Chcete zlepšit svou duševní pohodu? Mezinárodní tým vědců, v něm se na výzkumu významně podíleli i čeští odborníci, s jistou nadsázkou doporučuje následující postup:

1. Vypravte se na jihozápad USA či do severního Mexika, do oblasti řeky Colorado a najděte tam ošklivou, olivově zbarvenou ropuchu.
2. Sesbírejte sliz z kůže této ropuchy a usušte ho.
3. Zakuřte si ho.

Zní to jako rada indiánského šamana nebo nějakého šarlatána. Je ale založená na výzkumu, podle kterého postačí jediné šluknutí sušeného psychedelického slizu ropuchy coloradské, aby u dotyčného člověka vzrostla spokojenost se životem a naopak poklesla úzkost, stres a deprese. Vědci tímto výzkumem navázali na zkušenosti místních obyvatel, kteří využívají sliz ropuch k léčbě duševních obtíží.

TIP: Kouření psychedelického slizu americké ropuchy úspěšně zahání deprese

Halucinogenní sliz, který je vylučovaný žlázami na povrch kůže žáby, je součástí obrany těchto ropuch před predátory. Směs toxinů ve slizu obsahuje mimo jiné i alkaloid 5-methoxy-N,N-dimethyltryptamin, čili 5-MeO-DMT, který je zodpovědný za prakticky okamžité a velmi silné psychedelické prožitky. Výzkumu se zúčastnilo celkem 42 dobrovolníků z České republiky, Španělska a Nizozemí. Výsledky výzkumu prokázaly, že jediné zakouření tohoto slizu má dlouhodobé příznivé účinky na lidskou psychiku.

Jako aktivní galaktické jádro označují astronomové specifické uspořádání objektů v centru velké galaxie. Předpokládá se, že se v jádru všech rozměrných hvězdných ostrovů ukrývá černá veledíra – a aktivní galaxie nejsou výjimkou. V jejich případě však veledíru bezprostředně obklopuje akreční disk, obsahující plyn, prach a snad i větší částice.  Vzhledem k blízkosti materiálu disku k černé díře do ní zmíněná látka neustále padá, přičemž se prudce ohřívá a stává se zdrojem elektromagnetického záření: především na rentgenových vlnových délkách, ale i v jiných oborech.

TIP: Co bylo dřív: Galaxie, nebo černá díra?

V polárních oblastech pozorují astronomové mohutné výtrysky, které tvoří další zdroj elektromagnetického záření. Objem pohlceného materiálu pak přímo ovlivňuje množství uvolněného záření, jež tudíž může být značně proměnné. Podle úhlu pohledu na aktivní jádro klasifikujeme dané objekty jako Seyfertovy galaxie typu I a II, kvazary, blazary nebo typ BL Lacertae. 

Horské dráhy si obvykle spojujeme s rychlostí, křivolakými zatáčkami a hrůzu nahánějícími srázy. Horská dráha v japonském městě Okajamě jde v tomto směru tak trochu proti proudu. SkyCycle je totiž zřejmě nejpomalejší horskou dráhou na světě. Rozhodně to ale neznamená, že by jí chybělo vzrušení a maximální dávka adrenalinu.

TIP: Divoká jízda džunglí: V Malajsii vzniká nejdelší tobogán na světě

Horská dráha SkyCycle se nachází na kopci pokrytém zelení v zábavním parku Washuzan Highland. Pohon obstarávají sami jezdci – šlapáním do pedálů. Jízda na nikterak přehnaně stabilním vozíku ve výšce okolo 15 metrů nad zemí dokáže ale zrychlit tep nejednomu z návštěvníků, zvlášť když trochu zafouká. Kromě toho nabízí i ohromující výhled na okolní krajinu – japonské Vnitřní moře a nad ním se vinoucí Velký most.

Obyvatelé ekvádorské vesničky Ozogoche Alto vysoko v Andách hrdě pózují s mrtvými bartramiemi dlouhoocasými (Bartramia longicauda). To, co na první pohled vypadá jako dost morbidní zábava, je ve skutečnosti rituál uctívající duchy. Každý rok na konci září pokryjí stovky mrtvol těchto tažných opeřenců břehy jezera Ozogoche (čti Ozogoče). Místní je sbírají a pak je oslavují, protože věří, že se ptáci dobrovolně dali jako oběť apusům – tedy duchům posvátného jezera. Věří, že ptáci kvůli duchům páchají rituální sebevraždu.

