zabývají povrchem Pravčické brány a umožňují přesné modelování jejího tvaru.

Předpověď do budoucna

„Průzkum Pravčické brány pomohl odhalit některá slabá místa, zvýšeně namáhány jsou především pilíře. Brána jako celek je ovšem stabilní,“ uzavřel výsledky výzkumu geolog Správy národního parku České Švýcarsko Jakub Šafránek. Na závěr dodal: „Lze v zásadě říci, že současné ani blízké příští generace se o ni příliš bát nemusí.“

TIP: Polský národní park Stolové hory: Unikát, který je k vidění jen v Africe a v Kanadě

Průzkumy Pravčické brány jsou koordinovány tak, aby v budoucnu bylo možné data vzájemně propojovat. Geologové si od toho slibují, že budou schopni vývoj Pravčické brány modelovat a do určité míry i předvídat. Tyto poznatky pak napomohou při rozhodování o nejvhodnějších způsobech péče o útvar v zájmu jeho zachování pro příští generace.

Když se supermasivní černá díra v centru galaxie dostane k opravdu vydatné „potravě“, v některých případech se extrémně rozzáří a vytvoří kvazar. Pro supermasivní černé díry je výtečnou příležitostí ke krmení splývání galaxií, které promísí kosmický plyn a prach. Výjimečně se stává, že supermasivní černé díry splývajících galaxií vstoupí do stádia kvazaru ještě předtím, než samy splynou do jediné černé díry. Tak se zrodí „dvojitý“ kvazar.

Podle toho, co vidíme ve vzdáleném vesmíru, jsou dvojité kvazary velice vzácné. Jeden dvojitý kvazar připadá na zhruba tisícovku obyčejných „single“ kvazarů. Yue Shen z americké University of Illinois at Urbana-Champaign tvrdí, že najít dvojitý kvazar je jako najít jehlu v kupce sena. Shenovi a jeho kolegům se to ale podařilo.

Nejbližší dvojité kvazary

Objevili hned dva dvojité kvazary, což je pozoruhodný výkon, který je zároveň ověnčený rekordem. Představují totiž nejbližší dvojité kvazary, jaké jsme zatím našli. I tak ale jejich záření letělo k Zemi více než 10 miliard let. Vzdálenost mezi kvazary v těchto dvojicích je vždy jen pár tisíc světelných let. Dvojité kvazary po určité době pravděpodobně zanikají, splynutím do jediné veliké supermasivní černé díry. 

TIP: Vědci pozorovali gigantický výtrysk hmoty kvazaru, široký jako celá galaxie

Nebylo to jednoduché. Pro objev těchto dvojitých kvazarů byla nutná pozorování vesmírných i pozemních observatoří, včetně Hubbleova vesmírného dalekohledu, observatoře Gaia, pozorování Sloanovy prohlídky oblohy Sloan Digital Sky Survey, a také teleskopu Gemini North Telescope.