Vysocí lidé mají v životě celou řadu výhod. Bývají považováni za atraktivnější, silnější, důstojnější a projevuje se to na jejich platech. Omezení rizika rakoviny ale k těmto výhodám nepatří. Je to právě naopak. Vyšším lidem hrozí vyšší riziko výskytu nádorů.

Američtí vědci to zjistili při výzkumu souboru více než jednoho milionu lidí ze Spojených států, Evropy a Jižní Koreje. Z jejich výsledků vyplývá, že o 10 centimetrů vyšší tělesná výška znamená 9-procentní nárůst rizika rakoviny u mužů a 12-procentní nárůst tohoto rizika u žen.

TIP: Nová naděje? Britové zahájili testy vakcíny proti nádorům na lidských pacientech

Výzkum ukázal, že výška postavy představuje rizikový faktor u celé řady druhů rakoviny. Důvod by měl být podle vědců docela prostý. Vyšší lidé totiž mají v těle více buněk. A větší počet buněk znamená statisticky vyšší riziko mutací, které vedou k nádorovému bujení. Ne všichni odborníci jsou ale tímto výzkumem přesvědčeni. Rizika spojená s výškou postavy prý mohou být jen nepatrná.

Vesmír a tajemství k sobě mají velice blízko. Platí to už od samotného počátku letů do vesmíru. Dobývání vesmíru bylo vždy z nemalé části politikou, propagandou a vojenskou operací. Geopolitická situace se možná mění, ale tajné mise do vesmíru pokračují dál.

Tajemství už dlouho obestírají i experimentální bezpilotní raketoplán amerického letectva Boeing X-37B. V současnosti je tento pozoruhodný stroj o délce 8,8 metrů a váze cca 5 tun, někdy též označovaný jako Orbital Test Vehicle (OTV), na své páté misi ve vesmíru, neméně utajované, než byly ty předchozí. Na této misi je raketoplán déle než 400 dní.

Tajné mise na oběžné dráze

Misi OTV-5 zahájil start raketoplánu 7. září 2017, kdy se vznesl na oběžnou dráhu ze Startovacího komplexu 39 Vesmírného střediska J. F. Kennedyho, poprvé na špici nosné rakety Falcon 9 soukromé společnosti SpaceX. V tuto chvíli je let OTV-5 druhým nejkratším v historii. Zatím ale každá mise tohoto raketoplánu byla delší, než ta předchozí. Pokud U. S. Air Force dodrží toto pravidlo, tak bezpilotní raketoplán nepřistane dříve, než 25. srpna 2019. Mise OTV-4 totiž trvala 717 dní a 20 hodin.

TIP: Přísně tajný raketoplán X-37B přistál po 718 dnech strávených ve vesmíru

O nákladu a programu letu OTV-5 jako obvykle není známo téměř nic. Podle dostupných informací by měl raketoplán testovat technologie pro budoucí kosmické lodě. Rovněž měl vynést několik malých satelitů. Nezasvěcení diváci budou i nadále dostávat jen střípky informací o tomto zajímavém projektu a uzavírat sázky na to, kdy asi Boeing X-37B zase přistane.

Na druhé straně Evropy, na srbské frontě, v té době spěla situace k dramatickému rozuzlení. Po třech rakousko-uherských ofenzivách bylo Srbsko na kolenou, ale nehodlalo se vzdát. Země byla odkázána z velké části na dodávky zbraní a potravin ze zahraničí. Rusové, spojenci Srbska, měli se zásobováním velké problémy. Využívali mimo jiné i říční přepravu po Dunaji, která se stala postupem času hlavní zásobovací tepnou srbských jednotek. Rakousko-Uhersko si toho bylo vědomo a proti početně slabší srbské flotile na Dunaji nasadilo svou moderní a dobře vyzbrojenou flotilu říčních monitorů. 

Dunajští žraloci 

Rakousko-uherské říční monitory nesly kromě 120mm děl a houfnic i velký počet kanonů menších ráží a těžkých kulometů. Jejich výtlak se pohyboval v rozmezí 300 až 500 tun. Do konce války se na Dunaji a při pobřeží Černého moře pohybovalo 10 těchto plavidel, stejně jako velký počet menších dělových člunů a jiných ozbrojených lodí. Toto dobře organizované uskupení jen stěží hledalo adekvátního protivníka u Srbů a později i Rumunů.