Stále živá legenda

Zdejší šaman Raul Tenesaca má na věc jednoznačný názor: „Ptáci se obětují. Vracejí se z teplejších částí hor z východu. Oblétnou velký oblouk nad vrcholky hor a pak se vrhnou do jezera, kterému říkáme Makta Jan.“ Tradiční oslavy jsou na místní poměry velkolepé – lidé na počest mrtvých ptáků a jejich oběti tančí a zpívají písně. Nechybí pocty ve formě ovoce a ti odvážnější se vrhnou do ledových vod jezera, aby získali sílu na další rok a byli zdraví. 

Vesničané se nesnaží přijít na to, zda má smrt tažných ptáků nějaké jiné vysvětlení. Z jejich pohledu není co řešit – ptáci se zkrátka obětují. „Legenda je něco, co se vypráví. Já ale znám lidi, kteří sebevraždu ptáků viděli. Proto to není pověst, ale skutečnost,“ tvrdí jeden z obyvatel vesničky Miguel Marcatoma. Ornitologové se pochopitelně takovému vysvětlení zdráhají poddat. Navzdory tomu ale přiznávají, že hromadná úmrtí bartramií jsou zatím záhadou bez řešení. 

Žádné nemoci, žádná otrava plyny

Mrtvé bartramie dlouhoocasé nacházejí místní obyvatelé na březích jezera Ozogoche každý rok ve stejnou dobu, a to jen po rozednění. Bartramie přes andské jezero Ozogoche přelétají na cestě z Aljašky do Argentiny, Paraguaye a Chile, kde přezimují. Musejí tak překonat tisíce kilometrů a ornitology napadlo, zda ptáci nehynou v důsledku nemocí nebo vyčerpání.

Ekvádorská ornitoložka Tatiana Santanderová, která se výzkumu věnuje, popisuje, co biologové zjistili: „Když jsme oblast navštívili, našli jsme ptáky, které jsme dokázali zachránit. Prohlédli jsme je, ale nezjistili jsme na nich žádné anomálie. Měli i dostatečné tukové zásoby. Je navíc nepravděpodobné, že by každý rok bylo tolik nemocných ptáků, aby umírali tímto způsobem.“

Vědci tedy vyloučili, že by ptáci hynuli kvůli nemocem nebo chatrnému zdraví. Napadlo je také, zda se ptáci při průletu nad jezerem neotráví jedovatými sirnatými plyny. Jenže proč by pak hynuly jen bartramie a ne jiné ptačí druhy? A proč by se tak dělo jen v poměrně úzce vymezeném období? 

Je pachatelem teplotní šok?

Po vyloučení předchozích hypotéz na řadu přišla další teorie – ptáci přelétají přes jezero Ozogoche v noci a kvůli silnému větru a rozmarům počasí mohou ztratit výšku. Když se pak ponoří do vody jezera, utrpí teplotní šok a hynou. Voda má totiž pouhých pět stupňů Celsia. Jakkoli rozumně tato teorie zní, důkazy pro ni zatím neexistují. „To, co se děje s bartramiemi dlouhoocasými, dosud nemá vysvětlení. Domníváme se, že podléhají klimatickým podmínkám, kvůli kterým spadnou do vody jezera. Ověřit se to ale dá dost těžko,“ přiznává Tatiana Santanderová. 

TIP: Pod křídly kondorů: Divukrásná pohádka ekvádorského parku Sangay

Nedostatek vědeckých důkazů jen podporuje víru místních v pověst, že se ptáci obětují. Stovky lidí tak dál každý rok tančí a slaví na březích posvátného jezera, aby uctili oběť ptáků, jež jim zajistí přízeň duchů jezera. Oslavy se navíc staly turistickou atrakcí, která je v Ekvádoru známá jako festival kuviviů, jak se ptákům říká.

Pestrobarevný festival ve vesničce, která leží v nadmořské výšce přesahující tři a půl tisíce metrů, láká stále víc zvědavců. A tak je snad dobře, že ani moderní věda nedokáže tajemnou smrt bartramií vysvětlit. I díky tomu přežívá starodávná legenda dál. 

