Epidemie obezity ve světě nijak zvlášť nepolevuje. Spíše naopak. Změny stravovacích návyků a životosprávy bývají dost náročné a ne každý je zvládne. Vědci po celém světě proto vyvíjejí různé metody a prostředky, které to mohou tlouštíkům usnadnit.

Nejnovějším počinem v tomto směru je léčba, která zahrnuje hned dva metabolické procesy podporující snižování tělesné hmotnosti. V obou případech jde navíc o poměrně překvapivé postupy. V prvním případě jde o reakci těla na vystavení organismu chladu, v druhém pak o kouření tabáku. Vědcům se povedlo oba dva tyto procesy simulovat pomocí chemických látek.

TIP: Obezita zabíjí: S nadváhou souvisí 40 procent případů rakoviny v USA

Lidé mají sklon spotřebovávat zásobní látky a energii, když jsou vystaveni chladu. Tuto reakci organismu dokáže velmi účinně vyvolat syntetická látka zvaná icilin. Její aplikace vyvolává extrémní pocit chladu. Problém je ale v tom, že vedlejším účinkem reakce na chlad je i velká chuť k jídlu. Proti apetitu ale spolehlivě funguje kouření tabáku. Proto novou léčbu obezity doplňuje další látka dimethylfenylpiperazin (DMPP), která působí na molekulární úrovni stejně jako nikotin. Výsledkem je „biochemická cigareta“. Testy prozatím ukázaly účinnost u myší, kdy a zda vůbec si tento metabolický mix budou moct vyzkoušet i lidé zatím není jasné.

Nový, 55 kilometrů dlouhý most Hongkong-Ču-chaj-Macao, který spojuje čínskou pevninu s hongkongským ostrovem Lantau, se stal nejdelším mořským mostem na světě. Dosavadním rekordmanem byl v tomto směru 32,5 kilometrů dlouhý most Tung-chaj Ta-čchiao spojující Šanghaj s přístavem Jang-šan v provincii Če-ťiang. Cestu mezi hongkongským ostrovem a pevninou zkrátí nový most z tří hodin na pouhých 30 minut. Součástí mostu jsou dvě šestiproudové silnice a 6,7 kilometru dlouhý podmořský tunel.

Stavba velkolepého projektu za 20 miliard dolarů (přes 449 miliard Kč) odstartovala v prosinci 2009 a dokončena měla být v roce 2016. Výstavbu zbrzdilo zkoumání dopadu projektu na životní prostředí, vyšetřování korupce i překročení rozpočtu. 

TIP: Nekonečné klenby: 7 nejdelších mostů světa

Přestože jde o technologicky unikátní projekt, provází jej i mnoho kontroverzí. Během stavby přišlo o život devět dělníků a dalších více než 200 bylo zraněno. Většina úmrtí byla spojena s pádem z velké výšky. Především na hongkongské straně je ale stavba vnímána jako další krok ve snaze o připoutání zvláštní administrativní oblasti k pevninské Číně. Most představuje klíčový prvek plánu Pekingu pro těsnější propojení 11 měst delty Perlové řeky, která je domovem 68 milionů lidí. Nelibost vzbudila stavba také u ochránců přírody, kteří v ní vidí ohrožení pro populaci bílých delfínů. Část odborníků považuje megalomanskou stavbu za plýtvání veřejnými prostředky a z dopravního hlediska za zbytečnou.

Nejmenovaný Ukrajinec z Kyjeva si vyrazil na houby, ovšem místo budoucí smaženice našel dvanáct čerstvě vyhloubených hrobů. Svůj objev okamžitě nahlásil policii a příslušníky pak vyšetřování zavedlo k psychologovi Andreji Žeľvetrovi.

