Vesmírné síly Spojených států amerických (USSF, podle anglického United States Space Force) vznikly teprve nedávno, 20. prosince 2019. Oddělily se od Letectva Spojených států, v němž od roku 1982 existovalo velitelství pro vesmírný boj. V tuto chvíli mají cca 16 tisíc vojáků a jedinou ofenzivní zbraň.

Touto zbraní je pozemní systém Counter Communications System (CCS), jehož účelem je dočasně a nedestruktivně blokovat satelitní komunikaci protivníka. Vesmírné síly zdědily tento systém rušení satelitní komunikace od amerického letectva, které jej spustilo v roce 2004. Tehdy rozmístili celkem tři jednotky tohoto systému, jako odpověď na systémy elektronického boje, které rozmístily jiné země, a které by mohly vyřadit americkou satelitní komunikaci.

Vylepšení systému CCS

Systém CCS v současnosti obsluhují vojáci perutě 4th Space Control Squadron, která je součástí křídla 21st Space Wing jednotek USSF a sídlí na letecké základně Peterson Air Force Base v Coloradu. Armáda již několik let připravovala upgrade tohoto systému, k jehož spuštění by mělo dojít v dohledné době, podle všeho během letošního roku.

TIP: Americké letectvo vypustilo jubilejní 10. satelit vojenské sítě WGS

Na vylepšení systému CCS, které nese označení CCS Block 10.2, dostala v roce 2014 kontrakt společnost L3Harris. Podle vyjádření představitelů armády bylo toto vylepšení nezbytné, aby se americké prostředky elektronického boje adaptovaly na evoluci technologií satelitní komunikace v zemích, které by se mohly stát protivníky Spojených států.

Nový svět byl pro české misionáře sice velkým, ale současně také nebezpečným lákadlem. Každá plánovaná misie představovala nejistý a mnohdy nákladný podnik. Nemohl ji proto uskutečnit každý. Existovaly přísné regule, podle nichž byli vhodní kandidáti vybíráni. Předně muselo jít o duchovního. Takzvaní laičtí bratříčci směli tvořit pouze podpůrný doprovod. Dále museli o budoucích misionářích sepsat podrobnou zprávu jejich přímí řádoví nadřízení. Ta byla tvořena formou jakéhosi posudku, v němž nechyběla ani zmínka o charakterových předpokladech. Pakliže bylo zájemci vyhověno a mohl se vydat ve službách víry do světa, musel do své domoviny odesílat pravidelné a podrobné zprávy o svém postupu. 

Čeští průkopníci

České prostředí se poprvé s Novým světem setkalo záhy po objevných cestách Kryštofa Kolumba. Již roku 1506 vyšel na náklad knihtiskaře Mikuláše Bakaláře Štětiny překlad několika spisů pojednávajících o těchto neznámých končinách. Trvalo však ještě dlouhou dobu, než se výprav do Ameriky zúčastnil skutečný český misionář.

Počátky zahraničního snažení českých jezuitů sahají až do druhé poloviny 17. století. Řád se u nás po bitvě na Bílé hoře (1620) napevno usídlil. Z počátku měl málo členů a prioritu pro něj znamenaly vnitřní misie. Na cesty do zámoří tedy bylo dostatek sil až později. Konkrétně v roce 1678, kdy se prvních šest českých jezuitů vypravilo do vzdálené Ameriky.

Cesta nebyla vůbec jednoduchá. Ze shromaždiště v pražském Klementinu je čekala strastiplná pouť do španělské Sevilly a z ní pak po moři do Nového světa. Misionáři pochopitelně necestovali sami. Byli součástí větších průvodů a karavan. Přesto to byl podnik fyzicky velmi náročný a nebezpečný, a zabral řadu měsíců. Na konci cesty české jezuity čekalo zcela neznámé divoké prostředí. Už jen klimatické podnebí spojené s extrémními teplotami bylo pro člověka zvyklého na středoevropské mírné pásmo skutečným náporem.

