Dvě nejmenované studentky z kalifornské střední školy Da Vinci Charter Academy se rozhodly překvapit svou třídu a upéct sušenky. Do těsta ovšem kromě mouky a cukru přidaly i popel z urny, v níž odpočíval jeden z jejich prarodičů.

Proč něco tak obskurního provedly, se zatím nepodařilo zjistit. Nicméně když donesly sladkosti do školy, chladnokrevně sledovaly, jak je ochutnává asi devět spolužáků. Teprve poté se pochlubily tajnou přísadou. „Nejdřív jsem jim nevěřil, pak ale vytáhly z batohu urnu,“ vzpomíná Andy Knox.

Zda sušenky skutečně obsahovaly lidský popel policie zatím nepotvrdila. Není tak ani jasné zda a jaké zákony svým činem dívky porušily. Škola vydala jen prohlášení, ve kterém vyjádřila politování nad nešťastnou událostí a slíbila součinnost s vyšetřujícími orgány. Zdraví dotčených studentů ale není ohrožené - lidský popel není jedovatý a dětem tak nehrozí újma na zdraví.

Jary je dvojzoborožec žlutozobý senior, kterému je již 22 let. V jeho stáří tohoto monumentálního opeřence postihla agresivní rakovina. Rychle postupující nádor zobáku ho ohrožoval na životě. Lékaři a ošetřovatelé v singapurské rezervaci Jurong Bird Park, kde Jary žije, mu teď zachránili život unikátním lékařským zákrokem. 

Místní inženýři Jarymu vytiskli náhradní zobák pomocí přesného 3D tisku. Touto protézou na míru mu pak nahradili jeho původní zobák, který mu chirurgicky odstranili, i s nebezpečným nádorem. Odborníci v rezervaci se již s touto chorobou u dvojzoborožců setkali a věděli, že musí zakročit rychle a radikálně, jinak Jary nejspíš dlouho nepřežije.

TIP: Regenerace ze 3D tiskárny: Vědci vytiskli náhradní tkáně

Nejvíce čas prý zabralo vyhotovení perfektního designu zobáku, aby s ním Jary mohl dobře žít. Trvalo jim to téměř dva měsíce. Už den po operaci Jary normálně jedl a jeho chování nasvědčuje, že 3D tištěnou protézu zobáku bez problému přijal. Podobné zákroky budeme určitě vídat stále častěji, jak u zvířat, tak i u lidí.

Přírodní mastné kyseliny, které jsou součástí kokosového oleje, výtečně odpuzují klíšťata, muchničky, komáry i ostatní krev sající členovce. Podle nového výzkumu financovaného americkým ministerstvem zemědělství jsou tyto přírodní látky jako repelent dokonce lepší, než běžně používaná, ale problematická chemikálie DEET.

Kolem látky DEET, čili diethyltoluamidu, se v poslední době objevuje řada pochybností o její bezpečnosti pro lidské zdraví. Pochází z roku 1944 a původně ji využívala americká armáda při bojích v džungli. Při dlouhodobém vdechování výparů DEET se někdy projevuje únava, zmatenost nebo třeba návaly paniky. Velice vzácně může způsobit křeče, které mohou být v tom nejhorším případě smrtelné.

TIP: Repelent z tabáku by se mohl stát netoxickým postřikem proti hmyzu

Proto vědci hledají náhradu za DEET, nejlépe látku přírodního původu, která by svým účinkem DEET ještě překonala. Velmi slibné jsou mastné kyseliny z kokosového oleje. V testech si látky z kokosového oleje vedou tak dobře, že krevsající mouchy bodalky a štěnice účinně odpuzují ještě dva týdny po aplikaci na oblečení. Oproti tomu produkty s 10-procentním obsahem DEET v podobných případech ztrácejí účinnost během pár dní. 

Když SpaceX poprvé vypustili svoji těžkou nosnou raketu Falcon Heavy, jako první náklad vynesla Teslu Roadster Elona Muska, která má na palubě figurínu ve skafandru jménen Starman. Od startu, který se uskutečnil před zhruba 9 měsíci, letí Tesla Roadster se Starmanem vesmírem, v současnosti rychlostí asi 15,7 kilometrů za sekundu.

