Riziko kontaminace pozemského prostředí jinými formami života je přesně tak reálné, jak reálné je jejich nalezení jinde ve vesmíru. Jsou-li tělesa s probíhajícím výzkumem sterilní, jako třeba Měsíc, není se čeho obávat. Avšak u objektů, kde nelze přítomnost mikroorganismů vyloučit – například na Venuši, Marsu či některých měsících velkých planet –, je lepší si počínat opatrněji. 

TIP: Budoucnost naší planety: Kdy zanikne Země a život na ní?

Zkušenosti nám ukazují, že ani sebelepší sterilizace aparátů není dokonalá; tudíž je jisté, že jsme své vlastní mikroby na Mars a Venuši již zavlekli. Otázkou zůstává, zda tam mají šanci přežít. Některé životní formy jsou však opravdu odolné: Posádka Apolla 12 přivezla zpátky na Zemi součástky z automatu Surveyor 3, který na Měsíci přistál v dubnu 1967, a vědci na nich objevili vitální bakterie rodu Streptococcus. Zmíněné díly přitom rok a půl čelily kosmickému vakuu. Přestože bývá popsaný objev někdy zpochybňován, mimozemskou kontaminaci vyloučit nelze. Její případnou nebezpečnost však nedokážeme posoudit.  

V zahradách se už v Matthioliho dobách pěstovaly původní středomořské druhy, především kosatec bledý (Iris pallida). Dodnes jej uvidíte na zahradách a návsích na Slovensku, v Maďarsku, Chorvatsku, Rumunsku nebo Itálii.

Strážci starých hradů

Kromě kosatce bledého však lidé vysazují celou řadu hybridních rostlin, jejichž původ nám zřejmě navždy zůstane utajen. U většiny z nich není jasné, zda vznikly náhodným křížením v přírodě, náhodným zkřížením v zahradě nebo díky šikovnosti dávných zahradníků. Mnohé z těchto zahradních klonů zplaňovaly kolem zaniklých sídel nebo hradních zřícenin, kde se udržely dlouho poté, co zmizely ze zahrad. Není tedy divu, že některé byly popsány jako čisté botanické druhy.

Jednou skupinou jsou hybridní kosatce vzniklé nejspíše zkřížením kosatce bledého a kosatce pestrého (I. variegata). Jedná se o menší rostliny s drobnějšími, často žilkovanými vícebarevnými květy. Nejznámější je kosatec bezový (I. sambucina), často se pěstoval i kosatec červenofialový (I. squalens) a kosatec žlutý (I. flavescens). Druhou skupinu historických kosatců představují různé klony kosatce německého s bílými, modrými nebo fialovými květy.

Odolní i po staletích

Starých historických kosatců si vážíme ze dvou důvodů. V prvé řadě se jedná o nenahraditelné historické doklady, součást kulturního dědictví, které bylo součástí životního prostředí našich předků. Druhy, jež se zachovaly do dnešní doby, patří k nejodolnějším odrůdám a dobře rostou i tam, kde moderní velkokvěté kosatce zklamou.

TIP: Všechny naše kosatce: Divocí bratranci zahradních okras

Navíc mají menší nároky na kulturu, takže není třeba je tak často přesazovat a dobře kvetou i delší dobu po výsadbě na stanoviště. Jejich květy jsou pevnější a méně je poškozuje déšť a vítr. Tito praprarodiče dnešních odrůd jsou neprávem opomíjeni a z našich zahrádek rychle mizí.

Ozařování během léčby rakoviny likviduje nádory tím, že vytváří volné kyslíkové radikály. To jsou velmi reaktivní částice, které ničí DNA buněk nádoru. Problém ale bývá v tom, že uvnitř řady nádorů schází kyslík, z něhož by mohly vznikat kyslíkové radikály. To pochopitelně omezuje účinnost ozařování nádoru a je to dokonce jednou z hlavních příčin odolnosti nádorů vůči ozařování.

Američtí vědci a lékaři nedávno vyvinuli důmyslně „proděravělé“ nanočástice, které zajistí tvorbu volných kyslíkatých radikálů i v prostředí s nízkým obsahem kyslíku. První testy s těmito nanočásticemi potvrzují, že dramaticky zvyšují úspěšnost terapie ozařování nádorů.

