Lunární jeskyně přitahují pozornost pozemských inženýrů a kolonistů. Právě v nich bychom totiž mohli postavit budovy trvalých základen a sídel na Měsíci. Předtím ale bude nutné tyto jeskyně důkladně prozkoumat. Evropská kosmická agentura ESA za tím účelem vyvíjí pozoruhodného robotického průzkumníka, který by se měl stát specialistou na lunární jeskyně.

Robota DAEDALUS (Descent And Exploration in Deep Autonomy of Lunar Underground Structures) navrhl tým pod vedením odborníků z Würzburské univerzity v Německu. Robot má tvar koule o velikosti 46 centimetrů a je ho možné spustit na kabelu do otvoru v měsíčním povrchu. DAEDALUS se poté odpojí a pustí do práce.

Specialista na jeskyně

Robotický jeskyňář se pohybuje pomocí vysunovatelných tyčí. Tyto tyče také mohou odstraňovat překážky a analyzovat horniny, s nimiž se DAEDALUS setká. Kabel, k němž je robot zpočátku připojený, má zabudovaný Wi-Fi systém pro komunikaci se Zemí. Robotický speleolog bude pracovat autonomně a bude schopný mapovat vnitřní prostory jeskyní vizuálně soustavou kamer, pomocí laserového systému LIDAR, a také proměřit základní parametry prostředí jeskyní, jako teplotu nebo záření. Tvůrci robota DAEDALUS doposud vyrobili tři prototypy, kvůli testování senzorů a pohybovému systému. Teď připravují čtvrtý prototyp, kompaktní zařízení s vysokou mírou autonomie. 

TIP: Evropská kosmická agentura plánuje dlouhodobý pobyt lidí v jeskyních na Měsíci

V současnosti mapujeme měsíční povrch především díky sondám na oběžné dráze Měsíce. Tyto sondy zjistily, že lunární jeskyně mají obvykle vstup v podobě otvoru směřujícího dolů. To vyřazuje ze hry obvyklé koncepce kolových a obecně povrchových roverů. Průzkum lunárních jeskyní tak bude nejspíš v režii robotů, jakým je třeba DAEDALUS.

Výzkumníci z Bordeaux analyzují tucet lahví drahocenné tekutiny, které se na Zemi vrátily v lednu po ročním pobytu na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Mimo Zemi pobyly spolu s 320 šlahouny vinné révy odrůd Merlot a Cabernet Sauvignon.

Cílem dlouhodobého výzkumu je v náročných podmínkách pozemským rostlinám pomoci být odolnější vůči změnám klimatu a nemocem a lépe porozumět stárnutí, fermentaci a perlivosti vína. V březnu mělo 12 znalců jedinečnou příležitost jedno z takových vesmírných vín ochutnat. Spolu se stejným vínem, které ale zůstalo celou dobu na Zemi, tak učinili během slepé ochutnávky.

Vesmírné víno pro pozemšťany

„Mám slzy na krajíčku,“ dojal se při otvírání lahví Nicolas Gaume, který je šéfem a spoluzakladatelem společnosti Space Cargo Unlimited. Právě ta experiment zajistila. „Když víno vystavíte, když buňky a rostliny vystavíte prostředí bez gravitace, vytvoříte na jakýkoliv živý druh neuvěřitelnou zátěž.“ 

Odřezky vinné révy nejenom všechny cestu do vesmíru přežily, ale také rostly rychleji než réva na Zemi. A to i přesto, že měly limitovaný přísun vody a světla. Zatím je ale brzy na to, aby vědci dokázali určit, jak a proč k tomu došlo. Až na to přijdou, mohlo by jim to pomoci vypěstovat odolnější révu na Zemi – a tím připravit podmínky pro pěstování hroznů a výrobu vína ve vesmíru, domnívá se biolog Michael Lebert z Erlangensko-norimberské univerzity.

Finance na ambiciózní projekt poskytli soukromí investoři, i když celkové náklady nebyly zveřejněny. Pro průměrného pozemšťana tak zůstává hlavní otázka: Jak vesmírné víno chutnalo? „Pro mě nebylo jednoduché rozdíl mezi pozemským a kosmickým vínem určit,“ uvádí agronom Franck Dubourdieu z Bordeaux, který je odborníkem na víno a jeho výrobu.

Chutná jako okvětní plátky růže

Výzkumníci uvedli, že názory všech 12 sommeliérů se lišily. Někteří pozorovali odlesky tmavě oranžové barvy, dalším víno připomínalo vůni vydělané kůže či vyhasínajících uhlíků.

TIP: Vinice a na Marsu? Podle gruzínských vinařů to je skvělý nápad

„To, které zůstalo na Zemi, podle mě bylo stále trochu zavřenější a o trochu mladší, mělo víc tříslovin. Víno, které bylo ve vesmíru, tam tříslovina povolila a do popředí vystoupily spíše květinové vůně,“ uvedla znalkyně vína a přispěvatelka časopisu The Decanter Jane Ansonová. Ať už se vína proletěla vesmírem, nebo strávila stejnou dobu v chladném sklípku, „obě byla krásná,“ okomentovala chuť posuzovaných vín znalkyně.

V 16. století ještě Španělsko nevyváželo do světa pomeranče, ale křesťanství. Na jeho katolickou verzi mělo patent a v roce 1588 se ji chystalo importovat do Anglie. Kdo by jim v tom mohl bránit? Zvlášť, když se o transport má postarat Neporazitelná Armada, famózní invazní flotila.

Neporazitelnou Armadu porazila bouře

Vydržovat si Neporazitelnou Armadu přišlo španělského krále na polovinu národního důchodů: čítala na 130 lodí všeho druhu, vyzbrojených 2 500 děly. Její posádky tvořilo na 8 tisíc námořníků a 18 tisíc vojáků. Byla prostě ohromná. V kanálu La Manche se k ní měla připojit armáda vévody Parmského, generála španělských vojsk v Nizozemí, a společně pak plánovali zamířit k Doveru. Jenže do jinak jasného plánu se vložilo pár komplikací.

Předchozí část: Válka a rozmary počasí (1): Které bitvy provázely hromy a blesky?

Předně, britští námořníci nebyli zase až tak bezbranní a neschopní, jak si Španělé mysleli. Po sérii námořních bitev a střetnutí u Gravelines byla Armada už dost pocuchaná, a tak si její admirál vévoda de Medina-Sidonia řekl, že bude lepší přeskupit se a zkusit štěstí za pár měsíců znovu. Své lodě vedl do bezpečných přístavů oklikou při skotském a irském pobřeží. Nepočítal ale s extrémně bouřlivým počasím a zrádnými útesy, kvůli nimž ztroskotalo 70 lodí a zahynulo 15 tisíc lidí. Do Španělska se Armada vrátila naprosto poražená a zdecimovaná. Britové si její zničení s oblibou přičítají ke svým úspěchům, ale pravdou je, že španělské ambice na ovládnutí Anglie zhatila až ona ničivá bouře.

