Při explozi masivní hvězdy a zrození supernovy, se do vesmíru rozlétne obrovské množství energie i hmoty. Záře supernovy ale bývá viditelná jen několik měsíců. Naproti tomu vyvržený materiál se rozprostře v rozsáhlém prostoru, kde vytvoří takzvaný pozůstatek supernovy, který můžeme spatřit i po 100 tisíci letech.

Německý astronom Werner Becker z institutu Max Planck Institute for Extraterrestrial Physics a jeho spolupracovníci využili pozorování vesmírného rentgenového teleskopu eROSITA a s jeho pomocí objevili obrovský pozůstatek supernovy. Dostal přezdívku Hoinga a jde o největší známý pozůstatek supernovy, zářící v rentgenové oblasti.

Obrovský pozůstatek supernovy

Je skutečně obrovský. Na obloze zabírá plochu odpovídající 90 úplňkům Měsíce. Ještě zajímavější ale podle odborníků je, že se Hoinga nachází velmi daleko od galaktické roviny Mléčné dráhy, což je pro pozůstatky supernov velmi neobvyklé. Astronomy to každopádně překvapilo. 

TIP: Materiál exploze Keplerovy supernovy stále letí rychlostí Mach 31 000

Objev rekordně velkého pozůstatku supernovy by měl rozšířit naše poznatky o těchto extrémních vesmírných jevech. Mohl by také vrhnout světlo na záhadu scházejících supernov. Odborníci odhadují, že by v Mléčné dráze měla explodovat supernova vždy jednou za 30 až 50 let. Z toho a dalších údajů lze odvodit, že bychom ze Země měli pozorovat asi 1 200 pozůstatků supernov. Našli jsme jich ale sotva 300. Autoři studie proto vyvozují, že nejspíš hledáme na špatných místech.

Historie zná mnoho podob dálkové komunikace, ať jsou to bubny, kouřové signály nebo vlajky. Od 19. století se k nim přidal také telegraf, jenž umožnil předávat zprávy na velké vzdálenosti. Snahy o přenos lidského hlasu vyvrcholily komerčně úspěšným telefonem Alexandera Grahama Bella, zatímco pomyslnou korunu vynálezů v oblasti dálkové komunikace získal bezdrátový telegraf Guglielma Marconiho.

Telegrafní elita

Armády většiny zemí si výhody nových vynálezů dobře uvědomovaly a původní metody předávání zpráv přestaly záhy dostačovat. Pěší, jízdní, cyklistické ani automobilní kurýrní služby neumožňovaly efektivní předávání informací na velké vzdálenosti, pomineme-li poštovní holuby operující jednosměrně. Telegrafy a telefony se brzy staly na poli armádní komunikace nepostradatelné a jejich další mohutný rozvoj měla na svědomí první světová válka.

Rakousko-uherská armáda bývá v souvislosti s vypuknutím konfliktu často označována jako špatně připravená, se zastaralou výzbrojí a bránící se inovacím. V oblasti dálkové komunikace však byla poměrně „zvídavá“ a od poloviny 19. století setouto problematikou vážně zabývala, takže roku 1912 vznikl v St. Pöltenu telegrafní pluk. Kromě zmíněného regimentu, jenž se těšil pověsti elitní jednotky, se pořádaly i telegrafní kursy pro pěchotu a jezdectvo. Snad nejvíce spojařů, včetně těch z českých zemí, prošlo základním výcvikem na úrovni telegrafních škol zřízených v rámci každého z celkem 16 sborových velitelství.

Práce pro nejlepší

Stát se telegrafistou ale pochopitelně nemohl každý zájemce o tento obor. Tento fakt víceméně pouze odrážel situaci v civilním sektoru, kde studijní osnovy kladly velké nároky na zvládnutí mimořádně obsáhlé a do hloubky jdoucí teoretické přípravy. Adepti navíc museli obstát v obtížných testech a zkouškách.