Předchozí část: Periskop na řece: Ruská carská miniponorka 27-V na Dunaji (1)

Po vypuknutí války v roce 1914 zůstalo Rumunsko neutrální a stavělo se do role sympatizanta centrálních mocností. O to více překvapilo svým vstupem do války po boku Dohody na jaře 1916. Po počátečních úspěších a územních ziscích přišla tvrdá odpověď. Rakousko-uherská a německá armáda drtila rumunské jednotky a doslova je hnala před sebou. Rusové se snažili rumunské armádě pomoci, jak jen to šlo. Rumunská flotila říčních monitorů a ozbrojených člunů na Dunaji byla počtem menší než rakousko-uherská dunajská flotila. Přes veškerou snahu nedokázali Rumuni řeku kontrolovat a ve větší míře omezit aktivity nepřítele. Rumunská armáda při svém ústupu stahovala lodě z Dunaje do jeho delty. 

Příměří a mír 

V rámci ruské pomoci byla ponorka č. III určena pro zvláštní misi. Novým velitelem se stal poručík námořnictva Ivan Ivanovič Riznič, bývalý velitel ponorky č. II. Jeho úkolem bylo poškodit a nejlépe potopit dosud neporazitelné rakousko-uherské monitory a změnit tak poměr sil na Dunaji. Ruské a rumunské velení si od nasazení ponorky také slibovalo, že podlomí morálku nepřítele. V červnu 1916 ponorku převezli po železnici a zařadili k oddílu zvláštního určení ruského námořnictva, umístěného v dnešním ukrajinském městě Reni, vzdáleném přibližně 120 km od ústí Dunaje.

Akce ponorky na Dunaji v tomto období jsou bílým místem v její historii. Faktem zůstává, že do konce války v roce 1918 nebyl žádný rakousko-uherský monitor potopen ponorkou. V červnu 1917 byla ponorka přidělena ruské dunajské říční flotile a přesunuta přibližně 30 km proti proudu Dunaje do rumunského přístavního města Galaţi, ležícího v místě soutoku Dunaje s řekami Siret a Prut. Jejím novým úkolem se stala ochrana dopravy na Dunaji před napadením rakousko-uherskými loděmi. Tam posádku ponorky zastihla zpráva o uzavření příměří mezi německou a ruskou armádou 3. prosince 1917, ke kterému se o šest dní později přidalo i příměří s Rumunskem, závislém na ruské vojenské pomoci.

Vše vyvrcholilo uzavřením brestlitevského míru 3. března 1918. Nejpozději do 10. března 1918 přestal oddíl zvláštního určení ruského námořnictva na Dunaji existovat. Lodě převzali bolševici a začali je převážet do různých přístavů v Černém moři. Ponorka č. III se stala oficiálně součástí nové sovětské černomořské flotily, ale jako nefunkční byla ponechána v Reni, kde ji Rakušané 12. března 1918 zabavili a zařadili do dunajské říční flotily. Dostala přitom provizorní posádku pod velením poručíka námořnictva Waltera Schmidta. 

V císařských službách 

Pro Rakušany šlo o zajímavý stroj, a tak se jej pokusili zprovoznit. Během krátké doby bolševické „péče“ totiž z ponorky zmizela řada přístrojů a celkově se nacházela ve velmi špatném technickém stavu. Proběhly nutné opravy v suchém doku a stroj spustili na vodu v Turn Severinu (dnešní rumunské Drobeta-Turnu Severin), kde se prováděly zkušební plavby a pokusy o ponor. Znovuobjevené fotografie nám dávají možnost spatřit ponorku č. III po obsazení Rakušany.

Podnikavý rakousko-uherský mariňák českého původu nám zanechal vzácné fotografické svědectví, díky němuž se můžeme seznámit s tvářemi a jmény rakouských námořníků dunajské říční flotily, kteří s ponorkou nakrátko spojili své osudy. Není bez zajímavosti, že mezi novou posádkou byl kromě Čechů a Srbů také jeden námořník tureckého původu.

Neuspokojivé výsledky a přetrvávající technické problémy vedly k zařazení ponorky do rezervy. Válka spěla ke konci a na podzim roku 1918 ustupující rakousko-uherské dunajské říční monitory odvlekly ponorku do Budapešti, kde se ji po skončení války podařilo „přehlédnout“ při rozdělování zabavených lodí dunajské říční flotily mezi Jugoslávii a Rumunsko. Rakouská republika projevila malý zájem pokračovat v tradici říční flotily a Maďaři museli brát, co zbylo. Ale už v roce 1921 ponorku oficiálně vyřadili ze služby, a do roku 1933 byla v Budapešti k vidění jako nostalgická připomínka přístupu národů Rakouska-Uherska k moři. 

