Třetí bitva u Yper, známá též jako bitva o Passchendaele, je dodnes předmětem sporů. Polnímu maršálovi Douglasi Haigovi, vrchnímu veliteli britského expedičního sboru, se vytýká, že ji neukončil dřív, když bylo jasné, že k průlomu nedojde, případně, že ji vůbec začal na tomto místě a vedl ji tak, jak ji vedl. Za několik kilometrů území tu Britové zaplatili ztrátou 250 000 mužů; německé ztráty byly dokonce ještě vyšší.

Zachránil Francouze?

Z perspektivy vývoje situace na západní frontě však byla bitva významnou událostí. Britský tlak v yperské oblasti zaměstnal tolik nepřátelských jednotek, že se Němci neodvážili zaútočil na francouzské linie oslabené Nivellovým debaklem a následnou vzpourou některých francouzských oddílů. Kdyby tak učinili, možná by se jim podařilo dosáhnout vysněného vítězství. Bitva u Passchendaele tak byla významným okamžikem války. Pomohla udržet frontu v téměř neměnné podobě do okamžiku, než se plně zotavila francouzská armáda a než se do války zapojily USA.

Haig se snažil před koncem roku 1917 dosáhnout ještě jednoho úspěchu, a proto po skončení bitvy u Passchendaele zahájil 20. listopadu ofenzivu u Cambrai. Během této operace poprvé jako hlavní úderný prvek vystupovaly tanky a první okamžiky bitvy přinesly dramatický úspěch britských vojáků. Němci ale 30. listopadu převzali iniciativu, zuřivými protiútoky zatlačili Brity zpět a dobyli téměř veškerá ztracená území. Ztráty byly opět vysoké, obě strany přišly zhruba o 47 000 mužů.

Horké měsíce

Na jaře 1918 začala mohutná německá ofenziva, která byla pro britské vojsko strašlivou ranou. Během prvního týdne musely jejich jednotky ustoupit o 40 mil a ztratily přibližně 200 000 mrtvých a raněných. Francouzský generál Ferdinand Foch, který se na začátku dubna stal vrchním velitelem spojeneckých sil, sice poslal Haigovi část francouzských divizí na podporu britských pozic, situace ale byla nadále kritická.

Dne 9. dubna zahájil německý maršál Erich Ludendorff druhou fázi své ofenzivy a spojenecké oddíly nebyly schopny jeho postup zastavit. Němci ale platili za dobyté území mimořádně těžkými ztrátami. V červenci podnikl Ludendorff poslední zoufalý pokus překročit Marnu a vstoupit do Paříže. Vyšel však naprázdno a spojenci mohli přejít do protiútoku. V bitvě u Amiensu (8.–12. srpna) se Britům podařilo prolomit německé obranné linie, načež Dohoda vytlačila centrální mocnosti z pozic, které dobyly během jarní ofenzivy.

Ten, co „vyhrál válku“

Sbory BEF dosáhly během závěrečných bojů na západní frontě působivých výsledků, a to i navzdory tomu, že tehdejší britský premiér Lloyd George odmítl polnímu maršálovi poslat další posily. Vojáci pod Haigovým velením zajali téměř 190 000 nepřátel a ukořistili 2 840 děl. Historik Gary Shefield nazval stodenní ofenzivu (8. srpna–11. listopadu 1918) „největším vojenským vítězstvím v britské historii“.

Nutno ale dodat, že denní ztráty britské armády během závěrečného postupu spojenců na západní frontě činily 3 645 obětí, což bylo více než během ofenziv na Sommě (2 950) nebo u Passchendaele (2 121). Po válce byl Haig povýšen do šlechtického stavu. V lednu roku 1920 odešel do výslužby a užíval si bohatou penzi. Zemřel na infarkt 29. ledna 1928 ve věku 66 let.

Polní maršál byl v poválečném období oslavován jako vůdce vítězné armády. Americký generál John Pershing prohlásil, že to byl právě velitel BEF, kdo vyhrál první světovou válku. Po své smrti byl ale stále více kritizován jako zcela bezohledný a nekompetentní velitel, jehož rozkazy a beznadějné útoky vedly k nadměrným ztrátám.