Absolventi pak zvládali kromě látky z oblasti elektrotechniky a fyziky i problematiku bezdrátové a optické telegrafie, dokázali obsluhovat mnoho typů přístrojů a udržovat je, rozuměli organizaci a členění telegrafního vojska stejně jako výstavbě telegrafních linek a ovládání přístrojů v polních podmínkách. Odměnou za úspěšné složení závěrečné zkoušky bylo udělení kvalifikačního odznaku pro telegrafisty (Telegraphistenauszeichnung) zavedeného roku 1906.

Do zbraně!

Během mobilizace v červenci 1914 velitelství telegrafní pluk rozpustilo a jeho čtyři prapory čekala reorganizace. Spolu s absolventy sborových telegrafních škol a kursů pak utvořily základ c. a k. telegrafního vojska (k.u.k. Telegraphentruppe). Mobilizační plány počítaly se vznikem celé řady telegrafních a telefonních oddělení. Mimo jiné mělo jít o 48 polních, 16 sborových, 23 horských, 11 polních radiotelegrafických stanic, 50 záložních telegrafních provozních oddělení či 64 záložních telegrafních oddělení výstavby.

Pokračování: Bez spojení není velení: Rakousko-uherští spojaři na italské frontě (2)

Náhradou za rozpuštěný telegrafní pluk se stal telegrafní náhradní prapor (k.u.k. Telegraphen-Ersatz-Bataillon), jenž jako jediný zajišťoval v St. Pöltenu až do konce války vzdělávání spojařských adeptů z řad záložníků. Příslušníci původních čtyř praporů byli rozdělení do čet, které měly charakter technických dispozičních jednotek složených z příslušníků telegrafního mužstva a trénu. Spojaři tak sloužili podle potřeby u různých armádních formací a často měnili místo svého působení.

Hormony ovlivňují chování lidí v mnoha ohledech. Příkladem může být pohlavní hormon testosteron, který výrazně zasahuje do chování u mužů. Dřívější výzkumy ukázaly, že zvýšená hladina testosteronu ovlivňuje rozhodování muže, přispívá k rozvoji antisociálního chování, škodí romantickým vztahům ze strany muže a někdy dokonce zvyšuje touhu po vlastnictví materiálních statků.

Čínští odborníci nedávno zjišťovali, jak hladina testosteronu ovlivňuje u mužů štědrost. Uspořádali experiment, kterého se zúčastnilo 70 dobrovolníků mužů ve věku 18 až 25 let. Dobrovolníci si v rámci experimentu natírali paže a ramena gelem. U poloviny z nich tento gel obsahoval testosteron, zbylí muži měli gel s placebem.

Experiment se štědrostí

Během experimentu měli tito muži ohodnotit svou sociální blízkost k lidem v jejich životě. Rovněž se měli rozhodnout, zda by se s někým z těchto lidí podělili o finanční obnos, který mohl být různý. Badatelé při tomto rozhodování sledovali aktivitu v mozku dobrovolníků pomocí zobrazování funkční magnetickou rezonancí.

TIP: Nejen genetika: Hladinu testosteronu mužů ovlivňuje prostředí, v němž vyrůstali

Výzkum ukázal, že s lidmi, kteří dobrovolníci ohodnotili jako jim velmi blízké, se všichni podělili zhruba stejně štědře. Rozdíl se ale objevil ve chvíli, kdy došlo na dělení s méně blízkými lidmi. V tomto případě byli muži, kteří se mazali gelem obsahujícím testosteron, méně štědří. Magnetická rezonance rovněž prozradila, že se tito muži odlišovali od kontrolní skupiny s placebem aktivitou v oblasti mozku, která je spojována s empatií.

Šrí Lanka, jejíž oficiální název zněl ještě před půlstoletím Cejlon, spadala od roku 1802 pod britskou koloniální říši. Místní úrodnou půdu pak Britové využívali především k pěstování kávy. Poté však přišla nákaza v podobě houby Hemileia vastatrix, která zničila prakticky všechny kávovníkové plantáže. Jako náhražka se tedy začal pěstovat čaj, jehož semena se podařilo tajně propašovat z Číny. 

