Hrabáč kapský (Orycteropus afer) se dá velikostí a tvarem těla přirovnat k malému prasátku. Typicky dorůstá hmotnosti od cca 50 do 80 kilogramů a samotné masivní zavalité tělo (bez ocasu) může v dospělosti měřit na délku asi 100–150 cm. Ocas k tomuto rozměru přidává dalších až 70 centimetrů.

Při pohledu na hrabáče kapského si člověk může všimnout dvou výrazných znaků. Prvním z nich jsou velké uši, se kterými dokáže pohybovat nezávisle na sobě, podobně jako kočka. Díky obrovským slechům má výjimečně dobrý sluch a jeho dalším „silným“ smyslem je čich. Naopak relativně špatně vidí, protože jeho sítnice neobsahuje čípky (ty umožňují vnímat barvy), ale pouze tyčinky, které ovšem reagují i na slabé světlo. Ve výsledku je proto hrabáč barvoslepý, ale zato se zrakem poměrně jistě pohybuje v noci. 

Barvoslepý lovec hmyzu

Tato schopnost se mu hodí, když za setmění vyráží na lov, pokud se tak tedy dá nazvat hledání potravy tvořené téměř výhradně mravenci a termity. Při výpravách za jídlem pak přichází ke slovu další výrazný znak hrabáčovy tělesné stavby – silné nohy zakončené vepředu čtyřmi a vzadu pěti silnými drápy. Tyto malé „rýče“ se skvěle hodí při rozhrabávání mravenišť a termitišť.

Do hloubení se tato vitální zvířata pouštějí s vervou. Svým až 30 cm dlouhým lepkavým jazykem se krmí a ve stejný okamžik dál hrabou. Jsou zřejmě zcela imunní proti mravenčímu a termitímu štípání a hmyz polykají vcelku (za noc spořádají až 50 000 mravenců a termitů). K rozmělnění jídla dochází až ve vrátníku, který funguje jako předžaludek, v němž je hmyz rozdrcen. 

Drápy se však hodí nejen při hledání potravy, ale také při kopání nor, které jsou několik metrů dlouhé a mohou sahat až do šestimetrové hloubky. Hrabání je ovšem i možností, jak uniknout predátorům. Když se hrabáč setká s hyenou, lvem nebo levhartem, snaží se nejprve vykopat díru a úplně se skrýt, což mu většinou (pokud dostane šanci) nezabere déle než deset minut.

TIP: Nebojácný medojed kapský: Malý vztekloun s velkou odvahou

V případě, že je okolní půda tvrdá, postaví se proti útočníkovi na zadní a snaží se bránit drápy předních nohou. Svým nepřátelům se ale samozřejmě snaží v prvé řadě vyhnout, což se projevuje i na způsobu, jakým pokaždé opouští hnízdo. Nejprve vystrčí hlavu z nory a snaží se zjistit, zda je kolem bezpečno. Potom prudce vyběhne ven a poskakuje, zřejmě proto, aby znesnadnil případný útok. Při tom se ale rozhlíží, na chvíli se zklidní a opět začne poskakovat. Teprve pak vyráží na noční výpravu. Nejen díky své opatrnosti se v přírodě může dožít až 18 let, v zajetí žije i o pět let déle.

Již v průběhu první světové války nikdo nepochyboval o tom, že bez ohledu na to, kdo vyhraje, dojde k zásadnímu překreslení mapy Evropy. Mocnosti cynicky handlovaly s budoucími územními zisky a nestydatě porcovaly divočáky, kteří ještě běhali v lese. Konec konfliktu pak obrovské územní změny posvětil. Mimo jiné přinesl také kolaps tří obřích říší – Rakousko-Uherska, Ruska a Osmanské říše, na jejichž troskách vznikla řada menších států. Ty se nyní snažily urvat pro sebe co největší kořist často bez ohledu na preference místního obyvatelstva nebo udržení dobrých vztahů se svými sousedy.

Stejně jednalo také nově vzniklé Československo, jehož ministr zahraničí Edvard Beneš hodlal pro svou zemi získat co nejvíc. Většinou se mu to podařilo, což nejenom jeho přivedlo k mylnému přesvědčení, že Praha je „miláčkem Dohody“. 

Co s „potomky kolonistů“? 