TIP: Břídilové v akci: Největší omyly Velké války

Britský historik B. H. Liddell Hart, který sám prožil hrůzy Velké války, o Haigovi napsal: „Haig byl ukázkou tohoto nejvyššího egoismu a naprostého nedostatku zábran, který pro své ambice obětoval stovky tisíc mužů. Muž, který zradil své nejoddanější pomocníky i zem, které sloužil. Muž, který dosáhl svých cílů podvodem.“

Zákon o legalizaci marihuany už v listopadu schválila horní komora parlamentu, poslanci v něm ale udělali změny, takže se nyní vrací do Senátu. Očekává se, že i upravená norma tam projde. Zákon přijatý mexickými poslanci reguluje pěstování, výrobu, distribuci, prodej i spotřebu marihuany. Osobám starším 18 let povoluje držení 28 gramů marihuany a pěstování až osmi rostlin v jednom domě. Užívat marihuanu smí podle něj jen dospělí doma v nepřítomnosti dětí, zakázána je na pracovišti. Prodávat se bude smět jen v autorizovaných obchodech.

Zákon rovněž umožňuje vznik neziskových sdružení, která mohou s příslušným povolením pěstovat až 50 rostlin konopí. Smí mít nejvýše 20 členů, z nichž nikdo nesmí mít v trestním rejstříku záznam týkající se obchodu s drogami či organizované trestné činnosti. Tato sdružení ale nesmí marihuanu distribuovat jiným osobám než svým členům, nesmí prodávat alkohol, ani dělat na svou činnost reklamu.

TIP: Nový výzkum: Po legalizaci klesá spotřeba marihuany u teenagerů

V prvním článku nové normy se uvádí, že má „zlepšit životní podmínky občanů“ a přispět „ke snížení trestné činnosti spojené s obchodem s drogami“. Legalizaci marihuany slíbil před dvěma lety po nástupu do úřadu levicový prezident Andrés Manuel López Obrador, podle něhož tento krok pomůže v boji proti drogovým kartelům. Jejich působení se výrazně podílí na rekordním počtu vražd v této zemi. Loni tam bylo zavražděno na 34 600 lidí, tedy v průměru 95 denně (předloni to bylo 90 denně).

V České republice je možné získat léčebné konopí na předpis, který vydávají například onkologové, neurologové či odborníci na paliativní péči. Lékaři se ale musí k předepisování konopí zaregistrovat u Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL), registrovat se musí i lékárny, které ho chtějí prodávat. Marihuana pomáhá při léčbě chronických bolestí, používá se i u pacientů s rakovinou, AIDS či roztroušenou sklerózou.

Experimentální archeologové z Univerzity v Leidenu neztrácejí čas dlouhými diskusemi. Namísto dohadů o tom, jak moc má Homo sapiens neanderthalensis blízko k Homo sapiens sapiens, dávají přednost praktickým otázkám. Třeba jakým způsobem se před 200 tisíci lety vyráběly šípy a oštěpy. 

I když se to může zdát banální, způsobovala tato hádanka odborníkům po celém světě bolení hlavy. Jistě, vždy tu bude opracovaný pazourek tvořící ostrý hrot, a dlouhé ratiště oštěpu či tělo šípu vyrobené ze dřeva. Ryze praktická otázka, kterou nyní s úspěchem vyřešili Paul Kozowyk a Geeske Langejans, zní: „Jak onu zaostřenou část připojit na nosné těleso?“ 

Nejstarší lepidlo

Pokud jste si v dětství hráli na indiány nebo pravěké lovce mamutů, jistě už víte, že připevňování kamenné části ke dřevu není právě snadné. A vytváření dutiny nebo zářezu může ovlivnit pevnost šípu či vrhacího oštěpu. Hrot nesměl narušovat let šípu a musel vydržet silný náraz na cíl.

Experimentální archeologie si zakládá na rekonstrukčních metodách, při kterých se pokouší dosáhnout historicky věrného výsledku jen s nástroji, které byly známy našim předchůdcům. „Museli jsme si tedy pro upevnění pazourkových hrotů vystačit s tím, co měl k dispozici nean­dertálec,“ říká leidenský archeolog Langejans. „Což není právě snadné, protože se v archeologickém záznamu dochovalo jen minimum jím užívaných předmětů.“ 

Oba badatelé tedy zkoušeli sérii nejrůznějších postupů, až se jim výběr zúžil na nejpravděpodobnější, byť poněkud překvapivou variantu. Pravěcí lidé používali pro zapevnění a fixaci pazourků – lepidlo!

TIP: Bez šroubků a hřebíků, nepostavíš nábytku: Jak to ale naši předci dělali?

