Saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán představil ambiciózní projekt The Line – futuristické město, které má vzniknout v oblasti NEOM – pásu vinoucím se napříč Saúdskou Arábií, spojujícím zemi s Jordánském a Egyptem. Ve městě budoucnosti má podle plánů žít až milion lidí a na délku má měřit 170 kilometrů. Město ale nemají tvořit klasické ulice, protože tu vůbec nebudou jezdit auta. Veškerá doprava se má odehrávat pod zemí. Projekt je základním kamenem Vize Saúdské Arábie pro rok 2030, která se má stát motorem hospodářského růstu celého království. Má nabídnout 380 tisíc pracovních míst a do roku 2030 přispět k hrubému domácímu produktu částkou 180 miliard saúdských rijálů (48 miliard dolarů).

Město podle pravítka

Celé město má být podle saúdského prince řízeno pokročilou umělou inteligencí a všechny důležité služby každodenní potřeby, včetně škol, zdravotnických služeb, volnočasových aktivit a také zeleně a přírody, budou dostupné do 5 minut chůze.

Cestování ve městě mají zajišťovat vysokorychlostní přepravní technologie budoucnosti a autonomní řešení, což má jeho obyvatelům ušetřit více času na péči o své zdraví a pohodu. Předpokládá se, že žádná cesta po městě nebude trvat déle než 20 minut.

TIP: Čínská firma plánuje vlastní zelené superměsto budoucnosti

Projekt The Line také zcela novým způsobem přistupuje k trvalé udržitelnosti. Veškerá energie má pocházet z čistých zdrojů, což obyvatelům města zajistí zdravější a trvale udržitelnější životní prostředí, bez zbytečného znečištění. Jednotlivé oblasti města mají být vybudovány s ohledem na zachování přírodních krás. První práce na tomto ambiciózním projektu mají začít již během letošního roku.

Pruský král Fridrich II. (vládl 1740–1786) sledoval se znepokojením vojenské přípravy habsburské monarchie namířené proti němu. Ve snaze předejít napadení vlastní země se rozhodl pro preventivní protiútok a na konci srpna 1756 vpadl s armádou o síle 66 000 mužů nečekaně do Saska. Saský kurfiřt August III. sice slíbil zachovat neutralitu, pruský panovník se však obával, že by mu saská armáda mohla během bojů s Rakušany vpadnout do zad. Obsazením Saska si chtěl také zajistit řeku Labe, která představovala důležitou spojnici pro zásobování v Čechách.

Rychlá kapitulace

Pruská armáda bez problémů pronikla do vnitrozemí Saska a 9. září 1756 dobyla Drážďany, hlavní město saského kurfiřtství. Krátce nato dne 11. září pak obklíčili Prusové seskupení saských vojsk v táboře u Pirny. Sasům vyrazila na pomoc rakouská armáda pod vedením maršála von Browna. Ve známé bitvě u Lovosic (1. října 1756) ale rakouská armáda utrpěla porážku a stáhla se za řeku Ohři k Budyni. Tím byl zpečetěn i osud saské armády bojující na straně habsburské monarchie. Sasové se nakonec rozhodli vyjednávat o příměří a 15. října podepsali kapitulaci. Tím se prakticky celé Sasko ocitlo v rukou Prusů.

Habsburská armáda se mezitím rozložila podél česko-saských hranic a připravovala se pod vedením maršála von Browna na očekávaný pruský útok. Rakouská dvorská rada však jmenovala vrchním velitelem nepříliš schopného Karla Lotrinského, který von Brownovi jeho přípravy spíše komplikoval, než ulehčoval.

Budování obrany

Část rakouských sil se nacházela také v okolí Liberce (německy Reichenbergu), kudy vedla jedna z přístupových cest do českého království. Proto zde během zimy na přelomu let 1756–1757 rakouští vojáci za pomoci místního obyvatelstva vybudovali řadu opevnění. Nejsilnější se nacházelo na Keilově vrchu, hlavním stanovišti artilerie. Stav opevnění a připravenost zátarasů pak přijel v dubnu 1757 zkontrolovat a schválit sám maršál Brown. 