V roce 2016 došlo ke zločinu v Německu, při němž gang zločinců uloupil nejméně 500 tisíc euro (téměř 13 milionů Kč). Po čase byl jeden z pachatelů dopaden a měl u sebe část ukradených peněz.

Dopadený lupič vypověděl, že gang zakopal zbytek peněz ve Španělsku. Forenzní vědci ho ale usvědčili ze lži. Na zadržených bankovkách totiž objevili mrtvé půdní roztoče kořenohuby, kteří náleželi ke druhu Rhizoglyphus howensis. Tito roztoči ale nežijí nikde v Evropě, ani v oblasti Středomoří, nýbrž v Australské oblasti planety.

TIP: Kriminalistům by ve vyšetřování zločinů mohly pomáhat bakterie: Určí dobu smrti

To nasměrovalo vyšetřování do vzdálených končin, kam pachatelé cestovali. Nakonec se ukázalo, že svůj lup ukryli v Thajsku. Vyšetřování potvrdilo, že mikroskopičtí živočichové, jako jsou právě půdní roztoči, mohou přispět k objasnění závažných kriminálních případů.

„Nadpřirozené“ schopnosti Tibeťanů začaly západní svět fascinovat během 20. století: Tou dobou se pohledy horolezců stále častěji upínaly k Mount Everestu a záhy se zjistilo, že ve vysoko položených oblastech s nízkým podílem kyslíku, kde zkušení Evropané strádali, neprojevují tibetští Šerpové žádné známky únavy či slabosti.

Předchozí část: Život na hranici extrému: Sanové z pouště Kalahari vs Eskymáci

S průměrem přesahujícím 4 500 m n. m. patří Tibetská náhorní plošina k nejvýše položeným osídleným oblastem světa, a tamní obyvatelé proto dýchají vzduch s pouhými 60 % kyslíku oproti nížinám. U neuvyklého jedince to může vyvolat akutní horskou nemoc, jež se vedle únavy a slabosti projevuje také zvracením či malátností. 

Dýchej co nejvíc

Místní obyvatelé se však s tvrdými podmínkami sžívají už minimálně tři tisíce let a s nedostatkem kyslíku jim pomohla evoluce, takže se u nich vyvinul „jiný“ způsob dýchání. Na rozdíl od nás vdechují do rozšířených plic víc vzduchu, a to častěji. Mají také v krvi až dvojnásobek oxidu dusnatého, který rozšiřuje cévy. Obojí pak Tibeťanům umožňuje lépe zvládat fyzickou zátěž. 

Vzhledem k extrémní nadmořské výšce a chladnému počasí se dávní předci obývající náhorní plošinu naučili žít výhradně z masa a mléčných výrobků. Oba produkty tam dodnes poskytují jaci, rod tura, který se horským podmínkám přizpůsobil a spásá jen traviny, lišejníky či drobné dřeviny. Místní rovněž pěstovali a zpracovávali ječmen coby jedinou obilovinu, jíž se v regionu dařilo. Dnes se jídelníček díky skleníkům rozšířil o zeleninu a ovoce, navíc funguje obchodní spojení s Čínou, takže si Šerpové i mniši mohou stravu obohatit o další pochutiny.  

Americká krev

Tibeťané však nejsou jediní, kdo se přizpůsobil životu ve vysokých horách. Také jihoameričtí indiáni obývající úpatí And našli způsob, jak se s řidším vzduchem vypořádat – evoluce je ovšem nasměrovala jinak než Asijce. Mají sice rovněž větší plíce, ale dýchají ve stejném tempu jako běžní lidé. Rozdíl tkví v jejich krvi: Je hustší, neboť obsahuje víc červených krvinek, jež vážou větší množství kyslíku. 

Nicméně z dlouhodobého hlediska jde o problematičtější uzpůsobení, protože hustší krev se snadněji sráží, a indiáni tak nezřídka trpí trombózou. S přibývajícím věkem jim pak krev poněkud řídne, a stařešinům se tudíž často nevyhne akutní horská nemoc.   

Mořští nomádi z kmene Bajau Laut

Domovem kmene Bajau Laut se staly ostrovy na jihovýchodě Asie – jeho příslušníci pravidelně překračují hranice Filipín, Malajsie a Indonésie, ale místo aby žili na pevninském území zmíněných států, zabydleli se na moři. Nacházejí v něm potravu i „bezpečný přístav“ a naučili se ho využívat natolik, že souš takřka nepotřebují.  