TIP: 3D tištěná sací „houba“ dovede omezit vedlejší účinky chemoterapie

Nové nanočástice jsou duté. Vnitřní dutinu obklopuje vrstva oxidu křemičitého, kterou pak zase obaluje vrstva organických molekul. Nanočástice jsou prostoupeny množstvím pórů o průměru několik nanometrů a jsou naloženy dvěma různými látkami. Jedna z látek tvoří volné kyslíkové radikály v prostředí s kyslíkem, tedy ve vnějších tkáních nádoru. Druhá z látek je schopná vytvářet kyslíkové radikály i uvnitř nádoru, tedy v prostředí s velmi nízkým obsahem kyslíku. Nová nanotechnologie by mohla časem pomáhat mnoha pacientům.

Australské úřady se rozhodly skoncovat s invazní populací zdivočelých koček, které představují zásadní hrozbu pro mnoho místních cenných druhů živočichů. Do roku 2020 hodlají vybít 2 miliony těchto zdivočelých mazlíčků. Používají k tomu různé prostředky, včetně jedovatých klobásek, které zabijí kočky, původním živočichům ale neublíží.

Aby jedovaté nástrahy neuškodily domácí zvířeně, odborníci je vytvořili s unikátním složením. Tvoří je klokaní maso a kuřecí tuk, bylinky a koření. Klíčovou složkou, která zodpovídá za otrávení koček, je ale metabolický jed známý pod označením 1080. Jde o látku, která byla izolovaná z australských vikvovitých rostlin rodu Gastrolobium. Z chemického hlediska jde o fluoroctan sodný, který se v přírodě vyskytuje v mnoha rostlinách, které chrání proti okusu býložravci. Látka se také v některých zemích (v Japonsku, Koreji, Mexiku, Austrálii nebo na Novém Zélandě) používá jako pesticid, hlavně proti škůdcům z řad savců. Naopak ve většině států USA je její použití zakázáno.

TIP: Kočkastrofa: Zdivočelé kočky obsadily prakticky celou Austrálii

V Austrálii teď shazují tisíce otrávených klobásek z vrtulníků a rozmísťují je přímo na zemi v místech, kde žijí zdivočelé kočky. Zatímco pro kočky je jedovatá klobása smrtící, původní fauna je vůči jedu díky evoluci do značné míry imunní. Jed je ale toxický i pro hmyz a v dávkách 2–10 mg/kg i pro člověka.

Kontroverzní projekt je pochopitelně trnem v oku ochráncům zvířat, kteří poukazují na nehumánnost celého procesu. Zvířata podle nich mimo jiné umírají ve velkých bolestech a v ohrožení jsou například i psi nebo prasata. Podle zástupců organizace PETA také hrozí, že jedovatý fluoroctan sodný kontaminuje vodní zdroje. 

Na téma možné kontaminace vodních zdrojů, proběhlo v letech 1990 až 2002 několik studií, které se možným rizikem zabývaly. Vědci následně konstatovali, že fluoroctan sodný je přirozeně odbouráván a riziko kontaminace je zanedbatelné až nulové.

Schutzstaffel se zrodila roku 1925 coby osobní stráž šéfa nacistické strany Adolfa Hitlera. Během let mohutněla, přebírala rozsáhlejší úkoly a její struktura se stávala stále složitější. Proto v roce 1934 došlo k rozdělení SS na tři části.

Trojice pilířů 

První „oddělení“ tvořily Allgemeine-SS neboli úřednická sekce, která se starala o situaci v Německu a o správu okupovaných území. Podléhal jí Hlavní říšský bezpečnostní úřad (Reichssicherheitshauptamt), jehož součást tvořila mimo jiné tajná policie gestapo či bezpečnostní služba Sicherheitsdienst. Úředníci měli na starosti též rasové a osidlovací záležitosti.