Místní lidé pokáceli divokou džungli, protože pokrývala nejvýživnější půdu. Toto na první pohled drastické opatření však probíhalo regulovaně, a na některých místech bylo dokonce zcela zakázáno. Vykácené stromy odtáhli sloni a zbytek džungle muži vypálili. Šlo překvapivě o jeden z nejdůležitějších kroků v otázce budoucího pěstování čaje – zničila se tak totiž většina semen cizích rostlin v půdě. Pahýly stromů musely hořet dostatečně dlouho, aby se zlikvidovaly plísně, houby a další škůdci.

Poté postavili britští kolonizátoři na odlesněných svazích nezbytné továrny, hospodářské budovy a ubytovny pro pracovníky a správce plantáží. Fabriky na čaj měly kamenné základy, aby v přízemí panoval co největší chlad kvůli procesu fermentace (kvašení). Aby se podařilo stavbu dokončit co nejrychleji, sáhli inženýři po oceli jako po základním konstrukčním materiálu a střechy pokryli plechem. Původní budovy zde přitom najdete dodnes. 

Britští majitelé však měli k dispozici zcela jiné bydlení – vznikly pro ně luxusní bungalovy zajišťující maximální pohodlí. Každá čajová plantáž totiž fungovala (a dodnes funguje) jako samostatná usedlost s vlastním životem – zasazením čajových rostlin počínaje a kvalitně zabaleným čajem ve velkých dřevěných bednách konče.

Zrození černé lahůdky 

Za počátek éry cejlonského čaje můžeme považovat rok 1867. Tehdy přijel na Šrí Lanku britský plantážník James Taylor, aby osobně dohlédl na výrobu čaje na svém políčku o velikosti pouhých devatenácti akrů. Měl již zkušenosti s pěstováním na severu Indie a zavedl i zcela nové výrobní postupy – čajové lístky například ručně roloval a pak je sušil v pecích.

Za další milník lze považovat rok 1873, kdy do Londýna dorazila vůbec první zásilka s cejlonským čajem: vážila deset kilogramů a v Anglii vzbudila tato plodina  obrovský zájem. Již v roce 1899 se tak na Šrí Lance pěstoval čaj zhruba na 400 tisících akrů půdy (asi 160 tisíc hektarů) a jeho produkce stále dramaticky narůstala. Zakládání plantáží šlo ruku v ruce s budováním sítí silnic a železnic. Postupně pak vyrostl i jeden z největších přístavů na světě – Colombo –, a kvalitní čaj se tak rychle dostal z plantáží na paluby lodí a odtud do celého světa.

První obchodníci s čajem vydělali obrovské jmění. Mezi nejznámější patřil Thomas Lipton, proslulý mimo jiné tím, že rád sedával nedaleko své továrny Dambatenne ve městě Haputale, přičemž se kochal výhledem na stále se rozrůstající plantáže. Zmíněné místo dnes známe jako Lipton’s Seat a je veřejně přístupné. 

Sběračky „dovezené“ z Indie 

Čajový průmysl dnes v zemi vytváří více než milion pracovních míst. Pokud se ovšem pohybujete u základny výrobní pyramidy, pak zrovna nezbohatnete. Mzdy sběraček (tuto práci vykonávají téměř výhradně ženy) jsou velmi nízké – kolem tří dolarů na den, což představuje dvě třetiny minimální mzdy státních zaměstnanců. Sběračka přitom musí denně natrhat alespoň dvacet kilogramů lístků, což vydá přibližně na pět kilogramů černého čaje. V minulosti však byly požadavky ještě tvrdší – u sběru cenných odrůd nesměly ženy jíst kořeněná jídla a musely nosit rukavice, aby se nepřenášely nežádoucí pachy. 

Práce na plantážích je fyzicky velmi náročná a sběračky ze mzdy sotva vyžijí. Naprostou většinu z nich tvoří Tamilky: toto etnikum vyznává náboženství hindu, tvoří asi 18 % šrílanské populace a obecně představuje nejnižší sociální vrstvy. Britové si sice v 19. století chtěli na sběračskou práci najímat Sinhálce (dnes hlavní etnická skupina ostrova), jenže místní obyvatele práce na plantážích nelákala. Proto si kolonizátoři začali „vozit lidi“ z jižní Indie z oblasti Tamilandu. Podle dochovaných záznamů musely mít ubytovny pro sběrače příslušné parametry – předepsán byl například i počet a velikost oken. Před nástupem na plantáž prošli všichni zaměstnanci lékařskou prohlídkou, měli bezplatné ubytování a pro jejich děti se v areálech zřizovaly školy.