„V Evropě leží Germánie, v jejíchžto krajích ke straně půlnoční rozkládá se místo velmi široce, kolem dokola obejmuté horami, které se podivným způsobem táhnou okolo celé země, takže na pohled jakoby jedna souvislá hora tu zemi obcházela a ohražovala.“  Nejstarší geografický popis českého knížectví, pocházející z Kosmovy kroniky z 12. století, jako by předurčil podobu státu na celá století. Právě kontinuální podobou hranic sahající hluboko do středověku se mohli českoslovenští diplomaté zaklínat při vymezování československo-německého pomezí. Jednoduchou a logickou argumentaci však komplikoval fakt, že v pohraničních oblastech žilo v roce 1918 na tři miliony německy mluvícího obyvatelstva. A ti měli tehdy pramalou chuť stát se takřka přes noc československými občany. Jejich neochota podřídit se nové pražské vládě šla dokonce tak daleko, že již na konci října deklarovali v pohraničních oblastech nezávislost na Československu a později připojení k Rakouské republice, popřípadě Německu.

Tyto separatistické tendence se sice postupně podařilo zlikvidovat vojenskou silou, ale hranice mladého státu bylo potřeba zajistit také de iure. A Edvard Beneš se měl co ohánět, aby vítězným velmocem na konferenci vysvětlil, proč v případě sudetských Němců právo národů na sebeurčení neplatí.

Československá strana argumentovala tím, že pohraničí je ekonomicky propojeno se zbytkem země a že odtržení německých území by novou republiku připravilo o strategickou ochranu v podobě hor. Nechyběly ani tradiční historické poučky: „Je nezbytno uvážit fakt, že Němci v Čechách jsou jen kolonisty nebo potomky kolonistů,“ argumentoval Beneš v jednom z memorand. Aby získal pro svou podobu hranic podporu velmocí, musel kromě argumentů přislíbit menšinám rozsáhlá práva.

Jedinou oblastí, které se Československo neváhalo vzdát, představovalo Chebsko, na oplátku však požadovalo určité revize v oblasti Kladska a Ratibořicka, což Německo odmítalo. Velmoci ovládající pařížskou mírovou konferenci nakonec mladé republice ve většině požadavků vyhověly a hranice Čech a Moravy se víceméně ustálila na dnešní podobě. K drobným korekcím dochází dodnes, například v roce 2004 došlo k posunu hranice mezi Českou republikou a Německem u přechodu Rozvadov.

Hranice na Dunaji

Ještě problematičtější vyjednávání čekala na čs. delegaci v souvislosti se Slovenskem. Na rozdíl od oblastí Čech a Moravy žádná historická hranice mezi Horními Uhrami a zbytkem Uher neexistovala, a muselo tedy dojít k jejímu novému vymezení. Jednoznačný problém zde přitom představovalo promísení slovenských a maďarských obyvatel, které fakticky znemožňovalo území spravedlivě rozdělit – ostatně, ani se o to nikdo nesnažil. 

Edvard Beneš se v případě Slovenska opíral především o strategické potřeby státu. Českoslovenští zástupci poukazovali na to, že jedinou hájitelnou hranici pro oblasti západního Slovenska představuje Dunaj, i když se tím na území republiky ocitnou desetitisíce Maďarů. O potřebě získat hájitelnou hranici koneckonců svědčily pokusy Budapešti o vojenské udržení slovenských území z první poloviny roku 1919. Edvard Beneš v jednom z memorand uvedl:  „Kdekoliv máme hranice s našimi odvěkými nepřáteli, kteří se ukázali tak krutými a nelítostnými, je naší povinností v zájmu míru, aby byly pro ně co možná nejméně strategicky výhodné.“

Také zde přišly na řadu argumenty historické, když čs. diplomaté poukazovali na to, že maďarská menšina z velké části vznikla maďarizačním úsilím uherských vlád. Republika tak nakonec získala prakticky vše, co požadovala, s čímž se Budapešť nemohla smířit. Další křivdu představovala v očích Maďarů ztráta Podkarpatské Rusi, jejíž zástupci se ústy Hrihorije Žatkoviče vyslovili pro přičlenění území k Republice československé.

Neklidné Těšínsko

Kámen úrazu se nacházel také na nově vznikající hranici s Polskem. Národnostně smíšenou oblast v okolí Těšína si nárokovaly obě strany. Čechoslováci argumentovali historickým právem, Těšínsko patřilo od nepaměti k území Českého království. Navíc tudy vedla důležitá Košicko-bohumínská trať, klíčová spojnice mezi Moravou a Slovenskem. Poláci ovšem poukazovali na převahu polského obyvatelstva a obě strany si navíc dělaly zálusk na bohaté zásoby uhlí, které se v oblasti nacházely. 

Jednání z nejrůznějších důvodů opakovaně selhávala, a když Poláci v oblasti vyhlásili volby do Sejmu, odpovědělo Československo 23. ledna 1919 vojenskou akcí. V takzvané Sedmidenní válce se i díky početní převaze a lepší výzbroji přiklonilo štěstí na stranu Prahy. Podle historika Jiřího Friedla svou roli sehrály též italské a francouzské uniformy, v nichž čs. vojáci, nedávní legionáři, do boje nastupovali. Poláci je totiž považovali za vojáky Dohody a raději se vzdávali či ustupovali.

