Ve skutečnosti se nejedná o výmysl sourozenců Wachovských. Tradice představ, že celá realita je jenom iluzí, se datuje přinejmenším do antiky, přičemž v současné době hovoříme o tzv. hypotéze simulace. V rubrice Expert Voices populárně-vědeckého online magazínu Space.com se pro ni nadchl Robert Lawrence Kuhn, tvůrce televizního a multimediálního pořadu Closer to Truth, a oslovil experty v daném oboru.

Hypotéza simulace

Nejpovolanějším ze všech je zřejmě Nick Bostrom, ředitel Future of Humanity Institute neboli Institutu budoucnosti lidstva na University of Oxford, který v roce 2003 vyslovil hypotézu simulace v její současné podobě. Sám popisuje podvržený vesmír jako neobyčejně detailní softwarové napodobení lidstva včetně všech jeho předků, jež vytvořila nějaká velice pokročilá civilizace. Podle Bostroma jde prakticky o obdobu světa popsaného v Matrixu s tím rozdílem, že naše mozky neleží v nějaké nádrži uvnitř těla napojeného na umělou výživu, ale samy jsou součástí velkolepé simulace, jež vytváří celou naši realitu.

Bostrom vyloženě netvrdí, že v takové simulaci žijeme, ale vymyslel zajímavé trilema – tedy tři výroky, z nichž jeden by měl platit. Buď (1) lidstvo a všechny technologicky založené civilizace vymřou předtím, než by dokázaly spustit simulace reality ve vesmírném měřítku, nebo (2) naše vzdálené potomky ani žádné jiné vyspělé civilizace nebude lákat takové simulace provádět, anebo (3) teď takřka jistě v takové totální simulaci reality žijeme. Pointa uvedených výroků tkví v tom, že pokud jedna jediná civilizace někde v kosmu podobnou simulaci spustí, skutečně v ní podle Bostroma nejspíš právě žijeme.

Technologický vizionář Raymond Kurzweil k tomu poznamenává, že náš vesmír je možná něco jako školní experiment gymnaziálního studenta, který za něj však asi nedostane úplně dobrou známku – podle toho, jak to v našem kosmu vypadá. Kurzweilův pohled staví na tom, že nesmírně pokročilé, precizní a detailní napodobení reality prakticky nelze rozeznat od reality samotné. V takovém případě by fyzikální konstanty byly základními proměnnými, fyzikální zákony zase základními výpočty reality a samotný vesmír by představoval počítač, na němž simulace reality běží.

Hledáme zadní vrátka

Jestliže žijeme v totální simulaci vesmíru, co to pro nás znamená? S podobnými otázkami nám mohou pomoct autoři science fiction, jako oceňovaný David Brin z Kalifornie. Podle něj by taková simulace mohla například obsahovat zadní vrátka, tedy skryté přístupy, kudy by se programátoři – ať už je to kdokoliv – dostávali dovnitř. A pokud taková vrátka existují, nic nám nebrání pokusit se je najít.

Jeden ze zakladatelů výzkumu umělé inteligence Marvin Minsky tvrdí, že žijeme-li v simulaci reality – ať už jako mozky v umělé výživě, nebo coby součást univerzální simulace všeho –, je to v podstatě dobře. Bylo by pak prý jednodušší vesmír pochopit, ba co víc: možná bychom do něj mohli i nějak zasáhnout a změnit ho. Někomu by popsaná představa nemusela být příjemná, Minsky si ji však vyloženě užívá – podle něj by bylo skvělé být součástí tak rafinované reality.

Jak napodobit skutečnost?

Britský kosmolog a člen Sněmovny lordů Martin Rees považuje hypotézu simulace za poněkud „odvázanou“, ale každopádně fascinující. Klíčové jsou však podle něj reálné možnosti výpočtů umělých inteligencí. Astronomové mají rozsáhlé zkušenosti s modelováním částí vesmíru, přestože o kvalitách simulace podobné Matrixu si zatím mohou nechat jen zdát. 

Rees říká, že i když nemůžeme dělat experimenty se skutečnými hvězdami nebo galaxiemi, můžeme je realizovat alespoň na pozemských počítačích. Astronomové dovedou stvořit kousek kosmu a nechat v něm třeba srazit galaxie nebo explodovat hvězdy. Jejich simulace jsou obdivuhodné, přesto nezacházejí do velkých detailů. Otázkou podle Reese je, jak moc dokážeme v dohledné době zmíněné modelování posunout.

Hypotéza simulace a podobné představy předpokládají, že lze nějakým způsobem napodobit vědomí. Britský vědec se domnívá, že je to pravděpodobně zcela mimo možnosti našeho druhu – a to i v budoucnu. Snad by mohla takový úkol zvládnout nějaká superinteligence, která by však sama zůstávala mimo naše chápání.

Nekonečno vesmírů

Fyzik a popularizátor Paul Davies zase podle všeho nemá hypotézu simulace a představu podvrženého kosmu příliš v lásce a používá ji k hledání rozporů v teorii mnohovesmíru neboli multiverza, jež počítá s existencí ohromného množství paralelních kosmů. Pokud podle Daviese bereme teorii mnohovesmíru vážně, zahrnuje všechny možné varianty, včetně výskytu inteligentních civilizací, které dovedou spustit simulace celých světů. „Falešné“ vesmíry by prý v takovém případě vznikaly velmi snadno a dramaticky by se množily. Jejich počet by nakonec ohromně převyšoval počet reálných kosmů a my sami bychom s vysokou pravděpodobností žili v nějakém podvrženém. Jestliže se však nacházíme v simulovaném vesmíru, je i celá naše fyzika simulovaná a podle Daviese nakonec uvízneme s argumenty v bludném kruhu.