Jako obydlí jim slouží hausbóty nazývané „lepa“, v nichž žijí celé rodiny. Kmenová flotila se tak může přesouvat mezi lovišti a neustále mít hojnost potravy. Právě kvůli kočovnému stylu života se lidem kmene Bajau Laut přezdívá „mořští cikáni“ případně „mořští nomádi“. Klanové lodě za všech okolností spolupracují a například novomanželé si po sňatku musejí vybrat, zda se budou plavit s rodiči nevěsty, či ženicha. 

Brýle a závaží

V závislosti na ročním období kotví flotila v místech zvaných „sambuangan“, jež se obvykle pojí s významnými kmenovými shromaždišti, jako jsou pohřebiště nebo prameny pitné vody. Za rybí potravou však musejí lidé kmene pod hladinu a právě zde došlo v jejich životech k nejzásadnějšímu přizpůsobení: Lovci totiž tráví denně ve vodě i víc než pět hodin, a přitom nepoužívají kyslíkové bomby.  

Tělo běžného člověka se na podmínky pod hladinou adaptuje snížením frekvence srdečního tepu nebo stažením sleziny, která slouží jako zásobárna okysličené krve. Příslušníci kmene Bajau Laut však takřka bez vybavení překonávají i mnohé profesionální potápěče. Do hloubky přes 70 metrů se vydávají pouze se závažím a vodotěsnými brýlemi. 

Zrozeni k potápění

Pod hladinou pak domorodí plavci vydrží bez nádechu i déle než třináct minut, aniž by jim hrozily jakékoliv zdravotní potíže kvůli nedostatku kyslíku. Pomáhá jim trénink již od útlého věku, ale rovněž evoluční změny: Postupně se u nich vyvinula slezina o polovinu větší než u normálního člověka, jež tak může shromáždit víc okysličené krve. 

TIP: Nepřízeň evoluce: Časem asi přijdeme o schopnost tolerovat alkohol

Při srovnávání členů kmene se přitom ukázalo, že zvětšený orgán mají i ti, kteří se již rybolovu nevěnují – jedná se tudíž o vrozenou adaptaci. Na vysoký tlak v hloubce si však těla domorodců stále ještě nezvykla: Už malým potápěčům se proto propichují ušní bubínky, aby se s podvodním prostředím lépe vyrovnali. Stárnoucí lovce pak ovšem bohužel trápí špatný sluch.

Britští mořští archeologové a jejich spolupracovníci po tři roky detailně mapovali dno Černého moře v projektu Black Sea MAP. Během tohoto projektu zmapovali více než 2 tisíce kilometrů mořského dna. Na nich objevili spoustu zajímavých věcí, včetně více než 60 lodních vraků rozmanitého stáří. Výsledkem jejich úsilí se stal i objev nejstaršího známého vraku lodi, který jsme objevili víceméně v celku.

Jde o řeckou obchodní loď, která se plavila po vlnách Černého moře před 2 400 lety. Vrak má délku 23 metrů a byl nalezen v hloubce přes 2 kilometry, i se svým stěžněm, kormidlem a lavicemi pro veslaře. Na velmi dobrém stavu vraku se zřejmě podepsala zdejší super slaná mořská voda bez kyslíku. Taková voda je nevhodná pro život a tudíž velmi vhodná pro dlouhodobé uchování organické hmoty, jako je i dřevo.

TIP: Poklady z moře: Starodávné vraky u pobřeží Egypta vydaly římské cennosti

Je to fantastický nález, který vstoupí do dějin mořeplavby. Lidé naší doby viděli tento typ lodi zatím jenom na legendární váze „Odysseus a Sirény“, která pochází zřejmě z roku 475 před naším letopočtem a je na ní právě taková loď znázorněná. Teď jsme ji konečně našli „naživo“, ve velmi zachovalé podobě.

Historie vojenských technologií se dá popsat i jako „závody“ mezi útokem a obranou, které se odrážejí v neustálém vývoji nových zbraní a protizbraní. Příklad představuje letectvo, jež stojí nejen proti letectvu nepřítele, ale též proti širokému spektru pozemních protivzdušných zbraní na mnoha principech. Protivzdušná obrana ovšem v současnosti neznamená „jenom“ palbu na letadla, neboť se žádá i například boj proti balistickým a dělostřeleckým raketám. Právě díky tomu ostatně přišlo takříkajíc „vzkříšení“ rychlopalných kanonů, kterým byl ještě relativně nedávno prorokován zánik ve prospěch modernějších principů.