Mlha fandí boji o nezávislost

Američané by dnes mohli trávit dlouhá odpoledne tradičním popíjením čaje, nebýt zatracené mlhy. Právě ta totiž změnila výsledek bitvy o Staten Island v roce 1776. Jak to? Nápad vydobýt si na Velké Británii nezávislost doutnal v americké kolonii dlouhé generace, ale do žáru ničivých plamenů jej rozdmýchal až George Washington. Zpočátku neměla tahle revoluce zásadní oporu a na straně budoucího Otce-zakladatele stálo jen 19 tisíc špatně vyzbrojených osadníků, kteří drželi ostrov Manhattan v New Yorku. Britové tehdy byli při síle a chtěli se svými 40 tisíci dobře secvičenými a vyzbrojenými vojáky toto americké dobrodružství rázně ukončit. 

A bylo by se jim to i povedlo: všichni vzbouřenci se přece nacházejí na izolovaném území, které Britové obklíčili. Jenže Washington nebyl včerejší. Než přijmout hrdinský, ale hlavně marný boj, rozhodl se po anglicku vytratit. Využil k tomu nečekaně husté ranní mlhy, která kryla ústup jeho mužů do bezpečí. Britové si ničeho ani nevšimli! Boj o nezávislost tak v roce 1776 neskončil. Přeskupení američtí povstalci unikli ze sevření červenokabátníků a sbírali další podporu mezi koloniálním lidem. Američané nakonec válku s Anglií vyhráli.

Zamrzlé lodě a jízda na ledu

Rozmary nevlídného počasí také stojí za jednou z nejpodivnějších bitev historie. Na konci ledna roku 1795 se totiž proti sobě postavily holandské bitevní lodě a jízdní husaři francouzské revoluční armády. Cože? Ano! A koně přitom ani nemuseli plavat. Za tímhle nečekaným výpadem stál pohotový plán generála Jeana-Charlese Pichegrua, který právě obsadil Amsterodam. Dobyl sice klíčové město svých nepřátel, ale to nejcennější mu chybělo: jejich flotila. Ta se krátce předtím totiž rozhodla kotviště opustit. A tajně vyčkávala v zákrytu ostrova Texel, asi deset kilometrů od města. Boj by tak v zásadě skončil neúspěchem Francouzů, protože právě v obchodních a válečných lodích spočívala síla Holanďanů.

Každá válka si najde svého zrádce a tuhle nevděčnou roli tentokrát sehrál holandský admirál Johan Williem de Winter. Rozhodl se „kopat“ za Francii a pozici flotily skryté v úžině Marsdeip si nenechal pro sebe. Francouzi se tam hned vydali, i díky tomu, že hladina byla překrytá ledem. Dál se popis události liší. Pařížská verze hovoří o důmyslné taktice spočívající v plném utajení a o tom, jak měli koně husarů kopyta obalená slámou, aby posádky lodí zaskočili nepřipravené. Což se jim povedlo. Holanďané zase připomínají 850 děl, kterými byly lodě, strategicky rozestavěné na ledové pláni, vybavené. Stačil prý jen pokyn palubním dělostřelcům a francouzská jízda by se učila plavat v ledové vodě. Nakonec se ale Holanďané raději vzdali a uzavřeli s Francouzi smlouvu. Amsterodam se podřídil Francii, ale lodě si Holanďané mohli ponechat. Souboj lodí a jízdy tak skončil remízou.

Kdo ovládne ostrov z bahna?

Hranice mezi Bangladéšem a Indií byla vytyčena středem Bengálského zálivu, což obě strany respektovaly. Rovnováha ale byla narušena po vydatných deštích v roce 1974. Tehdy daly masivní říční náplavy z Gangy a Brahmaputry vzniknout malému ostrůvku New Moore Island (či dle druhé zainteresované strany South Talpatti), ležícímu přesně na arbitrážní hranici. Tenhle bažinatý kousek souše, který se držel necelého půl metru nad hladinou, se brzy stal nepříjemným kamenem sváru mezi oběma zeměmi. Proč, když má plochu jen 2,5 (a za odlivu necelých deset) kilometrů čtverečních? Je to prosté: pokud bude patřit Indii, zkrátí se tím bangladéšská rozloha zálivu o další polovinu a naopak. Jenže v tom samém zálivu se nacházejí významná hlubinná naleziště ropy a zemního plynu. Jednoho dne se tak na New Moore objevil stožár s indickou vlajkou, aby ji hned další ráno vystřídala vlajka Bangladéše. 

K nepatrnému ostrůvku postupně míří lodě pobřežní stráže, dělové čluny, torpédoborce a jedna i druhá země tam střídavě zakládá své strážní posty. Událost se nepříjemně vyhrocuje a naplavený kousek bahna musí řešit rada OSN. Přece jen, pohraniční válka je na spadnutí. Právní rozbory, analýzy geografů, dobrozdání historiků o původnosti hranic…

TIP: Generál Zima: Jak mrazy ovlivnily vývoj bitvy o Moskvu

Snad o žádném tak malém kousku souše nebylo popsáno tolik papíru a žádný jiný nenadělal tolik zlé krve mezi dvěma národy. Tenhle problém se naštěstí vyřešil sám. Z ostrůvku si totiž každý rok ukousla voda a pozvolna mizel pod hladinou – tempem 5 milimetrů ročně. V roce 2010 se definitivně ztratil a spor se tím vyřešil. I když… možná jen do příštích vydatných dešťů. Zajímavé je, že OSN se za celých 40 let ve věci New Moore Island neshodla na oficiálním vyjádření.

Cestu hrůzostrašnou pouští popsali arabští cestovatelé už před tisíci lety. „Lút dělí Persii na dvě části. Žádné moře není dost bouřlivé, aby vytvořilo tak nepřekonatelnou hranici, žádné hory tak vysoké, žádná propast tak hluboká,“ napsal arabský cestovatel Ibn Hawghál. Název Dašte Lút přitom není nijak starý, v íránských mapách se objevuje teprve něco přes sto let. Domácí tak poušť nenazývají, dodnes je to pro ně kavír, solná pustina. Kavíre Lút. Krajina, kterou, jak říkají, nikdo nikdy zcela nepozná.

Dašte Lút zůstává spolu s Velkou solnou pouští nejméně probádanou oblastí Íránu. „V tomto místě,“ poznamenal před sto lety švédský cestovatel Hedin, „nebyl dosud žádný domorodec, ani Evropan.“ Sugestivní popisy nástrah pouště z pera statečných mužů ani dnes neztrácejí na hrozivosti. Lút je místem, kde to záhadné se přihlásí jaksi přirozeně, samo od sebe. Naše cesta na dno pouště končí v solných pláních, z nichž i v létě prýští zpod tvrdé kůry voda. Neméně překvapivý je také začátek naší pouti.