Pokud jde o to, zda žijeme v podvrženém kosmu, Robert Kuhn vytipoval celkem pět klíčových předpokladů: (1) existují i jiné inteligentní civilizace, (2) technologická úroveň inteligentních civilizací neustále strmě vzrůstá, (3) všechny technologicky rozvinuté civilizace záhy nevymřely, (4) neexistuje žádný všeobecný zákaz ani překážka pro spuštění totálních simulací vesmíru a (5) vědomí lze napodobit. Jestliže všech pět zmíněných předpokladů platí, pak podle Kuhna s velkou pravděpodobností žijeme v simulaci – jako Neo a spol. v Matrixu.

Jsme uvnitř Matrixu?

Můžeme tedy nějak odhalit, jestli se skutečně nacházíme v podvržené realitě? Jak tuší každý pozorný divák série Matrix, pro obyvatele totální simulace skutečnosti je velice obtížné, ne-li nemožné rozpoznat pravdu. Přesto možná najdeme způsob, jak hypotézu simulace ověřit pomocí tvrdých vědeckých dat. S jedním takovým nápadem přišel před pár lety Martin Savage z University of Washington spolu se svými kolegy. Vycházeli přitom z modelů kvantové chromodynamiky a z chování vysokoenergetického záření, jehož projevy by se prý měly lišit podle toho, zda žijeme v simulaci vesmíru, nebo ne.

TIP: Štěstí přeje připraveným: NASA a FEMA cvičí scénář dopadu meteoritu

Teoretický fyzik Sylvester James Gates zase před několika roky ve veřejné diskusi s kosmologem a popularizátorem vědy Neilem deGrassem Tysonem prohlásil, že uvnitř teorie strun objevil něco jako samoopravující se počítačový kód, což ho vedlo k úvahám, jestli náhodou nežije v Matrixu. 

Od roku 1943 nasazovalo britské RAF typ De Havilland Mosquito ve verzi lehkých bombardérů. Letoun měl jen dvoučlennou osádku a nenesl žádnou obrannou výzbroj. Jako obrana před nepřátelskými stíhači mu postačovala jen jeho rychlost a tato koncepce se v praxi osvědčila. Ve stejné době v Británii vznikly i první proudové motory, a tak ještě před koncem války vznikl požadavek na podobně koncipovaný bombardér, tentokrát ale poháněný dvojicí proudových agregátů.

Zároveň německá Luftwaffe zařadila do služby bombardovací dvoumotorové Arado Ar 234 s velmi podobným řešením, na nějž žádná tehdejší stíhačka svými výkony nestačila. Návrh společnosti English Electric u velení RAF uspěl a v lednu 1946 dostala firma objednávku na čtyři prototypy. Na letounu pracoval tým technického ředitele Williama Pettera a práce na něm trvala celé tři roky. Teprve v květnu 1949 vznikl štíhlý celokovový středoplošník se dvěma motory umístěnými v křídlech. 

Rychlejší než meteor s vampirem 

Prototyp se odlepil od vzletové dráhy 13. května 1949, přičemž za jeho řízením seděl slavný stíhač z druhé světové války – podplukovník Roland Beamont. Po prvním letu nešetřil chválou a bylo zřejmé, že vznikl vynikající stroj. Velení RAF mu pak podle tehdejší praxe udělilo jméno po velkém městě, tentokrát po australské Canbeře. V létě 1950 zadalo letectvo sériovou licenční výrobu B.Mk.2 společnostem Avro, Handley Page a Short. Došlo však k přepracování přídě do prosklené podoby, v níž získal místo třetí člen osádky, bombometčík.

Pohon obstarávaly dva proudové motory Rolls-Royce Avon Mk.101 s tahem po 28,9 kN. Celková produkce B.Mk.2 dosáhla 430 kusů. Stroj byl rychlejší než tehdejší britské stíhačky Meteor a Vampire a měl i příjemné letové vlastnosti. Jediný vážný problém se projevoval při vysazení jednoho ze dvou motorů umístěných v křídle – docházelo pak k silně asymetrickému tahu a piloti ho v takových případech kompenzovali plnou výchylkou směrovky, a pokud to šlo, i snížením výkonu ,,zdravého“ motoru. Pokud ale k vysazení došlo už během startu, kdy canberra ještě nenabrala dostatečnou rychlost, měly osádky rozkaz okamžitě se katapultovat. 

Canberra B.Mk.6

• OSÁDKA: 2 muži
• ROZPĚTÍ: 19,5 m
• DÉLKA: 19,96 m
• PRÁZDNÁ HMOTNOST: 10 099 kg
• MOTOR: 2× Rolls-Royce Avon 109
• VÝKON: 2× 33,36 kN
• MAX. RYCHLOST: 973 km/h
• DOLET: 5 440 km
• DOSTUP: 14 630 m
• VÝZBROJ: 4× 20mm kanon Hispano Mk.V a 2 721 kg pum

Náročné přesedlání

Britské letectvo po roce 1945 prošlo drastickou redukcí početních stavů, jak se ale koncem 40. let měnil mír ve studenou válku, stoupla poptávka po moderních a výkonných typech. Svou první canberru ve verzi B.Mk.2 převzalo RAF v květnu 1951 a nejdřív se na tyto letouny začala přezbrojovat 101. peruť. Ta dosud létala na těžkých čtyřmotorových bombardérech Avro Lincoln a pro osádky byl přestup na mnohem menší a téměř dvakrát tak rychlý stroj šokem.

Canberra však vykazovala příjemné letové vlastnosti, a tak personál útvaru vše zvládl i bez cvičné verze canberry s dvojím řízením. Prototyp této varianty vzlétl až v červnu 1952, přičemž sériové výcvikové T.Mk.4 začaly k útvarům přicházet až v srpnu 1953. Přezbrojování na vysokovýkonné bombardéry probíhalo rychlým tempem a koncem roku 1954 už na ně přešlo 27 perutí. Většina jich létala ze základen v Británii, postupně se však dostávaly i do výzbroje jednotek sloužících v různých koutech neklidného britského impéria.

