Hravost a soutěživost jsou člověku vlastní odedávna a lze tedy říci, že sport je starý jako lidstvo samo. Vždyť už roku 776 př. n. l. se v Olympii konaly první olympijské hry, jež byly svátkem míru, umění a především sportu. O klidu se však nedalo mluvit v rámci Rakousko-Uherska, kdev době obnovy olympijských her nevraživost mezi českým a německým obyvatelstvem.

Znovu do dresů

V roce 1892 vystoupil na pařížské Sorboně jistý Pierre Coubertin s návrhem na znovuvzkříšení olympijských her. Ještě sice neuspěl, ale o dva roky později jeho projekt účastníci olympijského kongresu schválili.

Mezi dvanácti členy prvního Mezinárodního olympijského výboru se ocitl i český gymnaziální profesor Jiří Guth (Guth-Jarkovský), který se s Coubertinem seznámil na počátku 90. let v Paříži, kde sbíral materiál o nových přístupech k tělesné výchově pro rakouské ministerstvo školství. Oba pedagogové se stali přáteli a dopisovali si. Coubertin chtěl pro MOV získat hned od počátku co nejvíce členů, nominoval proto i Jiřího Gutha jako zástupce Čechů, ačkoliv ti neměli vlastní státní útvar, což později přineslo vážné politické komplikace. 

Prvních novodobých her v Aténách (1896) se ještě Češi nestihli zúčastnit, neboť Sokol, největší tělovýchovná organizace, která by mohla vyslat své nejlepší členy, aby reprezentovali národ, se odmítla zúčastnit her, na nichž sport „stává se pouhým řemeslem, při němž jde především o ceny skvostné a championáty bez jakékoliv vnitřní mravní pohnutky!“

Nicméně zásluhou Jiřího Gutha byl ustaven Český olympijský výbor a na druhé hry už se do Paříže vypravilo pět českých sportovců. František Janda-Suk obsadil v hodu diskem druhé místo a jako první český sportovec stanul na olympijských stupních vítězů. Dalších her v Saint Louis v USA se Češi nezúčastnili, zato v roce 1908 v Londýně poprvé nastoupilo 19 Čechů pod vlastní vlajkou. Úspěchu dobyli šermíři – Vilém Goppold z Lobsdorfu v šermu šavlí jednotlivců a družstvo šavlistů vybojovali bronzové medaile. 

Němci se nevzdávají

České olympioniky však nepřestávaly ohrožovat útoky Němců na českou autonomii v rámci olympijského hnutí. Češi nemají autonomii ani v rámci monarchie, jak by pak bylo možné, aby nadále soutěžili na mezinárodních závodech pod vlastní vlajkou! Na hrách v roce 1912 ve Stockholmu sice žádný z padesáti Čechů medaili nezískal, ale alespoň tu s podporou Coubertina a organizačního výboru obhájili svou samostatnost. Při slavnostním nástupu sice pochodovali za Rakouskem a s označením Autriche – Tcheques, ale s vlastní českou vlajkou.

TIP: Sokolové všech zemí, sleťte se: Zimní sletové hry roku 1937

Nakonec bylo na kongresu v roce 1914 rozhodnuto, že Češi nejsou samostatný olympijský národ a mohou se účastnit olympiády pouze jakou členové rakouské výpravy. Příští olympijské hry se měly konat v Berlíně, ale vypuknutí první světové války tomu zabránilo.  V roce 1916 byl pak z rozhodnutí místodržitele Český olympijský výbor zrušen. Další rozvoj českého olympismu a sportu vůbec nastal po vzniku samostatného Československa. 

Kyslík je druhým nejvíce zastoupeným plynem atmosféry naší planety. Jeho procentuální podíl činí necelých 21 % a jeho role v udržení života na zemi v podobě, jak jej známe dnes, je nepopiratelná. Kyslík dýchají nejen lidé, ale i zvířata, houby, a dokonce i rostliny a většina bakterií. Samozřejmě i dnes se na Zemi vyskytují organismy, které se bez kyslíku obejdou úplně, pokud by však zmizel z atmosféry, naprostá většina všeho živého by zahynula.

Před miliony let

Země je stará přibližně 4,6 miliardy let a vznik prvních forem života předpokládají vědci poměrně záhy po jejím zformování – asi před 4 miliardami let. Život jako takový však poměrně po dlouhou dobu přetrvával ve svých nejprimitivnějších formách. Důvodem tohoto stavu bylo i nehostinné složení atmosféry, která v tu dobu obsahovala jen zlomek dnešní koncentrace kyslíku. Dokonce ještě před „pouhou“ miliardou let dosahoval obsah kyslíku nejspíš jen 0,1 % současných hodnot. Kde se tedy kyslík v atmosféře vzal?

Každé léto si můžete ve zprávách přečíst o zamoření rybníků a nádrží přemnoženými sinicemi. Tyto obtížné mikroorganismy vytvářejí toxiny a znemožňují koupání na řadě míst. Právě „vodnímu květu“ však vděčíme za vznik kyslíkové atmosféry. Sinice, latinsky zvané Cyanobacteria (ano, opravdu se jedná de facto o fotosyntetizující bakterie) patří mezi jedny z nejstarších organismů na Zemi.

Konkurenční boj o kyslík

Zprvu nebyly sinice příliš rozšířené a kyslík byl v podstatě pouze jejich odpadním produktem. Na počátku se kyslík vyskytoval omezeně v takzvaných kyslíkových oázách v oceánech. Je třeba zdůraznit, že praorganismy nebyly na jeho přítomnost adaptovány a na většinu z nich působil toxicky – asi jako dezinfekce. Jeho masivnějšímu rozšíření bránila také aktivita podmořských vulkánů, které jej spotřebovávaly na oxidaci svých produktů. 