Jeho základem byl březový dehet, získaný suchou destilací. Ačkoliv zní tento proces velmi sofistikovaně, je možné ho docílit relativně snadno. „Předchozí pokusy badatelů nebyly úspěšné, získali buď jen malé množství březového dehtu, nebo žádný,“ říká Kozowyk. „Mělo se za to, že extrakce může být úspěšná jen tehdy, když dokážete efektivně kontrolovat teplotu plamenů.“ Oba badatelé ale dokázali „odhalit“ hned tři postupy, při kterých bylo možné získat optimální množství dehtu s minimem vynaložené energie. Jak?

„Prostým otáčením odkorněné březové klády nad ohništěm,“ říkají oba experimentální archeologové. „Chtělo to jen trochu zručnosti. Neandertálci začínali pravděpodobně s těmi jednoduššími postupy. Až postupně z nich vytvářeli komplexní proces…“

Strážník Allan měl původně představovat klasický výstřižek postavy policisty, který je zdálky k nerozeznání od živého příslušníka, takže donutí řidiče zpomalit. V době, kdy si o něj vesnice Braemar zažádala, však policie žádné makety k dispozici neměla, a tak místní nastrojili obyčejnou figurínu: Oblékli ji do uniformy a namalovali jí obličej, načež Allan zafixovaný izolepou a přivázaný provazy hlídal rychlost a Braemarští si ho nemohli vynachválit.

V sobotu 23. ledna se však po něm slehla zem a bez jeho dohledu si vesničané opět přijdou v ohrožení. Na sociálních sítích se proto objevila výzva: „Pokud jste ho unesli, vraťte nám ho, prosím! Je to něžná duše, která nikdy nikomu neublížila, a v Braemaru jej máme velmi rádi.“ 

TIP: Zmizelý obří penis z bavorské hory je zpět: Záhadu šetří policie

K dopadení únosců nepomohla ani virální kampaň, do které se vedle policie zapojili i občané na sociálních sítích a lokální rádia. I přes dílčí vodítka se po strážníku Allanovi se slehla zem.

Alespoň trochu dobrou zprávou pro obyvatele Braemaru je, že v brzké době má Allanovo místo obsadit jeho nástupkyně – místní úřady tentokrát povolali zástupce něžného pohlaví a Allanovo místo tak zaujme strážnice Annette.

Peripetie kolem amerických proudových UCAV ukazují, že vývoj takového stroje představuje i pro velmoc náročný technologicko-vojensko-politický projekt. Ozbrojené drony totiž mohou mít mnoho podob a ujasnit si jejich roli v komplexním systému ozbrojených sil není snadné. Už jen o pohonné jednotce lze vést sáhodlouhé diskuse, neboť UCAV se dá osadit nejrůznějšími typy motorů – od nízkonákladových pístových přes menší proudové až po nejvýkonnější „turbíny“ s přídavným spalováním.

Předchozí část: S pilotem u počítače kilometry daleko: Jak fungují ozbrojené drony? (1)

Zatímco vrtulové typy vydrží ve vzduchu nejdelší dobu, drony osazené naposled zmíněným pohonem by těžily z vysoké rychlosti při pronikání do nepřátelského vzdušného prostoru. A když by se v něm ocitly, díky vektorování tahu by měly takovou obratnost, že by vymanévrovaly i protiletadlové střely.

Jak jej ovládat?

To vše nicméně za cenu extrémní technologické náročnosti a vysokých vývojových i pořizovacích nákladů. O nic jednodušší není volba způsobu ovládání dronu. Operátoři mívají k dispozici pracoviště umístěné v bunkru, vozidle, kontrolním letounu či na válečné lodi, přičemž ke komunikaci s UCAV používají vysokorychlostní digitální datové spojení.

V některých případech operátor dron přímo řídí – podobně jako RC model. Pokud by sekomunikace přerušila, stroj buď úkol dokončí dle zadaných údajů, nebo se vrátí na základnu. Nejčastěji se však počítá s tím, že UCAV absolvuje celou misi autonomně v předprogramovaném režimu a operátor pouze dohlíží, aby se něco nezvrtlo. V takovém případě může zasáhnout a převzít manuální řízení.

Predátor s vrtulí

Vzhledem k těmto složitostem není divu, že dosud nejúspěšnější UCAV šel cestou nejmenšího odporu. Americký RQ-1 Predator vzhledem připomíná klasický letoun, pohání ho tlačná vrtule a dosahuje nižší rychlosti než druhoválečné spitfiry.

Zrodil se v polovině 90. let ze spolupráce CIA, Pentagonu a společnosti General Atomics. Vojáci i špioni totiž potřebovali průzkumný stroj, který by z těžko přístupných lokalit přinášel cenné informace. Typ s dlouhým rovným křídlem obdržel čtyřválec Rotax o výkonu 85 kW, jenž se vyznačuje tichým chodem a tunovému dronu dává rychlost 218 km/h. 