Proti malajským komunistům 

Na začátku roku 1955 se vyhrotila krize na Malajském poloostrově, kde operovali komunističtí povstalci. Poprvé proti nim vzlétly canberry od 101. perutě 23. února téhož roku – šlo o vůbec první bojové nasazení tohoto typu. Vedly si úspěšně, ovšem také proto, že Malajci prakticky nedisponovali protivzdušnou obranou. Konstrukční tým společnosti English Electric zatím nezahálel, do draku canberr zabudoval motory Avon RA-7 o tahu 33,37 kN a přepracoval konstrukci křídla, které vybavil integrálními nádržemi. Tato varianta se dostala do výroby pod označením B.Mk.6 a v srpnu 1954 ji nejdřív dostala už tradičně 101. peruť.

Pokračování: Dvoumotorový letoun English Electric Canberra (2): Dvě turbíny a tři tuny pum (vychází ve čtvrtek 1. listopadu)

O rok později z výrobních linek začaly sjíždět stroje ve verzi B.(I)Mk.6, které měly pod trupem pouzdro se čtveřicí kanonů Hispano ráže 20 mm s 525 náboji na hlaveň. Kromě pumovnice ještě nesly pumy pod křídlem, celková kapacita činila maximálně 2 722 kg. Počítalo se s nimi jako s nočními útočníky operujícími v týlu nepřítele. Dne 23. června 1954 poprvé vzlétl prototyp s další úpravou – B.Mk.8. Měl kapkovitou kabinu asymetricky umístěnou na levé straně trupu, v níž seděl jak pilot, tak navigátor. Ten však nedisponoval katapultovací sedačkou a v případě nouze musel letoun opustit bočními dvířky. 

Oblast Pantanalu v Brazílii je největším tropickým mokřadem na světě. Rozkládá se na ploše o rozloze 180 tisíc čtverečních kilometrů a hostí nejvyšší koncentraci přírody na kontinentu. Malá část Pantanalu byla v roce 2000 zapsaná na seznam světového přírodního dědictví UNESCO.

Unikátní příroda Pantanalu v dnešní době musí čelit moderní civilizaci. Nedávný výzkum ukázal, že Pantanal má, tak trochu paradoxně, problém s dopravními nehodami. Přes území Pantanalu totiž vede dálnice BR-262, a ta má výrazný vliv na místní živočichy.

TIP: Brazilský mokřad Pantanal: Unikát neprávem zakrytý stínem Amazonie

Vědci sledovali úsek dálnice v Pantanalu během let 1996 až 2000. Za tu dobu tam objevili 930 přejetých obratlovců. Šlo o 29 druhů plazů a 47 druhů ptáků. Vědci přitom odhadují, že jde jenom o špičku ledovce. Přejetých živočichů je prý ve skutečnosti mnohem více. Obzvláště zranitelní jsou podle nich plazi, které láká teplý povrch dálnice, především v nočních hodinách.

Říká se, že jsme to, co jíme. Jenže v závislosti na svém apetitu přetváříme i vlastní planetu: Kvůli polím či pastvinám kácíme lesy a zaplavujeme zemi hnojivy. Složení naší stravy navíc hraje významnou roli nejen v nakládání s půdou, ale také například v boji s globálním oteplováním. 

Dobytek na celém světě ročně vyprodukuje 14,5 % veškerých skleníkových plynů. Jen ve Spojených státech vypustí zvířata na farmách do ovzduší 574 milionů tun oxidu uhličitého za rok. Jako přirozené regulátory tohoto znečištění fungují lesy, které stále ještě pokrývají třetinu planety. Podle Světového fondu na ochranu přírody však lidé ročně vykácejí 18,7 milionu akrů stromových porostů, tedy asi 27 fotbalových hřišť každou minutu. A jedním z hlavních důvodů pro odlesňování je vytváření nových pastvin.

Méně krav, více luštěnin

Dnes se krávy, ovce a další dobytek pasou na 77 % světové půdy vyhrazené pro potřeby potravinářského průmyslu. Přesto produkují jen 17 % kalorií (z toho 33 % všech bílkovin) potřebných k uživení lidstva. Na 1 gram proteinu obsaženého v hovězím či skopovém mase připadá 1,02 m² půdy. Průměrný muž by přitom měl denně dodat tělu 55 gramů proteinu a žena 50 gramů (viz Optimální příjem). Na druhém místě stojí vepřové s 0,13 m² a třetí je zelenina s 0,10 m². Nejvýnosnější jsou vzhledem k potřebné ploše luštěniny, kukuřice, rýže a pšenice.  

Zarážející nepoměr pramení z faktu, že maso či sýry zosobňují „přepych“ a jejich konzumace roste v závislosti na bohatství obyvatelstva. Obecně platí, že čím movitější lidé v daném státě žijí, tím větší tam panuje touha po zvířecích produktech. Trh se poptávce samozřejmě pokouší vyhovět, a tak z krajiny mizí lesy, aby bylo možné chovat například krávy. Jenže právě bažení po luxusu přivedlo řadu zemí do stavu, kdy kvůli všudypřítomným pastvinám nevyprodukují dost jídla k nasycení vlastních obyvatel. 

Bohatneme a hloupneme

Podle průzkumu z roku 2011 činí pomyslná hranice, kdy začínají být lidé příliš „nároční“ a škodí tak své zemi, v přepočtu 220 000 Kč hrubého domácího produktu na hlavu. Do té doby drží státy zemědělství na uzdě a k produkci potravin využívají méně než polovinu dostupné půdy. Za zmíněnou hranicí však procento zužitkované plochy prudce roste a výjimek existuje málo. Patří mezi ně například Japonsko či Saúdská Arábie: První uvedená země bojuje s nedostatkem životního prostoru vůbec a druhou téměř kompletně pokrývá poušť. 