Vojenský úspěch ale poškodil obrázek země na pařížské mírové konferenci, kde se Československo snažilo prezentovat jako veskrze mírumilovný stát. Snahy o uspořádání plebiscitu nakonec ztroskotaly na polském odporu, a tak se spor táhl až do roku 1920. Tehdy došlo k rozdělení Těšínska na dvě části, přičemž Československu připadla důležitá železnice a uhelný revír, Polsku většina Poláků. Přesto však Varšava rozhodně nebyla spokojena a spory o Těšínsko se táhly dál.

Spojení se slovanskými bratry

V poválečné Paříži se zrodil také plán na připojení území Lužice obývané asi 160 000 slovansky hovořícími lužickými Srby. Poté, co se ukázala nerealizovatelnost tohoto záměru, podpořilo Československo alespoň srbské požadavky autonomie v rámci Německa. „Úplná autonomie musí být žádána pro Lužické Srby. Musí jim být zajištěn přímý styk s Čechy, aby byly usnadněny intelektuální a hospodářské vztahy mezi těmito dvěma národy,“ stojí v jednom z memorand ministra Beneše. Mírová konference se však situací Srbů odmítla zabývat pro její marginálnost – prezident USA Woodrow Wilson dokonce údajně neformálně prohlásil: „Navajů bylo půl milionu a taky skončili v rezervaci.“

Jistě stojí za zmínku, že nápad na připojení Lužice ožil také po druhé světové válce. Tehdy se však ostře proti postavili sovětští představitelé, kteří nechtěli ještě více okrajovat pomalu vznikající Německou demokratickou republiku, svůj nový satelit. 

Druhý zajímavý plán představoval koridor, který měl spojovat Československo a Jugoslávii. Tato úzká spojnice jdoucí mezi územím Rakouska a Maďarska měla podle představ politiků usnadnit obchodní i kulturní vazby. Na druhé straně by takovýto koridor znamenal další provokaci směrem k Rakousku a Maďarsku, navíc by se na území ovládaná Prahou dostali další příslušníci menšin. Sám Beneš si uvědomoval nereálnost tohoto požadavku a jasně deklaroval, že se jedná o návrh, na němž republika nijak netrvá. Také tento projekt konference nekompromisně smetla ze stolu.

Zdroj revanšismu

Přesto mohla být mladá republika s vytyčením vlastních hranic spokojená. Na západě obhájila historickou podobu země bez ohledu na přání německých obyvatel, na Slovensku zase získala strategicky výhodné pomezí na Dunaji. Ve sporech s Polskem se podařilo připojit klíčové části Těšínska a ze strategických důvodů se k ČSR přiklonila také Podkarpatská Rus.

TIP: Rozdrobíme republiku: Jak si počínaly národy v mladém Československu?

Za tyto politické úspěchy však Československo zaplatilo vysokou daň v podobě početných nespokojených menšin a silné touhy po revizi hranic ze strany Maďarska či Polska, kterou sousedé zúročili, když nacistické Německo v září 1938 přitlačilo ČSR ke zdi.  

V roce 2010 se na Zemi po napínavé misi vrátila japonská meziplanetární sonda Hajabusa, která se vypravila k planetce (25143) Itokawa. Obsah návratového pouzdra, které v červnu 2010 dopadlo v jižní Austrálii, nejdřív nebudil výrazné nadšení: první průzkum ukázal, že modul nepřivezl částice větší než 1 mm. Později vědci zjistili, že kapsle obsahuje asi deset drobných zrníček viditelných pouhým okem, přičemž dvě z nich byla větší než 10 mikrometrů. Teprve po několika měsících zkoumání se podařilo informace upřesnit: celkem se v pouzdře nacházelo více než 1 500 částic. Dramatická mise japonské sondy je i po více než deseti letech zdrojem zajímavých objevů.

Výzkum vzorků stále probíhá a vzhledem k jejich neuvěřitelné vědecké hodnotě, dostávají jednotlivá zrna dokonce své přezdívky. Queenie Chan z londýnské univerzity Royal Holloway a její kolegové nedávno detailně prozkoumali jedno ze zrn materiálu z povrchu Itokawy, známé jako „Amazon“.

Organická hmota z Itokawy

Badatelé v tomto zrnu objevili vodu a také organický materiál, a to v původní, nezahřáté podobě i v podobě, která prošla intenzivním zahřátím na více než 600 °C, nejspíše v důsledku dávné srážky s jiným tělesem. Tyto dvě formy organické hmoty přitom byly od sebe ve vzorku vzdálené méně než 10 mikronů, tedy tisícin milimetru. Vše nasvědčuje tomu, že se planetky jako je Itokawa vyvíjejí v čase, a že se přitom na jejich povrchu objevuje voda a organická hmota.