Lahůdka kropená monzuny 

Pokud se čajovník nezastřihuje, může dorůstat výšky až patnácti metrů. Již po tisíciletí se však čaj kultivuje a udržuje v podobě keřů vysokých zhruba metr. Čajové lístky se mohou poprvé sklízet tři až pět let po vysazení. Aby se zachovala kvalita, sbírají se ručně a zpravidla se trhají dva nejmladší listy a pupen – zmíněná kombinace totiž vytváří nejlahodnější čaje. Časové rozestupy mezi česáním musejí být přesně stanoveny. Doba, po kterou dorůstají nové výhonky, se liší v závislosti na hnojení, podnebí atd. V tropických oblastech lze česat každých čtrnáct dnů. Dalších třicet až sto let se lístky pravidelně sbírají a keř se zarovnává do vhodné výšky. Mohli byste narazit i na několik set let staré čajovníky, které však mají tuhé listy horší jakosti.

Čajovníku se nejlépe daří v tropickém a subtropickém pásmu do nadmořské výšky kolem 2 500 metrů. Říká se, že čím vyšší nadmořská výška, tím kvalitnější čaj. Způsob zpracování pak určuje, zda z lístků vznikne černý, zelený, nebo bílý čaj. Tradiční cejlonský čaj (Ceylon Tea) je ovšem černý a má jemně citrusovou příchuť.

Mix vitaminů a minerálů 

Existuje mnoho čajových odrůd, jež se liší velikostí listů – od čajového prachu, který je nejpodřadnější, přes drť až po jakostní listové čaje. Čaj získaný z prvního listu, jenž je nejmladší, a tudíž i nejbohatší na cenné látky, se nazývá orange pekoe (OP) a představuje ten vůbec nejkvalitnější produkt. Dobrý čaj střední jakosti se získává i z druhých listů označovaných jako pekoe (P). Třetí, čtvrtý a pátý list pak dávají vzniknout čajům střední až nízké kvality. Produkty z Cejlonu se dále dělí například podle nadmořské výšky plantáží: nížinné (do 600 m n. m.) mají slabou chuť, ale rostou rychleji; vysokohorské (nad 1 200 m n. m.) vykazují skvělou chuť, rostou však pomaleji. 

TIP: Šampaňské mezi čaji: Ochutnejte indický Dardžiling

Lahodný tmavý mok navíc obsahuje vitaminy – například C (posiluje imunitní systém), B1 (pomáhá na soustředění) –, zinek a bioaktivní látku EGCG, která působí tlumivě na srážlivost krve a předchází onemocněním srdce. Kromě toho mírní oxidační proces buněk, a lze tak s nadsázkou říct, že zpomaluje stárnutí. Vědci jsou přesvědčeni, že právě díky každodennímu pití čaje se lidé v Asii dožívají tak vysokého věku. 

Ještě půlstoletí po její smrti probíhá mezi fanoušky a historiky živá diskuse. Jedni tvrdí, že její život byl skutečně tak špatný, jak se tvrdilo. Jiní jim oponují a hádají se, že byl ještě horší.

Pravdou však je, že šansoniérku obklopuje mnoho legend uměle vytvořených jako součást její image coby „hvězdy, která se zrodila na ulici“. Ono to už s tím samotným narozením nebylo tak dramatické. „Na schodech tohoto domu se 19. prosince 1915 do naprosté chudoby narodila Edith Piaf, která svým hlasem dojala celý svět,“ stojí napsáno nad dveřmi čísla 72 v ulici Belleville. Ve skutečnosti, jak uvádí její rodný list, se umělkyně narodila už o čtyři dny dříve v pohodlí blízké nemocnice. 