V roce 2016 publikoval Peter Alexander z University of Edinburgh zajímavou studii. Vyplývá z ní, že kdybychom zprůměrovali příjem potravy jednotlivých států a použili ho globálně, s jídelníčkem USA by se modrá planeta v současném stavu nevyrovnala: Obdělavatelná půda a pastviny by se musely rozšířit o 37 %. Ještě horší situace by zavládla s apetitem Austrálie, který by byl udržitelný, jen kdyby se úrodná plocha „nafoukla“ o polovinu. A na novozélandskou dietu bychom potřebovali zdroje takřka dvou Zemí. Naopak indická strava by si vyžádala jen 22 % plodné půdy, čínská 40 % a japonská 42 %. Český jídelníček nevyšel z hodnocení příliš efektivně, ale ani katastrofálně: Pod naším diktátem by potravu muselo produkovat 73 % úrodné souše. 

Zachraňme Zemi!

Naše jídelníčky mají zkrátka na Zemi podstatný dopad. A zatímco se marně pokoušíme každý rok pěstovat víc plodin a chovat větší stáda dobytka, abychom nasytili rostoucí populaci, nezadržitelně ničíme životní prostředí. Nabízí se proto otázka, co by se stalo, kdybychom se nesnažili našim potřebám přizpůsobit krajinu, ale naopak bychom upravili své stravovací návyky. Pomohlo by, kdyby se z nás stali vegetariáni a přestali bychom jíst maso? Nebo by bylo lepší rovnou zanevřít na veškerou živočišnou produkci a vrhnout se na veganství?

Tým výzkumníků vedený Christianem Petersem se rozhodl na položené otázky odpovědět a vypracoval studii s cílem určit, které stravovací návyky by nejlépe využily půdu Spojených států určenou k produkci potravy. Vědci sami uvádějí, že se jedná o velmi orientační pojednání: Pole napříč USA totiž plodí různě a dobytek se zas liší výnosem masa či vedlejších produktů, jako je mléko. Proto odborníci ve studii vycházejí z průměru, jehož by bylo možné dosáhnout cíleným hnojením a taktickým plánováním. 

Jíst, či nejíst maso?

Dále vzali výzkumníci v potaz výživové nároky celkem deseti typů stravovacích návyků. Zahrnuli do nich jak diety postavené na vysoké spotřebě masa, tak „všežravé“ složení jídelníčku, laktoovovegetariánství (dovoluje jíst mléčné produkty i vejce), laktovegetariánství (zakazuje vejce) a zohlednili rovněž nejpřísnější formu stravování, veganství (zcela zapovídá živočišné produkty a povoluje pouze rostliny).

Všechny jídelníčky byly vystavěny tak, aby splňovaly výživové nároky člověka. V závislosti na jednotlivých požadavcích posléze vznikl propočet efektivity ve využívání zemědělské a chovatelské půdy (rybolov rovnice nezahrnuly). Výsledky pak mnohé překvapily, neboť veganství, které se ve svém odmítavém postoji k využívání zvířat jeví jako nejšetrnější, by s půdou USA naložilo méně efektivně než některé masité diety. 

Není půda jako půda

Půda Spojených států v závislosti na současné průměrné dietě tamních obyvatel uživí zhruba 402 milionů lidí – aktuální populace o 327 milionech tak ještě má kam růst. S dietou namíchanou z 60 % všežravosti a 40 % laktoovovegetariánství by vyžilo 669 milionů osob. A pokud by všežravosti zbylo jen 20 %, vystačilo by si s půdou USA 769 milionů strávníků. Nejlépe z předpovědí vyšlo laktovegetariánství, díky němuž by Spojené státy nakrmily až 807 milionů hladových krků.      

Veganský jídelníček by uživil populaci čítající „jen“ 735 milionů jedinců – byl by tedy výrazně méně efektivní než všechny formy vegetariánství, a předstihly by jej dokonce některé diety zahrnující maso. Za překvapivý nepoměr může fakt, že ne všechna půda využívaná coby pastviny pro dobytek se hodí k pěstování plodin. Pokud bychom tak kvůli veganství upustili od chování zvířat, nebylo by možné veškeré dobytkářské pozemky proměnit v pole, a tudíž by z potravinářského hlediska zůstaly ležet ladem. Všežravé či vegetariánské diety by na druhé straně pastviny stále využívaly, i když nikoliv výhradně pro potřeby masného průmyslu.  

Hlavou proti hladu

Z výzkumu tak vyplynulo, že pokud by se Spojené státy dokázaly oprostit od konzumace masa, nakládaly by se svou půdou natolik efektivně, že by mohly výrazně promluvit do boje se světovým hladem – v roce 2016 trpělo na Zemi trvalým nedostatkem jídla 815 milionů lidí. Zároveň by si Američané utužili zdraví. 

TIP: Biftek vs. brokolice: O vegetariánství bez předsudků s odbornicí na výživu

Alternativně by USA mohly produkci potravy snížit, což by na některých místech vedlo k opětovnému zalesňování. Díky chytře navržené stravě by země lépe nakládala s půdou a ve výsledku by prospívali nejen lidé, ale i planeta, která je živí. 

Se vzděláváním dívek historie příliš nepočítala. Dlouho se předpokládalo, že jde o hříšné a jednoduché bytosti, které by neměly být vystaveny nějakému intelektuálnímu vypětí. Během středověku se číst a psát naučily leda ženy z urozených rodin, či ty, které zvolily církevní kariéru. 

Krajinky, klavír a guvernantky

I když v novověku gramotnost u dívek v Evropě rychle stoupala, dostaly většinou jen základní pětileté vzdělání. Jedněmi z mála disciplín, v níž se mohly v 18. a 19. století dobře vychované dívky tvůrčím způsobem rozvíjet, byla hudba a výtvarné umění. Patřilo k dobrému tónu, že anglické dcerky z dobrých rodin hrály na klavír a malovaly půvabné krajinky a zasněné portréty. A pokud neměly patřičné věno, skončily jako guvernantky a učily své svěřenkyně to samé, což ostatně známe z románů sester Brontëových i Jane Austenové. 

