Jednalo se o dvě dospělé sýkorky modřinky (Cyanistes caeruleus), z nichž jedna si vždy sedla na dřevěný okraj krmítka, zatímco druhá se probírala nasypanou slunečnicí a v okamžiku, kdy pravděpodobně nalezla to nejlahodnější semínko, podala jej přímo do zobáčku té druhé. Poté společně odlétly do vyšších partií stromu, kde si semínka vyloupaly a zkonzumovaly. Pak se celé divadlo opakovalo.

Když jsem chování modřinek konzultovala se zkušenými ornitology, zjistila jsem, že jsem měla možnost nahlédnout do tajů ptačí etologie. Na jaře se ptáci chystají k reprodukci, a tak v tento čas krmítko častěji navštěvují pevné ptačí páry, které uvítají rychlé doplnění energie a více času se pak mohou věnovat námluvám. Také jsem se dozvěděla, že v ptačím páru to chodí velmi podobně, jako mezi námi lidmi: pokud ptáci mají kvalitního partnera, snaží si ho předcházet, aby ho neztratili. Což byl ukázkový příklad dvou sýkorek modřinek.

TIP: Březnoví ptačí navrátilci: Kdo jsou zpívající andělé jara?

Jiný, ještě neobvyklejší děj, nám odhalilo pozorování vrány šedé, která si „namlouvala“ luňáka červeného. Vrána si dravce nadlétávala, bez okolků kolem něho pochodovala, ukláněla se mu a žvatlavě na něj promlouvala. U slovesa namlouvat jsem použila uvozovky, protože zde ani ornitologové netušili, o co vlastně šlo. Možná, že láska je mocná čarodějka i v říši zvířat, nejen v té naší lidské. Proto vybízím vás všechny, abyste krajinou chodili s otevřenýma očima a ušima, protože se vám lehce může stát, stejně jako mně, že budete svědky nějakého unikátního děje.

Sídlo společnosti Indiana Bell, dceřiné společnosti AT&T, vzniklo v americkém Indianapolis v roce 1907. Osmipatrová budova tehdy poskytovala telefonní služby a zázemí pro značnou část státu. V roce 1929 se ale ukázalo, že budova již nedostačuje rozvíjejícím se potřebám firmy a vedení proto zvažovalo její radikální přestavbu. Toto řešení se ale ukázalo jako nevhodné, budova byla situována tak, že ji nebylo možné ať už z ekonomických či stavebních důvodů jednoduše přestavět. Šéfové Indiana Bell se proto rozhodli pro neobvyklé řešení – celou 11 tisíc tun vážící budovu nadzvednout a přesunout ji na nové místo.

Monstrózní podnik odstartoval v říjnu 1930. Během pouhých čtyř týdnů byla osmipatrová budova nadzvednuta a centimetr po centimetru posunuta o 16 metrů směrem na jih, pootočena o 90° a poté znovu posunuta o 30 metrů na západ.

Stavební dělníci celou budovu nadzvedli pomocí ručních hydraulických zvedáků a umístili pod ně borovicové klády po kterých se stavba posouvala. O pozvolný přesun na nové místo se staral parní stroj – při každém natlakování zvedáků se celá budova posunula o necelý centimetr.

Unikátním na celém projektu je vedle samotného přesunu i skutečnost, že celá operace probíhala za plného provozu. Veškeré inženýrské sítě – včetně tisíců elektrických a telefonních kabelů, plynových, kanalizačních a vodovodních rozvodů, byly průběžně upravovány tak, aby v nedošlo k narušení provozu. K tomu sloužil i speciálně navržený zakřivený pohyblivý chodník, který zajišťoval 600 zaměstnancům společnosti nerušený vstup do budovy. Indiana Bell tak během náročné operace nemusela přerušit provoz ani na jediný den.

TIP: Jak se žije v „nudli“: Superúzký dům z chicagského předměstí vznikl z nouze

Hlavním architektem tohoto stavebně technického projektu byl Kurt Vonnegut senior – otec slavného spisovatele. Ostatně možnosti budovy znal Vonnegut senior opravdu dokonale, byl totiž jejím původním architektem. Na novém místě budova vydržela dalších 33 let, během kterých byla několikrát upravována a rozšiřována. V roce 1963 byla stržena a na jejím místě vyrostla budova nová. 