Dvě základní koncepce 

Zpravidla se tvrdí, že letectvo (a tudíž i protiletadlové zbraně) přivedla na scénu první světová válka, jenže to vlastně není zcela přesné. Jestliže si totiž uvědomíme, že létajícím prostředkem je i horkovzdušný balon, tak je třeba se vrátit až hluboko do 19. století. Pokud bychom hledali vůbec první protivzdušnou zbraň, pak to byl BAK (Ballonabwehrkanone), kanon ráže 37 mm, který v roce 1871 vyrobila firma Krupp pro pruskou armádu. Ta ho použila proti balonům, jimž se dařilo unikat z obléhané Paříže. Žádného sestřelu sice nedosáhl, ale idea se ujala a také jiné státy se začaly zajímat o možnost střelby na vzdušné cíle.

Od počátku existovaly dvě základní koncepce. První sázela na děla velké ráže, střílející (ačkoli relativně pomalu) vysoce účinné granáty, zatímco druhá prosazovala zbraně malých kalibrů, ale zato s vysokou kadencí, která bude „suplovat“ menší ničivost jednotlivé střely. Ve druhém případě se logicky nabízelo adaptovat tehdy novou a převratnou zbraň, jíž byl kulomet. Kromě samotných kulometů se ale objevily i první rychlopalné kanony, konstrukčně většinou kulomety zvětšené do kalibru 20 či 37 mm.

V případě protiletadlových děl velké ráže se zpravidla vycházelo z klasických polních či námořních kanonů, které se instalovaly na nové lafety s velkým náměrem. Právě tak došlo i k prvnímu prokázanému sestřelu letounu v historii. Srbský voják použil upravené 75mm dělo, kterým 30. září 1915 poslal k zemi rakousko-uherský pozorovací letoun. V dalších letech tedy byla protivzdušná obrana dále rozvíjena a objevily se některé zajímavé technické novinky, mimo jiné protiletadlové kanony kalibru 88 mm německé výroby. 

Vývoj ve druhé světové válce 

Modernější verze „osmaosmdesátek“, jež vznikly na konci 20. let a poté ve 30. letech, se staly zřejmě nejslavnějšími protiletadlovými zbraněmi druhé světové války. V meziválečném údobí se zrodily i dvě jiné slavné konstrukce, obě poněkud paradoxně v neutrálních zemích, takže se během největšího konfliktu v dějinách lidstva ocitly v armádách Spojenců i Osy. Jednalo se o 20mm kanon švýcarské firmy Oerlikon a 40mm dělo švédské zbrojovky Bofors, jež zároveň ukazovalo cestu k později hodně oblíbeným zbraním střední ráže.

Vývoj se však nezastavil ani v jiných státech, a tak se objevily i další známé zbraně, například třípalcové (76mm) kanony britského původu. Docela málo známým faktem je, že Britové nasadili proti letounům Osy i raketomety, které vystřelovaly neřízené rakety, ale jejich účinnost se ukázala jako velice omezená. Větší potenciál skýtaly řízené rakety země–vzduch, na nichž se intenzivně pracovalo již od přelomu 30. a 40. let. Mezi pionýry nepochybně patřila třetí říše, podobný projekt však vznikl i v československé první republice (akusticky naváděná raketa TRUL).

Německé firmy navrhly a vyzkoušely mnoho typů řízených raket, ale (jestliže pomineme některé velmi sporné zprávy) patrně žádná nebyla nasazena v boji. Druhá světová válka tedy přinesla zenit nasazení velkorážových kanonů coby hlavních nástrojů pro boj s vysoko létajícími bombardéry. Němci zařadili do výzbroje i „flaky“ ráže 128 mm a plánovali též děla ráže 150 a 240 mm, bylo však stále více evidentní, že tudy prostě další cesta nevede. 

Studená válka a vzestup raket 

Technologie se po válce dál prudce rozvíjely, takže roku 1954 byl do operační služby přijat první skutečně fungující systém raket země–vzduch, a to americký MIM-3 Nike Ajax. Kanony malých ráží se ale také neopomíjely a fandilo se i rážím středním (přibližně mezi 40 a 80 mm), jenže další vývoj raketových zbraní začal postupně ohrožovat i jejich silné pozice. Zpočátku se totiž mělo za to, že se rakety hodí jen proti cílům ve velkých výškách, jak názorně ukázal i slavný sestřel amerického špionážního letadla U-2, které 1. května 1960 zničila sovětská raketa S-75.

Pak se ale začalo ukazovat, že potenciál raket je daleko větší, takže se množily systémy protivzdušné obrany vojsk pro střední a malé výšky. Významný přelom přinesla raketa FIM-43 Redeye, jež byla již tak malá, že se mohla vypouštět doslova z ramene jediného muže. Tak se zrodila nová kategorie protiletadlových zbraní, takzvané MANPADS (Man-Portable Air Defense Systems), tedy přenosné komplety. O účinnosti protivzdušných zbraní svědčily i výsledky válek ve Vietnamu a na Středním východě, které ale současně prokázaly, že kromě vyspělých zbraní je třeba také dobře vycvičená obsluha.