Když dva dělají totéž… 

I když už roku 1775 zákon v rakousko-uherské monarchii stanovil, že všude, kde k tomu budou podmínky, musí být zřízeny dívčí třídy, kvalitativně se výuka s tou chlapeckou nedala srovnávat. Až 17 hodin týdně se vyučovaly ruční práce, na výuku čtení připadly dvě až pět hodin týdně, na psaní tři až čtyři hodiny, počtům se dívky věnovaly dvě až tři hodiny a náboženství tři hodiny týdně. Podle jedné z prvních aktivistek na poli dívčího vzdělávání, Magdaleny Dobromily Rettigové (1785–1845), sloužilo přiměřené vzdělání k tomu, aby měl muž doma rovnocenného partnera, víc ho to drželo u rodiny a neutíkal „k negativním zálibám“.

To Věnceslava Lužická-Srbová chtěla ženy vzdělávat proto, aby kvalitně vychovávaly novou generaci vlastenců a mohly se uživit, kdyby zůstaly bez manžela. Právě vzdělávání chudých a neprovdaných dívek bylo proto společností přijímáno vcelku pozitivně, zatímco slečny ze zajištěných rodin prý neměly ke studiu důvod žádný: vdát se, konverzovat ve francouzštině, hrát na klavír a tančit – to jim mělo pro zbytek života stačit. Průlom přišel až v okamžiku, kdy se v médiích začaly množit příklady úspěšných žen ze zahraničí. 

Emancipace!

První dívčí gymnázium ve Střední Evropě založila v Praze spisovatelka Eliška Krásnohorská roku 1890. Neslo název Minerva po etruské a italské bohyni moudrosti a lovu. V prvním roce se na ně přihlásilo 53 žákyň. Během šesti let studia měly probrat látku zhruba v objemu osmiletého chlapeckého gymnázia. Obrovský pokrok toto první gymnázium znamenalo i proto, že jeho absolventky se mohly po roce 1901 zapsat na studium na univerzitě. 

TIP: Počátky chrámu české moudrosti: Karlova univerzita patřila k nejlepším v Evropě

Na začátku 20. století už mohly české dívky navštěvovat chlapecké školy, ovšem musely si o povolení zažádat na ministerstvu. Chodily ale do třídy až spolu s vyučujícím profesorem a o přestávkách se směly zdržovat pouze ve speciálně vyhrazené místnosti. Při hodinách je učitel nesměl zkoušet, na konci semestru vždy dělaly postupové testy, aby mohly postoupit do dalšího pololetí. A samozřejmě – ve třídě musely sedět odděleně od chlapců.

Všechny typy raketového pohonu fungují na jednoduchém principu, který popsal již Isaac Newton svým třetím zákonem: Tzv. zákon akce a reakce je důsledkem zachování hybnosti. Motory, jež zmíněný princip využívají, se souhrnně nazývají „reaktivní“. Každý z nich musí mít tzv. pracovní látku, jež se značně urychluje v pracovní (spalovací) komoře, odkud je následně vyvrhována ven. Trychtýřová tryska pak její tok reguluje proti směru letu. 

V případě klasického raketového motoru tvoří pracovní látku ohřáté spaliny expandující tryskou ven. V plazmovém nebo též iontovém motoru představují pracovní látku těžké ionty (například argonu či rtuti), které značně urychluje elektrické pole.

Výhoda iontového motoru tkví v tom, že sonda nemusí nést do vesmíru okysličovadlo, tedy hmotnost navíc. Další přednost spočívá v nízké spotřebě. Nevýhodou je naopak malá tahová síla – motor tak musí být v provozu po dlouhou dobu. 

Image

Čtěte také

Pohonný systém pro lunární orbitální stanici Gateway prošel klíčovým testem

V Tasmánii, tedy na ostrově u jihozápadního pobřeží Austrálie, mají zvláštní skalní formace, které jsou podezřele podobné útvarům a horninám, které tvoří slavný Grand Canyon, vytvarovaný v krajině severní Arizony během milionů let řekou Colorado. Na opačné straně světa.

Australští geologové nyní detailně horniny na Tasmánii analyzovali. Závěry jejich výzkumu zní až neuvěřitelně: zmíněné horniny nejsou jen velmi podobné, ale dokonce zcela totožné s horninami Grand Canyonu. Mají stejnou strukturu a obsahují minerály se shodným složením a charakteristikami.

TIP: Nejstarší kus mořského dna se skrývá ve východním Středomoří

Jak je to možné? Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že dnešní Austrálie byla kdysi dávno spojená se severní Amerikou. Podle geologů to bylo asi před miliardou let, když byly kontinenty naší planety spojeny do superkontinentu jménem Rodinia. Tasmánie a Grand Canyon se tehdy skutečně dotýkaly a jejich horniny představují oddělené součásti původního celku. Na Tasmánii se tedy skutečně nachází kus amerického Grand Canyonu.

Důstojné vzezření lva berberského (Panthera leo leo) korunované mohutnou hřívou sahající přes břicho až do slabin můžete dnes obdivovat jen v některých zoologických zahradách, kde přežívají poslední geneticky neověřené kusy.

Mimořádný i mezi lvy

Ze všech lvů měl právě tento poddruh nejcharakterističtější rysy. Kromě již zmíněné hřívy se odlišoval špičatějším temenem hlavy, užším čumákem a našedlou srstí. Patřil k největším poddruhům lva – jeho váha často přesahovala 200 kg.