Loňský čtvrtý srpnový den změnil Bejrút k nepoznání. Při největším nejaderném výbuchu v 21. století srovnal ilegálně skladovaný dusičnan amonný bejrútský přístav se zemí. Zabil dvě stě lidí, dalších šest tisíc zranil a zničil celé obytné čtvrti. 

Ničivá exploze měla dalekosáhlé důsledky. Mezinárodní tým odborníků nedávno prozkoumal vliv této exploze na vnější vrstvy pozemské atmosféry, především na ionosféru, tedy ionizovanou vrstvu atmosféry, jejíž spodní okraj se nachází ve výšce 60 až 95 kilometrů a rozprostírá se do vzdálenosti asi 700 až 1000 kilometrů od zemského povrchu.

Narušení ionosféry

Ionosféra může být narušována kosmickými vlivy, jako jsou například sluneční erupce, stejně jako událostmi na zemském povrchu. Mohou to být přirozené jevy, kupříkladu vulkanické erupce nebo i jevy vyvolané lidmi, k nimž v minulosti patřily exploze a testy jaderných zbraní.

TIP: NASA spustí výzkum málo prozkoumané části zemské atmosféry - ionosféry

Změny v ionosféře je možné studovat díky tomu, že ovlivňují elektromagnetické signály, jako jsou například signály GPS. Tímto způsobem vědci zjistili, že výbuch v Bejrútu vyvolal vlnu, která „proběhla“ ionosférou rychlostí asi 0,8 kilometru za sekundu. Celkově tato exploze narušila ionosféru zhruba jako silná sopečná erupce.

Mnozí konstruktéři si v letech 1914 až 1918 uvědomovali, že při ztečích zákopů by vojáci ocenili kompaktní a pohotovou zbraň nového typu. Její dostřel by nehrál příliš velkou roli, zato palebná síla nablízko měla být smrtící. Mezi takové vizionáře se zařadil i americký plukovník John Thompson, toho času šéf malé zbrojovky Auto-Ordnance Company. Ten v závěru války dokončil prototypy pokrokového automatu s kadencí až 1 500 ran za minutu. Zrodil se předchůdce slavného samopalu, jenž se díky náboji .45 ACP (11,43 mm) mohl oproti devítimilimetrovým konkurentům chlubit vyšší zastavovací schopností. 

Vražedný Annihilator

Dostatek střeliva zajišťoval schránkový zásobník na 20 ran nebo rozměrné bubnové na 50 či 100 nábojů. Samopal postrádal pažbu, zato měl vpředu i vzadu pistolovou rukojeť. V listopadu 1918 nechal Thompson odeslat první kusy zbraně nazvané Annihilator (ničitel) k americkým divizím v Evropě, nicméně příměří zavedení novinky do jejich výzbroje zabránilo. Konstruktér se nevzdal a pokračoval ve vývoji, jenž dal vzniknout řadě mírně odlišných variant.

Roku 1920 předvedl Model 1919 zástupcům armády, které výkony samopalu nadchly – střelec dokázal vyprázdnit storanný buben za pouhé čtyři vteřiny. Thompson očekával okamžité objednávky, jenže rozpočtové škrty přijetí neověřeného typu do výzbroje nepřály. Z linek tak sjížděly jen minimální počty samopalů určených pro komerční trh a přejmenovaných z „annihilátoru“ na mírumilovněji znějící samopal Thompson.

V rukou mafie

Malosériová výroba se ale značně prodražovala – už proto, že autor nechával nejsložitější součástky stavět u renomovaných podniků v čele s Coltem. První produkční verze M1921 obdržela od novinářů přezdívku Tommy Gun a místo podfinancovaných armád si samopal zprvu našel cestu do rukou zločinců. Byl navržen jako robustní a precizní zbraň dle mírových standardů – používalo se ořechové dřevo, třískové obrábění kovových dílů a luxusní povrchová úprava. A tomu odpovídala i vysoká cena.

Mafiáni na rozdíl od vojáků nehleděli na náklady a při vyřizování účtů či střetech se strážci zákona si pochvalovali kvalitní zpracování, kadenci a jednoduchou obsluhu. Ve 20. letech si thompson v jejich rukou vysloužil přezdívku „chicagský psací stroj“ a stal se postrachem bezpečnostních složek, obvykle vyzbrojených jen revolvery či pistolemi. Pět stovek kusů si dokonce pořídila Irská republikánská armáda pro boj s Brity. Postupně si automat přece jen našel cestu i ke strážcům zákona, kteří se potýkali s organizovaným zločinem a rozhodli se bojovat proti ohni ohněm.