Tělo medúz tvoří z 95 procent voda, takže náležejí k těm nejvíce křehkým živočichům. Zbývajících 5 procent je ale podle všeho velmi zajímavých pro vědce řady různých oborů. Proto se badatelé snaží medúzy a podobné živočichy lovit. Jenomže ulovit a vytáhnout z moře něco tak křehkého není vůbec snadné.

Problém je v tom, že dálkově ovládané podmořské roboty a miniponorky, které vědci pro podobné účely obvykle používají, obvykle původně vyvinuli pro potřeby podmořské těžby ropy a plynu. Mají sice robotické končetiny pro odběr vzorků, ty jsou ale vhodné pro manipulace s kameny, nástroji, kabely a kusy zařízení. S medúzou si neporadí.

TIP: Jak rozšířit člověka? Nová robotická dvojruka nabízí dvě dlaně a deset prstů

Američtí odborníci na měkkou robotiku vyvinuli speciální robotickou končetinu, která dokáže ve vodě uchopovat předměty nesmírně jemně. Používá k tomu hydraulický tlak, s jehož pomocí končetina pohybuje prsty, připomínajícími stužkovité italské těstoviny fettuccine. S těmito prsty končetina uchopí medúzu jemně a zároveň pevně, takže by bylo možné ji vytáhnout z oceánu.

Společnost SpaceX úspěšně pokračuje ve vývoji supertěžkého nosného systému nové generace BFR. V současné době testují zařízení Starhopper, což je prototyp druhého stupně systému BFR, označovaného jako Starship. V úterý 27. srpna 2019 Starhopper absolvoval krátký letový test, který byl klíčový pro jeho další vývoj.

Těsně po šesté ráno místního času se Starhopper vznesl z testovacího polygonu společnosti SpaceX v texaském Brownsvillu. Stroj odstartoval vertikálním směrem, urazil krátkou vzdálenost horizontálně a nakonec opět vertikálně přistál na nedaleké plošině. Let Starhopperu trval necelou minutu.

Starhopper je důležitou součástí Muskových záměrů, nicméně tento stroj nikam nepoletí. Jeho úkolem jsou jen drobné skoky, které mají prověřit motory a další prvky rakety.

Skok do výšky 150 metrů

Během dlouho očekávaného a zároveň i odkládaného testu se Starhopper měl dostat do výšky 150 metrů. To se podle Elona Muska podařilo, i když celá akce se neobešla zcela bez problémů – při manévru se utrhla jedna z tlakovacích nádrží a odletěla od zařízení.

Šlo o druhý volný let tohoto prototypu. První let Starhopper uskutečnil 25. července 2019, kdy se vznesl několik metrů nad startovací plošinu a byl ve vzduchu asi 10 až 15 sekund. Pohon prototypu Starhopper má na starost jeden motor Raptor na kapalný metan s kyslíkem.

TIP: První krůčky! Prototyp kosmické lodi Starship má za sebou první skok

Úspěšný test byl zřejmě posledním letem prototypu Starhopper. Prototyp ale ještě poslouží k vertikálním pozemním testům motoru Raptor. SpaceX v současnosti připravují dva prototypy druhého stupně „Starship Mark 1“, jeden z nich v Brownsville a druhý v Cocoa na Floridě. Floridský prototyp by měl být časem přepraven na kosmodrom Cape Canaveral a tam podstoupí letové testy.

Belgie, která před válkou představovala šestou nejsilnější ekonomiku světa, měla přirozeně významný průmyslový potenciál. Blízkost fronty spolu s obavami z neloajality obyvatelstva však vedly německé orgány k rozhodnutí přesunout velkou část výrobních kapacit do vnitrozemí císařství. Spolu s nuceným nasazením asi 120 000 belgických dělníků na práce za hranicemi tato razantní opatření vedla k prudkému poklesu životní úrovně.

Předchozí část: Nezlomný národ: Okupace Belgie během první světové války (1)

Okupační správa navíc nárokovala měsíční válečné kontribuce ve výši 35 milionů franků. Kurs belgického franku proti říšské marce byl ovšem uměle upraven v německý prospěch. Zásobování v neposlední řadě komplikovala námořní blokáda dohodového loďstva zaměřená proti Německu, ale citelně zasahující také Belgičany.

Kdo pomůže? 