TIP: Dvojitý úspěch: Vzorky z Měsíce i z planetky Ryugu dorazily na Zemi

Itokawa podle starší spektrální klasifikace náleží k planetkám typu S, tedy křemičitým. Právě tomuto typu také odpovídá většina meteoritů, které jsme našli na Zemi. V hypotézách o tom, kde se na Zemi před vznikem života vzala organická hmota, se uvažuje o meteoritech z planetek typu C, které jsou bohaté na uhlík. Jak ale ukazuje tento nový objev, organickou hmotu očividně obsahují i planetky typu S.

Organická hmota z planetky (25143) Itokawa (zdroj: JAXA)

„Zatímco si udržujeme odstup, abychom bojovali proti šíření COVID-19, zůstat ve spojení s přáteli a blízkými je těžší než kdy jindy,“ píše ve svém prohlášení kanadská pošta. Na každou adresu v zemi proto hodlá doručit jednu pohlednici se vzkazem. Celkem půjde o zhruba 13,5 milionu pohlednic.

TIP: Pohlednicová mánie 21. století: Dostávejte pohledy z celého světa

Do oběhu půjde celkem šest různých pohlednic, z nichž každá nabízí jednoduché poselství lásky, uznání nebo poděkování. Každá domácnost dostane jednu náhodně vybranou pohlednici. Příjemci pak mohou doplnit vlastní vzkaz, adresu příjemce a zdarma ji poslat komukoli, na jakékoli místo v Kanadě. Pohlednice jsou součástí širšího programu „Write Here Write Now“, který byl spuštěn loni v září a jehož cílem je povzbudit Kanaďany k návratu k psaní dopisů a pohlednic.

Nebezpečné kvasinky kryptokoky (Cryptococcus) napadají především lidi s oslabenou imunitou. Vyvolávají kryptokokózu – generalizované onemocnění postihující více orgánů. Když se dostanou do mozku, končí taková infekce v 10 až 30 procentech smrtí. Léčba přitom bývá velmi svízelná.

Mezinárodní tým odborníků nedávno přišel s pozoruhodným nápadem a rozhodl se léčit kryptokokózu podobně jako nádory. Upravili moderní typ imunoterapie nádorů, která využívá takzvané CART T buňky, nesoucí na svém povrchu uměle vytvořené chimerní T buněčné receptory. Účelem této léčby je povzbudit imunitní systém pacienta, aby si s nádorem poradil sám.

TIP: Imunoterapie: Vakcína proti rakovině tlustého střeva uspěla v klinickém testu

Při léčbě s CAR T buňkami jsou pacientovi odebrány T lymfocyty, upraveny tak, aby lépe cílily na nádor, a pak vráceny do těla pacienta. Podobný postup badatelé využili při léčbě kryptokokózy. Přizpůsobili CAR T buňky tak, aby cílily nikoliv na nádor, ale na polysacharid GXM, což je látka, kterou obsahuje buněčná stěna kryptokoků. Laboratorní testy dopadly skvěle a nyní je čas pro testy na zvířatech.

Případný úspěch CAR T imunoterapie by velmi pravděpodobně znamenal také možnost použít tento postup i pro léčbu dalších nebezpečných kvasinkových infekcí.

Koloniální historie spojená s jadernými testy se teď poněkud strašidelným způsobem navrátila do Francie. Do některých částech Evropy, Francii nevyjímaje, proniklo množství jemných částeček prachu ze Sahary. Přístroje ukázaly, že tento saharský prach je mírně radioaktivní. Úroveň radioaktivity je sice velmi nízká a nijak nebezpečná, nicméně měřitelná. 

Podle neziskové organizace ACRO (Association for Control of Radioactivity in the West) je tento radioaktivní prach pravděpodobně spojený s francouzskými jadernými testy v období Studené války. Potvrzují to testy prachu, který vědci získali z předních skel zasněžených automobilů. Vzorky obsahovaly radioaktivní izotop cesium-137, který se v saharském písku a prachu přirozeně nevyskytuje. Vzniká ve velkých množstvích při štěpných reakcích po výbuchu jaderné pumy.

TIP: Antarktické ledovce stále uvolňují radioaktivní chlor z testů jaderných zbraní

Francie uskutečnila své počáteční jaderné testy v pouštních oblastech Alžírska, když ještě bylo francouzskou kolonií. Jako první se odehrály v letech 1960 a 1961 čtyři nadzemní jaderné testy série Reggane, poblíž stejnojmenného alžírského města, v oblasti obývané především Berbery. Zejména tyto exploze se postaraly o atomy radioaktivní izotopu cesia-137, které se dodnes vyskytují na saharském písku.

