V létě 1956 se vyhrotila krize okolo Egyptem zestátněného Suezského průplavu. Velká Británie hodlala ukázat, že je stále světovou velmocí, a její úsilí podpořila Francie a Izrael.

Předchozí část: Dvoumotorový letoun English Electric Canberra (1): Dvě turbíny a tři tuny pum

Na základny na Kypru a Maltě přelétlo postupně deset perutí s bombardovacími canberrami a všechny dostaly výrazné, černožluté nebo černobílé ,,invazní“ pruhy. Egyptské letectvo však nešlo rozhodně podceňovat, protože kromě stárnoucích meteorů a vampirů disponovalo přibližně 80 moderními MiG-15 dodanými z Československa i několika prvními MiG-17.

Nad Suezským průplavem

Akce začala pozdě večer 31. října, kdy canberry od 12. perutě vysypaly obsah svých pumovnic na egyptské strategické cíle. Nálet na základnu Káhira-západ byl ale na poslední chvíli odvolán, neboť došla informace, že právě odtud odlétají úředníci OSN a diplomaté z několika ambasád. K očekávané vzdušné bitvě také nedošlo a většinu egyptského letectva Britové, Francouzi a Izraelci zničili na zemi.

Výsledky bombardování ve dnech 31. října–6. listopadu hodnotí různé zdroje velmi odlišně. Canberry uskutečnily 278 bojových letů a svrhly 1 440 pum o váze 450 kg, a to jak ve dne, tak pod pláštíkem tmy. Při nočních náletech fungovaly canberry od 18., 109. a 139. perutě jako značkovací. Šlo o podobný systém jako za druhé světové války, kdy vybrané zkušené osádky nalezly cíl a označily ho pro ostatní piloty.

Létat na canberrách v létě z Malty či Kypru nebylo ale nic příjemného. V její kabině se totiž silně projevoval negativní efekt – jakmile se zavřely vstupní dvířka stroje, teplota uvnitř rychle stoupala. Pokud tedy bombardér neodstartoval během pár minut, musel být let odvolán a osádka vystoupila. V oblasti Suezu operovala i 13. peruť průzkumných canberr verze PR.Mk.7, které už před začátkem akce fotografovaly vybrané cíle a pak i výsledky náletů. Poslední den bojů – 6. listopadu, ale jednu „sedmičku“ sestřelili egyptští stíhači. Pilot se zraněním vyvázl, navigátor zahynul. Průzkumné canberry se v RAF osvědčily, a proto sloužily skoro 20 let.

Čtyřicet let služby

Další verze PR.Mk.3 vznikla přestavbou z bombardovací B.Mk.2 a do výzbroje 540. perutě přišla v prosinci 1952. Měly prodlouženou příď, další nádrže v křídle a hlavně kamery určené ke snímkování ve středních a velkých výškách. V květnu 1954 převzala peruť číslo 542. nové Canberry PR.Mk.7, stavěné na základě bombardovacích B.Mk.6, na které se pak ve druhé polovině 50. let přezbrojily i ostatní průzkumné jednotky RAF. Teprve v červnu 1961 začaly dodávky PR.Mk.9.

Měly zvětšené rozpětí křídel, proudové motory Avon Mk.206 s tahem po 50 kN a mohly vystoupat do 17 km. U útvarů vydržely až do roku 1982! To bombardovací canberry tak dlouho nesloužily a jako poslední je v roce 1972 vyřadila 16. peruť. Nejdéle létaly cvičné verze a stroje určené k vlečení cílů při nácviku střelby. Ještě 13. května 1989 proběhla na základně Wyton oslava 40 let aktivní služby, na kterou se slétlo 40 canberr, za každý rok jedna. Dostavil se i zkušební pilot Roland Beamont, který si tehdy zopakoval svůj let na canbeře z 13. května 1949. Jeho stroj dostal i stejný modrý nátěr jako tehdejší prototyp.

Hlavně se ubránit MiG-15 

Když v létě 1950 vypukla válka v Koreji, tvořily základ taktických bombardovacích jednotek amerického letectva stále ještě druhoválečné Douglasy A-26 Invader. Koncem podzimu toho roku se ale nad bojištěm objevily sovětské stíhací MiG-15 a s americkou vzdušnou převahou byl konec. V únoru 1951 proto proběhla soutěž na nový dvoumotorový bombardér, kterého se účastnila i britská Canberra B.Mk.2, kterou při testech opět pilotoval druhoválečný hrdina Roland Beamont. Stala se přesvědčivým vítězem a společnost Glenn L. Martin Company brzy dostala zakázku na výrobu 250 kusů. Šlo o vůbec první britský bojový letoun licenčně vyráběný v USA.

