Pravidelné útvary jsou uspořádané do řad oddělených cestičkami, které se sbíhají k jednomu bodu. Jsou složené z drobných, asi třímilimetrových kuliček písku a vypadají, jako by je vytvořil nějaký moderní umělec. Zhruba centimetr široký vchod do nory, který při bližším pohledu najdete v centru obrazců, ovšem napovídá něco jiného.

„Pojídači“ písku

Jestliže chcete uvidět autora obrazců, musíte mít trpělivost a pozorný zrak. Mezi kuličkami se po chvilce hledání objeví malý krab. Je jen o málo větší než samotné kuličky a zbarvený stejně jako okolní písek. Patří k plážovým krabům rodu Scopimera.

Miniaturní, sotva centimetrový krab stojí na místě a zvláštním způsobem se krmí. Malými klepítky sbírá jemný vlhký písek a přikládá ho k ústnímu ústrojí, kterým pečlivě opracovává povrch zrnek a prostor mezi nimi. Získává tak organický detrit a mikroplankton. Z použitých zrnek velmi hbitě vzniká kulička, kterou krab hodí za záda. Pak se posune o kousíček dál a systematicky pokračuje ve svém konání.

Plíce na nohách

Krabi Scopimera se vyskytují na všech jihoasijských plážích s jemným pískem a mělkým sklonem. Tam, kde je písek hrubší a obsahuje korálové úlomky, je nenajdete. Žijí v přílivové zóně, což znamená, že pří maximálním přílivu je jejich areál s norami zaplaven a objevují se opět ve chvíli, kdy moře při odlivu ustoupí a obnaží písek.

Krabi přečkají příliv ve spodní části nory a pak si znovu vystaví trubičkovitý vchod. O přísun potravy se starat nemusí, to za ně každý den obstará příliv. Kromě životního rytmu a hbitých úst jim k přežití na relativně suché pláži ohřívané sluncem pomáhá zvláštní zařízení na nohách. Štětičkami na jejich koncích jsou schopni vstřebávat atmosférický kyslík.

Obezřetná kořist

Při pozorování pilných krabích dělníků musíte být opatrní. Jsou velmi plaší a přestože se mohou spoléhat na ochranné zbarvení a zdánlivě se soustředěně věnují jen získávání potravy, jejich oči na tenkých tykadlech bedlivě pozorují okolí. Jakmile zaznamenají možné nebezpečí, pomalu se začnou přibližovat k noře. Když překonáte tolerovanou hranici, krab v noře okamžitě zmizí.

TIP: Citlivost pod tvrdou slupkou: Také krabi cítí bolest

I přes svou obezřetnost mají krabi hodně nepřátel. Patří k nim hlavně volavky, majny a další ptáci, ale i jejich vlastní větší draví příbuzní – krabi Ocypode cordimanus. Ti jsou aktivní hlavně za šera a v noci. Menší jedince tohoto druhu jsem však viděl i ve dne, jak pobíhají po pláži a snaží se aktivně lovit malé písečné kraby.

Ve Mšeně pod Vrátenskou horou uprostřed kokořínských lesů stojí na první pohled nenápadné stavení. Minout jej však nelze: Od pondělí do soboty se z něj totiž do širého okolí line charakteristická vůně. Pochází z žitného kvasu, živého organismu přeměněného ve vyhlášený chléb. 

Kvasí se třikrát

Zdeněk Vondřich žije ve Mšeně od tří let a na zdejším kvasovém chlebu vyrostl. Když se v 90. letech původně kulturní referent rekvalifikoval na pekaře, pronajal si místní pekárnu a začal podle 75 let staré receptury připravovat vyhlášené pecny svého dětství, které znaly už naše babičky. 

Podle jeho slov vše stojí a padá se stoletími prověřenou technologií třístupňového kvašení: „Začínáme takzvanou zárodečnou drobenkou, což je třetí stupeň kvasu plus žitná mouka. Z té se vytvoří materiál podobný drobence na koláče. Do směsi pak přidáme vodu a další žitnou mouku, uděláme z ní takzvaný zákvas a zhruba šest hodin jej kvasíme.“ 

Poté se do vznikajícího chleba přidá další voda i žitná mouka a následují ještě tři hodiny kvašení – načež se proces zopakuje, tentokrát v délce tří a půl hodiny. Jak název napovídá, bochníky se tedy kvasí hned třikrát a celá výroba trvá asi patnáct hodin. 