Například za jomkipurské války v říjnu 1973 způsobili patrně až pětinu(!) celkových ztrát egyptského letectva egyptští vojáci s přenosnými raketami Strela-2, jelikož nejspíše nebyli moc dobří v rozlišování vlastních a izraelských letadel. Další zlomový konflikt znamenala válka v Zálivu v roce 1991, kde byl použit americký systém MIM-104 Patriot, jenž jako první dokázal sestřelit nepřátelskou balistickou raketu.

Nová doba, nové požadavky 

Právě protiraketové obraně se následně začal přisuzovat stále větší význam. Zdálo se, že půjde o další důvod konce protiletadlových kanonů, jež evidentně ustupovaly do pozadí s tím, jak se dařilo rozvíjet raketové systémy pro krátké vzdálenosti a malé výšky. Velkorážová děla dávno opustila službu a význam si udržovaly pouze některé samohybné protivzdušné kanony ráže od 20 do 40 mm.

Panovalo přesvědčení, že protiletadlové hlavňové zbraně již záhy úplně zmizí, a to i díky nástupu laserových zbraní. Bylo zřejmé, že ne všechno mohou zvládnout rakety, jelikož raketové systémy mají vždy delší reakční čas (a tudíž i nižší flexibilitu) než kanony, ale lasery se zdály být optimální náhradou kanonů. Vývoj paprskových zbraní ovšem provázely i potíže týkající se ponejvíce dodávek energie či přesnosti zaměřování. A na počátku nového století se objevilo úplně nové zadání, které znamenalo „záchranu“ kanonů. Boje v Afghánistánu a Iráku přinesly požadavek na zbraně C-RAM (Counter Rocket, Artillery and Mortar), tedy komplexy schopné ničit dělostřelecké rakety, granáty a miny.

TIP: Raketový systém RBS-70: Smrtící protiletadlový deštník ze Švédska

Ničení takových malých a rychlých cílů se ukazuje jako vysoce obtížné, ale kromě speciálních malých raket (jaké používá například izraelský systém Iron Dome) či laserů ho zvládají i rychlopalné kanony, které tedy nalezly nové využití. Mohou se uplatnit i proti další nové hrozbě, a sice proti malým dronům. Je proto příznačné, že Armáda ČR chce kromě nového kompletu raket země– –vzduch, který má nahradit současný typ Kub, zavést i systém C-RAM a zbraň proti dronům. Zatím ovšem můžeme jen spekulovat, zda půjde o malé rakety, rychlopalné kanony nebo lasery. 

Planetární mlhovina M3-1 se nachází v souhvězdí Velkého psa, ve vzdálenosti zhruba 14 tisíc světelných let. Vědci se již dříve domnívali, že tahle planetární mlhovina ukrývá dvojhvězdu. Svědčila o tom vnitřní struktura mlhoviny.

David Jones z institutu Astrofisica de Canarias a univerzity Universidad de La Laguna na Kanárských ostrovech se svým týmem nedávno zjistil, že uprostřed planetární mlhoviny M3-1 se skutečně nachází dvojhvězda. Je to ale nesmírně těsná, přímo ultratěsná dvojhvězda. Tento párek hvězd se oběhne zhruba jednou za tři hodiny, což z něj dělá jeden z nejtěsnějších hvězdných systémů ve známém vesmíru.

Ultratěsná dvojhvězda odpaluje novy

Pozoruhodné a naprosto nečekané bylo zjištění, že dvojhvězda v srdci planetární mlhoviny odpaluje exploze novy. Mezi hvězdnými partnery totiž dochází k intenzivnímu přenosu materiálu. Když hmota jedné z hvězd překročí určitou mez, hvězda exploduje zuřivou termonukleární explozí novy. Není sice tak silná jako supernova, ale i tak stojí za to. Jasnost hvězdy se při této explozi krátkodobě zvýší asi milionkrát.

TIP: Amatérští astronomové objevili opravdovou raritu: Neutronovou dvojhvězdu

Hvězdy v této ultratěsné dvojhvězdě jsou navzájem tak blízko, že je ze Země nemůžeme pozorovat přímo jako dvojici. Jones s kolegy sledovali mlhovinu M3-1 několik let, na teleskopech Evropské jižní observatoře v Chile. Že jde o skutečně dvojhvězdu, ukázala analýza změn výsledné jasnosti pozorovaného objektu.