Podle posledních zpráv ze SpaceX tohle pozoruhodné vesmírné elektrické auto míjelo oběžnou dráhu Marsu a pokračuje dál do hloubi Sluneční soustavy. Podle informací SpaceX bude další Starmanovou zastávkou restaurant na konci vesmíru, což je samozřejmě narážka na dílo nedávno zesnulého spisovatele Douglase Adamse, jehož je Musk zapáleným fanouškem.

Elektromobil na oběžné dráze kolem Slunce

Vesmírná Tesla se Starmanem se stala novým objektem Sluneční soustavy, který obíhá kolem Slunce. Odhadnout oběžnou dráhu takového tělesa není úplně snadné. V roce 2091 by se například Tesla měla přiblížit zpět k Zemi na vzdálenost pár set tisíc kilometrů, tedy zhruba jako je oběžná dráha Měsíce.

TIP: Může se srazit Tesla Elona Muska se Zemí? Vědci to považují za možné

Odborníci odhadují, že Tesla a Starman nakonec narazí buď do Země anebo do Venuše, pravděpodobně během příštích pár desítek milionů let. Podle nich má Tesla během příštího milionu let 6 procentní šanci, že se srazí se Zemí a 2,5 procentní naději, že se střetne s Venuší. Otázkou ale je, zda naši potomci něco takového připustí a neodtáhnou namísto toho legendární Teslu do nějakého vesmírného muzea. 

Aktuální polohu putující Tesly si můžete zkontrolovat v animaci na adrese heavens-above.com.

Jedna z největších výzev vědců a lékařů - vyléčení ochrnutých pacientů, se opět přiblížila ke svému naplnění. Tři paraplegici, kteří před několika lety ochrnuli kvůli poranění míchy, teď opět chodí díky experimentálnímu implantátu, který jim vědci a lékaři vložili do páteře. 

Od doby, kdy jsme pochopili, že mozek ovládá končetiny elektrickými signály, které posílá skrz míchu a nervy, se odborníci snaží spravit poškozenou míchu, aby fungovala tak, jak má. Bohužel se ukázalo, že je to mnohem těžší, než nahradit překopnutý optický kabel. Vědci ale na tomhle výzkumu pracují opravdu intenzivně a několika výzkumným týmům se už povedlo vrátit pohyb ochrnutým potkanům.

TIP: Rozložitelný implantát stimuluje poškozené nervy a napomáhá jejich regeneraci

Švýcarští odborníci to teď zvládli u lidí. Třem paraplegikům implantovali do páteře zařízení, které jim pomocí přesně cílených elektrických signálů aktivuje svaly nohou. Aby to fungovalo, tak to podle vědců to musí být přesné jako švýcarské hodinky.

Léčba probíhá úspěšně a všichni tři pacienti teď ujdou bez pomoci pár metrů. Jak ale Švýcaři přiznávají, u všech tří paraplegiků byly ještě před léčbou zachovány zbytkové pohyby. Otázkou tedy je, jak bude implantát fungovat u ochrnutých pacientů bez zbytkových pohybů.

Jak všichni rybáři a fotografové dobře vědí, reflexní povrch jejich těla způsobuje odlesky, které je třeba odblokovat použitím polarizačních brýlí a filtrů. Vědci Tom Jordan a Julian Partridge z University of Bristol nyní zjistili, že kůže stříbřitých ryb základní pravidlo odrazu světla ještě překonává. Obsahuje totiž několikavrstvé uspořádání reflexních guaninových krystalů. Kůže sardinek a sleďů má dokonce dva typy těchto krystalů, každý s jinými optickými vlastnostmi.

TIP: Hledání osamělé velryby - Vědci již několik let pátrají po největší velrybě světa

Jejich smícháním dochází k tomu, že kůže nepolarizuje odražené světlo a ponechává si vysokou reflektivitu. Výsledkem je optická iluze, která způsobuje, že ryba je pro ostatní obyvatele moře prakticky neviditelná.

„Myslíme si, že se tato zvláštní několikavrstvá struktura vyvinula u některých druhů ryb proto, aby jim pomohla ukrýt se před predátory, jako jsou delfíni a tuňáci,“ vysvětlují vědci. „Ryby si našly způsob, jak maximalizovat reflektivitu ze všech úhlů pohledu. Tak nejlépe splynou s okolím oceánu.“

Práci mladé autorky obestírá aura tajemna - Rebecca u svých snímků záměrně nezveřejňuje lokalitu, kde byly fotografie pořízeny. Důvodem je její obava, aby místa nelákala turisty a lovce senzací a nedocházelo tak k dalšímu znehodnocování již tak zchátralých objektů. Další snímky Rebeccy najdete na jejím webu, Instagramu, Facebooku a také na Flickru.