Podle Simona Blacka z Durrellova institutu ochrany zvířat a ekologie lze z historických pramenů vyčíst, že i jeho chování bylo jiné než v případě ostatních lvů. Lev berberský žil například v párech či malých rodinných skupinách a nikoli ve smečkách, které afričtí lvi obvykle tvoří.

Návrat jen jako zbožné přání

Poslední filmový záznam volně žijícího lva berberského pochází z roku 1927 z Maroka, nicméně existují nahodilé důkazy o jeho výskytu v pohoří Atlasu až do roku 1942. Již od konce 90. let 19. století začal být tento druh v divoké přírodě vzácným jevem. Největší množství lvů berberských vlastnil až do roku 1953 marocký sultán. Vědci se domnívají, že zbytek těchto lvů původně odchycených v divočině byl převezen do zoo v hlavním městě Maroka Rabatu. Jejich potomky mapuje plemenná kniha, která vznikla ve snaze udržet přehled o čistokrevných jedincích a zabránit příbuzenskému křížení.

TIP: Problémy krále zvířat: Někdejší africký vládce bojuje o holé přežití

Postupem času vzniklo několik projektů na znovuobnovení populace lva berberského, většinou však narazily na složitost celé situace a nedostatek prostředků. Některé studie uvádějí, že v roce 2007 zemřela na rakovinu poslední čistokrevná lvice, a tak nám zřejmě nezbývá, než se s obry, kterým byli ve starověkém Římě předhazováni prvotní křesťané, navždycky rozloučit.

Litva | 16. února 1918

Litva vyhlásila samostatnost, ale fakticky byla nadále okupována a spory o území pokračovaly až do roku 1940, kdy ji definitivně obsadil Sovětský svaz a poté Hitlerovo Německo. Součástí SSSR se nakonec stala v roce 1944 a skutečnou samostatnost získala teprve v roce 1990. 

Estonsko  | 24. února 1918

Pád carského Ruska roku 1917 otevřel cestu k vyhlášení nezávislosti Estonska v únoru 1918, na což bolševici i císařské Německo reagovali vojenským úderem. Estonci však zvítězili a po následujících 22 let si udrželi suverenitu. V roce 1940 obsadila zemi sovětská vojska a došlo k jejímu připojení k SSSR. V letech 1941–1944 okupovali Estonsko nacisté, načež jej osvobodila Rudá armáda, a země tak opět přešla pod vliv Sovětů. Svoji nezávislost obnovila 20. srpna 1991.

Bělorusko  | 25. března 1918

Běloruská republika přetrvala jen krátce, a navíc se de facto nestihla proměnit v plnohodnotný stát: Neměla ústavu, armádu ani jasně definované hranice. Již roku 1919 nad ní totiž převzali moc Sověti a přejmenovali ji na Běloruskou sovětskou socialistickou republiku. Od téhož roku nicméně existovala exilová vláda, kterou uznalo například Německo, Litva i Československo a která pomáhala protikomunistickému hnutí v zemi. V roce 1922 se Bělorusko stalo zakládající republikou SSSR a zůstalo jeho součástí až do vyhlášení samostatnosti v roce 1991.

Československo | 28. října 1918

Na sklonku října 1918 vyhlásil Národní výbor československý v Praze zákon o zřízení samostatného československého státu. Slováci se k němu pak připojili 30. října tzv. martinskou deklarací. 

První republika skončila po mnichovské dohodě a následném obsazení pohraničí v roce 1938, druhá v roce následujícím, kdy se odtrhlo Slovensko a byl vyhlášen protektorát. Roku 1945 došlo k obnovení republiky, ovšem už bez Podkarpatské Rusi. V roce 1993 se Československo klidnou cestou rozdělilo na Česko a Slovensko.

Jugoslávie | 29. října 1918

Vznikl Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů a po jeho spojení se Srbským královstvím se zrodilo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Roku 1929 nastolil Alexandr I. diktaturu a změnil název země na Království Jugoslávie. 

Po druhé světové válce se zformovala Federativní lidová republika Jugoslávie, která se pak v letech 1991 až 1992 postupně rozpadala. Spory některých nástupnických států přerostly v mnohaletý ozbrojený konflikt.

Německo | 9. listopadu 1918

Tzv. listopadová revoluce měla za cíl ukončit válku, svrhnout císařství a otevřít cestu k socialismu. Devátého listopadu 1918 se Vilém II. Pruský vzdal moci a uprchl do Nizozemska, čímž německé císařství zaniklo. Sociální demokraté vyhlásili republiku a násilně potlačili všechna komunistická povstání. V červnu 1919 byla u Paříže podepsána Versailleská mírová smlouva, která pro nově vzniklou tzv. Výmarskou republiku znamenala ztrátu území, válečné reparace i výrazné snížení armádních stavů. 

Ponižující podmínky spolu s politicko-ekonomickou nestabilitou vedly k pozdějšímu nástupu nacismu. Hitlerova NSDAP představovala po volbách v roce 1932 nejsilnější stranu. Výsledkem agresivní zahraniční politiky se stala druhá světová válka, po jejímž skončení si sféry vlivu rozdělili Spojenci: Roku 1949 byla ustavena západně orientovaná Spolková republika Německo a Sovětským svazem ovládaná Německá demokratická republika. Obě země se znovu sjednotily 3. října 1990.

Rakousko | 12. listopadu 1918

Císař Karel I. byl donucen zříct se trůnu a vznikl státní útvar Německé Rakousko. Prozatímní ústava ovšem uváděla, že „Německé Rakousko je demokratickou republikou“ a „že je nedílnou součástí Německé republiky“. Situace se změnila 2. června 1919, kdy se západní spojenci při dalším mírovém jednání postavili proti sjednocení Německa a Rakouska. Desátého září 1919 byla v Saint-Germain podepsána smlouva, na jejímž základě se území přejmenovalo na Rakouskou republiku. Nové Rakousko muselo také postoupit část území Československu, Jižní Tyrolsko Itálii a jižní Korutany a Štýrsko Jugoslávii. 