Hned jedno z prvních jmen českých jezuitských misionářů dokládá strastiplné osudy, s nimiž se museli mnozí z nich vypořádat. Jindřich Václav Richter, rodák z Prostějova, nesl totiž v celé řadě dalších misionářů smutný primát. Stal se prvním, kdo zaplatil svůj úkol životem. Roku 1696 padl za oběť indiánskému přepadu. Za své působení v jižní Americe (od roku 1684) stihl vytvořit několik unikátních map a především se věnoval indiánským jazykům. I s tou nejvyšší daní se tedy muselo počítat a je těžké odhadnout, co se skutečně nově příchozím misionářům honilo v hlavě, když poprvé stanuli na březích Nového světa.

V mnoha případech došlo k prvnímu kontaktu dvou zcela odlišných kultur. Reakce domorodců na tuto složitou situaci šla jen velmi špatně odhadnout a i přes sebelepší snahu misionáře mohlo dojít ke krveprolití. Zvláště ve chvíli, kdy i on sám čelil velkému tlaku a mohl jednoduše selhat. Oběti byly na obou stranách. Naštěstí ne každého čekal stejný osud a mnozí misionáři se dožili úctyhodného věku. Některým dokonce nové prostředí plně vyhovovalo.

Výprava po řece Amazonce

Mezi šťastnější osobnosti patřil Samuel Fritz. Do Nového světa odjel ve stejné době jako Václav Richter, ale tím podobnost jejich osudů končí. Na rozdíl od Richtera totiž prožil v cizím kraji dlouhý a plodný život. Zemřel zde po letitém působení především u kmene Omaguů až v roce 1725. Proslul díky svým obdivuhodným plavbám po Amazonce. Dokonce se po nějaký čas domníval, že objevil skutečný pramen tohoto mohutného toku. Jeho slavná plavba proběhla mezi léty 1689 až 1891. Ve svých zápiscích neopomněl vylíčit celou řadu zážitků z této objevné cesty. Díky svému neobyčejnému pozorovacímu talentu popsal v deníkových záznamech mnoho druhů zvířat a neobvyklých rostlin, jenž ho v průběhu plavby zaujaly. Samuel Fritz tak nejspíše zaujímá místo vůbec prvního Čecha, který podnikl podobnou výpravu po proudu Amazonky.

TIP: Fanatičtí kazitelé mládeže? Pravda o jezuitském školství v českých zemích

Vztah misionářů k původnímu obyvatelstvu dokresluje i to, že na konci 17. století Richter vznesl řadu důrazných námitek proti krutému zacházení s domorodci a rozhodně nebyl se svým postojem mezi jezuity jediný. Obdivuhodný životopis kalí snad jen neobjasněné nařčení z prodeje otroků, kterému byl na sklonku svého života nucen čelit.

Podle údajů Světové zdravotnické organizace WHO zemře každým rokem zhruba 180 tisíc lidí kvůli popáleninám. Ještě mnohem více lidí utrpí popáleniny, které sice nejsou fatální, ale dramaticky dlouhodobě zhoršují kvalitu života i zdraví takto postižených. K léčbě takových popálenin se dnes používají implantáty pacientovy kůže z jiných míst. Pokud je ale popálení příliš rozsáhlé, postižený člověk nemusí mít dost zdravé kůže. A i ostatní dnes využívané metody mají bohužel své limity.

Kanadští odborníci nedávno vyvinuli ruční biotiskárnu určenou k léčbě popálenin, která by teď mohla změnit situaci. Zdravotník či lékař s touto biotiskárnou vytiskne kusy „umělé kůže“, které mohou být jakkoliv velké a mohou mít libovolný tvar. Umělou kůži přitom během tisku vytváří bioinkoust, což je směs rozpustného proteinu fibrinu a mezenchymálních stromálních buněk (MSC, podle anglického Mesenchymal stromal cells).

TIP: Nová metoda 3D biotisku zajistí extrémně rychlou výrobu lidských tkání

MSC buňky jsou kmenové buňky, které se aktivně podílejí na obnově poškozených tkání. Spolupracují s imunitním systémem a podporují růst buněk. První testy na prasatech dopadly na výbornou. Biotiskárna tiskne na popáleniny hojivou umělou kůži pěkně pravidelně, bezpečně a spolehlivě.

„Život na Zemi se objevil asi před 4 miliardami let. My ale stále neznáme procesy, které jeho vznik umožnily,“ říká Víctor Rivilla, vedoucí autor studie, která byla publikována v prestižním vědeckém časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. Nové poznatky získané na základě pozorování radioteleskopem ALMA a údajů z přístroje ROSINA na palubě kosmické sondy Rosetta ukázaly, že oxid fosforu je klíčovým dílkem skládanky vedoucí k porozumění původu života.