TIP: První nasazení letounu MiG-15 v korejské válce 

Martin B-57A – kus č. 1 – však brány závodu opustil až 20. července 1953 a zaválčit v Koreji si tak nestihl. Verze B-57A se používala jen k testování, a proto se jich vyrobilo pouze osm kusů. Produkce však brzy přešla na verzi B-57B, která oproti britskému originálu doznala mnoha změn. Poháněly ji silnější motory Armstrong Siddeley Sapphire s tahem 32 kN, místo původního krytu kabiny měla nový kapkovitého tvaru, se sedačkami za sebou. Používala také brzdící štíty po stranách zadní části trupu a jiné přístrojové vybavení odpovídající americkým zvyklostem. Prvních 90 kusů neslo v křídle vně motorových gondol osm 12,7mm kulometů k útokům na pozemní cíle, pozdější série pak na stejném místě disponovaly čtveřicí kanonů ráže 20 mm. Další důležitá změna přibyla u dveří pumovnice, které byly otočné. Nejdřív dostala „béčka“ 345. taktická bombardovací skupina v létě 1955. 

Dokončení v neděli 4. listopadu

Téměř polovina Američanů věří, že postupy alternativní medicíny samy o sobě vyléčí rakovinu. Tvrdí to alespoň nedávný průzkum Americké společnosti klinické onkologie, nazvaný „National Cancer Opinion Survey“. Podle výsledků průzkumu 40 procent obyvatel USA věří tomu, že rakovina může být vyléčena kyslíkovou terapií, speciální dietou, či užíváním vitamínových doplňků a minerálů.

TIP: Tradiční čínská medicína: Tisícileté kořeny čínské medicíny sahají jen 70 let nazpět

Experti varují, že alternativní postupy nemohou v léčbě rakoviny plnohodnotně nahradit moderní medicínu, která proti rakovině používá chirurgické zákroky, ozařování, chemoterapii nebo třeba imunoterapii. Problém je prý hlavně v tom, že u většiny alternativních postupů neexistují klinické studie či testy, které by jejich účinnost důkladně prověřily. Podle odborníků udělají pacienti s rakovinou nejlépe, když se nebudou držet magie, ale zůstanou u vyzkoušených lékařských postupů.

Na území USA se nalézá celkem 161 vulkánů, jejichž nebezpečnost sledují američtí geologové. Odborníci americké Geologické služby poprvé od roku 2005 zhodnotili nebezpečnost těchto sopek, na základě celkem 24 sledovaných faktorů.

U 12 vulkánů byla jejich nebezpečnost posouzena jako vyšší a u 20 vulkánů byla nebezpečnost snížena. Celkem amerických 18 sopek podle geologů představuje „velmi vysoké riziko“. Všechny sopky této nejrizikovější kategorie se přitom vyskytují na západním pobřeží. Jedenáct z nich leží ve státech Washington, Oregon nebo Kalifornie. Pět z těchto sopek se nalézá na Aljašce a zbývající dvě jsou na Havaji.

TIP: Konec lidstva 5× jinak: Jsou supervulkány doutnající časované bomby?

Nejnebezpečnějším americkým sopkám podle očekávání vévodí Kilauea z Havajských ostrovů, která je jednou z nejaktivnější sopek celého světa. Za ní následuje slavná hora St. Helens ve státě Washington a mohutný stratovulkán Mount Rainier ze stejného státu. Pětici nejnebezpečnějších vulkánů doplňuje aljašská sopka Mount Redoubt na poloostrově Kenai a vulkán Mount Shasta z Kaskádového pohoří v Kalifornii. Slavná Yellowstonská kaldera obsadila v čerstvém žebříčku 21. místo.

Nejnebezpečnější americké sopky

Začátkem léta roku 1546 se císařsko-královští sourozenci, císař Karel V. a český král Ferdinand I., sešli v Řezně, aby probrali podrobnosti společného postupu proti Lutherovým přívržencům, takzvanému šmalkaldskému spolku.