Na skok v „pekle“

Při kvašení žitného kvasu v nerezové díži, která připomíná obří květináč, vzniká až dvě stě aromatických látek. U běžně prodávaného chleba z obyčejného droždí, navíc uměle zakyseleného, se takového efektu nikdy nedocílí. 

Ve Mšeně kromě toho používají unikátní pec – stoletou parničku. Topí se v ní dřevem a ve dvou patrech nad sebou se připraví až sto dvacet pecnů. Uvnitř cirkuluje voda ve spleti rour a vyhřeje pec na víc než dvě stě stupňů. Není divu, že jí místní neřeknou jinak než „peklo“. Zdeněk Vondřich vysvětluje její výhody: „Příprava ve staré peci je šetrnější a výrobky se tolik nevysušují. Pokud se chleba zabalí do plátýnka, vydrží i čtrnáct dní.“

Jedinečná vůně 

V další fázi vmíchává obří hnětač do těsta kyslík. Chlebové těsto pak musí do čtyř minut na vál, jinak přezraje a v ošatce už nevykyne. Bochníky se sázejí do pece třímetrovou lopatou z dubového dřeva: Přitom se nepřeklápějí, ale tzv. vyhazují. A jelikož na povrchu nezůstává mouka, získávají dokonalou křupavou kůrčičku.

TIP: Chléb Schüttelbrot: Křupavý poklad z Jižního Tyrolska

Perfektní chléb „je pěkně vypečený, s pružnou skývou a vysokou zlatavou kůrkou. A samozřejmě – nádherně voní,“ dodává Zdeněk Vondřich. Tradičních kulatých, přesně tříkilových pecnů vyrobí denně na tři stovky. 

Největší z epidemií postihla Aztéky v roce 1545. Přežil ji jen každý pátý obyvatel. Choroba zůstávala po staletí záhadou. Zcela nedávno rozlouskl tento historický oříšek mezinárodní tým vědců vedený Johannesem Krausem z Harvard University.

Smrtící epidemie

Cocolitzli. To slovo znamená v jazyce nahuatl čili aztéčtině „nákaza“. Dávní obyvatelé Mexika jím označovali choroby tak závažné, že bychom cocolitzli mohli překládat také jako „mor“ nebo „morová rána“. V roce 1545 udeřila cocolitzli v podobě, s jakou se tehdejší lékaři nikdy předtím nestřetli. Nemocní zežloutli jako při žloutence a jazyk jim ztmavl. Blouznili ve vysokých horečkách, trpěli závratěmi, úpornými bolestmi hlavy, břicha a hrudníku. Mízní uzliny na krku jim zduřely natolik, až znetvořily obličej. Lidé stižení nákazou krváceli z nosu, uší a úst a umírali v krutých křečích už za tři či čtyři dny od nástupu prvních příznaků. Obraz choroby nápadně připomíná onemocnění africkým virem Ebola. Dlouho však nikdo nevěděl, co ji skutečně vyvolalo.

Odhady počtu obětí se různí i proto, že Španělé se o umírající domorodce nijak zvlášť nezajímali. Epidemii vnímali jako nepříjemný úbytek levné pracovní síly, kterou bude nutné nahradit dovozem otroků ze zámoří. Podle velmi umírněných odhadů zemřela během epidemie z let 1545 až 1550 asi polovina všech domorodých obyvatel Mexika. Choroba kosila přednostně indiány. Evropané se nakazili jen výjimečně. Podle jiných pramenů však zdecimovala cocolitzli počet původních obyvatel Mexika na pětinu.

První velká epidemie udeřila na Aztéky už v roce 1520, když si jejich říši podmanili conquistadoři v čele s Hernánem Cortésem. Zemřelo až 8 milionů indiánů. Počet obyvatel klesl zhruba z 22 na 15 milionů. V letech 1545 až 1550 zabila cocolitzli 12 milionů lidí. Přežily pouhé 3 miliony obyvatel! Zbídačené populaci zasadila poslední ránu epidemie v roce 1576, která si vyžádala 2 miliony obětí na životech. Z kdysi mocné a lidnaté říše zbyl pouhý stín. 

