Po pádu pacifických Mariánských ostrovů v létě 1944 začalo americké velení řešit otázku, jakým směrem se vydat dále. Nakonec padla volba na Filipíny, jejichž dobytí by Japonsko odřízlo od surovinových zdrojů v jihovýchodní Asii. Počátkem října 1944 se proto k Filipínám začala přesouvat americká Třetí a Sedmá flotila, dohromady čítající přes 300 plavidel. Cílem byl záliv Leyte u stejnojmenného ostrova.

Japonský protitah

Ve snaze vylodění překazit Japonci k souostroví vyslali Kombinovanou flotilu, hlavní útočnou sílu císařského námořnictva. Ta čítala asi 70 válečných lodí včetně největších bitevních lodí na světě Jamato a Musaši. Viceadmirál Soemu Tojoda, vrchní velitel Kombinované flotily, své síly rozdělil na tři svazy pojmenované podle směru, ze kterého měly k Leyte postupovat – Severní, Centrální a Jižní. Posledně jmenovaný měl v noci z 24. na 25. října proplout průlivem Surigao – v nejširším místě 30 km širokým hrdlem mezi ostrovy Dinagat a Leyte.

Do čela Jižního svazu Tojoda jmenoval viceadmirála Šódžiho Nišimuru. Ten měl k dispozici dvě bitevní lodě Fusó a Jamaširo, dreadnoughty spuštěné na vodu před první světovou válkou představovaly již silně zastaralá plavidla, ač prošly ve 30. letech modernizací. Doprovázel je těžký křižník Mogami a torpédoborce Mičišio, Asagumo, Jamagumo a Šigure.

Z Bruneje Jižní svaz vyplul 22. října v 15.00 a leytského kotviště měl dosáhnout o tři dny později brzy ráno. Aniž to Nišimura věděl, neplul do průlivu sám. Směřoval k němu totiž i svaz viceadmirála Kijohideho Šimy, sestávající z těžkých křižníků Nači a Ašigara, lehkého křižníku Abukuma a čtyř torpédoborců. 

První úder ze vzduchu

Američané mezitím nezaháleli. Letouny z letadlové lodě USS Enterprise objevily 24. října v 7.54 Nišimurův svaz a v 9.05 na něj zaútočily bombardéry TBF Avenger a SB2C Helldiver. Japonské lodě se bránily silnou protiletadlovou palbou, i přesto Fusó inkasovala dva zásahy; jedna bomba rozpoutala požár na zádi, posádce se jej ale brzy podařilo uhasit. Jamaširo utrpěla jen lehká poškození způsobená blízkými dopady bomb. Američané během náletu ztratili jednu stíhačku.

Hlášení o poloze a kursu Jižního svazu se dostalo k admirálovi Thomasi Kinkaidovi, veliteli Sedmé flotily, majícímu na starosti vzdušnou a palebnou podporu vylodění. Další letecké útoky ale nenásledovaly – admirál Halsey se v čele Třetí flotily nechal oklamat Ozawovým Severním svazem a vyrazil proti němu s naprostou většinou letadlových lodí včetně svazku TF 38.4, do kterého spadala i Enterprise. Kinkaid se tak musel spolehnout na letadla Páté letecké armády operující ze základny Morotai.

Právě ta v 9.30 poprvé odhalila jižně od ostrova Negros Šimovy lodě a o čtyři hodiny později znovu zpozorovala i Nišimurova plavidla. Již odpoledne měl Kinkaid dost informací na to, aby správně odhadl, kam Japonci míří, a odeslal depeši kontradmirálovi Jessemu Oldendorfovi, veliteli operačního svazu TF 77.2. 

Uvítací výbor

Oldendorfův svaz měl na starosti primárně podporu obojživelného výsadku a pro tento účel disponoval mohutnou palebnou silou. Jádro TF 77.2 tvořily starší bitevní lodě West Virginia, Maryland, California, Tennessee, Mississippi a Pennsylvania a dále tři těžké křižníky, dva lehké a 15 torpédoborců; tento počet se ještě zvýšil poté, co Kinkaid pod Oldendorfovo velení přidělil i svaz TF 77.3 kontradmirála Russela Berkeyho v podobě australského křižníku Shropshire, dvou lehkých křižníků a 13 torpédoborců. Po rozpravě s Berkeym se Oldendorf rozhodl bitevní lodě uspořádat do souvislé linie umístěné v severnímústí průlivu.