Složité brzdění závěru

Další masově vyráběnou variantu představoval M1928, který se „jednadvacítce“ velmi podobal. Vyznačoval se dřevěnou pažbou, pistolovou rukojetí a přední pažbičkou pod hlavní. Páčka manuální pojistky našla své místo na levé straně pouzdra závěru, přičemž střelec mohl thompson zajistit výhradně se závěrem v zadní poloze. Přepínač režimu střelby se nacházel dále vpředu a umožňoval pálit jednotlivými ranami i dávkou. Záchyt zásobníku se ovládal stiskem tlačítka umístěného bezprostředně za spouští na levé straně rukojeti.

Na mohutné pouzdro závěru upevnil Thompson objímku zásobníku a poměrně dlouhou hlaveň. Ta nesla v zadní části výrazná chladicí žebra, zatímco na ústí byl nasazen kompenzátor. Zbraň využívala princip tlaku plynů na dynamický závěr, nicméně doplněný o neobvyklý způsob opožděného otevírání známý jako Blishův systém. Natahovala se napínacím knoflíkem na horní ploše závěru, který konstruktér opatřil výřezem, aby při míření nezakrýval mušku.

Dále se na závěru nacházela sedlová součástka (bronzový klín ve tvaru písmena H), jež se pohybovala v šikmé drážce. V přední poloze závěru spodní část klínu zapadala do vybrání v pouzdře. Po výstřelu musel tlak plynů nejprve vytlačit klín nahoru, teprve poté se uvolnil závěr. Brzdění tak vlastně vycházelo z principu zvýšeného tření dvou šikmých ploch vyrobených z různých kovů.

Image

Čtěte také

Z amerických ulic na frontu: Legendární samopal Thompson M1 (2)

Metalicita souvisí s chemickým složením vesmírných těles a nejčastěji o ní mluvíme ve spojitosti s plynem, zkoumáme-li například hvězdy či mlhoviny. Označuje se zpravidla písmenem Z a vyjadřuje poměrné zastoupení „kovů“ ve studované směsi. Slovo „kovy“ je v uvozovkách oprávněně, neboť z astronomického hlediska se za kov považuje vše kromě vodíku a helia – tedy i prvky jako lithium, kyslík či uhlík, které z pohledu chemie vlastnosti spojované s pravými kovy rozhodně nemají.

TIP: Atmosféra horkého jupiteru WASP-121b je plná vypařených kovů

Informaci o chemické směsi doplňuje poměrné zastoupení vodíku a helia, označované písmenem X, respektive Y. Je nabíledni, že X + Y + Z = 1. Metalicita astrofyzikální látky dosahuje obvykle pár procent, například u Slunce se jedná o méně než 2 %. V rámci Mléčné dráhy roste metalicita směrem k jejímu centru.

Původní brněnský hrad na Petrově ve 13. století již dosloužil, a tak se český král rozhodl vystavět u Brna nové správní sídlo, které mohlo sloužit také jako strategická základna pro vojenské výpravy. S pomocí pohraničních hradů se odtud dala řídit obrana země. Václav I. (vládl 1230–1253) nebo Přemysl Otakar II. (vládl 1253–1278) proto započal stavbu nového opevněného hradu, který měl současně plnit i funkci sídla Moravského markrabství. 

Vojenský a strategický účel hradu byl prověřen záhy při střetu s římským králem Rudolfem Habsburským. Ten skončil známou bitvou na Moravském poli, v níž 26. srpna 1278 Přemysl II. padl a Brno otevřelo své brány Rudolfovi. 

Purkrabí byl jen úředník

Brněnský hrad dostal v roce 1300 své jméno po kopci (Spilberk), na němž stojí, tedy ostroh nebo také „tenký zahrocený kolík“, utvářený do úzkého hřebene. Chránily ho kamenné zdi z lomového kamene široké až 3,5 metru, které místy dosahovaly výšky 8 metrů. Uzavíraly dvůr ve tvaru lichoběžníku. Skalnatý vrcholek byl přerušen dvěma příčnými, dosud patrnými příkopy, mezi nimiž hrad stál.