Díky výkonu radioteleskopu ALMA, který umožnil detailně nahlédnout do oblasti s probíhajícím vývojem hvězd známé pod označením AFGL 5142, mohli astronomové určit, kde přesně sloučeniny fosforu vznikají. Nové hvězdy a planetární systémy se utvářejí v nitrech mezihvězdných oblaků plynu a prachu. Tyto mlhoviny jsou tedy ideálním místem, kde s pátráním po stavebních kamenech života začít.   

ALMA a Rosetta sledují příběh fosforu

Pozorování získaná pomocí radioteleskopu ALMA ukázala, že molekuly s vázaným fosforem vznikají během počátečního vývoje hmotných hvězd. Plyn proudící z mladých stálic vyhloubí v zárodečném mezihvězdném oblaku dutiny a molekuly obsahující fosfor následně vznikají na okrajích těchto proluk společným působením rázových vln a intenzivního záření hmotné hvězdy. Astronomové rovněž ukázali, že nejhojněji zastoupenou molekulou fosforu v těchto oblastech je právě oxid fosforu. 

Poté co členové týmu ukončili pátrání po této molekule v mezihvězdných oblacích s probíhající tvorbou hvězd, pustili se do hledání také u jednoho z objektů Sluneční soustavy – dnes slavné komety 67P/Čurjumov–Gerasimenko. Cílem bylo sledovat životní cestu molekul obsahujících fosfor. 

Pokud okrajové části původních dutin v mezihvězdném oblaku také zkolabují a vzniknou v nich další hvězdy (především ty méně hmotné, podobné Slunci), mohou molekuly obsahující fosfor vymrznout a smísit se s ledy dalších sloučenin uchycených na prachových zrnech v okolí rodících se stálic. Dokonce ještě před ukončením vývoje hvězdy samotné dochází v jejím okolí ke slepování prachových zrn nejprve do podoby drobných valounků a následně kometárních jader, která se tak stávají přenašeči těchto molekul.

Během pobytu na oběžné dráze kolem komety 67P sbírala sonda Rosetta po dva roky data o složení jádra také prostřednictvím přístroje ROSINA (Rosetta Orbiter Spectrometer for Ion and Neutral Analysis). Známky přítomnosti fosforu se astronomům podařilo v datech najít již v minulosti, ale nevěděli, v jakých sloučeninách se tento prvek na jádře vyskytuje. 

TIP: Důležitý objev: Vědci vystopovali v meteoritech cukry klíčové pro vznik života

S řešením přišla Kathrin Altwegg, vedoucí vědecká pracovnice přístroje ROSINA a spoluautorka této nové studie, když se na konferenci setkala s astronomy zabývajícími se výzkumem oblastí s probíhající tvorbou hvězd pomocí radioteleskopu ALMA. Uvědomila si, že oxid fosforu by mohl být vhodným kandidátem. Proto se celý tým vrátil k analýze dat z přístroje ROSINA a známky této molekuly skutečně našli!  

Identifikace oxidu fosforu v materiálu kometárního jádra astronomům pomohla vystopovat pouť této molekuly od vzniku během rané fáze vývoje hvězd až na planetu Zemi. Výzkum tak ukázal, kde molekuly obsahující fosfor vznikají, jakým způsobem se transportují do materiálu komet a jak mohla jedna konkrétní molekula sehrát klíčovou úlohu v počátcích vývoje života na naší planetě.

Chřipka je slizká jako úhoř – neustále se mění, aby se dokázala vypořádat s imunitním systémem i vakcínami. Každým rokem dorazí k lidem poněkud odlišný typ tohoto nepříjemného virového onemocnění. Kanadští vědci nedávno zkoumali chřipkovou epidemii sezóny 2018/2019, během které se šířila chřipka typu H1N1 a H3N2, a jejíž průběh byl poněkud atypický. Během výzkumu vědci zjistili, že první typ chřipky, s nímž se člověk v životě setká, významně určuje naši schopnost odolávat chřipce po zbytek života.