Před nimi pluly křižníky připravené vyrazit do útoku po křídlech, zatímco dále na jih zaujaly pozice torpédoborce rozdělené do několika skupin. Jejich úkolem bylo sevřít Nišimurův svaz do kleští a z obou stran provádět útoky torpédy. Nezávisle na Oldendorfově velení navíc k jižnímu vstupu do průlivu směřovalo 39 torpédových člunů svazu TF 70.2 komandéra Selmana Bowlinga s rozkazy sledovat pohyb nepřítele a poté zaútočit. Aniž by to Nišimura věděl, průliv Surigao se stal smrtící pastí.

Image

Čtěte také

Hlavou proti zdi: Námořní bitva v průlivu Surigao 1944 (2)

Banksy, kterému se stále daří tajit svou totožnost, zveřejnil video nazvané Create Escape, které zachycuje vytvoření jeho nejnovějšího díla na vězeňské zdi pod příkrovem noci. Video se zpočátku tváří jako jedna z epizod kultovního pořadu již zesnulého amerického malíře Boba Rosse, radícího s technikami malování.

Obraz zachycuje vězně, silně připomínajícího nejznámějšího zdejšího chovance, dramatika, básníka a spisovatele Oscara Wildea, jak slézá po laně spleteném z prostěradel a přivázaném k psacímu stroji. Ten si v Readingu v letech 1895 až 1897 odpykával trest za homosexualitu a zdejší káznici ve své baladě zvěčnil jako symbol krutosti viktoriánského justičního systému.

Věznice jako maják umění

Městská rada v Readingu vyjádřila potěšení nad tím, že se Banksy zjevně zapojil do kampaně za záchranu věznice a její přeměnu v „maják umění a kultury“. Rada také ujistila, že naléhá na ministerstvo spravedlnosti jako vlastníka zařízení, aby podniklo kroky k uchování Banksyho obrazu. Svou vděčnost nepolapitelnému umělci a jeho týmu vyjádřili také zástupci kampaně za přeměnu věznice.

Reading leží asi 70 kilometrů západně od Londýna. Věznice neslouží svému účelu od roku 2013 a vláda se ji snaží prodat. Ministerstvo má tento měsíc rozhodnout o dalším osudu věznice. Kampaň za přeměnu věznice v umělecké centrum podpořili známé osobnosti, například herec Kenneth Branagh nebo herečky Natalie Dormerová či Judi Denchová.

TIP: Banksyho Dismaland: Syrový, vtipný a provokativní Disneyland

Ministerstvo spravedlnosti v reakci na Banksyho počin uvedlo, že si je vědomo, že „(Banksy) potvrdil odpovědnost za vytvoření graffiti“, a dodalo, že „zvažuje další kroky“ s tím, že další vyjádření poskytne „v pravý čas“.

Své dvorní dámy brala císařovna spíše jako přítelkyně a spojenkyně a velmi těžce nesla, když se měly vdát. Z dochované korespondence je patrné, že jim sňatky rozmlouvala. Nerada si zvykala na někoho jiného. Egoisticky se domnívala, že pokud už někoho poctila svou přízní, je povinen jí zachovat věrnost.

Aby jí stačily

Když dostala Irma Sztárayová coby třicetiletá v roce 1894 od císařovny pozvání do lázeňského městečka Bad Ischl, byla překvapena i polichocena. Sissi hledala novou dvorní dámu – zatím jen na zkoušku. Všechny předchozí uherské šlechtičny přestaly stačit jejím nárokům, nebo se vdaly. Tak to bylo i v případě hraběnky Janky Mikes, která v roce 1894 doporučila císařovně právě Irmu Sztáray.

Vyhovět Alžbětiným nárokům nebylo snadné. Od smrti syna Rudolfa ji už nic netěšilo, dokonce ani její milovaný palác Achilleion na ostrově Korfu. Nová dvorní dáma musela být fyzicky zdatná, aby udržela s hyperaktivní císařovnou krok. Nepotřebovala drahé toalety, ale pořádné boty a sportovní oblečení do větru a deště. A protože císařovna téměř nejedla, od dvorní dámy se očekávalo, že ani ona jídlu „příliš nedá“. 