Jak roste písek

Čím začíná poušť? Kupodivu stromy. Už kousek za Šahdádem nás čeká překvapení. Tamaryšky. Objevují se první solitéry, s nimi hliněné kopečky. Celé pahorky, na každém vyšší keř, na těch větších jeden nebo i několik skutečných stromů. Těmto hliněným kupkám se říká nebka (perský výraz pro přesyp kolem trsu vegetace), místní jim přezdívají „pouštní vázy“ nebo „květináče“. Projíždíme skoro savanou. Musíme zastavit, divukrásný pohled se naskýtá jen tady. Dál pahorky mizí, ale tamaryškové trsy zůstávají, žlaby a rokle v štěrkové pláni jsou poseté kšticemi keřů, ani v polopoušti nebývá tolik zeleně. Vláha z hor se tu ztrácí a ještě svede vytvořit takový zázrak.

Zvrásněnou kůrou a často mohutnými kmeny pokroucené stromy připomínají olivovníky. Musejí mít stovky let. V poušti stromy nerostou rychle. Ne všechny najdeme na vyvýšeninách, na ně se teprve časem musejí dostat. Každý semenáček, který má to štěstí, zachycuje proudící písek a prach, nánosy ho zvedají, až se nakonec vyhoupne nad pláň. Jak vítr přináší materiál, keřík se dál vyvyšuje, aby ho písek nezavalil. To už má k sobě další a společně rostou na několikametrovém vršku. Když tamaryšky odumřou, zůstanou po nich holé pahorky, nevysoké, pravidelné, docela humorné kopečky v krajině, podobné té, jakou zprvu maloval Zrzavý. Vzácně dorostou nebky snad až do stovek metrů. Nikde na planetě nevznikly větší než v íránské poušti.

Vzniku tohoto zázraku ale napomohl člověk. I když to není vůbec poznat, všude kolem se kdysi rozkládalo starověké osídlení – zavlažované oázy s palmami a navazujícími políčky, desítky kilometrů čtverečních. Dnešní pouštní pláň kolem Šáhdádu obývali lidé už v neolitu a masivně pak v době bronzové. Nebky tak mohou být staré až pět tisíciletí a pamatovat dobu, kdy Šáhdád býval důležitým centrem tzv. protoelamské civilizace, současníka starého Sumeru.

Zuby na struhadle

Snad tím nejpoutavějším v Lút jsou pouštní hrady. Domácí jim říkají Kelutá. Roztodivné skalní útvary vyprávějí příběhy, u jejichž zrodu stála větrná eroze. Dál k východu skalní kulisy ustupují, nahradí je nízké zaoblené pahorky, jakési bochníky hlíny, které nápadně připomínají výsypky. Všechny kryje křehký škraloup vyschlého bláta, zkroucené skořápky, skrz něž se člověk propadá a uvolňuje oblaky jemného prachu. Nevědět, že jsme v poušti, tipoval bych industriální krajinu.

Tohle přitom nejsou opuštěné příbytky po tamaryšcích, byť se jim nápadně podobají. Před sebou máme yardangy, tvary vymodelované ve zbytcích jezerní tabule. Rytmický sled útesů a soutěsek mezi nimi. Divadlo pro oči, které má na svědomí vítr. Zdánlivě neuspořádané, ve skutečnosti jdou v jednom směru podle převládajících větrů – shora to vypadá jako zuby na struhadle.

Cesta dávných karavan

Říká se, že Lút je nejtišší a nejčistší místo v Íránu. Je absolutní ticho, vzduch se nepohne, zato vedro je víc než hmatatelné. Přestože v okolních horách zůstává sníh, přelom dubna a května není pro návštěvu nejvhodnější. Přítomnost pouště je neodbytná, silná a omamná, už po pár desítkách minut zmáhá a každý krok těžkne, zatímco hlava i v šátku se skoro motá a umdlévá.

Napůl zavátý karavansaraj (orientální hostinec) trčí z písku hned vedle asfaltky. Na dohled od skalních dómů a křižníků plujících v pouštním moři. Z čeho tu vařili čaj a kde napájeli velbloudy? Kdysi tu musel být pramen, ale dnes krajina beznadějně vysychá. Při naší první návštěvě Šáhdádu tu nebylo nic než ujetá pista. Prašná a kamenitá, s úseky přerušovanými závějemi. Teď je to do Nehbandanu přes krutou poušť na íránské poměry pouhá chvíle.

Pasti bílé řeky

Už dávno jsme minuli poslední pouštní hrady a stále klesáme. Na cestě často leží navátý písek a prach jako v zimě sněhové jazyky. Jedeme ještě několik desítek kilometrů, až tam, kde pásmo bachratých kopečků protíná slaná řeka. Rúde Šur je teď suchá a bílá, dno má beznadějně ztvrdlé a rozpukané do polygonů, ale celou zimu v ní teče voda. Pokračuje dál po okraji a mizí v slané proláklině, v zrádné krajině, které říkají Namaksar, slaná země.

Světlá krusta v korytě je nasycená solí. Na první pohled vypadá pevně, ale i v létě je pod ní spousta solného bahna a vody. Není problém v beztvaré hmotě uvíznout. V časech karavanních cest tudy lidé procházeli jen čtyři měsíce, od počátku zimy k perskému Novému roku. Odpadlo vedro, ale Namaksar pro karavany znamenal nejzáludnější místa, kde se zvířata propadala – často výprava ztratila i polovinu velbloudů. „V létě je cesta Lútem špatná, v zimě ještě horší,“ platívalo už za dob prvních arabských cestovatelů.

Moře, lodě a majáky

Náš řidič nikdy s karavanou nešel, honáci vyměnili ohlávky velbloudů za volanty náklaďáků dřív, než se narodil. Co všechno potkávalo karavany ale ví z otcova vyprávění. Říká nám také o jezeru, které se prý dodnes rozlévá uprostřed pouště. Ale sám ho neviděl a sotva by nás k němu zavedl. Přestože Namaksar mapy označují jako močál nebo dokonce jezero, po vodní hladině už tu není ani stopy. Dávno před příchodem islámu skutečně pokrývala vnitřní část Íránu vodní plocha. To, že srážek bylo mnohem víc, je vidět z řady širokých koryt, která jdou z hor nad Šahdádem daleko do pouště. V prehistorických dobách se tudy valily časté povodně.

Dnešní solné pouště jsou zbytky dřívějších jezer, které si lidové podání promítlo do velkého moře. Rozprostíralo se prý od Kazvínu na západě až ke Kermánu a k afghánským hranicím. Ještě před sto lety byly legendy o moři živé na více místech pouště. Cestovatelé zachytili vyprávění o lodích, ostrovech, přístavech a majácích. Podle jedné z legend král Šalamoun za pomocí duchů zřídil odtok z vnitrozemského moře do Kaspiku, jiná legenda tvrdila, že moře zmizelo v den, kdy se narodil prorok Mohamed. Snad nejfantastičtější z nich mluví o dřevěné bráně v džandacké pevnosti. Ta prý je zhotovena z vraku lodi, která kdysi plula po tomto moři.

