V řecké mytologii byly Amazonky dcerami boha války Area, jejichž hlavním cílem života byl boj. Obývaly území v Malé Asii, jiné zdroje hovoří i o Kavkazu či Krymském poloostrově. Jejich existenci na základě poznatků básníka Homéra řadí soudobí dějepisci někdy okolo roku tisíc před naším letopočtem.

Amazonská domácnost

Poetické vyobrazení společnosti Amazonek, jež vytvořili především mužští umělci, vykresluje ženské bojovnice jako násilné, kruté a bezcitné ženy, které ve své zaslepené a vlastně dost hloupé touze po sproštění se mužského útlaku neznají hranice. Rituálně proto zabíjí jakékoliv dítě mužského pohlaví, které se jim narodí a ponechávají si pouze dívky, které zocelují v nemilosrdném bojovém výcviku. 

Podobný přístup by však byl biologicky neudržitelný a šovinistické Amazonky by nejpozději ve třetí generaci vymřely. Starořecké Amazonky naopak prý žily po boku mužů, tradice jim však velela zůstat pannami po celou dobu vojenské služby. To mělo praktický důvod – těhotná žena nemůže bojovat. Teprve až byly tyto jejich povinnosti splněny, mohly se vdát a začít rodit děti. 

Tradiční rodinné soužití však v kmenech bojovnic vypadalo poněkud odlišně, role obou partnerů byly prohozeny. Muži zůstávali doma a pečovali o děti a o domácnost, předli vlnu a tkali plátno. Museli poslouchat příkazy svých manželek a měli přísný zákaz účastnit se politických či válečných aktivit.

Veškerá moc se koncentrovala v rukou žen. Amazonky vládly, bojovaly a obchodovaly. Kmenům bojovnic pak vždy vládla zvolená královna. Představa zavedení podobné hierarchie patriarchální Řeky nejspíše děsila. Například Aristoteles označil vládu žen za „rozklad demokracie“!

Amazonky mytologické

V řecké mytologii se kmen válečnic objevuje opakovaně, nejznámější jsou však příběhy tři. V první slavný hrdina Hérakles svede díky své odvaze královnu Amazonek Hyppolitu. V rámci svých deseti úkolů musí totiž mykénské princezně přinést její pás. Roztoužená Hyppolita však netroškaří a s pásem si svlékne i všechno ostatní. Amazonské bojovnice si však dlouhodobý pobyt královny v Héraklově komnatě vyloží jako pokus o její únos a na Hérakla a jeho družinu zaútočí. Pro bojovnice ani pro Hyppolitu tento střet nekončí dobře. 

V další legendě se jedna ze zajatých vůdkyň Amazonek, Antiopa, zamiluje do svého únosce Thésea láskou tak vřelou, že zradí své družky. Když ji jedou kmeny válečnic vysvobodit do jejího nového domova v Athénách, Antiopa bojuje proti nim a je v potyčce zabita.

Naposledy vyjíždí Amazonky do boje na pomoc obléhané Tróji. V jejich čele jede královna Penthesileia. Je však v boji zabita. Válečnice sice dostanou její tělo zpět, musí však přísahat, že proti Řekům již nikdy znova zbraně nepozvednou. 

Ženy válečnice napříč kulturami

Příběhy o ženských bojovnicích se vinou jako červená nit napříč kulturami i staletími. Většinou se navíc nejedná o zcela smyšlené zkazky, ale o legendy založené na hrdinských skutcích velkých bojovnic a jejich klanů. 

Z 15. století se od portugalského misionáře Duarta Lopeze dochovaly poznatky o králi na území dnešního státu Zimbabwe, který měl armádu dvanácti tisíc válečnic. V boji jim navíc pomáhalo dvě stě psů. Za své úspěchy v bitvách si vysloužily vlastní provincii. Měly také velký vliv na vnitropolitickou situaci. Jejich názor byl vážený a vysloužily si i právo volit krále.