Irma Sztárayová se narodila jako páté dítě do uherské šlechtické rodiny Sztáray v zemplínském městečku Stará (dnešní Slovensko). Dostalo se jí všeobecného vzdělání a tehdy vyžadovaných dovedností a kromě maďarštiny hovořila i německy a francouzsky. V listopadu 1895 ji Sissi jmenovala svou oficiální dvorní dámou. Jedním z důvodů bylo i to, že Irma byla téměř o třicet let mladší než císařovna, takže stačila jejímu svižnému tempu. Byla to velice empatická dáma a císařovna si ji velice oblíbila. 

Osudný den v Ženevě

Irma doprovázela Sissi i na její poslední cestě v září 1898 k Ženevskému jezeru. Právě jí vděčíme za nevšední a určitě nejautentičtější svědectví tragické události, jež se odehrála na břehu Ženevského jezera 10. září 1898. Císařovna vydechla v Irmině náručí hodinu po atentátu.

TIP: Poslední cesta hraběnky z Hohenemsu: Cesta do Ženevy se stala Sissi osudnou 

V den Sissina pohřbu 17. září 1898 založil císař na její památku Alžbětin řád a jako první jím vyznamenal hraběnku Sztárayovou. Ta se po atentátu stáhla z veřejného života a vrátila se na rodinné panství. V roce 1909 pak napsala knihu Poslední léta císařovny Alžběty. Líčí v ní období, které prožila po boku císařovny a kniha Sissi pochopitelně velmi idealizuje. Hraběnka Irma Sztárayová se nikdy neprovdala a zemřela v roce 1940 ve věku 76 let na svém panství v Uhrách…

Golfský proud představuje silné a rychlé proudění teplé vody z oblasti Mexického zálivu přes Atlantik, až k břehům západní části severní Evropy. Proteče v něm asi 20 milionů kubických metrů vody za sekundu. Má významný vliv na klima, především v oblasti severní části západní Evropy. Severní větev Golfského proudu tam zmírňuje zimy, které jsou tím pádem teplejší než v jiných oblastech světa se srovnatelnou zeměpisnou šířkou.

Klimatoložka Levke Caesar z irské Maynooth University se svými kolegy zjistila, že se Golfský proud zásadně zpomaluje. Je teď zřejmě pomalejší, než kdy byl v posledních tisících let. Podle badatelů je to z valné část výsledkem postupujícího globálního oteplování. Toto zpomalení může ovlivnit podnebí na obou stranách Atlantiku.

Kritická mez zpomalování Golfskégo proudu

Pokud se situace zásadně nezmění a oteplování bude postupovat stejným tempem i nadále, mohlo by podle Caesarové kolem roku 2100 zpomalování Golfského proudu dosáhnout kritického bodu. Jeho zpomalování by pak nejspíš nebylo možné zvrátit, ani kdybychom zastavili globální oteplování. Golfský proud by pak, přinejmenším dočasně, zřejmě vymizel. 

TIP: Golfský proud zpomaluje. Čekají Evropu krušné časy?

Pokud dojde k dalšímu zásadnímu zpomalení Golfského proudu anebo k jeho úplnému zhroucení, důsledky budou dalekosáhlé. Na východním pobřeží USA by podle simulací mohla stoupnout hladina Atlantiku a v celé oblasti Golfského proudu by se mohlo podstatně zhoršit počasí, včetně například vyššího výskytu extrémních projevů. Vědci se shodují, že by bylo rozumnější to raději nezkoušet a usilovat o omezení globálního oteplování před tím, než se dramaticky podepíše na Golfském proudu.

Profesionální observatoře se tedy stavějí tam, kde panují lepší meteorologické podmínky. Mají-li se věnovat noční optické astronomii, musejí vzniknout daleko od velkých sídel, aby se minimalizovalo světelné znečištění. Metropole rovněž trpí nerovnoměrným prohříváním a chvěním vzduchu a tzv. seeing je v jejich okolí též velmi nepříznivý. Jeho velikost představuje omezující faktor pro výsledné prostorové rozlišení a snadno se může stát, že čtyřmetrový teleskop zprovozněný uprostřed města nabídne stejnou rozlišovací schopnost jako lovecký triedr. 

TIP: Kde hledat hvězdy: Česko má novou oblast tmavé oblohy

K důležitým faktorům patří také počet jasných nocí v roce. Pro stavbu pozemních astronomických observatoří se tak nejlépe hodí vrcholky hor ovívané stálým laminárním větrem z blízkého oceánu – například na Havaji, Kanárských ostrovech či v Kordillerách. Nevědecké, lidové hvězdárny budou mít naopak nejlepší využití v místech s dobrou dostupností pro veřejnost. Jejich primární cíl tvoří neformální vzdělávání, tudíž nepříznivé pozorovací podmínky neznamenají klíčové hledisko. 