Propast ukrytá v poušti

Z pohledu na mapu je zřejmé, že právě v poušti Lút jde krajina nejníž z celého íránského vnitrozemí. Uprostřed Íránu zeje náhlá a nečekaná „proláklina“ – její dno je pouhých 200 metrů nad hladinou Perského zálivu a kdo ví, jestli ne níž. Místní dokonce mluví o písečném víru, který do hlubin vtáhl a pohřbil celou karavanu. Kde přesně to místo leží, nikdo neví, a není jasné, jestli nejde jen o další ze sbírky mýtů. Mohl by to být starý solný důl, říká nám šofér, ale neví o něm nic bližšího. Armáda, kterou vyslal perský král Kambýsés, se ztratila v egyptské poušti a nalezena byla po dvou a půl tisíciletích. Zrovna tak Lút může mít své tajemství, a chce se věřit, že se na ně někdy přijde.

Naše čtyřicet let stará ruská mapa vykresluje nemalou část pouště vrstevnicí nižší než 150 metrů. Sto kilometrů dlouhá proláklina ve tvaru oblouku se táhne skrz Namaksar. Ale bude nejnižší místo opravdu tady? Když vyjíždíme z Šahdádu, ukazuje hypsometr 400 m, stále klesá a zastaví až v místě, kde silnici protíná slaný tok – 260 m.

TIP: Suché oblasti naší planety: Kouzlo i peklo pouští

Ještě sto či dokonce dvě stě metrů na dno pouště. Ale nezvolili jsme pravou chvíli pro expedici. Pěší výprava nepřichází v úvahu a ani s terénními auty si tam nikdo z místních netroufne. Tím méně náš šofér s pick-upem. Nezbývá než spokojit se s „pátráním“ v počítači. Pomocí satelitních snímků „objevím“ depresi v Namaksar. Terén náhle klesá tak prudce, jako by vytvářel trychtýř, až se konečně zastaví – na 109 metrech nad mořem! Ať už je to skutečná studna Lútu, anebo jde o chybu z nedokonalosti měření, záhadné místo teprve čeká na svého objevitele.

I u čs. vojska v SSSR se stalo, že někdo neprošel odvodem – ať již to bylo kvůli věku či zdravotnímu hendikepu. Nejprve byli tito jednotlivci přiděleni do náhradního tělesa a jejich důstojné živobytí zajišťoval takzvaný sociální referát, který finančně podporoval převážně Československý červený kříž a rovněž štědří krajané z Volyně. Vedle toho vznikl i dětský domov určený pro potomky vojáků. Celý tento kolos se v průběhu války sunul za čs. jednotkami.

Děti války

Protože mezi vojáky a vojákyněmi vznikaly vztahy a uzavírala se manželství, těhotenství na sebe nenechávala dlouho čekat. Ženy v očekávání (a s malými dětmi) byly staženy z aktivní služby a převedeny do péče sociálního referátu. Těhotné a čerstvé maminky dostávaly extra příděly (sušené a konzervované mléko) a od červeného kříže obdržely oblečení pro miminka.

O děti bylo také dobře postaráno – kromě přídělů základních potravin dostávaly navíc čokoládu a bonbony. Ošacení, které se mimo jiné skládalo z upravených uniforem, získávaly děti i prostřednictvím Červeného kříže. U potomků vojáků se dbalo na školní docházku, při níž se učili češtinu, ruštinu, němčinu, čtení, psaní, počítání i české dějiny. Jiří Vlček vzpomíná, že „hlavní náplní našeho pobytu v dětském domově bylo chodit do školy a dobře se učit“.

Podobně vzpomíná na svou školní docházku Božena Ivanová, roz. Koutná, jež navštěvovala v Buzuluku školu pro české děti: „Jako školáci jsme všichni nosili přešité oblečky z uniforem a modré čepičky. Stalo se mi nejednou, že mě Ludvík Svoboda potkal a zeptal se, jakže mi jde učení a jaké mám známky. Když jsem dostala trojku, domů jsem se nebála ji přinést, ale před Ludvíkem Svobodou přiznat tuhle známku? To jsem se styděla. Když jsem ho jednou z dálky viděla a měla trojku, radši jsem utekla jinou uličkou, abych mu nemusela s touhle známkou na oči.“ V dětském domově pracovaly většinou ženy, a to jako vychovatelky, administrativní síly, učitelky a kuchařky. 

Elévové beze zbraně

Jak děti odrůstaly, začaly se i ony nadšeně zapojovat do života jednotky. Řada těch odrostlejších vstupovala do armády jako pomocníci (elévové). Na odvod nedočkavě čekali nejen chlapci, ale i děvčata. Věra Holubeva, roz. Biněvská, vzpomíná, jak moc toužila být přijata: „Já jsem coby dvanáctiletá chtěla také bojovat a pořád jsem to Ludvíku Svobodovi dokola říkala. Jednou mi říkal, že každý voják musí mít u sebe suchary. Tak já jsem potajmu začala sbírat kůrky od chleba a sušila jsem si je, abych měla suchary a mohla odejít na frontu. Když jsem nakonec byla přijata jako vojín-elév do kursu pro radisty, byla jsem šťastná.“

Tito elévové pak pomáhali v týlu roznášet noviny, menáž, či absolvovali kursy pro obsluhu rádia. Jejich umístění bylo však vždy takové, aby nemohli být nijak ohroženi na životě. Jiří Vlček vzpomíná: „Otec pracoval na osvětě. Jednou jsem jel já a větší chlapci s ním jako doprovod a u Liptovského Mikuláše jsme pomáhali rozdávat noviny.“

TIP: Zbraně místo hraček: Krutý svět dětských vojáků v Somálsku

Avšak řada nezletilých působila i ve frontových jednotkách. Již v březnu 1942 byli zvláštním rozkazem do instruktorských kursů přiděleni nezletilí vojíni. Šlo o devět mládenců ročníků 1925–1928, kteří byli tělesně velmi zdatní a kterým rodiče podepsali revers povolující odjezd na frontu. K tomu došlo hlavně proto, že jednotka se na konci roku 1942 potýkala s vážným nedostatkem bojeschopných mužů (na frontu dokonce odjel i hluchý voják). Nezletilí pak do armády vstupovali i nadále. Často se tak dělo proto, že mladí toužili bojovat za každou cenu, a tak si u odvodu přidávali věk nebo tvrdili, že osobní doklady ztratili. 

Příklad třicetiletého muže žijícího u rodičů není takovou výjimkou, jak by se mohlo zdát. Podle dat agentury Eurostat se podíl mladých lidí ve věku 25 až 34 let, kteří stále žijí se svými rodiči, pohyboval v evropských zemích od méně než 10 % v Dánsku (4 %), Finsku (4,8 %), Švédsku (5,7 %) a v Norsku (5,8 %) až po více než polovinu na Slovensku (55 %), v Řecku (57,8 %), v Chorvatsku (62,2 %) a Severní Makedonii (66,8 %). Češi se s 29 % zařadili těsně pod průměr evropské sedmadvacítky.