Nakonec se ukázalo, že jámy nečekají na lékařovy nepřátele, ale tvoří součást jeho terapie: Odborník totiž pacientům pomáhá nacházet chuť do života tím, že je zavře do rakve a na dvě hodiny je pohřbí. Metoda je velmi efektivní – jak tvrdí ti, kdo ji podstoupili. Do truhel jsou navíc zavedeny trubky, aby se nebožáci neudusili. Policie tak musela uznat, že se lékař nedopouští ničeho trestného, a netradiční praktiky tudíž mohou pokračovat.

Svérázný Ukrajinec není prvním, kdo podobný léčebný postup využívá. Pohřeb nanečisto lze absolvovat například i v Jižní Koreji. I zde má drsná zkušenost připomenout hodnotu lidského života.

S vládou Ludvíka XIV. se pojí výraz absolutismus. „Absolutní“ byl však nejen jeho způsob panování, ale také vše, co se týkalo jeho dvora a dvorských kratochvílí. Divadelní hry, pitoreskní dekorace, ohňostroje, frivolnosti a radovánky, to vše a mnohem víc čekalo na vyvolené, kterým se dostalo cti pohybovat se v králově blízkosti.

Balet noci

Nepostradatelnou součástí dvorské zábavy byly takzvané court ballets, a to počínaje Jindřichem III. přinejmenším do velkého období skladatele Jeana-Baptisty Lullyho a libretisty Phillipa Quinaulta, kteří působili na dvoře Ludvíka XIV. Této poměrně okázalé zábavě, sestávající z maskovaných bálů a hraných představení, se nevyhýbal ani Richelieu. Tancoval prostě každý. „Tanec je jednou ze tří základních aktivit aristokracie,“ napsal de Saint-Hubert v Treatise on Ballets (1641).

Do dějin vstoupil především Balet noci (1653), v němž vycházející Slunce neztvárňoval nikdo jiný než tehdy patnáctiletý Ludvík oděný jako bůh Apollón se zlatými pery a slunečními paprsky. Právě tehdy se zrodil mocný symbol, i když sotvakdo tušil, jak významný bude během dalších šedesáti let. Ludvík tanec miloval. Na dvorských baletech tančil vždy hlavní roli, ale nešlo mu jen o zábavu – dával najevo svou moc v symbolických rolích. Po diskrétní Racinově narážce v tragédii Britannicus ale naznal, že tato aktivita může přece jen škodit důstojnosti jeho postavení a od roku 1670 veřejně nevystupoval.

Místo číslo jedna poté zaujala opera a hudba, která mocně vstoupila do paláců a v některých dnech tu byla slyšet od rána do noci. Vášnivé zaujetí pro hudbu zdědil král po otci (mimochodem hrál výborně na kytaru). Nejčastěji byl slyšet Lully doplňovaný verši, jimž často předcházel moralistní prolog k odzbrojení případné kritiky, kde opět nechyběly alegorické postavy. Ty byly alfou a omegou doby, protože vytvářely tehdy oblíbený polojasný obraz naplněný významy. 

Slavnosti pro lid

17. srpna 1661 se Ludvík v doprovodu matky dostavil s veličinami svého dvora a všemi dvorními dámami na slavnost k ministru financí Fouquetovi, kterou pořádal v parku svého nového zámku Vaux-le-Vicomte, jenž je jednou z nejkrásnějších francouzských staveb vůbec. Madam de La Fayette si všimla, že „král žasl a Fouquet si jeho úžasu s překvapením povšiml“. Přestože epilog senzační slavnosti byl výlučně chvalozpěvem na panovníka, neuplynul ani měsíc, a Fouquet byl zatčen a za zpronevěry ve finančních záležitostech doživotně uvězněn. Je známo, že rozhodnutí svrhnout jej padlo už dřív, ale tato událost je zřejmě posílila, neboť kterákoli slavnost pořádaná později v režii Colberta a krále musela tu Fouquetovu zastínit. 