Byl to vrcholný moment života Karla IV. a bezesporu i vrcholný moment českých dějin. Každopádně ani císařská korunovace neznamenala pro Karla klid a dlouhotrvající radost. Spíše přinášela nové starosti a výzvy.

Karel před branami

Na kopci Monte Mario, asi půl hodiny cesty pěšky od centra Říma, se mnohatisícový Karlův průvod, který předtím úspěšně prošel severní Itálií, zastavil. Do císařské korunovace zbývaly tři dny a Karel je hodlal náležitě využít. Nejprve bylo třeba přivítat zástupce města, kteří mu vyšli slavnostně vstříc. Obě skupiny se setkaly u kostela sv. Magdaleny, kde se také Karel rozloučil s kardinálem Pierrem de Colombiers.

Zatímco kardinál, chráněn před sluncem baldachýnem neseným několika sluhy, pokračoval dál do města, Karel a jeho manželka Anna Svídnická se podle korunovačního ceremoniálu a podle slibu daného papeži zastavili. Do Věčného města oficiálně vstoupili společně až v den korunovace. 

Vojsko mezitím rozbilo tábor na úpatí kopce a uprostřed vztyčilo císařský stan osazený stráží. Karel v něm však nebyl. Nepozorovaně se převlékl do prostého šatu z hnědého vlněného sukna a jako poutník se jen s malým doprovodem vydal dál. Toužil město vidět, navštívit všechna slavná místa a především – spatřit všechny vzácné relikvie. Papeži dal slib, že v Římě se bude před korunovací pohybovat pouze inkognito, a tak toho dne zůstal král Karel oficiálně ve svém stanu a bezejmenný poutník se protáhl postranní branou do římské leoninské čtvrti.

Užaslý poutník 

Nejprve Karel zamířil do kapitulního domu kanovníků sv. Petra, kde ho, zřejmě nepoznaného, vřele přijali jako poutníka a ubytovali ho. Ještě před půlnocí se pak odebral do blízké baziliky sv. Petra, kde měl domluvenou schůzku s kardinálem Pierrem, který o jeho úmyslech předem dobře věděl. V kostele mu kardinál ukázal roušku sv. Veroniky neboli takzvaný veraikon, do níž prý sám Kristus setřel svůj pot. Následujícího dne pak Karel navštívil tři slavné římské baziliky (svatého Pavla za hradbami, svatého Jana v Lateránu a Panny Marie Sněžné), aby se tam poklonil svatým ostatkům. 

Na Bílou sobotu, den před korunovací, pak ještě zavítal do kostela svaté Praxedy, kde se uchovával sloup, u něhož bičovali Krista a baziliky San Silvestro in Capite, kde zase údajně měli hlavu Jana Křtitele. Pro Karla byly tyto svatostánky se vzácnými relikviemi těmi nejdůležitějšími místy, která chtěl v Římě navštívit. 

Den ve Věčném městě

Korunovační den začal pro Karla brzy. Již s ranními červánky se vrátil zpět do svého tábora, kde se už všichni strojili do svých nejlepších zbrojí a šatů. Karel na sebe oblékl purpurový plášť – ve starověkém Římě oděv vyhrazený triumfujícím vojevůdcům a císařům. Společně s Annou vsedli na koně a doprovázeni ozbrojenými jezdci s chocholy na přilbicích, se vydali tradiční Via Trionfale do města. Ulice města byly přecpané zvědavci – vždyť také naposledy tu k takové slávě došlo před dvaceti sedmi lety, kdy tu přijal císařskou korunu papežem prokletý Ludvík Bavor. Ze všech stran se na Karla tlačili mladíci, kteří chtěli být pasováni na rytíře – a císař jim rytířství hojně uděloval. Podle očitého svědka „tu zprava či zleva, tu zpředu i dozadu, tu mečem, tu žezlem, holí, či jen holou rukou udílel rytířskou hodnost lidem nejrůznějšího původu“.