Od konce léta 1914 se na obou stranách fronty i v neutrálních zemích hovořilo o hrozbě hladomoru v Belgii. Mezi prvními na neutěšenou situaci reagoval finančník Émile Francqui (1863–1935), který se zasadil o vznik Národního komitétu pro pomoc a výživu (Comité national de secours et d’alimentation, CNSA). Díky svému vlivu a kontaktům mohl Francqui získat podporu řady osob v neutrálních zemích, především ve Spojených státech. Se souhlasem Němců i dohodových mocností tak začaly do zbídačené Belgie proudit dodávky potravin, oblečení, léků a dalších potřeb. Do podpůrných aktivit se zapojila také řada menších organizací.

V řadách komitétu na obsazeném belgickém území pracovalo přes 125 000 lidí. Ačkoliv CNSA logicky musel spolupracovat s okupační správou, v lidovém povědomí se stal symbolem národní jednoty a pasivního odporu. K dalším symbolům rezistence patřil kardinál Désiré-Joseph Mercier, jenž v době nuceného exilu krále a vlády představoval přední osobnost duchovního a politického života. Jeho vánoční pastorální dopis z roku 1914, nazvaný Patriotisme et Endurance (Vlastenectví a vytrvalost) kritizoval počínání okupačních orgánů. Mercier se dokonce neváhal vzepřít papeži, který vyzýval církev, aby v probíhající válce zachovala neutralitu. 

Proti okupaci!

Odpor proti německé správě měl různé formy. Mnoho lidí se snažilo řešit situaci útěkem do Francie či Nizozemí. Okupanti se pokusili zabránit útěku obyvatel do sousedního Nizozemí vybudováním plotu, který se táhl podél hranice v délce přes dvě stě kilometrů. K němu bylo zakázáno se přibližovat pod hrozbou zastřelení, v drátech navíc proudilo vysoké napětí. Při pokusu o přechod hranic během války zastřelily německé hlídky asi 300 osob, další dva až tři tisíce zahynuly přímo na drátech.

Přesto se 32 000 mužů podařilo dostat ze země a připojit se k belgické armádě bojující nadále po boku Francie a Velké Británie. Na obsazeném území působilo kolem tří stovek odbojových skupin zaměřených na sabotážní, zpravodajskou či převaděčskou činnost. Vycházely ilegální tiskoviny ve francouzštině a vlámštině. K nejaktivnějším a nejvýznamnějším patřila odbojová skupina Dame Blanche (Bílá dáma). Její jméno odkazovalo na legendu, podle níž pádu německého císařského rodu Hohenzollernů bude předcházet zjevení ženy v bílém.

Skupinu založil roku 1916 Walthère Dewé, který za druhé světové války zahynul v boji s nacistickou policií. Jeho lidé spolupracovali s britskou rozvědkou přes komunikační kanály v neutrálním Nizozemí. Většinově ale převažovaly formy pasivního odporu. Ačkoliv okupanti zakázali používání předválečných státních symbolů a slavení národních svátků, mezi lidmi se brzy objevila řada náhrad. Místo odznaků v národních barvách či s portrétem panovníka Belgičané používali například listy břečťanu.

Belgické memento

Rozsah represí proti belgickým civilistům během léta a podzimu 1914 neměl v evropském kontextu obdoby. Ani předchozí války 19. století na starém kontinentě nic podobného nepřinesly, snad s výjimkou napoleonské politiky vůči povstalcům ve Španělsku. Stejně tak masové transporty dělníků na nucené práce a stěhování celých průmyslových podniků Evropa dosud nepoznala. Šlo o nové praktiky totální války.

Události v Belgii se staly předmětem dohodové propagandy. Ta pochopitelně, i vzhledem k nedostatku informací z první ruky, zveličovala nebo uváděla nepřesnosti. Někteří němečtí politici a historikové proto v meziválečném období zcela popírali, že by v Belgii došlo k násilnostem na civilní populaci. Navzdory počátečním snahám dohodových diplomatů se nakonec německé válečné zločiny nestaly předmětem systematického vyšetřování.