Počátek Pražského hradu lze stanovit čtverým možným způsobem. Jednak jej můžeme vztáhnout do doby, kdy ostroh nad Vltavou alespoň občas obývali naši slovanští předci. Druhým je období, kdy byl ostroh bezesporu trvale osídlen, a třetím doba, kdy můžeme určit, že se stal centrem (ústředím) širší oblasti. Teprve čtvrtá varianta znamená nesporné doklady státního centra a sídla vládnoucího knížete a máme k ní psané prameny. Předchozí tři se neobejdou bez pomoci archeologie.

Rozeklaný hřbet nad Vltavou

Podívejme se ale nejdříve na prostředí Pražského hradu. Jeho současná podoba je značně ovlivněna činností člověka. Hradní návrší tvoří úzký a protáhlý ostroh, který vybíhá z plošiny tvořené dnešním Pohořelcem, Loretánskou ulicí a Hradčanským náměstím.

Návrší mělo původně zřejmě tvar rozeklaného hřbetu. Nejvyšší vrchol se pravděpodobně nacházel v místě budovy Starého proboštství v sousedství katedrály svatého Víta. Druhý nejvyšší vrchol bychom našli v místě baziliky svatého Jiří. Mezi nimi se na jižní straně (k pozdější Malé Straně) původně nacházela hluboká rokle. Od rozeklaného vrcholu se terén svažoval na obě strany. Severní svah byl strmý, svah jižní byl povlovnější a členěný plošinami. Lidé postupně převýšené části odkopávali a níže položená místa zvyšovali navážkami. 

Důvody pro využití místa, které bylo pro osídlení zdánlivě nevhodné, byly dva. V rokli mezi oběma vrcholy se nacházel vodní pramen a podle výsledků archeologických výzkumů nebyl ani zdaleka jediný. Ostroh byl tedy překvapivě dobře zásoben vodou. Výhodná poloha v rámci Pražské kotliny pak dovolovala kontrolovat přechody (brody) přes řeku Vltavu. 

Strmé svahy usnadňovaly obranu. Nejohroženější byla hradní plocha směrem ze západu, od pozdějšího Hradčanského náměstí. Původně se tady však nacházela přirozená, takzvaná Hradčanská rokle, později přeměněná a rozšířená v obranný příkop. Ostroh byl dvakrát osídlen již v pravěku, poprvé v období eneolitu (kultura řivnáčská, asi 3200 až 2800 př. n. l.) a podruhé v mladší době bronzové (kultura knovízská, asi 1200 až 1000 př. n. l.). Nedovedeme ale určit, zda již tehdy obyvatelé ostroh nějak upravovali, aby rozšířili plochy vhodné k osídlení. Zcela určitě však první Slované přišli na místo, které bylo déle než 1600 let neosídlené.

Přicházejí Slované

Na území Prahy si první Slované, kteří k nám přišli v 6. století, založili sídliště mimo jiné i v blízkosti Pražského hradu, a to v Kanovnické ulici nedaleko Loretánského náměstí, kde měli pohřebiště. Přímo z areálu Pražského hradu stejně staré nálezy neznáme, ale je možné, že sem obyvatelé blízkého sídliště občas zavítali. 

Samotnou ostrožnu pak Slované alespoň sporadicky obydleli v 8., eventuálně ve starší části 9. století. Dokládají to ojedinělé zlomky keramiky. Podstatné je, že tyto nálezy pocházejí z protilehlých konců hradního areálu (Purkrabství a takzvaný Severní výběžek mezi I. a IV. hradním nádvořím). O povaze tohoto sídliště nemůžeme prozatím říci nic bližšího. Nelze však vyloučit, že bylo přímým předchůdcem pozdějšího hradu.

Nejranější podoba Hradu

Jádro hradního areálu obkroužili před polovinou 9. století jeho obyvatelé příkopem (byl přibližně 4 metry široký a 1,4 až 2 metry hluboký). Vedl v linii, která později oddělovala hradní akropoli od předhradí na západní straně. Předpokládá se, že příkop doplňovala nějaká další konstrukce, zřejmě palisáda či plot. Zda tady byl i násep, který se vršil z hlíny vykopané při hloubení příkopu, to dobře nevíme, každopádně stopy po něm nemáme.