V té době zasedl v Českém království zemský sněm, který měl podle králova očekávání schválit mimořádnou válečnou berni. Ferdinand byl za hranicemi a naši domácí páni se postarali o to, aby jednání o takové nepříjemné věci, jakou válečná berně bezpochyby byla, ztroskotala ještě dřív, než pořádně začala. A co víc, města i stavy se rozhodly postavit se králi na odpor.

S bratrskou pomocí ale Ferdinand povstaní nakonec potlačil. Bylo však ještě třeba zúčtovat s rebely. Hodně z Ferdinandových plánů naznačila už skutečnost, že odmítl přijmout posly královských měst. Královská města odskákala odboj opravdu těžce. Panovník je mimo jiné podřídil přímému dozoru vlastních rychtářů a hejtmanů, omezil v nich pravomoci cechů, zabavil jim značné množství městských statků a důchodů a také zrušil četná měšťanská privilegia. 

Bez slitování

Ale ještě tu bylo hlavní město Praha a Ferdinand neznal slitování. Praha se musela rozloučit se zápisem jednoty svých měst a vydat všechny listiny, které s ní měly něco společného. Odevzdala své zbraně, vojenské zásoby, statky i důchody. Zavázala se platit stálou daň z piva a sladu, takzvané „posudné“, a předložila k revizi všechna privilegia, jež měla od dřívějších králů. Do roku 1547 byla jakousi republikou, ve které platila královská moc jenom omezeně a teď jí byla většina výsad odňata.

Sixt z Ottersdorfu, který se odboje proti králi aktivně účastnil, si o této době s hořkostí poznamenal: „A těchto časů jsme se dočkali, jichž se předkové naši skrze zvláštní zjevení boží strašili a hrozili, řkouce: by i Pán Bůh všemohoucí jejich životem prodlíti ráčil, že v tom světě déle býti nechtějí a nežádají.“ Nejváženější měšťané byli zatýkáni, mnozí mrskáni metlami nebo trestáni velkými pokutami.  

„Krvavý sněm“

I když král Ferdinand po svém vítězství nad českými rebely nepřál houfným popravám, domníval se, že několik hrdelních trestů bude užitečnou výstrahou.

„Za obecného pohnutí a postrachu sešel se sněm svolaný od Ferdinanda, aby vyslyšel stížnosti stavů. Před samým jeho zahájením čtyři osoby byly popraveny na náměstí Hradčanském 22. srpna roku 1547. Proto se sněmu dostalo názvu krvavý sněm.“

Popravení nebyli čelnými vůdci protihabsburského povstání, ale naopak osoby méně významné, které postrádaly vlivné přímluvce. „Mezi oběťmi byl i dvorský rychtář královský Jakub Fikar z Vratu. Milosti králově odporučoval se vším: svým stářím [bylo mu 70 let], obecnou svou vážností, službami králi prokázanými, svým pravověřím, nezúčastnil se odboje, leda aby utišil mysli, Pražanům radil ke vzdání se, za krize nebyl ve městě, a to bylo právě proviněním, za něž pykal svou smrtí.“ 

Druhým popraveným byl měšťan Václav z Jelení a dva rytíři - Václav Pětipeský a Bernart Barchanec.

Vládcův triumf

Všichni úředníci, současní i budoucí, dostali od Ferdinanda výstrahu. Král se spoléhal nejen na jejich poslušnost, ale i na bdělost a oddanost: „Veškeré kolísání jest odpadlictvím a všeliká nedbalost zločinem! [...]. Stavové takto varovaní bez rokování přijali všecky předlohy královské. Všecky kusy sporné byly rozhodnuty v prospěch moci panovnické: jednota branná a všeliké zápisy postranní byly zakázány pod ztrátou hrdla; pravomoc soudů královských rozšířena; dědičnost koruny v rodě Habsburků znovu prohlášena; ustanoveno, že jmenování nejvyšších úředníků a členů nejvyššího soudu zemského náleží králi samému s radou úředníků zemských; sněmy obecné a sjezdy krajské budou se konat toliko, když svolá je král. 

TIP: Vůdce stavovského povstání: Kdo byl vlastně Jindřich Matyáš Thurn?