Nízká váha i spotřeba benzinu dovolovaly predatoru setrvat ve vzduchu 24 hodin, což přivedlo generály k myšlence uzpůsobit průzkumník i pro ofenzivní mise. Inženýři vyztužili křídla, osadili je pylony a doplnili laserový značkovač. Roku 2001 spatřil světlo světa MQ-1 Predator (M neboli multirole znamená víceúčelový, R čili reconnaissance upomínalo na průzkum), který unese dvě protitankové střely AGM-114 Hellfire, čtyři protiletadlové AIM-92 Stinger nebo šest protizemních AGM-176 Griffin.

Váha výzbroje snížila vytrvalost, přesto se z dronu stal nebezpečný bojový prostředek, který se zapojil do misí v Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Jemenu nebo Somálsku. Záhy se však ukázalo, že US Air Force bude přece jen potřebovat výkonnější typ. Začátkem 21. století vznikl vývojový program Hunter-Killer, do něhož se zapojilo několik zbrojovek. Se svým želízkem v ohni přišla i General Atomics a její Predator B zaujal vojáky nejvíce. Stroj, posléze přeznačený na MQ-9 Reaper, je větší a těžší než předchůdce, unese více zbraní a dosahuje rychlosti 482 km/h. Jeho srdce tvoří turbovrtulový Honeywell TPE331 o 671 kW, na sedm pylonů lze kromě výzbroje zmíněné u MQ-1 podvěsit laserem naváděné pumy GBU-12 Paveway II nebo bomby JDAM.   

Do boje!

Reaper vstoupil do služby u USAF roku 2007 a 28. října odpálil první rakety proti afghánským povstalcům v oblasti Deh Ravod. Od té doby se drony v Afghánistánu zapojily do stovek operací. Úspěšné bylo kupříkladu krytí základny Bagrám, jež se stávala cílem raketových útoků. Bezpilotní stroje díky průzkumné výbavě mudžahedíny odhalily a operátor poté odpálil výzbroj. Ani reaperům se ovšem nevyhnuly problémy – roku 2009 ztratil pilot kontrolu nad jedním MQ-9, jenž neovladatelně mířil k hranici s Tádžikistánem. V obavách z úniku technologií Američané dron sestřelili stíhačkou F-15. 

Vrtulové UCAV se objevily též nad Irákem, posléze nad Sýrií zasahovaly proti Islámskému státu. Právě střela Hellfire z MQ-9 ukončila v listopadu 2015 život vraha známého jako Džihádista John. Zatím naposledy se reapery dostaly do hledáčku médií v lednu 2020, kdy jeden z nich zabil u bagdádského letiště velitele íránských revolučních gard Kásima Sulejmáního. Stroje MQ-1 už Spojené státy roku 2018 vyřadily, reapery čeká ještě dlouhá kariéra. Kromě USAF si je pořídily ozbrojené síly Francie, Indie, Británie, Itálie, Maroka nebo Nizozemí. 

TIP: Nejnovější zbraň proti dronům dokáže zneškodnit dron na vzdálenost 500 metrů

A jak jsou na tom ostatní země? Zpravidla provozují jen průzkumné drony a případně zkoumají jejich vybavitelnost výzbrojí, nebo se nacházejí ve fázi testování proudových samokřídel podobných těm americkým. Mezi tyto projekty patří britský Taranis či Dassault nEUROn, vyvíjený v mezinárodní spolupráci. 

Ozbrojenou výjimku potvrzující pravidlo tvoří izraelský IAI Harop, který je zároveň dronem i municí – cíle ničí nárazem ve stylu kamikadze. K jejich likvidaci slouží jak kinetická energie stroje, tak 23kg bojová hlavice. Pokud UCAV cíl nenalezne, vrátí se na základnu a přistane. 

Kvazary jsou velmi aktivní a jasná jádra některých galaxií, kterým energii dodává superhmotná černá díra. Černá díra vtahuje okolní plyn a při tom se uvolňuje ohromné množství energie, která astronomům umožňuje tyto objekty pozorovat dokonce i na velmi velké vzdálenosti.

Kvazar z časů raného vesmíru

Nově objevený kvazar s označením P172+18 je natolik vzdálený, že jeho světlu trvalo asi 13 miliard let, než doletělo až k nám. Znamená to, že tento objekt pozorujeme tak, jak vypadal v době, kdy byl vesmír pouhých 780 milionů let starý. I když jsou známy i vzdálenější kvazary, byli astronomové v tomto případě poprvé schopni identifikovat neklamné známky rádiových výtrysků (jetů) v takto rané fázi vývoje vesmíru. Pouze asi 10 % kvazarů – které astronomové označují jako rádiově hlasité – má výtrysky, které intenzivně vyzařují na rádiových vlnách elektromagnetického záření.       