Na náměstí za branou Porta Collina, která byla předepsanou vstupní branou v císařské korunovační ceremonii, už čekalo římské duchovenstvo, senátoři a měšťané v plné slávě. Senátoři se pak chopili uzd koní královského páru a vedli je k mramorovým schodům do baziliky svatého Petra. V Bazilice je kardinál Pierre pozdravil objetím a políbením. Karel mu pak, jak bylo dávným zvykem, odevzdal dar zlata. Byla to částka, za kterou mohl postavit hrad. 

Obřad korunovace

Poté všichni vstoupili do kaple Panny Marie, kde Karel složil korunovační přísahu, takřka nezměněnou od doby Karla Velikého (vládl 768–814), že bude ochráncem církve, a další přísahy, k nimž se zavázal ještě před lety papeži Klimentovi. V bazilice byl pak přijat zvukem trub a bubnů a podle zvyku padl na tvář k hrobu sv. Petra. Následovalo obřadné pomazání, při kterém Karla i Annu kardinál pomazal svěceným olejem na pravé paži a mezi lopatkami a odvedl je k mramorovým trůnům. Protože následnou slavnostní mši nesloužil papež, ale jen kardinál, nemohl ani císař přisluhovat jako podjáhen, což by jinak patřilo k obřadu. 

Po mši se pak odebrali k hlavnímu oltáři, kde kardinál Pierre de Colombiers se slovy „přijmi znamení slávy“ vložil na Karlovu hlavu nejprve mitru a poté, společně s římským prefektem, císařskou korunu. Pak mu dal i říšské žezlo a zlaté jablko a Karel si vzal korunovační meč, který dosud ležel na oltáři sv. Petra, opásal se jím a třikrát s ním zamával nad hlavou, čímž se stal rytířem svatého Petra, obhájcem spravedlnosti. Poté usedl znovu na trůn a shromáždění hosté zvolali třikrát „panu Karlovi, nepřemožitelnému císaři Římanů a vždy rozmnožiteli říše, spásu a vítězství“.

Následoval sborový zpěv královské chvály neboli laudis regiae. Podobně jako Karlova proběhla pak i korunovace Anina, jen formule se změnila na „přijmi korunu císařské vznešenosti“. Po závěrečném sborovém zpěvu Te Deum, čeští páni s nadšením volali starobylé Krleš! Krleš!, tedy Sláva! Sláva! „Nesmírná radost a nevýslovný jásot naplnil tehdy všechen český národ, jenž viděl svého krále na vysokém trůně a korunovaného císařskou korunou,“ napsal kronikář Beneš Krabice z Weitmile (zemřel 1375), pravděpodobně očitý svědek obřadu.

Na vrcholu

Po skončení obřadu se Karel s Annou vydali na korunovační cestu městem. Přichystali pro ně nové bělouše, kteří byli symbolem císařské hodnosti, a nebesa ze zlatého brokátu. Za nimi jel prý průvod patnácti tisíc jezdců s tasenými meči a Karlovi dvořané, kteří rozhazovali po hrstech do davu zlaté mince. Přes úzký most pod Andělským hradem se pak dostali k lateránskému paláci, kde byla v sále připravena slavnostní hostina, při které císaře obsluhovali říšští kurfiřti ze sedel koní. Co bylo toho dne na jídelníčku, nevíme, ale dá se domyslet, že to bylo ještě o něco skvostnější než při hostině na sněmu v Metách o rok později, kde byl vrcholem pečený jelen přinesený za zvuku rohů loveckými psy. A lidé tehdy venku dostali pečeného vola nadívaného vepřem, do něhož byl vložen beran, do berana husa, v huse pak ještě byla slepice a v ní vejce.

TIP: Inkognito Otce vlasti: Při cestě za římskou korunou šlo Karlovi o život!

Ještě před západem slunce se císař Karel zvedl od stolu, odložil klenoty i purpurový plášť a podle svého slibu odjel z města do blízkého kláštera San Lorenzo. Z trápeného dítěte rozmařilého českého krále Jana, z mladíka, jehož život mohl být už několikrát velmi snadno ukončen chladnou čepelí či jedem, se stal jeden z nejmocnějších mužů světa. S císařskou hodností se pojilo mnoho konkrétních práv a výsad. 

