Jelikož má pomyslnou „nemrznoucí směs“ v těle pouze královna, život vosího hnízda obvykle končí s nástupem zimy – jeho obyvatelé jednoduše umrznou. Globální oteplování však mrazy oslabuje, takže na některých místech Alabamy hmyz neusmrtily a s příchodem jara se z obyčejných hnízd staly superkolonie: Velikostí se vyrovnají i menšímu automobilu, pojmou desetitisíce vos a narazit na ně lze kdekoliv, od garáží přes půdy až po podzemní nory. Specialisté na jejich likvidaci letos vyráželi už k patnácti rozsáhlým případům a podle předpovědí je čeká ještě spousta práce.

TIP: Změny klimatu přinesou podle vědců více životního prostoru severským savcům

Podle entomologa Charlese Raye se opakuje situace z roku 2006. I tehdy se objevovala obří vosí hnízda. Letošní rok může být v tomto směru rekordní – obří hnízda se objevila o měsíc dřív než v roce 2016 a hostí také výrazně větší počet jedinců. „Běžná větší hnízda hostí okolo čtyř až pěti tisíc jedinců. Ta obří jich pojmou až čtyřikrát více,“ varuje Charles Ray. V Jižní Karolíně odborníci narazili i na vosí hnízdo s 250 tisíci jedinci.

Napadení Polska

Vojáci wehrmachtu, gdaňští policisté (dva muži napravo) a celník (zcela nalevo) odstraňují v září 1939 polskou závoru na západních hranicích Svobodného města Gdaňsk. Přestože scéna působí na první pohled autenticky, nejde o začátek druhé světové války, ale o divadlo sehrané před objektivem gdaňského fotografa Hanse Sönnkeho přibližně v polovině září. Němečtí vojáci by v tomto prostoru v prvních dnech války na takové věci rozhodně neměli čas. Operovali tam totiž muži polského 2. mořského střeleckého pluku. Až do 7. září, kdy byli nuceni ustoupit, se tam úspěšně bránili útokům ozbrojených jednotek wehrmachtu a gdaňských Němců. (Kolorovala Katarína Brummerová / kniha Druhá světová v barvě)

Finové v obrněném vlaku

Finská armáda disponovala po skončení zimní války v roce 1940 dvěma obrněnými vlaky, nazvanými jednoduše Obrněný vlak 1 a 2. Období klidu před začátkem pokračovací války v létě 1941 Finové využili k jejich přestavbě. Zatímco v právě skončeném konfliktu obrněné vlaky sloužily především jako palebná podpora pozemních jednotek, na začátku pokračovací války bránil Obrněný vlak 1 před nálety nádraží Simola. Tam si také jeho osádka připsala první sestřel v podobě sovětského bombardéru Tupolev SB.  

Zaujme různorodost použitých přileb, mezi nimiž nechybí ani předválečné československé přilby vz. 32. Finsko jich na jaře 1940 nakoupilo od soukromého prodejce 50 000 a hojně je využívalo až do roku 1945. (Kolorovala Katarína Brummerová / kniha Druhá světová v barvě)

Čechoslováci v RAF

Četař Alois Dvořák stojí na křídle stíhačky Hawker Hurricane Mk.I po návratu z hlídky někdy na jaře 1941. Na letišti Duxford jej vítají jeho kolegové z 310. stíhací perutě RAF, zleva: Jerrard Jefferies, František Březovský, František Doležal, Vladimír Zaoral a Josef Hanuš. Přes uniformu mají všichni navlečené nafukovací záchranné vesty.

Dvořák se narodil 23. května 1916 v Plumlově, v roce 1935 nastoupil prezenční službu u vojenského leteckého učiliště v Prostějově. Tam zahájil pilotní výcvik, po jehož ukončení létal v Olomouci. Po březnové okupaci se rozhodl uprchnout a 9. července 1939 se dostal ilegálně do Polska. Poté zamířil do Francie. Od září se přeškoloval na francouzské stroje, během působení u Armée de l‘Air ale bojově nelétal. Po pádu země galského kohouta byl Dvořák spolu s dalšími Čechoslováky evakuován do Velké Británie, kde se stal příslušníkem Královského letectva.

Když 15. října 1940 dokončil přeškolení na Hawker Hurricane, byl zařazen k nově zformované 310. stíhací peruti, tvořené zejména čs. personálem. U ní pak sloužil s krátkou výjimkou až do své smrti 24. září 1941. Toho dne Dvořák odstartoval na Hurricanu Mk.II společně s dalšími třemi piloty na hlídku, panovalo však velmi špatné počasí, které je nutilo letět nízko nad zemí. Dvořák křídlem zavadil o svah kopce Leachie Hill, stroj havaroval a on v jeho troskách zahynul. (Kolorovala Katarína Brummerová / kniha Druhá světová v barvě)

Sovětští odstřelovači

Sovětští snajpři během Velké vlastenecké války používali především opakovačky Mosin-Nagant 1891/1930 vybavené puškohledy, ale nutnost ručně natahovat závěr po každém výstřelu výrazně snižovala rychlost palby. Tento problém vyřešila samonabíjecí puška SVT-40 ráže 7,62 mm v odstřelovací variantě, která ve zkušených rukou umožňovala vypálit až 40 mířených ran za minutu a kterou jsou vyzbrojeni i vojáci na snímku.