TIP: Dívčí válka: Kdo byly české Amazonky a jaký byl jejich osud

Kroniky z prvního století našeho letepočtu popisují ženské říše také na hranicích mezi Čínou a Indií. Na území dnešního severního Tibetu se prý rozprostírala Země krásné královny, která zahrnovala osmdesát měst, která bránilo deset tisíc bojovnic. O volbě královny nicméně nerozhodovala ani tak její krása, jako spíš rodová příslušnost. Panovnice byly voleny z vládnoucí rodiny. Ihned po své korunovaci si vybíraly svou zástupkyni, která v případě smrti královny panovala do okamžiku, než byla zvolena vládkyně nová. Tímto způsobem si vládnoucí rod zajišťoval mocenskou kontinuitu.

Znáte někoho z Bielefeldu? Byli jste někdy v Bielefeldu? Znáte někoho, kdo někdy byl v Bielefeldu? Pokud je vaše odpověď 3× záporná, jde o nesporný důkaz, že Bielefeld, německé město s více než 300 tisíci obyvateli a osmisetletou historií, ve skutečnosti neexistuje. Alespoň tedy podle zastánců tzv. Bielefeldského spiknutí. 

Bielefeldské spiknutí je internetový mem, rozšířený především mezi německými uživateli internetu. Jde o parodii na množství konspiračních teorií. Celý vtip je založen na tom, že reálně existující německé město Bielefeld ve skutečnosti neexistuje a jeho existence je jen fámou. Vtip byl poprvé rozšířen v roce 1994 na internetovém fóru Achimem Heldem, toho času studentem informatiky na univerzitě v Kielu. S neexistujícím Bielefeldem je spojeno množství bizarních historek – vytvořila jej prý tajemná entita označovaná jako „Oni“ a je místem kam mizí světové celebrity Elvisem Presleym počínaje a Kurtem Cobainem konče.

TIP: Chcete bydlet ve Švýcarsku? Úřady vám přispějí půl druhým milionem

Vousatý vtípek se nyní rozhodla využít bielefeldská radnice. Pokud se někomu podaří prokázat, že Bielefeld skutečně neexistuje, vyplatí mu radnice rovný milion eur. Svůj nezvratný důkaz v psané, filmové či obrazové formě je třeba radním doručit do 4. září. 

A mimochodem, pokud snad náhodou znáte někoho z Bielefeldu, někdy jste v něm byli, či znáte někoho kdo jej navštívil, je jasné, že jste součástí spiknutí. Podobné hlasy tudíž nikdo nemůže brát vážně. Všichni přece ví, že Bielefeld neexistuje!

Nejstarší typ ochrany používaný už za první světové války představoval homogenní ocelový pancíř. Zpočátku dosahoval tloušťky jen pár milimetrů a kryl osádku primárně před pěchotními zbraněmi. Postupně se zesiloval a dokázal odolávat i protitankovým dělům či tankovým kanonům nepřítele. 

Pancíř proti granátu

Záhy konstruktéři zjistili, že účinnost pancéřování lze vedle prosté síly navýšit i vhodným tvarováním a sklonem desek. Příchod kumulativních zbraní ve 40. letech nicméně učinil homogenní pancéřování zastaralým. Kumulativní munice dokáže koncentrovat energii vzniklou explozí do určeného směru pomocí dutiny ve výbušnině, přičemž vzniklý paprsek penetruje i silný ocelový pancíř.

Mezi první sériově vyráběné kumulativní zbraně se zařadil německý panzerfaust či americká bazuka. Tankisté se proti nim bránili improvizovaným představným pancířem v podobě pytlů s pískem nebo pásových článků rozmístěných na povrchu vozidla. Američané se pokusili i o systematičtější řešení, když na shermanech testovali vrstvený pancíř složený z křemene mezi dvěma ocelovými deskami. 

Proklatě odolný sendvič

„Sendvič“ s oxidem křemičitým uvnitř se skutečně osvědčil. Křemen je totiž tvrdý a křehký, takže se na rozdíl od oceli při nárazu plasticky netvaruje. Po zásahu projde kumulativní paprsek vnějším pancířem a dostane se do křemenné vrstvy, kterou rázové vlny roztříští. Vzniklé kousky nalétávají do paprsku, čímž ho ztlumí nebo úplně vyruší. I přes slibné výsledky konstruktéři tento princip kupodivu v 50. letech ignorovali a křemenná vrstva se poprvé v masové produkci objevila až roku 1969 na sovětském T-64A.