„V roce 1576 zachvátila indiány nákaza s vysokou úmrtností a trvalo rok, než pominula. Země, kterou známe jako Nové Španělsko, zůstala téměř vylidněná,“ popsal tehdejší situaci v Mexiku v dobové kronice františkánský mnich Juan de Torquemada.

Odhalení tajemství Mixtéků

Vědci se o původu choroby dlouho jen dohadovali. Teprve moderní metody molekulární genetiky jim nabídly odpověď. Tým vedený Johannesem Krausem prozkoumal 29 koster nalezených v ruinách dávno zaniklého města označovaného archeology jako Teposcolula Yucundaa. Město ležící v mexické provincii Oaxaca obývali Mixtékové, etnikum odlišné od Aztéků. I na ně však epidemie cocolitzli ničivě dopadla. Čtyřiadvacet koster pocházelo z let 1545 až 1550. Zbývající pětice byla o plné století mladší.

Vědci za přísně sterilních podmínek navrtali zuby všech nebožtíků a z jejich nitra odebrali hmotu, z níž pak izolovali DNA. Nejen jejich. Pokud by některý z nich zemřel na cocolitzli, zachovala by se v nitru zubů i dědičná informace původce choroby. 

Vnitřek zubu funguje jako „konzerva“ DNA mikrobů, kteří žili v těle člověka v době jeho smrti. Důvod, proč zrovna v zubech stará DNA přežívá, není zcela jasný. V kostech však bývá podstatně zranitelnější a podléhá zkáze o poznání vyšším tempem. Genetici už dokázali izolovat ze zubů středověkých i starověkých nebožtíků tak dobře zachovanou DNA, že na základě její analýzy identifikovali původce několika morových ran Starého světa. Dokonce se jim podařilo rekonstruovat kompletní dědičnou informaci bakterie stojící za středověkou epidemií malomocenství.

Na Krausův tým čekalo překvapení. Vědci předpokládali, že naleznou zlomky dědičné informace viru podobného ebole. Místo toho však narazili na zbytky DNA bakterie Salmonella enterica enterica vyvolávající onemocnění paratyfem typu C. Na nákazu tímto druhem salmonely zemřela plná polovina nebožtíků z let 1545 až 1550. Z koster mladších o jedno století nebyla nakažená ani jedna. 

Dnes je původce paratyfu C poměrně vzácný. Lze se s ním střetnout nejvíce v jihovýchodní Asii a Latinské Americe. Vědci ale narazili na stopy po paratyfu C u norského nebožtíka, kterého zabil už před osmi staletími. Evropou tedy bakterie kolovala dávno před tím, než Španělé vstoupili na mexickou půdu. 

Bakterie importovaná z Evropy

Dnes, v době antibiotik, nepředstavuje paratyfus C zdaleka takovou hrozbu, jakou byl v dobách, kdy řádil v otřesných poměrech středověké Evropy. V Americe v polovině 16. století však vládly podmínky pro smrtící epidemii ještě mnohem příhodnější.

TIP: Vyznavači krvavých bohů: Lidské oběti v krutém světě Aztéků

Krause a jeho spolupracovníci se domnívají, že původce paratyfu C přicestoval do Nového světa z Evropy buď s domácími zvířaty, nebo v útrobách bacilonosičů. Pokud se člověk bakterií Salmonella enterica enterica nakazí a uzdraví se bez léčby antibiotiky, často se původce choroby zcela nezbaví. Bakterie už nevyvolává příznaky onemocnění, ale množí se a člověk ji vylučuje ve velkém množství do okolí. Pak už stačí, aby se dostala do vody či na potraviny, popřípadě někomu ulpěla na rukách. A vzplane epidemie. Aztékové a další obyvatelé Střední Ameriky se s paratyfem C nikdy předtím nestřetli a jejich „naivní“ imunitní systém si nedokázal se salmonelou poradit. Proto byl průběh onemocnění u indiánů tak závažný, proto měla cocolitzli tak nezvyklé příznaky a proto na ni umíralo tolik nemocných. 

Na první pohled možná lehce morbidní sbírkou se může pochlubit oddělení patologie v německém Rostocku. Zdejší depozitář čítá 132 různých očních náhrad vyrobených z foukaného skla mezi léty 1860 až 1880. V Německu, podobně jako například v Itálii a zemích východní Evropy, se protézy vyrábějí převážně ze skla. Teprve v posledních letech je doplňují náhrady z umělé pryskyřice, které se začaly praktikovat ve Spojených státech v 50. letech minulého století. 