Historie rozhodně neoplývá přebytkem moudrých panovníků či státníků. O děsivých činech diktátorů i chybách demokraticky zvolených politiků píšeme každou chvíli. Co když se ale panovník náhle zblázní? 

Krutý a nemocný Caligula 

Caligula čili Botička (přezdívka, kterou mu dali římští vojáci pro radost, s jakou coby dítě nosil místo tradičních sandálů zmenšenou verzi vojenských bot), vlastním jménem Gaius Caesar Augustus Germanicus se dostal k císařské vládě jednoduchým způsobem: přežil. Zatímco všichni kolem něj umírali, on se dle soudu současníků ani příliš nepodivil, že je to na rozkaz císaře Tiberia. 

Právě po něm pak Caligula nastoupil na trůn, očividně s jeho svolením. První měsíce jeho vlády byly optimistické: plánoval postavit nejen přepychové rezidence, ale i dva nové velké akvadukty pro římský lid. Prvních sedm měsíců bylo hodnoceno jako nejlepší doba Říma. Caligula dokonce vyhnal Tiberiovy oblíbence, kteří byli i v dosti uvolněném Římě považováni za perverzní.

A pak se něco změnilo. Podle dobových autorů za to mohlo příliš horkých a studených koupelí, sex s chlapci i dívkami a alkohol. Moderní lékařská věda usuzuje na encefalitidu. Celá říše se modlila za císařovo zdraví a někteří jeho věrní přísahali zasvětit život bohům, pokud se uzdraví. Císař se sice tělesně uzdravil, ale radikálně se změnil. Jako první nechal popravit ty, kteří slíbili svůj život za jeho uzdravení. Pak začal vidět komploty všude kolem sebe. Kdo odmítl spolupracovat, byl popraven také. 

Miloval svou sestru Drussilu, ale také nevěstky a orgie. Když roku 38 o Drussilu přišel, neměl už nejspíš co ztratit. Pak se pokusil koupit si lid rozdáváním darů. Nejenže rychle vyčerpal peníze, které mu zanechal jeho předchůdce, ale zadlužil státní kasu a potřeboval najít další zdroje. Když nestačily vykonstruované procesy sloužící k zabavení majetku popraveného, přidával nové daně, třeba i z prostituce. Oblíbeným zdrojem peněz mu byly i pokuty: zavedl hmotnou odpovědnost úředníků a vždy našel nějakou závadu, za kterou se dalo pokutovat. A když přišel hlad, začal budovat větší přístavy pro dovoz obilí z Egypta.

Megalomanské stavby jsou vůbec častým projevem šílenství. Aby se vyrovnal dávným perským králům, nechal Botička vystavět obrovský lodní most. Když byl hotový, převlékl se za Alexandra Velikého a na svém milovaném koni po něm jezdil sem a tam. Šlo právě o toho koně, kterého později chtěl prohlásit konzulem a který „užíval“ vlastní luxusní sídlo a otroky.

Je často otázkou, jestli spáchal i své další hrůzné činy, protože historii zapsali jeho nepřátelé z řad senátorů. Podle nich měl v paláci zřídit nevěstinec, nabízet přátelům své manželky, vynucovat si sex s manželkami jiných mužů a pak se jim za to vysmívat. Krutě prý popravoval všechny, kteří naznačili nesouhlas, a vůbec dokazoval, že jeho moc je neomezená. Zároveň očividně žil v neustálém šíleném strachu o vlastní život. O ten přišel v lednu 41. Jeho paranoidní představy o spiknutí, které mu usiluje o život, se nakonec ukázaly jako pravdivé - i když vzniklo hlavně kvůli jeho šílenství.

Milovaný a šílený Karel VI. Francouzský

Karel VI. dosedl na francouzský trůn už v jedenácti letech, byť v té době byl zcela pod vlivem svých čtyř strýců. Ti vládli za něj a hlavně pro sebe, což se projevilo na stavu královské pokladny i na spokojenosti obyvatel, které stále větší daně vedly k revoltám. I když se král měl samostatné vlády ujmout už ve čtrnácti, strýcové si vliv nad ním podrželi dalších sedm let. Až v jednadvaceti se Karel konečně odhodlal k činům. Povolal k sobě nové rádce, z velké části šlo o staré rádce jeho otce, a společně s nimi začal vládnout zcela jinak. Během několika let se rychle zlepšila situace celé země a Karel VI. si vysloužil své první přízvisko: Milovaný. 