Donald „Deke“ Slayton byl složitý muž se složitým osudem a na splnění svého snu o kosmické misi dlouho čekal kvůli srdeční vadě. Přesto zůstal v NASA a stal se tzv. šéfastronautem, který sestavoval posádky pro lodě Gemini a Apollo. Průběh letů svých „svěřenců“ sledoval z řídícího střediska v Houstonu, ale téměř nikdy s nimi během mise nemluvil přímo – v tom jeho úloha nespočívala. Výjimku dělal jen vzácně a k takovým případům patřila i „kosmická vzpoura“ posádky Apolla 7 na podzim roku 1968, kdy se Deke Slayton snažil astronauty přesvědčit ke spolupráci při televizním přenosu z kabiny. 

Tehdy jim nařídil: „[…] zapněte spínač. Nic jiného v souvislosti s přenosem dělat nemusíte. Myslím, že tohle ještě zvládnete.“ Ale velitel Apolla 7 Walter „Wally“ Schirra jeho názor nesdílel: „Ještě jsme nevybalili výbavu pro přenos, neměli jsme možnost ji nastavit, nejedli jsme, já mám pořád rýmu a prostě odmítám takto zbytečně přeplňovat náš pracovní plán!“ Tak vzpurnou posádku v Houstonu do té doby nezažili. Podobné konfrontace přitom provázely premiérovou misi prakticky od počátku do konce. 

Tragický nový začátek

Schirra přišel do NASA hned v rámci prvního oddílu astronautů v roce 1959 a kolem Země pak letěl dvakrát: nejdřív v kabině Mercury a před Vánoci roku 1965 s parťákem Tomem Staffordem i ve dvoumístné Gemini. Práce astronauta jej však podle jeho vlastních slov úplně pohltila, s rodinou se vídal minimálně, a když jednou v noci dorazil zničený domů, jeho manželka se bála, že se k nim vloupali zloději. Wally se proto chystal dát NASA sbohem a kývnout na některou z nabídek ze soukromého sektoru. Nakonec se ale rozhodl ještě chvíli zůstat a pomoct starému příteli.

Byl jím Virgil „Gus“ Grissom, Wallyho kolega z první sedmičky astronautů a jeho soused v domovském Houstonu. Gus měl velet první misi lodi Apollo: její vývoj končil, NASA hodlala dobýt Měsíc před koncem 60. let a Grissom chtěl Schirru jako velitele své záložní posádky. Wally souhlasil a spolu se zelenáči Donnem Eiselem a Ronniem „Waltem“ Cunninghamem dal dohromady zálohu pro Gusův let. „Wally nebyl zvyklý hrát druhé housle, Donn a já jsme však byli doslova nadšení, že jsme konečně členy posádky kosmického letu, byť jen záložní,“ vzpomínal po letech Cunningham. Jenže Grissomova mise se nikdy neuskutečnila: On i jeho parťáci Edward White a Roger Chaffee zahynuli 27. ledna 1967 při požáru své vesmírné lodi během testu na startovní rampě. Do vzletu jim zbývaly tři týdny…

Tato katastrofa podle mnohých zasáhla i Wallyho Schirru a od základů jej změnila. Dříve byl snad největším vtipálkem v celém oddíle astronautů. Traduje se, že když měli odevzdat lékařům vzorky moči, postavil Schirra vedle malých zkumavek svých kolegů dvacetilitrovou nádobu… 

Jenže tragédie Apolla 1 a smrt Guse a ostatních z něj udělala vážného, zádumčivého a věčně nespokojeného muže. Rozhodl se však v projektu pokračovat a misi mrtvého přítele dotáhnout do konce. 

Wallyho požadavky 

Amerika se snu o Měsíci nevzdala a po několika bezpilotních testech v kosmu bylo rozhodnuto, že první Apollo s posádkou ponese číslo sedm a poletí v něm právě Schirra, Eisele a Cunningham. Velitel chtěl plavidlo pokřtít Phoenix s odkazem na zánik Apolla 1, ale NASA návrh zamítla. Wallymu se toho ovšem nelíbilo víc. Neuniklo mu samozřejmě nic z technických příprav a předělávek lodi po tragickém požáru, už dlouho před startem však začal bít na poplach, pokud šlo o letový plán. 