Všecky úchvaty, připravované po dvacet let obezřelou a vytrvalou politikou takto slavně byly přijaty od sněmu; stavové uznali svou porážku a pokořili se před šťastným protivníkem. Moc královská byla posílena. Nic napříště nebude překážet Ferdinandovi, poněvadž zcela pokořil Království české.“

Králův nezájem

Po potlačení stavovského povstání se Čechy dostaly do nelehké situace. České dějiny jako by po roce 1547 ztratily něco, co je hnalo stále dopředu. Panovník Ferdinand I. na Čechy zanevřel a raději svěřil zemi do péče svého druhorozeného syna Ferdinanda Tyrolského. V království se objevoval jen sporadicky a stále více se věnoval nepříjemným konfliktům s Turky. „Nebezpečí války s Turky objevilo se na obzoru zanedlouho poté, co Ferdinand upevnil své postavení v Čechách,“ dozvídáme se od historika doktora Otakara Odložilíka.

Když se lidé vypraví do vesmíru, prostředí mikrogravitace působí na lidské tělo. Podle nového výzkumu nizozemských odborníků to platí i pro lidský mozek. Zjistili to průzkumem mozků astronautů, který prováděli před a po jejich pobytu na palubě Mezinárodní vesmírné stanice.

Badatelé snímkovali mozky celkem deseti astronautů mužského pohlaví na magnetické rezonanci předtím, než odletěli na oběžnou dráhu. Druhý sken mozku jim udělali pár týdnů po tom, co se astronauté vrátili na Zemi. Sedmi z nich nasnímkovali mozek ještě potřetí, za dalších několik měsíců.

Vesmír leze na mozek

Na snímcích je patrné, že pobyt ve vesmíru u astronautů vedl ke snížení objemu šedé mozkové hmoty. Nejvíce to bylo patrné v orbitofrontálním kortexu, kde sídlí centrum rozhodování, a rovněž v temporálním kortexu, který hraje roli při zpracování dat od smyslových senzorů a při tvorbě paměti.

TIP: Riziko kosmických letů: Astronauti trpí nevysvětlitelnou vesmírnou horečkou

Mikrogravitace ve vesmíru vedla také ke snížení objemu bílé hmoty mozku, ve které je vysoký podíl vláken mezi nervovými buňkami. Způsobila i to, že se do mozku astronautů dostalo více mozkomíšního moku. Podle badatelů mohou některé z uvedených změn mozku přetrvat i celé měsíce po návratu z vesmíru a podepsat se na zdravotním stavu astronautů.

Zdraví nastávající matky a jejího dítěte může ohrozit celá řada faktorů. Kanadští vědci nedávno zjistili, že takovým nepříznivým faktorem je i to, když je interval mezi dvěma porody jedné matky příliš krátký.

TIP: Lékaři bijí na poplach: Počet císařských řezů se za 15 let zdvojnásobil

Bezpečnou hranicí je podle studie zveřejněné tento týden v časopisu JAMA Internal Medicine doba mezi 12 až 18 měsíci mezi porodem a dalším těhotenstvím. Podle odborníků to platí pro matky všeho věku, u různých věkových skupin ale existují drobné rozdíly.

Nespěchejte!

Matky starší 35 let při porušení tohoto pravidla ohrožují své zdraví ale i zdraví dítěte. Statistiky ukazují, že počet úmrtí matky, nebo dítěte a počet vážných komplikací klesá s dobou mezi porodem a dalším početím. Pokud dojde k dalšímu těhotenství po 6 měsících od porodu, připadá na každých 1 000 porodů 12 vážnách incidentů. Po 18 měsících je tento počet jen 5 případů na 1 000 porodů.

Mladší matky pak ohrožují především zdraví svého dítěte. Pokud dojde k těhotenství po 18 měsících od porodu připadá na 1 000 porodů 37 předčasně narozených dětí. Při kratším intervalu tento počet stoupá až na 85 předčasných porodů z tisíce. U žen starších 35 let je tento počet 60 z tisíce a poloviční, pokud je dodržena alespoň 18měsíční lhůta mezi porodem a dalším těhotenstvím.

Zveřejněná studie je jednou z nejrozsáhlejších na toto téma. Závěry vědců vyplývají z údajů téměř 150 tisíc medicínských záznamů kanadských matek a jejich dětí.

Jméno, vzhled i omamná vůně měsíčnice vytrvalé (Lunaria rediviva) ve mně odjakživa vzbuzovaly ozvěnu tajemství dávných keltských druidů. Jan Lacina o ní ve své knize Květnice a příroda Tišnovska píše: „Setkání s měsíčnicí je vždy vzrušujícím setkáním s divokou, nenarušenou přírodou.“

Rodinné stříbro listnatých lesů

Měsíčnice vytrvalá je 10–140 cm vysoká bylina, jejíž fialové (zřídka i bílé) květy jsou uspořádány ve složeném hroznu. Omamně vonící květy vyrážejí v květnu, červnu a červenci a tajemnému charakteru této rostliny bezpochyby odpovídá fakt, že jsou opylovány nočními motýly.