Kvazaru P172+18 dodává energii černá díra o hmotnosti asi 300 milionů Sluncí, která enormní rychlostí pohlcuje okolní plyn. „Tato černá díra velmi rychle požírá hmotu, nabírá na hmotnosti jednou z nejvyšších rychlostí, jaká kdy byla pozorována,“ vysvětluje astronomka Chiara Mazzucchelli, která společně s kolegou Eduardem Bañadosem z astronomického institutu Maxe Plancka, vedla výzkum, při němž byl objekt nalezen.

Astronomové se domnívají, že existuje spojitost mezi rychlým růstem superhmotných černých děr a mohutnými rádiovými výtrysky, jaké pozorují například u kvazaru P172+18. Zdá se, že výtrysky jsou schopné rozrušovat plyn v okolí černé díry a zvyšovat tak množství hmoty, kterou černá díra pohlcuje. Výzkum rádiově hlasitých kvazarů tak může pomoci pochopit, jak černé díry v raném vesmíru dosáhly svých superhmotných proporcí, tak krátce po velkém třesku.

TIP: Monstrum z počátku vesmíru: Vědci objevili nejstarší černou díru

I když byl tento objekt znám již dříve jako rádiový zdroj, že by P172+18 mohl být vzdálený kvazar si Eduardo Bañados a Chiara Mazzucchelli poprvé uvědomili při pozorování dalekohledem Magellan na Observatoři Las Campanas v Chile. „Jakmile jsme měli k dispozici data, prohlédli jsme je a okamžitě zjistili, že jsme objevili nejvzdálenější dosud známý rádiově hlasitý kvazar,“ okomentoval objev Eduardo Bañados.

Mandejci jsou nesmírně uzavřeným náboženským a etnickým společenstvím v jižním Iráku a Íránu, a v menším počtu i v dalších zemích, především v USA. Dnes jich ve světě žije asi 50 až 70 tisíc. Jejich historie není příliš známá. Mohli by mít něco společného s Hyksósy, kteří si podmanili Egypt a poté z něj byli vyhnáni v 16. století před naším letopočtem. Zároveň by mohli být těsně spojení s esény, kteří žili kolem počátku letopočtu v krajině kolem Mrtvého moře, k nimž patřil i Jan Křtitel.

Tom McCollough z americké Centre College v Kentucky a jeho spolupracovníci nedávno přeložili text na starobylém mandejském amuletu. Tento amulet představuje tenký plátek olova o rozměrech 20,3 × 4,4 centimetrů v obalu z mědi, který je pokrytý 62 řádky textu v mandejštině. Centre College získala amulet spolu se dvěma dalšími v roce 2009, kdy je zakoupili od sběratele za 5 tisíc dolarů (přes 110 tisíc Kč). Podle všeho pochází jižního Iráku.

Amulet proti zlým duchům

Přeložený text na amuletu prozrazuje, že jeho účelem bylo chránit muže jménem Abbiya, syna Mahui, před duchy a démony, kteří pijí krev a požírají maso svých obětí. Amulet se přitom odvolává na moc archanděla Gabriela. Odborníci Centre College odvodili z míry koroze amuletu, že byl vyroben v roce 450 našeho letopočtu a možná i dříve.

TIP: 2 700 let stará klínová tabulka z novoasyrské říše popisuje démona epilepsie

Vzhledem ke stáří amuletu a k uzavřenosti kultury Mandejců tento amulet představuje cenný zdroj informací o vývoji náboženství a společnosti Mandejců, kteří jsou bytostně pacifističtí a filozoficky založení. V současné podobě je náboženství Mandejců velmi komplexní a představuje syntézu několika dalších náboženství.

Z Itálie zachvácené hospodářskou krizí vycestovalo do Spojených států jen mezi roky 1880 až 1914 na čtyři miliony lidí. A další samozřejmě přibývali v následujících letech. Coby dělníci a horníci mířili do USA, zemědělci se naopak uplatňovali v Jižní Americe. Dnes například jen v Brazílii žije kolem 24 milionů jejich potomků a v Argentině jde až o polovinu populace země!

TIP: Osudy českých imigrantů v USA: České divochy tu nechceme!