Slavnosti s pestrým programem měly v baroku svou tradici. Ve velkém je pořádali Habsburkové. Je samozřejmě možné vykládat je jako primárně politický program k ovládnutí šlechty a lidu cestou zábavy, ale Ludvík se bavil též. „Také lid má potěšení z podívané, za níž se vždy skrývá cíl poskytnout mu zábavu; všechny poddané obecně nadchne, vidí-li, že mají rádi to, co máme rádi také my […] Získáváme tak jejich ducha i srdce, mnohdy možná více než odměnami a dobrodiním.“  

Nejzdařilejším spektáklem, jaký kdy Paříž zažila za vlády Ludvíka XIV., byl Cour de Carrousel před Tuilerijským palácem v roce 1662, jezdecká slavnost (karusel), v níž účinkovali Římané, Peršané, Turci a indiáni. Byla to demonstrace moci a nádhery mladého panovníka a takto se měla vrýt do paměti národa. Po zpacifikování frondy a odstranění Fouqueta měla být výstrahou všem potenciálním rebelům a připomínkou nutnosti podřídit se králi Slunce – nyní vševládnému Římanovi. 

Slavnosti dvora

V roce 1664 se v zahradách Versailles konala třídenní (udává se i sedmidenní) grandiózní slavnost zvaná Radovánky na kouzelném ostrově, která byla založena na adaptaci slavného eposu Zuřivý Roland od Ariosta. Rolanda ztvárnil sám král ve zlatostříbrném kostýmu s drahokamy, zatímco třeba d´Artagnan účinkoval v kostýmu Římana. Pro ilustraci: Rolandův povoz obklopovaly kostýmované postavy dvanácti hodin a dvanácti souhvězdí, v kočáře seděly čtyři věky – zlatý, stříbrný, bronzový a železný.

K inscenování skvostných efektů byl najat největší iluzionista té doby Carlo Vigarani a úkolem dvorských umělců Molièra a Lullyho bylo spojit komedii a operu. O přestávkách hrálo třicet houslí, šest cembal a loutny Lullyho hudbu, na kterou tančili faunové a satyři, v meziaktí vystupovali akrobati, nechyběl samozřejmě balet, Moliérovy hry, ale ani soutěže či loterie.

Podobná dvorská slavnost se ve Versailles konala v roce 1668 a 1674. Všechny byly slovně a obrazově zdokumentovány, aby mohly být šířeny a napodobovány. Za týmž účelem pochopitelně figurovali mezi hosty všichni vyslanci akreditovaní u francouzského dvora. Tah vyšel: „Versailleský systém zvítězil v estetické a propagandistické ofenzivě nad kontinentem ještě dříve, než se na pochod vydal jediný voják Ludvíka XIV.,“ píše znalec francouzského absolutismu Uwe Schultz.

Tato mocná forma propagandy samozřejmě spolykala astronomické sumy. Od roku 1662 do roku 1682 to bylo necelých 37 milionů livrů, přičemž celkové náklady na Versailles do roku 1715 činily 65 milionů livrů.

Rex artifex

Spisovatel Louis de Rouvroy Saint-Simon, autor pamětí o Ludvíkově době, potvrzuje, že okázalost reprezentovala krále samotného: „Miloval nádheru, velkolepost a hojnost ve všem. Jeho vkus směřoval do vzletných výšin a inspiroval jím celý dvůr.“  Ludvíkův styl byl závazný, rozšířený a všeobjímající. Jako perličku, která má politický přesah, zmiňme Voltaira: „Aby odlišil své hlavní dvořany, zavedl modré kabáty vyšívané zlatem a stříbrem. Svolení nosit jej bylo pro ješitné muže velkou ctí. Dychtili po něm jako po řádu sv. Ducha.“

Příznačnou okázalost dávají historici také do spojení s milostnými dobrodružstvími krále. Pro Louise de la Vallière vložil Ludvík celé své srdce do úspěchu karuselu v roce 1662 a především jí dva roky nato věnoval velkolepou slavnost ve Versailles (byť se oficiálně konala na počest královy matky a manželky). S první Ludvíkovou maȋtressou je spojeno vše frivolní v počátcích Versailles. Bez neobyčejně vlivné markýzy de Montespan je těžké představit si velkou královskou zábavu v červenci 1668, stavbu Porcelánového trianonu (1670) nebo půvabný zámek v Clagny nedaleko Versailles, a bez markýzy de Maintenon zámeček v Marly, kam král Slunce utíkal od oficiálních povinností.