Ve všech evropských zemích (s výjimkou Lucemburska) si přitom pohodlí „mamahotelu“ výrazně více užívají muži. Zatímco podíl mladých Makedonek ve věku 25 až 34 let, které žijí s rodiči je 48,8 %, u mladých Makedonců jde o 84,2 %. Nejlépe jsou na tom v tomto směru mladé Finky, kterých žije i v dospělosti s rodiči jen 2,2 % a Dánky (2,9 %). Mladí Češi se tomto směru nevymykají průměru EU – 37,9 % českých mužů žije i po 24. roce života s rodiči (průměr EU 37,3 %) a u žen je tento podíl dokonce pod evropským průměrem – jen 18,4 % mladých Češek žije i v dospělosti s rodiči (průměr EU 23,9 %).

Finanční samostatnost , dostupnost bydlení i pohodlí

Zatímco před deseti lety sociologové přičítali větší ochotu mladých Evropanů bydlet s rodiči dopadům hospodářské krize a vysoké míře nezaměstnanosti, novější data to potvrzují jen z části. Nejvyšší nezaměstnaností se v rámci Evropy může „pochlubit“ Řecko (16 %), Španělsko (16 %), Turecko (13 %) a Kypr (10 %), přičemž všechny tyto země se také umístily nad evropským průměrem v rámci využívání služeb „mamahotelů“. Rozhodně ale nepatří mezi úplnou špičku.

Naopak mezi země s dlouhodobě nejnižší mírou nezaměstnanosti patří Česko (3 %), Polsko (3 %), Nizozemsko (4,3 %), Maďarsko (4,4 %) a Německo (4,5 %), kde poměr mladých, kteří žijí s rodiči osciluje od 10 % (Nizozemsko) až po 44 % (Polsko). Míra nezaměstnanosti jako hlavní parametr se nepotvrzuje ani u skandinávských zemí, kde se pohybuje okolo evropského průměru (5,2 % - 8,6 %; průměr EU 7,5 %).

Důvody k životu v „mamahotelu“ tedy zřejmě v mnoha případech nejsou jen čistě ekonomické, ale také sociální, psychologické a kulturní. Svou roli hraje dostupnost bydlení, ale i třeba věk navazování dlouhodobějších partnerských vztahů. Demografové přitom bijí na poplach: nechuť stěhovat se do „svého“ společně s nevůlí vstupovat do manželství a zakládat vlastní rodinu může z hlediska evropské porodnosti znamenat v budoucnu značný problém. Ve většině zemí ale naštěstí v posledních letech věk odpoutání se od rodičů spíše klesá.

Sladký život v mamahotelu

Zajímavou sondou do myšlení mladých je studie britského Úřadu pro národní statistiku z roku 2009, jež zkoumala náhled tří tisíc dotázaných mužů sdílejících domácnost s rodiči na vlastní životní situaci. Většina z nich si komfort vyplývající z bydlení „u maminky“ pochvalovala a neviděla důvod, proč by se ho měla vzdávat. Na druhé straně se stejní muži považovali za statečné, silné a nezávislé jedince. V dotaznících sice na jedné straně vyjadřovali potřebu vlastního prostoru, na druhé straně však přiznávali, že jim úspora peněz i domácí servis v podstatě vyhovují a nad nevýhodami společného života v mnohém převažují.

Pro 55 % respondentů matky například stále praly, a dalším 18 % dokonce denně připravovaly svačinu nebo oběd do práce. Jiným pozorovaným trendem se stal fakt, že „staří“ mladí muži často rodičům na bydlení nepřispívali a ušetřené peníze pak využívali k příjemnému zpestřování života, třeba k návštěvě exotických zemí. 

TIP: Teplo domova: Jakou teplotu považuje za optimální Rus, Japonec nebo třeba Čech?

Novinku, která se ale zatím nestačila promítnout do statistik, představují „koronavirové mamahotely“. Vzhledem nejrůznějším úrovním pandemických lockdownů v Evropě a souvisejících uzávěr vysokých škol, se velká část mladých vrátila do rodného hnízda z donucení. V některých případech může jít o vyšší míru pohodlí, často ale hrají svou roli i ekonomické důvody – pandemie koronaviru uzavřela mnoho pracovních míst, které často využívali právě mladí Evropané. Návrat do rodného hnízda je tak často jedinou možností, jak pokračovat ve studiu distanční formou, nebo alespoň přečkat ekonomická opatření během pandemie.

Molice (Aleyrodoidea) jsou velmi drobný hmyz, který podobně jako například mšice saje na rostlinách a škodí jim. Jejich úspěšnost je dána celou řadou evolučních triků. Čínští vědci nedávno zjistili, že za jedním z těchto triků byla i šikovná loupež genu.

Konkrétně jde o gen BtPMaT1, který je typickým genem mnoha různých rostlin. Protein vytvářený tímto genem zřejmě slouží k uskladňování toxických látek v rostlinných buňkách, čímž se rostliny chrání před vlastními jedy. Tento gen pro detoxifikační protein se přitom nevyskytuje u žádného jiného hmyzu, alespoň pokud víme. Jen u některých molic. Kde k němu ale tento škůdce přišel?

Třetihorní loupež

Genetické a fylogenetické analýzy ukázaly, že molice ukradly tento gen už dávno, zhruba před 35 miliony let. Podobné události se v přírodě občas stávají a velmi často je v podobných případech ve hře i nějaký druh viru. V tomto případě virus nakazil nějakou rostlinu vybavenou genem BtPMaT1. Když se poté množil v jejích buňkách, „omylem“ zabudoval do genomu nových kopií viru i kus sekvence z rostliny s tímto genem. Některá z nových kopií viru nakazila molici a gen jí předala. Pro molice to byla šťastná náhoda, která jim dnes umožňuje bezostyšně sát i na jinak jedovatých rostlinách.

TIP: Útok na invazního brouka: V Americe nasadili parazitické vosičky

Popisem dávné krádeže ale výzkum čínského týmu neskončil. Vědci vytvořili krátkou molekulu RNA, která molicím gen BtPMaT1 dokáže vypnout a tím je zbaví jejich nepříjemné superschopnosti. Návštěva takto geneticky „vylepšené“ molice u jedovaté rostliny pak zpravidla končí smrtí hmyzu. V další fázi vědci vytvořili geneticky upravená rajčata, kterým do genomu vložili návod na zmíněnou „vypínací“ RNA. Tato vylepšená rajčata pak byla před molicemi chráněná.