Až s postupným ustáváním vulkanické aktivity došlo k masivnějšímu rozšíření sinic. Zelená masa pozvolně zaplavila oceány a nadprodukcí kyslíku likvidovala své konkurenty, pro něž byly tyto koncentrace toxické. V té době ještě neexistovaly na Zemi ve větším množství organismy, které by potřebovaly kyslík dýchat. Záplava atmosféry kyslíkem však měla ještě jeden vedlejší efekt, který měl zásadní vliv na rozvoj života.

Před vytvořením kyslíkové atmosféry byl povrch planety nemilosrdně spalován ultrafialovými slunečními paprsky, které činily rozvoj života na povrchu takřka nemožným. Díky přítomnosti kyslíku však došlo k vytvoření ozonové vrstvy, která se stala účinným UV filtrem chránícím nerušený rozmach života na planetě. Následnou evoluci rozličných forem života adaptovaných na kyslík, zakončenou lidmi samotnými, již znáte.

Víš, co dýcháš?

Lidé si dlouho přítomnost kyslíku v atmosféře neuvědomovali. Nezbytnost dýchání a nepostradatelnost vzduchu byly známy samozřejmě odpradávna. Pouze od sebe lidé nerozlišovali vzduch, kyslík a jiné plyny. Až Leonardo da Vinci vypozoroval, že jedna ze složek vzduchu podporuje hoření a poprvé kyslík samostatně popsal švédský chemik Carl Wilhelm Scheele, který jej nazval „ohnivý vzduch“. Francouz Antoine Lavoisier pak poprvé použil název „oxygen“ pro složku vzduchu nezbytnou k dýchání a hoření.

Hladina kyslíku v atmosféře se v průběhu věků samozřejmě měnila. Roli producentů kyslíku převzaly kromě sinic také vyšší rostliny a jeho spotřeba kolísala v závislosti na mnoha různých faktorech. Proto nepřekvapí, že v minulosti byl podíl kyslíku v atmosféře mnohem větší, až 30 %. Není však bez zajímavosti, že jeho koncentrace v historii Země klesala i na mnohem nižší hladiny.

Podle výpočtů z analýz hornin vychází ještě před asi 200 miliony let (tedy někdy v období jury) jeho koncentrace na pouhých 10 až 15 %. Pak jeho podíl postupně narůstal a dnešních hodnot dosáhl v období před asi 40 miliony let. Právě v tuto dobu také docházelo k masivnímu rozvoji savců, jejichž teplokrevná těla mají na koncentraci kyslíku daleko větší nároky než plazi.

Planý poplach

V poslední době se čím dál tím víc množí alarmující zprávy o tom, že kyslík v atmosféře ubývá. Realita je taková, že skutečně jsou na Zemi místa, kde je kyslíku nedostatek. Jedná se však zejména o vodní prostředí, typicky části moří a oceánů. Rozpustnost kyslíku ve vodě je totiž nepřímo úměrná její teplotě. Nadměrně ohřívané lokality, typicky při pobřeží v subtropech a tropech, pak trpí kritickým nedostatkem kyslíku. Také místa s výraznou mírou znečištění se vyznačují vysokou spotřebou kyslíku, který je využit na rozklad organických látek – obvykle se jedná o ústí velkých znečištěných řek.

V takových oblastech nemohou žít ryby ani celá řada dalších mořských živočichů, z ekologického hlediska se proto jedná o zásadní problém. Nedostatek kyslíku v těchto místech je však pouze relativní, zásadní problém je v jeho distribuci, nikoli v jeho celkovém nedostatku.

Množství kyslíku na Zemi však opravdu mírně pokleslo. Celkový pokles od doby, kdy lidstvo začalo ve velkém spalovat fosilní paliva, tedy od začátku průmyslové revoluce, je však pouhých 0,095 %. Tento pokles je natolik nepatrný, že na lidský organismus má pramalý vliv. Srovnatelný pokles zažijete, pokud se posunete v nadmořské výšce asi o 100 m výše. 

Navzdory bezohlednosti

Současná lidská civilizace spotřebovává více kyslíku, než kolik se jej stačí doplňovat přirozenými cestami do atmosféry. Zatímco člověk sám o sobě spotřebuje asi 0,8 kg kyslíku za den, dálkový let proudového letadla jej spotřebuje několik tun, nemluvě o uhelných elektrárnách a dalších spalovacích provozech. Celosvětová společnost ročně spotřebuje souhrnně asi tolik fosilních paliv, kolik se jich stihlo uložit za milion let.

Oproti přirozeným procesům je to značná rychlost a měřitelným způsobem se to projevilo především nárůstem oxidu uhličitého v zemské atmosféře. Dlužno však říci, že celkovým složením atmosféry toto masivní spalování příliš nezahýbalo. Plynný obal planety má totiž vskutku gigantické rezervy, a i kdyby lidé spálili všechna fosilní paliva a k tomu vykáceli a spálili lesy, ani tak by obsah kyslíku v atmosféře nepoklesl o více než pár procent.

Jak kyslík doplnit?

Domníváte se, že za udržování kyslíku v atmosféře vděčíme tropickým deštným lesům? Vždyť amazonské pralesy jsou přece vzletně nazývány „plíce planety“! Jedná se však pouze o hluboce zakořeněný mýtus. Ekosystém pralesa sice masivně produkuje kyslík, stejně tak masivně jej ale spotřebovává. Kupříkladu rostoucí strom v pralese pohltí velké množství oxidu uhličitého a vytvoří tomu úměrné množství kyslíku. Jakmile však odumře a spadne, veškerá jeho biomasa je rychle rozložena a vytvořený kyslík je urychleně opětovně spotřebován.