Z nadcházející mise měl respekt: v posádce byli dva nováčci, a on s nimi měl letět ve zbrusu novém a velice složitém plavidle s nevyzkoušeným navigačním počítačem a raketovým motorem a rovněž absolvovat velké manévry a spoustu testů. Fakt, že v Apollu předtím zahynuli tři jeho kamarádi, raději v mysli zasouval co nejhlouběji. A jako by to nestačilo, NASA se snažila prázdná místa letového plánu zaplnit množstvím vědeckých pokusů, z Wallyho pohledu zbytečných – za šílený považoval už nápad nadřízených s živými televizními přenosy z orbity pro světovou veřejnost. Proto se během příprav často stavěl svým šéfům na odpor, ale nebylo mu to nic platné. Aspoň si tedy prosadil, že bude na palubě k dispozici jeho milovaná káva.

Show začíná 

Rozbřesk nad floridským pobřežím 11. října 1968 odhalil 68 m vysokou raketu Saturn IB, která měla vynést na oběžnou dráhu první Apollo s astronauty a vydláždit Spojeným státům cestu na Měsíc. Schirra z okna ubytovny pro posádky na kosmodromu nervózně sledoval, jak se větve stromů ohýbají ve větru. Apollo 7 mělo totiž novou raketu třídy Saturn využít jako první pilotovaná mise, tudíž se nedalo vyloučit, že nosič selže a astronauti budou muset v modulu nouzově přistát na padácích. Jenže pokud by vítr zanesl kabinu zpátky nad pevninu, dosednutí by bylo o poznání tvrdší – a v křeslech starého typu, která NASA nestihla vyměnit, by se muži na palubě téměř jistě zranili. 

Wally proto požadoval odklad startu v případě větru silnějšího než 18 uzlů, tedy asi 9 m/s; 11. října však studená fronta nadělila posádce „sedmičky“ jako ošklivý dárek na rozloučenou místy až 25 uzlů. NASA se ovšem rozhodla Schirrův požadavek ignorovat, a start se tak nakonec uskutečnil krátce po jedenácté dopoledne místního času. Saturn naštěstí šlapal jako hodinky a 10,5 minuty po opuštění rampy kroužilo Apollo 7 ve výšce téměř 300 km na výchozí zemské orbitě. Show začínala.

Úspěch na 101 procent

Let na nízké orbitě trval 11 dnů, což odpovídalo budoucím cestám na Měsíc a zpět. Astronauti se přitom setkali pouze s menšími potížemi, které dokázali rychle odstranit. Mezi jejich úkoly patřilo testování veškerých přístrojů na palubě, navigace podle hvězd či společné manévry s horním stupněm rakety jako nácvik pro lety k Měsíci, při nichž pak bylo často ve hře víc kosmických plavidel. Z technického hlediska hovořila později NASA o Apollu 7 jako o misi úspěšné na 101 %. Komplikace však způsoboval lidský faktor. 

Premiéra lunární lodi se zapsala do dějin kosmonautiky kromě jiného řadou nepříjemných konfrontací a jako pořádná zkouška trpělivosti všech zúčastněných. Například již na počátku mise se Schirra a Eisele pohádali kvůli nějakému navigačnímu problému a celý den pak spolu nemluvili. Nicméně všemu vévodily Wallyho spory s řídícím střediskem. 

Pacient na orbitě

Walt Cunningham později vzpomínal: „Druhý den letu se Wally probudil s rýmou všech rým – byl to následek lovecké výpravy, kterou jsme podnikli pro rozptýlení tři dny před startem a která skončila studeným deštěm. Po třiadvaceti hodinách práce před vzletem jsme navíc spali jen tři hodiny.“ Rýma ve vesmíru dokáže skutečně znepříjemnit život. Zatímco na Zemi se lze bez problémů vysmrkat, v beztížném stavu se hlen hromadí uvnitř dutin. Schirra zkoušel vší silou smrkat do utěrek na palubě, jediným výsledkem však byla nepříjemná bolest ušních bubínků. Navrhoval proto letovému lékaři v Houstonu, že si vezme antibiotika, ale nedostal povolení. 