Mimo těchto opevňovacích prací docházelo během zimy také k menším šarvátkám s pruskou stranou. Po úspěšném březnovém přepadení Frýdlantu obdržel pruský velitel August Wilhelm von Braunschweig-Bevern od pruského krále Fridricha kódovaný vzkaz, aby vpadl do českého království. Vévoda vyrazil 20. dubna 1757 ze Žitavy směrem na Liberec.

U Chrastavy pruskou armádu poprvé zadržela rakouská jízda pod vedením knížete Lichtenštejna. U Machnína pak byli Prusové napadeni 300 dragouny stejného pluku, kteří bránili místní most. Navzdory těmto zdržením dorazily pruské síly ještě téhož večera k Horní Suché a Ostašovu (dnes součást Liberce), kde rozbily pod širým nebem svůj tábor. Rakušané nechtěli svému nepříteli dopřát ani chvilku oddechu a pruské ležení tak po celou noc napadaly oddíly chorvatských hraničářů, avšak bez výraznější úspěchu.

Pozdní příchody

Rakouské jednotky pod vedením hraběte Christiana Moritze von Königsegg-Rothenfels mezitím zaujaly své pozice. Rakouská armáda měla nad Prusy mírnou početní převahu. Většina vrchních velitelů habsburský vojsk ale dorazila do Liberce teprve několik hodin před bitvou a neměla tak čas se dokonale obeznámit s terénem bojiště. Hrabě Königsegg-Rothenfels přijel do Liberce večer a velitel rakouské jízdy maršál August Porporatti i generál Ludwig Bretlach se svými oddíly se objevili dokonce až v půl druhé ráno.

Ráno o čtvrté hodině přepadli Rakušané generála Macquira Chrastavu, kde se nacházely pruské týlové jednotky. Zpočátku měli úspěch a začali drancovat vozy se zásobami nepřítele. Pruský velitel Bevern se ale o celé situaci brzo dozvěděl a poslal část svých jednotek zpět. Přestože pruské posily byly oproti jednotkám Macquira v početní nevýhodě, dokázaly Rakušany donutit k ústupu a zhatily tak rakouské plány o napadení Bevernova týlu. Samotná bitva pak začaly okola páté hodiny ráno 21. dubna 1757.

Skvělí rakouští dělostřelci

Ráno před rozedněním stálo proti sobě zhruba 15 až 16 tisíc pruských vojáků a něco málo přes 17 tisíc rakouských vojáků (jako obvykle existují i jiné údaje). Bitvu zahájila pruská armáda. Vévoda Bevern se rozhodl zaútočit na levé křídlo, kde nebylo tolik přírodních překážek. Pod ochranou pruských děl a s pomocí dvou provizorně zbudovaných přechodů překročily pruské oddíly rozbahněný Ostašovský potok a přibližovaly se k rakouským liniím. 

Na rakouské postavení na levém křídle v lese nejdříve zaútočily dva oddíly granátníků s bajonety a pokusily se prorazit rakouské opevnění. Zároveň se podařilo třem pruským dragounským regimentům rozbít první linii nepřítele. Pruská jízda poté pokračovala v útoku, napadla jízdní oddíly protivníka a zahnala je až k Františkovu. Během pronásledování se ale pruští dragouni příliš vzdálili od své vlastní pěchoty a ocitli se bez její podpory. Rakouským granátníkům z úbočí Ještědu se podařilo této chyby využít a vpadli pruské jízdě do zad. Pruští dragouni museli obracet koně, což poskytlo rakouské jízdě čas se znovu zformovat a přejít do protiútoku. Za podpory silné palby artilerie, umístěné vhodně na Keilově vrchu, pak přinutila rakouská jízda Prusy po počáteční iniciativě k ústupu.

Rozhodla jízda

V tomto okamžiku, kdy situace na levém křídle začala být pro Prusy kritická, vyrazili do útoku jejich husaři, kteří nejenže dokázali zastavit své couvající spolubojovníky, ale přeměnili jejich ústup v opětovný útok. Tento okamžik se ukázal jako rozhodující. V tvrdé jezdecké řeži padlo přes 500 rakouských jezdců včetně velitele maršála Augusta Porporatiho. Zabit byl také velitel dragounského pluku Liechtenstein, hrabě Otto Ferdinand Hohenfeld, a smrtelné zranění utrpěl i plukovník rakouského kyrysnického pluku Pálffy, Karl von Sinnewald. Pruští dragouni pod vedením Karla Ludwiga von Normanna ztratili v bitvě 34 jezdců a dalších 114 bylo raněno. 

