V metropoli, která obepíná papežský stát Vatikán, si lid nikdy nesměl moc vyskakovat, natož aby veřejně projevoval svou nespokojenost s počínáním duchovenstva a šlechty. Nezávislý tisk ještě v 16. století neexistoval, zato v Římě navýsost dobře fungovala šuškanda, a tak už brzy ráno věděl i ten poslední trhovec, co měl včera papež k večeři a která prostitutka tentokrát navštívila místní vznešené zbohatlíky. Zprávy šířené polohlasem se ale dostávaly i k nesprávným uším, ke špehům a placeným informátorům-udavačům. Ti pak ještě zatepla donesli svou zprávu o klevetnících na patřičná místa. A na všechny neopatrné povídálky čekala přinejmenším tučná pokuta nebo i šatlava. Vox populi, tedy hlas lidu, si ale našel ke svobodnému projevu cestu. A nechyběl u toho ani ostrý italský humor.

Socha darovaná římskému lidu

Začalo to v roce 1501, kdy při přestavbě vznosného náměstí Piazza Navonna nalezli kopající cestáři poničený fragment dávné sochy. Kdysi pravděpodobně zobrazovala mytického spartského krále Menelaa svírajícího v náručí umírajícího Patrokla, jednoho z hrdinů Trojské války. O kamenné torzo bez rukou, nohou a s poškozenou hlavou neměl nikdo zájem. Kardinál Oliviero Carafa proto schválil, aby bylo „odloženo“ na piedestal jen o několik uliček dál. Prý bude u této poničené sochy vždy 25. května svobodně recitovat skupina básníků antické klasiky. Prostí Římané ale věděli své: pokud by socha byla skutečně cenná, dávno už by zmizela ve vatikánských galeriích. Jen proto, že je to laciný a neopravitelný střep, daroval ho kardinál „velkoryse“ lidem. A svobodně recitovat a oslavovat starými básněmi nové časy? Není proto divu, že socha druhého dne „promluvila“.

Upovídaný Pasquino 

Dnes už se pochopitelně nedozvíme, kdo první tuto sochu „rozmluvil“, ale vtípek to byl náramný. Na krku torza se druhého dne objevila cedulka s naškrábaným textem. Socha v něm kardinálovi „upřímně“ děkovala za projevenou štědrost. A to se opakovalo skoro každé ráno. Jednou socha kritizovala kvalitu ryb na trhu, jindy vysoké poplatky za mletí mouky, ale vždy tak činila pomocí veršíku či krátkého rýmu. A když se nějaký špicl zeptal, odkud takové zvěsti plynou, lidé se nebáli říct: „To přece povídal Pasquino.“

Toto univerzální pojmenování sochy se ujalo, stejně jako legendy o jeho původu. Pasquino měl být původně krejčím nebo bradýřem-holičem, který pracoval pro vatikánské kněží. A jako takový vždy věděl zaručeně nejlépe, co se to ve Svatém městě zase děje.

Když sochy promlouvají

Lidé si toho ale chtěli otevřeně říkat víc, a jedna socha by na to nestačila. Postupně se zrodila tradice pasquinady. A brzy již mluvila o problémech města, vlády i církve celá řada soch. Mezi nejznámější patřil ještě tlustý Marforio, Madama Lucrezia, strhaný opat Luigi, satyr Babuino zvaný Pavián a prodavač vody Il Facchino.

Zvláště během konkláve - uzavřené volby nového papeže - se uměly rozpovídat desítky kamenných soch a výjevů. Šlechtě a církvi tyto šprýmy hýbaly žlučí, ale bránit se proti nim nemohli. Žádného konkrétního viníka se prý nepodařilo dopadnout. Nepomohli hlídači, tajné stráže ani špehové. Místo jedné ostře sledované sochy začala promlouvat další. Nizozemec Adriaan Florenszoon Boeyens, který proslul coby papež Hadrián VI., chtěl dokonce na náklady městské pokladny hodit sochu Pasquina do Tibery.