Sestává z vnitřní a vnější ocelové vrstvy, mezi nimiž se nachází hliníková schránka vyplněná keramickými destičkami zalitými plastickou hmotou. Zatímco tvrdá keramika po zásahu oslabí kumulativní paprsek či rozbije podkaliberní průbojné střely, pružný plast se postará o rozptýlení rázových vln. Jako první se toto pancéřování objevilo u amerických tanků M1 Abrams a britských Challenger 1.

Ukázalo se jako natolik odolné, že obdobné vrstvené pancíře – vylepšené o modernější materiály – dnes využívají takřka všechny tanky. Chobham prošel v 80. letech omlazovací kúrou, kdy Britové pro Challanger 2 vyvinuli pancíř zvaný Dorchester, zesílený uhlíkovými a skelnými vlákny. To Američané u nové generace abramsu zvané M1A2 nahradili keramiku deskami z ochuzeného uranu, které obrněnci sice dávají bezkonkurenční odolnost (jsou 2,5–5× pevnější než ocel), avšak navýšili váhu stroje až na více než 64 t. Podle některých zdrojů tak u posledních sérií tohoto tanku konstruktéři raději použili lehčí desky z karbidu křemíku.

Účinný, ale těžký 

Konstruktéři německého Leopardu 2 se rozhodli místo chobhamu sáhnout po levnějším komorovém pancíři, který principiálně navazuje na představný pancíř druhoválečných obrněnců. Zřejmě sestával ze sendviče ocel–plast–ocel a posléze byl zodolněn na standard chobhamu, byť se Němci pravděpodobně vyhnuli keramice náročné na údržbu. U mnoha nejmodernějších tanků výrobci přesné složení pancíře tají, aby potenciálním nepřátelům neposkytovali návod na jeho penetraci a nepomáhali konkurenci.

Příkladem může být italský tank Ariete, o jehož ochraně se ví pouze to, že kombinuje ocel a kompozit. Také Izraelci pečlivě střeží tajemství pancíře tanků Merkava. Pokrokovou vrstvenou ochranou (zřejmě z oceli, kompozitů a laminátů) se může pochlubit francouzský Leclerc. Jeho modulárně řešené pancéřování totiž umožňuje snadno a rychle vyměnit poškozenou část za novou nebo celé pancéřování za modernější, a to v polních podmínkách. Přes své jednoznačné přednosti mají vrstvené pancíře i několik nectností, přičemž ta hlavní spočívá ve značné tloušťce.

Dokončení: Od oceli k antiraketám: Jak funguje ochrana tanků? (2)

Vnější kovová vrstva musí být sama o sobě dost silná k odražení některých typů průbojné munice, prostřední vrstva pak má brzdit postup ničivého potenciálu protitankové střely dovnitř tanku. A to minimálně do té míry, aby nepronikla vnitřní ocelovou vrstvou. Obecně lze říct, že armády od současné generace vrstveného pancéřování očekávají odolnost vůči starším typům pancéřovek a podkaliberní munici ráže 90–100 mm, což vyžaduje sílu „sendviče“ 200–300 mm. To znamená také velkou hmotnost, pro kterou lze vrstvený pancíř umístit jen v partiích tanku s nejvyšší prioritou ochrany. 

Horké Jupitery, tedy plynní obři, kteří obíhají svou hvězdu v těsné blízkosti a jsou k ní přivráceni stále stejnou stranou, nás nepřestávají udivovat. O to víc, že ve Sluneční soustavě žádnou takovou planetu nemáme. Horkých Jupiterů dnes známe stovky a mohou mít různé velikosti, oběžné dráhy, i teploty, které jsou z našeho pohledu vždy extrémní.

Dylan Keating z kanadské McGill University a jeho spolupracovníci ale zjistili, že 12 různých horkých Jupiterů, které zkoumali, mají na svých odvrácených stranách od hvězdy překvapivě stejné teploty. Vědci tam u všech zkoumaných horkých Jupiterů odhadli teplotu kolem 800 °C.

Déšť kamení

Pro astronomy to bylo dost šokující. Týká se to totiž horkých Jupiterů, které dostávají od své hvězdy dost rozdílné množství záření. Jejich teploty na straně přivrácené ke hvězdy se velmi liší, v nejextrémnějším případě o téměř 1 700 °C. Přesto mají jejich odvrácené strany teploty vždy kolem 800 °C.