Italové zkrátka tvořili zdaleka největší přistěhovaleckou skupinu a zároveň šlo o nejchudší a nejméně vzdělané evropské imigranty – pocházeli většinou ze zaostalého jihu poloostrova a ze Sicílie. Kvůli svému silnému katolickému vyznání museli v protestantsky založené Severní Americe čelit velkým předsudkům, což je vzhledem tomu, že kladli velký důraz na rodinu a rodinné vazby, ještě více semklo…

Italští přistěhovalci prodávají chleba na ulicích newyorského Manhattanu – fotochrom od Williama Henryho Jacksona z roku 1902 (zdroj: Shutterstock)

Čtyřka neboli IV. bezpečnostní oddělení Policejního ředitelství Praha bylo po vzniku samostatného Československa v roce 1918 pověřeno všeobecnou agendou veřejné bezpečnosti. Již počátkem dvacátých let se skládalo z několika oddělení, z nichž jmenujme alespoň oddělení mravnostní (stíhání obchodu se ženami a dětmi, obchodu s narkotiky, kuplířství, tuláctví, pornografie), oddělení krádeží, oddělení pro stíhání kapesních zlodějů, oddělení pro stíhání padělatelů platidel, šeků a cenných papírů, oddělení zjišťovací, které vedlo úřední sbírku fotografií a daktyloskopickou sbírku pro celé území republiky, trestní rejstřík a další.

Aby se to nepletlo, Čtyřka sídlila v Bartolomějské ulici číslo 4 a v jejím čele stál v podstatě po celé období první republiky Josef Vaňásek. Právě on se stal věrným předobrazem rady Vacátka, jak ho známe z povídek Jiřího Marka a ze seriálu Hříšní lidé města pražského, kde ho geniálně zahrál Jaroslav Marvan.

Na oblast takzvané Velké Prahy bylo vyčleněno 45 detektivů, jejichž pracovní podmínky nebyly zrovna k závidění. U jednoho stolu v kanceláři se tísnili čtyři až šest detektivů, kteří se dělili o jeden telefon. Dobový tisk je nazýval „kavalíry zákona“, neboť jejich platy zdaleka neodpovídaly jejich odpovědnosti a výkonu. Pohybovali se většinou pěšky nebo tramvajemi, o služebních autech se jim mohlo dlouho jen zdát. Technické nedostatky však nahrazovali vynikající znalostí svého rajonu a členů galerky.

Skutečný rada Vacátko

Josef Vaňásek předběhl svou dobu – byl prototypem moderního policisty, který se nebrání žádným vyšetřovacím metodám, vedoucím k odhalení a dopadení zločince. Nebránil se ani alternativním přístupům, jako byla spolupráce s tehdy věhlasnou grafoložkou Dolfinou Poppée. Navíc se angažoval v boji proti drogám, který se u nás po celou dobu první republiky hluboce podceňoval. Prosazoval své názory na mezinárodních policejních kongresech, kde si ho kolegové velmi považovali. Díky němu byl například zaveden mezinárodní systém evidence fluktujících živlů, tedy takzvaných kriminálních světoběžníků.

Josef Vaňásek se narodil 1. listopadu 1877 v Praze. Jeho otec pracoval jako konduktér tramvají a zemřel v pouhých 59 letech. Nedočkal se již okamžiku, kdy jeho syn nastoupil službu u policie, a už vůbec ne vnoučat (pan rada měl syna a dceru) – zemřel v lednu 1904 a jeho žena Anna ho přežila o 18 let. Josef Vaňásek vystudoval státní gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze, kde byl v červenci 1896 uznán dospělým s vyznamenáním. Ve studiích pokračoval na české univerzitě v Praze, kde postupně složil zkoušku z historie práva, judiciální zkoušku a v roce 1904 státovědeckou zkoušku. Mezitím také absolvoval jako jednoroční dobrovolník vojenskou činnou službu u pěšího pluku č. 88. 

Po studiích vstoupil Vaňásek do policejních služeb na bezpečnostní oddělení v Praze a stal se tak rakouským c. k. úředníkem. Pracoval tam od roku 1904 nepřetržitě s výjimkou válečných let. V roce 1914 byl totiž přeložen do Plzně, kde vedl expozituru státní policie v Bolevci. Tady ho 25. května 1917 zastihl výbuch zdejší největší rakousko-uherské muniční továrny. Na rozloze 60 hektarů stálo za ostnatým plotem 57 budov, v nichž pracovalo na 3 000 lidí. Výbuch dělostřelecké munice způsobil zranění 650 lidem a přes 200 pracovníků zahynulo.