Tendence k hýření, slabost pro hry, slavnosti a flirt, to ale není celý Ludvík. Měl i smysl pro dekorum, racionální a galantní tón, snažil se být nejzdvořilejším ze všech dvořanů a pečlivě vybíral slova.  Podle francouzského historika umění Henriho Focillona vytvořil „nenapodobitelný královský archetyp“ a prosadil grandiózní životní styl ani ne tak skrze autoritu despoty, jako spíš skrze vlastní přitažlivost a mistrovský šarm, jako rex artifex – král tvůrce.

Plastový odpad postupně zavaluje planetu. Setkáváme se s ním na pevnině, v oceánech i v těch nejhlubších zákoutích mořského dna. A jak se zdá, plasty pronikly do potravních řetězců a dostaly se i do nás. Prakticky do všech lidí.

Takové jsou závěry výzkumu rakouských odborníků, kteří pečlivě prostudovali vzorky stolice obyvatel osmi zemí. Vzorky jim poskytli lidé z Finska, Itálie, Japonska, Nizozemí, Polska, Ruska, Velké Británie a rovněž Rakouska. Kromě vzorků stolice vědci obdrželi i stravovací deníky, z nichž vyplývá, jaké mají dotyční lidé stravovací návyky.

TIP: Nečekaná přísada: V každém jídle zkonzumujeme až 100 kousků plastu

Výsledky výzkumu jsou alarmující. Malé kousky plastů byly objeveny úplně v každém studovaném vzorku. Je to vlastně první přímý důkaz toho, že se do našich trávicích traktů dostaly plastické hmoty. Vědci našli v průměru 20 kousků mikroplastů na každých 10 gramů stolice. Z plastů byly nejčastěji zastoupené polypropylén (PP) a polyethylentereftalát (PET). Důsledky přítomnosti mikroplastů pro lidské zdraví nejsou zatím jasné, ale lékaři je přinejmenším podezřívají z toho, že lidské kondici příliš neprospívají. 

Evropská vesmírná agentura ESA a a Japonská národní vesmírná agentura JAXA před pár dny úspěšně vypustily společnou misi k Merkuru. Meziplanetární sonda BepiColombo odstartovala 20. října 2018 z kosmodromu Kourou, jako náklad nosné rakety Ariane 5. 

Sondu BebiColombo tvoří dva orbitery: evropský Mercury Planetary Orbiter (MPO) a japonský Mercury Magnetospheric Orbiter (MMO). Cílem společné mise je nasbírat množství dat, z nichž bude možné vyčíst vnitřní strukturu planety Merkur, nové poznatky o povrchu a vývoji Merkuru, a také to, jak planetu Merkur ovlivňuje intenzivní proud slunečního větru.

Let k planetě Merkur

Cesta k Merkuru přitom není úplně jednoduchá. Sondu BebiColombo čeká několik přiblížení k planetám, přičemž sonda využije jejich gravitace mechanismem gravitačního praku. Díky tomu a také solárnímu elektrickému pohonu by BepiColombo měla dorazit na oběžnou dráhu Merkuru na sklonku roku 2025.

TIP: Sonda Messenger: První a zatím poslední, která zevrubně zkoumala planetu Merkur

Přístroje na palubě nebudou během cesty zahálet a budou sbírat informace, například o Venuši. Podle představitelů ESA je BepiColombo jednou z nejsložitějších meziplanetárních misí, do nichž se kdy Evropská vesmírná agentura pustila. Až BepiColombo dorazí k cíli, tak se orbitery oddělí a zaujmou různé oběžné dráhy. V takovém uspořádání by měly nejlépe splnit stanovené cíle.