Prvotní antigenní hřích

Vše nasvědčuje tomu, že stav naší imunity a to, s jakými viry jsme se v minulosti setkali, do značné míry ovlivňuje riziko, zda onemocníme během budoucích pandemií. Podle vědců bude imunitní systém lidí, kteří se narodili například v roce 1970 a přišli do styku s chřipkovým virem typu A (H3N2), reagovat se zvýšenou citlivostí na virus H3N2 (a stejně tak i na vakcínu stejného typu). Lidé narození v roce 1949 se mohli setkat pouze s virem H1N1. U nich se tak očekává vyšší míra odezvy imunitního systému na tento typ viru. V „chřipkové literatuře“ se tento fenomén popisuje jako „prvotní antigenní hřích“ případně „imunologický otisk“.

Vědci svá tvrzení opírají o data z minulých epidemií chřipky. Mezi lety 2003 až 2006 byl postrachem virus tzv. ptačí chřipky, způsobený typem H5N1. Většina lidí, kteří tehdy zemřeli na infekce spojené s virem H5N1, byla ve věku, kdy jejich první chřipkové infekce byly spjaty s virem H3N2, tedy virem z opačné skupiny chřipkových virů. 

V roce 2009 došlo k pandemii chřipky H1N1. Tento virus byl vzdáleně spjat s viry H1N1, které ve společnosti cirkulovaly od roku 1918 do roku 1957, a poté mezi léty 1977 až 2009. Ukázalo se, že lidé, kteří se s tímto virem setkali před rokem 1957 se s pandemií vypořádali velmi dobře. Naopak velmi silně byli postiženi lidé ve věku 30 až 40 let, kteří v mládí přišli do styku s virem H3N2.

Podobný scénář se opakoval i v letech 2013 až 2016, kdy se rozšířil virus H7N9. Většina lidí, kteří zemřeli na infekce způsobené tímto virem byla ve věku, kdy byl jejich pravděpodobným vstupním virem H1N1, což je opět infekce z opačné chřipkové skupiny.

TIP: Přechozená chřipka: V krajním případě můžete dát všanc i svůj život

Pro odborníky bude důležité tyto věci sledovat, aby uměli odhadnout, kteří lidé budou při nadcházejících epidemiích chřipky, koronavirů nebo i dalších virů nejvíce ohrožení a případně jim doporučit, jak by měli chránit své zdraví.

Přímé pozorování a pořizování snímků exoplanet je extrémně náročné. Astronomové k tomu využívají různé důmyslné technologie. Jednou z pozoruhodných novinek je i observatoř PICTURE-C, která by měla pozorovat exoplanety vysoko v pozemské atmosféře, zavěšená na velkém balonu.

Vedoucí projektu, astronom Christopher Mendillo z University of Massachusetts Lowell a jeho spolupracovníci, uspořádali loni v září první testovací let observatoře PICTURE-C. Tým o tom nedávno informoval na 235. výroční konferenci Americké astronomické společnosti v Honolulu na Havaji.

Balónová astronomie

Mendillo již dříve uskutečnil podobná pozorování s využitím suborbitálních raket. V takovém případě je ale možné pozorovat vesmír jen pár minut, což je málo na přímé pozorování exoplanet. Využití observatoře, kterou vynese vysoko do atmosféry speciální balon, je pro taková pozorování mnohem vhodnější.

TIP: NASA vypouští balón SuperTIGER: Bude zkoumat těžké kosmické částice

Balon, který nese observatoř PICTURE-C, je skutečně monumentální. V plné velikosti má průměr 122 metrů. Po vypuštění se během 3 hodin vznese do výšky 39 kilometrů. Tam se pak vznáší a observatoř může pozorovat cizí světy. Na svém prvním letu observatoř PICTURE-C ještě žádné exoplanety nesledovala, to se ale brzy změní.

Ve vilémovské říši zapustil antisemitismus před rokem 1914 pevné kořeny. Německá ústava sice zajišťovala Židům (jejich příslušnost určovalo vyznání, ne rasa, jako tomu bylo později) rovnoprávné postavení, na všech úrovních veřejného života ale docházelo k jasné diskriminaci. Přestože příslušníci této menšiny sloužili v armádě, důstojnické hodnosti jim zůstávaly striktně odpírány.