Indie má za sebou už pěknou řádku kosmických zdarů. Mnohým z vás se možná vybaví úspěšná lunární sonda Čandraján 1 neboli „měsíční loď“, jež odstartovala v roce 2008. O rok později 28. srpna se sice předčasně odmlčela, splnila však většinu vědeckých úkolů, a navíc si připsala nečekaný objev: Našla stopy vody v měsíčním regolitu. Na její práci nedávno navázal již o mnoho sofistikovanější nástupce, Čandraján 2. Výsadek přistávacího modulu s robotickým vozítkem na jižní polokouli našeho souputníka se bohužel nepovedl, ale hlavní část mise pokračuje. 

K nesporným úspěchům Indie patří také nízkorozpočtová marsovská sonda MOM, jež nadále posílá snímky i vědecká data. Na letošní rok se navíc chystají další robotické mise, jako třeba Aditja L1 určená k průzkumu Slunce. Nejbližší větší událost pak představuje plánovaná premiéra nové malé rakety Small Satellite Launch Vehicle (SSLV). Vliv současné pandemie je však patrný i v kosmickém sektoru, tudíž lze očekávat řadu odkladů a změn v harmonogramu. Věřme ovšem, že to zásadně nenaruší zatím vůbec největší a nejambicióznější připravovanou misi asijské země – orbitální let s lidskou posádkou.

Přípravy na cestu

Tamní vláda stále doufá, že se pilotovaný start odehraje už v roce 2021, kvůli oslavám 75. výročí indické nezávislosti. Jenže harmonogram je neúprosný a reálněji se jeví spíš druhá polovina roku 2022, možná dokonce i pozdější termín. 

Uskutečnění přelomové mise vyžaduje patřičně připravenou posádku. Indie proto začátkem loňského roku vyslala své první kosmonauty do Ruska, kde mají podstoupit přibližně roční trénink ve Středisku přípravy kosmonautů J. A. Gagarina. 

Ve zrychleném tempu

Slavné výcvikové středisko leží severovýchodně od Moskvy a prý je v něm stále cítit duch doby počátků letů do vesmíru. Kosmonauti tam pracují pod portréty Jurije Gagarina, prvního muže v kosmu, a žijí ve stejných budovách, kde se Alexej Leonov připravoval na premiérový výstup do vesmírného prostoru. Čtyři pečlivě zvolení kandidáti z řad indických vojenských pilotů čekají na dokončení náročného výcviku. Adepti vzešli z 60 účastníků náboru, jenž se uskutečnil v Institutu aerokosmické medicíny v Bengalúru a zúčastnit se jej mohly i ženy. Čtyři konečné kandidáty pomáhal vybrat zkušený vojenský lékař a kosmonaut ve výslužbě Oleg Kotov, který má na kontě 526 dní strávených ve vesmíru.

Ruští kosmonauti trénují na vesmírný let v průměru pět roků a teprve poté se považují za připravené stát se součástí některé posádky. Ovšem zhruba 15měsíční kurz, na nějž se vydali indičtí piloti, je poněkud odlišný, a to nejen svou délkou. „Jedná se o program speciálně navržený tak, aby vyhovoval potřebám indických kosmonautů a byl koordinován s druhou stranou,“ uvedl šéf centra Pavel Vlasov a dodal, že kromě obecného vesmírného výcviku zahrnuje trénink i pokročilý inženýrský kurz a kondiční cvičení. 

Cizí jazyk, cizí kuchyně

Očekává se, že v průběhu roku stráveného ve Hvězdném Městečku zvládnou indičtí kosmonauti veškeré postupy a osvojí si ovládání ruského Sojuzu, což jim výrazně usnadní pilotování vlastní vesmírné lodi Gaganján neboli „nebeské plavidlo“. K tomu se musí posádka učit rusky, protože všechny palubní nápisy a dokumentace uvnitř Sojuzu jsou samozřejmě v ruštině. Ruští specialisté dělají vše pro to, aby Indům pomohli vyrovnat se s nezáviděníhodným úkolem – protože naučit se nový jazyk v tak krátkém čase, aniž by to jakkoliv zpomalilo náročný trénink, není jednoduché. Výcvikové středisko má proto ve svých řadách profesio­nální tlumočníky a jazykové lektory. Navíc většina zaměstnanců, zejména instruktorů, velmi dobře ovládá angličtinu – přestože podle stávajících předpisů probíhá školení pouze v ruštině.

V první řadě si však piloti museli zvyknout na místní kuchyni: Indičtí kosmonauti, ale i jejich doprovodný personál, stolují v kantýně spolu s ruskými kolegy, přičemž se tamní jídlo dost liší od toho, na něž jsou zvyklí z domova. Vlasov k tomu však dodává, že kuchaři z Hvězdného Městečka dbají na potřeby svých hostů, včetně zařazení vegetariánských jídel a odstranění některých pokrmů z nabídky – například hovězího masa, které je pro Indy, jak známo, nepřijatelné.

V zimě i na moři

K nejzajímavějším částem výcviku patří kurz přežití. Cílem je naučit budoucí kosmonauty zvládnout případné dosednutí návratového modulu mimo plánovanou zónu, například někde v divočině. Čtveřice se připravuje strávit nějaký čas v zimě v lesích a bažinách moskevského regionu, přičemž jim bude dělat společnost jen místní zvěř. 

Nejdřív je však čeká školení v učebnách, poté praxe a teprve pak zamíří ve skupinách po dvou s instruktorem na třídenní maraton přežití v reálných podmínkách. Budou si muset vystačit pouze s nouzovým vybavením, jež by našli v lodi Sojuz. Nablízku jim ovšem zůstane tým lékařů, kteří budou po celou dobu pečlivě sledovat jejich zdravotní stav. 

Nácvik přežití může pro Indy, neuvyklé ruským zimám, představovat opravdovou výzvu. Po kurzu dostane čtveřice týden volna na zotavení. Ovšem zasněžené lesy a bažiny znamenají pouze první krok: Piloti mají naplánovaný pobyt i ve stepi, a dokonce výcvik na moři. Místo bezútěšného mrazu Severního ledového oceánu během zimy se však v létě přesunou do letoviska Soči u Černého moře, kde podstoupí v doprovodu specialistů simulaci přistání na vodě. Čekají je ovšem i lety v upraveném Iljušinu Il-76, simulující krátkodobý stav beztíže.

Ruští odborníci jsou každopádně přesvědčeni, že Indové zvládnou překonat všechny obtíže, jimž mohou během výcviku čelit. Přece jen jde o zkušené a dobře vyškolené specialisty. „Je zcela zřejmé, že jsou všichni ve výborné fyzické kondici a mají obrovské letové zkušenosti i rozsáhlé technické znalosti. Naše tréninková zátěž by pro ně neměla být až tak náročná,“ dodává Vlasov.