Druhou sekci představovaly ozbrojené SS-Verfügungstruppe (dispoziční oddíly), které se postupně přeměnily ve vlastní armádu NSDAP známou jako Waffen-SS. Během války se vedle pozemní armády, letectva a námořnictva staly de facto čtvrtou složkou německé branné moci. Poslední část Schutzstaffel představovaly SS-Totenkopfverbände – strážní oddíly koncentračních a vyhlazovacích táborů, z nichž se časem vyčlenila i elitní bojová divize Totenkopf.

Ze složité organizace a různorodosti úkolů vyplývala značná roztříštěnost členské základny SS. Heinrich Himmler, který se do čela Schutzstaffel postavil už roku 1929, si tuto situaci uvědomoval a s fanatickou houževnatostí usiloval o stmelení svého „řádu“ jednotnou ideologií. Neváhal přitom kombinovat různorodé historické odkazy, mytologické prvky nebo principy přejaté z institucí podobného charakteru. Základní princip Schutzstaffel měla od začátku tvořit výlučnost, avšak Himmlerovi trvalo několik let, než ke vstupu do SS příslušníky vyšších společenských vrstev přesvědčil. Tyto osoby totiž nehodlaly riskovat svou budoucnost spojením s neetablovanou organizací – nejprve se chtěly ujistit, zda NSDAP dokáže získanou moc udržet. 

SS jako společenství elit 

Teprve poté, co nacisté rozbili opozici a vypořádali se s „vnitřními nepřáteli“, mohl Himmler začít budovat organizaci jako společenství elit. Reichsführer-SS nabízel členství v SS coby cestu k moci. Argumentoval, že Schutzstaffel může plnit svou funkci ve společnosti jen tehdy, pokud v sobě spojí pruskou tradici vojáctví, vznešené smýšlení aristokracie a tvůrčí energii podnikatelů. To vše v souladu „s principem rasového výběru a sociálními potřebami doby“.

Mnozí Němci volání vyslyšeli – někteří pro své sympatie k nacismu, jiní z prosté touhy po vlivných pozicích. Do černého řádu tak vstupovali šlechtici, vysokoškolsky vzdělaní měšťané v čele s právníky, armádní důstojníci, a dokonce i rolníci. Ti sice nepatřili mezi elitu v původním slova smyslu, avšak dle Himmlerových představ měli právě oni tvořit základ „rasové obrody němectví“.

Příliv odborníků umožnil SS fungovat ve všech odvětvích, která Reichsführer pro růst moci potřeboval, ale zároveň rozmělnil ideologickou podstatu instituce. Pestré sociální složení úředníků Allgemeine-SS i bojovníků Verfügungstruppe oslabovalo sounáležitost, která byla pro Himmlera vším. Schutzstaffel v jeho očích tvořila řád vyvolených, a tak pro něj vytvořil jakési nové „náboženství“ – ideologický základ SS, s jehož pomocí usiloval o posílení soudržnosti a jednoty. 

Těžký život nováčka

Ačkoliv se Himmler dlouhé roky pokoušel zbavit Schutzstaffel vlivu katolické církve, paradoxně převzal mnoho prvků od jezuitského řádu. Už samotný nábor členů se podobal systému přijímání noviců do Tovaryšstva Ježíšova. Prošel-li kandidát výběrovým řízením kontrolujícím jeho rasové a tělesné parametry, musel absolvovat zdlouhavý přijímací rituál. Každý milník „noviciátu“ se shodoval s některým významným výročím historie NSDAP. Přijímání mladíků do SS připadalo vždy na 9. listopadu, tedy den neúspěšného pivního puče z roku 1923.

Uchazeč získával hodnost Staffel-Bewerber a první uniformu bez výložek. K 30. lednu (výročí převzetí moci nacisty) povýšil na Staffel-Jungmanna a obdržel předběžný průkaz. Slavnostní přísaha se odehrávala v den Hitlerových narozenin 20. dubna. Staffel-Anwärter musel bezchybně pronést: „Přísahám ti, Adolfe Hitlere, jako vůdci a kancléři Německé říše, svou věrnost a statečnost. Tobě a tebou jmenovaným představeným slibuji poslušnost až do hrobu. K tomu mi dopomáhej Bůh.“