Dialogy přes celé město 

A socha mu hned druhého rána odpověděla: „Ve vodě bych dál kvákal jako žabák... jen mnohem hlasitěji“. Nakonec zůstal na svém místě. Lidé se mohli také dočíst, že: „Od té doby, co je tenhle papežem, je v městě spousta krve, ale jen velmi málo vína“. A díky jiným promluvám se veřejnost rychle dozvídala o milostných pletkách a nemanželských dětech nejvyšších církevních činitelů včetně papežů. Socha Marforia, stojící v roce 1679 ještě na kapitolském vršku, si dokonce začala s Pasquinem „povídat“. Proč? Papež Klement XI. si totiž v městě Urbino, které papežskému státu patřilo, budoval luxusní rezidenci a stěhoval tam většinu uměleckých sbírek. A tak jednoho dne stojí na ceduli u Marforia text: „Pasquino, co to děláš?“ a na populární soše o dva kilometry dál zase: „Hlídám Řím, aby se nám celý nepřestěhoval do Urbina.“

Řečnický sněm zapomenutých soch

Ještě hůře se vedlo papeži Urbanovi VIII. z rodu zámožných Barberinů. Ten nechal v rámci rekonstrukce dómu svatopetrského chrámu vyškubat bronzové obklady na nejstarším „pohanském“ římském chrámu - Pantheonu. Místním se to vůbec nelíbilo, ale co mohli dělat. Ozvala se až Madama Lucrezia, tedy poničené torzo sochy bohyně Isis stojící v uličce za bazilikou Sv. Marka. Městu vzkázala: „Co nedokázali barbaři, dokázali Barberini.“

TIP: Romanum Imperium: Fenomén jménem Svatá říše římská

A když tvrdý zastánce protireformace papež Sixtus V. konečně po dlouhých letech nechal opravit rozbitý akvadukt, povzdechla si renesanční socha Prodavače vody: „Tak, a jsem konečně bez práce.“ Mluvících soch byly v centru Říma desítky, ale jen pár z nich se dostalo výsady členství v il Congresso degli Arguti tedy na Sněmu mluvících soch.

Byť je jejich umělecká hodnota mizivá, dodnes se těmto poničeným torzům dostává od místních velké úcty. V době občanské nesvobody totiž jediná ústa, která se nebála hovořit, byla ta kamenná.

Když Konrád, opat zbraslavského kláštera, jednoho horkého červencového dne roku 1309 oslovil v bazilice sv. Víta Elišku Přemyslovnu, řekla mu prý „Bylo by mi lépe zemřít, nežli tak bídně žít a vidět opuštění své i království“.

Seděla zamyšlená v příšeří chrámu, k uším jí doléhala latinská slova bohoslužby, která jí však nedodávala útěchu do zkroušené duše. Propukla v pláč, neboť ona, sirota zbavená obou rodičů, se již nemohla déle dívat na mizernou vládu jejího švagra Jindřicha Korutanského. Opat Konrád, jemuž nebyl osud království i princezny lhostejný, se rozhodl jednat.  

Konečně královnou

Cisterciáčtí opati, tito „bystří mužové českého království“, tajně rozehráli partii, jejímž cílem bylo vypuzení neoblíbeného Jindřicha Korutanského ze země a nastolení nového krále. Nejdůležitější kartou v této odvážné a riskantní hře byla mladá, dosud nezadaná Přemyslovna. Jejich naděje se upnuly k Janovi, synu římského krále Jindřicha VII. Lucemburského. Král se ale zprvu zdráhal vydat svého sotva čtrnáctiletého potomka do země proslulé nedávnou vraždou panovníka. Namísto něj nabízel svého zkušeného bratra Walrama. Díky diplomatické aktivitě mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu a skvělému rétorickému umění opatů se přece jen podařilo krále přesvědčit. Svolil, ale až poté, co sličnou tmavovlásku spatřil a potupná zkouška panenství, kterou Eliška musela absolvovat, rozptýlila pomluvy o jejím nestoudném životě.

Na přelomu srpna a září roku 1310 vystrojil Jindřich VII. novomanželům ve Špýru velkolepou svatební hostinu. V Čechách sice stále vládl Jindřich Korutanský, ztrácel však podporu domácí šlechty, která s nadějí vyhlížela nového krále. Když Jan Lucemburský vstoupil do země a dobyl Prahu, pochopil Jindřich Korutanský, že jeho šance na udržení vlády je mizivá. A České království raději s manželkou Annou Přemyslovnou 9. prosince 1310 opustil. A tak mohl Petr z Aspeltu 7. února 1311 korunovat Jana a Elišku v bazilice sv. Víta na českého krále a královnu.     