Hospodářské prostory byly soustředěny v západní třetině, zatímco reprezentační a obytné ve východní třetině hradního komplexu. Existencí dvou vstupů se Špilberk řadí k několika průjezdným hradům v českých zemích (další jsou Pražský hrad, Zvíkov či Bezděz), dispozičně je však ojedinělý. V odborných diskuzích je připodobňován k nedostavěnému hradu na vrchu Osule u Vitějovic a ke Castelu Lagopesole, jednomu z největších hradů císaře Fridricha II.

Hrad sloužil panovníkovi a také zemské správě. Zasedal zde sněm a v jeho prostorách se konaly soudní hrdelní procesy. Obývala ho hradní posádka. Špilberk měl jako všechny panovnické hrady svého purkrabího, tedy úředníka, který měl na starosti správu hradu. Nebyl to původně vlivný úředník, měl pouze výkonnou pravomoc, tedy plnil rozhodnutí vyšších institucí. Staral se i o hradní statky, jako například brněnské mýto, sladový mlýn se zahradou v dnešní Mlýnské ulici v Brně, dvůr v místech nynější Dvorecké ulice, městečko Měnín, ves Rousínov s mýtem, ves Pravlov s mýtem, zajišťoval právo brát na otop a stavbu dřevo z veverských lesů a také desátky z vinic.

Centrum markraběcí Moravy

Hrad hostil třikrát ve svých komnatách mladičkého Václava II. (vládl 1283–1305), který i v pozdějším věku pobýval jak ve městě (v Alramově domě na dnešním Dominikánském náměstí), tak i na hradě. Například tam předával roku 1301 svého syna Václava III. uherskému poselstvu, když mu byl nabídnut uherský trůn. Václav III. (vládl 1305–1306) pak na Špilberku po smrti svého otce vyjednával mír s Rakušany 21. července 1305 a poté 5. října toho roku tam také slavil sňatek s Violou Těšínskou. O rok později v Brně připravoval rozsáhlá vojenská a politická opatření, aby si upevnil polskou korunu.

V letech 1337–1340 na hradě sídlila Blanka z Valois, manželka markraběte Karla (pozdějšího Karla IV.), kterou z Prahy vypudila Beatrix Bourbonská, druhá manželka Jana Lucemburského (vládl 1310–1346), protože Blanka byla oblíbenější než ona. V letech 1379–1411 byl hrad rezidencí moravských markrabat z rodu Lucemburků – Jana Jindřicha (vládl 1349–1375) a Jošta (vládl 1375–1411). V této době vyrostly mnohé budovy podél zdí a samotný hrad byl opravován a udržován v dobrém stavu. Na úpatích kopce se rozprostíraly vinice a služebnictvo žilo v domech ve městě a předměstích.

Brno husitské a poděbradské

Za husitské revoluce obsadil Špilberk král Zikmund (vládl 1420–1437) a na podzim 1421 tu věznil husitské poselstvo vedené Vilémem Kostkou z Postupic. Roku 1422 předal Zikmund správu Moravy Albrechtovi, vévodovi rakouskému, který na hrad dosadil rakouskou posádku. Ta měla zabránit dobytí Brna husity, ale také ovládnutí města zevnitř, protože husité v něm měli řadu příznivců.

V roce 1440, po Albrechtově smrti, svěřili stavové Špilberk brněnské městské radě, z čehož se v 15. a 16. století vyvinul zvyk, že po panovníkově smrti měl zemský hejtman na starost špilberský hrad a všechny ostatní zemské hrady tak dlouho, dokud nový panovník nepřijal hold moravského sněmu a nepotvrdil privilegia markrabství. Král Jiří z Poděbrad (vládl 1458–1471) vykoupil v roce 1458 Špilberk ze zástavy a na hradě se usadil jeho syn Viktorín z Poděbrad.

V době česko-uherské války Jiřího z Poděbrad proti panské jednotě a křižákům v květnu 1467 vypukl boj mezi brněnskými měšťany a špilberskou posádkou krále Jiřího z Poděbrad pod vedením hejtmana Leopolda Krajíře z Krajku.

Na Svinském trhu (dnešní Šilingrovo náměstí) postavili Brňané baštu, ze které hrad ostřelovali. Na pomoc hradní posádce však přišli bojovníci Viktorína z Poděbrad. Ti baštu obsadili a spálili. O dva roky později se Matyáši Korvínovi, podporovanému městem, podařilo až po několikaměsíčním obléhání přinutit posádku na Špilberku ke kapitulaci a předem vyjednanému odchodu se zbraní v ruce, čímž získal jak Brno, tak i vládu na Moravě.