Následovala menší srážka mezi pěchotou, která ale na výsledku bitvy už nic nezměnila. Do bitvy nezasáhly pluky, kterým na pravém křídle velel hrabě Lacy a ani další rakouské oddíly ze středu formace nedokázaly na levém křídle pomoci a zůstaly v pozadí. Pouze zmíněná artilerie umístěna na Keilově vrchu způsobila v řadách postupujících Prusů výraznější ztráty, avšak daleko od místa nejprudších bojů. 

Spořádaný ústup

Pruská pěchota postupně obsazovala bojiště. Pronikla levým rakouským křídlem a zaútočila na lehké polní opevnění. Rakušané nedokázali jejich útok zadržet. Nejvyšší velitel hrabě von Königsegg-Rothenfels opustil pozice, vzdal obranu Liberce a nařídil všeobecný ústup na jižně položené pozice, kde se spojil s Macquirem, s kterým mohl lépe čelit nepříteli. Rakušané se shromáždili za Vescem, kde hrabě Lacy kryl se svými jednotkami ústup, který již proběhl spořádaně přes Dlouhé Mosty do Hodkovic. Okolo jedenácté hodiny dopoledne tak bitva skončila. Ztráty na rakouské straně činily pětadvacet důstojníků a 849 mužů. Na pruské straně byly ztráty obdobné, padlo třicet důstojníků a 625 mužů. 

Po ústupu rakouských vojsk se mezi obyvateli Liberce roznesla „zaručená“ zpráva, že rakouský velitel ustoupil proto, že dostal darem od Prusů statného zajíce, vycpaného dukáty. Velitel pruského vojska vévoda Bevern se utábořil jižně od Liberce a poslal do města generála Lestwitze, aby obsadil opevněné výšiny. Prusové začali ve městě rabovat hostince, měšťanské domy a řádění neunikl ani zámek s panským dvorem. Mnoho rodin ze strachu uteklo a schovalo se v okolních lesích, kde zůstali delší dobu. Obilí a chléb z rakouského skladu byl za minimální ceny rozprodán místním obyvatelům.

TIP: Krvavý střet u Hradce Králové: Největší bitva naší historie

Druhý den po bitvě Prusové opustili město a táhli přes Mnichovo Hradiště a Mladou Boleslav na Prahu, kterou obléhali od května do června 1757. Ve městě zůstali pouze ranění. Jelikož zdejší špitál nemohl poskytnout dostatečnou kapacitu, byly zřízeny vojenské lazarety. Raněné důstojníky ubytovali v prostorách libereckého zámku (nad dnešní Palachovou ulicí) a obyčejné vojáky u libereckých měšťanů. Vzhledem k nízké úrovni zdravotnictví v 18. století vypukla ve městě zanedlouho epidemie skvrnitého tyfu, která se sem vracela i v následujících letech, kdy se tu pro změnu nalézaly lazarety patřící rakouské armádě, neboť Prusové museli po porážce v bitvě u Kolína (18. června 1757) ustoupit z Čech. Podle odhadů zemřelo na následky epidemie asi deset procent tehdejší populace Liberce a okolních obcí. 

Tým vědců z Utah State University zajímalo, zda se jeleni wapiti (Cervus canadensis) vyhýbají místům, kde jim hrozí větší nebezpečí setkání s vlky (Canis lupus). Za tím účelem shromáždili data o pohybu jelenů a vlků mezi roky 2012 a 2016, přičemž zdrojem jim byly údaje z telemetrických (GPS) obojků od 34 dospělých laní. Obojky byl vybaven také přinejmenším jeden z vlků každé z jedenácti yellowstonských smeček. Obojky zaznamenávaly místo pohybu zvířat každou 1 až 3 hodiny.

Tým následně vytvořil simulaci, která napodobovala pohyb jelenů v případě, že by vlky úplně ignorovali, a porovnal ji s reálným pohybem těchto přežvýkavých sudokopytníků. Do simulace zahrnuli například místa, kde byl v minulosti jelen stržen vlčí smečkou. Ukázalo se, že v 90 % případů nebyl mezi skutečným a simulovaným pohybem jelenů žádný rozdíl, což znamená, že jeleni téměř ignorovali riziko, že by byli vlky napadeni.