Cizinec, diplomat a rytíř 

Za mrazivého únorového dne, kdy se Praha radovala z královské korunovace, měla však Eliška o čem přemýšlet. Stála vedle čtrnáctiletého novomanžela zhýčkaného francouzskou výchovou. Sice vzdělaného, neboť prý ovládal čtyři jazyky, ale v podstatě ještě pubertálního výrostka. Možná na ni tehdy padl splín, nepříjemná předtucha nelehké budoucnosti, která ji jako ženu, jako matku, i jako královnu čekala. Ve všeobecném svatebním i korunovačním veselí to však postřehl málokdo.

Eliščin muž Jan Lucemburský se s českým prostředím nikdy nesžil. Proto byl nazván historiky králem Cizincem. Byl však také králem Diplomatem, neboť svým šarmem a uměním přesvědčovat dokázal získat pro české království nejedno území. Už za jeho života kolovalo přísloví, že „bez českého krále nikdo nemůže vyřídit svou věc.“ Jan Lucemburský se však cítil především králem Rytířem. Navštěvoval turnaje po celé Evropě, rozdával bohaté dary a šířil tak svou pověst nejudatnějšího reka. A této pověsti zůstal věrný do konce života bez ohledu na zdravotní handicapy. 

Složité manželství  

Možná i Eliška nesla část viny na tom, že se Jan cítil v Čechách poněkud cize. Zaujala k němu spíš postoj kárající matky než milující, natož pak zamilované královny. Měla to těžké. Jan Lucemburský občas vyváděl věci, které se konat nesluší a už vůbec by je neměl dělat český král. Vyřvával při bohoslužbách vulgární slůvka, snaže se zřejmě cosi dokázat. Spolu se svými oblíbenými kumpány z řad zámožných šlechticů se potuloval za nocí po pražských ulicích a házel váženým měšťanům kameny do oken. Jednou ho dokonce při činu chytila městská stráž a už chtěla výtržníka ztrestat, když s úžasem zjistila, že se pod kapucí skrývá králova tvář.  

Eliščiny představy o tom, že Jan se bude podobat jejímu otci, byly prostě naivní. Zidealizovaný obraz vlády Václava II. kladla Janovi stále za vzor. Politická situace v zemi nebyla jednoduchá. V čele stály mocné panské rody, které nedávaly králi Cizinci příliš prostoru k manevrování. Jan se proto brzy spolčil s Jindřichem z Lipé a jeho přívrženci. Jeden z nejvlivnějších šlechticů země byl navíc milencem královny vdovy Alžběty Rejčky, Eliščiny nenáviděné macechy.

TIP: Království za oko: Jak přišel Jan Lucemburský o svůj zrak?

„Které Bůh spojil, ty rozloučila ničemná rada,“ píše zbraslavský kronikář Petr Žitavský. A skutečně, v roce 1319 došlo mezi manželi k vážné roztržce. Eliška se odstěhovala i s třemi dětmi, mezi nimiž nechyběl Václav, budoucí Karel IV., na Loket. Král Jan, jemuž někteří namluvili, že jeho žena chce s pomocí tříletého syna uzurpovat vládu v Čechách pro sebe, na Loket dorazil. Odebral Elišce děti a donutil ji odejít do Mělníka.

Už delší dobu víme, že se na vjemu chutí podílí nejen jazyk, ale i čich. A role čichu není zrovna bezvýznamná. Na vlastní kůži to může pocítit každý, kdo má problémy s dutinami. I částečné zablokování čichu může způsobit, že se najednou chutě chovají úplně jinak. Jako by každé jídlo bylo mdlé a nevýrazné. 

Američtí vědci teď zjistili, že to funguje i opačně. Překvapivě totiž objevili úplně stejné čichové receptory, jako jsou ty v nose, ale tentokrát v chuťových buňkách na jazyku. Jak se zdá, pocit chuti nemusí vznikat někde hluboko v mozku, jak si odborníci doposud mysleli. Minimálně v některých případech se vjem chuti zřejmě vytvoří přímo v chuťových buňkách na jazyku, které detekují jak chuť jídla, tak i jeho vůni.