TIP: Předpověď počasí na exoplanetě HAT-P-7b: Oblačno, občas rubíny nebo safíry

Badatelé se domnívají, že stejné teploty na odvrácených stranách horkých Jupiterů souvisejí s tím, že se tam vyskytují mračna velmi podobného složení. Podle nich jde o oblaka tvořená výpary minerálů a hornin, které ze Země známe obvykle v pevném skupenství. Podle všeho tam dochází ke kondenzaci těchto par v oblacích a v důsledku toho tam prší kameny.

Robotická ZOO se úspěšně rozrůstá. Švýcarská společnost ANYbotics v těchto dnech představila novou a vylepšenou variantu svého čtyřnohého kráčejícího robota, která nese jméno ANYmal C. Díky svým končetinám se robot může pohybovat v komplikovaném terénu, včetně sutin nebo třeba schodiště.

Životním prostředím robota ANYmal C by měly být továrny a další průmyslová zařízení, jako například plynové generátory. Jeho hlavním úkolem tam budou kontroly a monitorování takových zařízení. Kráčející robot může být ovládán dálkově lidským operátorem anebo se může pohybovat autonomně.

TIP: Boston Dynamics oslavili brzké zahájení prodeje robotickým spřežením

50-kilogramový robot je odolný vůči prachu i vodě. Jeho navigaci zajišťuje soustava senzorů, včetně LiDARu, optických a termálních kamer, LED osvětlení, a také detektorů plynů. Anymal C může kráčet rychlost 1 metru za sekundu. Energii mu dodává baterie, která po jednom nabití vydrží asi na 2 hodiny provozu. Když se výdrž baterie chýlí ke konci, tak robot autonomně vyhledá nabíjející stanici a dobije si baterii. 

Za posledních 100 let stoupla hladina moří průměrně o 20 cm. Pokud se bude situace vyvíjet stejným tempem a nepřijmeme potřebná ekologická opatření, lze nárůst o dalších 20 cm očekávat již v průběhu následujícího půlstoletí. Hrozba zaplavení či úplného potopení se ale zdaleka netýká jen malých bezvýznamných ostrovů uprostřed oceánu. Zhruba třetina populace planety – tedy přes 2,5 miliardy lidí – totiž žije ve vzdálenosti do 100 km od pobřeží. 

Nedávný výzkum badatelů z newyorského Institute for Demographic Research ukázal, že smrtící povodně vyvolané globálním oteplováním potenciálně ohrožují asi 634 milionů osob. Záplavy i poklesy půdy vedoucí k postupnému potopení zůstávají strašákem pro řadu pobřežních metropolí, počínaje japonskou Ósakou přes čínskou Šanghaj až po New York. Devět z deseti největších měst světa (výjimkou je Rio de Janeiro) se nachází na hranici oceánu.

Jakarta mizí z map 

Nejhoršímu ohrožení čelí indonéská Jakarta s víc než 30 miliony obyvatel a druhá největší městská aglomerace na světě. Za posledních 30 let se tam hladina moře zvedla o 3 metry a nebezpečný vývoj pokračuje: Město se potápí dál, v některých částech až o 25 cm ročně. Příčinu však nelze spatřovat jen v globálním oteplování – důvodem je také poloha metropole: Stojí totiž na bažinaté půdě a navíc skrz ni protéká hned 13 řek. 

Podle mnoha odborníků ovšem hraje nejvýznamnější roli fakt, že většina jakartských domácností nemá přístup k dodávkám městské vody a spoléhá se na studny. A právě odčerpávání podzemních zdrojů katastrofální situaci ještě zhoršuje: Vede totiž k dalším propadům půdy. Ve městě navíc v daném ohledu neexistují prakticky žádné regulace a administrativa nerozlišuje, zda vodu čerpají běžní obyvatelé, nebo velká obchodní centra. 