Konzervatoř mezi prostitutkami 

Také dojemný příběh o malé Edith, kterou z její slepoty v sedmi letech zázračně vyléčila pouť k uctění svaté Terezie z Lisieux, je zcela smyšlený.

Přesto však nelze tvrdit, že by zpěvaččino dětství bylo procházkou růžovým sadem. Matka ji opustila hned po porodu, aby mohla v klidu pokračovat v budování své kariéry coby neúspěšné kabaretní zpěvačky. Malé Edith zbyl jen otec, potulný komediant italsko-francouzského původu. Místo výchovy narukoval Louis-Alphonse Gassion do francouzské armády. Těsně předtím, než odmašíroval bojovat do první světové války, svěřil dcerku své matce, která vedla hampejz v Normandii. Prostitutky se o Edith staraly dobře. Tvrdily, že dítě v nevěstinci nosí štěstí, a tak prožila dívenka relativně šťastné dětství. 

Pobyt v domě hříchu během formativních let nejspíše formoval také její vztah k mužům. „Myslela jsem si, že když má kluk na holku chuť, holka ho nikdy neodmítne,“ prohlásila na sklonku života.

Cestou z fronty si ji v Normandii otec zase vyzvedl a dvanáctiletá Edith tím zahájila svou kariéru pouliční zpěvačky. On vydělával svými kousky oběma na chleba a ona jemu svým zpěvem na absint. V patnácti letech měla Edith svého věčně podroušeného otce právě tak dost a definitivně utekla z neexistujícího domova. Začala vystupovat se svou nevlastní sestrou Momone. Její život se příliš nezměnil. Dál zpívala, zatímco Momone předváděla taneční kousky a starala se o kasu. Jen absint pily obě. 

Něco za něco

V šestnácti se zamilovala do poslíčka Louise Duponta tak vášnivě, že z toho do roka porodila dceru Marcelle. Stejně jako její matka, také Edith dala přednost pouličnímu životu před rodičovstvím, a tak dítě vychovával Dupont, mazlivě přezdívaný Ludvíček. Zřejmě se nestaral příliš dobře, protože holčička před druhými narozeninami zemřela na meningitidu. 

Jako by Edith uzavřela pakt s ďáblem a život její dcery byl první splátkou za nehynoucí slávu. Po smrti Marcelle se totiž její kariéra rozjela naplno. V roce 1935 si jí všiml Louis Leplée, majitel nočního klubu Le Gerny. Vymyslel její slavnou přezdívku Môme Piaf (Vrabčí mládě, podle jejího malého vzrůstu), naučil ji základy společenského chování, oblékl do typických černých šatů a pak už nekompromisně vystrčil nervózní zpěvačku na prkna, která znamenají svět. 

A Edithina hvězda stoupala. Její kariéru nezastavilo ani podezření ze spoluúčasti na vraždě Lepléeho. Ze stísněného baru se prozpívala až do nejslavnějších kabaretů a šantánů ve Francii, v Americe a postupně v celém světě.

Zrádkyně s trikolorou na prsou

Mohla zpívat i během války. Nacisté ji nezakázali. Právě naopak, najímali si ji, aby vystupovala na jejich společenských akcích a večírcích německých jednotek. Získala angažmá v Moulin Rouge, který se v té době důstojníky SS jen hemžil. Bavila i je. Mnozí ji za to po válce odsoudili. Považovali ji za zrádkyni. Jiní ji naopak považovali za hrdinku. Tvrdili, že zpívala v zajateckých táborech a na koncertech pro Němce riskovala s trikolorou na hrudi a s Marseillaisou. Sama umělkyně se nechala slyšet, že pracovala pro francouzské hnutí odporu proti německé okupaci.

Hlavně nebýt hlupákem

„Náhradníka si nesmíš hledat až potom, ale předem. Jinak jsi podvedená ty; když ho hledáš předem, hlupákem zůstane on. A to je zatracený rozdíl!“ To bylo hlavní a jediné pravidlo, kterým se Edith řídila ve svém milostném životě. A to více než důkladně. Z desítek méně či více slavných mužů, kteří prošli její postelí, s ní neukončil vztah ani jeden. Edith si za každého z nich po vypršení přiměřené lhůty prostě našla náhradu. Za každého. Až na toho jednoho. Toho osudového. Ženatého boxera Marcela Cerdana.