Wally trpěl, špatně spal, obtížně se mu pracovalo a do toho se naplno rozhořel spor, který doutnal už před startem. Mise se odvíjela velmi uspokojivě, a Houston se proto snažil přidávat do letového plánu různé pokusy navíc. Jenže řídící středisko často naráželo na Schirrův odpor. Cunningham opět vzpomínal: „Nové testy byly často nedomyšlené a přidávaly nám práci, ale zároveň nepochybuji, že poskytovaly užitečné informace. […] Donn a já jsme byli překvapeni trpělivostí řídícího střediska s některými výbuchy našeho velitele. V Houstonu si však byli dobře vědomi, že každé slovo naší komunikace jde rovnou do tiskového střediska, což my jsme nevěděli. Z Wallyho špatné nálady se u nás doma stávaly velké zprávy.“ 

Když pak vzájemná nevraživost na trase Země–vesmír eskalovala, vstal letový ředitel Chris Craft od monitoru, aby si s Schirrou vážně promluvil na neveřejné lince. Nicméně Slayton ho zastavil a řekl, že to raději udělá sám. Craft souhlasil, a když později viděl Dekea odcházet od spojaře, zeptal se, jak rozhovor dopadl. Odpověď zněla: „Řekl jsem mu, že tuhle misi sleduje celý svět a že se on a jeho posádka neukazují zrovna v dobrém světle. Trénoval na to, aby dělal svou práci, tak by s tím měl raději začít.“ Craft se zeptal, co na to Schirra, ale Slayton jen odtušil: „Nic, poslal mě k čertu.“ 

Triumfální návrat

Těžko dnes soudit, proč se Wally Schirra choval tak vzpurně – svou roli zřejmě sehrálo víc faktorů: V době startu mu bylo už 45 let, a byl tak nejstarším americkým astronautem, jenž překročil hranici atmosféry. Rozhodně mu nepřidala ani jeho rýma, spory s plánovači mise, které započaly dlouho před vzletem, a v neposlední řadě ani hořká vzpomínka na katastrofu Apolla 1 a vinu NASA. 

Každopádně 22. října se posádka Apolla 7 naposledy probudila na oběžné dráze. Houston naštěstí nepřistoupil na žertovný návrh několika letových kontrolorů navést protivnou trojici do hurikánu Gladys blízko jejich přistávací oblasti, a velitelský modul se tak po brzdicím zážehu, odhození servisní sekce a ohnivém návratu do atmosféry snesl za mírného deště na padácích do vln Atlantiku, pouhý kilometr od letadlové lodi Essex.

TIP: Zapomenutí hrdinové programu Apollo: Steve Bales, zachránce mise Apollo 11

Navzdory všemožným konfliktům odvedla posádka v rámci testovací mise Apolla skvělou práci, do vesmíru se však už nikdo z této trojice nevrátil. Manažeři NASA nebyli nadšeni představou, že by se jejich nedisciplinovanost opakovala, a Schirra navíc dva týdny před startem oficiálně podal výpověď, aby zamířil budovat kariéru do soukromého sektoru. Donn Eisele poté působil v záložní posádce Apolla 10, které testovalo lunární výsadkový modul nad Měsícem. Měl být jmenován do hlavní posádky osudného letu s číslem 13, nicméně z nominace nakonec sešlo – Eisele se totiž v té době rozváděl, což poněkud kalilo jeho reputaci astronauta coby národního hrdiny. 

Už dva měsíce po „sedmičce“ každopádně kroužilo kolem Země Apollo 8 a úspěch předchozí testovací mise měl jistě lví podíl na tom, že posádka Franka Bormana uslyšela při třetím obletu planety ve sluchátkách slova: „Osmičko, tady Houston. Máte zelenou na Měsíc!“ 

Svými výkony a vlastnostmi vzbudily canberry v USA nadšení a u 38. skupiny vznikl dokonce akrobatický tým pod názvem Black Knights. Na přelomu 50.–60. let se dočkaly B-57 značného rozšíření, ale zásadní zlom pro kariéru typu znamenal srpen 1964, kdy severovietnamské torpédové čluny napadly torpédoborec USS Maddox. Do oblasti se proto přesunula canberrami vyzbrojená formace, na nepřítele však zatím útočit neměla.

Rozorávat Ho Či Minovu stezku

To Vietkong takové zábrany neměl a 1. listopadu podnikl minometný přepad letiště Bien Hoa, kde shořelo pět canberr a dalších 15 utržilo poškození. Do skutečných bojových akcí zasáhly B-57 až od 19. února 1965 a cílem bombardérů se od té doby stávala hlavně Ho Či Minova stezka, po které proudily zásoby pro Vietkong ze severu. Při útocích v noci cíl nejdříve osvětlil Lockheed C-130 a pak teprve canberry zaútočily. Jejich intenzivní nasazení trvalo až do září 1969.