TIP: Osmnáctidenní kampaň: Blesková porážka Belgie v roce 1940

Nadčasový význam tragické belgické zkušenosti z let 1914–1918 tkví v tom, že předznamenala moderní války 20. století. Ukázala, jak rozsáhlých rozměrů může nabýt militarizace celé společnosti. Stala se dokladem toho, jak rozvoj dopravních a komunikačních technologií umožňuje provádět dosud nepředstavitelné systémové a demografické změny včetně masových deportací. O dvě dekády později tento potenciál moderní éry naplno využili nacisté, stejně jako Stalinův režim v Sovětském svazu.

Eliška Rejčka po celý život budila emoce. Byla krásná, milovala umění a dokázala sama podnikat. Zbořila snad všechny mýty, které o ženách panovaly. V českých zemích byla cizinkou, což ještě posilovalo její auru „femme fatale“. 

Cizinka v zemi i v rodině

Na svatbu a cestu do Čech se Eliška velice těšila, radovala se z vyhlídky, že se stane královnou. Jenže manželský život ji zklamal. Václav II. brzy po svatbě odcestoval do války a ani po návratu z vojenského tažení po své mladičké choti netoužil. Vzhledem k tomu, že byl o celých sedmnáct let starší, než jeho královnička, není se mnoho co divit. I na to, než bude moci užívat Václavovy komnaty na Pražském hradě, musela Eliška čekat celé tři roky. Až pět let po svatbě porodila svou jedinou dceru Anežku. A co horšího - pár dní nato se stala vdovou, když její manžel zemřel. 

A aby toho nebylo málo, její postavení se tím velmi zkomplikovalo. Sedmnáctiletá vdova krátce po porodu, cizinka v rodině i v zemi, neměla se svými nevlastními dětmi – šestnáctiletým následníkem trůnu Václavem, patnáctiletou Annou a třináctiletou Eliškou – jednoduché vztahy ani za života svého manžela. Po jeho smrti se situace ještě vyostřila, nicméně ani to nebylo nic v porovnání s tím, co mělo teprve přijít. 

Dvojnásobnou vdovou ve dvaceti

Mladý Václav se stal králem jako Václav III. Jenže, jak se ví, velmi brzy byl v Olomouci zákeřně zavražděn a o opuštěnou přemyslovskou korunu se strhly kruté boje. Nejdřív ji vlastnil manžel Eliščiny nevlastní dcery Anny Jindřich Korutanský, ten byl ale záhy sesazen a jeho místo zaujal Rudolf Habsburský. Aby získal i polskou korunu, oženil se. S kým? Přece s královskou vdovou Eliškou Rejčkou! 

Ani tentokrát však nebyla českou královnou nadlouho. Rudolf zemřel na úplavici necelých devět měsíců po svatbě. Zlé jazyky spekulují i o tom, že příčinou jeho smrti ve skutečnosti nebyla nemoc. Habsburkův organizmus prý zkrátka nevydržel soužití s mladou, temperamentní a láskychtivou Eliškou! 

TIP: Mocný Jindřich z Lipé: Nekorunovaný český král

Po manželově smrti se Eliščino vdovské věno, které pobírala už po Václavově smrti, zdvojnásobilo, a i když musela opustit trůn, zůstalo jí pět bohatých měst: Polička, Chrudim, Vysoké Mýto, Jaroměř a Hradec. Právě ten si ani ne dvacetiletá vdova vybrala za svůj domov. Uchýlila se sem v době, kdy trůn ovládl Jindřich Korutanský. 

Mohla se oddávat vzpomínkám a truchlení, na to byla ale příliš mladá, příliš chytrá a příliš činorodá. Pustila se do zvelebování svých měst - a v této době také potkala svou osudovou lásku, Jindřicha z Lipé.

Legendární spisovatel a zoolog Gerald Durrell v knize Amatérský přírodovědec napsal: „Přírodovědec je šťastným člověkem ze dvou příčin. Zaprvé ho naplňuje radostí každá částečka světa, jenž ho obklopuje, a má tedy daleko bohatší život než ten, koho příroda nezajímá. Zadruhé se svému koníčku může oddávat kdykoli a kdekoli, neboť bude stejně fascinovaně pozorovat, jak se příroda dere k životu uprostřed velkoměsta, jako nadšeně obdivovat rozmařilou nádheru tropického pralesa. Se stejným zaujetím a pohnutím může sledovat mohutná stáda na afrických planinách, jako třeba škvory na vlastním zahradním dvorečku.“ Přesně v tomto duchu se můžete nadchnout pro zdánlivě obyčejné živočichy naší české přírody.