On nekouřil, nepil alkohol a chodil spát po setmění. Ona po setmění vstávala, kouřila a kopala do sebe panáky se stejnou vervou, s jakou on „knockoutoval“ svoje protivníky. On chodil na její koncerty. Ona nevynechala jeho jediný zápas, zavírala oči a volala: „Do toho, Marceli!“ 

TIP: Hříšný Moulin Rouge: U zrodu nejslavnějšího kabaretu stál zločinec

On miloval ji a ona jeho. Myslela si o něm, že je jiný, a on si to samé myslel o ní. Když ho 27. října 1949 požádala, aby za ní okamžitě přiletěl, nezaváhal ani okamžik. Nastoupil do letadla. To havarovalo, zemřel. Prohlásila, že za lásku zaplatila hořkými slzami, a začala se propadat do drogového víru, který jí prý připomínal karneval v pekle.

Účet k zaplacení

„Nechtěla bych umřít stará. Doufám, že umřu dřív, než přestanu být schopná zpívat,“ prohlašovala. Její přání se jí splnilo. Umřela 10. října 1963 ve spánku poblíž jihofrancouzského města Grasse. Její pozůstalí rozhodli, že bude „vypadat líp, umře-li v Paříži“. Odvezli ji tedy do hlavního města a její smrt ohlásili o den později. Pohřbili ji na hřbitově Père-Lachaise a její hrob patří dodnes mezi ty nejnavštěvovanější. 

Její poslední slova před smrtí byla: „Za každou zatracenou věc, kterou v životě uděláš, budeš muset dříve či později zaplatit.“ Tak zemřela Edith Piaf, žena, která na sklonku života přece jen začala litovat. 

Na rudé planetě se prachové bouře formují stejným mechanismem jako na Zemi. Objevují se hlavně během teplého letního období, kdy na povrch dopadá nejvíc slunečních paprsků a ohřívají ho. Teplo se přenáší do atmosféry, zahřátý vzduch stoupá vzhůru a může začít rotovat – k čemuž dojde obvykle v důsledku přechodu přes překážku nebo tzv. rychlostním střihem, kdy ovzduší v různých výškách proudí v rozdílných směrech. Vzniklý vír nasává prach a vynáší jej do vysokých vrstev atmosféry. Sluneční svit se tím zastíní, ohřev povrchu ustane a bouře se zastaví. 

Popsaný scénář patří k nejčastějším. Na Marsu vzniká v létě mnoho lokálních prachových bouří, jež přetrvají jen několik hodin. V některých případech však ohřev neustane, bouře je dál živena a nabývá na mohutnosti. Ve výjimečných případech může dosáhnout i planetárních rozměrů a přetrvat několik týdnů, než tepelný motor zespod utichne a živel odezní.

TIP: Fakta a mýty o prachových bouřích na Marsu: Jak moc jsou nebezpečné?

Čerstvý úlovek Perseverance je zajímavý především s ohledem na aktuální pozici Marsu. Rudá planeta se totiž nyní blíží k apareu (pozemskému ekvivalentu afélia), kdy se na své oběžné dráze nachází v nejvzdálenějším bodě od Slunce (nejdál se bude Mars od Slunce nacházet 13. červenece). Na rozdíl od většiny planet je trajektorie jeho oběžné dráhy vzhledem ke Slunci výrazně výstředná. V nejbližším bodě jej od Slunce dělí 1,38 AU, v nejvzdálenějším 1,67 AU. Během marsovského aparea tak planeta přijímá o 31 % méně sluneční energie. Výskyt prachového víru tak ukazuje, že i v této době je sluneční energie na Marsu stále dostatečně silná, aby vytvořila prachové ďábly. 

Ke kódování vojenských zpráv využívala americká armáda kolem pěti stovek speciálně vycvičených severoamerických indiánů už za 1. světové války a pokračovala v tom ve 2. světové i během první války v Koreji. Nepřítel totiž šifru nikdy nerozluštil! 