Indonéský prezident Joko Widodo nyní oznámil stěhování hlavního města z přelidněné a znečištěné Jakarty na indonéskou stranu ostrova Borneo. Aktuální návrh podle hlavy státu vychází z detailních studií. Jako nejpříhodnější poloha pro novou metropoli jeví provincie Východní Kalimantan, konkrétně oblast mezi okresy Penajam Paser a Kutai Kartanegara. Podle dřívějších prohlášení vlády by přesun administrativní metropole mohl trvat až deset let.

Zeď, nebo zmírňování? 

Aby se podařilo nejhorší scénáře zvrátit, je podle odborníků v prvé řadě nutné zajistit pro obyvatele metropole alternativní dodávky pitné vody a zabránit dalšímu zvyšování hladiny. Ve hře je sice hned několik inženýrských projektů, otázkou však zůstává, kdy a s jakým výsledkem se je podaří spustit. 

Velké naděje se vkládaly do vybudování 32 km dlouhé zábrany v Jakartském zálivu. S výstavbou umělé laguny přezdívané Great Garuda, v přepočtu za 900 miliard korun, by pomohlo Nizozemsko a Jižní Korea a výsledkem mělo být snížení hladiny a odpuštění části městských řek. Opatření sice problém neřešilo definitivně, usnadnilo by však zvládání častých povodní. Loni v prosinci nicméně indonéská vláda oznámila, že se projekt ruší. Jak uvedl specialista Adang Saf Ahmad, místo stěny přijdou ke slovu „minimalistické kroky“ ve zmírňování záplav. V současnosti není jasné, co konkrétně to znamená, ale podle Ahmada sleduje vláda jediný cíl – „udržet Jakartu mimo povodně“.

Balancování na hraně 

Podle některých specialistů by navíc umělá zeď za velké peníze jen na 20–30 let oddálila nevyhnutelné, tedy kompletní potopení města. Jak vysvětluje nizozemský hydrolog Jaap Brinkman: „Existuje pouze jediné řešení, a to naprostý zákaz čerpání podzemní vody.“ Přijmout tak restriktivní opatření indonéské úřady váhají, podle odborníků jim však mnoho času nezbývá. Heri Andreas, specialista na propady půdy z Institut Teknologi Bandung, tvrdí, že je úplné potopení Jakarty naprosto reálné: „Podle našich výpočtů bude do roku 2050 asi devadesát pět procent města pod vodou.“ 

TIP: Ohrožená planeta: Kdo jsou největší hříšníci světa

Zatím se metropole dál nezadržitelně noří pod hladinu a balancuje na hraně katastrofy, kterou může spustit v podstatě cokoliv – náhlé protržení hráze, extrémní bouře, ale i dlouho trvající silné deště. Pokud by některá ze zmíněných situací v tuto chvíli nastala, oběti na životech by se počítaly ve stovkách tisíc.

Země je v současnosti jedinou známou planetou, na níž existují podmínky prokazatelně dlouhodobě udržitelné pro životní formy. Mohla by ale podobná planeta existovat za hranicemi Sluneční soustavy? Vědci věří, že ano.

První exoplaneta byla objevena až v roce 1988, pak se ale s planetami za hranicemi Sluneční soustavy doslova roztrhl pytel. V dnešní době astronomové znají již přes 4 100 a s jejich rostoucím počtem se zvyšují šance, že některé z nich budou velmi podobné Zemi. Otázkou je, jak takové planety poznat.

Pokud je v okolním vesmíru, řekněme v blízkých oblastech Mléčné dráhy, nějaká mimozemská civilizace, není vyloučeno, že i oni hledají planety vhodné k životu. Jak by ale astronomové takové civilizace viděli z velké dálky naši Zemi? Poznali by ze svých pozorování, co je Země zač?

Země pohledem z vesmíru

Tým amerického institutu California Institute of Technology se to rozhodl zjistit. Začali tím, že si pořídili 10 tisíc snímků amerického satelitu Deep Space Climate Observatory, který zkoumá kosmické počasí a pozoruje Zemi z odstupu. Pak tyto snímky zpracovali a upravili tak, jak by bylo vidět Zemi z dálky naši přístroji a metodami.

TIP: Pravděpodobnost, že je Země obyvatelnou planetou, je jen 82 %. Cože?