Skokani s dvěma páry křídel

Na konci srpna a v září si na mezích a loukách můžete vychutnat muziku cvrčků polních. Z jedenácti druhů, které u nás žijí, si vyberme nejznámějšího – cvrčka polního (Gryllus campestris) z řádu rovnokřídlých. Je to hmyz s proměnou nedokonalou. Všežraví cvrčci polní žijí na mezích, travnatých stráních a suchých loukách. Sameček měří 18–27 mm, samička je zpravidla o nějaký milimetr větší.

Většina povrchu těla tohoto hmyzího druhu je černá se žlutou bází krytek a načervenalou zadní stranou stehen. Cvrčky zdobí dva páry křídel: první z nich jsou tzv. krytky (u samečků dlouhé 8–16 mm, u samiček 10–17 mm), druhý pár je ovšem pouhým pozůstatkem křídel. Cvrčci tedy nelétají, zato jsou skvělými skokany – třetí pár nohou je totiž speciálně uzpůsoben ke skákání.

Nelítostné souboje v trávě

Charakteristický cvrkavý zvuk vydávají pouze samečci, ačkoli entomologové připouštějí, že existují výjimky. Odborně se zvukovému projevu samečků říká stridulování. Jedno jejich křídlo je vybaveno zoubkovanou hranou (jakýmsi pilníčkem), kterou cvrček otírá o lištu druhého křídla. Tím rozechvívá tzv. harfu – rezonanční místo na křídle, které zvuk výrazně zesiluje. Samičky jsou naopak výborně přizpůsobeny k naslouchání. Na kolenou předních nohou mají speciální sluchový orgán a díky němu dokážou přesně určit, odkud stridulování přichází.

Cvrkání se zrychluje v závislosti na stoupající teplotě. Odborníci dokonce tvrdí, že někteří cvrčci jsou tak citliví na teplotu, že je možné odhadnout výšku teploty podle frekvence jejich stridulace. Obdobně je prý podle teploty možné odhadnout počet cvrččích zvuků za minutu.

Samečkové cvrčků polních ovšem nemuzicírují jen proto, aby své protějšky přilákaly k hrátkám do vyhrabaných komůrek. Zároveň si tak akusticky označují životní teritorium, o něž dokážou s jinými samci tvrdě a nemilosrdně bojovat. Pokud se do sebe cvrččí samurajové pustí kusadly, duel často končí smrtí jednoho z nich.

Samurajové bez známky strachu

Na sklonku léta můžete na strništích pozorovat také křečky polní (Cricetus cricetus), kteří jsou v jiných obdobích aktivní pouze za soumraku a v noci. Před příchodem chladných dní trojbarevní hlodavci horlivě shromažďují zimní zásoby, které do svých spižíren transportují v lícních torbách. Protože nemají času nazbyt, činí se i ve dne a jejich spižírna může ukrývat dva až čtyři kilogramy potravy.

Ještě v nedávné době byli křečci lidmi nemilosrdně pronásledováni jako škůdci. Od těch dob jich v naší krajině povážlivě ubylo a dnes jsou zákonem chráněni jako silně ohrožený druh. Preferují obilné lány a milují pole s vojtěškou. Jejich poměrně velké nory nepřehlédnete, ani nezaměníte: vedou kolmo do země, a jsou hluboké často až dva metry. Obsahují spižírny, jemně vystlanou ložnici a několik záchodů. Zoologové se domnívali, že křečkové jsou zapřisáhlými samotáři, ale moderní telemetrický výzkum prokázal, že se naopak běžně navštěvují.

TIP: Jeden partner na celý život: Tajemství věčné lásky hrabošů prériových

Tito zhruba půl kilogramu těžcí hlodavci jsou neohroženými bojovníky, a když nemají možnost úniku, postaví se klidně i traktoru! Vztyčí se na zadní, nafouknou lícní torby, aby nepříteli připadali větší, skáčou do výšky, prskají a vyhrožují. Svými zuby dokážou velmi bolestivě zranit. Jejich samurajská neohroženost je však při setkání například s velkými psy často stojí život. Na jaře samečkové nemilosrdně bojují o samičky a dokážou se při tom dokonce i vzájemně vykastrovat!