Měsíčnice prospívá ve vlhkých a stinných lesích, v roklích a suťových lesích. Narazit na ni můžete v podrostu podél potoků, bystřin a řek, na kamenitých, humózních a minerálních půdách. Vyhledává stinná stanoviště s vyšší vzdušnou vlhkostí. Tam, kde se jí daří, pokrývá půdu v souvislých porostech. Absolutně se však vyhýbá smrkovým monokulturám, roste ve fragmentech původních listnatých porostů – pod korunami javorů, jasanů, buků a lip.

Měsíčnice vytrvalá neztrácí nic ze své krásy ani na podzim, právě naopak. Její plody – ploché elipsovité, protáhlé šešulky – seschnou a dostávají nádherný stříbřitý valér. Odtud jistě dostala své jméno, protože i ve dne prozáří mlhavé podzimní rokle a suťové lesy svým magickým měsíčním svitem. Pro mne je měsíčnice pozemským vyslancem jejího veličenstva Luny.

Čarovné fluidum ke zklidnění srdce

Tajemná stanoviště, která měsíčnici vytrvalé vyhovují, evokovala v prostých lidech tísnivou bázeň z temných sil, ovládajících neprostupný les a skalní sluje. I proto bývala měsíčnice považována za rostlinu čarodějnou, magickou a oplývající mocnou silou. Částečně se tento fakt odráží i v lidových názvech - fiola měsíčná, Jidášovy peníze, lunárie, měsíčenka.

Měsíčnice je využívána v léčitelství, účinná látka však nebyla dosud detailně zkoumána. Faktem zůstává, že je silně močopudná a v Českém herbáři se o ní uvádí: „Símě užívalo se před časem ku hnaní na moč“. Pro ten účel se užívá semeno nebo list.

Měsíčnice obsahuje nevelké množství alkaloidů, glukoberteroin, kveratin, kamferol, aminokyseliny, trochu silice atd. Užívá se zejména ke zklidnění srdce (proti bušení, arytmii nebo při angině pectoris). Plody se užívají jako antiepilektikum, při bolestech hlavy psychického původu a při doléčení po otřesu mozku. Rostlina je ovšem přísně chráněná, a proto je sběr v přírodě absolutně vyloučen. V úvahu tedy připadá jen pěstování a sběr z vlastní zahrady.

Pověst o měsíčnici

Lunaria rediviva roste téměř v celé Evropě s výjimkou nejjižnějších částí, izolovaně ji však naleznete i na Sardinii a v Portugalsku. Nevyskytuje se na Britských ostrovech. Na severu svého areálu dosahuje jihu Skandinávie, na východě do Povolží. Měsíčnice byla zavlečena i do Severní Ameriky. V České republice roste roztroušeně zejména v pahorkatinách a v podhorských oblastech v nadmořských výškách od 300 do 1 300 metrů nad mořem. Je u nás chráněna podle vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb. a je zařazena do kategorie „ohrožený druh“.

TIP: Masožravky mokřadů: Procházka po haťových chodnících Pobaltí

Lidová pověst, která se váže k měsíčnici, má své kořeny na lokalitě Líska v severovýchodním svahu Černého vrchu (631 m n. m.). Kdysi zde prý tábořila početná cikánská rodina. Jedné noci jim zemřelo maličké nemocné dítě, které rodiče pohřbili u kříže. Později se matka na vrch vrátila, skropila jej svými slzami a na hrob zasadila kytičku. Rostlina se pak rozšířila po celém svahu, který je masovým výskytem měsíčnice vytrvalé dodnes známý.

Snídaně se v Istanbulu servíruje většinou na střešních terasách domů, z nichž se nabízí výhled na záliv Zlatý roh zahalený v mlze: Zaplavené říční údolí se na jihozápadě střetává s Bosporským průlivem a nákladní lodě tam v poslušné frontě čekají na proplutí do Černého moře. Tohoto výhledu se během pobytu ve městě rozkročeném mezi Evropou a Asií nikdy nenabažíte – ostatně dá se mu jen stěží vyhnout. 