Výroba umělých očí se používala již v době starověku. Pravděpodobně nejstarší skleněné oko nosila žena v dnešním Íránu 2900 let před naším letopočtem. Egypťané opatřovali umělýma očima své mumie. První náhrady vznikaly z voděodolné pozlacené pryskyřicové pasty, používaly se ale i zlaté plíšky či leštěné kamínky. Skleněné oči spatřily světlo světa na počátku 16. století v Benátkách, kde je vyrobili tamní skláři. Ve Francii poprvé oční protézy popsal chirurg a lékař několika francouzských králů Ambroise Paré.

TIP: Technologie přírody: Jaké je vlastně rozlišení lidského oka?

Oční protézy je třeba docela často měnit. Jejich degradaci způsobují slzy, protézám ale škodí i prach a další látky v ovzduší. Když nejsou dokonale hladké, mohou působit záněty a podobné komplikace.

Merkur je sice nejmenší z planet Sluneční soustavy, jeho tajemství jsou ale přinejmenším stejně velká, jako v případě větších planet. Jedna z těchto záhad se pojí s vnitřním jádrem planety. Merkur je kamenná planeta, stejně jako Venuše, Země a Mars. Vnitřek Merkuru je členěný podobně jako u ostatních kamenných planet, proporce jednotlivých částí jsou ale u Merkuru dost výjimečné.

Například kovové jádro Merkuru ve skutečnosti tvoří naprostou většinu celé planety. Zabírá asi 85 procent objemu Merkuru. Antonio Genova z italské Sapienza University of Rome a jeho spolupracovníci nedávno zjistili, že vnitřní jádro Merkuru je pevné přiližně stejně, jako vnitřní jádro Země.

Masivní vnitřní jádro Merkuru

Co je ještě pozoruhodnější, přestože je Merkur svou velikostí oproti Zemi asi jen třetinový, jeho vnitřní jádro je zhruba stejně velké, jako vnitřní jádro naší planety. Pozorování Merkuru také ukazují, že jeho jádro je stále aktivní a že pohyby jeho roztaveného materiálu vytvářejí magnetické pole Merkuru, byť je slabší, než magnetické pole Země.

TIP: Země se netřese sama: Do klubu tektonicky aktivních planet vstoupil Merkur

Výzkum Genovyho týmu je založený na datech, která získala americká meziplanetární sonda MESSENGER. Ta pozorovala Merkur zblízka od března 2011 do dubna 2015 a velmi přesně zaznamenávala jak gravitační pole planety, tak i její rotaci. Z těchto dat pak vědci mohli odvodit uspořádání vnitřní části planety.

Habsburská monarchie se začala na podzim roku 1918 rozkládat. Vstup USA do války na straně Dohody, námořní blokáda a únava z války vedly ke všeobecné demoralizaci. Stát již nedokázal plnit své základní funkce, vázlo zásobování takřka vším, množily se stávky a demonstrace a v celé říši se stupňovalo národnostní napětí.

Už 13. července 1918 vytvořili Češi Národní výbor československý jako vrcholnou národní instituci. Nikdo se nesnažil zastírat, že vznikl v souladu se zahraniční akcí Masaryka a rakouské úřady dokonce dovolily, aby jeho členové odjeli dne 22. října do Švýcarska k jednání s představiteli zahraniční Československé národní rady. Podobně jako Češi vytvořili 5. října 1918 svoji národní radu Jihoslované, o něco později pak i Ukrajinci a Slováci.

Avšak i německy hovořící obyvatelé Rakouska se začali stavět proti monarchii. Dne 21. října 1918 vzniklo ve Vídni Prozatímní německé národní shromáždění, které deklarovalo odhodlání založit nezávislý německý stát. Jeho součástí se měla stát všechna rakouská území obydlená Němci, především Sudety. V prohlášení stálo, že chtějí-li s ním ostatní národy vytvořit federativní stát, jsou vítány. Pokud ne, připojí se nový stát k Německé říši. 