K setkání se severovietnamskými migy takřka nedocházelo a největší ohrožení tak představovala všudypřítomná palba ze země. Dne 4. srpna 1966 se velitelem 405. taktického stíhacího křídla stal první pokořitel zvukové bariéry a živoucí legenda amerického letectva – plukovník Charles ,,Chuck“ Yeager.

Noční dravci

Hlavní poslání jeho křídla spočívalo v bombardování a útocích na pozemní cíle, a to jak na území jižního Vietnamu proti silám Vietkongu, tak na komunistickém severu. Yeager do začátku ledna 1968 „odlétal“ celkem 127 operačních akcí. V letech 1969 a 1970 proběhla přestavba 16 starších canberr na verzi B-57G, nesoucí pod křídly podvěsy s televizním systémem pro špatné světelné podmínky.

Ty dokázaly zřetelně ukazovat terén pod letounem i v absolutní tmě. Nasazení se dočkaly od září 1970 a létaly u 13. bombardovací perutě ze základny U Bang až do začátku roku 1972. Ztráta vnikla jen jediná, když se 12. prosince 1970 jedna srazila s letounem předsunutého návodčího. 

Canberry pro klokany

Moderní britský bombardér se dočkal exportu do řady dalších zemí a Austrálie a USA ho vyráběly v licenci. Tu zajišťovala společnost Government Aircraft Factory od srpna 1951 a o dva roky později převzala kusy 2. a 6. peruť RAAF. Čekala je dlouhá služba a od dubna 1967 se 2. peruť zapojila do vietnamské války. Canberry ve verzi B.Mk.20 podporovaly pozemní jednotky až do roku 1971 a o dvě tam Austrálie přišla.

Ještě intenzivněji je užívala Indie, která se stala vůbec největším zahraničním odběratelem britských canberr. První z více než stovky dodaných kusů Dillí převzalo už roku 1957 – šlo jak o bombardovací, tak o průzkumné a cvičné stroje. Když se koncem srpna 1965 rozhořel konflikt s Pákistánem o Kašmír, mělo jich indické letectvo ve stavu 72.

V duelu Indie vs. Pákistán

Dne 6. září podnikli Indové protiútok, na jejich tanky se však vrhlo pákistánské letectvo. Indové se pokusili kontrovat bombardováním nepřátelských letišť, ne však příliš úspěšně. Dne 21. září podniklo šest canberr od 16. perutě nálet na pákistánskou radarovou základnu u Bodinu, kterou těžce poškodily. Ten stejný den ale jednu canberru, vracející se z úderu na Sargodhu, dohnal pákistánský F-104 Starfighter a poslal ji k zemi.

O další čtyři přišli Indové na zemi při útocích na jejich letiště. Paradox války spočíval v tom, že canberry užívalo i pákistánské letectvo. To mělo na začátku bojů ve stavu 29 z USA pocházejících B-57, které s přídavnými nádržemi mohly v září 1965 napadnout i vzdálenou Kalkatu. Indičtí stíhači sice nárokovali několik sestřelů pákistánských bombardérů, Pákistánci ale tvrdí, že ztratili jen čtyři tyto stroje a všechny měla srazit palba ze země. USA pak na vojenské dodávky uvalily embargo, a když v prosinci 1971 vypukla další válka, měl Islámábád s provozuschopností B-57 velké potíže.

TIP: Americký Lockheed P-38 Lightning: Ďábel s vidlicovým ocasem

Ty se přesto účastnily několika akcí včetně operace Čingischán – útoku na 11 indických letišť večer 3. prosince 1971, kdy ovšem Indové většinu letounů předem ukryli do podzemních hangárů. Vzdušné síly Dillí návštěvu oplatily už v noci a při příští akci údajně ztratily dvě canberry během náletu na Chittogong. Válka trvala jen do 16. prosince 1971, ale britské dvoumotorové bombardéry létaly v obou zemích až skoro do konce století. Dlouhou kariéru měly tyto stroje i u letectva Ekvádoru, Chile, Jihoafrické republiky, Peru, Venezuely a řady dalších zemí.