Od úpadku k barokní pevnosti

Krátce nato se hrad dostal opět do zástavy. Vladislav Jagellonský dlužil moravskému zemskému hejtmanovi Janu Meziříčskému z Lomnice 10 000 dukátů a zastavil mu 27. května 1498 v této částce Špilberk. Jan z Lomnice zemřel roku 1515 a po něm drželi Špilberk jeho synové Jindřich, Václav a Vladislav. Ti se ale o hrad moc nestarali, a tak postupně začal chátrat.

TIP: Špilberk jako žalář národů: Drsné místo pro vězně monarchie

Tento úpadek pokračoval až do druhé poloviny 16. století, poté byl hrad mohutně přestavován a sehrál významnou roli roku 1645 při obraně proti Švédům. Ale to už z něj byla právě barokní pevnost podobná té, jak Špilberk známe dnes. Střídání velitelů, úpravy pevnostních prvků a nakonec celková změna funkce hradu na nejobávanější žalář v Evropě (1783) zapříčinila, že z původní gotické podoby zbylo do dnešních dnů pramálo.

Vnímání barev je u lidí postaveno na třech základních barvách: zelené, červené a modré. Ptáci mají navíc k tomu schopnost vidět také ultrafialové (UV) spektrum záření a díky tomu vnímají svět podstatně jinak než my. Například zelená zeď listoví, která nám splývá do jednolité plochy, je pro ptáky plná kontrastů. Horní strana listí je pro ně výrazně světlejší než spodní a díky tomu ostřeji vnímají trojrozměrnou strukturu překrývajících se listů. Lépe se tak mezi větvemi orientují, pohybují a nacházejí potravu.

TIP: Ultrafialové vidění: Takhle vypadá polární svět sobíma očima

„Objevili jsme něco, co je pro ptáky zřejmě velmi důležité a budeme pokračovat dál, abychom odhalili vizuální svět, v němž žijí další živočichové,“ okomentoval výsledky studie jeden z jejích autorů Dan-Eric Nilsson. „Můžeme si myslet, že kolem sebe vidíme realitu, ale je to čistě lidská realita. Zvířata žijí zase v jiné realitě, na kterou se teď můžeme podívat jejich očima a odhalit mnohá tajemství.“

V roce 1240 už na Východě téměř není pevnina, kterou by nějakým způsobem nekontrolovala Mongolská říše. Následujících 40 let stačilo k porobení korejských států, jež se staly vazaly Kublajchána, a mocný vládce teď se zájmem hledí směrem k japonským ostrůvkům. Poslední země, kterou ještě nemá v hrsti! Politické klima je příhodné, jeho špehové přinášejí zprávy o rozkolu v tamním císařství, o znesvářených klanech a vyčerpávajících bitvách. Dobýt je by neměla být náročná práce.

Božský vítr zasahuje – dvakrát! 

Nejprve to zkusí po dobrém. Napíše do Kjóta oficiální list vyzývající Japonce k přičlenění. Jenže to selže, stejně jako nevyslyšená diplomatická mise. A tak následuje první invaze, vydatně podporovaná Korejci. Hned první střetnutí ale nedopadne dobře. Vylodění 3 tisíc mongolských nájezdníků v zátoce Hakata sice čelí jen 120 samurajů, ale ti svou pozici udrží. Stane se z toho legenda. Následuje pak několik menších, pro chána úspěšnějších nájezdů. 

Mongolové bohužel přehlédli, že když na rozhádanou a nejednotnou říši zapůsobí silou, dokáže se pohotově semknout proti společnému nepříteli. A pak Japonci bojují jako lvi. Na jejich stranu se postavilo i rozmarné počasí. Dvakrát. Z první plnohodnotné invaze v roce 1274 sejde. Sedm set lodí korejské flotily sice převeze k japonským břehům 30 tisíc nájezdníků, ale před vyloděním je smete tajfun do moře. Třetina Mongolů utone a lodě se vracejí zničené zpět. A v roce 1281?