Ohraničeným areálem určitě probíhala cesta, která v podstatě kopíruje průběh vrcholu ostrohu a dodnes tvoří osu Hradu. Na východě ústila do brány, která stála na stejném místě jako brána dnešní. Tento vstup tedy existuje déle než 1150 let! Po stranách cesty se nejspíše nacházela dřevěná zástavba. Její pozůstatky a ani doklady jiných objektů neznáme, neboť všechna zkoumaná místa porušily mladší zásahy. Uvnitř areálu se také nacházel pahorek Žiži, o jehož významu a funkci se již mnoho desetiletí diskutuje. Nejčastěji je spojován s pohanským kultem a s dalším záhadným objektem – knížecím stolcem.

Příkop plnil svoji úlohu maximálně několik málo desetiletí – do doby, kdy se zřejmě ukázalo, že vymezený areál nestačí, pak byl zasypán. Sídliště se rozšířilo západním směrem, kde k tomu byly nejpříhodnější podmínky, a zaujalo stejnou plochu, jakou má Pražský hrad dodnes. Novou západní hranici vytvořila už zmíněná Hradčanská rokle. Opevnění mělo nejspíš stejnou podobu, jakou předpokládáme pro předchozí etapu, tvořila ho zřejmě palisáda nebo plot (archeologové zatím neměli příležitost zkoumat místo, kde by se opevnění mělo nacházet). 

Mocenské centrum, ale čí?

O obyvatelích areálu a jejich životě lze usuzovat především z vrstev, které vznikly intenzivním ukládáním odpadu, chovem dobytka a řemeslnickou činností. Mezi nálezy se objevují luxusní předměty, například stříbrná náušnice nebo skleněný korálek. Našla se také tři ozdobná kování opasků, která byla vyrobena v Karpatské kotlině nebo v Karolinské říši. Tehdejší hradní obyvatelé tedy byli schopni získávat luxusní předměty a některé z nich pocházely i ze vzdálených oblastí.

Z druhé poloviny 9. století pochází také nejstarší hradní pohřebiště, které se rozkládalo na III. nádvoří v okolí monolitu. Prozkoumáno bylo celkem 13 hrobů, které představují jenom část původního počtu. Mezi nimi vyniká hrob „bojovníka“, staršího muže pohřbeného ve vydřevené komoře. Na poslední cestu jej vybavili mečem, dvěma noži, sekerou, soupravou na rozdělávání ohně a vědérkem. Zvláště meč je velmi vzácný, v Pražské kotlině je dosud jedinou takto nalezenou zbraní. I další pozoruhodné nálezy, jako je dýka nebo rakve s pásovými kováními, dokládají, že v hradním areálu sídlila společenská elita. Pohřebiště s „bojovníkem“ by mělo náležet do doby před postavením nejstaršího hradního kostela P. Marie (882/885), čili do doby před přijetím křesťanství, neboť po vzniku nejstarších kostelů jsou pohřebiště vázána na ně. 

Jakou roli tedy hradní areál v období od poloviny 9. století do přijetí křesťanství sehrával? Všechny uvedené skutečnosti nasvědčují, že sloužil jako ústředí nebo snad mocenské centrum. Nepřímým svědectvím je také postupný vznik rozsáhlého zázemí v nejbližším okolí, na dnešní Malé Straně a na Hradčanech. Jako by hradní areál toto osídlení přitahoval. Bohužel nevíme, kdo tehdejší Pražský hrad ovládal. Mohl to být některý z mytických předků knížete Bořivoje? Antropologický průzkum „bojovníka“ však ukázal, že nejspíše nebyl členem tohoto rodu.

Bořivoj a první kostel

Významnou změnou bylo postavení kostela Panny Marie. Jeho vznik je spojen se křtem knížete Bořivoje a jeho ženy Ludmily na dvoře velkomoravského vládce Svatopluka. Po návratu proti němu vypuklo povstání, „protože prý opouští otcovské mravy a přijímá nový a neslýchaný křesťanský zákon svatosti“. Bořivoj utekl na Moravu, ale slíbil, že když se bude moci vrátit, „postaví baziliku ke cti blahoslavené Matky boží a věčně neporušené Panny Marie“. Bořivoj se skutečně vrátil a svůj slib splnil „na samém hradě Praze“, což dokládá, že pochopil, že k upevnění postavení nestačí přijmout křesťanství, ale také ovládnout ústředí.

Všechny tyto informace čerpáme z Kristiánovy legendy a nejsou nijak přesněji datovány. Z širších okolností plyne, že se tak stalo mezi léty 882 až 885. Lze soudit, že Bořivojův návrat do Čech proběhl za pomoci Svatoplukových bojovníků. Z údajů o průběhu povstání a postavení kostela Panny Marie vyplývá, že v té době již Pražský hrad skutečně existoval a kostel byl postaven v jeho areálu.