Nežádoucí kruhy

Velení pruského vojska patřilo v předválečném Německu k exkluzivní společnosti. Sám panovník Vilém II. v roce 1890 definoval elitu své armády takto: „Vedle potomků šlechtických rodů této země, vedle synů mých poslušných důstojníků a úředníků, kteří podle staré tradice tvoří hlavní pilíře důstojnického sboru, spatřuji nositele budoucnosti mé armády i v synech takových ctihodných měšťanských rodů, v nichž se pěstuje a vštěpuje láska k panovníkovi a vlasti, vřelý vztah k vojenskému stavu a křesťanské myšlení.“

Vojenští personalisté se tak mohli odvolávat na poslední dvě slova zmíněného rozkazu, nutno však dodat, že z diskriminace židovských vojáků toužících po důstojnické hodnosti se nikomu zodpovídat nemuseli. Nejvyšší státní autority přiznávaly tuto skutečnost i veřejně. Například pruský ministr války v roce 1910 zdůvodnil opomíjení židovských uchazečů o velitelské funkce takto: „U nižších vrstev obyvatelstva tu a tam panuje názor, že Žid by si nezajistil autoritu náležející nadřízenému…“

Volání do zbraně 

I přesto před válkou sloužilo v pruské armádě na pozici záložních důstojníků 26 synů židovských rodičů; tito muži však museli konvertovat ke křesťanství. Antisemitské předsudky, které našly živnou půdu v Prusku, se vyhnuly Královské saské a Královské bavorské armádě. Tam Židé sloužili jako důstojníci v záloze a několik jedinců se dokonce stalo profesionály. Kvůli tomu se do Bavorska a Saska před rokem 1914 stěhovaly židovské rodiny, jejichž mužští příslušníci viděli svoji budoucnost v uniformě. 

Když v létě 1914 vypukla první světová válka, většinu národů zachvátilo nadšení a muži s radostí rukovali. To se týkalo také části německých Židů, jichž před válkou žilo v říši na 500 000. Mnoho z nich se hlásilo dobrovolně – a to hned ze dvou důvodů, které skvěle vystihl pozdější poručík letectva Josef Zürndorfer: „Do pole jsem táhl jako Němec, abych ochránil svou ohroženou vlast. Ale také jako Žid, abych dobyl plné zrovnoprávnění svých souvěrců.“

Volání do zbraně 

Německou uniformu oblékalo v letech 1914–1918 celkem 100 000 vojáků židovského vyznání, z nichž 12 000 padlo. Během války a po ní se sice objevovaly hlasy obviňující tyto muže ze zbabělosti a vyhýbání se službě, ale skutečnost, že na 35 000 Židů obdrželo různá vojenská vyznamenání a řády, dokazuje opak. Statečnost této menšiny dokládají například osudy letců, z nichž mnozí dosáhli i na dekoraci nejcennější – Pour le Mérite.

V srpnu 1914 pak zažila německá armáda jednu novinku, když se prvních 81 dobrovolníků stalo polními rabíny. Další rychle následovali a tito duchovní pak pečovali nejen o vojáky hebrejské víry, ale sloužili bohoslužby také pro místní obyvatelstvo. Na stránkách židovských periodik se koncem léta 1914 objevovala plamenná nacionalistická prohlášení, za něž by se nemusely stydět mnohé pravicové deníky, a antisemitismus v císařské armádě během prvních týdnů války znatelně zeslábl.

Pokračování: Davidova hvězda v polní šedé: Němečtí židé za první světové války (2)

Německo potřebovalo ve zbrani všechny, a tak se protižidovské plátky mezitím pustily do Francie, Velké Británie a Ruska. Mohlo by se zdát, že situace se s vypuknutím války pro Židy změní k lepšímu, ale pomyslný „klid zbraní“ vydržel jen pár měsíců...

Když mykénský král Agamemnón dorazil s vojskem do přístavu Aulida, vládlo naprosté bezvětří. Několik dní čekal, ale marně. Netrpělivý vladař zuřil: „Tohle má být začátek velkého tažení do Tróje?!“

Povolali proto věštce Kalcháse, aby odhalil důvod nepřízně počasí. Věštec králi zvěstoval krutou zprávu – bohyně Artemis je nazlobená. Agamemnón totiž zabil její posvátnou laň. Vykoupit se může jedině tím, že i on obětuje něco sobě drahého – dceru Ífigeneii!