Náročné analýzy ukázaly, že by mimozemští astronomové mohli díky pozorování změn světelného záření a odrazivosti povrchu Země odvodit, že na Zemi jsou kontinenty a mraky. Jejich stopy ale nejsou nijak zvlášť zřetelné. Poznatky z tohoto výzkumu by teď mohli využít astronomové, kteří pátrají po planetách podobných Zemi v našem okolí.

V dnešní době je často slyšet o 3D biotisku, kterým je možné vytisknout malé kousky lidského těla z živé tkáně. Je to velmi slibná technologie, ale stále ještě potřebuje doladit a vychytat mouchy. S novou metodou švýcarských a nizozemských vědců je 3D biotisk mnohem rychlejší a tím pádem i mnohem praktičtější, než dřív.

Současný 3D biotisk je obvykle podobný jiným typům 3D tisku tím, že tiskárna postupně tiskne vrstvu za vrstvou. I jednoduché a malé objekty tímto způsobe vznikají dlouhé hodiny nebo i dny. Novým postupem je možné biotisknout „součástky“ lidského těla za pár sekund. Metodu je možné využít k 3D biotisku objektů do velikosti několika čtverečních centimetrů. Může jít například o srdeční chlopeň nebo meniskus.

TIP: Za jak dlouho budeme tisknout nové tváře na 3D biotiskárnách?

V tomto případě pracuje biotiskárna s laserovým paprskem, který prochází speciálním hydrogelem citlivým na světlo. Tento hydrogel je plný lidských kmenových buněk, které zajistí, že vznikne doopravdy živá tkáň. Ozáření laserem způsobí, že hydrogel v těchto místech ztvrdne a během několika sekund z něj vznikne požadovaný 3D objekt. Kmenové buňky 3D biotisk v pohodě přežijí a mohou dál růst. Tvůrci nové metody věří, že by mohla vést až k průmyslové výrobě lidských tkání.

Jantar je jako minerál označován spíše ze zvyku. Ve skutečnosti se jedná o fosilní pryskyřice, zkamenělé rostlinné šťávy s proměnlivým chemickým složením a bez krystalické struktury. Jantary nejčastěji pocházejí z třetihorních jehličnanů (stáří cca 50 milionů let), najdeme však i jantarové hmoty druhohorní a zcela výjimečně takové, jež pochází z konce prvohor. Zkamenělé pryskyřice mladší než dva miliony let nazýváme kopály a mezi jantary v pravém slova smyslu je neřadíme.

Zkamenělé slzy stromů

Jak vlastně jantar vzniká? Stromy vylučují pryskyřici při narušení své kůry, chrání se tak před chorobami či napadení hmyzem. Tímto způsobem zacelují jizvy na povrchu i uvnitř. Aby z obyčejné pryskyřice vznikl jantar, musí být tyto „slzy stromů“, často i s kmenem odumřelého stromu, poměrně brzy překryty vlhk1ými usazenými horninami jako jsou písky nebo jíly. Nejčastěji tak jantary vznikají na dně lagun nebo v deltách řek.

Ne všechny typy pryskyřic však dobře fosilizují. Zásadní je vhodné chemické složení. V Evropě vznikal jantar z pryskyřice borovice Pinus succinifera, americký jantar pochází z bobovitého stromu kurbaryl obecný (Hymenaea courbaril).

Baltské zlato severu

Jantar se obvykle ukrývá v naplaveninách a v usazených horninách. Jeho valouny, zaoblené hlízy a zrna mívají většinou centimetrovou velikost. Jen zcela výjimečně dosahují jantarové valouny hmotnosti až 10 kilogramů a velikosti lidské hlavy. Materiál se dobře brousí a po vyleštění má pěkný lesk. Typická je pro něj medově žlutá barva a průsvitnost, jsou však známy i jantary červené nebo dokonce zelené a modré. V průběhu času se barva látky mění. Jak stárne, ztrácí vodu, stává se stále tmavší a neprůhlednější.

U nás je nejznámější jantar baltský, pojmenovaný podle místa nejčastějšího výskytu při pobřeží Baltského moře, nejvíce na Samlandském poloostrově. V Evropě bývá označován jako „zlato severu“. Mezi jeho největší vývozce patří Německo, Dánsko, Polsko a pobaltské republiky. Nádherné jantary ovšem pocházejí i z kolumbijských nalezišť v jižní Americe.