Aby na zemi kyslíku začalo přibývat, musela by jeho produkce převládnout nad spotřebou. V praxi to znamená, že rostlina, která během svého života vyprodukovala kyslík, by se nesměla rozložit, ale „zakonzervovat“ bez přístupu vzduchu. Takové procesy jsou známé, podobným způsobem vznikalo uhlí či ropa. I dnes se tak děje kupříkladu na rašeliništích či v hlubokomořských močálech. Pouze měřítko, ve kterém k těmto procesům dochází, by muselo být mnohanásobně větší.

Dostatek pro všechny

V současné době za doplňování kyslíku do atmosféry vděčíme zejména mořskému fytoplanktonu, především opět sinicím. Jeho zásoba v atmosféře je nicméně natolik výrazná, že pokud by z planety vymizel veškerý život, trvalo by ještě asi 15 milionů let, než by se většinově spotřeboval k postupné oxidaci plynů a hornin.

I kdyby však hladina kyslíku poklesla v průběhu času pod úroveň 19,5 %, rozhodně by nenastalo masové vymírání civilizací na výškovou nemoc. I dnes známe etnické skupiny, jejichž příslušníci žijí ve vysokých polohách po mnoho generací. Jedná se o andské indiány, obyvatele Tibetu či Etiopany. U všech těchto obyvatel horských poloh došlo rozličnými mechanismy k postupné adaptaci organismu na nedostatek kyslíku (nárůst hemoglobinu, úprava viskozity krve, změny plicní tkáně a podobně). Pokud by tedy ke změně nedošlo skokově, pravděpodobně by ji dnešní lidé, ani jejich potomci vůbec nezaznamenali. 

Vznik vesmíru před 13,7 miliardami let byl divoký. Ve velmi krátké době se vesmír z jediného bodu, singularity, rozepnul do obrovských rozměrů. Na počátku se toho dělo tolik, že během pouhých dvaceti minut po vzniku vesmíru bylo například rozhodnuto o jeho chemickém složení. Prvky, které se nevytvořily do té doby, musely pak pracně vznikat v nitrech hvězd. 

Materiál raného vesmíru byl velmi horký. Důležitou roli zřejmě hrály všechny interakce, tedy i elektromagnetická, a horké plazma také podléhalo četným lokálním nestabilitám. Někteří vědci se domnívají, že za takových teplot a tlaků postačily pouhé lokální odchylky k tomu, aby se samovolně z náhodného zhustku vytvořila černá díra (tedy materiál byl místně stlačen na hranici samovolného a nezastavitelného gravitačního kolapsu). 

TIP: Jak vznikají černé díry: Dokážeme vyluštit záhadu temných žroutů?

Vědci očekávají, že takových černých děr by mohlo vzniknout velké množství, přičemž každá z nich by měla hmotnost zhruba stejnou, jako je hmotnost Měsíce, a rozměr asi milimetr. Někteří kosmologové dokonce tvrdí, že primordinální černé díry by mohly být důležitou součástí temné hmoty. Bohužel, prozatím všechny pokusy o detekci primordinálních černých děr selhaly.  

Chorvatská kuchyně je neodmyslitelně spjata především s mořskými plody. Chorvatští restauratéři z jižního povodí Neretvy se však rozhodli dokázat, že si u nich mohou přijít na své i gurmáni, kteří plody moře zrovna nemusejí. Pochoutky ze zdejší řeky totiž prý hravě strčí do kapsy i tepelně upravené mořské zázraky. Turisty mají přitom nalákat především perfektně připravené žáby. 

Jako kuřecí

Delta Neretvy se od ostatní chorvatské krajiny v mnohém liší. Tvoří ji nepravidelně se střídající pole a sady, mezi nimiž probleskuje voda říčních ramen. Ve 2. století př. n. l. tu Římané založili významné město Narona, jehož pozůstatky lze obdivovat dodnes. Velmi úrodná půda a skvělé klimatické podmínky se zasloužily o to, že je region největším chorvatským producentem ovoce a zeleniny.

V neposlední řadě se pak bahnité oblasti staly také rájem žab. Receptů na zpracování masa drobných obojživelníků přitom existuje nepřeberné množství. Průvodce Martin Baška k tomu uvádí: „Pro nás představují žáby velkou pochoutku. Turisté se sice někdy bojí, že bude jídlo chutnat po rybině, ale hned po prvním soustu zjistí, že jsou žáby mnohem lepší než třeba kuře.“ Stejně jako kuřecí je přitom i žabí maso plné proteinů a minerálů.

Žabí guláš a nugetky

Největší oblibě se dnes těší žáby připravené na způsob kuřecích nugetek, obalované a smažené ve strouhance. Takto upravené maso se pak jí rukama – můžete tedy lehce odstranit kosti a vychutnat si křehký, lahodný a zdravý obsah. Na jednu porci je podle apetitu potřeba šest až dvanáct kousků, ovšem nachytat místní zelenohnědé skokany není vůbec snadné. Zdejší profesionální lovci si musí vystačit s holýma rukama, a k lovu žab proto používají malý trik – chytají většinou v noci, kdy žáby z loďky oslepí svítilnami, a pak už je prostě sbírají jako hrušky ze stromu.