Vymývání mozku

Poté dostal výložky a finální legitimaci. Ani tím přijímací proces nekončil, neboť uchazeč musel ještě splnit normy pro zisk sportovního odznaku a složit světonázorovou zkoušku. Cílem těchto procedur bylo co nejpevněji ukotvit Hitlerův kult. Zkouška sestávala ze série otázek a odpovědí, které hraničily s vymýváním mozků: „Proč věříme v Německo a ve vůdce?“ „Protože věříme v Boha, věříme v Německo, které Bůh tomuto světu stvořil, a ve vůdce Adolfa Hitlera, jehož nám seslal.“ „Komu musíme sloužit?“ „Našemu národu a našemu vůdci Adolfu Hitlerovi.“ 

Pokračování: Německé jednotky SS: Hledání identity Himmlerova černého řádu (2)

Pokud Staffel-Anwärter v testu uspěl, čekala ho povinná praxe u Reichsarbeitsdienstu (Říšské pracovní služby) nebo Wehrmachtu, po níž se vrátil coby Staffel-Vollanwärter. Získal-li pozitivní hodnocení, mohl být s konečnou platností přijat do Himmlerova řádu. 

Největším savcem dneška je zároveň také největší známý živočich všech dob, kytovec plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus). Rekordmanem je pouze z hlediska hmotnosti, protože jeho maximální zjištěnou délku 33,6 metru hravě překonávalo několik druhohorních dinosaurů. K hmotnosti 190 tun se už ale žádný suchozemský tvor zřejmě nikdy nepřiblížil. Na souši je největším savcem a také největším suchozemským zvířetem současnosti slon africký (Loxodonta africana) s maximální zjištěnou hmotností 12,2 tuny a výškou rovných 4 metrů v kohoutku. Ještě vyšší je žirafa (Giraffa camelopardalis), jejíž rekordní změřený jedinec čněl do výše 5,87 metru.

Nepřekonatelné kolosy

Největším suchozemským savcem minulých geologických období byl obří třetihorní asijský lichokopytník Paraceratherium. Tento nosorožcům příbuzný obr dosahoval pětimetrové výšky ve hřbetě, měl jeden a půl metru dlouhou hlavu a na délku přesahoval 8 metrů. Jeho hmotnost činila až 16 tun, takže vážil stejně jako tři velcí sloni!

V současnosti je největším žijícím opeřencem africký pštros dvouprstý (Struthio camelus) s výškou až 2,7 metru a hmotností nejméně 156 kilogramů (údaje o jedincích s hmotností kolem 200 kilogramů nejsou potvrzené). Také vajíčka těchto ptáků jsou největší, jaká dnes můžete v přírodě vidět, dosahují totiž hmotnosti až 1,4 kg. Největším rozpětím křídel kolem 3,7 metru se může v současnosti chlubit albatros stěhovavý (Diomedea exulans). Z velkých dravých ptáků je pak nejimpozantnější jihoamerický kondor andský, jehož rozpětí může přesáhnout 3,2 metru.

Mezi největší pravěké ptáky patřil zřejmě madagaskarský „sloní pták“ Aepyornis maximus. Při výšce přes 3 metry dosahoval hmotnosti až kolem 500 kilogramů, tedy zhruba trojnásobku váhy největších pštrosů. Největší rozpětí křídel měl obří teratom Argentavis magnificens, který žil před 6 miliony let na území dnešní Argentiny. Jeho rozepjatá křídla měřila až osm metrů!

Plazi velikosti XXL

Zlatou éru plazů období druhohor již nemohou současné ekosystémy zopakovat ani v oboru velikosti. Přesto i dnes existují obří plazi, mezi nimiž je jasným rekordmanem krokodýl mořský (Crocodylus porosus) žijící v Austrálii a jihovýchodní Asii. Jeho průměrná délka je 4–5,5 metru, ale rekordní jedinec dosáhl délky 6,3 metru a hmotnosti téměř 1,4 tuny. Nejdelším – i když zdaleka ne tak těžkým – plazem je však had krajta mřížkovaná (Python reticulatus) rovněž z jihovýchodní Asie. Nejdelší známí jedinci dosáhli údajně délky asi 9,7 metru, ale potvrzený rozměr má hodnotu „jen“ 6,95 metru. S maximální délkou 6,6 metru moc nezaostává ani jihoamerická anakonda velká (Eunectes murinus), která je navíc podstatně mohutnější. Z dnešních želv pak velikostně kraluje kožatka velká (Dermochelys coriacea) s délkou až 2,7 metru a nejvyšší zjištěnou hmotností 932 kilogramů.