V ústech se nachází přes 700 druhů bakterií, podle vědců se však některé z nich přenášejí snadněji než jiné. V rámci pokusu se líbalo 21 párů, přičemž jeden z každé dvojice předtím vypil probiotický nápoj s dobře identifikovatelnou směsí mikrobů.

„Francouzský polibek vás v krátkém čase snadno vystaví obrovskému množství bakterií,“ vysvětlil autor výzkumu profesor Remco Kort, „ale jen některým mikroorganismům, jež se polibkem přenesly, se podařilo usadit na jazyce.“ 

Kontakt ústy není ani zdaleka výhradní dovedností lidské rasy. Nějaká forma ústního kontaktu byla pozorována u široké škály zvířat, včetně ryb, ptáků nebo primátů. Polibek spojený s intimitou, při zapojení jazyka, se však podle vědců jeví jako adaptivní chování jedinečné pro lidstvo. Tento typ náklonosti je přitom běžný u více než 90 % všech známých lidských kultur.

V antickém Římě se bral polibek velmi vážně a měl povahu právního aktu, který nedovoloval žádnou libovůli. Teoretici dokonce rozpracovali „polibkové právo“ (ius osculi) do norem, jež detailně určovaly, kdo koho smí políbit. Polibek si v minulosti ale vysloužil i zvláštní omezení. Druhý císař Římské říše Tiberius, který odmítal své příbuzné líbat na veřejnosti, vydal například nařízení omezující počet polibků v rodině nejvýše na dva za den pro ženu.

Image

Čtěte také

Nejvýše na dva za den: V minulosti platily přísné zákony líbání

Pompeje jsou podle všeho prakticky nevyčerpatelným zdrojem pozoruhodných objevů. Archeologové zde nedávno objevili v bohatě vybavené římské vile na předměstí Civita Giuliana zdobený čtyřkolový vůz ze železa, bronzu a dřeva. V porovnání s většinou tehdejších vozů musel působit podobným dojmem jako dnes luxusní extravagantní vozy. Podle Erica Poehlera z americké University of Massachusetts Amherst to bylo takové starověké Lamborghini.

Vůz se zachoval v prakticky neporušeném tvaru s tím, že dřevěné a další organické součásti vozu shnily, ale zůstaly po nich dutiny, které archeologové vyplnily sádrou. Vědcům vlastně pomohla šťastná náhoda, protože vůz „přikryly“ zhroucené zdi a střechy vily a ochránily jej před nenechavými zloději památek. Výsledkem je unikátní nález, který všechny zúčastněné nadchl.

TIP: Nový objev z Pompejí: Koně vojevůdců se sedly a postroji

Vůz bude nyní nutné velmi pečlivě odkrýt a zakonzervovat, protože zachovalý materiál je velice křehký. Podle odborníků by mohlo jít o takzvané „pilentum“, tedy ceremoniální vůz, který se využíval v době svátků, slavností a procesí, kde ho táhlo koňské spřežení. Bylo by to poprvé, kdy by byl ceremoniální vůz tohoto typu objeven v Itálii.

Keporkaci každý rok migrují mezi subarktickými oblastmi, kde v létě hledají potravu, a tropickými areály, v nichž v zimním období dochází k rozmnožování. Právě z teplých vod jsou známé zpěvy samců, které jsou spojovány s námluvami. Výzkum vedený Eddou E. Magnúsdóttirovou a Rangyn Limovou z University of Iceland ovšem ukázal, že ne všichni keporkaci v zimě směřují do teplých vod a naznačil, že jejich zpěvy možná nesouvisí jen s obdobím námluv. 

I v zimě je jim do zpěvu

Zooložky analyzovaly celkem 70 desetiminutových zpěvů (dohromady tedy bezmála 12 hodin záznamu), které byly pořízeny v průběhu 42 dní mezi lednem a březnem v zálivu Skjálfandi na severovýchodě Islandu, kde velryby oproti dříve známým skutečnostem přezimovaly. Autorky identifikovaly výrazné „nápěvy“ a zjistily, že jsou velmi blízké velrybím melodiím zaznamenaným v tropických oblastech výskytu. 