Jednalo se o nevelký jednolodní kostel s apsidou. Pod podlahou se nacházela rozměrná hrobka, pravděpodobně připravená pro knížete Bořivoje. Nebyla však použita. Není ani známo, kdy a kde kníže Bořivoj zemřel a kde byl pohřben. Druhotně byla do dna hrobky vyhloubena menší obezděná hrobová jáma, v níž spočinuly ostatky muže a ženy, pravděpodobně Bořivojova následníka Spytihněva I. (895–915) a jeho manželky, jejíž jméno neznáme. 

Bořivojova doba a také doba, kdy v Čechách přímo vládl velkomoravský Svatopluk (889–894), je dobou, kdy se Čechy staly přímou součástí Velké Moravy. Na Pražském hradě to nejlépe dokládá pohřebiště v severním předpolí za Jízdárnou. Prozkoumáno zde bylo 141 hrobů, převážně dětských a ženských. Zejména ženy byly vybaveny množstvím zlatých a stříbrných šperků, z nichž část známe z velkomoravských center (Mikulčice, Rajhrad). Na pohřebišti byli zřejmě pochováni rodinní příslušníci členů knížecí družiny. Někteří z nich mohli být těmi bojovníky, kteří přišli s knížetem Bořivojem z Moravy. Šperky velkomoravského původu nebo charakteru známe i z dalších pohřebišť v okolí Pražského hradu (Jelení ulice, Královská zahrada).

Spytihněvovo hradiště

O zásadní proměnu Pražského hradu se postaral už zmiňovaný kníže Spytihněv I. Hrad obehnal dřevohlinitou hradbou, tedy náspem z hlíny a kamení s vnitřní zpevňující roštovou konstrukcí. Na vnější straně byl násep obložen kamennou plentou, takže vyhlížel jako zeď. Zadní stěna byla obvykle dřevěná. Opevnění obkroužilo celý hradní areál v délce téměř 1,5 km a samotný hrad byl rozdělen na akropoli a předhradí. Díky datování pomocí letokruhů ze zachovalých břeven dřevěné konstrukce víme, že výstavba proběhla na přelomu 1. a 2. desetiletí 10. století.

TIP: Mýtický Vyšehrad: Historie legendárního pražského hradu

Teprve tato přestavba dokončila proměnu Pražského hradu v objekt, který je obvykle chápán jako plnohodnotné hradiště. Za knížete Spytihněva I. byl nesporným centrem vznikajícího českého státu a také nesporným centrem církevním, i když do vzniku pražského biskupství muselo uplynout ještě více než 60 let. Většina historické literatury klade počátek Pražského hradu do tohoto období. Je však zřejmé, že centrem byl již dříve, před dobou knížete Bořivoje I. Pokud bychom se měli vyjádřit v konkrétních datech, náležel by počátek Pražského hradu do období mezi léty 850 a 880. 

Novou stanici by chtěla lidová republika dokončit v roce 2022. V nadcházejících třech letech má proto v plánu víc než deset misí nutných ke konstrukci a provozu, které zajistí praxi z dlouhodobých pobytů a ovládnutí techniky výstavby v kosmu. Následovat by měly komplexní experimenty v prostředí mikrogravitace, pravidelné střídání dlouhodobých posádek a bezpilotní zásobovací mise. 

Zkouška Dlouhého pochodu

Zahajovací fáze programu se odstartovala již v loňském roce: Historická premiéra rakety CZ-5B, tedy Dlouhý pochod-5B, při níž zamířil do kosmu prototyp lodi nové generace, se uskutečnil 5. května 2020 z kosmodromu Wen-čchang. Raketa Dlouhý pochod-5B je upravenou verzí nejsilnějšího čínského nosiče CZ-5: Právě tato varianta bez druhého stupně poslouží k dopravě některých částí stanice na nízkou orbitu, a v programu tak hraje klíčovou roli.

Konstruktéři pro ni vyvinuli aerodynamický kryt o délce 20,5 m a šířce 5,2 m. Samotný nosič je 53,7 m vysoký, s centrálním stupněm o průměru 5 m, na který jsou navěšeny čtyři pomocné bloky, každý o průměru 3,35 m. Dlouhý pochod-5B využívá jako palivo kerosin, kapalný vodík a kapalný kyslík. Jeho startovací hmotnost dosahuje 849 t a na nízkou oběžnou dráhu dokáže dopravit okolo 25 t, čímž se řadí mezi nejsilnější rakety současnosti.