V matematice se s lidmi ostatní živočichové mohou měřit jenom stěží. Japonští vědci teď ale vystopovali druh, který se nám co do matematického uvažování alespoň částečně vyrovná. Je to pořádně veliký počtář.

Tímto druhem je slon indický. Vědci zjistili, že tito sloni, na rozdíl od jiných živočichů, nespoléhají na nepřesné odhady, ale používají ve výpočtech absolutní čísla. Jde o první experimentální doklad, že jiný živočišných druh používá přinejmenším z části stejné matematické uvažování.

TIP: Sloni prošli testem inteligence, který nezvládnou dvouleté děti

Výzkum byl založený na experimentech se čtrnáctiletou slonicí jménem Authai. Slonici vycvičili tak, že používala dotykový panel spojený s počítačem a na něm vybírala obrázky s různými objekty. Authai měla v každém kole výpočtů na výběr ze dvou možností. Za správnou odpověď byla odměněna. Na konci experimentu Authai dosáhla úspěšnosti 66,8 procent, čili mnohem více, než kdyby řešila příklady náhodně.

Yo Pe ukusuje z plodu kakaovníku. Hořká semena plive do ohně a baví se tím, jak to v plamenech pokaždé krátce zasyčí. 

„Co to tady voní?“ zeptá se užasle jeho žena, jen co vejde do chýše.

Yo Pe natáhne vzduch nosem. Ano. Opravdu. Vskutku zvláštní vůně. A rozhodně ne nepříjemná. Zamyšleně hrábne klackem do ohniště a z uhlíků se vykoulí ožehnuté kakaovníkové semeno. Opatrně ho zvedne ze země a hned ho zase upustí, protože si o ně popálí prsty.  

„Ukaž,“ usměje se žena. Sebere semeno ze země, párkrát na ně v dlaních foukne a přivoní. „To je ono. To je ta vůně. Čichni si!“

Yo Pe přičichne. Pak se jeho pohled sveze k odloženému kávovníkovému plodu. Kdo by řekl, že ta nechutně hořká semena mohou takhle krásně vonět? Možná by se s nimi dalo něco udělat… 

Tak nějak mohly vypadat počátky výroby kakaa a čokolády před bezmála třemi tisíciletími. Kakaové boby získávají svou jedinečnou chuť i aroma až díky poměrně složitému postupu, při kterém semena projdou nejprve fermentací a následně pražením. Historici předpokládají, že klíčovou roli sehrála náhoda. Tajemství stále halí i přesné místo, kde k tomuto objevu došlo. Zcela určitě to bylo kdesi na území dnešního Mexika. 

Kakaová měna 

Zásluhy za objev jedinečného aroma a chuti kakaa můžeme zřejmě s klidným svědomím připsat starým Olmékům. Ti nechávali kakaová semena několik dní kvasit v jámách překrytých listím. Pro obohacení chuti přidávali k fermentujícím semenům další rostliny, například vanilku, magnolii nebo i silně pálivé papričky. Po zkvašení kakaové boby očistili, usušili a pražili. Poměrně brutálně. Vkládali kakaové boby přímo do ohně a ty pak byly bezmála spálené. 

Kakao tvořilo nedílnou součást kultury středoamerických indiánů. Olmékové si cenili kakaových bobů natolik, že je dokonce používali jako platidlo. Některé středoamerické civilizace zřejmě prodělaly kakaovou „měnovou krizi“, během které se staly kakaové boby příliš drahým artiklem. Jako platidlo pak používali dokonalé imitace kakaových bobů vyrobené z jílu. Podoba byla tak věrná, že po staletích zmátla i archeology, kteří „falešné kakao“ objevili. Vědci se zpočátku domnívali, že našli skutečné boby a žasli nad tím, jak dokonale se dochovaly. Teprve bližší průzkum odhalil pravdu. 