SVT-40 používala řada slavných snajprů, například Ljudmila Pavličenková nebo Vasilij Zajcev. Hrdina od Stalingradu na výhodu samonabíjecího režimu vzpomínal: „Skryli jsme se v troskách domu. Němci se přesouvali v pochodovém tvaru. Nechali jsme je přiblížit tak na 300 metrů a pak jsme zahájili palbu. Němců byla asi stovka. Padl jeden, druhý a pak další a další. Vystřelit a znovu zamířit trvalo dvě vteřiny a puška SVT má zásobník na deset nábojů. Zabili jsme tam šestačtyřicet Němců.“ (Kolorovala Katarína Brummerová / kniha Druhá světová v barvě)

Speciální jednotky

Ve svetru a zeleném baretu je na snímku zachycen britský poručík John Warner, instruktor výcviku se střelnými zbraněmi, který předvádí nováčkům amerického 29. praporu Rangers manipulaci se samopalem Thompson M1928A1. Fotografie vznikla 9. února 1943 v základním výcvikovém středisku commandos v Achnacarry na Skotské vysočině.

Různorodá výstroj a velká míra volnosti, pokud jde o oblečené uniformy, ukazují, že zvláště u speciálních jednotek se na ústrojovou kázeň až tak nehledělo. Warner má na baretu odznak britského průzkumného sboru, který s commandos formálně neměl nic společného. Prázdné zásobníky v rukou dvou rangerů dokládají fakt, že jde o představení samopalů nebo výcvik s jejich manipulací, nikoliv o ostré střelby. (Koloroval Jan Horák / kniha Druhá světová v barvě)

Německé Panzery

Snímek pořízený někdy v prvních měsících roku 1944 v okupované severní Francii zachycuje pětici tanků PzKpfw IV Ausf. H od 2. tankové divize.Velení wehrmachtu tento ostřílený útvar do Francie přesunulo na odpočinek a doplnění poté, co v předchozích bojích na východě utrpěl těžké ztráty. Po spojeneckém vylodění 6. června 1944 se divize zapojila do obranných bojů v Normandii.

Předposlední, v pořadí deváté verze nejpoužívanějšího německého tanku druhé světové války vzniklo přibližně 2 400 kusů. Stroje vepředu mají na věži taktická čísla 824 a 825, která se podle šablony stříkala na pravou i levou stranu a zadní část přídavného pancéřování věže. Trojzubec, jímž se tanky a vozidla 2. tankové divize v posledních válečných letech značily, byl na přední straně korby, takže na žádném ze strojů není vidět. Muž se sluchátky je velitel, druhý člen osádky se opírá o dvířka v přídavném pancéřování. (Kolorovala Katarína Brummerová / kniha Druhá světová v barvě)

Velikonoční vajíčka pro Hitlera

Nápisy, kterými obsluhy děl opatřovaly dělostřeleckou munici nebo zbrojíři letecké pumy, nebyly za druhé světové války ničím výjimečným, nejčastěji na ně psali různé vzkazy nepříteli. Technický seržant William Thomas a svobodník Joseph Jackson při tom projevili značnou dávku smyslu pro humor. Stojící voják v rukou drží dělostřelecký granát s nápisem „Veselé Velikonoce, Adolfe“ a na tabulce opřené o „velikonoční košíček“ zase stojí „Velikonoční vajíčka pro Hitlera“. 

Za druhé světové války sloužili Afroameričané v rasově segregovaných jednotkách (tuto praxi zrušil až prezident Truman v roce 1948), v případě Thomase a Jacksona u polního dělostřelectva. Stojící voják se sice směje, ale granát určený pro tuto zbraň nebyl žádné peříčko. Vážil 43 kilogramů (15 % jeho hmotnosti přitom tvořila trhavina TNT), měřil 80 centimetrů a po jeho explozi se do okolí rozlétlo až dva tisíce střepin. Houfnice jej dokázala vystřelit do vzdálenosti 14 600 metrů. (Kolorovala Katarína Brummerová / kniha Druhá světová v barvě)

Peklo na kolech v Normandii

Americký střední tank M4 Sherman během výměny motoru, při které asistuje těžký vyprošťovací automobil M1. Obrněnec pojmenovaný Hurricane náležel k rotě H, 66. obrněného pluku, 2. obrněné divize „Hell on Wheels“ („Peklo na kolech“). Fotografie vznikla v srpnu 1944 poblíž francouzského městečka Le Teilleul. Tehdy měla osádka tanku za sebou již deset týdnů zuřivých bojů v Normandii. Divize pod velením generálmajora Edwarda Brookse se totiž na pláži Utah vylodila 9. června, tři dny po zahájení invaze. 