TIP: Podceňovaný smysl: Lidský nos dokáže rozlišit miliony pachů

Vědci nejprve studovali myši a kultury lidských chuťových buněk. Tak zjistili, že lidské chuťové buňky obsahují nejen receptory chuti, ale také klasické čichové receptory. Pak se badatelé detailně zaměřili na provoz chuťových buněk a potvrdili, že čichové receptory jsou v chuťových buňkách zcela funkční. Na různé pachy reagují podle všeho stejně, jako čichové receptory v nosu. Teď bude následovat intenzivní výzkum lidských chutí, které jsou zřejmě ještě složitější, než jsme si mysleli.

Všudypřítomný nedostatek pečiva pocítila kolem roku 1800 nejsilněji Británie, neboť kvůli válce s Napoleonem nedokázala dovážet potraviny. Bídnou situaci se vláda pokusila vyřešit tzv. zákonem o okoralém chlebu, na jehož základě se nesmělo prodávat pečivo, jež na pultech neschlo alespoň 24 hodin. Logika opatření vycházela z přesvědčení politiků, že prodejny jsou prázdné, protože lidé nedokážou odolat čerstvým produktům a kupují je ve velkém. 

Lékaři zákon schvalovali, neboť věřili, že vysušené pečivo může být až o pětinu výživnější. Pokud by pekaři nařízení porušili, hrozila jim pokuta pět šilinků za bochník. Dva šilinky naopak úřady nabízely každému, kdo zlotřilé prodejce udá. 

Nekonečná krize

Situace se však nezlepšila a nedostatek potravin narůstal. Od roku 1815 vznikaly speciální obchody s jídlem pro chudé, kde se daly koupit chlebové kůrky a mouka mletá z plesnivých sucharů: Sypaly se do ní draselné soli, takže byla méně černá i vlhká a tolik nezapáchala. Nouze dosáhla takové míry, že parlament zvažoval zákaz výroby alkoholu, protože se při něm plýtvalo obilovinami. 

Ani s koncem války roku 1815 se poměry na ostrovech nezlepšily. Aby vláda získala podporu pozemkových vlastníků, zakázala dovoz obilí, a cena chleba proto rostla dál. V roce 1816 stál bochník již šestinásobek oproti přelomu století. Neúroda ve Francii a v Anglii pak vyvolala hladomor a nepokoje napříč zemí musela krotit armáda. 

Soud za kyselé pecny

Mnoho pekařů se navzdory zákazům pokoušelo vyrábět i levnější chléb, který by šel snáz na odbyt. John Dixon se například ocitl před soudem za prodej 257 bochníků velmi kyselé chuti, jež dětem způsobovaly zažívací potíže. Vyšetřování nakonec odhalilo, že 11 let přidával do pečiva síran draselný, jehož antiseptickými účinky se pokoušel zvyšovat kvalitu plesnivé mouky.

TIP: Vyhladovělá Evropa: Řecký a holandský hladomor za druhé světové války

Krizi nakonec vyřešily brambory, propagované věhlasnými ekonomy, jako byli Adam Smith či Thomas Malthus. Vědci na hlízách oceňovali, že je mohou chudí pěstovat na vlastních zahrádkách, aniž by péče o zeleninu jakkoliv ohrozila hodiny odpracované v továrnách. Do roku 1820 se brambory staly běžnou součástí britského jídelníčku a spotřeba chleba klesla o polovinu. Teprve zrušení obilných zákonů v roce 1846 však umožnilo návrat jeho cen na úroveň před přelomem století. 

Ve vesmíru je tzv kosmické vakuum a v něm se zvuk nemůže šířit. To ale neznamená, že by nebeské objekty nemohly vytvářet žádné zvukové vlny, i když je nikdo neslyší. Fúzní pece uvnitř každé hvězdy vytvářejí množství složitých vibrací a v jejich rytmu se vlní i povrchy hvězd. Naše teleskopy přitom mohou tyto vibrace zaznamenat v podobě relativně rychlých změn jasnosti či teploty povrchu hvězd.

Když porozumíme této „hudbě“ hvězd, tak by nám to mohlo přinést nové informace o vnitřní struktuře stálic a také o procesech, které tam probíhají, ve skrytu před našimi zraky. Snaží se o to například Jacqueline Goldstein z americké University of Wisconsin–Madison a její spolupracovníci.

Simulace hudby hvězd

Goldsteinová s kolegy studují souvislosti mezi strukturou hvězd a jejich „hudbou“ tak, že vyvíjejí software, které simuluje různé typy hvězd a zároveň i jejich vibrace. Následně pak srovnávají hudbu simulovaných hvězd s jejich reálnými protějšky, které pozorujeme na obloze.