K svatbě i na pohřeb

Kakaovník uctívali i staří Mayové. Každoročně slavili svátky na počest boha Ek Chuaha, patrona kakaovníku. Při obřadech mu obětovali psa se skvrnami v barvě kakaových bobů. Kakao hrálo nezastupitelnou roli i během svatebních obřadů. Žena při nich musela manželovi připravit čokoládový nápoj. Za klíčový znak kvality nápoje považovali Mayové bohatou pěnu. 

V mayských chrámech nacházejí archeologové nádoby se stopami po zbytcích kakaa. Usuzují z toho, že pití tohoto nápoje bylo nedílnou součástí mnoha náboženských obřadů. Nádoby se zbytky kakaa se také běžně nacházejí i v mayských hrobech. Tady ale není jasné, jestli se i při pohřbech popíjelo kakao, nebo zda nebožtíci dostávali s sebou na cestu do světa mrtvých svůj oblíbený „hrneček“. 

Staří Mayové vyráběli z kakaa posvátné nápoje i pokrmy, které byly předchůdci dnešní čokolády. Zároveň vnímali kakao a výrobky z něj jako symbol vysoké společenské prestiže. Jeho příprava nebyla soukromou záležitostí, ale společenskou událostí. Takto připravené kakao se pilo při slavnostních příležitostech podobně, jako se dnes otevírá láhev výborného vína, koňaku nebo whisky. Mayové si na nápojích a pokrmech z kakaa pochutnávali při oslavách konce mayského roku nebo při obřadech, kdy byli mladí muži uváděni mezi dospělé. 

Hořká voda Aztéků 

Proč si právě kakaovník a jeho semena vydobyly u starých civilizací Střední Ameriky takovou úctu? Semena kakaovníku obsahují látku theobromin. Ta se nevyskytuje jen v kakaových bobech, ale také v listech čajovníku nebo v ořeších kola. Theobromin patří do příbuzenstva mnohem známějšího kofeinu. Obě látky mají k sobě tak blízko, že se „kávový“ kofein v lidském těle látkovou výměnou zčásti proměňuje na „kakaový“ theobromin.  

Podobně jako kofein má i theobromin na lidský organismus povzbuzující účinky. Na rozdíl od kofeinu působí poněkud slaběji na nervový systém, ale je razantnější v účincích na srdce a cévy. Povzbudivou sílu kakaovníkových semen poznali lidé už před mnoha tisíciletími. Proto začali kakaovník sami pěstovat. 

Padesát šálků denně

Aztékové považovali kakao za dar boha Opeřeného hada a jejich vládci si nechávali v kakaových semenech platit daně od svých vazalů. Připisovali mu léčivé účinky a považovali ho za mocné afrodisiakum. Dobyvatel říše Aztéků conquistador Hernando Cortez popisuje kakao ve zprávě pro krále Carlose I. jako nápoj, který „zvyšuje odolnost a zahání únavu“. Aztécký vládce Monzetuma údajně vypil za den až padesát šálků kakaa s různými příchutěmi - od vanilky až po čili papričky. 

Vysokou cenu dodávaly kakaovým bobům potíže při jejich pěstování. Kukuřice a další plodiny rostly v příhodném klimatu Střední Ameriky „skoro samy“. Kakaovník ale vyžaduje zvláštní druhy půdy a přiměřené množství srážek. V neposlední řadě musí růst na zastíněných místech, protože včely a další hmyz, který opyluje kakaovníkové květy, se vyhýbá přímému slunci. Neopylené květy nevytvářejí plody se semeny. 

TIP: Čokoláda dokáže zlepšit lidskou paměť až o desítky let

Zatímco o zpracování kakaa a jeho konzumaci v civilizacích Střední Ameriky archeologové ledacos vědí, pěstování této plodiny středoamerickými indiány stále ještě halí tajemství. Zbytky rostlin se v tropickém, teplém a vlhkém klimatu rychle rozkládají. Nevíme, kde všude se kakao pěstovalo a odkud kam se dováželo. Ze svědectví prvních španělských conquistadorů vyplývá, že kakaovníky rostly hlavně na březích některých řek v dnešním Belize. Jestli se ale kakao pěstovalo i někde jinde a kde všude, zůstává záhadou. 