Medové poklady celého světa

Krása jantarů fascinovala lidi už od pradávna a první zmínky o jeho sběru pocházejí z okolí Baltského moře. Nejstarší jantarové amulety a ozdoby jsou staré více než 30 000 let. Od neolitu, především v době bronzové, byl jantar v Evropě velmi důležitým obchodním artiklem. Na křížení jedné z větví Jantarové stezky (která spojovala sever Evropy a Středozemní moře) se solnou stezkou vznikla kdysi Praha. Přivezené jantary jsou známé ze starého Řecka, severního Irska, Mezopotámie a dalších zemí. Jantar byl přítomen i v Tutanchamonově pokladu – v jednom z nejcennějších šperků tvořil centrální kámen obklopený rubíny a smaragdy.

Římský císař Nero vyslal někdy mezi lety 54–60 vojenského velitele, aby mu našel zdroj jantaru. Ze severu se tak do Říma dostaly stovky kilogramů baltského jantaru. Podle římského historika Plinia byl jantar v té době tak oblíbený, že vyřezávaná jantarová soška měla větší cenu než zdravý otrok. Německý objevitel Heinrich Schliemann popisuje jeho bohaté nálezy i z bájných Mykén a Tróji. Říká se, že když Kolumbus v roce 1492 navštívil poprvé karibský ostrov Quisqueya, daroval mladému náčelníkovi indiánského kmene Taino šňůru medových kuliček jantaru. Prý byl velmi překvapen, když na oplátku dostal opánky ozdobené stejnými kamínky.

Proti epilepsii, moru i zánětům

Jantar ovšem nebyl jen ceněným šperkařským materiálem. Lidé mu v minulosti přisuzovali kouzelnou moc a už ve starověku byl lékaři doporučován na zmírnění epilepsie. Používal se jako prášek smíchaný s olejem a vodou nebo jako součást vykuřovadel a kadidel. Lidé věřili, že vonný dým z hořícího jantaru má desinfekční účinky, proto ho používali v místě porodu nebo při morových epidemiích.

V současnosti nalézá jantar uplatnění také v léčitelství a alternativní medicíně. Využívá se především k léčbě zánětlivých onemocnění například močových cest, ke zklidnění žaludečních vředů nebo žlučníkových potíží. Poměrně často můžete vidět miminka s jantarovým náhrdelníkem kolem krku. Jejich maminky věří, že jantar dokáže zmírnit bolest při prořezávání prvních zoubků.

Okno do pravěku

O jantaru uvažujeme především jako o ozdobném kameni. Nesmíme však zapomínat, že je to i cenný materiál pro vědecká bádání. Pryskyřice obsahuje terpeny, alkoholy a estery a díky nim dokáže vysušovat a působit antisepticky. Umí tedy výborně zakonzervovat téměř jakékoli zbytky rostlin či živočichů, které v lepkavé pryskyřici uvízly. Vědci tak jantar chápou jako okno do minulosti – prostředek, jenž jim umožňuje dozvědět se víc o dávno zaniklých ekosystémech.

Nejčastěji se v jantarech nacházejí zbytky hmyzu: hmyzí larvy, vajíčka, houby, semena atd. Hmyz byl často do pryskyřice lapen poměrně rychle. Jantar tak může představovat jakési momentky z pravěku, které zachycují například právě vylíhnuté pavoučky, nebo parazitické chování roztočů, hlístic ale i včel. V muzeu v německém Stuttgartu mají například jantar s pravěkou kolonií asi dvou tisíc mravenců.

Občas byli v pryskyřici uvězněni i malí obratlovci. Za největší „poklady“ zajaté v jantaru se považují štíři, ještěrky a žáby. Jejich nálezy jsou však velmi ojedinělé a ocenění nálezu tomu odpovídá – v roce 1997 byl objeven kousek dominikánského jantaru s žabkou, který kupec ocenil částkou více než 54 000 eur.