TIP: Úskalí vlčí reintrodukce: Překvapivé i nebezpečné vlčí chutě

Proč se jeleni vlkům prakticky nevyhýbají? Hlavním důvodem je zřejmě fakt, že jde o tvory, kteří se rok co rok vracejí na stejná zimoviště a letní pastvu. Díky detailním znalostem terénu dokážou najít ideální pastviny, což zřejmě vyvažuje i relativně malé riziko setkání s vlky. V těchto případech jim totiž stále zbývá několik možností záchrany – mohou se vlkům sami nebo v houfu aktivně postavit, nebo utéct. To vše jsou účinné strategie, na něž se jeleni zřejmě spoléhají.

K typickým příkladům patří humr, který je zejména ve vnitrozemských státech považován za luxusní pochoutku. Nicméně naši předkové k němu měli značně rezervovaný vztah, jenž vycházel už z biblického zákazu. Kniha Deuteronomium totiž říká: „Z veškeré vodní havěti v mořích a potocích, ze všech živočichů, kteří jsou ve vodách, bude pro vás hodné opovržení všechno, co nemá ploutve ani šupiny.“

Rak není problém

To ovšem neznamená, že by si příslušníci dřívější generace upírali například raky. Z 15. století se dochoval následující recept: „Uvař raky, olup je a skořápky utluč. K utlučeným skořápkám přidej víno, případně přidej i bílý chléb, proceď a okořeň pepřem, šafránem a nejvíce zázvorem. Omáčku podávej k masu raků.“ Ponecháme-li stranou, jak dobrý může být prášek z rozdrcených kutikul, pak vidíme, že s touto „vodní havětí“ problém nebyl.

Humři přesto měli pověst jakéhosi mořského hmyzu a jejich konzumace se považovala za cosi nechutného. Až do 19. století šlo proto o jídlo nižších vrstev. Při osidlování Ameriky existovaly dokonce v některých koloniích zákony, jež přímo zakazovaly krmit nebohé vězně humrem víckrát než jednou týdně – jsme přece dobří křesťané a takové ohavnosti se nemůžeme dopouštět ani na odsouzených delikventech!

Je libo ústřice?

Další vybranou lahůdku představují ústřice, které se těší oblibě zejména kolem dne svatého Valentýna, a to pro své údajné afrodiziakální účinky. Co se jejich konzumace týká, již zhruba šedesát let před naším letopočtem si historik Gaius Sallustius Crispus povzdechl nad ubohými Britony, kteří mají jedinou kvalitu, a sice že produkují ústřice. Pak se však náhled na sliznatou pochoutku s chutí tresčích jater radikálně změnil.

Charles Dickens vkládá svému Samu Wellerovi do úst větu, že chudoba a ústřice jdou vždy ruku v ruce. Není divu: tito mlži totiž byli jídlem britských a amerických dělníků, kteří z nich pouze s maximálním úsilím dobývali poživatelné maso, jež navíc vykazuje minimální nutriční hodnotu.

Změnu přineslo až 19. století, kdy si vdané anglické dámy začaly přivydělávat prodejem ústřic na promenádách; jejich děti pak stavěly ze skořápek malé jeskyňky a prodávaly je všem, kteří nemohli ke svatému Jakubovi do Compostely. Odtud pak už byl jen malý kousek ke zrodu drahé lahůdky.

Synáček rád husí jatýrka

Husí játra se podle všeho jedla již ve starověkém Egyptě, i když tehdejší husy jistě nebyly krmeny tak brutálním způsobem. Ve středověku však tato obliba zmizela a i později sice narazíme na recept na „husu pečenou v dobrém kondymentu“ (15.–16. století) a „husí krk nadívaný“ (18. století), ale recept na husí jádra zde najdeme s obtížemi, na rozdíl od jater slepičích.

TIP: Proč se humři vaří zaživa a cítí při tom bolest?

Změna přišla opět postupně, snad již s nástupem renesance. Kuchařka z roku 1948 pak radí: „Pěkná husí játra z krmené husy se dají do rozpáleného husího sádla, jehož má být tolik, aby játra do polovic byla potopena, okmínují se, opepří a dusí se za podlévání jen zcela málo vodou. Když jsou již téměř měkká, osolí se, šťáva nechá se vysmahnout, játra se nakrájejí na plátky, uloží do porculánové nádoby s víčkem, zalijí sádlem, v němž se dusila, a uloží ve studenu. Před dušením mohou se prošpikovat na nudličky krájenými loupanými mandlemi. Lze je péci též s husou. Vydrží ve studenu i měsíc.“ Nezbývá než popřát dobrou chuť.