V březnu 1938 vyhlásil Hitler tzv. anšlus neboli připojení k Německu. Samostatnost Rakouska pak byla znovu uznána po válce, v roce 1946.

Polsko | 14. listopadu 1918

Po vyhlášení nezávislosti začalo Polsko uplatňovat územní nároky opírající se o jeho hranice z roku 1772. Vyvolalo to značné napětí s okolními státy, a dokonce několik válek: především polsko-ruský konflikt v letech 1919–1921, kdy Polsko usilovalo o získání svých někdejších teritorií, včetně velké části Ukrajiny a Běloruska. Politická nestabilita, nacionální napětí a hospodářské krize nakonec roku 1926 vyústily ve státní převrat pod vedením maršála Józefa Piłsudského a v nastolení vojenské diktatury. 

Po druhé světové válce ztratilo Polsko velkou část území na východě, naopak ovšem získalo region, který předtím drželo Německo (část Východního Pruska a oblast  za řekou Odrou).

Maďarsko | 16. listopadu 1918

První Maďarská republika existovala pouhých 133 dnů – 21. března 1919 vyhlásili komunisté v čele s Bélou Kunem založení Maďarské republiky rad. Nová politika zavedla diktaturu proletariátu a revoluční teror, následovaly vlny nespokojenosti a intervence vojsk Rumunského království, což 1. března 1920 vyústilo ve vyhlášení Maďarského království. Následná Trianonská smlouva stanovila nové hranice země a Maďarsko ztratilo 72 % původního Uherska. 

Za druhé světové války stálo království po boku nacistického Německa, zaniklo však s příchodem Rudé armády. V únoru 1947 byla vyhlášena druhá Maďarská republika a následný politický vývoj se odehrával plně v režii Sovětů.

Lotyšsko | 18. lisopadu 1918

Lotyšsko vyhlásilo samostatnost, která vydržela až do sovětské okupace v roce 1940, po níž následovala okupace německá. Součástí SSSR zůstala země do roku 1991.

Z rychle se kmitající siluety, s níž se většina z nás setká za večerního soumraku či ranního rozbřesku, se toho o netopýrech mnoho nedozvíme. Já jsem naštěstí dostala příležitost prohlédnout si tyto létající savce pěkně zblízka.

Handicapovaný modeling

Zvídavá černá, inteligentní očka se s neutuchajícím zájmem rozhlížela z rezavého kožíšku. Naposledy jsem si pohladila hedvábnou srst a samička netopýra rezavého (Nyctalus noctula) Anežka putovala z pařezu do přepravního boxu. Na řadu přišel sameček netopýra pestrého (Vespertilio murinus) Pája, kterého jsme posadili na pískovcový kámen. Tělíčko v černém kožíšku s frajerskými světle zakončenými pesíky se začalo intenzivně chvět. Nešlo ovšem o trému z pózování před objektivem, ale netopýří „rozehřívací rituál“. Svalovými vibracemi se netopýři dostávají na provozní teplotu a teprve poté mohou vzlétnout.

I když také těmto zástupcům netopýří říše rituál zůstal, někteří z nich si na létání ještě chvíli počkají. Ti se závažnějšími zraněními nevzlétnou nikdy a zůstanou doživotně v obětavé péči členů ZO ČSOP Nyctalus a České společnosti pro ochranu netopýrů (ČESON). Na druhou stranu právě tito handicapovaní netopýři mohou během přednášek široké veřejnosti přiblížit své divoce žijící kolegy a významně jim tak pomoci v upevnění lidsko-netopýřích přátelských vztahů.

Akrobati po setmění

V České republice žije 27 druhů netopýrů. Patří do řádu letounů (Chiroptera) a společně s kaloni jde o jediné savce na světě, kteří umí aktivně létat. Pohyb ve vzduchu jim umožňuje kožní blána, která je pevná a přitom elastická. Je napnutá mezi zadní končetinou a čtyřmi prsty přední končetiny, případně ocasem. Prst přední končetiny zůstává volný a slouží k přichycování a šplhání. Při letu dokážou netopýři tvar křídla okamžitě změnit. Tím dosahují velké rychlosti a přesnosti v manévrování při honbě za kořistí.

Netopýři jsou noční lovci a bezchybně dokáží využít orientaci pomocí ultrazvuku (echolokace). Zhruba každých 50 milisekund, tedy dvacetkrát za vteřinu, vydají zvuk, který se od předmětů v prostoru odrazí zpátky. Velké netopýří uši ho zachytí, takže zvíře dokáže bezpečně vyhodnotit umístění i velikost překážky. Díky echolokaci mohou netopýři létat i v naprosté tmě, i když mají oči a docela dobře vidí. Systém echolokace je však neomylný. Funguje natolik přesně, že se netopýři dokážou vyhnout i vláknu o průměru 0,08 mm. Nicméně frekvence signálu se u jednotlivých druhů liší (od 20 do 110 kHz), stejně jako způsob vydávání zvuku. Netopýrovití a tadaridovití vydávají signály ústy, vrápencovití nosem. Pro každý druh je frekvence a charakter hlasu specifický, takže je možné pomocí speciálního přístroje (tzv. ultrazvukového detektoru) určovat druhy netopýrů přímo za letu, aniž by zvířata byla jakkoli rušena.

Spokojení jako kočky

Jako poslední se v rámci přednášky uvelebila na kusu břidlice samička netopýra hvízdavého (Pipistrellus pipistrellus) Pipulka. Ačkoli to byla již dospělá mladá dáma, pohodlně by se vešla do krabičky od kancelářských sponek. Netopýr hvízdavý je totiž jedním z nejmenších evropských netopýrů. Tělo i s hlavou měří pouze 3,3–5,2 cm.