Na fotografii je dobře vidět motor, šlo ovšem o letecký Continental-R975 Whirlwind! Hvězdicový, vzduchem chlazený devítiválec měl výkon 400 koní při 2 400 otáčkách za minutu. Poháněl například některé vojenské cvičné stroje. Zatímco na poli letectví tento agregát čelil velké konkurenci a příliš se neprosadil, pozemní armáda na něj sázela mnohem více. (Kolorovala Katarína Brummerová / kniha Druhá světová v barvě)

Eisenhower v koncentračním táboře

Pracovní tábor Ohrdruf sloužil jako pobočka koncentračního tábora Buchenwald a byl prvním zařízením tohoto typu, které osvobodili američtí vojáci, konkrétně muži 4. obrněné a 89. pěší divize. Stalo se tak 4. dubna 1945 a již o osm dnů později na místo přijela delegace vysokých amerických důstojníků, mezi kterými nechyběl ani velitel spojeneckých sil v Evropě armádní generál Dwight Eisenhower (v první řadě třetí zleva), velitel 12. skupiny armád generál Omar Bradley (po Eisenhowerově levici) nebo velitel 3. armády generálporučík George Patton (v první řadě osmý zleva).

Skupina stojí nad ohořelými těly vězňů, kteří zemřeli před nebo během evakuace tábora a jejichž pozůstatky se Němci pokusili zlikvidovat – v Ohrdrufu totiž nedisponovali kremačními pecemi. Civilista se šátkem měl být údajně přeživší vězeň a dělal průvodce. Patton však o několik dní později poslal Eisenhowerovi dopis, v němž napsal: „Mohlo by Tě zajímat, že v tom upovídaném domnělém vězni z tábora smrti pak jeden ruský zajatec poznal strážného a vymlátil mu mozek z hlavy kamenem.“  Šlo tedy zřejmě o kápa, kterému se z tábora nepodařilo včas uprchnout. (Kolorovala Katarína Brummerová / kniha Druhá světová v barvě)

Zničený tank před kolínskou katedrálou

Americká 3. obrněná divize vstoupila do rozbombardovaného Kolína nad Rýnem 6. března 1945. Pěchotu při postupu do centra směrem ke katedrále podporovaly dva tanky M4A4 Sherman, ulice však byly zavalené sutinami, kvůli nimž musely obrněnce zastavit. V tu chvíli dostal vedoucí sherman zásah, který zabil tři z pěti členů jeho osádky, včetně velitele poručíka Karla Kellnera. Pěšáci rychle zjistili, že smrtící granát vystřelil 75mm kanon německého tanku PzKpfw V Panther stojícího poblíž katedrály.

Nedaleko se však pohyboval těžký tank T26E3 (později přejmenovaný na M26 Pershing) pod velením seržanta Roberta Earlyho. Ten vydal rozkaz k postupu paralelní ulicí. Na jejím konci zastavil a uviděl, že hlaveň pantheru již směřuje přímo na něj, poručil proto rychle pokračovat v jízdě a zároveň vypálit. Panther inkasoval přímý zásah a začal hořet. Z pětičlenné osádky se dostali ven nejspíše čtyři muži, z nichž tři nakonec přežili. 

Souboj představuje jeden z nejlépe zdokumentovaných tankových střetů celé války. Zničený panther před kolínskou katedrálou se stal okamžitě symbolem bitvy o město a mnozí lidé se s ním přicházeli vyfotografovat. To se však příliš nelíbilo stále bojujícím vojákům, kteří na místo umístili papírovou ceduli s nápisem: „Turistům vstup zakázán! Za tímto bodem přitahujete střelbu na naše vojáky. Oni riskují život 24 hodin denně. Vy také?“  (Kolorovala Katarína Brummerová / kniha Druhá světová v barvě)

Hajlující K. H. Frank

Když ještě na počátku války, v úterý 21. listopadu 1939, pochodoval centrem Prahy pluk německé ochranné policie, zachytil jej objektiv fotoaparátu před hajlujícím SS-Gruppenführerem a generálporučíkem policie K. H. Frankem. 

Pochod Prahou se pochopitelně nekonal jen tak. Přehlídka uniformovaných policistů v samotném srdci metropole a před čelným protektorátním nacistou, který se osobně podílel na brutálních represích proti studentům po pohřbu medika Jana Opletala, měla jasně ukázat, kdo je v hlavním městě Protektorátu Böhmen und Mähren pánem. Až za dlouhých šest let bylo vše, naštěstí, jinak... (Reprodukce knihy Druhá světová v barvě)

Historie války na kolorovaných fotografiích

Kniha Druhá světová v barvě dokumentuje historii největšího světového konfliktu na 120 unikátních fotografiích. Každý snímek doprovází zasvěcený text od autorů z magazínu II. světová, který přibližuje zlomové okamžiky, od blitzkriegu nacistické armády po konečné vítězství Spojenců, slavné zbraně, letadla, tanky, rozhodující bitvy, osudy a tragédie vojáků i civilních obyvatel.