Policejní řemeslo mu bylo vším

Boleveckou tragédii, která inspirovala Karla Čapka k napsání románu Krakatit, vyšetřoval právě Vaňásek. Ve vzpomínkovém článku, který vyšel po radově smrti v únoru 1938, napsal novinář František Gel, že „už tam se osvědčil jako muž spravedlivý, lidský a neohrožený, když se postavil vůči nátlaku vídeňského ministerstva a proti rozkazu rakouského hlavního stanu a prokázal, že bolevecká katastrofa nebyla způsobena sabotáží. Zachránil desítky nevinných lidí před žalářováním a skupinu nařčených před smrtí.“ 

Do Prahy se Vaňásek vrátil po převratu. Jeho mimořádné schopnosti byly oceněny, když ho prezident republiky jmenoval 26. července 1923 prostřednictvím dekretu vrchním policejním radou. Byl zařazen na Policejní ředitelství v Praze a pro svoje výjimečné kriminalistické vlohy byl pověřen zastupováním ministerského rady Knotka. Po jeho odchodu do výslužby se stal jako vládní rada přednostou IV. bezpečnostního oddělení. Do jeho pravomoci spadala veřejná bezpečnost, mravnostní policie, policejní věznice, ztráty a nálezy a Všeobecná kriminální ústředna.

Podle Františka Gela byl Vaňásek až fanaticky pilný a pracovitý, přísný na sebe i na své podřízené. Policejní řemeslo mu bylo vším, měl údajně k dispozici služební byt přímo v Bartolomějské ulici, aby mohl v práci i přespat. Měl svého řidiče, který ho vozil služebním vozem nejen v pracovní době, ale i ve chvílích volna. Podle svědectví Vaňáskova syna byla nejstarším vozem Minerva z roku 1910, zkonfiskovaná jakési maďarské šlechtičně. Vůz rady Vaňáska měl státní poznávací značku N III 814 a další vozidla Policejního ředitelství byla vesměs označována sérií N III 810 až 818. Takže i espézetka na pragovce, kterou jezdili detektivové ze Čtyřky v seriálu, odpovídá historické skutečnosti. V archivu režiséra Sequense se našla fotografie, která dokládá, že během natáčení Vraždy v hotelu Excelsior byl na place přítomen syn pana rady, JUDr. Josef Vaňásek. I takovou drobnost, jakou je číslo SPZ, nechali filmaři zřejmě upravit podle jeho doporučení.

Páni v buřinkách a pražská galerka

Kriminální rada Vaňásek by samozřejmě nemohl mít tak skvělé výsledky nebýt kvalitních spolupracovníků. Na jednoho z nich, revírního inspektora Jaroslava Kinkora, vzpomínal i sám Karel Čapek a nazýval ho lordem pražské kriminálky. Kinkor mu také pomáhal při psaní Povídek z jedné a druhé kapsy. Zřejmě právě tento muž se stal spolu se svým kolegou Petrem Salačem předobrazem pro inspektora Brůžka v hereckém podání Josefa Bláhy. Je pravděpodobné, že tvůrci zkombinovali vždy několik charakterů do jedné figury.

Dalším vzorem byli reální detektivové z protikapsářského oddělení Jiří Tuček a František Dlask. Zatímco Tučka, milovníka psů a mysliveckých honů, v seriálu nejvíc připomíná detektiv Mrázek alias František Filipovský, Josef Vinklář jako inspektor Bouše zase fyziognomicky odpovídá podsaditému Františku Dlaskovi. Protikapsářské oddělení bylo v prvorepublikovém tisku pravidelně chváleno, takže jejich případy i charakteristiky se daly poměrně snadno vyhledat. 

Dnešního diváka by jistě zajímalo, zda byla tehdejší galerka skutečně tak přátelská, jak je líčena v seriálu. Na to měl režisér Jiří Sequens již v roce 1968, tedy v době, kdy seriál připravoval, následující odpověď: „S Jiřím Markem jsme si řekli, že nebudeme dělat detektivky v tradičním duchu, ale že se pokusíme o poněkud zvláštní líčení osudů lidí a lidiček kolem zločinu, že zvolíme pohled, jakým tyto lidi viděl Karel Čapek, Karel Poláček aj. Chtěli jsme se na podsvětí Prahy podívat trochu s ironií a s humorem, někdy i s určitou poezií.“

Faktem je, že mnozí detektivové měli s galerkou nadstandardní vztahy a například s některými prostitutkami spolupracovali jako s informátorkami. Takhle je vylíčená například lehká holka v podání Jiřiny Bohdalové ve filmu Pěnička a Paraplíčko. Svého milého kasaře „práskne“ přímo panu radovi, a to ve chvíli, kdy kasař Pěnička překročí své „pravomoci“ a dopustí se vraždy. Potomci skutečných detektivů si vybavují situace, kdy se jejich otcové či dědové potkali po letech na ulici s bývalou prostitutkou a ta je uctivě zdravila. Nebylo přitom výjimkou, že bývalý detektiv se už v té době mohl živit jen manuální prací, kdežto někdejší prostitutka seděla třeba jako důležitá osoba na národním výboru. 