Pak ale přišel první výbuch šílenství. Jeho přítel a poradce byl napaden, pokus o vraždu ale přežil díky své udatnosti, dobré zbroji a šťastné náhodě. Útočník prchl k vévodovi bretoňskému, který ho králi odmítl vydat. Karel se tedy postavil do čela vojenské výpravy a vyrazil. Už v té chvíli se podle dobových záznamů choval podivně, jako by nebyl sám sebou. Když pak výprava projížděla lesy, přiskočil k jeho koni malomocný a křičel na krále, ať se okamžitě vrátí, že všude kolem jsou zrádci. Průvod pak následoval ještě asi půl hodiny a stále křičel to samé. 

Malomocný byl už dávno pryč, když jeden z panošů v horkém letním dni upustil na zem zbraň. Karel, deptaný pomalým postupem své armády a rozrušený tisícem detailů, tasil zbraň a vrhl se s křikem do boje. Než se ho jeho věrným povedlo dostat z koně a odzbrojit, zabil několik rytířů, málem i svého bratra. Jakmile ho položili na zem, upadl do kómatu.

Nevzbudil se zdráv. Jeho stav se zhoršoval a z krále Milovaného byl brzy král Šílený. Zapomínal na svoji ženu i děti, propadal komplikovaným halucinacím. Celých pět měsíců se odmítl mýt a měnit si šaty. Později si vzal do hlavy, že je stvořený ze skla. A aby vůbec přežil dotyk jiných lidí a neroztříštil se na malé kusy, potřeboval nutně do šatů vložit železné tyče, které ho měly chránit a držet pohromadě. Když se vzbudil, několik dnů nevěděl, kdo je. Jindy měl nutkavou potřebu běhat po paláci tak rychle, že se chodby musely upravit, aby si král příliš neublížil. Nikoho nepřekvapilo, že Karel VI. zemřel už v pětapadesáti letech roku 1422.  

Šílený erotoman Ibrahim I.

Ibrahim I. měl v lecčem podobný osud jako stihomamem hnaný římský císař. Na trůn se dostal jen díky tomu, že jej považovali za neškodného: trpěl bolestí hlavy, záchvaty, celkovou slabostí a dalšími neduhy. Vyhnul se tak krvavým bojům v rodině. Jeho bratr, schopný a brutální Murad IV., nechal zabít všechny další bratry a na smrtelné posteli vydal rozkaz zavraždit také Ibrahima, k vykonání ortelu už ale nedošlo a Ibrahima prohlásili sultánem. Později toho možná leckdo litoval.

První čtyři roky jeho vlády ale byly v podstatě blahodárné. Ibrahim chodil v převleku mezi lid a jeho velkovezír úspěšně zreformoval finance a začal měnit poměry v armádě.  Pak se ale svému pánovi znelíbil, byl sesazen a zavražděn.

Osamělý Ibrahim už nikdy nenašel tak silnou oporu a místo toho hledal útěchu v harému. Měl poměrně zvláštní záliby. Kromě toho, že nechal do paláce přivádět ženy, které následně znásilňoval, dal také po celé zemi vyhlásit pátrání po nejtlustší ženě vůbec. Tu se nakonec povedlo najít a sultán jí láskyplně tituloval “Homole cukru”. Zároveň se mu stále méně dařilo jako vládci.

Když maltézští piráti zajali loď plnou prominentních poutníků do Mekky, zuřil tak, že chtěl tvrdě potrestat všechny křesťany v říši. Nakonec se spokojil s domácím vězením pro vrcholné představitele křesťanství - a s útokem na Krétu, kde maltézští korzáři našli dočasné útočiště. Tím začal dvacet čtyři let dlouhou válku s Benátkami. A i když moc Nejjasnější republiky benátské již byla za zenitem, dokázaly Benátčané mnohem větší osmanské říši uštědřit potupné rány. Povedlo se jim třeba obsadit Dardanely, načež v Istanbulu propukl hlad a nedostatek vody. 

Neúspěchy ještě více znásobovaly Ibrahimovo šílenství. Podle pozdějších záznamů se v záchvatu žárlivosti, a aby se usmířil s Cukrovou homolí, rozhodl utopit všech 280 žen svého harému. Přežila jen jediná, která podala zprávu.

Důvěryhodnost té dámy ale není úplně veliká, později se sama velmi angažovala v harémových intrikách a vraždách. Jisté je to, že v srpnu 1648 došlo k povstání, při kterém byl velkovezír roztrhán davem na tisíc kusů a sultán zajat. Na jeho místo dosadili jeho šestiletého syna Mehmeda IV. a svolení k popravě sultána – tradičnímu uškrcení tětivou luku, daly jak islámské autority, tak jeho vlastní matka…