Často doslova držely v rukou otěže dějin. A jejich vliv na krále, prezidenty či diktátory byl takový, že si je předcházeli diplomaté i císařovny. Milenky nejmocnějších mužů historie získávaly svojí krásou a chytrostí nesmírnou moc.

Palcéřík místo Markéty

Když si bral v dubnu roku 1252 teprve devatenáctiletý budoucí král Přemysl Otakar II. dvaapadesátiletou Markétu Babenberskou, nepropadal nikdo ze svatebčanů iluzi, že jde o sňatek z lásky. Málokdo se také podivoval tomu, že si pohledný králevic vyhlédl mladičkou dívku z Markétiny družiny snad ještě během svatebního obřadu. Ať už to bylo jakkoli, do roku Přemyslovi porodila dítě. A pak další dvě. Tehdy jí bylo šestnáct let. Jmenovala se Anežka, říkalo se jí Palcéřík podle nezvyklého pážecího účesu, který nosila. 

Anežka pocházela z dolnorakouského rodu Kuenringů a podle kronikáře Přibíka Pulkavy se stala součástí podivné hry mezi Přemyslem a Markétou. Ta prý Přemysla obvinila z neschopnosti zplodit potomka. Přemysl ji ovšem vyzval, ať mu dá jednu ze svých dvorních dam. A jestliže ona dáma otěhotní, je s jeho mužností vše v pořádku. A tak se podle Pulkavy také stalo. Do roka se Anežce narodil syn Mikuláš, jemuž později otec přiřkl titul vévody opavského. 

Vychovatelka i milenka

Diana de Poitiers byla milenkou francouzského krále Jindřicha II. Byla o dvacet let starší než král a měla prý milostný poměr i s jeho otce, králem Františkem I. Narodila se roku 1499, v patnácti letech se stala dvorní dámou a poté byla provdána. Počátky jejího vztahu k Jindřichovi se datují už od chvíle, kdy bylo královskému synovi teprve sedm let. Malý Jindřich i se svým starším bratrem totiž musel odcestovat do Španělska jako rukojmí kvůli výměně za jejich otce, zajatého v bitvě. V doprovodu princů cestovala i Diana de Poitiers, která pak ve Španělsku věnovala chlapci mateřskou péči. Po návratu se stala oficiální vychovatelkou těžko zvladatelného chlapce. Získala nad ním dominantní vliv. Ve dvaatřiceti letech ovdověla, zatímco dospívající Jindřich k ní hořel stále větší láskou a vášní.

Když byl Jindřich v roce 1547 korunován králem, stala se Diana neoficiální první dámou. Král s ní probíral každé své rozhodnutí, a pokud chtěl u něj někdo dosáhnout svého, musel si získat především Dianu. Když Jindřich v roce 1559 zemřel na následky zranění z turnaje, stáhla se Diana na zámek Anet a tam žila v ústraní až do své smrti v roce 1566.  

Madame de Pompadour

Jeanne-Antoinette Poissonová, markýza de Pompadour, byla nejprve milenkou a posléze vlivnou celoživotní přítelkyní francouzského krále Ludvíka XV. Poznali se na lovu v době, kdy byla  Jeanne-Antoinette provdaná za šlechtice Charlese-Guillauma d'Etiolles. Roli královského dohazovače při tom sehrál i jeho komorník Binet, který byl příbuzným Jeane-Antoinetty. Jejich oficiální milenecký poměr se však datuje od svatby králova syna v roce 1745. Jeanne-Antoinette je uvedena ke dvoru, dostává ve Versailles jednu z komnat, dočkává se dokonce vlídného přijetí u královny. Její manželství je přes d'Etiollův odpor rozvedeno a král své nové milence daruje titul a zámek Pompadour.

Čím ho tak okouzlila? Bezpochyby svojí nevšední krásou, ale také inteligencí a duchaplností. Vedle krále postupně získala nesmírnou moc. Obraceli se na ni diplomaté i vyslanci evropských dvorů, aby využili její vliv na krále. Stala se šedou eminencí politiky a také významnou mecenáškou umění a literatury. 

Přestože k útokům německých ponorek na obchodní lodě docházelo už od počátku války, až mezi 16. a 20. říjnem 1940 podmořské čluny naplno předvedly svůj potenciál.