V kategorii plazů všech dob je absolutní vítěz zcela jasný – je jím obří sauropodní dinosaurus Argentinosaurus huinculensis. Žil v době svrchní křídy před 95 miliony let, dosahoval délky kolem 35 metrů a hmotnosti přes 80 tun. Fragmentární zkameněliny však ukazují na existenci ještě větších dinosaurů, o kterých toho ale zatím mnoho nevíme.

Obojživelní velikáni

Ačkoliv doba devítimetrových prvohorních obojživelníků dávno skončila, i v dnešní přírodě je možné narazit na neobvykle velké druhy. Rekordmanem je velemlok čínský (Andrias davidianus) z jihovýchodní Asie, který dorůstá délky až 183 cm a hmotnosti 64 kilogramů. Podobně velký je také velemlok japonský (Andrias japonicus) a maximální zjištěnou délkou 153 cm a hmotností kolem 36 kilogramů. Největší dnes žijící žába je veleskokan goliáší (Conraua goliath) z Kamerunu a Rovníkové Guineje. Tato úchvatná „žabka“ dosahuje hmotnosti až 3,2 kilogramu a délky těla 33 cm, nepočítaje v to ovšem nohy. Zvláštní skupinou obojživelníků jsou také beznozí červoři, jejichž největším zástupcem je dnes druh cecílie Thompsonova (Caecilia thompsoni) z Kolumbie s délkou až 1,5 metru a hmotností kolem 1 kilogramu.

Zřejmě největším obojživelníkem v historii života na Zemi byl temnospondyl Prionosuchus plummeri. Tento až devět metrů dlouhý obr žil v období prvohorního permu (asi před 270 miliony let) na území dnešní Brazílie. Rekordní žábou všech dob byla „ropucha z pekla“ Beelzebufo ampinga. Před 70 miliony let žila na Madagaskaru, bez nohou byla dlouhá 40 cm a vážila přes 4 kilogramy. Mohla pojídat i mláďata dinosaurů!

Goliášové mezi rybami

Jestliže nepočítáme paryby s chrupavčitou kostrou, kam patří také velcí žraloci a rejnoci, pak je největší v současnosti žijící rybou podivně tvarovaný měsíčník svítivý (Mola mola). Má rozpětí ploutví až 4,2 metru, délku těla 3,3 metry a hmotnost kolem 2 300 kilogramů. Z ryb „klasičtějšího“ tvaru je pak největší jeseterovitá ryba vyza velká (Huso huso) z Kaspického a Černého moře. Ta může dosáhnout délky až 7,3 metru a hmotnosti téměř 1,6 tuny. Ještě delší je pak podstatně méně robustní paprskoploutvá oceánská ryba hlístoun červenohřívý (Regalecus glesne), dlouhá přinejmenším 13,7 metru a těžká až zhruba 280 kilogramů. Nepotvrzené údaje o tomto „královi sleďů“ (jak zní jeho anglická přezdívka) však mluví i o jedincích dosahujících délky až 16,7 metru.

Největší dnes známou kostnatou rybou byl jurský Leedsichthys problematicus, žijící v době před 165 miliony let. Je pravděpodobné, že tyto obří ryby mohly dosáhnout délky přes 20 metrů a hmotnosti až kolem 100 tun.

Experimentální raketoplán amerického letectva Boeing X-37B je stejně utajovaný, jako populární. Intenzivně létá do vesmíru a již tam strávil velmi dlouhou dobu. Teď je na své oficiálně páté misi, která nese označení Orbital Test Vehicle 5 (OTV-5). A jak je již dobrým zvykem, program raketoplánu na této misi je naprosto tajný.