Místní zvyklost velí objednat si ke snídani olivy, slaný sýr, smažená vajíčka a plátky čerstvého melounu. K tomu patří čaj z dvoupatrové konvice, přičemž z jedné části se nalévá silný černý nápoj a z druhé vroucí voda na zředění. Do tradičního životabudiče pak patří alespoň dvě kostky cukru, pije se z krásných malých skleniček a dopřát byste si ho měli alespoň třikrát denně. 

Stopy milovaného vůdce  

Istanbul není hlavním městem Turecka, tato čest připadla Ankaře. Kdybychom však měli hodnotit historický význam metropole, nenašla by v celé zemi – a vlastně ani v Evropě – mnoho rivalů. Hlavní cíl každého turisty představuje Modrá mešita z počátku 17. století i naproti stojící chrám Boží moudrosti, Hagia Sofia, s unikátními zlatými mozaikami. Původně křesťanský svatostánek, vybudovaný již počátkem 6. století, se v průběhu času přeměnil v mešitu. V 19. století prošel rozsáhlou rekonstrukcí a roku 1934 jej první prezident země Mustafa Kemal Atatürk prohlásil za muzeum, aby tak zabránil nepokojům, jež vyvolávala otázka jeho dalšího využití. 

Atatürkovo smrtelné lože pak můžete spatřit v nedalekém honosném paláci Dolmabahçe, který dřív sloužil coby sídlo sultánů i správní centrum Osmanské říše. Stovky místních tam denně přicházejí, aby vzdaly milovanému vůdci hold.   

Zapomenutý podzemní skvost 

Za zhlédnutí rozhodně stojí také baziliková cisterna Yerebatan Sarnıcı nedaleko chrámu Boží moudrosti. Vznikla již v 6. století za vlády byzantského císaře Justiniána I. a měla městu sloužit jako zdroj pitné vody. Po dobytí Istanbulu Osmany však brzy upadla v zapomnění, ztratila se pod rychle se měnící zástavbou a na počátku 16. století už o její existenci nikdo nevěděl. 

Znovu ji objevil francouzský učenec a znalec byzantských dokumentů Petrus Gyllius v roce 1544. Od 18. století se cisterna dočkala hned několika rozsáhlých rekonstrukcí a 9. září 1987 se znovu otevřela veřejnosti. Dodnes přitom udivuje svými rozměry: Je 138 m dlouhá, 65 m široká a pojme až 80 000 m³ vody. V současnosti lze ovšem navštívit jen dvě třetiny její původní rozlohy – zbytek byl v 19. století zazděn.

Poklady mezi cetkami 

Nedaleko zmíněných pamětihodností se nachází Velký bazar a Bazar s kořením – oba však představují spíš už jen lákadlo pro turisty. Unikátní lokální zboží naopak seženete v krámcích s omšelými výlohami v okolních spletitých uličkách. 

V obchůdcích natěsnaných jeden vedle druhého se stále dodržuje tradice smlouvání. Ceny, které prodavači navrhují, většinou nebývají konečné – někdy si ze zvyku řeknou i o dvojnásobnou částku. Je také namístě si výrobky pořádně prohlédnout: Vedle „dreků“ a laciných napodobenin módních značek totiž obchodníci nabízejí i tradiční řemeslo, za něž se vyplatí utrácet. Seženete tam tkané koberce, zlaté šperky, kožené zboží, stříbrný filigrán, ale i parfémy, koření či sladkosti. 

Modrá oáza klidu 

V okolí Velkého bazaru najdete také pouliční bazar pro místní. Seženete tam honosné svatební šaty i hedvábné zboží nejvyšší jakosti. Dav vás pak bude unášet dál kolem obchodů s umělými květinami a bižuterií a podél nádherných kachličkovaných kašen dolů z kopce. 

Skončíte až na Zlatém rohu, kde můžete nakrmit holuby před mešitou Yeni nebo se ztratit v nízké zástavbě trhu s domácími potřebami a vyjít po skrytých schůdcích k mešitě Rüstem Paşa. Svatostánek vás dokonale omámí jedinečnou modrou mozaikovou výzdobou. Zároveň však ve spleti uliček představuje místo ukryté davům, kde si v klidu vydechnete a při pohledu na zdobnou kupoli zapomenete na stres. 