Asi nikdo nepochybuje, že je práce astronautů fyzicky i psychicky nesmírně náročná. Jsou to lidé, kteří na palubách kosmických lodí spoléhají na neomylnost technického vybavení, na kolegy a především sami na sebe. Při pobytech ve vesmíru prakticky neexistuje rychlá záchranná síť, jež by vyřešila problémy na místě. Od nejbližší nemocnice dělí posádku přinejlepším několik hodin a přesun by také znamenal překotné opuštění kosmické stanice. Týmy setrvávají ve stejné nepočetné sestavě celé měsíce s vědomím, že nemohou jen tak odejít. Každý okamžik může být fatální, a práci ve vesmíru tak provází extrémní stres. 

To vše se může projevit psychickými potížemi, přičemž mezi nejčastější patří špatná adaptace na nové prostředí a režim. Výsledkem bývají příznaky podobné depresím či úzkostem a některé mohou somatizovat i do objektivních fyzických pocitů, nejčastěji bolestí nebo nevolností.

TIP: Co dělat se sebevražedným astronautem? NASA radí spoutat a podat sedativa

Sovětští vědci jako první popsali tzv. astenizaci, tedy adaptační reakci, při níž jsou členové posádky unavení, podráždění, nervově labilní a trpí poruchami soustředění. S potížemi přitom bojují jak samotní účastníci mise, tak řídicí středisko, které se jim snaží let všelijak zpestřit a zlepšovat jim náladu. Pro nouzové případy se pak v palubní lékárničce nacházejí psychofarmaka.

Španělská chřipka řádila ve dvou vlnách mezi roky 1918 a 1920. V dubnu 1918 těžce postihla Itálii a Španělsko, v červnu Velkou Británii a v dalších měsících se šířila do střední Evropy. Jednou z prvních médii zdokumentovanou českou obětí byl v polovině září pětadvacetiletý koncipient pražského policejního ředitelství JUDr. Egon M. Prorok ze Smíchova, který zemřel na komplikující pneumonii. Koncem října bylo zaznamenáno již okolo tisíce zemřelých.

Již v dubnu 1918 pozoroval MUDr. Ernst Guth, závodní lékař kladenské Poldovky, indicie silné epidemie chřipky. V té době se přirozeně vědělo jen málo o smrtelných případech chřipky na západní frontě a v amerických kempech, kde desetitisíce rekrutů čekali ve stísněném prostoru na své nasazení v Evropě. Na frontách se šířila záhadná nemoc, ale v Praze o tom prakticky nikdo neslyšel, cenzoři vojenské správy takové zprávy v novinách netrpěli. Mezi vojáky venku v zákopech se mluvilo o flanderské horečce, ale i o chřipce z hladu...

Rostoucí obavy

Mezi vojáky se šířily znepokojivé zvěsti, že venku se šíří nebezpečné bacily, možná mor. Koncem května 1918 přinesly noviny zprávu o tom, že onemocněl král Alfons XIII., vládce neutrálního Španělska. Spolu s ním stonaly tisíce Španělů a řeč je i o mrtvých, v Madridu jich v květnu bylo celkem 56.

V Praze měli tou dobou jiné starosti než tuhle „španělskou chřipku“, jak se nemoci brzy začne říkat. Především jak nasytit sebe a vlastní rodinu v tom mokrém a studeném létě roku 1918. V pátém válečném roce panovala v celé monarchii holá nouze a hlodavý hlad, dlouho už se to nedalo vydržet. V červenci a srpnu se chřipka již nedala ututlat, příliš mnoho lidí onemocnělo i v zázemí. Ale začátkem září 1918 české noviny psaly, že chřipka pohasla…

Marný boj lékařů

Není toho moc, co mohli lékaři proti tzv. španělské chřipce dělat. Většina byla přesvědčena o tom, že původcem nemoci je Pfeifferův bacil – ovšem četní čeští lékaři, například Vladislav Švestka, Ivan Honl nebo asistent profesora Hlavy Antonín Spilka, o tom pochybovali. Žádný speciální prostředek proti původci chřipky známý nebyl, ale zkoušelo se jich hodně – urotropin, neosalvarsan či kreosot. MUDr. Jan Šimsa v sanatoriu v Krči propagoval kollargol. Avšak všechny tyto léky proti chřipce nakonec zklamaly. Obzvlášť komplikované léčení nastávalo, když se k chřipce přidal zápal plic, pak bylo třeba udržet pacienty nějak při životě, například prostřednictvím preparátů na srdce jako digitalis, strofantin, kofein, strychnin nebo kafr.