Nová a moderní

Nejsložitější čínský kosmický projekt v historii lze velikostí srovnat s ruskou stanicí Mir. Tchien-kung 3 neboli Nebeský palác 3 bude sestaven a provozován na nízké oběžné dráze s parametry 340–450 km se sklonem 42–43°. Vytvoří jej tři hlavní moduly spojené do tvaru písmene T: Centrální Tchien-che alias Harmonie nebes nabídne systém podpory života, spací kóje, společenský a hygienický prostor pro tři členy posádky či skladovací zázemí. Mimo to zajistí orientaci, řízení, energii, navigaci a komunikaci se Zemí. Klíčová část stanice bude měřit 16,6 m na délku, 4,2 m v průměru a její hmotnost dosáhne asi 22,5 t. Modul zakončí připojovací porty s přechodovou komorou, z vnější části bude vybaven například robotickou paží a sadou antén. 

Centrální část doplní dva vědecké moduly Wen-tchien, tedy Pátrání po nebesích, a Meng-tchien čili Snění o nebesích, které nabídnou záložní systémy a přídavné systémy navigace a avioniky. V jejich útrobách se bude nacházet řada přístrojů pro připravované experimenty v prostředí mikrogravitace a víc než tucet vědeckých skříní, tzv. racků. Modulům nebudou chybět ani externí plošiny pro další výzkum a každý ponese pár solárních panelů. Vědecká zařízení na stanici podpoří stovky projektů z nejrozmanitějších oborů, jako je astronomie, kosmologie, biotechnologie či fyzika, a to včetně mezinárodních pokusů. 

Malá, ale soběstačná

Obyvatelná část uvnitř modulu nabídne asi 50 m³ a po rozšíření o dvě laboratoře až 110 m³. Tchajkonautům tak poskytne komfortní prostor pro práci i odpočinek, jak tvrdí experti z Čínské akademie kosmických technologií (CAST) coby hlavní vývojáři všech segmentů.

Dokončení: Třetí nebeský palác (2): Jak bude vypadat nová čínská vesmírná stanice?

Konstruktéři nového Nebeského paláce kladli rovněž důraz na jeho maximální soběstačnost. Například vodní pára vznikající při dýchání posádky se bude zpětně kondenzovat, zatímco moč se má podobně jako na ISS recyklovat, tedy čistit na pitnou a užitkovou vodu. Dalším koloběhem se bude vodík produkovaný při elektrolýze sbírat spolu s vydechovaným oxidem uhličitým. Následnou chemickou reakcí vznikne kyslík pro systém podpory života.

Schopnost bioluminiscence, tedy produkce viditelného světla chemickou reakcí živých organismů, je mezi zástupci živočišné i rostlinné říše dobře známá. Zřejmě nejznámějším světélkujícím zástupcem jsou světlušky, brouci z nadčeledi Elateroidea, stejnou dovedností se ale mohou pochlubit někteří kovaříkovití, mouchy, medúzy, ryby nebo třeba houby a mechy.

Aktuální objev světélkujících ostrounů je ale prvním, kdy byla tato schopnost zaznamenána u světlouna Bonnaterrova (Dalatias licha), světlouna svítivého (Etmopterus lucifer) a světlouna jihoamerického (Etmopterus granulosus). Již dříve byla stejná schopnost popsána u světlouna pestrého (Etmopterus splendidus) a světlouna trnitého (Etmopterus spinax).

Světélkující predátoři

Světloun Bonnaterrův je navíc nyní největším známým obratlovcem produkujícím světlo. Tato paryba obývá temné hloubky okolo 200 až 600 metrů pod hladinou a může dorůstat délky až 1,8 metru. Jde o samotářského predátora, který se živí většími i menšími druhy ryb, hlavonožci a korýši, nebojí se ale zaútočit ani na žraloky větší, než je on sám.

Vědci se domnívají, že světlouni, zejména pak světloun Bonnaterrův, který na rozdíl od ostatních dvou druhů prakticky nemá přirozené predátory, používají svou schopnost zářit převážně k osvětlení mořského dna při lovu. Jde ale pouze o nepotvrzenou teorii.

Všechny tři studované druhy obývají prostor od 200 do 1 000 metrů pod hladinou, jenž je označován jako „zóna soumraku“. Jde totiž o maximální hloubku, kam dosvítí sluneční záření. Dotyčné druhy čelí prostředí, kde se nemají jak skrývat, proto podle vědců mohou své záření využívat i jako kamufláž.

TIP: Téměř jako na Pandoře: Švédské pobřeží rozzářil luminiscenční písek

Světlo světlounů vychází z devíti fotoforů – zvláštních orgánů umístěných například na bocích, břiše, reprodukčních orgánech či na ocasních a hrudních ploutvích. Tato místa světlounova těla, zvláště jsou-li umístěna na břiše, účinkují podobně jako svit slunce přicházející ze shora. Silueta ryby při pohledu ze spodu pak zcela zanikne. Jinými fotofory dávají světlouni najevo, že jsou připraveni se pářit.