Příslušníci ostatních národů viděli v německém postupu ohrožení svých vlastních zájmů. Naprostý zlom ve vývoji situace znamenalo 28. října 1918 zveřejnění nóty rakouského ministra zahraničí Andrássyho prezidentu USA Wilsonovi. Rakousko-Uhersko v ní prohlásilo, že uznává práva rakouských národů, zejména Čechoslováků a Jihoslovanů. V Praze vypukly spontánní demonstrace, které vyvrcholily vyhlášením samostatného československého státu. Jen o dva dny později se v Martině sešla Slovenská národní rada, která vyhlásila připojení Slovenska k československému státu. 

A Slovensko získává...

Praha – na rozdíl od Vídně a Budapešti – nenavázala s císařem Karlem žádné spojení. Dne 14. listopadu přijalo Prozatímní Národní shromáždění pod předsednictvím dr. Karla Kramáře usnesení: „Habsbursko-lotrinská dynastie je zbavena všech práv na český trůn a my prohlašujeme, že náš československý stát je svobodnou Československou republikou“. Po svém vypovězení ze země žádal Karel v Československu o azyl, čemuž nebylo vyhověno. 

Prozatímní parlament Československé republiky vznikl rozšířením Národního výboru. Původních 256 poslanců doplnilo 11. března 1919 ještě 14 zástupců slovenských, což bylo velmi důležité, neboť maďarská vláda připojení Slovenska českým zemím neuznávala. Vydala proklamaci proti vstupu českých vojenských jednotek na Slovensko, které začalo už 2. listopadu 1918, a sama tam také vyslala vojenské posily. Současně se pokoušela o uzavření kompromisní dohody se slovenskými předáky, především s Milanem Hodžou, který před válkou spolupracoval s arcivévodou Františkem Ferdinandem. Skutečně se jí podařilo dosáhnout toho, že Hodža podepsal 6. prosince 1918 v Budapešti úmluvu o prozatímní demarkační čáře na Slovensku, aniž jej tím nová československá vláda pověřila. V Praze to samozřejmě vyvolalo pobouření.

Národní shromáždění 10. prosince přijalo „zákon o mimořádných přechodných opatřeních na Slovensku“ a vytvořilo ministerstvo s plnou mocí pro Slovensko, v jehož čele stanul Vavro Šrobár. Sídlem nového úřadu se stala nejprve Žilina a v poslední den roku 1918 přesídlil do Bratislavy.

TIP: Nejen Československo: Rok 1918 výrazně proměnil tvář celé Evropy

Vojenskou moc nové ČSR posilovaly jednotky legionářů, které se postupně vracely do vlasti. Díky nim české vojsko vstoupilo 30. prosince 1918 do Košic a připojilo je k novému státu. Již o týden dříve musela maďarská vláda přistoupit na nótu dohodových mocností a akceptovat na Slovensku novou demarkační čáru, která byla vytyčena podle představ pražské vlády. Slovenska bylo do 20. ledna 1919 obsazeno československým vojskem a dostalo se pod kontrolu nově vzniklé republiky.

Dne 21. dubna 1918 se nedaleko pozic australských dělostřelců na západní frontě zřítil rudý trojplošník Fokker Dr.I. Za kniplem seděl, v době dopadu už mrtvý, Manfred von Richthofen.

Smrt největšího prvoválečného esa zasáhla celé Německo, ale zdá se, že ztrátu pocítili i dohodoví piloti, kteří respektovanému protivníkovi vystrojili pohřeb se všemi vojenskými poctami.

TIP: Rytíři, nebo zabijáci? Každodennost stíhacích es za Velké války

Video zachycuje několik mužů, kteří se probírají troskami von Richthofenova letadla, někteří s úsměvem ve tváři. Kulomet, části trupu i další cenné artefakty některým poslouží jako vzácné suvenýry, které by měly dnes na dražbách cenu zlata. Po pár sekundách jsou však vidět dohodoví letci, kteří kráší se smutečními věnci či čestná stráž složená z australských vojáků. Smutné procesí se vydává na hřbitov v severofrancouzském Bertangles, kde na uložení ostatků dohlédl kněz a slavného stíhače vyprovodily na poslední cestě také čestné salvy. Video neobsahuje zvuk. 

Teprve nedávno popsaný delfínovec araguaiský (Inia geoffrensis) se liší od většiny ostatních delfínů. Obývá řeky, tedy sladkovodní prostředí, kde dává přednost poměrně samotářskému životu. Proto se vědci, kteří studují komunikaci delfínů, domnívali, že tito sladkovodní delfíni nebudou příliš výřeční a jejich jazyk nebude složitý. Opak je ale pravdou.