Když jsme netopýří předváděčku ukončili, dostali chlupatí protagonisté odměnu v podobě moučných červů. Pro mnohé lidi nevábně vyhlížející a svíjející se odměna byla netopýry bez výjimky přijata s nadšením. Pokud tuto červí lahůdku zpodobníme do lidských měřítek, odpovídá jeden červ štangli salámu, kterou bychom museli sníst bez pomocí rukou. Netopýři se však ukázali jako mistrovští jedlíci. Zatímco obyčejný smrtelník by do sebe celý salám ani nenasoukal, každý netopýr hravě spořádal několik červů za pár sekund a ještě se mlsně rozhlížel, jestli nekápne přídavek. Svačina byla u konce. Díky ní jsem se zanedlouho dozvěděla další zajímavost z netopýřího života. Miniaturní Pipulka začala vrnět. S ohledem na velikost zvířete bylo tiché předení slyšitelné pouze po přiložení ucha k chlupatému tělíčku, avšak vyjadřovalo stejnou spokojenost jako vrnění kočky domácí. Netopýři prostě umí člověka překvapit!

Zranitelní ve spánku

Netopýři přes zimu hibernují podobně jako například ježci a po probuzení ze zimního spánku se hromadně přesunují na místa reprodukce. Březí samice vytvářejí ve vhodných úkrytech kolonie, v nichž každá přivede na svět jedno, nejvýše dvě mláďata. Samci mezitím žijí odděleně jako samotáři nebo v menších mládeneckých skupinkách. Zhruba v září jsou mláďata k nerozeznání od dospělého jedince. V té době se netopýři opět seskupují do smíšených kolonií a dochází k páření. Aby bylo překonáno nepříznivé období zimy, uchová samice sperma v rozmnožovací soustavě až do příštího jara.

Netopýří rok pak opět končí hlubokým zimním spánkem. Pro tuto část života vyhledávají netopýři prostory se stabilními klimatickými podmínkami, kde teplota neklesá pod bod mrazu, a dostatečnou vlhkostí, aby během spánku nedošlo k vyschnutí těla. Zalézají do různých štěrbin nebo volně visí na stěnách, zpomalí biologické funkce organismu a sníží tělesnou teplotu. Ačkoli se někdy během oteplení probouzejí a dokonce i loví, je vyrušování přezimující kolonie nepřípustné. Příliš časté probouzení hibernujících zvířat odčerpává jejich nashromážděné tukové zásoby. Netopýři pak nemusí zimu vůbec přečkat a uhynou.

Strážci ekologické rovnováhy

Stejně jako vyrušování v době hibernace ohrožuje netopýří populace ničení jejich úkrytů. Zvířata totiž po generace využívají tytéž skrýše, v nichž tráví přes 50 % svého života. V poslední době bohužel v naší přírodě dramaticky ubývá různých štěrbin, doupných stromů či obyčejných otvorů ve zdech. Velkou hrozbou netopýrů se stalo i zateplování domů. Přitom všichni netopýři (stejně jako rorýsi) patří vzhledem ke svému ohrožení mezi zvláště chráněné druhy živočichů. Podle zákona o ochraně přírody a krajiny i podle stavebního zákona je vlastník stavby povinen zajistit bezpečí zvířat i jejich hnízdišť a úkrytů. Naštěstí se dá zdánlivý rozpor mezi rekonstrukcí domu a ponecháním útočišť elegantně vyřešit netopýřími (a rorýsími) budkami.

Z globálního hlediska mají netopýři nezastupitelnou roli v ekosystémech tropických oblastí. Ani v našem klimatickém pásmu však jejich úloha není zanedbatelná! Jídelníček většiny našich netopýrů se skládá především z létajícího hmyzu, mezi nímž najdeme mnoho obtížných druhů. Pro lepší představu – jeden miniaturní netopýr hvízdavý uloví za jednu noc až 2 500 komárů! Dokážeme si vůbec představit, jaká komáří kalamita by nastala bez netopýrů?!

Zítřek plný nejistoty

Většina evropských netopýrů původně obývala lesy, ale mnozí se dokázali vcelku úspěšně přizpůsobit změnám v životním prostředí způsobených člověkem. Mezi druhy žijící poblíž lidských sídel patří výše zmiňovaní netopýři rezavý, hvízdavý a pestrý. Ne každý druh se však dokáže přizpůsobit. Příkladem je netopýr velkouchý (Myotis bechsteini), který je striktně vázaný na lesy s dostatkem stromových dutin a díky jejich úbytku je nejen u nás, ale i jinde v Evropě poměrně vzácný.

TIP: Létající lišky Starého světa - Kaloni, exotičtí bratranci netopýrů

Mnohým zásahům do chodu přírody se netopýři prostě přizpůsobit neumí. Mezi faktory, které je ohrožují, patří používání pesticidů, velkoplošné zemědělství, vysoušení mokřadů, výstavba větrných elektráren, zvýšená intenzita dopravy, ale zejména likvidace všech typů jejich úkrytů. A není to jen problémem naší republiky. Obecně v Evropě stavy většiny netopýřích druhů poklesly. Přesto na tom v některém směru nejsme zase tak špatně. Odborná studie z r. 2009 uvádí, že kupříkladu Praha má ve srovnání s jinými středoevropskými velkoměsty vysokou diverzitu netopýřích druhů (19 druhů).

Je to dáno tím, že si stále ještě udržuje méně výrazný velkoměstský charakter, má množství parků, volné přírodní plochy s řekou a diverzifikovanější periferii. Srovnatelná data byla zjištěna i v Brně, Berlíně, Hamburku nebo ve Vídni. Při současném tempu rozpínající se betonové mánie však toto lichotivé zjištění nemusí již zítra platit, což bude ke škodě netopýrům ale nakonec i lidem. Netopýři jsou úžasná zvířata a dle mého názoru teprve čekají, až je člověk konečně objeví. Jen aby nebylo pozdě!