Profesor Wagner z pražské porodnické kliniky pozoroval, jak na vrcholu pandemie zemřelo mnoho těhotných žen a šestinedělek. Doufal, že mladé ženy zachrání injekcemi adrenalinu do svalstva. Profesor Rudolf Jaksch von Wartenhorst, přednosta II. lékařské kliniky pražské německé lékařské fakulty, měl pro toto počínání jen káravá slova – tento hormon byl pro používání v každodenní praxi příliš nebezpečný. Ale již v únoru 1919 začne jedna chemická továrna v Chrástu u Chrudimi vyrábět ampule proti chřipkové pneumonii podle Wagnerovy předlohy. 

Velké většině všech nemocných se nedostalo vůbec žádné pomoci, protože k dispozici bylo příliš málo lékařů i léků. Počet lékařů se v Praze v letech 1915 až 1918 snížil vlivem války ze 792 na pouhých 494. Na mnoha místech, jako tomu bylo v Košířích, připadal jeden lékař na 10 000 pacientů. Chřipce nakonec podlehlo i mnoho doktorů, kupříkladu primář klatovské nemocnice Bohumil Tyll nebo praktický lékař Michael Horníček ze Smíchova.

Lék, ke kterému se upíraly naděje všech, aspirin, nebyl skoro k dostání, obchodníci na černém trhu ho prodávali za horentní sumy. Přitom v případech ohrožujících život tento lék prakticky ničemu nepomohl. A proti strašným bolestem například při pneumonických komplikacích zabíralo mnohem lépe morfium nebo tehdy ještě používaný heroin nebo pantopon, opiový preparát ze Švýcarska.

Podzimní smrtící vlna

Koncem září 1918 se tzv. španělská chřipka vrátila s ohromnou silou ve druhé vlně zpátky. Tentokrát nešlo „jen“ o lehkou letní chřipku s několika málo mrtvými – virus se proměnil, v řadových činžácích měst sténaly stovky umírajících. Epidemie dosáhla vrcholu kolem 10. října. Postiženi byli především mladí mezi 20 a 40 lety. Jednou z obětí se stal Čeněk Klaus, osmadvacetiletý baryton plzeňského městského divadla, jenž podlehl chřipce 27. září. Jeho rakev pak táhli čtyři bělouši kolem dokola městského divadla a z balkónu na jeho průčelí hráli kolegové Klausovu oblíbenou árii z Dvořákova Jakobína. 

Umírání nepolevovalo celé týdny a prodlužoval se též seznam známých jmen – tak třeba obuvnický továrník Hans Budischowsky, který zemřel v Třebíči. Po smrti jej v nádherné měšťanské vile velmi brzy následovaly i jeho žena, vychovatelka a kuchařka. Nebo pražský šachový mistr Bohumil Semerád. Časopis Český svět otisknul na rozloučenou postavení figur jedné z jeho skvělých šachových partií.

Masové hroby

Na hřbitovech po celé zemi se odehrávaly strašidelné výjevy. Den co den sem z nemocnic i soukromých bytů na kárách přiváželi mrtvé, kteří se hromadili v márnicích, a když byly příliš malé, i před nimi. Záhy začaly chybět rakve, a zemřelí tak museli být pochováváni v jednoduchých bednách stlučených ze starých dveří nebo v nouzových rakvích z kartónů. Na Olšanech se hromadily mrtvoly, například 15. října čekalo na své pohřbení 82 mrtvých. Chyběli hrobníci i vozy na přepravu. Pohřební tramvaj přezdívaná Černá Máry linky 152 přivážela na hřbitov každou jízdou ve dvou kupé čtyři rakve. Černě nalakovaná souprava, zdobená stříbrnou barvou a velkým křížem, zůstala ve službě až do července 1919, než byla znovu přestavěna pro potřeby osobní dopravy. 