Američtí badatelé studovali sociální uspořádání a jazyk delfínovců araguaiských ve velké brazilské řece Tocantins a jejích přítocích. Podařilo se jim zjistit, že delfínovci jsou výrazně sociálnější, než jsme doposud předpokládali. Zároveň se ukázalo, že i jejich komunikační jazyk je mnohem složitější a pestřejší, než jsme si mysleli.

TIP: Přistiženi při činu: Vědci poprvé nahráli konverzaci dvou delfínů

Delfínovci jsou normálně velmi obezřetní a v porovnání se svými příbuznými z oceánu se mnohem více straní lidí. Vědci ale během výzkumu využili toho, že ve městě Mocajuba mají rybí trh, jehož zákazníci mají sklony krmit delfínovce rybami. Jejich štědrost obměkčila delfínovce natolik, že je vědci mohli důkladně prostudovat.

Američtí programátoři CJ Carr a Zack Zukowski jsou vývojáři umělých inteligencí. Oba kromě toho spojuje i záliba v moderní energické hudbě. Již dříve vytvořili projekt DADABOTS, který díky umělé inteligenci vytvářel hudbu různých žánrů, od skate punku až po black metal. Netají se tím, že na rozdíl od svých kolegů, kteří pronikají s umělou inteligencí spíše do klasické hudby, jako jsou Bach, Beethoven nebo Beatles, si oblíbili poněkud extrémnější hudební žánry.

TIP: Umělé inteligence pronikají do umění: Chystá se první aukce jejich obrazů

Jejich nejnovější projekt se jmenuje „Relentless Doppelganger“, čili „Neúnavný dvojník“. Jde o nekonečný livestream death metalu, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Tuhle hudbu ale nehrají lidé, nýbrž umělá inteligence.

Tvůrci svoji inteligenci vycvičili na hudbě kanadské skupiny Archspire, která hraje technický death metal. Každý může posoudit, do jaké míry se to umělé inteligenci daří. Carr a Zukowski tvrdí, že jejich projekt je dalším krokem k eliminaci lidí z extrémního metalu.

Nejdůležitější a nejslavnější vikingskou zbraní byla tzv. dlouhá loď neboli drakkar. Vynalezl ji neznámý vizionář někdy ve druhé polovině 8. století, když spojil to nejlepší, co tehdejší seveřané o budování plavidel věděli, a zmíněnou znalost ještě značně vylepšil. Popustíme-li uzdu fantazii, můžeme si představit některého z legendárních dánských králů, jak k sobě povolává mistra loďaře se slovy: „Postav mi loď rychlou jako vítr a obratnou jako úhoř, která unese tolik mužů, co skála. Ať proklouzne každým potokem, ale přitom mě bezpečně přenese přes rozbouřené moře.“

Předchozí část: Zlatý věk Vikingů: Poháněla seveřany touha po zlatě, nebo šlo o demonstraci síly?

Je možné, že podobný úkol znamenal pro neznámého stavitele roky pokusů a frustrujících omylů – stejně tak si ovšem mohl jedinečnou podobu plavidla vysnít přes noc. Pravdu neznáme a nikdy znát nebudeme: Jisté je pouze to, že Dánové dokázali loď postavit přesně podle zmíněného přání. 

Svět do té doby nic podobného neviděl. Námořní velmoci Středomoří používaly galéry, štíhlá plavidla poháněná desítkami veslařů, s klounem neboli mohutným hrotem na přídi. Ve srovnání s drakkarem šlo ovšem o zoufale neohrabané „kocábky“. Dánové upřednostnili jako primární pohon vítr a síle lidských paží u vesel určili jen podpůrnou úlohu. Vyžadovalo to dobré zvládnutí principů hydrodynamiky a porozumění tomu, jak vyrobit plavidlo s mělkým ponorem tak, aby zůstávalo i s velkou plachtou stabilní. 

Skutečná revoluce však spočívala v konstrukci trupu. Zdánlivě nemožně zahnuté linie, jež jsou pro přídě drakkarů typické, vytvářeli mistři stavitelé ohýbáním mokrého dřeva nad ohněm. Na míru formované desky pak dovedně sestavovali tak, že plavidlo drželo tvar i bez vnitřní konstrukce. Zaručovalo mu to pružnost a současně pevnost, přičemž se obešlo bez kostry, která jinak přidává na váze i neohrabanosti (viz Jak postavit drakkar?)  