Frekvence vibrací hvězd jsou oproti slyšitelnému zvuku příliš nízké. Když si je ale přehrajeme tisíckrát nebo třeba milionkrát rychleji, tak můžeme poslouchat „hudbu“ hvězd. Zmíněné vibrace hvězd jsou vlastně něco jako „hvězdotřesení“ a můžeme je studovat podobně, jako seismické otřesy na Zemi. Výzkumu „hudby“ stálic se proto říká astroseismologie. 

Koncem února přivedla dvacetiletá Arifa Sultanaová na svět svého prvního potomka: Chlapeček se sice narodil předčasně, ale bez dalších komplikací. O 26 dní později si však matka začala stěžovat na bolesti břicha a nakonec ji převezli do nemocnice. Tam doktoři šokované ženě oznámili, že má v břiše ještě dvojčata a budou jí muset provést císařský řez.

TIP: Úspěch transplantace: V Brazílii se narodilo první dítě z dělohy mrtvé dárkyně

Arifa pochází z velmi chudých poměrů a před prvním porodem neabsolvovala vyšetření ultrazvukem. Nezjistilo se tak, že se u ní vyvinuly dvě dělohy. Například v Británii si přitom podobnou diagnózu vyslechne zhruba jedna žena z tisíce. Každopádně, všichni tři novorozenci i matka jsou v pořádku.

Rusko dlouhodobě přikládá vysokou důležitost dělostřelecké podpoře svých vojsk, o kterou se vedle hlavňových systémů starají také dělostřelecké raketomety a taktické a operačně-taktické balistické rakety. Mezi nejslavnější typy se řadí 9K72 Elbrus, známější pod západním jménem Scud-B. Coby jeho nástupce byl zaveden komplet OTR-23 čili 9K714 Oka, který však padl za oběť Smlouvě o raketách středního doletu (INF), která zavazovala signatáře (USA a SSSR) k likvidaci raket země–země s doletem 500–5 500 km. Proto začala Moskva pracovat na náhradě, kterou reprezentuje současný systém 9K720 Iskander-M. 

Špičková naváděcí soustava 

Nový raketový komplet vyvinula firma KBM (Konstruktorskoje bjuro mašinostrojenija), která vytvořila rovněž starší rakety Točka a Oka. Hlavním konstruktérem byl Sergej Něpobědimyj a první zkušební vypuštění proběhlo roku 1996. Finanční problémy ale způsobily, že sériová produkce začala až o deset let později. Komplet 9K720 Iskander-M byl formálně zařazen do výbavy ruských dělostřeleckých jednotek 10. července 2007 a v kódu NATO se označuje jako SS-26 Stone.

Základním prvkem je jednostupňová balistická střela 9M723K1, která má motor na pevné palivo a z jejíž startovní hmotnosti asi 3 800 kg tvoří bojová hlavice maximálně 800 kg. Ve většině zdrojů se uvádí, že k dispozici je hlavice nukleární, konvenční výbušná a kontejnerová pro přepravu až 54 kusů submunice, ale spekuluje se, že existují také jiné náplně, mimo jiné průrazná proti podzemním bunkrům či elektromagnetická pulsní.

Kličkující raketa

Nesporné však je, že Iskander-M nese vyspělý řídicí systém, který kombinuje inerciální a družicové navádění a koncové navedení za pomoci radaru a televizní kamery, což umožňuje použít předem známá data o cíli a jeho okolí, která se porovnávají s aktuálními daty ze senzorů. Raketa navíc neletí po čistě balistické dráze a může manévrovat, aby se vyhýbala prostředkům protiraketové obrany; k témuž účelu disponuje elektronickými rušičkami a možná vypouští i klamné cíle. Maximální dosah činí 500 km, aby střela splnila limity smlouvy INF, jenže podle mnoha odborníků je její potenciál daleko vyšší a nové palivo by mohlo reálný dostřel snad až zdvojnásobit. 

Střela startuje z vozidla 9P78, jež využívá běloruský podvozek MZKT-7930 Astrolog a nabízí prostor pro dvě rakety. Další dvě dopravuje transportní a nabíjecí vozidlo 9T250. Kromě toho do komplexu Iskander-M spadají ještě čtyři typy vozidel, jež zajišťují velení a řízení, přípravu dat o cílech, životní podmínky obsluhy a konečně technickou údržbu. 