Na hřbitovy častokrát přicházeli příbuzní s lopatami, kteří si pro své zemřelé přáli soukromý hrob. Ale mnoho mrtvých muselo být pohřbeno do masových hrobů. Vojenské velitelství poslalo na Olšany jako hrobnickou výpomoc nejprve 20 sapérů, po intervenci městské rady tam bylo přiděleno dalších 80 mužů v uniformě. Jen 20. října pracovalo na Olšanských hřbitovech 250 hrobníků. Také například v Liberci se hromadily rakve. Ke všemu neštěstí byl koncem října zakázán provoz městského krematoria, protože nesplňovalo požadavky platných předpisů. Přitom tehdy ve městě umíralo tolik vojáků a civilistů, že museli být do hrobu kladeni ve dvou třech řadách na sebe. 

Dozvuky katastrofy

Až v listopadu 1918 začala smrtící podzimní vlna ztrácet na razanci, avšak umírání pokračovalo i přes Vánoce a pak – v lednu a únoru – chřipka napřáhla k dalšímu úderu. Této třetí vlně padl za oběť například i sochař Franz Metzner z Všerub, kterého chřipka dostihla v Berlíně. V Praze zemřel ve věku 36 let herec Národního divadla Antonín Čepela.

TIP: Chřipkové epidemie, které otřásly světem

Chřipka se vrátila ještě jednou, po čtvrté. V roce 1920 zuřila influenza dokonce ještě hůř než v předchozím roce. K mrtvým této poslední vlny patřil například malíř Jan Autengruber z Pacova, který zemřel 20. července 1920 ve vinohradské nemocnici ve věku 33 let. Až do poloviny dvacátých let zůstala chřipková aktivita v českých zemích vysoká, potom se pandemie konečně rozplynula v obvyklé sezónní chřipce. 

Brzy se pustíme do důkladného hledání planet v cizích soustavách, na kterých by mohl být život. Už teď je ale jasné, že to nebude jednoduché. Stále totiž nemáme jasno v tom, jak vlastně takovou planetu se životem rozeznat. Za jeden z významných faktorů přitom obvykle považujeme přítomnost výrazného množství kyslíku v atmosféře planety. Jak ale ukázala nová studie amerických vědců, množství kyslíku v atmosféře může být dost zavádějící parametr.

Na Zemi žijeme v atmosféře s poměrně vysokým obsahem kyslíku a zvykli jsme si na to, že kyslík těsně souvisí s živými organismy. Jenomže už víme, že okolní vesmír je plný planet, které jsou často úplně jiné, než kterákoliv z důvěrně známých planet Sluneční soustavy. A tyto rozdíly se klidně mohou týkat i obsahu kyslíku v atmosféře.

Modelování exoplanet s kyslíkem

Joshua Krissansen-Totton a jeho kolegové vytipovali několik scénářů, v nichž mohou existovat exoplanety podobné Zemi a s atmosférou plnou kyslíku, ale tento kyslík nebude biologického původu. Tyto scénáře vytvořili díky detailnímu modelování průběhu evoluce terestrických planet, od jejich samotného vzniku, až po uplynutí miliard let jejich existence. Zohlednili jak atmosférické, tak i geologické procesy. 

TIP: Svět s dusivou atmosférou: Exoplaneta obklopená oxidem uhelnatým

Jeden z těchto scénářů například popisuje exoplanety s velkým množstvím vody, které se jinak příliš neliší od Země. Na těchto planetách mohly vzniknout velice hluboké oceány, které svou vahou extrémně tlačí na planetární kůru. V důsledku toho planeta přijde o zásadní geologické procesy, které by jinak odstranily kyslík z atmosféry. Kyslík tak v atmosféře exoplanety zůstává, i když na ní nebude žít jediný organismus.

Výhrou ale není ani opačný extrém – tedy planeta, která dostala do vínku oproti Zemi vody výrazně méně. Na takové planetě by vznikla „parní atmosféra“, která by ve své svrchní části mohla přinejmenším po určitou dobu vytvářet vrstvu kyslíku. Třetí scénář počítá s vysokým poměrem oxidu uhličitého vůči vodě, což by vedlo k intenzivnímu skleníkového efektu a planeta by se rozpálila tak, že by už na povrchu nemohla existovat kapalná voda. V atmosféře takové planety by ale opět mohl být hojně zastoupený kyslík.