Například Hitler se o této „tajné zbrani“ sice dozvěděl a už před vypuknutím války vyslal do Států skupinku lingvistů, ale nebylo mu to nic platné. Indiánských dialektů v té době existovalo obrovské množství, a tak se špioni vrátili bez větších výsledků. 

TIP: „Nepokořitelná“ Enigma: K prolomení nerozluštitelné šifry pomohla náhoda

„Indiánské“ rádiové či telegrafické zprávy se nejvíce uplatnily během tichomořských operací, v Evropě se čtrnáct komančských šifrantů objevilo pouze během invaze do Normandie v roce 1944.

Celkem osm mužů a sedm žen stráví příštích 40 dnů v izolované jeskyni v jižní Francii. Účastníci experimentu se budou muset obejít nejen bez veškerých vymožeností moderní techniky, nesmějí sebou mít ani hodinky. Cílem experimentu je shromáždit údaje o dopadech dlouhodobé izolace a ztráty povědomí o čase na lidský mozek.

Otcem neobvyklého experimentu je cestovatel a milovník extrémních aktivit ze Švýcarska Christian Clot, který je i jedním z přímých účastníků mise. Patnáctka dobrovolníků se Pyrenejích bude muset po 40 dnů obejít bez přirozeného světla a fungovat v prostředí s 95% vlhkostí a konstantní teplotou 12 °C. Vodu budou účastníci čerpat z 45 metrů hlubokého zdroje a elektřinu ke svícení si vyrobí pomocí generátoru poháněného silou vlastních nohou. Zásoby jídla jim vědci doručili na místo již před začátkem experimentu, ve snaze eliminovat jakoukoli komunikaci s vnějším světem.

TIP: Drsné pokusy na lidech: Psychologické experimenty s šokujícími výsledky

Na celý experiment dohlédne tým odborníků z laboratoří kognitivních a výpočetních neurověd na pařížské Ecole Normale Supérieure. Podle profesora Etienne Koechlina jde o první podobný experiment na světě. „Ztráta pojmu o čase je pro lidský mozek mimořádně dezorientující a cílem projektu Deep Time je lepší porozumění tohoto fenoménu,“ okomentoval cíle unikátního experimentu profesor Koechlin. Experiment Deep Time odstartoval 14. března, a pokud se nestane nic neočekávaného, potrvá až do 22. dubna.

Násilí a vraždy provázejí lidstvo od jeho počátků. Potvrzuje to i archeologický výzkum v Chorvatsku – ve vesnici Potočani zde v roce 2007 při stavbě garáže objevili prastarý hrob, který ukrýval větší množství lidských ostatků. 

Archeologický průzkum, který zde odstartoval v roce 2012 ukázal, že jde o masový hrob celkem 41 lidí. Jejich pohřeb byl velmi ledabylý. Pravděpodobně prostě někdo naházel mrtvoly na jednu hromadu. Kosti přibližně stejným dílem náležejí mužům i ženám, kteří zřejmě pocházeli z místní zemědělské komunity. Žili a pak společně zahynuli v době zhruba před 6 200 lety.

Masakr v Potočani

Analýza DNA prozradila, že asi 70 procent mrtvých nebylo s nikým dalším pohřbeným v těsném příbuzenském vztahu. To podle archeologů vylučuje, že by šlo o vyřizování účtů mezi dvěma rody, ve stylu pokrevní msty. 13 mrtvých nese fatální zranění na lebce, zatímco u většiny mrtvých scházejí jasné stopy zabití. Mohli být uškrceni, anebo zasaženi do měkkých částí těla. 

TIP: Hromadný hrob v ruské Jaroslavli ukrýval oběti krvavého řádění Mongolů

Vědci se domnívají, že jde o nejstarší objevený doklad masového zabíjení. Spekulují o tom, že k tomuto aktu násilí došlo kvůli nepříznivému podnebí anebo snad přelidnění. Jak ale ukazuje chování šimpanzů, kteří nemají s vyvražďováním dalších skupin šimpanzů problém, lidé v Potočani pro masivní zabíjení možná ani žádný konkrétní důvod nepotřebovali.