Secesní nostalgie

Podzemní lanovou dráhou Tünel, která má pouze dvě stanice a měří 573 m, můžete následně vyjet k nádherné městské třídě İstiklal Caddesi, secesní chloubě Istanbulu. Svezte se po ní červenou, nostalgicky vyhlížející tramvají až k náměstí Taksim. V okolí najdete krásné pasáže, pobočky známých nadnárodních obchodů, mírně předražené restaurace i skryté tradiční bufety. Objednejte si třeba tureckou delikatesu – slávky plněné rýžovou směsí či kokoreč, grilovaná ovčí střívka v bílém chlebu.

TIP: Gastronomie v Hongkongku: Vyhlášené restaurace fungují v bytech i kancelářích

Zamíříte-li z İstiklal Caddesi dolů k Bosporu, ocitnete se ve čtvrti Beyoğlu, s designovými obchůdky a galeriemi, jež těsně sousedí se starými pekárnami a rodinnými bufety. Nebojte se právě tam usednout k lacině vypadajícímu stolu, který majitelé jen tak postavili na ulici před výlohu, a dejte si, co paní domu navařila. Mezi nejoblíbenější pochoutky patří plněné vinné listy dolma, bílé fazole kuru nebo Hasanpaşa köftesi – karbanátky s bramborovou kaší. 

Hereze byla ve středověku velice rozšířený problém, který se církev snažila řešit všemožnými způsoby. Vyšetřování výskytu kacířství a trestání (především exemplární) viníků bylo úkolem zvláštního soudu zřizovaného původně diecézními biskupy. Na počátku 13. století pak vznikla centrální papežská instituce, která měla za úkol zavést do protikacířských procesů jednotný řád. Tak začaly vznikat papežské inkviziční tribunály, jimž předsedali převážně členové žebravých řádů – minorité a dominikáni, kteří oplývali dobrým teologickým vzděláním a pro svou oddanost papežskému stolci se jevili jako ideální adepti k takovému úkolu. O inkvizici v českých zemích máme první letmou zprávu z doby vlády Přemysla Otakara II. (1257).

Italský kacíř v Praze

Pro potírání kacířství byl důležitý koncil ve francouzském Vienne, který se zde sešel v letech 1311–1312. Zhruba v téže době se totiž v Praze objevil italský mistr Richardin z Pavie, lékař vzdělaný také v oblasti filozofie a teologie, který pro své neotřelé myšlenky získal nálepku kacíře. Ohledně bludnosti či nezávadnosti jeho spisů proběhlo vyšetřování, jež nařídil tehdejší pražský biskup Jan IV. z Dražic.

Když tento prelát roku 1315 zřídil v Praze biskupský inkviziční tribunál, stalo se tak bezpochyby pod vlivem tlaku ze strany viennského koncilu. Jeho inkvizitoři nato odsoudili k smrti upálením 14 kacířů. Dražic sám však podle všeho nebyl horlivým stoupencem inkvizice. Učeného mistra Richardina pro jeho fundovanost uznával a zřejmě jej do Prahy sám pozval. Jak se záhy ukázalo, poskytl tím pouze vhodnou záminku vlastním odpůrcům, kteří ho označili za ochránce kacířů. Jan byl odvolán z úřadu a musel odejít k papežskému soudu do Avignonu, aby se tam očistil. 

Pražský biskup byl očividně nepohodlný více stranám, kterým se jeho odchodem uvolnily ruce. Mezi jeho nepřátele patřili také členové žebravých řádů. Již pouhý měsíc poté, co odešel ke kurii, papež jmenoval dva sobě podřízené inkvizitory: dominikána Koldu z Koldic pro pražskou a minoritu Hartmana z Plzně pro olomouckou diecézi. 

Odpor proti inkvizici

Jmenování papežských inkvizitorů nastartovalo v Čechách a na Moravě novou epochu v boji s herezí, který do té doby pravděpodobně neprobíhal nijak cíleně ani systematicky. Inkvizitoři tu proto narazili na velký odpor ze strany domácího obyvatelstva. Z toho nemusí nutně vyplývat, že všichni, kdo jim bránili, byli kacíři. Jednalo se spíše o střet dvou jurisdikcí. Zvláště obyvatelé Starého Města pražského nelibě nesli, že by měl nějaký přivandrovalec šťourat do jejich nedotknutelných městských práv a popohánět patricije před cizí soud. Proti Koldovým aktivitám se postavila městská rada i rychtář, a na jejich stranu se přidali také někteří členové pražského kléru. Rozvášněný inkvizitor se proto rozhodl nad Prahou a okolím vyhlásit interdikt a tímto trestem odbojníky přivést k poslušnosti. 