Do vlastní lodi

Po dokončení ročního výcviku se indičtí kosmonauti vrátí do vlasti, kde podstoupí ještě speciální trénink zaměřený na nácvik a simulace ve vesmírném plavidle Gaganján. Model návratového modulu v reálné velikosti představila Indie na sympoziu v Bengalúru začátkem loňského roku, přičemž k vidění byly i modely stanice s kosmickou lodí, jež měla nově k servisní části připevněna čtyři ramena se solárními panely po vzoru evropské kosmické lodi ATV (Automated Transfer Vehicle). Zatím není známo, zda by se mohlo jednat o výsledek navázané spolupráce.

V konečné fázi vzejde ze čtyř kandidátů zřejmě tříčlenná posádka. Zbývající člen utvoří zálohu a v průběhu letu bude v řídicím středisku ve spojení s kolegy ve vesmíru. Vyloučit však zatím nelze ani start s jediným kosmonautem na palubě. 

Před pilotovanou misí se mají odehrát dvě zkoušky bez lidí: První se měla uskutečnit již v prosinci 2020, kvůli pandemii koronaviru byla ale o rok posunuta, další má přijít zhruba s půlročním odstupem. Během prvního startu se bude v kabině nacházet humanoidní robot, schopný plnit jednoduché úkoly. Oba lety se zaměří především na odzkoušení všech parametrů nutných k přežití kosmonautů, teprve poté mohou do kabiny usednout lidé. Zatímco posádka i design modulu jsou již vybrány, konečné rozhodnutí ohledně skafandrů či medicínského a jiného vybavení dosud nepadlo.

V klubu kosmických velmocí

Možná se ptáte, proč Indie trénuje své lidi v Rusku, a nikoliv na domácí půdě. Odpověď zní jednoduše: Asijská země obdobné výcvikové středisko nemá – což by se však mělo změnit, protože část navýšeného rozpočtu na program Gaganján má jít právě na vybudování potřebné infrastruktury. Nové centrum vyrůstá v blízkosti testovacího prostoru Chitradurga Aeronautical Test Range ve státě Karnátaka. Na jeho vznik a trénink kosmonautů i další mise bylo pro roky 2020–2021 uvolněno v přepočtu asi 1,9 miliardy dolarů. 

TIP: Vesmírné skafandry pro 21. století: SpaceX, Boeing, Virgin Galactic i ostuda z Íránu

Indie se tak malými krůčky přibližuje ke „klubu“ kosmických velmocí. Přestože má před sebou ještě pořádný kus cesty, již dnes musíme ocenit, s jakou vytrvalostí postupuje dál. V zemi přitom, jak známo, nepanují zrovna lehké podmínky. Po ukončení počáteční fáze pilotovaného programu má Indie v plánu vybudovat vesmírnou stanici a chystá i robotickou misi k Venuši, někdy mezi léty 2023 a 2024. Rozhodně se tedy v jejím podání máme na co těšit. 

Od kolébky nechávala Žofie Bavorská vychovávat Františka Josefa s perspektivou, že se její prvorozený syn chopí jednoho dne žezla. Mlčky původně kalkulovala s brzkým skonem psychicky i fyzicky chorého švagra Ferdinanda, jenomže panovníkův kořínek byl nad očekávání odolný, takže konec se (vzdor jejímu očekávání) nedostavil. Nicméně došlo na variantu druhou: císař se roku 1848 znemožnil politickou praxí.

Nanicovatý otec

Okamžik, kdy byl intronizován neboli usazen na trůn její rukou po dlouhá léta cepovaný syn, ten okamžik představoval pro Žofii vyvrcholení všech jejích životních snah. Svého císaře si vlastně vychovala sama, podle vlastních kritérií a příkazů, rozhodně bez spolupráce s lhostejným a nanicovatým otcem. Jako není znám jediný krok prince, jediný jeho čin, v němž by se vyjevovala synovská láska k otci, není k dispozici žádný doklad třeba jen dílčího výchovného otcovského vlivu či působení arcivévody Františka Karla. Tím, kdo uhnětl a vymodeloval předposledního císaře rakouské monarchie, byla silná, dominantní matka, v žádném případě submisivní otec.  

Synek byl tedy na mamince závislý, vzájemně byli do sebe citově zaklesnuti. Ten vztah se utvářel v raném dětství prince a přetrvával hluboko do časů jeho zralosti. Šlo o závislost jednoho na druhém, zpola vědomá, zpola nevědomá, navíc nijak nekorigovaná výchovnou přítomností otce. 

V hlavní roli Žofie

Franzimu chyběly mužské vzorce chování i reakcí, což mělo kromě některých kladných stránek i přímo zhoubné následky. Jestliže Žofie hledala naplnění svého života v tom, že své neuskutečněné tužby i ambice přenesla na syna, pak František Josef (od malička vzorný a poslušný) vnitřními siločarami bytostně spojený s matkou, se do značné míry stal obětí této přepjaté mateřské lásky. 

Nikdy se nedokázal vymanit z vlivu matčiny svrchované autority. Nebyl schopen se vzepřít ani v okamžiku, kdy to udělat měl a musel. Nezdravé celoživotní upnutí na matku mělo přímo katastrofální vliv na jeho manželství. Když se oženil, ocitl se mezi dvěma ženami jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Respekt k matce, k jejím názorům a postojům, respekt k autoritě, jejímž příkazům se odjakživa podřizoval, zablokoval mladému císaři cestu k vnitřnímu pochopení soužití v manželském páru. Proto na svou vlastní ženu začal brzy pohlížet spíše očima matky.  

Atentát na vladaře

Než ji však našel, musel svést onačejší zápas nežli o ruku své vyvolené. Bylo po poledni, 18. února roku 1853. František Josef si jako obvykle dopřál po obědě krátkou procházku. Vydal se po okruhu vnitřních vídeňských hradeb, nedávno změněných na klidovou zónu plnou zeleně. Zastavil se u Korutanské brány a se zalíbením sledoval execírce vojáků. Vtom k němu náhle zezadu přiskočil neznámý muž a bodl ho nožem do týla. Silné zlaté vyšívání límce hulánské uniformy ránu sice ztlumilo, jenomže mocné krvácení z krku vypadalo i tak hrůzostrašně. 

Císař klesl k zemi v tratolišti krve. Čepel nože naštěstí nepronikla k tepně, takže způsobila jenom středně těžká zranění. Panovník u sebe neměl žádnou ochranku - s politicky motivovanými atentáty nebyly v Rakousku do té doby prakticky skoro žádné zkušenosti. Institut ochranky prostě neexistoval. Doprovázel ho pouze osobní adjutant hrabě Maxmilián von O´Donell. Při pokusu útočníka zasadit císaři druhou ránu nožem ho adjutant duchapřítomně srazil k zemi a s pomocí náhodného kolemjdoucího, řezníka Ettenreicha ho zadržel. 