Dne 30. dubna 2019 zahájil tento vojenský raketoplán již sedmou stovku dní mise OTV-5 na oběžné dráze. Podle oficiálních vyjádření US Air Force se raketoplán X-37B věnuje jednak testování technologií pro opětovně použitelné kosmické lodě, a pak také různým experimentům, které pak následně vyhodnocují odborníci na Zemi.

Experimentální raketoplán X-37B

Americké letectvo má minimálně dva stroje X-37B, oba dva vyrobené Boeingem. Každý raketoplán je dlouhý 8,8 metru, vysoký 2,9 metru a jeho křídla mají rozpětí téměř 4,6 metru. Solární energii poháněný raketoplán má k dispozici nákladní prostor, jehož velikosti zhrubu odpovídá nákladnímu prostoru dodávky. 

TIP: 700 dnů: Tajný americký raketoplán X-37B pokračuje v rekordní misi

Přestože mise OTV-5 trvá již déle než 600 dní, ještě zdaleka není nejdelší z misí pozoruhodného raketoplánu. Předchozí mise OTV-4 totiž začala 20. května 2015 a skončila 7. května 2017. Trvala tedy 718 dní. Pokud US Air Force dodrží tradici, tak by mise OTV-5 měla být delší, než mise předchozí. V takovém případě bude raketoplán kroužit kolem Země a věnovat se svým tajným záležitostem ještě hodně dlouho.

Drony se stále víc prosazují v řadě oblastí každodenního života. Díky své pohotovosti a schopnosti rychle se dostat na místo určení by brzy mohly zajišťovat kriticky významnou přepravu lidských orgánů pro transplantace. Nedávno se v tomto směru odehrála světová premiéra. Multikoptéra poprvé přivezla orgán pro transplantaci.

Dotyčnou multikoptéru vyvinuli američtí inženýři a lékaři Marylandské univerzity. Tam ji také poprvé použili v akci. Dron autonomně přepravil lidskou ledvinu na vzdálenost asi 4,5 kilometru. Když multikoptéra přistála v areálu univerzitní nemocnice, tak ledvinu převzali lékaři, kteří ji vzápětí úspěšně transplantovali 44leté ženě.

TIP: Přepravu vzorků mezi laboratoří a nemocnicí přebírají drony: Jsou rychlejší a levnější

Dron pro převoz orgánů má k dispozici speciální nákladní box zvaný HOMAL (Human Organ Monitoring and Quality Assurance Apparatus for Long-Distance Travel). Toto zařízení zajišťuje a monitoruje celou řadu faktorů, které hrají roli při převozu orgánů, jako je teplota nebo atmosférický tlak, stejně jako aktuální GPS souřadnice převáženého orgánu. Všechny tyto informace jdou přímo na chytré telefony transplantačního týmu, který má díky tomu představu, kde se orgány právě nacházejí, a v jakém jsou stavu. 

Zelené elektrokoloběžky Lime, známé i například z ulic Prahy, jsou k vidění ve velkých městech celého světa. Společnost aktuálně působí v USA, v Jižní Americe, v Evropě a v Austrálii. Právě v australském Brisbane musela společnost Lime řešit neobvyklý a delikátní problém. Po útoku hackerů zde elektrokoloběžky své uživatele urážely a pokřikovaly na ně.

TIP: Hackeři v Dallasu spustili 156 výstražných sirén

Nešlo pochopitelně o vzporu strojů, elektrokoloběžky jsou vybavené hlasovým komunikátorem sloužícím k informování zákazníka o stavu jízdy. Nejméně u osmi koloběžek se neznámým hackerům podařilo nahradit hlasové soubory jinými. Místo informace, že jízda začíná, koloběžka svému uživateli oznámila, že nechce, aby se na ní někdo vozil, během jízdy má vulgární a oplzlé komentáře a na konci jízdy na zákazníky pokřikuje, aby nikam nechodil.

Elektrokoloběžky Lime zatím fungují v Brisbane ve zkušebním provozu. Podle odborníků ale na první pohled úsměvný incident ukazuje, jak zranitelné tyto stroje mohou být.