Nebezpečí z hlubin

Dva spojenecké konvoje, SC 7 a HX 79, těsně za sebou proplouvaly mezi Islandem a Irskem. Právě tam číhaly na svou kořist takzvané vlčí smečky. Šlo o skupiny německých ponorek, jež útočily koordinovaně a napáchaly tak mnohem větší škody než osamocení lovci. Do prvního konvoje se pustilo sedm U-Bootů, do druhého o tři dny později už o dva méně. Němci neztratili ani jednu ponorku, Spojenci na druhou stranu z prvního konvoje původně čítajícího 35 nákladních a pět eskortních lodí ztratili 20 plavidel a 141 námořníků, z druhého konvoje složeného z 49 transportů a 17 doprovodných plavidel přišli o 12 lodí.

Během pouhých 48 hodin Spojenci odepsali 34 lodí. Tento smutný rekord zůstal nepřekonaný až do konce války. Naprostý neúspěch jakékoliv obrany je přičítán nezkušenosti velitelů doprovodných plavidel s touto novou nepřátelskou taktikou. Němci mohli slavit vítězství. Nejúspěšnější ponorkou se stala U-99 pod velením Otto Kretschmera, největšího ponorkového esa druhé světové války, která při této příležitosti poslala ke dnu sedm plavidel. Sám Kretschmer postupně s ponorkami U-23 a U-99 potopil během války 47 lodí.

Císařovna na mušce

Největší loď potopená německou ponorkou nesla jméno Empress of Britain a svého času šlo o nejluxusnější plavidlo brázdící Atlantický oceán. Admiralita loď zkonfiskovala 25. listopadu 1939 a využívala k transportu vojáků. Dne 26. října 1940 se jí taková cesta stala osudnou, když ji zahlédla posádka německého dálkového bombardéru Focke-Wulf Fw 200C Condor. K útoku došlo asi 110 km severozápadně od pobřeží Irska, když se Empress of Britain vracela z Egypta a mířila do Glasgowa.

Britští námořníci zatím neměli mnoho příležitostí se s condory seznámit, navíc se v těchto končinách obávali spíše ponorkového útoku. V první moment si tak spletli Němce s vlastní leteckou hlídkou. Condor zaútočil v nízké výšce, shodil dvě pumy a přidal salvu z palubních zbraní. Loď začala hořet. Kapitán nařídil zvýšit rychlost a zahájit obrannou palbu, což znesnadnilo druhý nálet.

Torpédo z milosti

Němec minul cíl, jeho letoun inkasoval zásah a měl poškozený motor. Zbývala poslední bomba, kterou útočníci při třetím náletu zasáhli protileteckou obranu. Následný požár přivedl k výbuchu připravenou munici a exploze způsobila další škody. Zatímco condor letěl zpět do Francie, posádka lodi zahájila evakuaci pasažérů. Na místo dorazily torpédoborce – britský Echo a polský Burza, pasažéři a většina námořníků na ně přestoupila. Zbytek se pokoušel zvládnout situaci, zatímco Empress of Britain měla být odtažena do přístavu.

Pokračování: Potopeni ve službách Jeho Veličenstva: Ztráty Royal Navy za 2. světové války (2)

Němci na místo vyslali U-32, aby tučnou kořist dorazili. Kvůli přítomnosti eskortních lodí a hlídkových letadel se její kapitán Hans Jenisch rozhodl pro noční útok za použití pasivního sonaru. Večer 27. října se mu podařilo prokličkovat mezi torpédoborci a vypálit dvě torpéda směrem k Empress of Britain. První vybuchlo předčasně, ale druhé zasáhlo a způsobilo masivní explozi. Jenisch nechal vypálit ještě třetí torpédo, jež dokonalo dílo zkázy, a poté nařídil ústup. Krátce po druhé hodině ranní se nad velkou lodí zavřela hladina. Na spojenecké straně celá událost vyvolala značné znepokojení. Admiralita musela vzít v potaz hrozbu, kterou představovaly condory, a urychlila vývoj i instalaci účinnější protiletecké obrany na tisíce obchodních i válečných lodí.

V posledních letech se hodně mluví o létajících taxi. Už jsme viděli celou řadu různých typů létajících strojů, které vyvíjejí zavedené letecké společnosti i nedávno vzniklé startupy. Jedním z vedoucích závodníků tohoto pozoruhodného závodu o nový typ letecké osobní dopravy je i německý startup Volocopter.

Společnosti, které vyvíjejí létající taxi, jako je i Volocopter, musejí počítat s celou řadou technologických i úředních komplikací. Je na nich, aby prokázaly, že se jejich letouny dovedou vypořádat s komplikovanými situacemi, včetně intenzivního leteckého provozu, jaký se dnes odehrává na mnoha místech světa.

TIP: Elektrická multikoptéra Volocopter má za sebou první pilotovaný let

Startup Volokopter usilovně pracuje na tom, aby jejich elektrická multikoptéra vyhověla všem nárokům regulačních a kontrolních úřadů. Multikoptéra Volocopter nedávno zaznamenala další významný milník, když uskutečnila první let v rámci intenzivního leteckého provozu. Let proběhl na letišti ve finských Helsinkách a multikoptéra byla po celou dobu plně napojena na systémy kontroly a řízení leteckého provozu tohoto letiště.