TIP: Ochutnejte kyrgyzský kumys: Alkoholem kořeněný kefír z kobylího mléka

K oblíbeným pochutinám patří rovněž speciální guláš zvaný brodet. Jde o dušenou směs úhořího a žabího masa s rajčatovou omáčkou a pálivou paprikou, přičemž se tato pikantní a lehce stravitelná lahůdka nejčastěji servíruje s polentou, tedy kukuřičnou kaší. 

V severním Mexiku a na jihozápadě USA žije pouštní ropucha coloradská (Incilius alvarius), která disponuje pozoruhodnou obranou před dravci. Její hladká kůže je plná slizu, který má mimořádně silné halucinogenní účinky.

Obsahuje směs psychedelických a jedovatých látek, jako je například 5-MeO-DMT nebo bufotenin. 5-MeO-DMT je přitom psychedelická látka ze skupiny triptaminů, s účinky až pětkrát silnějšími než proslulý halucinogen DMT (dimethyltryptamin). Ten je mimo jiné i hlavní psychedelickou složkou pralesní halucinogenní směsi známé jako ayahuasca.

Účinky, autentické výpovědi a zážitky s halucinogenním ropuším sekretem popisuje i český dokumentární film scénáristy a režiséra Filipa Záruby: Bufo Alvarius – The Underground Secret.

Žába se nelíže, žába se kouří

Vědci nedávno zjistili, že halucinogenní sliz této ropuchy je výjimečně účinný nejen proti predátorům, ale také proti nepříjemným depresím a úzkostem. Když se sliz ropuchy coloradské usuší a vykouří, přivodí konzumetovi krátký psychedelický zážitek a také na další dobu ovlivní jeho psychiku.

TIP: Amazonský psychedelický koktejl pomáhá v léčbě extrémních depresí

Zní to trochu bizarně, ale experimenty se 42 dobrovolníky potvrdily, že vykouření slizu ropuchy představuje velice rychlou a extrémně účinnou léčbu akutního stavu hluboké deprese. Tento příznivý účinek ropušího slizu přetrvává až 4 týdny. Mechanismus působení halucinogenů proti depresím zatím není známý, ale objevuje se u celé řady podobných látek. Vědci se ho teď chystají pořádně prozkoumat.

Hubbleovo hluboké pole neboli Hubble Deep Field (HDF) patří k nejvěhlasnějším snímkům, jaké kdy pomocí zmíněného teleskopu vznikly. Pozoruhodná fotografie nepatrné části oblohy odhalila tisíce do té doby neznámých galaxií a dalších objektů. Onen den před dvaceti lety, kdy byla pořízena, změnil naše chápání kosmu. Hubbleova hluboká pole od té doby přinášejí vědcům jedinečné informace o mladém vesmíru, jež můžeme přímo konfrontovat se současnými kosmologickými modely.

Hubbleův kosmický teleskop (HST) krouží na zemské orbitě a naši planetu oběhne zhruba jednou za 1,5 hodiny; může tak provádět pozorování pouze na necelé polovině trasy, kdy se nachází nad noční polokoulí. K zachycení slabých objektů musí danou oblast vesmíru sledovat opakovaně během většího počtu oběhů, načež se získaná data „sčítají“ do jedné fotografie. Dosáhne se tak větší citlivosti a rozlišení. Tuto skutečnost astronomové využili i k hloubkovým sondám do vzdálené minulosti kosmu při pořizování tzv. snímků hlubokých polí.

Historická premiéra

První detailní pohled HST do hlubin vesmíru zachytil velmi malou oblast v souhvězdí Velké medvědice (Ursa Major): Jednalo se o lokalitu s rozměrem 2,5 úhlové minuty, přičemž průměr Měsíce na obloze dosahuje asi 30 úhlových minut. Obraz sestával z 342 samostatných záběrů, které mezi 18. a 28. prosincem 1995 pořídila Wide Field and Planetary Camera 2. Celková doba expozice činila 34–42 hodin v závislosti na použitém filtru.

Snímané pole bylo tak malé, že obsáhlo pouze několik hvězd Mléčné dráhy. Většinu asi ze tří tisíc viditelných objektů představovaly galaxie, přičemž některé z nich byly velice mladé a velmi vzdálené. Díky odhalení tak hojného počtu mladých hvězdných ostrovů se stal snímek Hubble Deep Field důležitou sondou do dávného vesmíru a následně dal vzniknout zhruba tisícovce vědeckých prací.

Směr jižní obloha

V roce 1998 se pak obdobným způsobem podařilo vyfotografovat část jižní hvězdné hemisféry a výsledný snímek proslul jako Jižní Hubbleovo hluboké pole, tedy Hubble Deep Field South (HDF-S). Podobnost obou oblastí utvrdila vědce v myšlence, že vesmír je ve velkých měřítkách homogenní (hovoříme o tzv. kosmologickém principu) a že Země krouží v podstatě ve velmi běžné kosmické lokalitě. Fotografie obsáhla přes deset tisíc galaxií – některé z nich přitom vidíme ve stavu, v jakém se nacházely před třinácti miliardami roků.

Wide Field and Planetary Camera 2 na palubě HST snímkovala danou oblast po dobu deseti dnů na přelomu září a října 1998. Pozorování se uskutečnila při 150 obězích Země, celková délka expozice přesáhla 15 dní.

Ultra hluboké pole

Hubbleovo ultra hluboké pole neboli Hubble Ultra Deep Field (HUDF) představuje snímek malé oblasti v souhvězdí Pece (Fornax), složený z dat Hubbleova dalekohledu shromážděných od 24. září 2003 do 16. ledna 2004. Jedná se o obraz nejvzdálenějšího vesmíru, jaký kdy vznikl v oboru viditelného světla. Dovoluje nahlédnout přibližně 13 miliard roků do minulosti a hledat galaxie, které existovaly 400–800 milionů let po Velkém třesku.