Pro podporu i odstrašování 

Dnes má tyto komplexy třináct raketových brigád (každá s dvanácti 9P78 a dvanácti 9T250) a jejich počet pořád roste, protože Rusko pokládá iskander za jeden z nejdůležitějších prostředků palebné podpory svých vojsk a navíc za účinný odstrašující prostředek. Komplety Iskander umístěné na západě Ruska (a navíc v Kaliningradu) totiž teoreticky mohou ohrozit cíle v hloubce území států NATO, což samozřejmě chápou obě strany. Lze připomenout, že Kreml tak vyhrožoval mimo jiné v době, kdy se vedly rozhovory o umístění amerického radaru v Česku.

TIP: Utajený sovětský hrdina: Raketový konstruktér Sergej Koroljov

O bojovém nasazení střel Iskander se spekulovalo již v roce 2008 během konfliktu s Gruzií, ale Rusko oficiálně oznámilo použití až v rámci intervence v Sýrii. Na světovém trhu se nabízí obměna Iskander-E, jež má maximální dosah zkrácený na 280 km a zatím byla dodána do dvou zemí, a to do Arménie a Alžírska, ale údajně se hlásí řada dalších zájemců. Lze ještě dodat, že do „rodiny“ Iskander patří i systém Iskander-K, jenž používá střely s plochou dráhou letu 9M728 a 9M729, odvozené z námořních zbraní řady Kalibr. Druhá z nich podle názoru USA i dalších členů NATO porušuje smlouvu INF, protože její maximální dosah údajně činí možná až 2 500 km.

Psychedelické látky byly ještě donedávna na seznamu úhlavních nepřátel ve „válce proti drogám“. Karta se ale obrátila a vědci s lékaři zjistili, že rozmanité psychedelické látky nám mohou významně pomoct s výzkumem lidské psychiky i s léčbou celé řady závažných psychických poruch a onemocnění.

Tento trend se teď naplno projevil ve Velké Británii, kde budují první centrum pro psychedelický výzkum na světě. „Imperial Centre for Psychedelic Research“ bude otevřeno v kampusu prestižní britské univerzity Imperial College London. Na vybudování této instituce se kromě dalších prostředků již sešlo více než 3 miliony liber (téměř 90 milionů Kč) od soukromých dárců.

TIP: Mikrodávkování LSD by mohlo rozpoutat revoluci v péči o duševní zdraví

Výzkum v centru povede britský odborník Robin Carhart-Harris. Centrum se bude věnovat dvěma stěžejním směrů výzkumu: využití psychedelik v péči o duševní zdraví a léčby psychických poruch, a pak také studiu základů vědomí v lidském mozku. Cílem centra je také vybudování výzkumné kliniky. Tam budou vědci i lékaři získávat nové poznatky a testovat nové typy léčby s pomocí psychedelických látek. Tato klinika by se přitom měla stát prototypem pro podobná zařízení nabízející odbornou psychedelickou léčbu. 

Spalničky jsme v posledních letech považovali za už v podstatě vyřešenou nemoc. Máme k dispozici osvědčené očkování a počet případů spalniček postupně klesal. Teď se ale píše rok 2019 a spalničky slaví nečekaný návrat. V letošním roce jsme ve světě zaznamenali již 110 tisíc případů této nebezpečné choroby, což je nárůst o 300 procent za stejné období v loňském roce.

Křehká kolektivní imunita

Podle nové analýzy UNICEF má tato katastrofální situace jedinou a bohužel dost zbytečnou příčinu. Ukazuje se, že mezi lety 2010 a 2017 nebylo proti spalničkám očkováno neuvěřitelných 169 milionů dětí. V dnešní době se používají dvě dávky vakcíny, jedna obvykle ve věku 12-15 měsíců a druhá ve 4-6 letech dítěte.

TIP: Návrat spalniček: Proč se vrací již téměř vymýcená choroba?

Podle UNICEF je hlavním důvodem špatná dostupnost lékařské péče, především v chudých oblastech světa. S tím často souvisí méně efektivní a vyspělé systémy lékařské péče v méně rozvinutých zemích.