Zápas se nakonec protáhl na několik let, během nichž se Kolda snažil získat podporu krále Jana Lucemburského a své postihy pozvolna stupňoval. Na hlavní představitele odporu z řad světských osob i kléru uvrhl exkomunikaci a vyobcováním z církve pohrozil všem, kdo by vzbouřencům pomáhali. Se službami zapáleného řeholníka byl papež očividně velice spokojený, poněvadž mu za jeho působení v Čechách dal v roce 1324 na ruku vysázet úctyhodnou sumu jednoho sta zlatých. 

Po Koldově smrti převzal jeho úkol jiný dominikán, Mikuláš Otakarův, který z města zabrousil i na venkov. To se nelíbilo především šlechtě, která nechtěla trpět zásahy na svých panstvích. Proti Mikulášovi se zdvihl takový odpor, že ho vlastní řád musel z funkce stáhnout a raději někam „uklidit“.

Je zřejmé, že podezření proti Čechům z vyznávání kacířství nebylo zcela bezdůvodné. Jeden zahraniční inkvizitor ve své zprávě uvedl, že počet heretiků v rakouských zemích, jenž odhadoval na 80 tisíc, je oproti Čechám a Moravě zanedbatelný. To sice nezní příliš uvěřitelně, nicméně je jasné, že kacířství zde opravdu existovalo a nebylo jen okrajovým jevem. Od té doby se inkvizitoři po celé 14. století v českých zemích průběžně střídali, a to až do vypuknutí husitských válek.

Jihočeští valdenští

Zvláštní kapitolou byl výskyt kacířství na jihu Čech, kam pronikalo především valdenství. Tento druh hereze byl pojmenován podle Petra Valdese, lyonského kupce, který kolem sebe v druhé polovině 12. století soustředil skupinu mužů a žen vyznávajících krajní chudobu a samostatný výklad Písma, jehož překlady si sami pořizovali. Což byl právě ten hlavní kámen úrazu.

Vypořádat se s tímto problémem měl nově jmenovaný inkvizitor Havel z Hradce, vyslaný na jih Čech ve třicátých letech 14. století. Zajímavé je, že jihočeští valdenští byli téměř výhradně německého původu. Vedle nich se v českých zemích mluví i o heretických skupinách beghardů (pikartů) a katarů. 

Přítomnost inkvizice mnohdy posloužila i různým nekalostem – osobním mstám a vyřizování účtů. Když se například měšťané z Českých Budějovic dozvěděli, že do jejich města má dorazit inkvizitor, vyvolala mezi nimi jen samotná zpráva velký rozruch. Členové městské rady hodlali poslat Havlovi dopis, v němž mu chtěli oznámit, že do města chodit nemusí, protože tam žádní kacíři nejsou. Jiní radní toho využili k posílení vlastní moci a ty kolegy, kteří s dopisem souhlasili, inkvizici udali. 

Nelibost kléru

Přítomnost papežského vyšetřovatele budila nelibost nejen u řadových obyvatel, ale také kléru. Interdikty, které vyhlásili dominikáni či minorité, diecézní kněží často nedodržovali, a to ani po opakovaných napomenutích. Práce inkvizitora ostatně nebyla zrovna bezpečná a prostá stresu. Její vykonavatelé museli počítat s množstvím útoků, dokonce i fyzických. Již zmiňovaný Kolda z Koldic vyřešil rostoucí nebezpečí v Praze útěkem. Jeho spolupracovníka, jistého Ondřeje, českobudějovičtí měšťané lapili a uvěznili, aby mu zabránili v udávání kacířů v jejich městě. Inkvizitor Havel z Hradce, který po biskupovi požadoval navýšení kapacity vězení, protože se mu tam všichni pochytaní kacíři nemohli vejít, zažil hned několik napadení, při nichž za svou horlivost málem zaplatil životem. 

TIP: Největší masakr středověku: Když ve Francii padaly hlavy ve jménu kříže

Papežská inkvizice zkrátka neměla v českých zemích na růžích ustláno. Ve 14. století byla něčím víceméně novým, na co si zdejší prostředí nedokázalo zvyknout. Její místní působení, jež trvalo nepřetržitě až do husitské revoluce, je poměrně málo známou, ovšem o to zajímavější kapitolou českých středověkých dějin.