Fotografie HUDF obsáhla zhruba deset tisíc hvězdných ostrovů a zaměřila se na část oblohy s malou hustotou jasných stálic, což umožnilo mnohem lépe zachytit méně jasné, vzdálenější objekty. HST je přitom jediným přístrojem na světě, který dokáže pozorovat tyto daleké cíle ve viditelném světle.

Snímkování zahrnulo oblast o velikosti pouhé desetiny měsíčního disku v úplňku a výsledná fotografie sestávala z 800 záběrů, jež vznikly během 400 oběhů HST kolem Země. Celkový expoziční čas dosáhl 11,3 dne u přístroje Advanced Camera for Surveys (ACS) a 4,5 dne u aparatury Near Infrared Camera and Multi-Object Spectrometer (NICMOS). Uvnitř Hubbleova ultra hlubokého pole bylo později zachyceno také Hubbleovo extrémně hluboké pole.

Sčítání galaxií v raném vesmíru

Pomocí HST tak astronomové objevili dosud nepozorovanou populaci prvotních galaxií, které se zformovaly před více než 13 miliardami let. Tehdejší nejhlubší pohledy Hubbleova teleskopu do vesmíru poskytly vůbec první statisticky významné vzorky galaxií, jenž nám sdělily, jak hojný byl jejich výskyt v době vzniku prvotních hvězdných ostrovů.

Výsledky ukazují pozvolný pokles počtu galaxií při pohledu do časově vzdálenějšího období, a to až do doby 450 milionů roků po Velkém třesku. Pozorování podporují představu, že se galaxie během kosmického vývoje nepřetržitě spojovaly a rovněž produkovaly dostatečné množství záření k opětovnému zahřátí (tzv. reionizaci) vesmíru v období několika stovek milionů let po jeho vzniku.

V roce 2012 se HST zaměřil pouze na malou část Ultra hlubokého pole, kterou celkově exponoval 23 dní. Některé galaxie na výsledném snímku reprezentují vesmír starý jen čtyři sta milionů let.

Nové výzkumy 

V nové pozorovací kampani HUDF 2012 využila skupina astronomů pod vedením Richarda Ellise z pasadenského Caltechu zařízení Wide Field Camera 3 na palubě HST, aby nahlédla v oboru blízkého infračerveného záření ještě hlouběji do vesmíru. Pozorování probíhala šest týdnů během srpna a září 2012. „Naše výzkumy se zlepšily ve dvou směrech,“ vysvětloval Ellis. „Zaprvé jsme použili delší expozici než dosud. Dostali jsme se tak do vzdálenější oblasti kosmu, což tvoří podstatu spolehlivého výzkumu počátků vesmírné historie. Zadruhé jsme velmi účinně využili dostupné barevné filtry na HST k přesnějšímu měření vzdálenosti galaxií.“

V dalekém kosmu však možná existuje ještě mnoho neznámých hvězdných ostrovů, které čekají na objevení pomocí chystané vesmírné observatoře James Webb Space Telescope (JWST). „Ačkoliv jsme dosáhli vzdálených hlubin vesmíru, v jistém smyslu jde pouze o předstupeň toho, co může dokázat JWST,“ objasňuje Anton Koekemoer z baltimorského Space Telescope Science Institute. „Naše práce naznačuje, že existují oblasti bohaté na prvotní galaxie, které snad nový dalekohled odhalí a prostuduje.“

Extrémně hluboké pole

Hubbleovo extrémně hluboké pole neboli Hubble eXtreme Deep Field (XDF) představuje výřez z HUDF, tedy obraz malé části nejstaršího vesmíru v již zmiňovaném souhvězdí Pece. Výsledek vznikl z více než dvou tisíc snímků pořízených od 24. září 2003 do 16. ledna 2004, expozice trvala přibližně 23 dní.

Fotografie zachytily kamery na palubě HST, které pracují nejen ve viditelném světle, ale i v oblasti infračervených a ultrafialových vlnových délek, což nám umožňuje nahlédnout do velmi starých částí kosmu. Vůbec nejstarším, a tudíž i nejvzdálenějším pozorovaným objektem všech dob se na tomto snímku stala galaxie, kterou od Země dělí přibližně 13,2 miliardy světelných roků. Fotografie pak mimo jiné odhalila nejméně 5 500 dosud neznámých hvězdných ostrovů z rané vývojové fáze vesmíru, z období zhruba 500 milionů let po Velkém třesku.

Ultrafialové ultra hluboké pole 

Obraz Ultrafialového ultra hlubokého pole z roku 2014 vznikl z 841 samostatných expozic pořízených v rozmezí let 2003–2012 pomocí přístrojů ACS a Wide Field Camera 3 na palubě HST. Projekt navázal na snímky Hubble Ultra Deep Field, kdy se z expozic z let 2003–2004 podařilo sestavit nejhlubší pohled do vesmíru ve viditelné a blízké infračervené oblasti.

S přidáním fotografií v UV oboru pak bylo možné dosáhnout plného barevného rozsahu od blízké infračervené až po ultrafialovou oblast spektra. Na složeném snímku se nachází přibližně deset tisíc galaxií, z nichž nejstarší vznikaly již několik set milionů let po Velkém třesku.

Podoby nejvzdálenějších galaxií

V poslední době jsme si zvykli na nádherné snímky blízkých hvězdných ostrovů pořízené pomocí velkých pozemních či kosmických dalekohledů. Jakou podobu však mají pradávné galaxie? I na tuto otázku poskytla odpověď Hubbleova hluboká pole. Naše fotografie ukazuje 36 mladých galaxií zachycených v procesu spojování s jinými hvězdnými ostrovy. Jeví se nám přitom tak, jak vypadaly před mnoha miliardami let. Výřezy pocházejí z HUDF z roku 2004.