Podle údajů Světové zdravotnické organizace WHO jsou na celém světě stále nejčastější příčinou úmrtí choroby srdce a oběhové soustavy. V poslední době ale těmto nemocem vyrůstá zdatný konkurent. Asi nikoho nepřekvapí, že je to rakovina. Podle nové studie už v některých zemích dokonce zaujala první příčku v počtu úmrtí.

Studie Prospective Urban and Rural Epidemiologic (PURE) sledovala 162 534 lidí ve věku 35 až 70 let, mezi lety 2005 a 2016, v celkem 21 zemích s vysokým, středním a nízkým příjmem obyvatel. Ukázalo se, že se v některých zemích s vysokým příjmem rakovina již stala nejčastější příčinou úmrtí. Podle odborníků je to důsledek trendu, který bude i nadále pokračovat.

TIP: Zákaz trans tuků se osvědčil: Lidé mají méně infarktů a mrtvic

Podle autorů zprávy PURE byla v roce 2017 ve světě druhou nečastější příčinou úmrtí právě rakovina. Nádory všeho druhu byly zodpovědné za celkem 26 procent všech úmrtí. Odborníci se domnívají, že počet úmrtí způsobených nemocemi srdce a oběhové soustavy bude i nadále klesat a rakovina se pravděpodobně během pár desetiletí stane celosvětově nejvýznamnější příčinou úmrtí.

Pozůstatky jedinečných staveb se našly na okrajích horských jezer, řek a mokřadů, a to celkem ve 111 alpských lokalitách na území šesti evropských zemí. Nejstarší se datují zhruba do roku 5000 př. n. l., zatímco nejmladší přibližně do 5. století př. n. l. Tvoří přitom významnou část z 937 pravěkých kůlových obydlí nalezených dosud po celém světě a poskytují archeologům jedinečné vodítko k poznání dávné společnosti alpského regionu. 

Dřevěné kroniky věků 

Při analýze pozůstatků staveb využívají badatelé tzv. dendrochronologii – unikátní metodu datování založenou na analýze letokruhů dřeva. Lze tak nejen určit stáří a rekonstruovat podobu i vývoj budov, ale také vysledovat, jak se zdokonalovaly stavební techniky celých vesnic nebo jak se sídla měnila a rozrůstala – to vše na velmi dlouhých časových škálách. 

Tím však zdroje informací, které nám alpská pravěká obydlí poskytují, zdaleka nekončí. V jejich bezprostředním okolí se našla také řada artefaktů, díky nimž se dozvídáme, jak se před tisíci lety rozvíjely obchodní trasy s pazourkem, mušlemi, zlatem, jantarem i keramikou napříč Alpami.

TIP: Tajemství muže z ledu: Kdo byl a jak zemřel pravěký horal Ötzi

V určitých lokalitách badatelé dokonce objevili pohřbené dřevěné kánoe a kola, z nichž některá zřejmě pocházela z dvoukolových vozíků vyrobených již kolem roku 3400 př. n. l. Jiná naleziště zas přinesla důkaz o místním použití tkanin zhruba v roce 3000 př. n. l. Jde tak o jeden z nejstarších dokladů o textiliích v Evropě.

U kořenů kontinentu

Památky zakonzervované vodou a zachované ve výjimečně dobrém stavu zůstávají dlouhodobě také v hledáčku archeobotaniků a archeozoologů. Analýza kůlových obydlí tedy umožňuje poměrně přesně sledovat vývoj zemědělství, chovu dobytka, ale i rozvoj metalurgie v průběhu posledních několika tisíc let – a nahlížet tak až k úsvitu moderní evropské civilizace v alpském regionu. 

V našem světě, který je plný rychlého občerstvení a sladkostí, jsou zubní kazy všudypřítomným problémem. Když se někomu takový kaz vytvoří, pacient obvykle podstoupí nepříjemné zákroky, během nichž je ztracená zubní sklovina nahrazena cizorodými materiály – nejčastěji jde o směsi kovů nebo pryskyřic.

Sklovina je sice nejtvrdší tkáň v lidském těle, to ale neznamená, že by byla nezranitelná. Nezdravá strava a životní styl velmi ulehčují život bakteriím, které žijí v ústní dutině a neustále se snaží sklovinu narušit a proniknout dovnitř. Když se jim to povede, vzniká zubní kaz. Jde o to, jak poškozenou sklovinu opravit.

TIP: Elektronické svědomí: Chytrý senzor v ústech ohlídá, co všechno jíte a pijete

Čínští vědci a lékaři nedávno vytvořili speciální gel, který podporuje samovolnou obnovu zubní skloviny. Tento gel obsahuje drobné shluky fosforečnanu vápenatého, přičemž fosfor s vápníkem představují klíčovou součást přírodní zubní skloviny. Testy na izolovaných zubech ukázaly, že takový gel podporuje tvorbu nových vrstev skloviny. Teď by měly následovat testy na myších a poté i lidských dobrovolnících, které ověří chování gelu ve skutečné ústní dutině.