Výzkum tedy naznačuje, že zpěvy keporkaků jsou flexibilnější formou chování, než se dříve předpokládalo, a že k nim může docházet nejen v tradičních oblastech námluv, ale také v místech, která jsou tradičně spojena jen s krmením obřích savců.

TIP: Tajemství velrybího chování: Proč si keporkaci vyskakují?

Vzhledem k tomu, že autorky používaly pouze audiotechniku a nepořídily vizuální záznamy velryb, není rovněž jasné, zda se v dané době v okolí zálivu Skjálfandi vyskytovaly také samice keporaků, které se zvukově nijak neprojevují. Pokud by tomu tak bylo, není vyloučené, že i rozmnožování keporkaků probíhá mnohem variabilněji než se vědci dříve domnívali.

„Pravděpodobně jsme svědky strategické reakce keporkaků na rychle se měnící arktické prostředí. Zřejmě zde velryby zůstávají stále déle – dokud je k dispozici dostatek potravy – a to až do období dříve věnovaného námluvám,“ dodávají autorky.

Proti chřipce, oparu, ebole, žloutence nebo aktuálnímu onemocnění covid-19 antibiotika nepomáhají. Původcem těchto chorob jsou totiž viry, nikoliv bakterie. To, co možná právě teď hledáte – ať už jako léčbu, anebo možnou prevenci – jsou tzv. antivirotika čili léčebné látky podávané proti virům. S těmi primárními, terapeutickými, se ale pojí nejedna potíž, která vychází ze samotného mechanismu fungování a existence jinak dočista nepatrných virů.

Ty se totiž nedokážou množit jako jiné spořádané organismy dělením, protože jsou nebuněčnými organismy – vnitrobuněčnými parazity. Rozmnožují se tedy replikací – svou genetickou informaci (DNA, RNA) vnesou do cizí buňky a zevnitř ji pozmění. Každý virus (prozatím je jich popsáno přes 6 500) má svou vlastní osobitou fintu pro určité buněčné receptory, jak se k replikaci v buňce, na niž je svou konstrukcí připraven, v několika fázích dopracovat.

Nestřílíme na viry

Z tohoto důvodu proti nim většinou nelze efektivně zasáhnout přímo jako antibiotiky u bakterií. Na druhou stranu můžeme tělu dodat příhodné látky, které například zabrání absorpci či penetraci viru do buňky skrze membránu. Můžeme blokovat uvolnění jimi přenášených nukleových kyselin, zabránit jim v přepisování genetické informace anebo je uzavřít v buňce, do níž již jednou pronikly. Možností je hodně, ovšem stejně tak mají viry řadu nástrojů, jak přežít a naši snahu o jejich ulovení zmařit. Platí, že při boji neútočíme na viry samotné; antivirotika cílí a mění charakter prostředí, na něž se patogeny snaží působit. Léčba antivirotiky je však stále záležitostí hodně pokročilé vědy, do které odborníci teprve pronikají. 

Navíc se s jejich aplikací pojí řada nežádoucích vedlejších účinků. Na naší straně stojí naštěstí náš imunitní systém, který se velmi rychle s každou nákazou učí na tyto vnitrobuněčné cizopasníky reagovat. Proto povětšinou stačí, když jen tlumíme projevy virového onemocnění a nešíříme ho dál. Lékaři snižují bolesti, teplotu, snaží se posilnit pacienta a zabránit vzniku sekundárních infekcí, jež by pronikly do jeho oslabeného organismu. Tím napadenému tělu kupují čas, aby jeho imunitní systém nalezl správnou odpověď. Dobrá zpráva je, že posílit schopnost organismu, aby odolával virům, a zvýšit rychlost imunitní odpovědi může učinit do jisté míry každý sám – například přírodními antivirotiky.  

Zelená lékárna s ručením omezeným

Ale pozor: Antivirotika jsou ze své podstaty spíše podpůrným a preventivním opatřením, nikoliv oficiální medicínskou terapií. Znamená to, že vám pomohou snížit šanci na onemocnění či usnadnit jeho průběh. Jsou užitečným doplňkem ke zdravé a plnohodnotné životosprávě. Nejsou však samospasitelným řešením ani kulkou proti všem virovým upírům.