Na výpravě za zlatem

S novými loděmi začali Dánové plenit britské pobřeží, zatímco k tomu franskému, i když mnohem bližšímu, se zpočátku vydávali jen opatrně. Smyslem zdrženlivé strategie bylo vyslat Frankům jasnou zprávu, co se stane, pokud se pokusí o invazi do Skandinávie – a současně je zbytečně neprovokovat, aby ke skutečné konfrontaci nemuselo dojít. Daná taktika fungovala na výbornou a mezi Franky a Vikingy se odehrávaly jen zřídkavé konflikty. Tedy až do chvíle, kdy se Franská říše ocitla v roce 840 v občanské válce a námořním lupičům se otevřely dokořán dveře k jejímu bohatství, čehož také bez milosti využili. 

Vikingové však začali ve velkém kolonizovat i nové země. Úrodná pole Anglie se jako cíl přímo nabízela, nájezdníci ovšem museli počítat s odporem tamních obyvatel. Osídlování poloprázdných území bylo sice logisticky náročnější, ale také bezpečnější. Vikingové tak záhy obsadili Orkneje a Hebridy, ostrovy ležící severně od skotské pevniny, kde přežívaly zbytky keltského obyvatelstva. Podobně zabrali Faerské ostrovy, Shetlandy a Island, téměř neobydlená místa, jež ovšem v 9. a 10. století oplývala mnohem příjemnějším podnebím než dnes a kde se na zelených pláních dařilo ovcím, skotu i nenáročnému zemědělství. 

Z těchto dalekých výsep byl už jen krok ke kolonizaci Grónska. K jeho objevu přitom došlo pouhou náhodou, když námořníky mířící z Islandu do Norska smetla silná bouře a zanesla jejich lodě k neznámému pobřeží. Dobrodruh Erik Rudý pak zorganizoval výpravu asi tří tisíc kolonistů do míst, která s jistou dávkou reklamního umu pojmenoval „Groenland“ neboli „zelená země“. Nicméně nemusel lhát příliš: Ačkoliv byl ostrov na kontinentální poměry stále relativně chladný, zažíval velmi příznivé období klimatického oteplení, jež okolo roku 1000 zasáhlo většinu severní Evropy a vydrželo zhruba tři staletí. Vikingové tedy mohli v Grónsku založit řadu osad a začít obchodovat s kůžemi i mrožími kly s původní domovinou.  

Sbohem, Ameriko

Vikingské výpravy se v důsledku této západní kolonizace stále prodlužovaly. Bezpečná přístaviště a vesnice, kde bylo možné doplnit zásoby, značně rozšířily dosah doplutí lodí seveřanů. Erikův syn Leif Eriksson se vydal ještě dál na západ a objevil Vinland neboli „zemi vína“ – dnešní kanadský ostrov Newfoundland. Odtud pak zbýval už jen kousek k založení osad na pevnině, kterou dnes známe jako Nový Brunšvik. 

Vědci dlouho předpokládali, že zmínky o Vinlandu v ságách představují pouhé bajky – až do chvíle, kdy byla v roce 1960 na Newfoundlandu nalezena někdejší vikingská osada. Další se tam podařilo odhalit před čtyřmi lety a jiné možná na objev stále čekají. Zdejší osídlení však mělo pouze krátké trvání a šlo nejspíš o dočasné tábory, kde objevitelé přečkávali zimu, aby se na jaře mohli vrátit domů. Vikingy zajímaly hlavně přírodní zdroje, zejména dřevo, kterého se v Grónsku nedostávalo, přičemž hrálo kritickou roli při údržbě lodí i stavbě domů. 

Založit stálé osady a obchodní trasy se seveřanům v Americe nikdy nepodařilo. Na vině byla nejen značná vzdálenost a nebezpečné vody Atlantiku, ale také konflikty s indiány, z nichž Vikingové v mnohonásobné menšině obvykle nevyvázli se zdravou kůží. Poslední výprava zamířila zpátky do původní domoviny v roce 1009 a další už nikdy nedorazila. Na „znovuobjevení“ Evropany si tak kontinent počkal až do roku 1492, kdy k jeho pobřeží připlul Kryštof Kolumbus.