Americký prezident Woodrow Wilson neměl mnoho důvodů se do Velké války v Evropě kdovíjak hrnout. Jeho předválečná snaha uklidnit vzmáhající se vášně vyšla nazmar a americký lid? Ten se výrazně stavěl proti jakékoliv snaze o zapojení do událostí za Atlantikem. Předválečná rétorika Londýna totiž často zmiňovala koloniální původ severu Ameriky, stejně jako americký dluh 22 miliard liber, a svou roli sehrál i někdejší původ obyvatel USA. Lidé irského, německého, holandského, dánského či norského původu většinou nevnímali soudobé Německo jako agresora. Mnohem horší smýšlení zatím měli například o Francouzích. Nejen proto prezident vytrvale obhajoval myšlenku míru, a snažil se svou zemi udržet stranou.

Když se nažere vlk i koza 

Spojené státy tedy zaujaly vůči „evropské válce“ příznačně dvojaké stanovisko. Zachovávali naoko přísnou neutralitu, ale přitom vydatně sponzorovaly úsilí Trojdohody. Materiálně i finančně. Američtí bankéři si sami mohli zvolit, kterou stranu konfliktu penězi založí, a i zámořský obchod oficiálně běžel dál na volné bázi. Poté, co Britové úspěšně zablokovali německé pevninské přístavy, mohly už Státy materiálem podporovat jen je – ostatně s nikým jiným se v Evropě ani obchodovat nedalo. Jenže tím si pochopitelně znepřátelily Německo. Napjatá situace ale musela ještě dlouhé měsíce dozrávat, aby přerostla v otevřené nepřátelství. Předně, Spojené státy si zatím válečný konflikt ani nemohly dovolit.

Armáda? Spíš lehká kavalerie

Americká armáda dnes nepochybně patří mezi největší a nejprofesionálnější ozbrojené síly světa. Disponuje rozpočtem a technologiemi, které ji umožňují vést i dvě velké válečné kampaně současně. Jenže v roce 1914? Ozbrojené síly tehdy čítaly necelých 100 000 mužů, navíc nevalného výcviku a průměrného vybavení. Sotva stačily k udržení neklidných hranic Texasu, Nového Mexika a Arizony s Mexikem, potažmo k zajištění území s Kanadou! Dosavadní „dobrodružství“ amerického vojska, od okupace Nikaragui, přes obsazení Filipín, Samoi a válku se Španělskem či Mexikem ukazovala, že se dokáží vyrovnat s bandity, Indiány a revolucionáři, ale na stejně silného soupeře nestačí. Německo navíc v počtu mužů ve zbrani překonávalo Spojené státy v poměru 20:1 a platilo za soudobou vojenskou velmoc.

Ostrov Míru a svobody na válce bohatne

Neutralita Států byla morálně snadno ospravedlnitelná. „Můj syn se nenarodil proto, aby zemřel jako voják,“ hlásaly v roce 1915 letáky pacifisticky naladěných Američanek. Církev, zejména pak katoličtí kněží, upozorňovali, že na obou stranách fronty proti sobě stojí křesťané, a není vhodné do tohoto bratrovražedného boje zasahovat jinak než smírem. A průmyslníci, kteří dávali Američanům práci, mají také jasno. Válka je skvělý byznys, aktivizuje celý průmysl. Na zámořském konfliktu se dá dobře vydělat! Milionář Henry Ford zvlášť silně prosazoval, aby se Spojené státy staly „ostrovem míru a svobody“. Také při prezidentských volbách v roce 1916 bylo „nezasahování“ horké téma. Demokraté varovali, že vítězství republikánů by vedlo jak k válce s Německem, tak Mexikem. Proto znovu vyhrál „mírumilovný“ Woodrow Wilson.

S neutralitou mír nepřijde

Kdo se ve Státech chtěl zapojit do války, možnost dostal. Ať už jako dobrovolník, který se přeplavil za oceán, nebo jako rekrut v Kanadě (která byla součástí Velké Británie). I ti, kteří usilovali o podporu Trojspolku (často američtí Irové, zvláště po potlačení národního povstání o Velikonocích roku 1916), dostali prostor. Ale distancovat se zcela od války, ve které se už utápěla i Afrika a Blízký východ (celkem bojovalo už 36 států), prostě nešlo. Stav neutrality nebyl dlouhodobě udržitelný. Američané byli svým původem často vázáni k Evropě, a viděli ji teď v troskách a plamenech. Jejich příbuzní za mořem trpěli a umírali! Hrůzy zákopové války, zničená města, rozbombardovaná Belgie, překračování Haagských konvencí o zákazu použití bojových chemikálií (které mimochodem poprvé použili už 3. srpna 1914 Francouzi), to vše se tak transformovalo v postupnou změnu dosud nezúčastněného postoje Američanů.