Problém se ale týká i nejvyspělejších zemí jako je USA, Francie, Británie nebo třeba Německa. Jen ve Spojených státech nebylo v letech 2010 až 2017 očkováno přes 2,5 milionu dětí. Ve Francii je to více než 600 tisíc a v Británii přes půl milionu. Podle zástupců UNICEF mohou za stále větší počet dětí bez očkování odpůrci očkování, a také šíření lživých zpráv o vakcínách.

Z rodiny se císař František Josef I. samozřejmě stýkal se svými dvěma dcerami, arcivévodkyněmi Giselou a Marií Valerií. Obě se však šťastně vdaly, měly své vlastní rodiny a otcovu společnost příliš nevyhledávaly. O císaři nelze říci, že by měl kamarády či přátele, to při jeho postavení nebylo možné. Přece jen jej však po léta obklopovali lidé – dvorští hodnostáři, sloužící a komorníci, ale také vládní úředníci, ministři a další činitelé – které důvěrně znal a na něž byl zvyklý. Ale i těch pozvolna ubývalo, někteří odcházeli do výslužby, jiní umírali a to panovník těžce nesl. 

Hádky s následníkem

Zvlášť jej zasáhla smrt Eduarda hraběte Taaffeho, který dlouhá léta patřil k jeho nejbližším spolupracovníkům. Nejen proto, že jako ministerský předseda v letech 1879–1893 navštěvoval Františka Josefa I. takřka denně a jeho konzervativní politika mu vyhovovala, ale také proto, že se s Taaffem znal a stýkal od mládí. Když byl František Josef ještě malým chlapcem, uvědomovali si jeho vychovatelé a především matka arcivévodkyně Žofie, že je nezbytné, aby měl možnost stýkat se s chlapci stejného věku. Proto sestavili družinu chlapců z nejpřednějších šlechtických rodin, kteří si malým arcivévodou hráli. Eduard Taaffe byl mezi nimi. Když v roce 1895 zemřel, císaře se to hluboce dotklo. Navíc na místa těch, kteří odešli, přicházeli lidé, s nimiž si ne vždy rozuměl a v jejichž společnosti se necítil příliš dobře.

Platilo to především o jeho synovci a novém následníkovi trůnu Františku Ferdinandovi d´Este. Císař nejspíš při pohledu na něj vždycky pocítil ztrátu, která jej postihla Rudolfovou smrtí, a uvědomil si, že na ní sám měl svým chováním jistý podíl. František Ferdinand svému strýci zase nikdy neodpustil ponížení, které mu připravil renunciací v roce 1900. A rozdělovaly je i odlišné povahy a různé názory na řešení politických problémů.

Pamětníci vzpomínali, jak bouřlivě probíhaly audience Františka Ferdinanda u císaře. Většinou jednali o samotě, ale ani tak nemohlo personálu uniknout napětí, které mezi nimi panovalo. Zpočátku prý bylo setkání klidné, po čase však pronikal přes zavřené dveře vzrušený hovor, který většinou přerostl v bouřlivou hádku a křik. A když se otevřely dveře, vyrazil z nich rychlým krokem zpocený a brunátně červený František Ferdinand, zatímco František Josef stál sinavě bledý za svým psacím stolem a třásl se rozčilením. 

Přítelkyně herečka

Přes to všechno si i nyní císař dokázal zpříjemnit život ve společnosti lidí, kteří mu byli milí. Mezi ty, kteří k nim patřili z minulosti, se počítala i herečka vídeňského Dvorního divadla Kateřina Schrattová, o 23 let mladší než panovník. Pojilo je hluboké pouto, znali se již od roku 1885 a jejich přátelský vztah údajně přerostl i v poměr milenecký. Nebylo by to nic nepochopitelného vzhledem k tomu, že mezi Františkem Josefem I. a Alžbětou došlo již před lety k hlubokému odcizení, císařovna navíc trávila dlouhé týdny na cestách Evropou a její manžel trpěl osamělostí. 

TIP: První úředník říše: Jak vypadal běžný den Františka Josefa I.?

Pikantní na celé záležitosti je skutečnost, že to byla právě sama císařovna Alžběta, která zorganizovala první schůzku Františka Josefa se Schrattovou a vědomě vytvářela podmínky pro to, aby se jejich přátelství změnilo ve vztah milenecký a ona sama se tak mohla z některých manželských povinností vyvázat. Kateřina Schrattová tak byla jednou z mála milých osob, které císaři stály po boku až do smrti – přežila jej o dlouhých 24 let, zemřela 17. dubna 1940.