Král se bránil: „Vlastní dítě? Nikdy!“ Ostatní velitelé ho ale nabádali k odpovědnosti a dokonce mu pohrozili, že si zvolí jiného vůdce. Agamemnón nechtěl přijít o moc. Toužil získat zpět krásnou Helenu, manželku svého bratra Meneláa, a tak nakonec svolil…

Obětování vlastní krve

Ífigeneie dorazila téměř okamžitě. Nalhali jí totiž, že velký hrdina Achilles chce, aby se stala jeho ženou. Na místě se však dozvěděla krutou pravdu – místo svatby se chystá její smrt! Několik dlouhých hodin nemohla hrůzou ani promluvit. Klytaimnéstra šílela a půvabné královské dcery se zastal i samotný Achilles. Nic však nepomohlo. Nakonec nezbývá, než hrůzný osud přijmout se vztyčenou hlavou. Ífigeneie se proto rozhodla: „Pro vítězství achajských zbraní se vzdám vlastního života!“

Přišla k obětnímu oltáři a nejlepší bojovníci země nad její odvahou dojetím slzeli. Pak Kalchás uchopil nůž a v ten moment se stal zázrak. Zasáhla Artemis – statečnou mladou ženu proměnila v laň a unesla ji, aby ji v Tauridě ustanovila mocnou kněžkou.

Zavražděn jako býk u žlabu

Klytaimnéstra se cítila ukřivděná. Jakmile na obzoru zmizela poslední válečná loď, jako by zapomněla, co se od ní jako od vládkyně čeká. Do svých komnat si pozvala milence – králova bratrance Aigistha, jehož svodům se ani neobtěžovala odolávat! 

Válka trvala celých deset let. Hříšní milenci tak měli dostatek času připravit plán, jak se zbavit nenáviděného manžela a panovníka. Trója padla a Řekové ve válce zvítězili. Klytaimnéstru ale ani kořist nelákala natolik, aby svého muže vzala na milost.

TIP: Odysseova cesta domů: Manželku musel o své totožnosti nejdřív přesvědčit

Jakmile Agamemnón dorazil, zrádný Aigisthos se vypravil svého vládce přivítat. Na jeho počest připravil velkolepou hostinu. V hodovní síni už ale čekalo dvanáct ukrytých nájemných vrahů. Agamemnóna a jeho nejbližší druhy bez milosti během oslav zavraždili. Klytaimnéstra ani nehnula brvou. Spokojený Aigisthos krále pohřbil, oženil se s jeho vdovou a sám sebe prohlásil za mykénského krále.

Thwaitesův ledovec v Západní Antarktidě, přezdívaný „Ledovec Posledního soudu“, je jedním z nejvíce nestabilních ledovců v Antarktidě. Od osmdesátých let dvacátého století přišel přibližně o 540 miliard tun ledu, podle měření se však rychlost tání v posledních letech nebývale zrychlila. Z ledovce se tak uvolňuje stále více vody do Amundsenova moře.

Ledovec Posledního soudu

V současnosti ztrácí tolik ledu, že pokud by celý roztál, jen voda z něj by zvýšila hladinu oceánů o 61 centimetrů. Navíc je jakousi hradbou, která udržuje stabilní další ledovce na antarktické pevnině. Pokud by roztály i ony, došlo by ke zvýšení hladin oceánů až o dva metry.

Američtí badatelé nedávno vyslali pod tento ledovec průzkumné plavidlo, které pořídilo vůbec první snímky spodní části „Ledovce Posledního soudu“. Šikovná, dálkově ovládaná robotická miniponorka Icefin se nejprve zanořila do asi 590 metrů hlubokého vrtu, jímž se dostala pod ledovec. Tam v průběhu pěti misí urazila vzdálenost přes 15 kilometrů.

TIP: Vrtání v extrému: Tým odborníků provrtal přes 2 kilometry antarktického ledu

Badatelé zatím ještě zpracovávají velké množství dat, které ponorka Icefin nasbírala a ještě jim to pár měsíců potrvá. Už teď je ale jasné, že oteplené vody oceánu ohrožují celou řadu ledovců Západní Antarktidy a obzvláště Thwaitesův ledovec. Badatelé nicméně věří, že díky pozorování ponorky Icefin teď bude možné přesněji předpovědět budoucí vývoj na pobřeží Antarktidy.