Zranění byla vážná

Událost vzbudila v celé říši neobyčejný rozruch a také vlnu sympatií vůči panujícímu Habsburkovi, jinak zatím nepříliš oblíbenému. Kostely byly už v den atentátu plné lidí modlících se za jeho život. Sám Franzi útok spíš zlehčoval. Matce poslal vzkaz, aby se nebála, protože nebyl ve větším nebezpečí než jeho stateční vojáci v Itálii. Britský velvyslanec ve Vídni lord Westmoreland to však v dopise královně Viktorii viděl jinak: „Císař unikl téměř zázrakem, protože nůž mířil vzadu na krk, což mohlo mít fatální následky, ale sklouzl po lebeční kosti. Rána silně krvácela a František Josef na chvíli oslepl. Byl schopen dojít domů, ale pak musel ulehnout do postele s horečkou. Mimoto ztratil hodně krve a dolehl na něho šok. On i lékaři se obávali, aby zranění nemělo vliv na jeho zrak.“ 

Římský papež poslal císaři po šťastně překonaném atentátu jeden zub svatého Petra, a matka Žofie nosila od té doby náramek se srdíčkem z diamantů a rubínem, znázorňujícím kapku krve, a s kadeří císařových zkrvavených vlasů. Přesto se starostí o syna nezbavila. Táhlo mu totiž na třiadvacátý rok, a zatím byl nejenom bez potomka, ale dokonce i bez manželky. Pokus o vraždu jejího syna umocnil snahu arcivévodkyně svého nejstaršího syna oženit...

První pokus ovšem nevyšel. Matka si nejprve myslela na princeznu Sidonii Saskou, dceru své sestry v Drážďanech ze spřízněného, politicky vhodného a nadto katolického saského královského domu. Leč František Josef nesouhlasil. Vyvolená se mu nezdála být dostatečně hezká, no a maminka uznala, že by k Franzimu opravdu nepasovala. A tak poslala syna pod záminkou politických jednání do Berlína – tato Františkova cesta byla vůbec první návštěvou rakouského panovníka v pruském hlavním městě. Tamní princezna Anna již ovšem byla zadaná, a tím pádem se dynastické propojení mezi Habsburky a Hohenzollerny, které by asi úplně změnilo dějinný vývoj ve střední Evropě, neuskutečnilo.   

Bavorské sestřenice

Arcivévodkyni Žofii napadlo, poohlédnout se blíž. V domácnosti její nejmladší sestry, bavorské vévodkyně Ludoviky – nepříliš šťastně provdané za poživačného Maxmiliána Bavorského – žilo několik princezen. Maxovými dcerami z levého boku se jako potenciálními nevěstami pro císaře Františka Josefa z pochopitelných důvodů zabývat nebudeme. Legitimních dcer měl pět. Z nich nejstarší byla devatenáctiletá Helena, které doma říkali Nené. Ta by zjevem… věkem… i povahou mohla… říkala si zřejmě maminka Žofie. A nejenom říkala, leč i konala: na srpnové dny roku 1853 smluvila společný pobyt v oblíbeném habsburském letovisku Bad Ischlu v Tyrolích...

Bavorské příbuzenstvo přijelo a přivezlo i obě nejstarší dcery. Ve dnech kolem třiadvacátých císařových narozenin se ve zdejším loveckém zámečku odehrál onen proslulý příběh, který (kdyby nebyl skutečností) patřil by spíše do šestákového milostného románu. Ony vyhlédnuté dívky byly dcerami arcivévodkyně Ludoviky, a tím pádem sestřenice Františka Josefa. To možná mělo trochu vadit, při všech těch zkušenostech, které s podobnými příbuzenskými sňatky v rodě Habsburků už měli. Žofie v tom však kupodivu žádnou překážku neshledávala, i když – po pravdě – dost dlouho trpěla při pohledu na degenerovaného císaře Ferdinanda, kterýžto byl nešťastným plodem manželství mezi bratrancem a sestřenicí. Nicméně paní arcivévodkyně už nechtěla ztrácet čas.  

„Snad ze slušnosti považovala Ludovika za vhodné přivézt s vyhlédnutou císařskou nevěstou Helenou i její mladší sestru, patnáctiletou Alžbětu, zvanou Sissi,“ praví se v knize rakouského spisovatele Franze Herreho o císaři Františku Josefovi I.

„Nikdo nepomyslel na to, že by mohla otřást habsburským dvorním ceremoniálem. Sissi, narozená na Štědrý den v roce 1837, vypadala jako andílek; měla líbeznou tvář, půvabné oči, zlaté, třpytivé vlasy, dívčí postavu zatím jen s náznakem ženství, šaty z růžového mušelínu – prostě sladký žabec. Povahou se však spíše než domácky založené matce podobala extravagantnímu otci, světáckému Maxovi (…). Sissi byla otcův miláček. Chodila s ním na výlety, zpívala s ním, milovala zvířata a nesmírně ráda jezdila na koni. A psala básně, to jest pokoušela se přemíru citů vyjádřit veršem – především tehdy, když začala šťastně/nešťastně snít o nějakém nedosažitelném muži.“ 

Láska na první pohled 

Dne 16. srpna bavorská návštěva dorazila a František Josef poprvé uviděl svoji budoucí nevěstu. Nené. Tedy: tu taky, ale hlavně spočinul svým okouzleným zrakem na Alžbětě a v úžasu nad její krásou i mladickou spontánností zahořel jako student. Helena neboli Nené, kvůli které bylo celé to setkání zinscenováno především, byla pro něj nadále míň než vzduch. Prekérní situace, a pro Nené dost trapná… Přežila však nápadníkův nezájem docela snadno, měla totiž už známost. Dívky se po příjezdu nestačily ani převléci z cestovního. Maminka Žofie dala servírovat čaj a pro všechny případy nechala nastoupit kapelu kyrysnického pluku, jejíž strhující melodie měly rozptýlit prvotní rozpaky.  

Franzi neměl oči ani myšlenky pro nikoho jiného než pro Sissi, a už druhého dne přišel do matčiny ložnice a začal horovat o Sissi, konkrétně o jejích krásných vlasech… o rtech jako maliny… A nakonec pronesl odhodlaným hlasem osudovou větu, která prý zněla buď: „Nabídnu Alžbětě rakouský trůn!“ Anebo se traduje ještě druhá verze: „Učiním ji císařovnou rakouskou!“  

TIP: Sissi vs. arcivévodkyně Žofie: Tchyně sledovala mladou císařovnu na každém kroku 

Marné byly matčiny výstrahy, že po jednodenní známosti hraničí tak vážné rozhodnutí se zbrklostí. Dne 18. srpna 1853, při oslavě svých třiadvacátých narozenin (tedy pouhé dva dny po prvním setkání) oznámil František Josef I. své zasnoubení s Alžbětou Bavorskou. Sissi se zeptali jenom pro formu. A co taky mohla odpovědět, než že je šťastná, že se vdá za tak roztomilého mladého muže a nadto ještě rakouského císaře? Dny v Bad Ischlu jí připadaly jako sen, který uplynul příliš rychle, než aby si uvědomila, co to pro ni všechno znamená. Teprve po návratu domů jí začalo docházet, že ztrácí svobodu…