TIP: Soustava teleskopů ALMA prozkoumala Hubbleovo ultrahluboké pole

Astronomové spatřili v těchto mladých galaxiích náznaky aktivity černých děr. K takovým charakteristickým projevům patří kolísání jasnosti v čase, což znamená, že černá díra pohlcuje okolní plyn či hvězdy. Záblesky světla nepřicházejí ze samotné černé díry, ale z jejího bezprostředního okolí. Odborníci sice nepozorovali změny jasnosti u žádné ze zkoumaných zárodečných galaxií, sledovali je však u 46 různých slabých hvězdných ostrovů, jež se zrodily o několik stovek milionů let dřív. 

Závěry napovídají, že černé díry začaly pohlcovat okolní materiál až v době spojování galaxií. Přesněji řečeno trvalo několik stovek milionů let, než plyn a stálice ze srážek hvězdných ostrovů dospěly do blízkosti černých děr a došlo k detekovaným změnám jasnosti. Souhlasí to s novými počítačovými modely, podle nichž by mělo být pohlcování hmoty černými dírami pozorovatelné až po fázi spojování prvotních galaxií.

Zatímco v létě 1940 se Luftwaffe snažila neutralizovat britské Královské letectvo útoky na jeho letiště, základny a radarové stanice, 7. září zahájila zcela novou kapitolu: poprvé masově bombardovala centrum Londýna a ještě téže noci se nálet opakoval. Skončila tím letecká bitva o Británii a začal takzvaný Blitz, tedy německá kampaň proti Londýnu a dalším, zejména anglickým městům.

Noci plné smrti

Právě na britskou metropoli se přitom Němci zaměřili hned zkraje ofenzivy a od 7. září tak Londýňany čekalo 68 nocí, z nichž jen jedna se obešla bez výbuchů bomb a následných požárů. Teprve v polovině listopadu se totiž Luftwaffe zaměřila i na další britská města, nad Londýn se ale i tak někdy vracela.

Následky byly hrozné: do 11. května 1941, tedy dne, který je považován za konec Blitzu, bylo zabito 15 775 Londýňanů a asi 1 400 000 jich přišlo o domovy (přibližně každý šestý obyvatel britské metropole). Zásahům německých pum neunikl ani Buckinghamský palác, sídlo královské rodiny.

TIP: Královna Alžběta II. slaví devadesátiny: Potřebuje Británie ještě monarchii?

Poprvé byl poškozen již 8. září a o pět dnů později, dopoledne 13. září, měli velké štěstí král Jiří VI. a královna Elizabeth, neboť dvě bomby vybuchly přímo v obytné části paláce, kde právě pobývali. Snímek zachycuje královský pár při prohlídce trosek, Jiří VI. má na sobě uniformu velkoadmirála Královského námořnictva. Elizabeth posléze napsala do jednoho ze svých dopisů: „Jsem ráda, že nás vybombardovali. Konečně mám dojem, že se můžu podívat obyvatelům East Endu (londýnská městská část, pozn. aut.) do očí.“ 

Václav Eusebius Popel z Lobkovic byl považován za nejúspěšnějšího z Lobkoviců 17. století. Stal se zaháňským vévodou a nejvyšším hofmistrem císaře Leopolda I. Svým potomkům sice zanechal obrovský majetek s centry v české Roudnici nad Labem, ve falckém Neustadtu a slezské Zaháni, ovšem znesnadnil jim cestu za dvorskou kariérou. Na konci života totiž upadl v nemilost císaře a dožil v internaci na Roudnici. Jméno Lobkovic tehdy po dlouhé době neotvíralo dveře do vídeňského Hofburgu, spíš naopak. Na vlastní kůži to pocítil i nejstarší syn Václava Eusebia, Ferdinand August, v pořadí třetí kníže z Lobkovic.

Ferdinand August a jeho kavalírské cesty

Mladý Lobkovic neabsolvoval typickou kavalírskou cestu své doby. Nebývalo zvykem, aby se cesta kavalíra přerušila, mladík se vrátil domů a posléze v ní zase pokračoval. Lobkovicovi se to stalo. První část absolvoval od září 1673 do října 1674 a po roční pauze v ní pokračoval od října 1675 do června 1676. Jedním důvodem bylo to, že právě na podzim roku 1674 upadl jeho otec do nepřízně Leopolda I. a musel se stáhnout do Roudnice. Tato situace si vyžádala určité změny v průběhu cesty. Vedle toho ale otec rozhodně nebyl spokojen s dosavadním průběhem putování a hodlal svému potomkovi rázně vysvětlit, čeho se má vyvarovat.

Poprvé vyslal císařský hofmistr Václav Eusebius svého nejstaršího syna do cizích zemí v září 1673, kdy mu bylo osmnáct. Pro mladé členy knížecích rodů se tehdy nehodilo, aby putovali pod svým pravým jménem. Museli by totiž jako knížata reprezentovat své postavení, všechny hosty náležitě na úrovni přijímat a vydržovat poměrně rozsáhlý dvůr. To by celý podnik značně prodražilo a znesnadnilo plnění výchovného a vzdělávacího plánu, a tak se tito šlechtici (známe to i u knížat Lichtenštejnů či Schwarzenberků) vydávali na kavalírské cesty inkognito. Oficiálně zapřeli svůj stav a cestovali v hodnosti stavu nižšího – hraběcího či dokonce jen baronského.