Japonská vláda v těchto dnech potvrdila, že zahájí plánované vypouštění nashromážděné radioaktivní vody z jaderné elektrárny ve Fukušimě do vod Pacifiku. Na první pohled kontroverzní rozhodnutí vyvolalo protesty u místních i zahraničních rybářů a ekologů.

Jenomže zdání v tomto případě klame. Postup japonské vlády je podle všeho za daných okolností tím nejlepším a nejméně rizikovým. Chválí ho nejen Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA), ale přinejmenším podstatná část nezávislých expertů. Také nejde o žádné překvapení. Japonci začali uskladňovat radioaktivní vodu v prostoru Fukušimy v roce 2011 a rychle si spočítali, že v roce 2022 naplní dostupnou kapacitu.

Co s radioaktivní vodou?

Společnost TEPCO (Tokyo Electric Power Co.), která je provozovatelem poškozené elektrárny, vybudovala více než tisícovku nádrží na radioaktivní vodu. Jde buď o vodu z chladicích systémů reaktoru, anebo o vodu, která pronikla do zamořených prostor a byla vystavena radioaktivnímu záření. V současné době je ve Fukušimě uskladněno více než milion litrů této vody a každým dnem jí přibývá dalších zhruba 150 tun. Provizorní uskladnění tak nelze odkládat do nekonečna.

TIP: Japonští odborníci obklopili reaktory ve Fukušimě ledovou zdí

V radioaktivní vodě jsou nebezpečné především těžší radioaktivní izotopy, které je ale možné relativně snadno odfiltrovat. Pak zůstane už jen radioaktivní tritium, které je naopak jen velmi těžko odstranitelné. S takovou vodou lze naložit několika způsoby.

Jako nejpraktičtější a nejméně rizikové je kupodivu právě její vylití do Pacifiku. I kdyby tam vytekla všechna najednou, Pacifik je tak extrémně velký, že se to na jeho celkové radioaktivitě vůbec neprojeví. Bude samozřejmě nutné hlídat radioaktivitu v oblasti vylévání vody, to by ale podle odborníků neměl být velký problém.

Když se v únoru 1917 objevil nad západní frontou britský trojplošník Sopwith Triplane, zapůsobily jeho výkony na německé letce natolik, že začali po velení požadovat vlastní letoun s třemi nosnými plochami.

Letoun pro ty nejlepší

Díky třem křídlům dosáhl totiž letoun většího vztlaku a menšího poloměru zatáček, takže byl velmi obratný, což představovalo výhodu v manévrovém boji. V srpnu 1917 dodala společnost Fokker armádě dva předsériové stroje, které začala zkoušet dvě velká stíhací esa – Werner Voss a Manfred von Richthofen, později díky barvě své stíhačky přezdívaný Rudý baron (ze svých 80 sestřelů jich na Dr.I dosáhl 19).

Základ konstrukce tvořil rám z ocelových trubek, dřevěné komponenty byly z překližky. Letoun oproti běžným dvouplošníkům vynikal nejen obratností, ale také stoupavostí, naopak byl pomalejší ve vodorovném i střemhlavém letu. Tyto první fokkery nesly označení F.I, další, vyráběné od října 1917 pak Fokker Dr.I, přičemž Dr znamenalo Dreidecker (trojplošník).

Do boje

Na frontě se však začaly projevovat také nedostatky – u několika strojů došlo během letu ke zhroucení horního křídla, což továrna Fokker napravila u již hotových i nově stavěných letounů. V posledním roce války pak docházelo kvůli nekvalitním mazivům k selhávání motoru. Hromadící se problémy měly za následek ukončení výroby typu v květnu 1918, do té doby vzniklo asi 320 kusů tohoto elegantního stroje, který je vděčným exponátem leteckých muzeí, a řada replik dokonce létá.

TIP: Nejvyšší pocta padlému protivníkovi: Pohřeb Rudého barona

Na snímku je replika letounu 425/17, ve kterém letěl Richthofen na svůj poslední let 21. dubna 1918. Během leteckého souboje (není jisté, zda od britské stíhačky či střelbou pozemních jednotek) utrpěl zásah plic. Ač těžce raněn, dokázal nouzově přistát, načež zemřel.