Pátá kolona v americkém týlu

Válka totiž dopadla i na ně. Potopení lodi Lusitania v roce 1915 vychýlilo veřejné mínění v neprospěch Německa, a učinilo z něj „agresora“. Výbuch skladů na ostrově Black Tom o rok později poukázal na fakt, že Státy jsou zamořené německými špiony. Z materiálů, které zapomněl německý velvyslanec Heinrich Albert ve vlaku v New Yorku, je patrné, že jeho země vyplácí miliony na provádění sabotáží v Kanadě a podporování dělnických stávek v USA. Pacifismus tak postupně nahradilo hnutí Připravenosti (Preparedness). Aktivizovaly se vojenské složky, posílilo se námořnictvo. Branecký výcvik podstoupilo 600 000 dobrovolníků, ale postupně jejich počet narostl na 4 miliony! Národní slogan propagující mír byl rozšířen na heslo „Mír se ctí“. Jak shrnuly noviny: „Nejlepší na tom mít velké námořnictvo i početnou armádu je, že to výrazně usnadňuje vyjádřit naše stanoviska v diplomatické korespondenci.“ 

Mírem k válce

Vyzbrojené Státy je zapotřebí brát vážně. Američané uvědomili, že za průběh války nesou také jistou odpovědnost. V roce 1916 padlo u Verdunu 700 000 vojáků, a další milion při ofenzivě na Sommě. Tomu se nedalo jen nečině přihlížet. Diplomatické klima mezi USA a Německem kleslo na definitivní bod mrazu po zadržení tzv. Zimmermannovy depeše, šifrovaného telegramu, kterým Německo vybízelo Mexiko k útoku na Spojené státy. Německo také 31. ledna roku 1917 vyhlásilo ponorkovou blokádu Evropy, a začalo útočit i na dosud neutrální americké lodě (které jejich nepřátele zásobovaly zbraněmi, municí a dobrovolníky). 

Válkou za mír

„Právo je víc než mír,“ zahájil svou řeč před Kongresem 2. dubna 1917 prezident Woodrow Wilson. „Nedávný postup císařské německé vlády není vpravdě o nic méně než válka proti vládě a lidu Spojených států. Svět musí být učiněn bezpečným pro demokracii.“ Ostatně – v březnu téhož roku Německo potopilo dalších několik amerických obchodních lodí. 

TIP: Stateční Yankeeové Velké války: Ztracený prapor americké armády

Wilson, který dva a půl roku hájil myšlenku míru, nyní volal „po válce, která ukončí války“. A Spojené státy americké 6. května roku 1917 ji skutečně vyhlásily Německu (Rakousko-Uhersku až v prosinci téhož roku). Okamžitý zvrat situace ale nenastal. Americký expediční sbor vedený generálem Johnem J. Pershingem opakoval ty samé taktické chyby, jako dříve Britové a Francouzi. Zběsilé čelní útoky vedené proti kulometným postavením nepřátel vyústily jen v drastické ztráty. V prvních měsících padlo 110 000 Američanů. Jenže na rozdíl od vojsk Dohody měli odkud doplňovat. Do léta roku 1918 dostali do Francie dva miliony mužů a jejich přítomnost zvrátila rovnováhu statického bojiště. 

Povrch Měsíce vypadá pustý a prázdný. To ale neznamená, že bychom tam nemohli najít nic zajímavého nebo přímo záhadného. Právě se to poštěstilo čínskému roveru Nefritový králík 2 (Yutu-2), který pracuje na odvrácené straně Měsíce. V těchto dnech to oznámili čínští odborníci projektu China Lunar Exploration Project.

Nefritový králík 2 není žádný rychlík. Ve skutečnosti se pohybuje velice pomalu a rozvážně. Od historického přistání mise Čchang-e 4 letos 3. ledna v oblasti kráteru Von Kármán rover urazil celkem pouhých 271 metrů, a to vždy po velmi krátkých úsecích. 28. července pozemního času Nefritový králík 2 narazil na něco velmi zajímavého.

Záhadný nález na Měsíci

Přesněji řečeno, rover se v té chvíli příliš nehýbal, protože na Měsíci byl právě den a rover si dával „lunárního šlofíka“. Jeden z operátorů mise si všiml něčeho zajímavého. Bylo to natolik zvláštní, že Nefritový králík 2 přerušil odpočinek a změnil i své plány, aby mohl zajet zpět k místu se zajímavým objektem.

TIP: Čínská sonda Čchang-e 4 úspěšně přistála na odvrácené straně Měsíce

Ukázalo se, že se na povrchu Měsíce nalézá materiál, který je podobný gelu se záhadným třpytem. Barva i tvar tohoto materiálu se přitom podstatně liší od všeho v okolí roveru. Podle odborníků by mohlo jít o jemné vulkanické sklo, které vzniklo při dopadu meteoritu na Lunu s takovou silou, že došlo k roztavení měsíční horniny.