Ferdinand August tak na otcův rozkaz přijal titul hraběte z Mühlbergu, a proto mohl vyrazit jen s malou suitou pěti osob v čele s hofmistrem Benedettem Manfredim a putovat poměrně rychle tam, kam jeho otec chtěl.

Cesta ho vedla z říšských rodinných statků přes Augšpurk dále na jih a po překročení Alp zavítal nejprve do Benátek. Po krátkém pobytu cestoval přes Bolognu a Florencii do prvního hlavního cíle kavalírské cesty. Byla jím toskánská Siena. Hofmistr tu svému svěřenci najal lektory, kteří Ferdinanda Augusta vzdělávali v historii, politických vědách, latině i matematice. Ze šlechtických cvičení se věnoval šermu, tanci a tehdy oblíbenému opevňování. Pilným studiem tu měl podle otce strávit celý rok až do podzimu 1674. Pak měl klasicky pokračovat do Říma, následně přes severní Itálii a Lyon zamířit do Paříže a po delším pobytu ve francouzské metropoli se přes Nizozemí a říšský prostor vrátit domů.

Jak už víme, otcovy úmysly nebyly naplněny. Pečlivě naplánovaná a dobře finančně zabezpečená cesta (ročně měla přijít na více jak 7000 zl.!) musela být již na konci pobytu v Sieně přerušena. Začalo to tím, že se Václav Eusebius dozvěděl, že jeho syn neplní dané úkoly, zanedbává výuku a pohybuje se ve špatné společnosti. Protože se tyto zprávy opakovaly, sršely otcovy dopisy do Sieny zlostí. Když pak navíc Václav Eusebius upadl v císařovu nemilost, už na nic nečekal a povolal Ferdinanda Augusta domů. Byl to totální krach kavalírské cesty. Mladý kníže se nenaučil to, co měl, nepodíval se ani do Říma a otci zbyly velké dluhy, které musel na dálku zaplatit. Není divu, že to stálo hofmistra Manfrediho místo.

Druhá kavalírská cesta

Na katarzi měl mladý Lobkovic rok času. Rodina ten čas využila k tomu, aby zajistila lepší výchozí podmínky, jež by zaručily, že se neúspěch nebude opakovat. Našli i nového hofmistra, jistého Johanna Georga Loybela. Nově vybrali mladému pánovi i členy doprovodu, takže z minulé výpravy zůstal jen jeden jediný člověk. Tentokráte se na všem více podílela Ferdinandova matka, kněžna Augusta Žofie Falcko-Sulzbašská, protože otec nesměl opustit Roudnici a odjet na říšské statky, odkud se jeho syn v půli října 1675 pod novým inkognitem hrabě ze Sternsteinu vydal na druhou cestu.

Byla ovšem kratší, trvala pouhých devět měsíců a jejím hlavním cílem se stal Řím. Mladý Lobkovic tam dorazil za dva měsíce. Do Itálie putoval jiným směrem než poprvé, a to přes Janov, Milán a Turín. Zde se zúčastnil pohřbu savojského vévody Karla Emanuela II. Pak rychle přejel do střední Itálie a zastavil se ve slavných poutních místech Loretu a Assisi. V sobotu 10. prosince už ho vítalo Věčné město, jež se mu stalo domovem na dalších pět měsíců. 

Čas v Římě dělil mladý Lobkovic, jehož inkognito bylo obratem odhaleno, mezi několik základních aktivit. Jako kníže se po odpolednách věnoval návštěvám významných osobností a dosáhl i audience u papeže Klimenta X. nebo bývalé švédské královny Kristiny. Běžně se ale pohyboval zejména ve společnosti svých vrstevníků ze střední Evropy – pozdějšího kurfiřta Jana Viléma Falcko-Neuburského, knížete Jana Adama z Lichtenštejna či Jana Leopolda Donáta Trautsona. Zároveň se snažil vzdělat a absolvovat některá šlechtická cvičení, čemuž byla vyhrazena dopoledne a někdy i večery, kdy se učil hrát na flétnu, kytaru a loutnu a bral také lekce opevňování.

Pravidelně si prohlížel starobylé město, navštěvoval Vatikán, významné kostely a jiné památky. Nejvíce jej lákala papežská a kardinálská sídla ve městě i za hradbami – proslavené paláce (Barberini, Farnese, Chigi a další) a zahradní vily (Doria Pamphili, Ludovisi, Borghese a další), kde mohl na vlastní oči spatřit, jak se reprezentují nejvýznamnější muži papežského státu.

Těžká cesta ke dvoru

Vzhledem k pádu Václava Eusebia na císařském dvoře je vcelku logické, že jeho dědice nečekala žádná strmá kariéra. V prvním desetiletí po návratu z kavalírské cesty se dokonce zdálo, že se Ferdinand August do přízně Leopolda I. nikdy nedostane. Po několika marných pokusech získat významnější úřad se situace změnila teprve na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Nejprve se v roce 1689 stal tajným radou, což byl ceněný titul, ale jeho držitel neměl reálný přístup k moci. Zlom přišel až v roce 1691, kdy ho panovník jmenoval do funkce císařova zástupce na říšském sněmu v Řezně. Jako takový byl oprávněn nosit titul principální komisař a sněmu jménem císaře předsedat.

TIP: Dospívání urozených: Jak vypadala výchova šlechtice v raném novověku?