Falešně oživená minulost

V souvislosti s jantarem je potřeba zmínit režiséra Steven Spielberga a jeho hollywoodský trhák Jurský park. Myšlenka klonování dinosaurů z DNA obsažené v komárovi, který je uvězněn v jantaru, je sice zajímavá, nicméně nereálná. Přestože jantar skutečně DNA živých organismů často obsahuje, ve skutečnosti se jedná pouze o fragmenty. Obnovit celý kód je stejně nemožné, jako dát dohromady knihu na základě jedné věty se zcela přeházenými slovy.

Obliba jantaru po fenomenálním úspěchu Spielbergova snímku každopádně prudce vzrostla a zvýšená poptávka vždy nahrává nejrůznějším podvodníkům. Stále častěji se tak můžete setkat s falešnými jantary, které jsou ve skutečnosti vyrobeny z komerčních pryskyřic a barviv. V lepším případě se jedná o tzv. lisovaný jantar, který je vyroben z jantarového odpadu zahřátím za zvýšeného tlaku. Někteří výrobci jsou schopni připravit dokonce i falešný jantar s kousky hmyzu.

Jak si můžete ověřit pravost jantaru? Buď ho vystavíte plameni (syntetická pryskyřice se rychle začne rozpouštět a krčit), nebo ultrafialovému záření. Pod jeho vlivem totiž pravý jantar slabě tyrkysově nebo zeleně září. Tomuto efektu se říká „jantarová aura“ a v určitém úhlu ho lze pozorovat i při dopadu slunečních paprsků.

Naleziště českého jantaru

I u nás bylo dříve výjimečně možné najít překrásný načervenalý průsvitný jantar šperkařské kvality, a to ve Študlově u Valašských Klobouk. Morava však v minulosti proslula spíše nálezy druhohorního (křídového) jantaru, který pocházel z jílovců doprovázejících uhelné sloje v okolí Valchova u Boskovic a na několika lokalitách Moravskotřebovska. Největší velikosti dosahovaly hlízy žlutého neprůhledného valchovitu, naopak krásně průhledný byl drobný hnědavě červený neudorfit od Nové Vsi (německy Neudorf), po tamním důlním správci Muckovi pojmenovaný muckit.

TIP: Tajemství jantarové komnaty aneb Kde se skrývá poklad ukradený nacisty?

Kromě křídového jantaru se u nás někdy najde i jantar třetihorní. Ve skutečnosti se však původem jedná o jantary baltské, které byly na naše území z místa vzniku zavlečeny pevninskými ledovci. Opravdu ojedinělý výskyt těchto jantarů je známý z ledovcových štěrků v širším okolí Moravské brány na Ostravsku a Opavsku.

Oči lidstva se v posledních letech opět obracejí k Měsíci. A stále častěji se v této souvislosti mluví o měsíčních jeskyních, které by mohly lidským kolonistům nabídnout celou řadu výhod. O osídlení v jeskyních na Měsíci intenzivně uvažuje i evropská kosmická agentura ESA, kde se připravují na jejich průzkum.

Na měsíčním povrchu už lidé byli a také ho detailně snímkují teleskopy i sondy na oběžné dráze Měsíce. O měsíčním podzemí ale nevíme skoro nic. ESA hodlá zahájit průzkum podzemí Luny, hned jak to bude reálné. Svoji pozornost chtějí soustředit především na jámy, které by mohly být vytvořeny zhroucením lávových tunelů.

Základy pod měsíčními moři

Měsíční moře jsou vlastně ohromné plochy utuhlé bazaltové lávy, prakticky stejné, jakou můžeme vidět na Havajských ostrovech, které vznikly po dopadech velkých těles na Měsíc. Planetární geologové se domnívají, že by pod měsíčními moři měly být rozsáhlé systémy tunelů a jeskyní, což potvrzují i data sond.

TIP: Naděje pro kolonisty? Podle sondy GRAIL jsou na Měsíci velké lávové tunely

Lidské základny by se v měsíčním podzemí do značné míry vyhnuly dvěma zásadním rizikům, která by hrozila na povrchu Měsíce – kosmickému záření a mikrometeoritům. Zároveň by podzemní základny mohly mít přístup ke zmrzlé vodě a dalším zajímavým surovinám, které se mohou skrývat pod povrchem Měsíce. Specialisté ESA již pracují na technologiích, s nimiž bude možné zajistit průzkum podzemí na Měsíci, včetně navigace a komunikace.