Čekání na ocenění

Bohužel osud většiny předválečných detektivů byl podobný. Řada z nich nepřežila druhou světovou válku, zapojila se do protifašistického odboje, byla vězněna v koncentračních táborech nebo předčasně zemřela pod vlivem silného stresu. A pokud se dožili míru, čekalo je nejprve povýšení a vyznamenání a následně po únoru 1948 nekompromisní vyhazov. Málokdo z nich byl ochotný podvolit se novým praktikám a vstoupit do Komunistické strany Československa.

Po vyhazovu od policie skončili v manuálních profesích nebo v důchodu. Pan rada Vaňásek zemřel ještě před vypuknutím druhé světové války, jinak by ho potkal stejný úděl. Bývalí detektivové dožili v ústraní a zapomnění a od našeho státu se dodnes nedočkali nějakého ocenění, byť už jen in memoriam. Je obdivuhodné, že dokázali nezatrpknout, žili dál pro své rodiny a udržovali se v dobré fyzické kondici. Například detektiv Albert Havelka chodil do sběrných surovin, kde ho režim donutil pracovat, perfektně upravený a udržoval si způsoby, na něž byl zvyklý za první republiky. Ve sběrně se setkával s bývalými členy galerky, kteří ho i nadále respektovali.

Image

Čtěte také

Co odkrývá černá kronika první republiky? Krvavé mordy i vraždy z vášně

Loňská exploze podpovrchového metanu na ruském poloostrově Jamal odhalila masivní, 30 metrů hluboký závrt. Za posledních sedm let jde již o 17 podobnou událost, která se v této sibiřské oblasti odehrála. Podrobný průzkum závrtu ukazuje, že tyto nejsevernější výběžky procházejí zásadní klimatickou změnou.

Varování zaznívá od moskevských vědců ze Skolkovského institutu vědy a technologie, kteří se na průzkumu podíleli. Vědcům tentokrát přálo štěstí – masivní kráter se jim podařilo objevit zhruba měsíc po explozi. Nebyl tak době průzkumu výrazně ovlivněn počasím a dalšími vlivy.

Pomalu tající bomba

Vědci do třicet metrů hlubokého kráteru nahlédli pomocí dronu a pořídili přes 80 fotografií, ze kterých následně vznikl přesný 3D model závrtu. Pohled do nitra kráteru vědcům potvrdil jejich očekávání – metan se hromadí v ledových dutinách, což se na povrchu projevuje vznikem jakési mohyly. Ta je po výbuchu rozmetána stovky metrů daleko.

Nejasný zůstává zdroj metanu. Podle vědců může pocházet z hlubinných rezervoárů i podpovrchových zásobáren, případně z obou jmenovaných zdrojů. Až donedávna jej bezpečně zadržovala silná vrstva permafrostu – věčně zmrzlé půdy. Vzhledem k tomu, že se Arktida otepluje dvakrát rychleji než zbytek Země, ale dochází k postupnému tání permafrostu a ztenčování této bezpečné vrstvy.

I když se závrty objevily ve velmi řídce osídlené oblasti (na Jamalském poloostrově žije trvale jen asi 20 tisíc lidí a na sousedním Gydském poloostrově okolo 7 tisíc), představuje explodující metan značné nebezpečí. Oblast je největší zásobárnou ruského zemního plynu a nachází se zde značné množství distribuční infrastruktury, včetně například přes čtyři tisíce kilometrů dlouhého plynovodu Jamal – Evropa, vedoucího přes Bělorusko až do Německa.

TIP: Země tající pod nohama: Sibiřský permafrost taje a hrozí katastrofou

Podle vědecko-výzkumné organizace Woodwell Climate Research Center, která vyvinula algoritmus, umožňující předpovídání podobných změn, představují metanové krátery a další náhlé změny, ke kterým dochází v arktické krajině, důkazy o rychlém oteplování a rozmrazování Arktidy, což může mít vážné důsledky pro obyvatele Arktidy i na celém světě.