Chán tentokrát neponechal nic náhodě. K Japonsku míří na 4 tisíce plavidel a přes 140 tisíc jeho nejlepších vojáků. Císař v Kjótu má na zastavení tohoto přílivu pouhých 14 tisíc samurajů, což je zoufalé. Jenže opět zasáhne vůle bohů. Ničivý tajfun, kterému tu začnou přezdívat kamikaze čili „Božský vítr“, zastaví invazi podruhé. Mongolsko se už nikdy o další útok nepokusí. Pochopí, že bohové jejich plánu nepřejí.

Revoluční export se nekoná

Vztahy mezi Velkou Británii a Francií historicky nepatřily mezi nejvřelejší. Zvlášť po krvavé revoluci z roku 1789. Angličané tehdy ve velkém sponzorovali přeživší monarchisty a šlechtu, a podporovali evropské země v boji proti poblázněným revolucionářům. Francouze na oplátku napadlo, jak Londýn stylově umravnit: přenesou problémy před jejich vlastní práh tím, že sami podpoří boj za nezávislost Irska. Ať se Britové starají o vlastní potíže!

Francouzi se dodnes neshodnou na tom, jestli jejich akce v roce 1796 byla opravdovou „invazí“ nebo jen bratrskou revoluční pomocí. Přece jen, desítky lodí s posádkou 15 tisíc vojáků nemůžeme považovat za obyčejný poznávací výlet. Přesto tahle slavná Expédition d’Irlande skončila dost neslavně.

Nápad byl prostý: vyrazit přes rozbouřený kanál La Manche k Irsku, zakotvit v zátoce Bantry, spojit se s irskými republikány a ovládnout zemi. Hurá! Volba zimního termínu měla přispět ke zdaru mise, protože nehrozilo setkání s hlídkujícími britskými fregatami. Jenže udeřilo špatné počasí.

Francouzská revoluční flotila se brzy rozpadla na jednotlivá bloudící plavidla, z nichž většina do Irska ani nedorazila. Část lodí se potopila, některé zajali Angličané. Sám francouzský generál Lazare Hoche se opozdil o několik dní. Na něj čekající soudruzi v Bantry si zatím užívali přívalů irského deště a šlapali přitom vodu. Doslova. Přišli o 12 lodí a tisíc mužů utonulo, aniž by došlo na boj. Ať už invaze, nebo expedice – dobrodružství se nekonalo. Francouzský revoluční výlet do Irska byl kvůli nepříznivému počasí odložen na neurčito.

Ruskou zimu otestovali Švédové 

Že to za 2. světové války německému wehrmachtu natřela v Rusku zima, se tak nějak všeobecně ví. Relativně komické je, že nacističtí generálové udělali nachlup tu samou chybu, jako pár století před nimi Napoleon Bonaparte a jeho Grande Armeé.

Pochodovat vypálenými vesnicemi skrz sněhovou vánici na Moskvu je z hlediska dlouhodobé taktiky a vlastního přežití prostě špatný nápad. Jenže ani Napoleon neudělal tuto chybu jako první. O zákeřnosti ruské zimy se na vlastní kůži přesvědčil i švédský král Karel XII. Evropa tehdy sledovala spíše války o španělské dědictví, současně ale probíhala i Velká severní válka, jejíž boje nebyly o nic méně dramatičtější. Na jejich počátku byl společný předpoklad Dánska, Norska, Saska a Ruska, že mladý švédský král nebude své práci rozumět, a tak to raději vezmou za něj. 

Dokončení: Válka a rozmary počasí (2): Které bitvy provázely hromy a blesky?

Byl to velmi mylný úsudek. Král Karel XII. totiž rozuměl vladařině dobře, a i když měl relativně malou armádu, patřila k nejlepším v Evropě. Po pár letech výbojů tak Dánsko, Norsko i Sasko poslušně srazilo podpatky. A voila! Švédové táhnou na Moskvu a s carským Ruskem to vypadá bledě. Jenže tehdy vstoupila do hry ruská zima. A jak potvrzují meteorologové, ta v roce 1709 byla nejhorší za posledních 500 let. Švédové nemají co jíst, kde se schovat, ani čím střílet. Co na tom, že jich na tažení vyrazilo 40 tisíc, když dvě tisícovky umrznou za jedinou noc! Jara se jich dočká jen zlomek z nich a vítězný postup se změní na úprk. Zpět do země se vrátí jen 543 přeživších. Švédská koruna tak vládnout Rusku nikdy nebude, i když mnoho nechybělo.