Do vysněné Vídně se trvaleji dostal až na přelomu let 1698 a 1699. Teprve tehdy zažil velké zadostiučinění, když obdržel prestižní Řád zlatého rouna a krátce na to se stal nejvyšším hofmistrem manželky následníka trůnu Josefa I. a pozdější císařovny Vilemíny Amálie Brunšvicko-Lüneburské. Až tato funkce mu umožnila pobývat neustále v blízkosti císařské rodiny. Tohoto privilegia využíval až do roku 1708, kdy na úřad rezignoval. Nedosáhl tedy na úplně nejvyšší funkci, jak se to poštěstilo jeho otci, ale ostudu rodu rozhodně neudělal.

Navíc ještě Ferdinand August bohatě zajistil pokračování rodu, jehož existence visela v posledních dvou generacích na vlásku. Se čtyřmi manželkami měl totiž dohromady 13 dětí, přičemž dva synové založili vlastní linie rodu. Nezdar jeho první kavalírské cesty byl dávno zapomenut.

Britská vodárenská společnost Thames Water v těchto dnech oznámila, že její zaměstnanci učinili pozoruhodný objev. Během výkopových prací v hrabství Oxfordshire, nedaleko Oxfordu zjistili, že místo pro vodovod je už vlastně obsazené.

Vyklubal se z toho unikátní objev celkem 26 lidských koster. Některé z nich jsou přitom staré témě 3 tisíc let. Nejstarší z těchto koster pocházejí z doby železné a podle archeologů přinášejí cenný pohled do Británie v době před invazí Římanů. Tito lidé zřejmě měli co do činění se slavným geoglyfem v podobě 110 metrů velkého stylizovaného koně, takzvaným „Bílým koněm z Uffingtonu“. Ten se totiž nachází nedaleko nálezu koster a vznikl zhruba ve stejné době.

TIP: Vědci izolovali DNA původce Velkého moru ze zubů koster obětí v Londýně

Odborníci tvrdí, že přinejmenším některé z koster nesou stopy rituálního obětování. Společně s kostrami bylo objeveno množství cenných artefaktů, včetně keramiky, nástrojů, pozůstatků zvířat nebo ozdob. Všechny nálezy se přemístí do laboratoří k analýzám, takže projekt vodovodu v Oxfordshire bude moci pokračovat.

Přidržíme-li se prvotního dělení, pak umírněný proud reprezentuje zejména Praha a radikálům dominují ti, z nichž se později stanou táborité. Není to samozřejmě tak jednoduché, ale pro začátek a pochopení souvislostí nám takové dělení postačí. 

První neshody

Kolem českých šlechticů, kteří se hlásili k Husovi, podstatné části univerzitní komunity a bohatého pražského patriciátu se vytvořilo umírněné křídlo husitství. To usilovalo především o uznání praktiky svatého přijímání z kalicha a tím o větší respekt kostnického koncilu i papeže k českým specifikům. Jejich snahy o náboženskou svobodu však narážely na tvrdý odpor koncilu i římské kurie. 

Problémem bylo, že ani sami husitští učenci se ne vždy dokázali shodnout. Jejich proklamace o nutnosti reformy církve navíc nejednou zabředly do příliš abstraktních úvah. Z univerzitního prostředí však vzešli i kazatelé, jako například Jakoubek ze Stříbra, kteří dokázali oslovit širší veřejnost. A dokonce i radikálové. Například Jan z Jičína později stanul u založení Tábora. Obrazy zkaženosti tohoto světa a vize na jeho ráznou nápravu byly daleko bližší prostému lidu, řemeslníkům, chudině i nemajetným šlechticům nižšího původu. Ti si vzali slova kazatelů za svá, ba co víc, stále častěji si je vykládali po svém a upnuli k nim veškeré své naděje na lepší život.

Radikálové přicházejí

S tím, jak se šířily reformní myšlenky husitství za hranice Prahy a dále do všech stran Českého království, přibývalo stoupenců z řad venkovanů, jejichž obzor byl zúžen na jejich vesnici. Náhle jim však svitla naděje na novou, spravedlivější společnost, nový řád věcí v souladu s Božím zákonem. Objevovaly se desítky lidových kazatelů, kteří svými kázáními pod širým nebem bourali všechno, co církev tak pracně budovala. Hlásali blížící se apokalypsu a nový příchod Krista. Lepší život pro masy nemajetných měl být nadosah. 

Po období „národní“ jednoty, vyvolané společným odporem nad smrtí Jana Husa, se dostavila doba, kdy se začaly stále výrazněji projevovat rozdílné zájmy různých sociálních vrstev. Učení univerzitních mistrů již bylo jen námětem, který se mísil s lidovou mystikou a valdenstvím.

Města v ohni

A pod vlivem laických kněží se měnila i města. V Plzni působil Václav Koranda, v Hradci Králové kněz Ambrož a v Praze se prosadil Jan Želivský. Propast mezi umírněnými a radikály se prohlubovala. Jak moc se oba světy od sebe vzdálily, dokládá výňatek z kázání Jana Želivského: „Pouze ti, kdo skutečně pracují, říkají právem chléb náš vezdejší, ale ostatní jedí chléb jako zloději a lupiči. Jsou to... králové, knížata, rychtáři, konšelé, všichni, kdož se povalují na radnicích...“

TIP: Mýty o husitech: Jaká pověst provázela „boží bojovníky“?

Nelze se divit, že neustálé opakování takových názorů vyústilo ve vyhození novoměstských konšelů z oken radnice a následnému pokusu venkovanů obsadit Prahu. Soupeření frakcí neustávalo po celé husitské období. Vygradovalo v bitvě u Lipan roku 1434, kde se střetla polní vojska radikálů s armádou umírněných pražanů a české šlechty. A umírnění v koalici s katolíky zvítězili.