Start své těžko uvěřitelné mise si tento jednapadesátiletý francouzský dálkový plavec naplánoval na 5. června, po přibližně 800 kilometrech musel ale svou výpravu přerušit kvůli počasí. Oblastí, kterou se pohyboval, se v krátkém časovém sledu přehnaly tři silné bouře.

Nyní je ale Lecomte zpátky ve vlnách a má za sebou již více než 1 480 námořních mil, tedy něco přes 2 700 kilometrů. Do cíle – západního pobřeží Spojených států mu aktuálně zbývá přes 6 500 kilometrů. Cílem francouzského vytrvalce je poukázat na klimatické změny a znečištění oceánů. Bude-li úspěšný, stane se prvním člověkem, který dokázal přeplavat Pacifik.

TIP: Rekordní let balónem: 11 tisíc kilometrů napříč Tichým oceánem

Denně Lecomte uplave okolo 50 kilometrů a ve vodě stráví osm až devět hodin. Noci tráví na palubě doprovodné jachty, jejíž posádku tvoří vybraná společnost vědců. Ti čas výpravy využívají k badatelské činnosti – odebírají a analyzují vzorky vody, zkoumají vliv mimořádného fyzického výkonu na lidské srdce a vzhledem ke startu mise i dopady neštěstí v japonské jaderné elektrárně ve Fukušimě na oceán. 

Online zpravodajství, včetně GPS záznamů o trase můžete sledovat na adrese followmychallenge.com.

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o vtip. Nemoc, která paralyzuje mladé lidi, a přitom to není mobil. Jenomže v americkém Centru pro kontrolu a prevenci chorob CDC se moc nesmějí. V posledních týdnech totiž v USA opět přibývají případy velmi záhadného onemocnění, kterému se říká akutní chabá myelitida (AFM, z anglického „Acute Flaccid Myelitis“).

Jde o nemoc, která zpočátku připomíná obyčejné nachlazení, později se ale podobná dětské obrně. Napadá totiž nervový systém pacientů, především jejich míchu a způsobuje extrémní slabost končetin. Děsivé je, že akutní chabá myelitida napadá zejména děti a teenagery. Více než 90 procent pacientů je mladších 18 let. Postižení lidé také mívají problémy s polykáním, mluvením, pohyby očí. Pokud je nemocí zasaženo dýchání., může jít i o život. 

Nebezpečná mutace neškodného viru

Mezi lety 2014 a 2018 je sice známo celkem 386 případů nemoci, ale vzhledem k počtu Američanů je stále velice vzácná. To je na jednu stranu dobře, ale také to komplikuje výzkum. Stejné onemocnění zaznamenali lékaři před dvěma lety v Británii. Také zde choroba útočila především na děti.

Lékaři jsou zatím bezradní. Původce dětské obrny poliovirus v tomto případě nehraje roli. Jako nejpravděpodobnější původce bývá označován virus Enterovirus D-68 (EV-D68), který byl identifikován již v roce 1962 a je jedním z více než 100 non-polio enterovirů. Virus, který se objevoval jen velmi sporadicky a vyvolával pouze mírné respirační problémy, podle odborníků během poslední dekády zmutoval.

TIP: Příušnice, spalničky, obrna: Proč se vracejí téměř vymýcené nemoci?

Virus EV-D68 se podle lékařů nejčastěji šíří kapénkami (inhalací virových částic od infikované osoby, která kašle nebo kýchá) nebo rukama, kdy dojde k přenosu z kontaminovaného předmětu na obličej. Inkubační doba onemocnění je 3 - 5 dnů.

Podle Státního zdravotního ústavu je základním prostředkem ochrany před onemocněním především prevence. Ta spočívá v obecných opatřeních bránících šíření kapének, tzn. opakované mytí rukou, používání kapesníků při kašlání a kýchání a vyhýbání se kontaktu s nemocnými s respiračními příznaky.