Určitý pozitivní efekt jim upřít nelze, a právě proto se jimi tak často zásobily naše babičky a prababičky, které samozřejmě o antivirotikách nevěděly. Jen selským rozumem vyvodily, že kdo si pravidelně ve formě výluhů, čajů a kapek dopřává určité části léčivých rostlin, bývá méně často nemocný. S respektem k omezené míře našeho dosavadního poznání i nedostatku praktických vědeckých studií lze říct, že následující tipy by mohly pomoct vašemu zdraví a nemusely by – pokud je budete užívat v rozumném množství – škodit. 

Pomoc z přírody

Olej z dobromysli (Origanum sp.) obsahuje karvakrol, který snižuje aktivitu norovirů, rotavirů a respiračních syncytiálních virů (RSV). Antivirotický účinek vykazují i látky safficinolid a salviol v listech a stonku šalvěje. Enterovirům umí znesnadnit život kyselina ursolová a apigenin, jež se vyskytují v bazalce. Trans-anetol, jinak zodpovědný za lékořicovou příchuť fenyklu, dokáže do jisté míry potlačovat herpetické viry. Mentol a kyselina rosmarinová, obsažené ve formě esenciálních olejů v mátových listech, potlačují viry a snižují rizika zánětů. Trojice látek glycyrrhizin, liquiritigenin a glabridin, které najdete v lékořici, je také sestavou s antivirotickým účinkem. 

V rozumné míře můžete vyzkoušet jablečný ocet (dvě polévkové lžíce na čtvrt litru vody, doporučujeme tento roztok osladit) nebo čaj z třezalky tečkované – ten mj. pomáhá i od depresí. Za vynikající antivirotikum se považuje výtažek z třapatky nachové, protože stimuluje produkci bílých krvinek.

Kombinovaným antibiotickým a antivirotickým účinkem vyniká kurkuma, kterou lze konzumovat buď ve formě pasty, anebo ochuceného mléka s medem. Vhodné jsou i výtažky, čaje a výluhy z květů měsíčku lékařského, neboť obsahují flavonoidy, jež fungují jako antioxidanty, a mohly by pomáhat i jako antivirotika. Vychvalováno je i listí olivovníku, čaje ze sušených bobulí bezu, grepových semínek, výluhu badyánu a listí krtičníku hlíznatého. Tlumit expanzi virů dokáže i výtažek z pampelišek, kozince a ženšenu.

TIP: Velký zázrak v malém balení: Co jste možná nevěděli o česneku a cibuli

Zní to bezvadně? Háček je už v tom, jak byl onen antivirotický efekt zjištěn. Většinou to bylo s pomocí koncentrátu extrahované účinné rostlinné látky, v uzavřené laboratorní zkumavce anebo na pokusném zvířeti. Jinými slovy, není možné garantovat, že by snad méně koncentrovaná látka uvnitř živého lidského organismu mohla způsobit ten samý pozitivní výsledek, a přitom bez nežádoucích účinků. Nezbývá nám než vzít rozum do hrsti a nepřehánět to. 

Astronomové i milovníci vesmíru celého světa se snad už konečně dočkají. Po řadě odkladů se snad již konečně blíží start nového a nepochybně zásadního vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST). V tuto chvíli je naplánovaný na 31. října letošního roku.

NASA právě ohlásila, že její odborníci úspěšně dokončili finální testy funkčnosti teleskopu. Testy potvrdily, že všechna zařízení vesmírného dalekohledu odesílají a přijímají data tak, jak by měla. Dalekohled přitom již dříve absolvoval podobné testy za „reálných“ podmínek, které napodobily situaci, jaké bude dalekohled vystaven během startu.

Vše musí být perfektní

Testování trvalo 17 dní a bylo opravdu důkladné. Všechna klíčová zařízení jsou jištěná, aby dalekohled co nejlépe vyrovnal se všemi možnými problémy, k nimž může dojít. Je to nezbytné, protože dalekohled JWST bude operovat daleko za oběžnou dráhou Měsíce a je takřka vyloučené, že by tam kdy mohl zaletět nějaký tým opravářů.

TIP: Vesmírný dalekohled Jamese Webba se chystá ke startu: Na co se zaměří?

Jak se nechala slyšet Jennifer Love-Pruitt ze společnosti Northrop Grumman, vedoucí „elektrikářů“ vesmírného dalekohledu Jamese Webba, konstrukce takového zařízení je pro všechny skvělou zkušeností. S kolegy jsou pyšní na to, že elektrická zařízení dalekohledu obstála na jedničku. Je to další významný krok na cestě dalekohledu do vesmíru.